1 Nová náboženská hnutí v Japonsku - osnova Mgr. Jakub Havlíček, Ph.D. (havlicek.mail@gmail.com) Určeno pro potřeby kurzu RLB401 Náboženství světa II: Východ. Není určeno k dalšímu šíření! Důležité informace jsou v textu zvýrazněny. • termín nová náboženská hnutí (NNH) neznamená, že tato hnutí nenavazují na starší tradice, právě naopak • vznikají přibližně od poč. 19. století do současnosti • zakladatelem/zakladatelkou je obvykle charismatická osobnost, jíž jsou přičítány zvláštní schopnosti • typickým prvkem je léčení nemocí nemedicínskými, spirituálními prostředky – těmi NNH řeší i obecné životní problémy. Příčiny nemocí a neštěstí jsou „spirituální“ či „neempirické“ – např. „nečistoty“ či „poskvrny“ (důležitý koncept i v tradici šintó, které však není k NNH počítáno) • nauka bývá jednoduchá, určená „pro každého“, nabízí jednoduchý postup, jak se zbavit problémů – jednoduchý rituální postup, např. recitace určitého posvátného textu • jednoduchá nauka umožňuje misionářské aktivity – řada japonských NNH působí v Evropě, USA (např. Tenrikjó, Sóka gakkai) • příslušenství k určité skupině NNH nebývá exkluzivní – členové se mohou účastnit i aktivit jiných nábož. směrů • v NNH nebývá jednoznačně vymezená vrstva kněží • řada NNH má významné středisko, poutní místo (např. město Tenri pro hnutí Tenrikjó) • NNH jsou velmi tvořivá, flexibilní, kombinují prvky z různých nábož. směrů • v japonštině se pro NNH užívá termín šinkó šúkjó , „nově vzniklá/é náboženství“, nebo šin šúkjó • od poloviny 70. let se objevují nová hnutí, pro která se někdy používá označení šin šin šúkjó ( , čili „nová nová náboženská hnutí (např. hnutí Óm šinrikjó) 2 Tenrikjó („Učení božské moudrosti“) • založeno 1838, zakladatelka Nakajama Miki (1798-1887) • Nakajama bývá označována i jako Ojasama, či „Ctihodný rodič“ nebo „Ctihodná matka“ • centrum hnutí se nachází ve městě Tenri , jižně od Nary, nazýváno rovněž Ojasato neboli „Rodný domov“ • Nakajama byla považována za medium božstva Tenri ó no mikoto („Pán božské moudrosti“), někdy též označovaného jako Ojagami čili „Bůh - rodič“ • skupina přívrženců Nakajamy původně byla jednou ze třinácti státem uznaných škol v rámci tzv. kjóha šintó – k šintó se Tenrikjó hlásilo až do 70. let 20. století, kdy se naopak od tohoto náboženského směru zcela distancovalo • nauka: uctívání božstva Tenri ó no mikoto zbaví lidi utrpení a povede k nastolení božské domény šťastného života. Božstvo také odhalilo Nakajamě u městečka Tenri přesné místo, kde byl stvořen člověk. Toto místo zvané džiba je střediskem kultu a je označeno posvátným pilířem označovaným jako kanrodai. Právě toto místo, kde podle nauky Tenrikjó vznikl člověk, je důvodem, proč je Tenri označováno jako Ojasato či „Rodný domov“. Povede-li člověk život bez zlých myšlenek a bez „poskvrn“, obdrží zázračnou pomoc od božstva Tenri. Důležitým prvkem je myšlenka „zametení prachu“ či „poskvrn“, jejichž odstranění díky moci božstva Tenri přivodí štěstí a uzdravení z nemocí. Náplní duchovního života má být kromě každodenní úcty k bohu také pouť k místu stvoření (džiba) • posvátné texty: Nakajama – Ojasama sepsala učení ve dvou textech. Mikagurauta („Písně posvátných tanců“), obsahující 12 písní a prolog. Ty jsou recitovány během zvláštních tanečních obřadů zvaných kagura zutome či teodori. Druhým spisem shrnujícím nauku Tenrikjó ve formě básní je Ofudesaki („Špička štětce“). • www stránky hnutí: http://www.tenrikyo.or.jp/ Sóka gakkai („Společnost tvorby hodnot“) • založil 18. listopadu 1930 učitel Makiguči Cunesaburó (1871-1944) a jeho žák a přítel Toda Džósei (1900-1958) • vychází z učení buddhistické školy Ničiren šóšú 3 • Makiguči a Toda na základě buddhismu Ničirenovy školy vyvinuli systém „vzdělávání tvorby hodnot“ • k propagaci svého systému založili nejprve společnost Sóka kjóiku gakkai („Vzdělávací společnost pro tvorbu hodnot“), přejmenovanou v roce 1937 na Sóka gakkai • za války oba uvězněni, Makiguči