MUSEION - SBÍRKA PŘEKLADŮ ŘÍDÍ PROF. DR. O. JIRÁNI VYDÁVÁ SPOLEČNOST PŘÁTEL ANTICKÉ KULTURY SVAZEK VII. P. TERENTIUS AFER: DÍVKA Z ANDRU PŘELOŽILA KLÁRA PRAŽÁKOVÁ SPOLEČNOST V PRAZE PŘÁTEL ANTICKÉ KULTURY 1933 KNIHTISKÁRNA A. LAPÁČEK, PRAHA V. ÚVOD. „Dívkou z Amdru" debutoval úspěšně Terentius r. 166. př. Kŕ. v Římě. Tato veselohra podobně jato pět ostatních, které napsal a jež se mám všechny dochovaly, jest pracována podle řecké předlohy. Z prologu se o tom dovídáme obšírné. Terentius tam doznává, že „Dívku z Andru" složil ze dvou komedií řeckého básníka Menamdra. Římští zpracovatelé řeckých komedií (mezi nimi nejzUamenitejší Plautus a Terentius) užívali totiž řeckých komedií tak, že sestavovali ze dvou i více předloh nový kus čili kontaminovali. Třeba se podivujeme virtuosností, s jakou různorodé prvliy dohromady spájeli (neslepovalí!), přece čteme v našem prologu se zadostučiniěním o kriticích, kteří to Terentiovi vytýkali. Terentius se proti nim hájí autoritami n vyhrůžkami — osvědčenými ío zbraněmi všech právem napadených. Vůči řeckým1 předlohám jest Terentius mnohem závislejší než Plautus, který i jinak nad něho vyniká jadrností, robustností, štávou výrazu a čtveračivou nezpůsobností. „Dívku z Andru" lze tedy pokládati za ukázku nikoliv latinské, nýbrž řecké občanské veselohry: filologové jí dali titul nová na rozdíl od staré komedie, litera žila z problémů politického života. Hybnou silou občanské řecké veselohry jest Eros, ale jaký všední Eros o nemohoucích křídlech, schopných rozletu, jen když v měšci cinkají peníze. Vraždí-li tragický Eros své oběti, komický dovádí je štastně k cíli, nejednou prostřednictvím cizince, který jako deus ex machina rozuzlí zápletku. Situace jest s oblibou vyháněna na ostří. Otec chystá synovi svatbu se sousedovou dcerou a synova milenka právě onoho svatebního dne radí. Vyhrocená situace Schni tzlerova „Anatolova svatebního jitra" byla, jak patrno, řeckou veselohrou předstižena. V duchových výbojích řeckého dramatu má arci občanská řecká veselohra poslední místo uejefn časově, nýbrž i kvalitně, iale přece ji nelze pokládafí 'za pouhé líbivé divadteltoí zboží. Vidí ostře, má odvahu k pravdě, protitradičně boří ideál rodinná selanky, přes svoje happy endy není filistrovská a přes svoje vzdychající hrdiny není sentimentální. Není bez významu, že jsou to právě otroci, kteří mají v riikou nitky děje a pohybují ostatními osobami jako poslušnými loutkovými figurkami, uškli-bujíce se stranou omezenosti a zbabelosti svých pánů. Jejich vůdčí role ve hře a jejich duševní převaha nad stavem neotrockým představuje značný stupeň sociálního osvícení a předpovídá — spolu s ostatními momenty, jako jest rozklad rodiny a mravní defaitismus, z dálky se blížící světovou sociální revoluci, kterou bylo křesťanství. P. prof. O. Jiránimu děkuji za revisi textu a za některé cenné pokyny.: K- PROLOG. Když autor poprvé se pera uchopil, jen to měl za svůj úkol, aby publiku se líbily ty kusy, které napíše. Ach ouvej, to se mýlil, v praksi nejde to. Hle, k čemu musí užívati prologů? Ne, aby snad v mích vyložil, oč v kuse jde, ne, nýbrž, aby odpověděl k úštěpkům, jež říká o něm starý autor zloby pln. Teď, prosím, pozor na ty výtky: Menandros dvě komedie složil „Dívku z Perinťhu" a „Dívku z Andru". Kdo zná dobře jednu z nich, zná obě. Tak jest obsah jejich podobný, ač jejich styl i jejich mluva různé jsou. Nač zapíral by autor, že si vypůjčil z hry jedné do hry druhé, co se hodilo? Jest za to vydán výtkám, že se nepatří z dvou kusů dělat jeden. Jen ať kritici z těch rozumů svých nepozbudou rozumu! Ty výtky, stíhají i Planta, Naevia a( Ennia, v nichž básník vidí vzory své. Jich nedbalost chce napodobit raději než zabedněnou přesnost pánů kritiků. Já radím jim, ať přestanou už skuhrati, sic o svých vlastních chybičkách se dovědí. Teď ticho, suďte pozorně a nestranně, ať rozhodnete, má-li básník budoucnost, zdá budou odmítnuty nebo přijaty ty nové kusy, s nimiž příště vystoupí. OSOBY: SIMO, stařec. SOSIA, propuštěnec a kuchař Šimonův. JDAVUS, otrok Šimonův. . MYSIS, služka hetery Glyeeria. PAMFILUS, mladík, syn Šimonův. CHARINUS, mladík. BYRRIA, otrok Charinův. LESBIA, porodní babička. GLYCERIUM, milenka Pamfilova. CHREMES, starec. KRITO, starec. DROMO, dozorce nad otroky. Simonovi otroci. ště ijest v Athénách na ulici před dvěma domy, z nichž v jednom bydlí Simo a v druhém Glycerium. jednání p r v n ĺ Výstup 1. SIMO, SOSIA, a OTROCI nesoucí nákup z trhu. SIMO (k otrokům1). Vy neste nákup dovnitř! Jděte! (Otroci odejdou do Simonová domu.) (K Sasiovi.) Sosio, zde zůstaň! Na slovíčko! SOSIA. Vím, co říci chceš: mám pěkně vystrojití svatbu. i SIMO. Ale kdež! SOSIA ( překvapme.) Jsem kuchař: co ti více mohu prokázat? SIMO. K té věci kterou chystám, tvého umění mně 'není třeba, nýbrž istarých ctností tvých, jež slují věrnost s mloeliviostí. 9 SOSIA. Jen kaž! SIMO. Ty vždycky jsi se u mne v službě dobře měl, hned od let dětských, jak jsem si tě zakoupil. Já dal jsem tobě, otrokovi, svobodu, jíž hodným ve své službě jsi se osvědčil. Jak nejvíce jsem1 mohl odměnil jsem tě. SOSIA. Vím o tom. SIMO. Nelituji toho. SOSIA. Radost mám, když jednal jsem a jednám tobě k libosti, ó Simone, a vděčen za tvou vděčnost jsem. Leč to mne mrzí, že jsi mi to připomněl: snad vyčítat mi nechceš, že jsem nevděčník? Ty raději rci zkrátka, co chceš ode mne! SIMO. Hned uslyšíš. To pravím tobě především, že doopravdy žádné svatby nestrojínľ. SOSIA. Proč předstíráš ji, pane? JO SIMO. Všechno uslyšíš, jak sběhlo se to od počátku. Dovíš se, co jest s mým synem, seznáš moje záměry j a úlohu, již tobě při tom přiřkl jsem. Když syn můj dospěl, Sosio, a svobodě se počal těšit — dříve možno nebylo mu nahlédnouti v nitro, dokud věk a strach a učitel jej držel na uzdě — | SOSIA. Tak jest. SIMO. z těch zálib, které mají všichni mladíci, ten lovecké psy, onen koně pěstuje a třetí zase filosofii, můj syn se neoddával žádné zvláště před druhou a přece všechny slušně s mírou pěstoval. To těšilo mne. SOSIA. Právem, neboť za to mám, že „všeho s mírou" v světě nejvíc prospívá. SIMO. Tak prožil mládí. S každým dobře vycházel, těm!,' s jnimiž osud spial jej, hověl, podle nich se řídil, nebránil jim, nikdy v popředí se nedral: tak lze nejjistěji přátelství si získati a chválu prostou závisti. SOSIA. Měl pravdu, neboť takové jsou časy dnes, že poddajnosť ti zjedná přízeň, pravda zášť. SIMO, Tři roky budou tomu, co k nám v sousedství se jedna dívka z Andru