Claude de Malleville
KRÁSNÁ JITŘENKA
KRÁSNÁ JITŘENKA
Klid vládl na zemi, klid vládl nad vodami. Ve vzduchu průzračném teď Olymp zrůžověl a Zefyr milostný, jenž květy probouzel, svým dechem líbezným jim něžně hlavy mámí.
Jitřenka střásala zlato své plavé kštice a slunce na cestu rozselo rubíny, když sám Bůh vystoupil z tajemné hlubiny a svět svou nádherou zaléval víc a více.
Tu Filis mladičká s úsměvem na svých rtech nad Jitro jasnější se bere po schodech a světlem krásnějším je oblévána zcela.
Skryj svoji žárlivost, posvátné světlo dne! Tak malou naději tvá záře před ní měla jak hvězda půlnoční před jasem poledne.
Vincent Voiture RONDO
Má duše, sbohem. Byť srdce mě bolí a Láska odejít mi nedovolí, čest zrádná asi umučit mě chce, když nutí mne vyrvat tě ze srdce a dobrovolné vyhnanství si volí.
Ty nesmíš plakat; slzy nezahojí to, čeho láska má i tvá se bojí. Spíš s úsměvem jdi říci duši mé sbohem.
Vždyť ponechávám zde pro lásku tvoji to nejlepší, co mám a co nás pojí ze všech pout nejsilněji — srdce mé, jež milovat tě bude až do dne, kdy duše má se navždy spojí s Bohem.
Když z Jitřenčiných bran milenka Kefalova lehký jas rozlévá na plátcích růžových a spěchá rozhodit svůj azurový smích po klenbě nebeské, zbarvené do růžová,
když božské nymfy zjev můj klid vyruší znova půvabem rozkošným, z něhož jako by dých zdroj světla jediný do všech stran světových a ohněm v říčku pad, jež s něžností ho chová,
tu slunce pospíchá hned krokem žárlivým utlumit její jas průzračným světlem svým, berouc si zlato vše, které nám Olymp dává.
Země se rozhoří, vzduch, vlny bezedné. Však vedle Filis je i jeho záře tmavá a Filis navždycky už bude hvězdou dne.
56
57
Vlastními touhami se zmítá napořád a radost s bolestí jak nutný zdvih a pád o jeho osudu s povzdechem vypovídá.
Jak těžké pomoci je někdy chorému:
to kníže nešťastné tak zvláštní sudba hlídá,
že spatříte-li je, smrt přivodíte mu.
Pierre Corneille JESTLIŽE HLAVA MÁ
Jestliže hlava má už kvete a jestli starý se vám zdám, vězte, markýzo, že v mých letech stejně se povede i vám.
Nic na světě čas nepřemůže, i krásy nejvyšší se tkne. A stejně zničí vaše růže, jak rozbrázdil i čelo mé.
Vždyť totéž slunce čas nám měří, když s nocí střídá jasný den. Já kdysi býval jak vy svěží, vy budete čím ted já jsem.
Nicméně vlastním kouzla stálá, jež natolik snad silná jsou, aby všem hrůzám odolala, jimž jiná časem propadnou.
Je vaše kouzlo plno krásy. Leč to, jímž vy dnes zhrdáte, i tehdy svěžest uchová si, až vaše bude od váté.
Tím svým já mohu zachrániti lesk vašich sladkých očí dvou a po stu letech v lidech vznítit k nim opět něhu milostnou.
A nové lidské pokolení mým slovům jistě víru dá. čas vaši krásu nepromění, jen když ji verš můj uchová.
Markýzo, na to pomyslete: byť stařec děsil by vás snad, když je jak já, pak bude lépe občas mu trochu přízně dát.
62
63