Pierre de Rohsard SPÍŠ HVĚZDY V NEBI
Spíš hvězdy v nebi tančit ustanou a lodi po mořích nebudou plouti, spíš slunce uchýlí se na své pouti z drah vyjetých a bude bloudit tmou, spíš brány nebeské se otevřou, spíš celý svět se pomate a zhroutí, než dokázal bych kouzlu podlehnouti očí, jež mají barvu zelenou.
Ó hnědé oči, v nichž se duše skrývá! Jenom váš plamen cit můj rozehřívá, ty druhé nedokáží zvítězit.
Tak od dnů mladosti až k svému stáří chci hnědé oči dvě, které mi září, jak slunce milovat, jak slunce ctít.
PÍSEŇ
Nemá snad jaro tolik krás a vína pojesenní čas, nenajdeš tolik žáru v létě a chladu v zasněženém světě, není tolik ryb ve vodách, není víc plodů v zahradách, není snad v moři tolik soli, není v Auvergni tolik polí, není za noci tolik hvězd, není v Bretagni tolik cest, kolik v mé srdce moje milá žalu a smutku uložila.
NEBESA, VÁNKY
Nebesa, vánky, hory, planiny, vinice, lesy, jež se v dáli skvíte, divoké břehy, vody pramenité, nizounké mlází, hájku zelený,
vy jeskyně, jež hledíte k nám z tmy, květiny, které louku provoníte, písčiny, skály, trávy rosou zpité, své verše učil jsem vás celé dny.
Protože nemohu, sžírán zlým bolem, při odchodu dát dvěma očím sbohem, neboť mé srdce trpí nesmírně,
prosím les, nebe, hory, lehké vánky, jeskyně, květ i vodu ze studánky, aby se rozloučily místo mě.
ÓDA
Drahoušku, pojďme podívat se, zda růže, která v svěží kráse otevřela se v jitřní čas, se soumrakem snad neztratila růžový pláštík, v němž se skryla táž něha, která zdobí vás.
Běda! Stačila chvíle malá a růže krásu zanechala na zemi v plátcích spadaných. Přírodo, láska cizí ti je, když takový květ nepřežije čas jitra do chvil večerních.'
Jestliže, drahá, věříte mi,
vy, jež jste květem mezi všemi,
zářící jako drahokam,
ach, žijte, pokud mládí je tu,
než stáří, jako tomu květu,
odnese krásu bůhvíkam.
JAK ZLATÝ DÉŠŤ
Jak zlatý déšť tak jednou v žití smět v žlutavých kapkách sestupovat líně a spočinout pak v klínu Kassandřině v době, kdy na víčka jí spánek slét.
Anebo v býčka proměnit svůj vzhled, abych směl přiblížit se nerušeně uprostřed lučin k nejkrásnější ženě, jež květy sbírá tu, sama jsouc květ.
Chtěl bych být Narcisem, kdyby má milá se ve studánku lesní proměnila, do níž bych se směl ponořit.
Pak prosil bych: kéž noc ta neskončí mně a kéž se nikdy záři Jitřenčině oheň dne nepodaří zapálit.
NAD KRÁLŮ MOC
Nad králů moc a majetek mám rád čelo, pod nímž můj tyran ukrývá se, a tváře růžové, jimž v jejich kráse nevyrovná se nejvzácnější šat.
Žádná z krás nemůže mým očím dát tolik co ňadro, které kolébá se v objetí živůtku. Táž něha zdá se jen vlnu Venušinu oblévat.
Stejně tak jako Jupitera těší, když Múza písní svou ho ukonejší, i mně se líbí zpěvům naslouchat,
když její prsty loutnu rozehrají k ukolébavce, jež zněla tu v kraji v den, kdy jsem lásce do osidel pad.
38
MÁ PANÍ VSTÁVALA
JSTE, PANÍ, VÍTĚZEM
Má paní vstávala. Vzbudil ji letní svit. Ve vlasech slunce zář jí ulpěla jak pěna. I láska byla tu, ta láska rozdychtěná, jež odlesk jejích krás pro sebe chtěla mít.
Pod jemným hedvábem jsem oblé plody shléd, jež Hesperidek sad v svém hájemství snad nemá, před nimiž bohyně v úleku stála němá, jež sladší jsou než ty, z nichž Mars sál mléka med.
Tu křivku půvabnou a slonoviny jas jak dílko z porfyru, jež stvořil Feidias, měl Andromedin prs, dříve než její tělo
bezmezné trpící, přibité na horu, nesmírnou bolestí a strachem znehybnelo, měníc ta ňadra dvě v poupata z mramoru.