nastehovala, jsouc v nouzi opuštěna od příbuzenstvy. Nu, hezká byla, v prvním mládí rozpuku. i SOSIA. Ach, že v té dívce z Andru vězí kořen zla! SIMO. Ta zprvu vedla život skromný, lopotný a ctnostný: tkaním živila se, předením. Však milovník se vyskytl, jenž peníze jí dal ,a po něm druhý. Jak už od práce se povaha všech lidí kloní k požitku, zdroj živobytí nalézala v milencích. Tu jednou — jak se stává — její ctitelé k ní mého syna spolu s sebou zavedli. Hned povídám si: „Lapila ho! Konec s ním!" Když ráno jejich otroci jdou do trhu a z trhu, vyčíhám je, ptám se: „Hoši hej, čí byla včera Chrysis?" Tak se říkalo té dívce z Andru. SOSIA (souhlasně kývá hlavou). Ano. 12 SIMO. Faedra, Kliniu a Nikareta jmenovali, tehdejší tři její milovníky. Na syna se ptám. ^Co s Pamfiliem jest?" „Zaplatil svůj příspěvek a účastnil se pitky". To mne těšilo. I jindy vyzvěděl jsem pátraje, že syn se nezapletl. Věřil jsem, že výborně již losvědčil se, pravý rozvážnosti vzor. Kdľo s takovými povahami střetne se a přes to není zviklán, budí naději, že nalezne již pravou míru v životě. A nelíbilo se to jenom mně, kde kdo jej chválou zahrnoval, velebě můj los, že takové mám dítě. (Mávne mhou.) Stručně dopovím. Tou pověstí jsa zlákán přišel Chremes sám, že mému synu dal by za choť jedinou svou dceru s velkým věnem. Já jsem souhlasil a zaslíbil jej. Dnes se sňatek slavit měl. SOSIA. Co tedy brání, aby neslavil se? Mluv! SIMO. Zvíš hnedle. Několik dní na to zemřela ta dívka z Andru. SOSIA. Zaplať pán bůh! To jsem rád. Mně strachu naháněla. 13 SIMO. Tehdy pospolu byl stále syn můj se ctiteli zemřelé a o pohřeb se s nimi staral. Smuten byl a chvílemi i slzel. Viděl jsem to rád, tak uvažuje: K srdci tolik její smrt si bere, ač ji sotva znal. Což, kdyby byl ji miloval! Jak pro mne, otce, zapláče! Já z toho všeho soudil jen, že dobrý jest a citlivého srdce, ale škoda slov! Jen k vůli němu šel jsem také na pohřeb, nic zlého ještě netuše. SOSIA. Jsem zvědav. SIMO. Slyš! Jde průviod s mrtvou dívkou. Mezi ženami, jež spolu kráčí, spatřím Jediní dívčinu. Ta postavu ti měla — SOSIA. Urostlou? SIMO. Tak jest. I tváře byla krásné nad pomyšlení. Já všiml si, že nejvíce z nich naříká a protože též ušlechtilým půvabem se skvěla nade všechny, ženštin v průvodu se táži, kdo jest. Dí, že sestra zemřelé. Hned u srdce mne bodlo: ha, v tom vězí to, to jest ten jeho soucit, to jest důvod slz! SOSIA. Ach, oo mi povíš! SIMO. Průviod dál jde a taý s mím. Až k pohřebišti dojdeme. Tam do ohně ji vloží. Všechno pláče. Tu .se k plameni tak nerozvážně její sestra přiblíží, zle v nebezpečenství jest. Syn můj, bez sebe jsa nad tímj, lásky zradí skryté tajemství. Hned přispěchá a v náruč jme ji se slovy: „Má sladká duše, co to činíš? Proč pak chceš své zkáze?" Ona plačíc k němu důvěrně se vrhne: hned jsi viděl, že se milují. SOSIA. Co pravíš? SIMO. Mrzut z pohřbu jdu a rozhněván, však vypeskowt jsem ho nemoh'. Byl by řek': „Co spáchal jsem? Kde, otče, hřích a vina má? Já zabránil jsem, by se v oheň nevrhla a zachránil ji." To zní pěkně. 14 15 SOSIA. 1 Pravdu máš. Neb zachránce-li života bys kárat chtěl, jak potrestal bys zla a škody původce? SIMO. Den potě přišel ke mně Chremes s rámusem, že dověděl se hrozné věci: Pamfilus prý s dívkou z Aridru žije jako s mlanželkou. Já popíral to rozhodně, leč soused náš stál ,íia svém. S tím jsem posléze šel od neho, že dcery nevdá. SOSIA. Do syna teď pustil ses? SIMO. Ni tento důvod nestačoval. SOSIA. Kterak to? SIMO (napodobí synův hlas). „Ty sám jsi, otče,, určil tomu hranici. Svým vlastním pánem brzy přestanu již být. Nuž, dovol, abych byl jím aspoň ještě teď!" SOSIA. Kdy chceš jej tddy pokárati konečně ? 16 SIMO. Až kdyby pro svou lásku ženit vzpíral se,, to jako provinění teprv trestal bych. A io to jde teď, aby sňatku na oko se vzepra, k důtce; důvod dal mně podstatný a laby bídák Davus, má-li za lubem co nyní, teď to proveď, když je neškodná lest jeho. Vím, že napne všechny síly své, a spíše ještě, aby mohl škodit mně, než aby synu prospěl. SOSIA. Proč pak? , SIMO. Ty se ptáš? V něm není žilky dobré. Dopádnu-li jej —■ (Míáviie rukou!) Však škoda řeči! Sphií-li se přání mé a syn můj nevzepře se, zbývá Chremleta pak uprositi, což se, doufám, podaří. Teď úkol tvůj jest svatbu chytře předstírat a zastrašit! Dava, syma hlídati, co dělá, co s ním chystá. Teď vstupme dovnitř. SOSIA. Stačí. Zařídím. SIMO. Napřed jdi! Já přijdu hned. (Sosia trdejde do domu Simonová.) Dfvka 2 Andru. 17 Výstup 2. SIMO, později DAVUS. SIMO. Jest jasno, že se syn můj nechce ženiti. Já viděl Dava, jak se lekl, zaslechnuv, že bude svatba, Hle, tu sám ven vychází. (Ustoupí stranou.) DAVUS (nevidí Simona). 0, tohle neprojde tak hladce: vždy jsem choval obavu, jak skončí mírnost pánova. Když uslyšel, že synovi své doery ChrenUes nechce dát, nikomu z nás slova neřek', nic se nad tím nehoršil. SIMO (k sobě). Však teď řekne a ty, doufám, těžce si to odpykáš. DAVUS. Chtěl jistě klamnou radostí nás splésti netušící nic, a zničit nás, až b!ez bázně se nečinnosti (oddáme, aby nebylo již času strojit svatbě překážky. Té lsti! SIMO . (nahlas ), Co lotr povídá? 18 Hej, Dave! Co jest! DAVUS (k sobě). Že pán jest tu, já nevěděl. SIMO. DAVUS. SIMO. Sem pojď! DAVUS (k sobě). Co chce? SIMO. Co pak říkáš? DAVUS. SIMO. Dí pověst, že můj syn má lásku. čemu, mluv Ty dáváš pozor? DAVUS. Ne, ty lidské jazyky! SIMO. DAVUS. Jak pak ne? 19 SIMO. Jsem dobrý otec: pátrati. teď po ton* nechci. Go dřív tropil, do toho mně není nic. Já nechal ho, ať vybouří se, když byl k tomu vhodný čas. Však dnešní chvíle jiný život, jiný předpisuje mrav. 1 chci, ba slušno-li, tě prosím!, aby se již napravil. Co míním tím? Kdo láskou plane, těžce nese manželství. DAVUS. veru. SIMO. Kontu k tomu všemu ještě radí ničema, duch jeho chorý sebou sám se dává strhnout na scestí. Já zhola nechápu. DAVUS. SIMO. Že ne? Hm. DAVUS. Nevyznám se v hádankách, SIMO. [li Chceš., abych otevřeně děl, co ještě zbývá? DAVUS. Arciže. SIMO. Jak jenom zpozoruji,, že dnes při svatbě se chystáš strojit úskok, abys zmařil ji, a ostrovtipem chceš se pří tom zablýsknout, já dám tě, Dave, zmrskali a navždy vrhnout do mlýna:, s tou podmínkou, že sám chci mlít, když propustím tě odtamtud. Nu, rozumíš již konečně? Ci ještě ne? DAVUS. Ó} výborně! Teď jasně bez všech okolku jsi pravým jménem nazval věc. SIMO. Já spíše každou jinou lest bych odpustil ti nežli tu. Ach, nemluv tak! DAVUS. SIMO. Chceš ismáti se ? Já znám tě. Před nerozumem tě varuji, ať neřekneš, že nedal jsem' ti výstrahy. Výstup 3. DAVUS sám, DAVUS. Teď věru, Dave, není čas ni lelkovat, ni otáliet, když jsem ae právě dověděl, jak smýšlí stařec o svatbě. Má lest-li svatby nezmaří, je ztracen pán můj nebo já. Jsem na vahách, co počíti: mám Pamfilovi pomoci, či stárce býti poslušen? Vždyť opustíra-li onoho, mám o něj strach, co bude s ním, a ne-li,, stařec hrozí mně. 20 21 Jej balamutit těžko jest, jak jednou o té lásce ví. Mne střeží hněvem rozlícen, bych lstivě svatby nezmařil. Jsem ztraceuj doví-li se to: již podle chuti příčinu si najde, by mne potrestal, ať právem nebo neprávem. A k dovršení neštěstí ta cizinka, ať jest to jeho žena nebo milenka, s ním obtěžkala. Člověk žasne, slyší-li, jak odvážni jsou. To již není blouznění, toť hotové je bláznění. Chtí zachovat plod svojí lásky, ať to dcera nebo syn. ; A ke všemu lest mezi sebou smlouvají, že ona prý je plnoprávnou občankou. Prý odtud z Athén starý kupec pocházel, jenž u ostrova Andru s lodí ztroskotal. Když zhynul, sirotečky zachráněné z vln prý otec Chrysidin se ujal. Báchorky! Já smyšlence té nevěřím, ať jim se líbí sebe víc. Jde Mysis od ní. Na náměstí za pánem hned půjdu, ať zví, na čem jest, než otec na něj ujdeří. ( Odejde.) Výstup 4. MYSIS sama. I MYSIS (vychází z domu, v němž bydlí Pamfilova milenka ava! Však hle, tu sám ven vychází. Výstup 4. DAVUS, SIMO, CHREMES. DAVUS. Já hledám tebe. SIMO. Co pak? DAVUS. Proč nevedou sem nevěsty? Vždyť večer jest tu. SIMO (k Chremetovi). Slyšíš? (R Davoví.) Já dosti strachu poměl jsem, že chystáš, Dave, úklady, jak mrav je chásky otrocké, chtě synu v lásce pomoci. DAVUS. 2e já bych toho schopen byl? SIMO. Tak soudil jsem. I ze strachu jsem proto tajil před vámi, co odhalím teď. 5.9 ji DAVUS. SIMO. Již věřím tobě bezmála. Co? Hned: zvíš. DAVUS. Kdo jsem, jsi poznal konečně. SIMO. S tou svatbou nebylo to pravda. ĎAVUS. SIMO. jen proto, abych, vyzkoušel vás. Cože? Předstíral jsem ji, DAVUS (předstírá úžas). Co díš? SIMO. Ano. DAVUS. Hleďme jen! Ne, na to bych byl nepřišel. Ach, to je nápad báječný! 60 SIMO. Slyš dále: jak tě pošlu domů, (ukazuje na Chremeta) s ním se setkám na štěstí. Co? Veta po nás! DAVUS (k sobě). SIMO. Vyprávím mu, co jsi vyprávěl mi ty. DAVUS. Co slyším? SIMO. Stěží uprosím jej, aby svolil. Co povídal jsi? DAVUS (k sobě). SIMO. DAVUS. Báječně! Konec! Jak? SIMO. Již překážek nám neklade. 61 i CHREMES. Hned domů jdu a k přípravám dám rozkaz. Zavčas vzkáži sem. (Odejde.) SIMO. Nuž, poněvadž ty sám, ó Dave, přičinil ses o svatbu — Sám, baže! DAVUS (k sobě). SIMO. Snaž se, prosím, dál, bys hlavu jeho napravil! DAVUS. Já přičiním se ze všech sil. SIMO. Teď jde to, pokud trvá hněv. DAVUS. Buď bez starosti! SIMO. Nuže, kde pak syn jest? DAVUS. Doma patrně. SIMO. Jdu k němu. Co jsem tobě řek', i íjemu povím ( Odejde.) 62 DAVUS. Ztracen jsem. Proč ještě váhám rovnou hned se odtud brati, do mlýna? Už nepomůže ani prosba: tak jsem všechno popletl. Já pána podveď, syna v sňatek zapletl a způsobil, že dnes jej slaví nechtě syn a otec mimo nadání. Proč se lstí pokoj nedal jsem? Vše mohlo býti v pořádku. Hle, tu sám jde: ztracen jsem. Kéž by tady zela propast, aby naráz shltla mne. Výstup 5. PAMFILUS, DAVUS. PAMFILUS (vřítí se). Kde vězí jen ten šibeničník, jenž mne zhubil? DAVUS (k sobě). Ach, je zle. PAMFILUS. Ba dobře mně tak, protože jsem člověk budiž k ničemu: Já tosůd svůj jsem vložil v ruce darebnébo otroka. Teď pykám za svou hlupotu, však Davus trestu neujde. DAVUS (k sobě). Když dneska z toho vyváznu, mám na vždycky již vyhráno. 63 ■V PAMFILUS. Co nyní 'otci říci mám? Že nechci? Vždyť jsem právě teď mu slíbil, že se ožením. Kde k tomu vezmu odvahy? Co počít, nevím. DAVUS (k sobě). Ani já, ač vůli mám tu nejlepší. No, slíbím mu, že najdu něco, abych bouři oddálil. PAMFILUS (zpozoruje Dava). Aj! \ i DAVUS. Lépe. PAMFILUS. Lotře, tobě věřit mám? Že ty bys všechno napravil? Hle, na koho jsem spoléhal! 1 Mne do sňatku jsi vehnal dnes, když jsem již svatý pokoj měl. Zdaž nepředvídal jsem to? Pověz! DAVUS. Ano. DAVUS. Uhlídal mne. PAMFILUS. Co ti patří? PAMFILUS. šibale, co říkáš? Chápeš-li pak jen, jak ten tvůj nápad zapletl mne. i f DAVUS. Kříž!. Nech mne, ať se vzpamatuji. Něco vymyslím. DAVUS. Vypletu tě, zase. PAMFILUS. Ty? ■\ PAMFILUS. Ach, žel, že mně nelze potrestati tebe tak, jak bych si přál. Cas je nyní starati se o sebe, ne o pomstu. DAVUS. C, jistě. - ..í PAMFILUS. Jako prve. 64 ■ Dívka z Andru. — 5. 65 jednáni čtvrte. Výstup 1. CHARINUS, později PAMFILUS a DAVUS. CHARINUS. Nikdo bý íieřek' a nikdo by nevěřil, že by byl člověk tak posedlý šílenstvím, aby se radoval z neštěstí bližního, vida v něm vlastní zisk. To že je upřímnost? Ba to jsou právě ti nejhorší na světě, kteří se zdráhají žádost tvou odmítnout, když však je na čase slovo své splniti, vidouce nezbytí masku svou odloží. Bojí se (odmítnout, nutnost však naléhá. S nesmírnou drzostí ozvou se: „Kdo pak jsi? Co mi po tobě? Nač svou dal bych ti? Sám sobě nejbližší jsem já." Když ptáš se, kam se poděl slib, nic nestydí se: znají stud jen na nepravém místě. Však co počít? Mám jít k němu, abych mu to vyčetl? Mám se do něho zle pustit? Že tím nepořídím nic? Ó mnoho, mrzet budu jej a sobě aspoň ulevím. (Chce jiti za Pamfilem, ale v tom vyjde Pamfilus s Davem a střetnou se.) 66 PAMFILUS (vrhne se k Charinovi). Nás oba nechtě zničil jsem, když bohové nás nespasí. CHARINUS. Nechtě? Jen když výmluvu máš. Pěkně slovu dostál jsi. Cože? Výmluvu? PAMFILUS. CHARINUS. Teď ještě chceš mne za nos voditi? Co tím míníš? PAMFILUS. CHARINUS. Když jsem řekl, že ji rád mám, vzplál jsi též. Ach, já ubožák, jenž věřil, že máš srdce jako já. PAMFILUS. Na omylu jsi. CHARINUS. Svou radost nebyl bys měl úplnou, kdybys nebyl moji lásku lichými sny navnadil. Máš ji mít! PAMFILUS. Mám mít ji! Nevíš, v jakých vězím úzkostech a jaké svízele mi spískal nápadem svým ten můj vrah. 67 CHARINUS. Nu, co je na tom divného, když z tebe příklad bere si? PAMFILUS. Tak nemluvil bys, kdybys mne znal nebo vroucí lásku mou. CHARINUS (ironicky). Já vím: ty s otcem spor jsi měl a proto nyní na tebe se hněvá, neboť nemohl tě dneska k svatbě příměti. PAMFILUS. A dokonce — jen poznej, jak jsem nešťasten — můj otec sňatku vůbec pro mne nechystal a nikdo již si nepřál stát se tchánem mým. CHARINUS. Vím, byl jsi nucen — tím, že chtěl jsi. (Chce odejiti.) PAMFILUS (zadrží ho). ty nevíš ještě Setrvej, CHARINUS. Vím, že chceš ji za svou choť. PAMFILUS. