Úvod do uměnovědných studií Co je kultura? Rané dějiny pojmu kultura etymologie – colere (pěstovat, zušlechťovat, chránit) latinské slovo cultura (péče, původně obdělávání půdy – agri cultura) Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n. l.) hovoří o filozofii jako kultuře ducha – nová dimenze pojmufilozofii jako kultuře ducha – nová dimenze pojmu Péče o půdu –> péče o duši –> zdokonalování národů –> zdokonalování lidstva ve středověku se nevyskytuje často, renesance a humanismus obnovují antickou tradici a pojem získává konotace oddělující člověka a přírodu Samuel von Pufendorf (1632 –1694) – německý historik a právník – používá pojmu kultura bez dalšího upřesnění (dříve cultura juris, cultura scientiae) jako samostatné lexikální jednotky Na cestě k modernímu pojmu kultury Osvícenství – hodnotový (axiologický) pojem kultury jako zdokonalování, zušlechtění a zjemnění duševních a tělesných vlastností člověkačlověka Johann Gottfried Herder (1744-1803) / dějinný proces – jako postupný a zákonitý vývoj, v němž musí rozum a spravedlnost vést k upevnění lidskosti Na cestě k modernímu pojmu kultury Nástup moderních věd – historiografie a antropologie - uvádí do oběhu (E. B. Tylor) hodnotově neutrální, deskriptivní pojem kultury.kultury. Kulturní relativismus Kulturní pesimismus (Heidegger, Adorno) Typologie 1 Kultura jako proces Marx, Freud, Huizing Kultura jako struktura Typologie 2 Teoretické vymezení Vzory Hodnoty Orientace Praktické vymezení Normy Instituce Typologie pojmu kultura Tradiční axiologické pojetí kultury, vycházející z humanistické a osvícenské tradice používání tohoto pojmu ve filozofii a uměnovědách. Axiologická koncepce kultury je výrazně hodnotící. Omezuje rozsah třídy kulturních jevů pouze na sféru pozitivních hodnot, které přispívají ke kultivaci a humanizaci člověka a k progresivnímu rozvoji lidské společnosti. Do kultury jsou tak tradičně zahrnovány zejména takové oblasti duchovních hodnot společnosti jako umění, véda, literatura, osvěta, výchova, ušlechtilé a pokrokové ideje apod. Globální antropologické pojetí kultury, zahrnující do kultury nejen pozitivní hodnoty, ale všechny nadbiologické prostředky a mechanismy, jejíchž prostřednictvím se člověk jako člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí. Antropologické pojetí kultury nemá hodnotící funkci. Díky tomu lze charakterizovat a klasifikovat různá společenství v čase a prostoru podle jejich specifickch kulturních prvků a komplexů. To umožňuje komparativní výzkum sociokulturních systémů (kultur, subkultur, kontrakultur) v čase a prostoru. Být kulturním antropologem z tohoto hlediska znamená studovat způsob života typický pro určitou společnost. Antropologické pojetí kultury chápané jako systém artefaktů, sociokulturních regulativů a idejí sdílených a předávaných členy určité společnosti se prosadilo zejména v sociální a kulturní antropologii, archeologii, etnografii, etnologii, sociologii, psychologii a kulturologii. (Václav Soukup: Přehled antropologických teorií kultury. Praha 2000) Další typologie Kultura Civilizace (četba - Elias) (antropologické přístupy) Kultura jako globální celek Kultura jako model chování Kultura a civilizace Norbert Elias: Über den Prozess der Zivilisation (1939, 1969), české vydání O procesu civilizace (1. díl) 2006. Rozdíl mezi francouzským a anglickým územ na straně jedné a německým na straně druhé: Francouzi a Angličané – vyjadřují slovem civilizace hrdost na význam vlastního národa, na pokrok Západu a lidstva jakovýznam vlastního národa, na pokrok Západu a lidstva jako takového. V německém literárním jazyce se pojem civilizace vztahuje na to, co je pouze vnějškové, co je na povrchu lidské existence. Hrdost na vlastní výsledky, hodnoty, je obsažena v pojmu kultura. Tento pojem se v Německu obvykle vztahuje na duchovní, umělecké a náboženské skutečnosti, oblast politická, hospodářská a v užším smyslu společenská je vyloučena. Zatímco civilizace označuje proces, který neustále míří kupředu a ve kterém jednotlivé kroky nabývají významu právě jen v rámci tohoto procesu jako jeho stupně, německý pojem kultura se vztahuje na lidské výtvory, které prostě „jsou tady“, které jsou hodnotami samy o sobě. Aplikace a souvislostiAplikace a souvislosti Historiografie postupně se prosazuje pojem kultury jako celku vztaženého ke kolektivnímu nositeli a době Jacob Burckhardt (1818-1897): Kultur der Renaissance in Italien, 1860, používá pojem Kulturepoche. Jeho dějiny se týkají mocenské struktury, politiky, mentality, životního způsobu, náboženství i umění Etnologie (kulturní antropologie) Edward Burnett Tylor (1832–1917), britský antropolog, autor významných spisů Researches into the Early History of Mankind and the Development of Civilization (1865), Primitive Culture (1871) a AnthropologyPrimitive Culture (1871) a Anthropology (1881) „Kultura neboli civilizace (…) je komplexní celek zahrnující vědění, přesvědčení, umění, zákony, morálku, tradici a veškeré další schopnosti a zvyklosti, které lidé získávají díky tomu, že jsou členy společnosti.