II/2    Inventář slovesných morfů
Z rozborů podaných v předchozí kapitole vyplývá, že kategoriální paradigma se rozpadá do několika podokruhů. Centrální podokruhy představují uerbum fíriítum (Vf), participia (Part; omezujeme se na Pl-2) a predikatívy (Praed), periferní pak jsou podokruh infinitívní (inf) a podokruh jmen slovesných (Nv). V každém z centrálních podokruhů vyčleňujeme nejprve sématické kategorie hlavní, odpovídající vztahům paradigmatickým, a to pro Vf v pojmech modálně-temporálních, pro part v kombinaci opozic agentívní vs. deagentívní a procesuálni vs. perfektívní, pro Praed v opozici procesuality a perfektívnosti, případně roznásobené pojmy modálně-temporálními, jejichž nositelem je pomocné sloveso (cf. Tnfrä 2.2.5). Vf a Part - nikoliv však Praed - vykazují ještě sématické kategorie vedlejší, prostředky morfo-syntaktické kongruence. Protože z vedlejších kategorií vykazují jak Vf, tak Part právě po dvou, byť různého složení, lze je v obou případech s výhodou uspořádat do dvourozměrné tabulky. Počet hlavních kategorií je v jednotlivých podokruzích značně proměnlivý, a proto je podáme vždy jen konečným výčtem, pouze naznačujíce, jak je případně seskupovat.
V následujících kapitolách knihy II, pojednávající o lexikálně-gramatickém okruhu slovesa, vyložíme kmenotvorbu všech slovesných podokruhů, centrálních i periferních. Pro centrální podokruhy tím zároveň popíšeme i všechny hlavní sématické kategorie. Kompletní pa-radigmatiku, tedy včetně kategorií vedlejších, však předvedeme pouze pro uerbum fínítum. Vedlejší kategorie participií se projevují morfy, jež svou povahou patří do okruhu jmenného, takže je v širších souvislostech vyložíme až v knize III.
2.1    Asymetrie morfému a morfů
Ve výkladovém aparátu funkčně generatívnflio popisu jsou na morfématické rovině elementárními jednotkami sémata (především gramatická, jen velmi okrajově též lexikální). Morfémy tak představují komplexy, shluky sémat, coby funkční protějšky systémově existujících výrazů, morfů. Pro flexívní jazyky je příznačné, že funkcí morfů jsou právě shluky sémat spíše než jednotlivá sémata a že vnitřní fonématická, či lépe fonématicko-prosodématická struktura morfů coby forem má jen málo společného s vnitřní sématickou strukturou příslušných morfému, funkcí oněch forem. Podívejme se blíže na koncovky a hlavně na kmeny slovesné coby dílčí morfy (přívlastek «dílčí» však budeme běžně vypouštět, cf.I/2).
2.1.1 U slovesa vyjadřuje koncovkový morf komplexní morfém sdružující sémata osoby a čísla, případně i způsobu a času. Přitom uvnitř koncovkového morfu nelze rozlišit žádný úsek «osobový», «číslový», ani jiný; koncovka -u vyjadřuje svým jediným fonémem o jisté proso-dické charakteristice zároveň osobu (1), číslo (sg) a způsob s časem (ind.praes).
Platí však i opačná asymetrie. V litevské konjugaci je - stejně jako v české - běžné, že morfématický rozdíl, který spočívá v protikladu jediného sématu (např. praes :: praet), se projevuje dvěma morfy, kmenem a koncovkou, cf. tiňk-a :: tik-o ('hodí se' :: 'hodil se'), seřg-a :: siřg-o ('je nemocný' :: 'byl nemocný'), kalb-a :: kalbej-o ('mluví' :: 'mluvil'). Týž morfématický rozdíl praes :: praet se nicméně může vyjádřit jenom protikladem koncovky, cf. áug-a :: áug-o ('roste' :: 'rostl'), nebo naopak jenom protikladem kmene, cf. bij-o :: bijój-o ('bojí se' :: 'bál se'). To je dáno skutečností, že na rozdíl od češtiny jsou litevské koncovky prézentu a préterita strukturně paralelní, z části dokonce zcela totožné. Není tedy možné označit za nositele morfématických funkcí praes a praet pouze jeden morf (kmen) a druhý (koncovku) pokládat z hlediska týchž funkcí za kontextově podmí-
Caput 2
Inventář slovesných morfii 119
něný a funkčně nemotivovaný alomorf (který je zároveň nositelem funkcí jiných, zde funkcí morfosyntaktické kongruence).
2.1.2 Litevské sloveso coby lexikální jednotka má tři lemm atické kmeny, prézentní, préte-ritní a infinitívní. Od jednoho, ba právě jednoho z nich je odvoditelný každý tvar z celého lexikálně-gramatického okruhu, často i v několika kmenotvorných krocích. Slovesné lexikální jednotky budeme pro litevštinu důsledně uvádět ve trojici non-pers ind.praes - non-pers ind.praet - Inf, což j sou nejméně příznakoví představitelé kmene prézentnftio, préteritnftio a infinitívního. Pevné bude i pořadí s infinitivem nakonec: «lemmatizovat», tedy zastřešit sloveso jen infinitivem je obecně nešikovné a pro náš výklad zhola nemožné. Ostatně i na české sloveso budeme běžně ukazovat tvarem 3.sg ind.praet nebo (řidčeji) praes.
V litevštině panuje velká nezávislost mezi tvarovou totožností kmene a jeho funkčním uplatněním. Týž kmen, pojatý jako řetěz fonémů s jistou prosodickou charakteristikou, může sloužit za «alomorf» hned několika lexikálním jednotkám. Tak kmen (lexikální morf) bud-se uplatní jednak v préteritu a infinitivu slovesa (lexikální jednotky) buňd-a búd-o bús-ti < búd-ti 'probouzel//probudil se', jednak v prézentu slovesa bud-i bude-j-o budě-ti 'bděl' — a samozřejmě též v základu slovesa búdin-a búdin-o búdin-ti 'budil'. Zatímco v posledním případě snadno prohlásíme, že bud- není kmen, nýbrž kořen sufigovaného kmene bud-in-, v prvních dvou případech je status kmene bud- spornější: je kmen bud- v bud-i příznakový oproti bude-j-o a zároveň v búd-o nepříznakový oproti buňd-a ? rozhoduje o příznakovosti kmene to, že je menšinový v konjugačním paradigmatu {bud- pouze v prézentu bud-i, kdežto bude- v préteritu bude-j-o i infinitivu budě-ti) ? nebo to, že je morfonologicky zatíženější, složitější než jiné kmeny odvozené od téhož kořene {budě- i bund- oproti bud-) ?
Týž kmenotvorný prostředek může od daného kořene odvozovat jak příznakový kmen jedné lexikální jednotky (tomu se běžně říká derivace gramatická), tak samostatný kmen jednotky jiné (derivace slovotvorná). Vezměme kořen kep- a kmenotvorné rozšíření -n-, které se vkládá do kořene a před labiálním p se mění na -m-. Nasální rozšíření tvoří příznakový prézentní kmen lexikální jednotky kemp-a kěp-o kěp-ti 'okoral, seschl, přichytil se na čem jako tvrdý strup', tedy "nabyl podobu popáleniny", a tak přispívá k odlišení této jednotky od slovesa kěp-a kěp-é kěp-ti 'pekl, pekl se' (kmeny obou infinitivů jsou homonymní). Nelze však říct, že by nasální rozšíření bylo pomocným či přidruženým prostředkem tvorby pré-zentmho kmene, neboť je nalézáme ve všech kmenech slovesa kemp-st-a kemp-o kemp-ti 'ztuhl (chladem), vychrl (hladem), scvrkl se, uschl', tedy "nabyl podobu připáleniny zvláštními cestami", o kterémžto slovese lze naopak prohlásit, že má příznakový prézentní kmen s rozšířením -st-. (Nicméně i rozšíření -st- může vytvářet nové lexikální jednotky, neomezujíc se pouze na odvozování příznakových prézentních kmenů, cf. kur-ia kur-ě kur-ti 'zapálil', 'roztopil' -> kur-st-o kur-st-é kur-st-y-ti 'přikládal do ohně', 'topil v kamnech'.) Prézens kemp-a s préteritem kemp-o představují dvojici kmenů, které jsou totožné z hlediska derivační struktury, tedy z hlediska morfů (mají stejné fonémy i prosodémy), avšak rozdílné z hlediska konjugačních paradigmat, z hlediska morfémů (první nese séma praes, druhý praet).