zemřel, Toda po propuštění obnovil organizaci • velký rozvoj hnutí po roce 1945, vykazuje na 750 000 členských domácností • hnutí v 50. a 60 letech terčem kritiky: razantní způsoby získávání členů, politické aktivity politické aktivity • v roce 1964 hnutí zakládá stranu Kómeitó („ Strana čisté vlády), později se hnutí od této politické strany otevřeně distancuje • od r. 1960 je vůdcem Ikeda Daisaku (nar. 1928) – kontroverzní osobnost, kritika kultu osobnosti, který kolem sebe vytvořil • hnutí zahrnuje cca 10 milionů domácností v Japonsku, asi 1 milion v zahraničí • v r. 1975 založena Sóka gakkai International (SGI) – šíření hutí do zahraničí • v r. 1991 se SGI odděluje od buddhistické školy Ničiren šóšú – dostává se do konfliktu s kněžstvem této školy (pokusy Ikedy Daisaku o vliv na doktrínu Ničiren šóšú – konflikt s kněžstvem, Ikeda prohlášen za heretika – mj. i pro veřejně deklarovaný obdiv k Ódě na radost – kněží dokonce nechali zničit hlavní chrámovou budovu v centru školy Ničiren šóšú, kterou financovala SGI) • nauka: cílem je realizace osobního štěstí členů prostřednictvím buddhistické praxe podle Ničirenova učení, vybudování pokojné společnosti založené na zavedení buddhistické nauky v kultuře a vzdělávání. SG hlásá nauku o příchodu „Třetí civilizace“, šťastné, pokojné společnosti, která bude založena na buddhistických hodnotách. Učení SG zahrnuje „3 velké tajné zákony“: Kaidan (místo výuky a uctívání – chrám Taisekidži u hory Fudži, který je poutním centrem), Gohonzon (posvátný svitek s vyobrazením mandaly z chrámu Taisekidži), Daimoku (mantra Namu mjó hó renge kjó – mantra je vyjádřením úcty k učení obsaženému v posvátném textu buddhistické Lotosové sútry). Denní recitace mantry daimoku je nejdůležitější praxí – „zpívání“ mantry Namu mjó hó renge kjó přinese člověku štěstí, zdraví a blahobyt • webové stránky hnutí: www.sgi.org 4 Óm šinrikjó („Óm učení pravdy“) • známé zejména útoky jedovatým sarinem v tokijském metru 20. března 1995 • zakladatelem a vůdcem je Asahara Šókó , „slepý guru“, narozen na Kjúšú r. 1955 • nejprve se živí akupunkturou, nepřijat na univerzitu, stává se členem nového hnutí Agonšú začal se zabývat taoismem, věšteckými praktikami • v r. 1984 Asahara opustil Agonšú – byl nespokojen se svým pokrokem, v témže roce zakládá ve čtvrti Šibuja středisko jógy, v r. 1985 se začal prohlašovat za vykupitele, nárokuje si zvláštní schopnosti • Asahara tvrdí, že jej indický bůh Šiva (toho Asahara ztotožňuje s Ádibuddhou, původním, prvotním buddhou) jmenoval božstvem Abirakecu no mikoto – božstvem světla, vůdcem božské armády. Šiva kromě toho uložil Asaharovi úkol vytvořit dokonalou společnost – „Království Šambhaly“, do nějž vstoupí jen ti, kteří se budou řídit Asaharovou naukou • v r. 1986 zakládá se stoupenci hnutí Óm šinsen no kai („Společnost óm čisté pravdy“), ve stejném roce přejmenované na Óm šinrikjó • Asahara přitom čerpá z velkého množství zdrojů – kromě učení Agonšú např. z tibetského buddhismu, hinduistických, taoistických a křesťanských textů, z Nostradama (např. představa Soudného dne – Armageddonu), Asahara se prohlašuje za Vykupitele, Krista tohoto věku • Asahara přilákal do řad Óm řadu vzdělanců – absolventů univerzit. badatelé se ptají, jak tento fakt vysvětlit: a) intelektuální rozvoj vede k zanedbání spirituální, emocionální dimenze a k frustraci, b) elitářství talentovaných – jako učedníci óm jen potvrzovali a prohlubovali pocit nadřazenosti a výjimečnosti • r. 1986 Asahara navštěvuje Himálaje – poté se prohlašuje dokonale probuzeným, při další cestě do Indie se setkává v Dharamsale s dalajlamou • Asahara postupně dospívá k názoru, že Armageddon je neodvratný – cílem již není zachránit lidstvo, ale úzkou skupinu vyvolených, kteří vybudují novou civilizaci Asahara buduje středisko hnutí ve vsi Kamikuišiki na úpatí Fudži, kde hodlá budovat i atomové kryty. Buduje systém vlády s jednotlivými ministerstvy – on sám je hlavou