Joachim du Bellay všechno, co přírodou
Všechno, co přírodou zde hýčkáno je, tím dříve mře, čím časněji se rodí. Jaro, sotvaže svěží krásu zplodí, už o ni s časem svádí marné boje,
a letní plod je plný nepokoje, když nebe vánek chladem doprovodí. Však ovoce, kterému zima škodí, mohutnou slupkou chrání tělo svoje.
Rovněž tak uschlý květ tvé jarní krásy
poničí jednou nelítostné časy,
leč ne už ctnost či duši s rozumem.
Ty sladké plody, které v tobě zrají,
nepřízni doby vždycky odolají,
ba, jisty jsou před nejchladnějším dnem.
KDYŽ .PROTI VĚČNOSTI
Když proti věčnosti náš život nemá
trvání dne, a když i roků let
dny zahání a nevrací je zpět,
když každá věc je k zhoubě předurčena,
proč ještě váháš, duše uvězněná? Cím láká tě náš zachmuřený svět, když na křídlech svých můžeš odletět do jasných výšin, kde nevládne změna?
Tam v dobro věčné každý duch se hrouží, tam pokoj nalezne, kdo po něm touží, tam útěchu ti láska může dát.
Tam, duše má, můžeš pak pod nebesy poznávat Ideu nejvyšší krásy, již já zde mohu pouze zbožňovat.
Ó POUTAlMÁ
Ó pouta má, ó kruté vězení! Msta nezpůsobila mi těžké chvíle, leč oči dvě mé přítelkyně milé, z jichž zajetí jen smrt mě zachrání.
Ó sladký roku, měsíci a dni, jenž spojils mé i její srdce něžné, ó závazku, kéž ruce mé si vezme, ať často lkám, ať pláč můj všude zní.
Vy vězňové, vy všichni máte strach ze zákonů, z přísného odsouzení. Já nikoli. Já pluji jako v snách,
sta sladkých slov, vzlétlých z úst dívčiných, polibků sta, pokradmu vtištěných, jsou muka má a všechno utrpení.
48
49
TI, KDO PRO LÁSKU MŘOU
Ti, kdo pro lásku mřou, ať cit svůj vyzpívají, ti, kdo čest milují, o slávě mohou snít, ti, kdo jsou u krále, budou mu lichotit, ti, kdo jsou dvořany, přízní se vychloubají,
ti, kdo ctí umění, ať si jím čas svůj krátí, ti, kdo jsou ctnostnými, mohou tak také žít, ti, kdo zas víno ctí, o pití hovořit, ti, kdo čas marní jen, romány pro nás psáti,
ti, kdo milují lež, budou ji pěstovat,
ti, kdo jsou bez smutku, přijdou nás rozesmát,
ti, kdo jsou stateční, budou se vychvalovat,
ti, kdo zří sebe jen, tváří se nadutě,
ti, kdo zas lichotí, v anděla změní tě.
Já, že jsem nešťastný, o žalu musím zpívat.
TA, KTERÁ URČUJE
Ta, která určuje směr touhy mé, jediným usmáním mé kroky vede v ráj božských půvabů a v samo nebe, jež sídlem je závrati radostné.
Tam bez obav se láska rozlétne, tam v pochybnost čest svoji neuvede, tam ctnost je jejím každodenním chlebem, tam krása nebeská k ní pevně lne.
Když dotkne se však zrakem mého čela byť jediná jen rozhněvaná střela, v hlubiny věčné noci propadám.
Tam naděje mne vítá chmurnou lící,
tam u pramene věčnou žízeň mám,
tam mře můj žal vždy z mrtvých vstávající.
Louise Labéová
OD DOB, KDY LÁSKA
Od dob, kdy láska krutá otrávila mi žárem svým hruď něžnou poprvé, ten božský oheň srdce moje rve a nedopouští, abych klidně žila.
Ať námaha je družkou mého díla, ať hrozí mi mocnosti ničivé, ať krutá smrt mě v náruč svoji zve, přec v srdci mém žhne stále tatáž síla.
čím více na nás láska útočí, tím naše srdce je pak silnější — a svěží v nové bitvy se zas řítí.
Však myslím, že si věru nepřeje pro větší zášť nám dávat dary své — leč dokonaleji nás vyzbrojiti.
VŠE, CO JE ŽIVÉ
Vše, co je živé, bez rozdílu hyne, když záblesk duše tělo opustil. Já tělem jsem, tys vzácnější můj díl. Kde tedy jsi, duše, můj drahý stíne?
Kéž trápení mé co nejrychlej mine,
abys k mé záchraně měl dosti sil
a zbytečně mé tělo nehubil.
Tak vrať mu část, jež dražší je než jiné.
Však, příteli, kéž nebezpečné není to setkání. A lásky objevení kéž provázeno není přísností
a krutým jhem. Spíš půvab ať je samý, jenž v kráse, jíž mne sladce pohostí, ne bolest už, leč potěšení dá mi.
50
51
KDYBY MÁ KRÁSNÁ ŇADRA
Kdyby má krásná ňadra okouzlena směla být tím, pro nějž já umírám, a kdybych zbytek dnů, jež prožívám, bez závisti s ním mohla žít jak žena,
kdyby v objetí řek: Buď spokojena jen s láskou mou, já ve tvé štěstí mám a věř, že mořský proud či vichrů van ji nezničí, byť život byl jen změna,
kdyby, majíc ho něžně v náručí jak statný kmen, jejž břečťan obtáčí, smrt ke mně přišla závistivá,
čím žíznivěj by líbala mé rty,
tím rýchlej šla bych zmaru v ústrety:
víc štěstí měla bych než jako živá.
POKUD MÉ OČI
Pokud mé oči hojnost slz mi dají, abych náš čas já mohla oplakat, a pokud hlas můj, žalem ztlumen snad, vysloví bolest, jež se vzdechem tají,
pokud mé ruce struny rozehrají a loutna nad tvou krásou bude lkát, pokud můj cit nebude naslouchat těm ostatním, co jich je v našem kraji,
já nepřeji si, abych zemřela. Však až mé oči vyschnou docela, až ztratím hlas a ruka poklesne mi,
až dech můj na své pouti smrtelné se v hluchý nástroj mého citu změní, smrt poprosím, ať dny mé ovládne.
ŽIJI A MRU
Žiji a mru, planu a topím se. Největší žár se v ukrutný chlad mění. Život je sen a hned zas utrpení, radost i žal, podivná směsice.
Hned samý smích, hned plakat se mi chce, má radost nikdy bez bolesti není. Ztrácím, co mám, a získávám tím jmění. Jsem květ i trn na jedné větévce.
Ty změny láska nestálá mi chystá. Když myslím, že můj žal je nejvyšší, já poznávám, že v duši nemá místa.
A naopak, když radost má je jistá,
takže mé štěstí duši konejší,
tu žal mne vrhá v propast nejhlubší.
JAKMILE ZVEČERA
Jakmile zvečera já ulehnu si na lůžko ke spánku, hledajíc klid, má duše ze mne spěchá vystoupit, protože za tebou se vydat musí.
A křehká ňadra má se něhou dusí nad pokladem, o němž směla jen snít a pro nějž mohla se i usoužit, když hledala jen v nářcích útěchu si.
Ó krásná noci má, ó krásné snění, radostná oddechem a klidem svým, kéž nic se na tvých kouzlech nepromění.
A nesmí-li se duše potěšiti,
tak jako jiné, štěstím skutečným,
kéž může aspoň přeludem tím žiti.
52
53