Je velmi důležité vymezovat kmeny komplexně, zároveň fonématicky a prosodématic-ky. Kmen slovesa kemp-st-a kemp-o kemp-ti 'ztuhl, scvrkl se, seschl' (cirkumflexová intonace) nemá nic společného s kmenem slovesa kémp-é-j-a kémp-é-j-o kémp-é-ti 'porostl choro-ši, nabyl podoby choroše' (intonace akútová), cf. kémp-é 'choroš' (stromová houba). Nezto-tožníme však ani kmeny préterit kěp-é a kěp-o, neboť první svým přízvukem pohybuje (pře-
120 Verbum
Liber II
souvá jej dopředu), druhý jím nepohybuje (nepřesouvá jej dopředu), cf. ně-kep-é vs. ne-kěp--o. Na protikladu préterit kěp-é a kěp-o vidíme, že kmenová charakteristika je završena teprve volbou koncovky: kmeny volící -é svůj přízvuk přesouvat mohou (zda k tomu skutečně dojde, závisí na dalších vlastnostech takového kmene), kmeny volící -o svůj přízvuk nikdy nepřesouvají, cf. 2.4, 4.4.3.
Rozdílná volba koncovky může být někdy jediným prostředkem rozlišujícím kmeny. Dokládá to dvojice sloves kemp-a 'připaluje se' a kemp-o 'seschl', jejichž kmeny jsou totožné jak fonématicky (sestávají ze stejné posloupnosti kemp-), tak prosodématicky (nesou shodnou intonaci a shodně nepřesouvají kmenový přízvuk).
2.1.3 Musíme počítat celkem s trojí asymetrií slovesných kmenů:
1° týž kmen v různých lexikálních jednotkách, cf. búd-i 'bdí' et búd-o 'probouzel se', Up-o 'lezl' (pohyboval se vzhledem k ploše) et Up-o 'přilepil se' (ulpěl na ploše), mók-a 'umí' et mók-o 'učí' (předává, co umí). Tento případ odráží produktivní slovotvorné vztahy a v moderním spisovném jazyce je dosti častý;
2° jediná lexikální jednotka má v jednom ze svých kmenů několik alomorfů, cf. džiuv-a et džiust-a 'usychá, schne', gélb-i et gélbst-i et gélbéj-a 'zachraňuje, pomáhá' (poslední alomorf si žádá jiného paradigmatického zařazení než první dva). Tento případ odráží konkurenci kmenotvorných prostředků ve vývoj ově-dialektovém kontinuu litev-ského jazyka, takže se s ním často setkáváme při panchronním studiu litevského písemnictví. V moderním spisovném jazyce je však vzácný, protože spisovná norma výrazně usiluje o tvarovou jednotu;
3° alomorfy jednoho z kmenů mohou nabýt zvláštních sémantických odstínů, což proble-matizuje totožnost lexikální jednotky. V moderním spisovné jazyce jde o zcela ojedinělý případ ind.praes (yrá et búna et búva et ěsti) - ind.praet búvo - Inf búti 'být', cf. 3.2.2.1
2.2    Morfématická hierarchizace morfu
Z rozboru kapitoly 1 víme, že komplexní morfémy z lexikálně-gramatického okruhu verbvm lze zkoumat v mnoha definičních oborech. Zdaleka ne každý jsme uznali za sématickou kategorii. Ne proto, že by nebyly relevantní, nýbrž proto, že jejich systémový popis chceme podat později, v širších souvislostech. Formální morfologii litevského slovesa zde budeme vykládat vzhledem k šesti definičním oborům, uspořádaným v pěti hierarchických vrstvách.
2.2.1 Hierarchicky nejvyšší jsou morfy kmenové a takové soubory morfů koncovkových, jež utvářejí konjugační schéma. V okruhu litevského slovesa obsluhuje konjugační schéma sémata z vedlejších kategorií. Ty vyjadřují kongruenční proměny predikátu, tedy záležitost syntagmatickou, při neměnné hodnotě paradigmatické, zatímco proměny oněch paradigmatických hodnot popisují až kategorie hlavní. Soubor konjugačních schémat, sc. soubor koncovkových souborů, představuje jeden ze dvou základních nástrojů pro popis formální morfolo-
1 Lexikální dvojice kemp-a kěp-o kěp-ti 'připálil se' vs. kěp-a kěp-é kěp-ti 'pekl', limp-a Up-o Rp-ti 'přilepil se' vs. lip-a Up-o Rp-ti 'lezl' vycházejí z pravidelného derivačního vztahu, takže u nich hovoříme o homonymii jednotlivých základních kmenů, préteritního či infinitívního, kdežto protiklad yrá vs. búna vs. búva vs. ěsti k sobě nemá systémové analogie.
Caput 2
Inventář slovesných morfii 121
gie. Druhým nástrojem je soubor kmenů. Sloveso coby lexikálně-gramatická jednotka má tři kmeny prvotní, lemmatické, a početný soubor kmenů druhotných, odvozovaných vždy od některého z lemmatických. V předchozím oddíle jsme si připomněli (první zmínka byla již v části 1/2.3.2), že kmen sám o sobě lexikální jednotku ještě charakterizovat nedokáže. Pro sloveso to dovede teprve «lemmatické trojkmení» ind.praes - ind.praet - inf.
Lemmatické kmeny téže lexikální jednotky vycházejí vždy z téhož kořene — s jedinou výjimkou slovesa buti 'byť. Prostředky slovesné kmenotvorby vyložíme až v poslední, 4. kapitole této II. knihy.2 Do té doby bude pro nás trojice lemmatických kmenů elementární lexikální daností. Struktura lemmatických kmenů jednoznačně určuje výběr z nabídky konju-gačních schémat. Vybírají se dvě, jedno pro ind.praes, jedno pro ind.praet. Tomuto jednoznačnému výběru, podmíněnému kmenovou strukturou, budeme říkat konjugačNÍ typ. Ze všech hlavních kategorií vůbec všech podokruhů litevských predikátů (Vf, Part, Praed) mohou z několika konjugačních schémat volit pouze ind.praes a ind.praet; ostatní hlavní kategorie, jež se všechny projevují druhotnými slovesnými kmeny, se pojí vždy jen s jediným souborem kongruenčních koncovek, tedy s jediným schématem. Ze všech kongruenčních koncovek je pak nejjednodušší koncovka mluvnické neosoby. Za lemma, reprezentativní podobu slovesa, tedy vezmeme trojici tvarů non-pers ind.praes - non-pers ind.praet - Inf, jež jednoznačně dokládá jak strukturu lemmatických kmenů, tak konjugační typ.
Strukturu odvozených kmenů vyložíme v kapitole 3 spolu s konjugačními schématy, jež se k nim jednoznačně vážou. Všechny vedlejší kmeny Vf se odvozují jednoznačně a přímočaře od lemmatického kmene Inf. Od téhož lemmatického kmene Inf se odvozují i některé vedlejší kmeny Part a Praed, a to opět přímočaře. Zato ty vedlejší kmeny Part a Praed, jež se odvozují od lemmatického kmene prézentnflio či préteritního, přihlížejí ke kon-jugačnímu typu a ty, jež se odvozují od kmene praes, dokonce jistou složkou svého specifického kmenotvorného morfu přímo reflektují charakteristický vokalismus koncovkový.
2.2.2 Druhou hierarchickou vrstvu představují morfy předponové. Jejich výčet jsme již u-vedli v 1.4.7, ale připomeňme je: ap-, at-, {-, iš-, nu-, pa-, par-, per-, pra-, pri-, su-, ui-} Tyto morfy lze připojit před kmen obecně každého slovesného tvaru z podokruhů Vf, Part i Praed; přijímaje Inf, leč odmítá Bud. Netvrdím, že lze textovým výskytem doložit každý předponový morf ve spojení s každým morfem kmenovým, tvrdím, že při výkladu systému nelze stanovit žádné strukturní omezení na předponově-kmenové kombinace. Jestliže v našem celkovém pojetí jazyka (cf. 1/1.1.3) stojí oproti systému coby struktuře potenciality úsus coby podoba aktuality, postavíme proti kombinacím usuálním, pokrývajícím běžné sémantické potřeby, kombinace neaktualizované, protože sémanticky zvláštní, nepřirozené, či nepotřebné. Každá taková zvláštnost přitom představuje «básnickou výzvu» vymyslet text, jehož obsah právě onu kombinaci bude aktualizovat (cf. 3.3 notae 18, 19).
2 V části 1/3.6.1 jsme tvrdili, že každý víceslabičný kmen litevského slovesa lze synchronně (sic) rozložit na jednoslabičný kmen «kořenový» a na posloupnost kmenotvorných afixů. Stupeň produktivní kmenové složitosti může být v litevštině překvapivě vysoký.
3 Každé slovesné předponě s výjimkou at- odpovídá v jazykovém systému předložka; předponu par-spojuji s předložkou pas, což litevské gramatiky běžně nedělají (cf. DLKG §1079), byť sémantická i tvarová blízkost jsou evidentní (více o tom ve druhém svazku). Navíc existují mnohé předložky bez předponových protějšků — a litevská předložka be 'bez' se coby předpona uplatňuje pouze u jmen, nikoliv u sloves.
122 Verbum
Liber II
Při neomezitelných kombinacích předpony a kmene překvapí, že litevský systém slovesné předpony aktuálně nekumuluje, což čeština činí běžně, cf. při-pode-píše se, u--před-stírá se, do-vy-loží, při-po-za-sune, z-po-ot-vírá, etc. V litevštině je kumulace možná pouze při deaktualizovaných prefixech, cf. pa-zin-o 'znal, rozpoznal' (existuje vazba na žin-ó-j-o 'věděl', nejde však o aktuální prefixaci, oba kmeny mají rozdílné struktury a žádné bezpředponové *žino, jež by jinak svým kmenem odpovídalo slovesu pažino v jazyce neexistuje) -»pri-pa-zin-o 'u-znal' et iš-pa-zin-o 'vy-znal, vyzpovídal se'; pa-zln-d-in-o 'uvedl ve známosť (causätluum k pa-zin-o) -» su-pa-žin-d-in--o 'seznámil' (koho s kým); pä-sak-o-j-o 'vyprávěl' (existuje vazba nasák-é 'řekl', od něhož se odvozuje i pa-säk-é 'pověděl' s aktuálním prefixem, znovu však jde o různě strukturované kmeny: pásakojo je druhotné sloveso od substantiva pásáka 'pohádka, povídka', jak je vidět už z prosodématické struktury) -» pa-pá-sak-o-j-o 'po-vyprávěl' et nu-pá-sak-o-j-o 'vylíčil'; par-dúo-d-a 'prodává' (existuje vazba na dúo-d-a 'dává' a v tomto případě jde dokonce i o kmeny strukturně shodné, leč úsus (sic!) tato dvě slovesa od sebe sémanticky vzdálil) -» iš-par-dúo-d-a 'vy-pro-dává' et už-par-dúo-d-a 'prodává předem'. Přidáním prefixu se u litevského slovesa nikdy nezmění jeho konjugační typ. To je nápadný rozdíl oproti jménu (podstatnému i přídavnému), kde prefixace deklinační typ mění.
2.2.3 Třetí hierarchickou vrstvu představují aktualizační morfy ne-, te-, be- a jejich kombinace nebe-, tebe-, «předklonky», proklitika, které jsme vyložili v 1.4.6. Mohou stát před každým tvarem z podokruhů Vf, Part i Praed; přijímaje Inf i Sup, leč odmítá Búd. V této distribuční charakteristice se plně shodují s předponami. I pro aktualizační morfy předpokládáme coby strukturní danost, že se volně pojí se všemi slovesnými kmeny, oproti předponám se snáze předvádí jejich textové uplatnění. Předklonky se kladou důsledně zepředu, má-li sloveso předponu, pak ještě před ni, cf. ař te-be-pa-eína? 'může ještě chodit?'.4
2.2.4 Čtvrtou hierarchickou vrstvu představuje reflexívní morf si. Uplatní se u všech tvarů slovesného okruhu s výjimkou Bud.5 Na rozdíl od češtiny, kde se analogické morfy si a se mohou pojit s libovolným větným členem, se litevský reflexívní morf o jediné podobě si (s koncovými alomorfy -s, -is) váže vždy na slovesný tvar. Do jeho fonématického řetězce se zapojuje bud' za koncovku, nebo před kmen. Před kmen vždy, když ten je zepředu rozšířen o (aktuální) předponu či (aktualizační) předklonku, za kmen v ostatních případech, cf. nu-si-neš-a 'odnáší si' et ne-si-neš-a 'nenese si' vs. něš-a-si 'nese si'. Připojuje-li se zepředu, klade se těsně před kmen, tedy za celý řetězec předklonek a předpon, někdy dosti dlouhý, cf. ne-be-pri-si-men-u 'už si nevzpomínám'. Připojuje-li se zezadu, vynucuje si u Vf užívání zvláštních koncovkových alomorfů, cf. skut-ú 'holím (komu vousy)' -> skut-úo--si 'holím se' (vyložíme v následující kapitole). Part v mnoha případech předchází obdobné interferenci tím, že formálně přibírá morf be-, aby se si napojilo zepředu, cf. dôm-i-si 'zajímá se' -» be-si-dômint-ieji 'zájemci', totiž "ti, kdo se zajímají".
4 Systémové uplatnění príklonky be-, jež aktualizuje platnost slovesného děje, souvisí s tím, že se u sloves vůbec nevyskytuje předpona be- 'bez-', u jmen běžná. Systém připouští jen automatické přenesení předpony be- do slovesa druhotně odvozeného od jména, které ji již obsahuje, cf. be-prôtis 'šílenec', doslova "ten, kdo bez rozumu" -> be-pročiáuja "chová se jako šílenec". Pak lze doložit i souběh obou homonymních morfii, cf. ô děl tô te-be-be-pročiáuja 'a pořád ještě kvůli tomu vyvádí'.
5 Dokonce i reflexTua tantum mají búdinýs nezvratný, ci.juoktě (Bud) juôkési (Vf) išmaněs 'doslova se mi vysmáli', cf. 3.3.3.
Caput 2
Inventář slovesných morfii 123
Podobně jako v češtině je sématický status zvratného morfu nejednotný. Může vyjadřovat samostatný větný člen, cf. skuta 'holí (někoho)' vs. skuta-si 'holí se', stejně jako zevšeobecnění konatele, cf. o ká (A) jiě (N) ten důro (Vf)? 'co oni tam dělají?' vs. o kas (N) ten důro-si (Vf)? 'co se tam dělá?', může být sématický prázdný, cf. juôkia-si 'směje se', a může být prostě nejasný, cf. mědis šakója dosl. "strom větví" (vyhání větve, vytváří korunu) vs. bríedžiu ragaí šakója-si 'losi parohy se větví' (vyhánějí větve).
2.2.5 Pátou hierarchickou vrstvu představují syntagmata dvou fonotaktických slov, z nichž jedno je sloveso «plnovýznamové» a druhé významově oslabené, třeba «modální», či zcela prázdné, totiž «pomocné». Tento definiční obor v plné šíři otevřeme až v následujícím svazku, zatím uznáváme pouze pomocné morfy predikatívu (cf. 1.4.4, 1.4.8). Za pomocné morfy slouží tvary neosoby slovesa búvo 'bylo' ve všech šesti hlavních kategoriích Vf.
Tvar ind.praes yrá má postavení poněkud zvláštní, protože predikatív nepotřebuje zvlášť vyjadřovat nepříznakové bezčasí, jehož je yrá nositelem. To slouží k potvrzení platnosti celé predikace, jako by vyjadřovalo "opravdu platí, že...", cf. ô vidury yrá šókama 'a vevnitř se skutečně tančí' (vzdor všemu, co se venku děje). Ostatní tvary pomocného slovesa dodávají predikatívu modálně-temporální upřesnění ve shodě s významem, jejž mají při samostatném užití.
2.3    Pravidla konkatenace morfu
Morfy, jež jsme v předchozím oddíle zařadili do 1. až 4. hierarchické vrstvy, vytvářejí dohromady jediné fonotaktické slovo. V tomto oddíle vyložíme morfonologické procesy, jež souvisí s jejich konkatenací, v následujícím pak procesy prosodématické.
2.3.1 Koncovka se napojuje za kmen. Spojení je tak těsné, že hranice mezi kmenem a koncovkou nemá žádnou morfonologickou existenci (na rozdíl od hranice mezi předponou a kmenem). Kmen naprosto vždy a koncovka v naprosté většině případů (výjimky v 3.4-5) mají alespoň jednu slabiku, slabičná hranice však s hranicí morfovou souvisí jen nahodile. V příští kapitole vyčleníme dvě složky slovesných koncovek, formant konjugačnflio typu a exponent kongruenční osoby, a vyložíme jejich fonématickou strukturu; zde zatím bez dokazování prohlásíme, že koncovka v drtivé většině případů začíná samohláskou. Koncovka začínající souhláskou se uplatňuje v případech velmi specifických a její napojení na příslušný kmenový formant s sebou nenese žádné morfonologické potíže (cf. 3.4-6; historické zvláštnosti athematické konjugace pak v 3.1.5). Jisté potíže naopak přináší případ, kdy koncovku začínající samohláskou musíme připojit ke kmeni, jenž samohláskou končí. Týká se to kmene prézentnflio i préteritnflio, nikdy ne infinitívnflio. Litevština se brání hiátu, slabičné hranici mezi dvěma samohláskami. Používá k tomu jednak epenthetických konsonantů, jednak proměny kmenové samohlásky na souhlásku.
Jako epenthetické, pomocné vkladné konsonanty slouží d, n a/. Vkladného -d- se používá pouze u dvou prézentů: dě-d-a 'klade' vs. de-ti, a dúo-d-a 'dává' vs. dúo-ti. Vkladného -n- se používá též pouze v prézentu, jednak pro sloveso eí-n-a 'jde' vs. eí-ti, jednak pro slovesa, jejichž prostokořenný, nutně jednoslabičný kmen končí na -au, e.g. aú-n-a 'obouvá si' vs. aú-ti; káu-n-a 'pobíjí' vs. káu-ti. V ostatních případech epenthese se používá
124 Verbum
Liber II
-j-. Obsluhuje kmeny prézentní i préteritní, prostokořenné i rozšířené, cf. líe-j-a, líe-j-o 'lije, lil' vs. líe-ti; ló-j-a, ló-j-o 'štěká, štěkal' vs. ló-ti.6
Proměna kmenové samohlásky na souhlásku je možná tam, kde kmen končí bivokalic-kou dvojhláskou nebo samohláskou morfonologicky dvojmístnou (cf. 1/3.4). Vyskytují se di-sociace til > /i-j/, /ú7 > /u-v/,/au/ > /a-v/, což jsou právě tři slabičné vrcholy morfonologicky obojetné, a dále /ui/ > /u-j/ pro slabičný vrchol vždy dvojmístný. Disociací /ui/ > /u-j/ předcházejí hiátu všechny prostokořenné kmeny, jež končí na -ui, a to v prézentu i préteritu, cf. zú-j-a, zú-j-o vs. zúi-ti 'pobíhal'; jiné kmeny než prostokořenné (pomocí AtgDLKŽ jsem nalezl toliko čtyři základní) na -ui nekončí. Na analogickou dvojhlásku /ei/ končí jedině ei-ti 'šel', jež se disociuje jen v préteritu při současné změně první vokalické složky, cf. ě-j-o, kdežto v prézentu předchází hiátu epenthetickým -n-; na /ai/ nekončí vůbec žádný slovesný kmen.
Disociace lil > /i-j/, lul > /u-v/ probíhají rovněž v prézentu i préteritu, v mnoha případech však prézentní kmen vykazuje ještě jiné morfologické příznaky; nepříznakovou disociací lul, k níž dochází výlučně v prostokořenných kmenech, předvádí pouze siú-v-a, siú--v-o vs. siúti 'šil', nepříznakovou disociaci lil najdeme naopak pouze u kmenotvorného sufi-xu, cf. dal-is 'díl' -* dal-i-j-a, dal-l-j-o vs. dal-i-ti 'dělil'. K disociaci /au/ > /a-v/ dochází pouze v kmeni préteritním, prostokořenném i sufigováném, zatímco v kmeni prézentním přistupuje epenthetické -n- (pro au kořenové) nebo -j- (pro au sufixové), cf. gáu-n-a, gä-v-o vs. gáu-ti 'dostal'; tařn-as 'sluha' -> tarn-áu-j-a, tam-ä-v-o vs. tarn-áu-ti 'sloužil'.
Disociace /au/ > /a-v/ se zapojuje do ještě složitějšího morfonologického procesu, jenž probíhá ve dvou krocích: /uo/ > /au/ > /a-v/. Předchází se jí hiátu u sloves, jejichž kmen končí na uo, kořenové i příponové. Celý morfonologicky proces vykládáme tak, že dvojhláska /uo/, jejíž druhá složka nemá konsonantický protějšek, se nahradí příbuznou dvojhláskou /au/, jejíž druhou složku už konsonantizovat lze.7 Děje se pouze v kmeni préteritním stejně jako disociace /au/ > /a-v/, v kmeni prézentním přistupuje epenthetické -j-, a to pro uo sufixové i kořenové (s jedinou výjimkou), cf. šlúo-j-a, šlä-v-é vs. šlúo-ti 'zametal' (ohlášenou výjimkou je dúo-d-a, dä-v-é vs. dúo-ti 'dal').
Všimněme si ještě, jak silně je disociace provázána s akútovou intonací. Cirkumflex se vyskytuje jedině u ei-n-a é-j-o ei-ti 'šel' a aú-n-a á-v-ě aú-ti 'obul se'.
2.3.2 Při napojování koncovky za kmen končící souhláskou je nutné dbát pouze na zvláštnosti palatalizace. Především si musíme uvědomit, že protiklad palatalizace může být jediným projevem sématického rozdílu, cf. l.sg ind.praes {rašaú} = /ra'šaú/ :: /ra'š'aú/ = {rašiaů} l.sg ind.praet 'psal jsem'. Pokud kmenová finála končí na dentální explozívu, může dojít k palatalizačním změnám Itl > lil, Idl > ItJ, jež jsme vyložili v 1/3.3.3, cf. /keň't-iu/ > [k'eň"č'u] 'trpím' vs. /kefl't-i/ > [k'efi"ťi] 'trpíš', /'sěd-iu/ > [Vé^'u] 'sedím7 vs. /'sěd-i/ > [Věďi] 'sedíš'.8
6 Při výkladu kmenotvorby později (4.2) vydělíme -d- a -n- jako kmenová rozšíření, vázaná na jisté kmeny jistých kořenů, a pouze -j- zbude jako čistě epenthetický prostředek universálně použitelný.
7 Příbuznost spočívá v tom, že jak uo, tak au náleží do morfonologického rozvoje u, cf. 1/3.4-5.
8 Grafika /keň't-iu/ i [k'eŕľ'č'u] může šokovat toho, kdo je zvyklý na {kenčiú}. V morfonologickém i fonetickém zápise zde použitém značí cirkumflex (~) pouze intonaci, nikoliv polohu prízvuku ('),
Caput 2
Inventář slovesných morfů 125
Poměr proměněných a neproměněných dentálních finál se v jednotlivých paradigmatických typech liší: l.sg [Ve^'u] je v celém ind.praes jediný paradigmatický tvar s finálou [3'-], všude jinde je [ď-], 2.sg [k'eň"ťi] je v temže ind.praes jediný paradigmatický tvar s finálou [ť-], všude jinde je [č'-]. Palatalizační proměna dentál je morfonologický jev natolik aktuální, že litevština vůbec nemá paradigmatické vyrovnávání kmenové finály, jaké známe z češtiny, cf. pek-u > peč-u podle peč-e, peč-eš,.... Na druhou stranu však konjugační schémata s vokalickým formantem palata-lizujícím rozšiřují příznak palatalizace na všechny své koncovky, včetně těch, které k tomu nemají vlastní důvod, cf. non-pers /'gíed-a/ :: /'gíed-u/ l.sg 'zpívám' o non-pers /'geid--ia/ > ['g'erj'a] :: /geí'd-iu/ > [g'eí'3'u] 'toužím', kde /-a/ a /-ia/ jsou rozdílné koncovky, sestávající z holého vokalického formantu, navzájem odlišené palatalizací, /-u/je koncovka obecně jediná, /-iu/ je pouhá její palatalizovaná varianta, uplatněná zde právě proto, aby celé konjugační schéma mělo jednotně palatalizující charakter (cf. 3.1).
2.3.3 Vlastní slovesná kmenotvorba pro nás spočívá pouze v tom, že se k výchozímu kmeni přidávají neslabičná rozšíření a slabičné sufixy; aktuální prefixy do tohoto procesu vůbec nezahrneme, deaktualizované (2.2.2,2.2.3 n.4) nepředstavují pro fonématickou konka-tenaci žádný problém (na jejich zvláštnosti oproti aktuálním upozorňujeme v 2.3.5, 2.4.4). I tak ale představuje kmenotvorba značně různorodý proces, ve kterém musíme rozlišovat přinejmenším následující vrstvy: (i) formanty charakterizující slovesnou lexikální jednotku ve všech jejích lemmatických kmenech, (ii) formanty charakterizující jednotlivé lemmatické kmeny téže lexikální jednotky, (iii) derivační motivaci kmene infínitívního, (iv) sekundární derivaci od kmene infínitívního. Všem těmto procesům je společné, že dodržují konsonantic-ké schéma základní podoby kmene, jež jsme podali v 1/3.6, sc.
-S1T2R3_V(V)_R4T5S6T7// R7-
kde indexy označují konsonantické pozice, S, T, R symbolizují frikatívy, explozívy a sonory, V(V) značí vokalickou (případně i bivokalickou) složku slabičného vrcholu. Konformity s tímto schématem se dosahuje zjednodušováním, permutací, ale též disimilací souhláskových skupin. Zjednodušení přitom může být radikálnější, než kolik požaduje obecné schéma: kon-sonanticky složité trsy mohou existovat jen tehdy, je-li mezi jejich složkami dostatečná artikulační vzdálenost. Kromě toho platí několik morfologicky podmíněných proměn nositelů slabičné délky:
VnR > VR, VnS > VS, VjR > VR|C, VV|R > VR|C
kde/n/je konkrétní foném, C jakýkoliv konsonant, | slabičná hranice. Morfologická podmíněnost znamená, že k proměnám nositele slabičné délky nedochází vždy, ale pouze v morfech jistého druhu (z hlediska četnosti je možná vhodnější podání, že v morfech jistého druhu k popsaným proměnám nedochází).
Jednotlivé procesy podrobně vyložíme v následujících dvou kapitolách. Zde pouze pro ilustraci předvedeme procesy, jež vytvořily lemmatické kmeny slovesa - uerbum omen - 'tonout, topit se'. Kořenový tvar kmene zní /'skeňd-/, dokládá jej préteritum
cf. 1/3.2.3. Analogicky píšeme /'sěd-iu/ a ['s'eš'u].
126 Verbum
Liber II
skeňd-o. Infinitívní kmen vychází z konkatenace /'skeňd-&-ti/. Samotná skupina /-n4d5t7-/ neodporuje schématu finálního svahu a při jiném obsazení ji dokládá infinitiv meňkti 'zhoršovat se', nicméně úsek l-át-l tvoří dvě explozívy dentální, jež při zně-lostním vyrovnání povedou nevyhnutelně na zdvojený konsonant l-ít-l. Tomu se jazyk brání disimilací létl, /tt/ > /st/. Dostáváme tak /'skeňd-&-ti/ > /'skeňsti/. Tato podobaje schématicky dobře možná a při trochu jiném konsonantickém obsazení ji dokládá třeba skeřsti 'podříznout'. Nicméně v našem případě se uplatní výměna nositele slabičné délky podle schématu VnS > VS, takže dostaneme /'skeňsti/ > /'skěsti/ = {skěsti}. Prézentní kmen vychází z konkatenace /'skeňd-&-st-a/, jež schématu j^4j5§6j7 njjak neodporuje, cf. meňksta 'zhoršuje se', nicméně úsek /ndst/, po zně-lostním vyrovnání /ntst/, obsahuje dvě explozívy a jednu frikatívu z téže artikulační řady (dentální, či lépe alveolárni), a tak dojde ke zjednodušení /ntst/ > /nst/, jež znovu spustí výměnu nositele slabičné délky, cf. /'skeňd-&-st-a/ > /'skeňst-a/ > /'skěsta/ = {skěsta}.K výměně nositele slabičné délky dochází v prvotních, lemmatic-kých kmenech prézentním i infinitívním, ale nedochází k ní v druhotném, odvozeném kmeni futura, cf. /gT'vén-ti/ 'žíť -> /gľvén-&-s#/ > /gl'vefi-s/ = {gyvefis} 'bude žiť, a právě v tom vidíme morfologickou podmíněnost jevu.
2.3.4 Koncovce i kmenotvornému formantu je společné to, že se napojují na předcházející kmenový morf tak těsně, že nevzniká žádný šev, žádná morfonologická hranice. Jedinou reálnou hranicí je hranice slabiky, leč ta ke struktuře morfů vůbec nepřihlíží.9 Na konkatenaci kmene s koncovkou i s kmenovým formantem se můžeme dívat jako na produktivní morfono-logické jevy. Kromě toho však v systému litevského jazyka potkáváme i konkatenace neproduktivní. V ojedinělých případech splynula - a to již v předhistorické fasi litevštiny - koncovka s kmenotvorným formantem tak těsně, že vytvořily jediný morf, jemuž nyní říkáme zakončení. V okruhu jmenném se neproduktivními zakončeními vyznačuje zvláštní paradigmatický typ (III/3.4), v okruhu slovesném pak některé tvary agentívních participií (II/3.2.5, 111/8.1) a okrajový morf tradičně zvaný «optatív» (II/3.2.6).
Vedle /'áug-a-nt-is/ 'rostoucí' (Pl: masc.SG), kde vidíme prézentní kmen aug-, kon-jugační formant :a-, participiální kmenotvorný formant -nt- a participiální koncovku -is, máme /'áug-äs/ s {áug-as} (Pl: masc.sg), kde se k prézentnímu kmeni připojuje morf -äs. V něm sice rozpoznáme konjugační formant -a- (s ohledem na korespondenci /'nór-i-nt-is/ ** /'nór-Is/ 'chtějící'), nemůžeme však pořádně identifikovat ani koncovku -s ani kmenotvorný formant, leda když oboje zároveň porovnáme s fem.sg /'áug-a-nt-i/ :: /'áug-äs/ (též /'nór-i-nt-i/ :: /'nór-Is/). Dodejme, že morfy kondensovaného zakončení se vyznačují zvláštními prosodickými charakteristikami, jež nesouvisí s prosodickým chováním kmene ani koncovky.
2.3.5 Morfy předponové jsou od vlastního kmene, který za nimi následuje, odděleny mor-fovým švem (=). Ten ruší závaznost konsonantické struktury kmene, na kterou příponová kmenotvorba důsledně dbala, cf. at=skreňd-a, kde posloupnost /-tskr-/ neodpovídá úseku ani iniciálnímu (z pohledu kmene), ani finálnímu (z pohledu předpony). V tomto ohledu se morfový šev předpony a kmene shoduje s morfovým švem dvou kmenů při kompozici, kde rovněž vznikají konsonantické posloupnosti nepřípustné jak v iniciálním, tak ve finálním
9 Schémata proměny nositele slabičné délky vyvolané sonorním uzávěrem (V j R > VR j C, VV | R > VR]C), jež jsme popsali v 1/1.3.4, svědčí o tom, že hranice slabiky naopak sama dokáže podobu morfů ovlivnit.
Caput 2
Inventář slovesných morfů 127
úseku (z pohledu druhého a prvního kmene), cf. /-štg-/ ve slově pramušt=galv-is 'ztřeštěnec', dosl. "kdo si (svým chováním) může rozrazit (pramúšti) hlavu (galva)". Navíc se šev mezi předponou a kmenem může rozestoupit a pojmout další morfy, cf. at=sak-ě 'odpověděl' -» at=si=sak-ě 'odřekl, odmítl' (srov. "zřekl se").10
V části 2.2.2 jsme upozornili, že litevština předponové morfy nekumuluje, leda že by první z nich - první ve smyslu derivační historie, tedy ten starší, stojící blíže ke kořeni - byl deaktualizovaný. Dodejme, že při deaktualizaci vede morfový šev nikoliv mezi předponou a kořenovým úsekem kmene, nýbrž mezi předponou aktuální a deaktualizovanou, jež se chová, jako by byla součástí vlastního kmene. I tento šev se může rozevřít a pojmout morf si, cf. su=si=pa-zin-o 'seznámil se (s kým)', iš= =si=pař-dav-ě 'vyprodali se (ze zásob), rozprodali (co měli)'. Stejný morfový šev mezi předponou aktuální a deaktualizovanou můžeme ostatně doložit i u sloves druhotně odvozených od předponového jména, e.g. vísq väkara iš=si=be-pročiäv-o 'celý večer prozuřil' (cf. 2.2.3 n.4). O prosodických charakteristikách předpon pojednáme samostatně v následujícím oddíle.
2.3.6 Morfy proklitické (aktualizační) vytvářej í s navazuj ícím morfem kmenovým stej -ně volný šev jako předpona. I do tohoto prostoru mohou vstupovat další morfy, cf. te=där-o 'jenom tolik dělá' -» te=be=där-o 'přece jen dělá', ne=säk-é 'neřekl' -> ne=si=säk-é 'neřekl si'. Vzdor této volnosti může samohlásková iniciála kmene koncovou samohlásku aktualizačního morfu absorbovat, a tím i zrušit jeho slabiku, cf. ne=ěs-ti > něsti 'neexistuje', ne=eín-a > nelna 'nejde' (kmenová iniciála prízvučná), ne=es-ú > nesu 'nejsem', ne=ein-ú > neinú 'nejdu' (kmenová iniciála neprízvučná). Vidíme, že proces nezávisí na poloze prízvuku a nespojuje dvě krátké slabiky do jedné dlouhé: výsledná slabika je dlouhá nebo krátká ve shodě s délkovou povahou druhé složky. Jsou-li kontaktní samohlásky timbro-vě rozdílné, dochází k timbrovému «kompromisu», doložit to však lze jedině na příkladech syrá 'je', cf. ne=yrá > nérá 'není', te=be=yrá > teběrá 'pořád ještě je'. Timbrový «kompromis» vidíme v tom, že z absorpce krátké středové dlouhou krajní vychází dlouhá nestředová nekrajní, čili úzká, přičemž stále zůstáváme mezi samohláskami předními. Nechci zmíněný jev označit za (morfonologickou) kontrakci, protože tou - v historic-kovývojovém výkladu obecně a pro slovanské jazyky zvlášť - rozumíme spojení dvou samohlásek, původně oddělených slabičnou hranicí, do jediné samohlásky, zakládající dlouhou slabiku. V litevštině při pohlcení (absorpci) délka automaticky nevzniká, cf. ne=es-ú > nesu, te=be = es-i > tebesi 'pořád ještě jsi'. Z hlediska jazykové struktury v litevštině kontrakci nic nebrání, leč neděje se. Za historický doklad skutečné kontrakce se vznikem nové délky může posloužit tvar noteitu < ne= =at=eí-tu 'nepřišel by' (Daukša, Postilla 1599), který je však pro dnešní úsus naprosto nepřijatelný: kontrahují se dvě krátké středové, přední a zadní, výsledkem je dlouhá úzká zadní; zde opravdu jde o proces odlišný od timbrového kompromisu. Pro předpony, z nichž mnohé též končí na samohlásku, pohlcení samohláskovou iniciálou kmene možné není, cf. pri—ein-a 'přistupuje', i=eín-a 'vstupuje', pri=ilst-a 'dochází (komu) dech', pri=ýr-é 'přivesloval', prí=im-a 'přijímá', pri=ém-é 'přijal'.