Jste, paní, vítězem, a proto chci vám dáti vavřín, jenž vzpíná se a vine kolkolem prastarých stromů, zdí, které krok za krokem svírá v svém objetí, až se v něm všechno ztratí.
Korunou vavřínu se vždycky triumf platí.
Kéž bych mohl jako on, každou noc, každým dnem,
lehce vás ovíjet a v blahu milostném
váš přepůvabný dřík pak pevně objímati.
Dočkám se někdy dne, abych kdes pod stromem, v době, kdy jitřenka už sotva dospat může a nebe klidné je a ptáci pějí všem,
směl na váš snící ret vtisknout vyznání muže a svěřit vám svůj žal, co vy v objetí mém dáte mi na pospas svůj úběl i své růže?
TŘI DNY UŽ MINULY
Tři dny už minuly a stále hladovím
po vašich pohledech. Jsem jako děcko malé,
jež ve své kolébce naříká neustále
nad tíhou samoty a hladem ukrutným.
Když milovaný zrak váš dlouho nevidím, jenž život můj i smrt má ve své moci stále, mohla byste mi psát. Vím, spíš mi dáte vale, protože žena jste se srdcem kamenným.
Hrdá a nevděčná, vzpurná a vybíravá,
vy soucit nemáte pro srdce nešťastné
a pro mou starou pleť, vysušenou jak tráva.
Když bez vás musím být třeba jenom část dne,, mohu všem potvrdit, co říká moudrost pravá: Kdo čeká na lásku, v jednom dni zestárne.
44
VY ZESTÁRNETE TÉŽ
Vy zestárnete též. Pak přihodí se, drahá, že jednou zvečera, při svíci předouc nit, nad hudbou veršů mých budete zase snít: Ronsard mě oslavil, když bývala jsem mladá.
Tu služka stařičká, kterou už práce zmáhá, takže si u krbu navečer hledá klid, a již zpěv veršů mých dokázal probudit, hned nesmrtelný hold vašemu jménu vzdává.
Já budu pod zemí, jen přízrak bez těla, a v hájích myrtových se zbavím všeho zla, co vy, už zestárlá, ke krbu zasednete
mé lásky litujíc, již zničil chladný cit. A proto pospěšte a chtějte, drahá, žít, ať růže života si ještě utrhnete.
Ó ŠÍJE BĚLOSTNÁ
Ó šíje bělostná, ó ňadra sametová, v nichž Múzy mají skrýš pod křivkou půvabnou, bělavý kopečku, kam se vždy s láskou svou při půtkách milostných Grácie lehce schová.
Ty ňadro průsvitné, zbarvené do růžová drobounkou spletí cév, zřel jsem tě náhodou, když ráno plašilo tvé snění Jitřenkou, již ve svém náručí široké moře chová.
Zřel jsem, jak ve svých hrách pojednou ožijí Láska a Venuše, když spolu s Grácií létají přes ten vrch z bělavé slonoviny.
Chtějí mě oslepit a zničit štěstí mé.
Viděl jsem tolik krás, že nikdo nespatří je jiný,
leč s tím, co ničí nás, těžko se smíříme.
KDYŽ MÍJELI JSME HROB
Když míjeli jsme hrob, kde leží Lukrécie, k úpatí náhrobku jsi květy sypala, v nichž slza nejedna se cudně skrývala: hle, mrtvá dražší je než ten, kdo dosud žije.
A máš-li raději tělo, jež země kryje, domysli, ukrutná, co z toho vyplývá. K smrti mě přivedou ta muka strašlivá, vždyť mrtvý před živým ti, zdá se, milejší je.
Klanět se náhrobkům znamená zbožný být a zhrdat živými může jen pyšný cit. Protože objímáš jen mrtvých duší stíny
a jen ty miluješ, kdo navždy odejdou, já, zbaven něhy tvé, mučený bez své viny, přál bych si zemřít, věř, abych měl lásku tvou.
BUĎ SBOHEM, UKRUTNÁ
Buď sbohem, ukrutná, jsem trochu znuděn vším: mé písně o lásce zůstaly bez odměny. Ať slouží ti, kdo chce. Já odcházím a změny ti sotva dají víc, než bylo cílem mým.
Těch patnáct měsíců mi prospělo jen tím, že láska poskytla mi verše vzácné ceny. Teď rozum hlásí se a moudrým rádcem je mi, když káže ustali s tím planým blázněním.
Netřeba živit přec Děcko, jež v srdci hlodá
a které chytne tě jak rybku do sítí
a které pouhý žert či malou lež, ó běda,
ve sterá trápení přesnadno změní ti. A tak je nezbytné konečně přiznati, že ten je nešťastný, kdo ve snu spásu hledá.
46
47