“ Kultura a sociální skupiny Identifikace a reprezentace Formace a diferenciace RizikaRizika Národní šovinismus Exkluzivita Elity Sapir-Whorfova hypotéza (30. léta 20. stol.) Enkulturace (sociální psychologie) enkulturace (socializace) mezigenerační výměna Vždy jsou předávány a přejímány jen ta kulturní prvky, které majíVždy jsou předávány a přejímány jen ta kulturní prvky, které mají platnost (funkci, místo v struktuře, nesou symbolický obsah). Nelze tvrdit, že by kultura byla stabilní a neměnná – ale skrze udržování vybraných jevů, jež jsou nazírány jako podstatné, je pociťována stabilita (kontinuita) kultury – role generací v předávání kultury Proces civilizace (N. Elias) Proměny lidského chování od středověku do doby moderní doby: mění se nejen formy vzájemné provázanosti lidí, ale i sami lidé psychogeneze civilizace – rozvoj osobnostníchpsychogeneze civilizace – rozvoj osobnostních struktur a způsobů chování (kontrola afektů a podnětů) sociogeneze civilizace – jak se mění nerovnost, moc a řád Eliasova teorie civilizace Podle Eliase je proces civilizace dlouhodobým procesem, který probíhá jedním směrem - k rostoucí diferenciaci a komplexnosti společenských celků a s tím související rostoucí regulaci lidské psychiky a afektů. Jde o proces, který není jednotlivci nijak plánován. Historické změny, které přináší, jsou nezamýšlenými důsledky jednání. Mechanismus procesu civilizace Elias popisuje takto: „Od nejranějších dob západních dějin až po současnost se pod silným tlakem konkurence stále více diferencují společenské funkce. Čím více se funkce diferencují, tím větší je jejich počet, a tedy i počet lidí, na kterých jednotlivecdiferencují, tím větší je jejich počet, a tedy i počet lidí, na kterých jednotlivec závisí při svém konání (...). Musí být navzájem koordinováno chování stále většího počtu lidí a předivo jednání musí být stále přesněji proorganizováno, aby v tomto předivu jednotlivé jednání (akce) splnilo svou společenskou funkci. Jednotlivec je nucen regulovat své chování stále diferencovanějším, stejnoměrnějším a stabilnějším způsobem. (…) Pro změny psychického aparátu během procesu civilizace je charakteristické právě to, že diferencovanější a stabilnější regulace chování je jednotlivému člověku vštěpována odmalička jako automatismus, jako sebepřinucení, jemuž se nemůže ubránit, ani když to ve svém vědomí chce. (Elias 1969 II.: 316–317). Civilizace a absolutistický stát Eliasova teorie civilizačního procesu tedy spojuje výklad vývoje sociálních a psychických struktur. V konkrétnější rovině jde zejména o problém vývoje centralizovaného absolutistického státu acentralizovaného absolutistického státu a souboru norem každodenního chování, který se stal součástí moderního kodexu „civilizovaného“ chování. Absolutistický dvůr byl podle Eliase tím sociálním prostředím, kde tyto normy vznikly a odkud se rozšířily do nižších společenských vrstev. Normy chování První takovou kodifikovanou soustavou pravidel chování označuje francouzský výraz courtoisie (angl. courtesy, it. cortezia, něm. hövescheit). Ve středověku se tak označoval způsob chování, který byl závazný pro příslušníky dvora. Soustava příkazů a zákazů se vytvořila nejprve na dvorech velkých feudálních suverénů a později se postupně rozšířila navelkých feudálních suverénů a později se postupně rozšířila na širší vrstvy společnosti. O tom, že tato soustava stojí na počátku souvislého procesu civilizace, svědčí i v češtině slova dodnes užívaná pro „slušné“ chování: zdvořilost, dvornost. Ve druhé čtvrtině 16. století se pro normy chování rozšířil nový výraz civilité. Tento stav dokumentují četná humanistická pojednání určená k poučení mladíků z vyšších vrstev - např. De civilitate morum puerilium (1530) od Erasma Rotterdamského. Kulturální studia Problematizace pojmu kultury Znaky, symbolické vytváření