Marcabrú
Marcabrú
(1130-1149)
Vida I
Marcabruns byl z Gaskoňska, synem chudé ženy jménem larcabruna, jak to říká ve své písni:
Marcabruns, syn paní Bruny, počat byl ve světle luny, ví, jak Amor škádlit umí. lo nkam varn!
Nikdy nehrab v lásky struny a žádnou nebyl milován.
Byl prvním trubadúrem, který je znám. Skládal zlovolné fsně a sirventesy a zlořečil ženám a lásce.
Komentář
Verse jsou XII. slokou Marcabrunovy písně„Dirai vos senes dup-wsa". Jak upozorňuje Boutiěre a s ním Riquer (Í975: 178), tvr-mí, ze Marcabrun byl prvním trubadúrem, je nejspíše odvozeno ze )ěvníku R, který před jeho písněmi poznamenává: „Zde začínají elodie Marcabruna, prvního trubadúra, který žil.(C Zlovolné písně
sirventesy, v originále „caitivetz vers e (...) caitivetz serventesu, iquer (tamtéž) překládá jako „smutné, utrápené", připouští vsak námi zvolený výklad.
i
i i.
-4
Marcabru
69
i
i
Vida II
Marcabruns byl nechán u dveří jednoho boháče a nikdy se nezjistilo, kým byl a odkud. Vychovat ho nechal pan Aldrics del Vilar. Pak byl s jedním trubadúrem, který se jmenoval Cercamon, a začal skládat písně. Tehdy mu říkali Panperdut, potom měl jméno Marcabrun. V těch časech se písně nenazývaly cansson, ale vers. Byl velmi uznáván a poslouchán po celém světě a obáván pro svůj jazyk. Jeho písně byly tak útočné, že jej nakonec zabili kasteláni z Guiana, o nichž složil mnoho urážlivých slov.
l
i 1
Komentář
Riquer (1975: 179) pňpomíná dva sirventesy: nelichotivý „Tot a estru(C, na který Marcabrun odpovídásvým „Seignier, N'A udric". Jejich obsah pravděpodobně inspiroval některé skutečnosti této druhé biografie. Guiana (fr. Guyenne) je oblast na jihozápadě Francie. S en hal „Panperdut" by se dal přeložitjako „ztracený chleba".
r :■ i ii
7°
Marcabrú
Marcabrú
7*
Jednou u plotu mezi háji
(ľautrier jost'una SEBISSa)
I.
Jednou u plotu mezi háji pastýřku jsem potkal v tom kraji V ní radost s rozumem si hrají. A byla dcerou matky prosté; z těch, co suknici nosívají, kápi, již málo vyšívají, a boty, jež lámou zimy osten.
II.
Blíž k ní mé kroky přispěchají. „Děvče," jí dím, „jsem jako v ráji, vám ale tváře promrzají!" „Pane," řeklo to děvče prosté, „pro Bůh a ty, co jíst mi dají, nechť se mi vlasy rozcuchají. Vždyť já jsem děvče zdravě rostlé.
m.
„ evce, rekl jsem, „zbozne praní, hned sjel jsem z cesty bez váhání, bych byl blíž vám co svojí paní; neboť takové děvče prosté dnes bez družného obcování pást nemělo by bez ustání v místě, kde jenom tráva roste."
IV
„Pane," řekla, „dle mého zdání já blázna poznám z povídání. Nechte si to své obcování na chvíli," řeklo děvče prosté, „k níž hodí se jak z udělání. Totiž tací jsou, již se zdají znát je, a chlubí se jen pustě."
V
„Děvče, vy jste tak ušlechtilé,
váš otec, rytíř v plné síle,
vás počal v matce vaší milé,
ženě to vznešené a prosté.
Čím víc vás zřím, tím sládne chvíle,
vypadáte tak roztomile,
jen vlídnější tvář pro mě noste."
VI.
„Celý svůj rod i blízké zbylé s kosířem vidím plné píle či orat brázdy černobílé, pane," řeklo to děvče prosté; „jsou však lidé, kteří čpí míle rytířstvím. Ti ať stejně čile se šest dní v týdnu činí prostě.
y íí
72
Marcabrú
i
VII.
„Děvče," říkám, „vám dobrá víla dala, když jste se narodila, krásu, již v ryzost pročistila; ta předčí všechny dívky prosté; vám jistě by se znásobila, kdybyste aspoň jednou byla pode mnou a já na vás hostem."
Marcabrú
X.
„Kdo přeje bláznivému hlasu, nabízí, dává zástav masu, vy hold složíte pro mou řasu, pane," řeklo to děvče prosté; „však nechci sklidit málo klasů, panenství své, jak jas svých vlasů, odhodit a mít jméno sprosté."
VIII.
„Vaše řeč mě tak vychválila, až každá by mně záviděla, že cena má tak vystoupila, pane," řeklo to děvče prosté, „ráda bych se vám odměnila: Jen čekej, blázne! Žádná síla mě nepřemluví. Jen si proste!"
IX.
„Děvče, vzpurné srdce a v kvasu se zkrotí jen s pomocí času. Uhád jsem vida vaši krásu, že velmi snadno děvče prosté poskytne v osamění spásu, je-li cit pevně v srdcích zasut, důvěra mezi nimi vzroste."
i
!
I
XI.
„Děvče, kdejaký tvor Boží
vrátit se v přirozenost touží.
Tak my bychom teď spěchat k loži
měli, já a vy, děvče prosté,
v skrytu, třeba támhle v tom hloží,
kde bezpečnej se lásce slouží
a tělo tíhne ke sladkostem."
XII.
„Ano, takhle se to vždy složí, hlupák své hlouposti jen množí, a dvořan touží dvorné prožít příhody a vesničan prosté. Pak soudnost tam je vzácné zboží, kde už se míra nedodrží, touhle radou si vypomozte."
74
Marcabru
Marcabrú
75
XIII.
„Krásko, dosud jsem jinou co živ
nepotkal s tolik kluzkou koží
a se srdcem tak zrádným. Kdo jste?"
XIV.
„Nikdo vám lépe nevyloží, že jeden se jen zdáním souží a pro druhého mana roste."
Komentář
Sedmislabičný verš této pastorely (vlastné osmislabičný, neboť v okcitánské poezii se nezapočítává poslední neprízvučná slabika) překládáme devítislabicným.
Marchabru, příteli, teď zpívejme
(Amics Marchabrun, car digam)
I.
Marchabru, příteli, teď zpívejme o lásce, neb miluje srdce mé, tak aby, až si sbohem řekneme, široko a daleko zněl náš zpěv.
II.
Ugo Catolo, tak to učiňme, ač falešná láska vždy trápí mne, neb co se had připlazil od kmene, nejednalo jich tolik podvodně.
III.
Marchabru, to dobré se nezdá mi, že vaše slova lásku hanobí, pročež v této tensoně k měření vás zvu, neboť zrodila láska mě.
IV.
Catolo, což rozum váš zase spí? Nevíte, jak Samson cit protrpí? Vy myslíte a všichni blázniví, že vše, co láska dí, dí pravdivě.
1 io
dernart  de ventadorn
v Dalon a tam skonal. Já, pan Ucs de Saint Circ, jsem od něj slyšel to, co jsem napsal o něm a o vikomtu Eblesovi z Ven-tadornu, jenž byl synem vikomtky, již Bernart miloval. Složil písně, které uslyšíte, zde níže zapsané.
Komentář
(1975.
352) dodáva, %e hrad Ventadorn stojí v ob-Moustier-Ventadour (departement Corréze).
trubadúra
Normandie
Normandie,
Raimon datovat
v departementu Dordogne. Připomeňme, ze Uc de Saint Circ sám patří mezi trubadúry.
Bernart de Ventadorn
119
Když skřivánka zřím šťastné spět
(Can vei la lauzeta mover)
I.
Když skřivánka zřím šťastně spět na křídlech vzhůru, k slunci blíž, a strnout ho a padat zpět pro sladkou svoji v srdci tíž, ach, každému tak závidím, rozkoší jehož spatřím plát, a divím se, že toužením může mé srdce neroztát.
II.
Ach, tolik chtěl ses dozvědět o lásce a tak málo víš! Svůj cit nemůžeš zadržet
k.   / f / v V/ V I   I •    I / VI
te, od niz prizen nesklidíš!
Srdce mi vzala a mě s ním,
sebe samu i světa řád,
a je-li pryč, nic nevlastním,
jen toužím a chci milovat.
Nad sebou moc jsem ztratil hned a svůj jsem více nebyl, když jí v oči jsem moh pohledět, v zrcadlo, jež je blaha skrýš. Od chvíle té, co v něm se zřím,
120
Bernart de Ventadorn
121
vzdechy mě mohou usmýkat,
neboť jsem stejně ztraceným
jak krásný Narcis, jenž v tůň spad.
IV.
Zoufalý z paní všech jsem teď
a víru v ně víc nemám již,
a tak jak chránit jsem je sved,
dnes sloužit jim je na obtíž.
Neb žádná není druhem mým
proti té, jíž se musím bát;
strach mám z všech, už jim nevěřím,
vždyť za stejné lze všechny brát.
V.
Tou zdá se k ženám náležet má dáma vlastností, pro niž odmítá to, co má se chtět, a co se nemá, činí spíš. Upad jsem v nemilost, to vím, jak bloud na mostě musím stát, proč je to tak, je tajemstvím, moc vysoko jsem mířil snad.
VI.
Přízeň je pryč a nelze zpět, — kdy konečně to pochopíš —, když ta, v níž má se nacházet, ji nemá. Kde ji najdu spíš?
Ach, zdá se mi tak nemožným, že jen tak nechá umírat toho, jenž zajat dychtěním bez ní si nemůže nic přát.
VII.
Když musí u ní neuspět prosby, přízeň i práva tíž, že v lásce chci se utápět, ji netěší, pak mlčím již. Sbohem jí dám a odcházím, jak mrtvý jí chci vědět dát, jdu pryč, ona mi nebrání, v poušť a nevím, kde budu spát.
VIII.
Tristane, nic už nesložím, jdu pryč. Nevím, kde budu spát. Zpěvu se zříkám, odcházím, před láskou se chci ukrývat.
Komentář
„Bloud na mostě" z V sloky naráží na přísloví o bláznovi, který se nemůže rozhodnout, na jakou stranu má přejít most. Oslovení „Tristan" z poslední sloky je se n hal, kterým Bernart pravděpodobně označuje Raimbauta ďAurenga. (Srov. Riquer 1975:386—387.)