vlády, která má po Soudném dnu převzít kontrolu nad budováním nové civilizace. Hnutí získává zbraně v bývalé SSSR. Asahara předpovídá přesněji datum 5 Armageddonu – r. 2000, jedinou cestou k přežití je stát se vyšší bytostí – následovat učení Óm – umožní odolat nukleárním, chemickým i biologickým zbraním • 27. června 1994 zabil první útok sarinem v městě Macumoto 7 osob • 20. března 1995 útok v pěti soupravách tokijského metra – zahynulo 12 osob. Při razii v centru hnutí objeveny chemické a biologické zbraně (viry eboly, chemikálie k výrobě sarinu, který by mohl usmrtit několik milionů lidí) • v r. 2000 mění skupina název na Alef, má cca 1500 členů • web hnutí: http://english.aleph.to Literatura k dalšímu studiu: Anderson, Richard W. (1991). “What Constitutes Religious Activity? (I).” In Japanese Journal of Religious Studies XVIII/4: 369–372. Astley, Trevor (2006). “New Religions.” In Swanson, Paul L. and Chilson, Clark, eds. “Nanzan Guide to Japanese Religions”. Honolulu: University of Hawaii Press, 91 – 114. Clarke, Peter B. (1999a ). Bibliography of Japanese New Religions with Annotations and an Introduction to Japanese New Religions at Home and Abroad. Richmond: Japan Library, Curzon. Clarke, Peter B. (1999b ). Japanese New Religious Movements in Brazil: From Ethnic to ‘Universal’ Religions. In Wilson, Bryan R. and Cressell, Jamie, eds. New Religious Movements: Challenge and Response. London, New York: Routledge, 197 – 210. Earhart, Byron H. (1982). Japanese Religion: Unity and Diversity. Third Edition. Belmont: Wadsworth Publishing Company. Hardacre, Helen (1986). Kurozumikyō and the New Religions of Japan. Princeton: Princeton University Press. Hardacre, Helen (1989). Shintō and the State. 1868 – 1988. Princeton: Princeton University Press. Hardacre, Helen (2006). “State and religion in Japan.” In Swanson, Paul L. and Chilson, Clark, eds. Nanzan Guide to Japanese Religions. Honolulu: University of Hawaii Press, 274– 288. Hori, Ichiro (1968). Folk Religion in Japan. Continuity and Change. Chicago: Chicago University Press. Kasahara, Kazuo (ed.) (2001). A History of Japanese Religion. Tokio: Kosei Publishing. 6 McFarland, Horace Neill (1967). The Rush Hour of the Gods: A Study of New Religious Movements in Japan. New York: Macmillan. McVeigh, Brian (2004). Nationalisms of Japan: Managing and Mystifying Identity. Lanham: Rowman and Littlefield Publishers. Mullins, Mark R. and Shimazono, Susumu and Swanson, Paul L., eds. (1993). Religion and Society in Modern Japan. Selected Readings. Berkeley: Asian Humanities Press. Reader, Ian (2005). “Perspective: Chronologies, Commonalities and Alternative Status in Japanese New Religious Movements. Defining NRMs Outside the Western Cul–de–Sac.” In Nova Religio, The Journal of Alternative and Emergent Religions IX/2: 84–96. Reader, Ian (1991a ). Religion in Contemporary Japan. London: Macmillan Press Ltd. Reader, Ian (2000). Religious Violence in Contemporary Japan: The Case of Aum Shinrikyō. Honolulu: University of Hawaii Press. Reader, Ian (1991b ). “What Constitutes Religious Activity? (II)”. In: Japanese Journal of Religious Studies XVIII/4: 373–376. Reader, Ian – Andreasen, Esben – Stefánsson, Finn (1993). Japanese Religions: Past and Present. Richmond: Japan Library, Curzon. Reader, Ian – Tanabe, George J. Jr. (1998). Practically Religious. Worldly Benefits and the Common Religion of Japan. Honolulu: University of Hawaii Press. Shimazono, Susumu (2006). “Contemporary Japanese Religions.” In Swanson, Paul L. and Chilson, Clark, eds. Nanzan Guide to Japanese Religions. Honolulu: University of Hawaii Press, 220–234. Internetové zdroje “Contemporary Religions in Japan”, dostupné z: http://nirc.nanzan– u.ac.jp/publications/jjrs/CRJ_cumulative_list.htm [2. 1. 2010]. “Japanese Journal of Religious Studies”, dostupné z: http://nirc.nanzan– u.ac.jp/publications/jjrs/jjrs_cumulative_list.htm#latestissue [2. 1. 2010].