10 V moderním jazyce může do prostoru mezi předponu a kmen vstoupit jedině zvratný morf si. Nej-starší litevské památky, jež pocházejí teprve z xvi - xvn století, dokládají, že do onoho prostoru mohly vstoupit i jiné morfy, třeba rodová osobní zájmena, cf. Zinkevičius (1957: 5-19).
128 Verbum
Liber II
2.4    Prosodická stránka slovesných morfii
Víme, že morf - tím spíše tak složitý morf, jakým je fonotaktické slovo - je v úplnosti popsán teprve propojením aparátu fonématického s prosodématickým. Mnohé tvary jsou odlišeny pouhou polohou prízvuku, cf. fut něši :: neši praes (2.sg), inf něšti :: nešti P2 (n.pl masc) pro sloveso 'nese'; některé dokonce jen intonací, cf. 'ptal se' kláusé :: klaúsě 'poslouchal' . Protože formální morfologii slovesnou chceme popisovat jako výsledek konkatena-ce dílčích morfů, jež se berou z různých souborů, nemůžeme u jednotlivých morfových složek vyznačovat vždy přímo prosodémata, například polohu prízvuku; spíše budeme podávat prosodické charakteristiky, totiž popisovat, jak a čím který dílčí morf přispívá k proso-dématické podobě celku fonotaktického slova.
2.4.0 Dílčí morfy slovesné rozdělíme pro prosodický výklad do následujících úseků:
• vlastní kmen, pojatý důsledně bez aktuálních předpon, se táhne od případného prefixu deaktualizovaného přes kmen kořenový (nebo kmeny kořenové, jde-li o sloveso druhotně odvozené od jmenného komposita) až po kmenotvorné formanty, kam řadíme jak neslabičná rozšíření, tak slabičné sufixy;
• koncovka, s vnitřním rozlišením konjugačního formantu a kongruenčnflio exponentu, jejichž prosodická specifika objasníme později (3.1);
• zakončení coby morfonologický ekvivalent specifického kmenotvorného formantu a koncovky, jsou-li uchopeny společně jako příznakový segment přidávaný za nepříznakový segment kmene (3.2.5, 3.3-7);
• úsek prefixový, v němž se mohou vyskytnou (aktualizační) předklonky (nejvýše dvě) -&- (aktuální) předpona (nejvýše jedna) -&- zvratný morf (předchází-li alespoň jedna předklonka či předpona).11
2.4.1 Z výkladu I. knihy (1/3.0, 3.2) víme, že morfologicky relevantní prosodémata - délka, intonace a přízvuk - jsou všechna vázána na slabiku, jež svou povahou na morfech nezávisí. Chceme-li podat prosodickou charakteristiku morfů, musíme mít na paměti následující:
• Každý morf, který je slabičný, má jistou slabičnou délku, a je-li jeho slabika dlouhá, má též jistou slabičnou intonaci, a to nezávisle na poloze prízvuku. Je individuální vlastností, a tudíž prosodickou charakteristikou morfu, že svou slabičnou délku drží, i když se při kon-katenaci mění jeho slabičné okolí. Pro morfy, které drží svou slabičnou délku, je příznačné, že drží též svou slabičnou intonaci.
• Prosodickou charakteristikou neslabičných morfů je to, zda a jak ovlivňují délku a intonaci slabik, jež vytvářejí spolu s jinými morfy.
• Každý slabičný morf má jistý přízvukový potenciál. Rozlišujeme několik druhů tohoto potenciálu: morfová slabika se snaží získat přízvuk, který nemá (akce centripetální), nabízí přízvuk, který má (akce centrifugální), odolává snaze jiné slabiky vzít si její přízvuk, případně nabídnout jí přízvuk svůj (reakce).
11 České «domácí» a «mezinárodní» výrazivo sice střídám podle okamžitých potřeb i chvilkové pohodlnosti (1/2.6.3), vždy však dbám na jeho ekvivalenci. V případě úseku «prefixového» se od této zásady výjimečně a zcela vědomě odchyluju: «prefixový» zahrnuje jak prefixy coby předpony, tak prokli-tika coby předklonky, ba dokonce i reflexívum. Je mi velmi nepříjemné, že se v tom blížím jazykové praxi lingvistických škol a směrů, s nimiž věru nechci být spojován, žel nenacházím dobře motivovaný společně nadřazený pojem, a tak disproporčně vyzdvihujú jeden z těch, které potrebujú pokrýt.
Caput 2
Inventář slovesných morfů 129
Předveďme si nyní délkově-intonační charakteristiky morfii na několika příkladech. Oproti prézentnímu kmeni /kel-/ 'zvedá', jenž vytváří krátkou slabiku (její středový vokál lěl se pod přízvukem dlouží a zdloužená slabika má intonaci cirkumflexovou, cf. /'kěl-ia/), se préteritní i infinitívní kmen shodně vyznačují slabikou dlouhou; dloužení je zde kmenotvorný prostředek, který týmž příznakem poznamenává oba kmeny zároveň. Je individuální vlastností kmene /kel-/, resp. kořene K_e/é_L, na němž stojí lemmatické trojkmení celé lexikální jednotky, že příznakově zdloužená slabika má intonaci akútovou, cf. /'kěl-é/; kmen /ber-/ 'sype', resp. kořen B_e/é_R, jenž podstupuje stejnou příznakovou proměnu, má zase tu individuální vlastnost, že vede na dlouhé kmeny intonované cirkumflexově, cf. /'bér-é/. Všechny tvary odvozované od kmene préteritního se napojují tak, že slabičná hranice vede uvnitř kmene, sc. /ké j 1-, bé j r-/, všechny tvary odvozované od kmene infínitívního se napojují tak, že slabičná hranice vede až za kmenem a za kmenovou sonorou vždy následuje souhláska, sc. /kel | -&-C-, bér j -&-C-/, případně /kěl-&-C#, bér-&-C#/. Rozdílná slabičná hranice způsobuje, že nositelem příznakové délky je u infínitívního kmene smíšená dvojhláska /SR/, zatímco u préteritního kmene nese slabičnou délku samohláska lěl, totožnost příznaku zaručuje, že oba kmeny mají slabiku dlouhou a stejně intonovanou, cf. /'kějlé/    /'kéljti/, /'bé|ré/ «* /'ber | ti/.
Kmenový morf /kil-/ 'zvedal se, vstával', jenž je s kmenem /kel-/ spojen v šíře pojatém kořeni K_i/e/é/_L (4.0.4), zakládá nepříznakový préteritní a infinitívní kmen. V infinitívním případě kmen opět dostává sonorní uzávěr a jeho slabika se -tentokráte druhotně, nezáměrně - dlouží. Takto zdloužená slabika obecně nabývá intonace akútové,12 cf. kilti (též birti 'sypat se' pro analogický kmen /bir-/, jenž se má k /ber-/ stejně jako /kil-/ ke /kel-/). Prézentní kmen přijímá dovnitř sebe morf -n-, cf. /ki-n-1-/, který není slabičný, nicméně vytváří z krátké slabiky dlouhou — a je jeho individuální vlastností, že výsledná dlouhá slabika má vždy intonaci cirkumflexovou. Cirkumflex zůstává, i když uvnitř kmene dojde k proměně nositele slabičné délky podle schématu VnR > VR, cf. /kil-/ -» /kiňl-/ > /kíl-/ a {kýl-} vs. /tik-/ -» /tifik-/ 'hodí se'.
Kmenotvorné rozšíření -n- vstupuje do kmenů s krátkými slabikami, jež nemohou mít intonaci, a dělá z krátkých slabik dlouhé cirkumflexově. To je jeho proso-dická charakteristika. Oproti tomu kmenotvorné rozšíření -st- přistupuje ke kmenům s dlouhou slabikou, jež intonovány jsou, a uchovává jejich délku i intonaci, což je zase jeho prosodická charakteristika, cf. /truk-/ ^/'trukst-a/ 'schází', /důk-/ -»/'dukst--a/ 'šílí'.13 Zajímavé srovnání nabízejí alomorfy džiust-a a džiúv-a 'usychá, schne'. Oba vycházejí z nepříznakového kmene /jiů-/, jejž dokládá třeba infinitiv díiuti. První prostě přibírá -st- a uchovává si délku i intonaci, druhý napřed podstoupí disociaci
12 Pomocí AtgDLKŽ jsem nalezl pouze čtyři výjimky, kdy sonorní uzávěr vede v infinitivu na dlouhou slabiku cirkumflexovou, sc. im-a ěm-é im-ti 'vzal (zde infinitiv přebírá intonaci ablautově zdlou-ženého préterita, přestože fonématicky odpovídá prézentu, cf. 4.1.4), mlršt-a mir-ě miř-ti 'zemřel' (zde se infinitiv intonačně rozchází s prézentem, v němž obdobný sonorní uzávěr vede pravidelně na akút), gúl-a gúl-o guí-ti 'lehl si', tär-ia tär-é tař-ti 'pronesl, vyslovil' (vedle tár-ti, cf. LKŽ XV: 935; cirkumflex v prézentu a préteritu je následkem dloužení kmenového /ä/ pod přízvukem a s intonací infínitívního kmene nijak nesouvisí, cf. käl-a käl-é kál-ti 'koval'). Za výjimku nepovažuji protiklady 'hnal' gěn-a gln-ě giň-ti:: gín-a gýn-ě gin-ti 'hájil', 'pamatoval si' měn-a min-é miň-ti:: min-a mýn-é min-ti 'šlapal', kde rozdílná intonace infinitivů, jež napomáhá významovému rozlišení, odráží prosodické korelace různých druhů ablautu, cf. 4.1.6.
13 Pokud v okrajových případech rozšíření -st- slabičnou délku teprve vytváří, pak vždy s intonací a-kútovou, e.g. /'sě|n-&:as/ 'starý' *> /'sě|n-&-st-a/ > /'sénjsta/ 'zestárne', /'ží|n-&-o/'ví' ** /pa--'ži|n-&-st-a/ > /pa'žljsta/ 'zná, pozná' (4.2.4, 4.2.6).
130 Verbum
Liber II
/u/ > /u-v/, jež vede ke zkrácení kmenové slabiky, a potom přibírá     jež vytvoří novou délku, a to cirkumflexovou; navíc podstoupí proměnu /^iuňv-/ > /31ŮV-/.
2.4.2 Přízvukový potenciál morfů rozebereme po úsecích (segmentech), rozlišujíce, jak bylo uvedeno výše (2.4.0), vlastní kmen, koncovky a zakončení a úsek prefixový. Náš výklad předpokládá, že je jakási teoretická výchozí poloha prízvuku a že ke skutečné, konečné poloze prízvuku se v celku fonotaktického slova dospěje vyrovnáním všech sil, jež mezi jednotlivými dílčími morfy působí. A právě ony síly předvedeme coby přízvukové prosodické charakteristiky dílčích morfů.
• Výchozím teoretickým nositelem přizvukuje úsek vlastního kmene, kam patří - připomínáme - morfy deaktualizované předpony, morfy kořenových kmenů a morfy kmenových formantů, slabičných i neslabičných. Je záležitostí vnitřní kmenotvorby, na kterém z uvedených morfů přízvuk spočívá (cf. 4.3.3), vždy však předpokládáme, že přízvuk se nejprve nachází někde v tomto úseku. Výchozí držení prízvuku umožňuje kmeni vyvíjet zvláštní proso-dickou aktivitu: nabízet svůj přízvuk jinému úseku (síla centrifugální). Přízvuk lze nabízet úseku prefixovém, zakončení (Vf i Part), případně jmenné koncovce participia, nikdy však slovesné koncovce z podokruhu Vf. A protože fonotaktické slovo může mít zároveň zakončení i prefixový úsek, musí být stanovena priorita nabídek: kmen svůj přízvuk nabízí přednostně dozadu. Zakončení nabízený přízvuk vždy přijmou, na prefixový úsek se tedy nedostane.
• Kmen však může svůj přízvuk nabízet dozadu i koncovce, a to pouze koncovce part, nikdy Vf. (Zakončení a jmenná koncovka se v podokruhu Part navzájem vylučují, takže pořadí nabídky mezi nimi není nutné stanovovat). Jmenná koncovka participia však může nabízený přízvuk i odmítnout. Přízvuk se tak vrací zpět na kmen, který jej může následně - jakoby ve druhém kole - nabídnout úseku prefixovému. Ten nabízený přízvuk přijme vždy.
• Jmenná koncovka Part i slovesná koncovka Vf může vyvíjet vlastní akci, spočívající v tom, že se snaží přízvuk sama přetáhnout z kmene na sebe (síla centripetální). Specifické morfy infinitivu ani supina toto nedělají, pro búdinýs cf. 3.3.3. Na tuto akci kmen reaguje tím, že si přízvuk (A) nedá, (B) dá vzít. Podle toho, zda koncovka na sebe přetahuje přízvuk z kmene o charakteristice A nebo B, přízvuk nezíská, či získá (v tomto pořadí). Participiální kmeny budeme co do rysů A a B charakterizovat až v knize III v širších souvislostech proso-die jmenné. Z podokruhu Vf mají rys A všechny kmeny, jež jsou druhotně odvozeny od kmene infinitívního, všechny kmeny praes a praet, v nichž přízvuk spočívá na jiné než poslední slabice, a z kmenů praes a praet majících přízvuk na poslední slabice pak ty, jejichž poslední slabika je dlouhá akútová. Rys B mají tedy pouze kmeny ind.praes a ind.praet, jež nesou přízvuk na poslední slabice a ta je krátká či dlouhá cirkumflexová, tedy v souhrnném negativním vymezení neakútová.
• Z prefixového úseku musíme nejprve vyčlenit předponu per-. Ta sice z hlediska foné-matické konkatenace není ničím výjimečná (připouští před sebou aktualizační předklonku, její morfový šev směrem k vlastnímu kmeni se může rozestoupit a přijmout do sebe zvratný morf), leč v hierarchii prosodických sil vyvíjí centripetální akci vůbec nejsilnější ze všech, jaké se v celku fonotaktického slova vyskytují: kdykoliv se vyskytne, bere na sebe přízvuk, naprosto bez ohledu na morfologický kontext (tedy i v derivátech infmitívního kmene).
• Prefixový úsek bez předpony per- se chová jako adresát centrifugální akce kmene (adresát druhý v pořadí po zakončeních a participiálních koncovkách). Nabízený přízvuk vždy přijme a ten pravidelně spočine na poslední slabice úseku, těsně před vlastním kmenem. Dodejme, že vyvíjí-li kmen centrifugální akci vůči prefixovému úseku, ta proběhne vždy dřív
Caput 2
s
Inventář slovesných morfii 131
než centripetální akce slovesné koncovky vůči kmeni, takže koncovka Vf přízvuk nezíská, ani když centrifugálně aktivní vlastní kmen má prosodickou charakteristiku B.
2.4.3 Již jsme řekli, že konkrétní poloha prízvuku uvnitř kmenového úseku závisí na celkové struktuře kmene. Na té, ale zároveň též na zařazení do konjugačního typu, závisí i to, zda kmen svůj přízvuk nabízí mimo sebe. Podmínky, za kterých kmen nabízí svůj přízvuk úseku prefixovému, se nemusí zcela shodovat s podmínkami, za kterých jej nabízí zakončení či participiální koncovce. Plnou charakteristiku jednotlivých kmenů podáme, až když je budeme soustavně vykládat (4.4.3, III/8.1—2). Zatím jednotlivé procesy pouze ilustrujme:
Zápisem /'menB-&-u V zaznamenáváme výchozí stav při konkatenaci kmenového morfiu /men-/ a koncovkového /-u/, kdy přízvuk (') spočívá na (vlastním) kmeni, koncovka vyvíjí centripetální sílu, aby jej na sebe přetáhla (b), a kmen není schopen této síle odolat (B). Z tohoto rozložení sil vyjde výsledek/'menB-&-ub/ >/me'n-u/ = {menu} 'pamatuji si'. Kdybychom však měli kmen jiné charakteristiky, dostali bychom při stejné koncovce jiný výsledek, cf. /'mě'gstA-&-u1'/ > /'měgst-u/ = {měgstu} 'mám ráď. Kmen /men-/ kromě toho, že neodolá centripetální síle koncovky, sám svůj přízvuk nabízí prefixovému úseku (akce centrifiugální, značíme >=). Setkají-li se u kmene /-«=menB-/ prefix a koncovka, dojde nejdřív k interakci s prefixem, pak teprve s koncovkou, cf. /ne-&-'s=menB-&-ub/ > /'nemenA-&-ub/ > /'nemenu/ = {němenu} 'nepamatuji si'.14 Prefixový úsek se může postupně rozrůstat, přízvuk je na něm vždy, pokaždé však na jiné slabice, co nejblíž ke kmeni, cf. ně-men-u 'nepamatuji si', ne--bě-men-u 'už si nepamatuji', ne-be-pň-men-u 'už nepřipomínám', ne-be-pri-si-men--u 'už si nevzpomínám'. Pouze předpona per- drží přízvuk na sobě vždy, bez ohledu na okolní morfy, cf. main-ei 'vyměnils' -» pér-main-ei 'proměnils', pér-si-main-ei 'změnil ses', ne-be-pér-si-main-ei 'už ses nezměnil'.
Prézentní kmeny, které při centrifiugální akci přesouvají svůj přízvuk na úsek prefixový (»=), přesouvají jej i na participiální zakončení (=$); vyskytnou-li se u kmene oba morfy, přízvuk se přednostně přesouvá dozadu, cf. /pra-&-' tde-d=s-&-äs/ > /pra--de-'d-äs/ = {pradedgs} 'začínající' vs. prá-ded-a 'začíná'. Na zakončení optatívní přesouvají přízvuk i kmeny, které jej dopředu vůbec nenabízejí, cf. /te-&-at-&-'eí-n=$--&-iě/ > /te-at-eí-'n-iě/ = {teateiniě} ' kéž přijde ' vs. {teateína} = /te-a't-ei-n-a/ ' jen ať přijde ' (3.2.6). Složité případy «dvoukolové» nabídky z participiálního kmene nejprve koncovce apo jejím odmítnutí předponě vyložíme teprve ve III. knize, až budeme znát úplný aparát jmenné prosodie (III/8.1.4, 8.2.1).
2.4.4 Zvláštní prosodickou charakteristikou morfu je dloužení jeho slabiky pod přízvukem. Na tento jev jsme upozorňovali v 1/3.2.2 jako na něco, co zdánlivě zpochybňuje postulát nezávislosti slabičných prosodémat délky a prízvuku. Onen postulát nicméně lze udržet, protože dloužení slabiky pod přízvukem je proces morfologický, nikoliv fenologický: nenastává kdekoliv, jedině v jistých fonématických útvarech o jisté morfématické funkci. Omezíme-li se na inventář slovesných morfů, můžeme říci následující.
• Dlouží se slabiky o vokalickém vrcholu /é7 a /ä/, žádném jiném. Zdloužené slabiky nabývají intonace vždy cirkumflexové.
14 Jelikož se přízvuk při centrifiugální akci vlastního kmene, který má charakteristiku B, přesunul na prefixový úsek, chová se segment vzniklý spojením úseku prefixového s kmenovým vůči centripetální akci koncovky zcela stejně jako vlastní kmen o prosodické charakteristice A.
132 Verbum
Liber II
• Dloužení se děje v kmeni prézentním a préteritním, nikoliv v kmeni infinitívním ani v jeho druhotných derivátech. Vazba na morfématickou funkci je zásadní a rozhoduje o dloužení a nedloužení i v případech, kdy ony kmeny vypadají fonématicky totožné, cf. /'něš-&-é/ vs. /'něš-&-a/ vs. /'něš-&-i/ vs. /'něš-&-ti/, kde máme po řadě non-pers praet, non-pers praes, 2.sg fut a Inf slovesa 'nese', dvojslabičné tvary vždy s přízvukem na první slabice; první dva tvary představují kmeny préteritní a prézentní, druhé dva kmen infinitívní (odvozeně a přímo), všechny čtyři kmeny sestávají ze stejné fonématické posloupnosti /něš-/, proso-dématicky se ale liší tím, že první dva z nich se pod přízvukem dlouží (/'něš-&-é/ > /'něšé/, /'něš-&-a/ > /'něša/), druhé dva ne (/'něš-&-i/ > /'něši/, /'něš-&-ti/ > /'něšti/).
• Dloužení se děje v úseku vlastního kmene, nikoliv v úseku prefixovém, cf. /'dě-d--&-a/ > /'děda/ 'klade' vs. /'pra=dě-d-&-a/ > /'praděda/ 'začíná', ani v předklonkách, cf. /'lěk-&-ia/ > /'lěkia/ 'létá' vs. /'ně=lěk-&-ia/ > /'nělěkia/ 'nelétá'. Už víme, že předpony a předklonky jsou od vlastního kmene odděleny zvláštním morfovým švem (2.3.5-6), nyní vidíme, že předponové a předklonkové morfy se od kmenových liší i prosodickými charakteristikami.
• Do úsek vlastního kmene přitom patří jak slabika morfu kořenového, s níž pracovaly všechny dosavadní příklady, tak slabiky kmenotvorných přípon, cf. /'gív-as/ 'živý' -»/gľv--&-ě|n-&-a/ > /gľ'véna/ 'žije', /'tařn-as/ 'sluha' -» /tař'n-&-a|v-&-o/ > /tar'nävo/ 'sloužil'.15
Víme, že do vlastního kmene patří též deaktualizovaná předpona (2.2.2). I taje pod přízvukem dlouhá, cf. jis man viskapasipäsakojo 'o všem mi povyprávěl'. Nicméně právě kvůli její neaktuálnosti nelze přesvědčivě mluvit o dloužení: prízvuk je bud' vždy na morfu deaktualizované předpony, a ta je pak stále slabičné dlouhá, nebo je vždy na jiném morfu a deaktualizovaná předpona je pak stále slabičné krátká su juô aš dár nesusipažinaú 's ním jsem se ještě neseznámil'; nikdy nemůžeme předvést dloužení jako proces, kdy morf podle okolností uvnitř téže lexikální jednotky nese a zase nenese prízvuk a zároveň s tím mění svou slabičnou délku.
Dlouží se i deaktualizované předpony výchozího jména přenesené do druhotného slovesa. Vícekrát rozebíraný výraz {be-pročiävo} = /bč-pro'čiävo/ "choval se jak šílenec/blázen" (2.2.3 n.4, 2.3.5) má ve vlastním kmeni i prosodickou variantu {bě-pročiavo} = /'bě-pročiavo/, kde je dlouhá deaktualizovaná předpona be-, ležící pod přízvukem, a naopak je krátký sufix -av- (LKŽ 1:758).
Výše řečené platí pro celý okruh slovesa, pro Vf, Pl (agentívní participia), Inf, P2 (deagen-tívní participia) i Praed. U deagentívních participií odvozovaných od infinitívního kmene (P2 s formantem -t-) jev dloužení kolísá. Vidíme v tom střet dvojí morfologické motivace: derivační vazba na Inf zdůvodňuje nedloužení, cf. něšti =» něštas 'nošený', rásti => rástas 'nalezený', adjektívní charakter oněch participií zdůvodňuje dloužení jako u kmene jmenného, sc. něštas, rástas. Nedloužení označuje DLKG (§970) za soudobou tendenci; v žádném ze starších popisů (včetně Senná 1966 a Otrebského 1956) jsem se se zmínkou o nedloužení nesetkal — a nemá ji ani Stundžia (1996), což je příručka spisovné prosodie pro učitele: participia se vždy popisují tak, že /ě7 a /ä/ ve slabikách vlastní části kmene se pod přízvukem dlouží, ve slabikách před kořenem, slabikách předponových a předklonkových, nikoliv, cf. něštas vs. něneštas 'nenošený', rástas vs. atrastas 'objevený'.
15 Morfy /-ěn-/ a /-äv-/ jsou právě ty dva případy slovesných přípon, jež přijímají prízvuk a dlouží se v jeho důsledku, o nichž jsme se zmiňovali v 1/3.2.2 sub (iii).
Caput 2
Inventář slovesných morfii 133
DLKG, která se zmiňuje o nedloužení ř-participií, se už nevyjadřuje k predikatívům, jež se odvozují od téhož infirutívního kmene týmž formantem -t-. Nakolik mohu soudit z dotazů a pozorování, pak ti mluvčí, kteří vyslovují něštas 'nošený', rástas 'nalezený', vyslovují něšta "proběhl proces nošení", rásta "došlo k nalezení". Spisovná norma vyžaduje, aby se /ě/, /ä/ morfů vlastního kmene pod přízvukem dloužilo, cf. něšta, msta, v morfech před kořenem však ne, cf. něnešta "neproběhl proces nošení", átrasta "došlo k objevení".16
16 Senn (1929: 229, L39 §2 f) zmiňuje tvar išměsta (vedle iššaúkta, paimta)]dko dialektální odchylku v kladení prízvuku (místo spisovných podob išmesta, iššaúkta, páimta). Nedloužení tím potvrzuje, aniž komentuje.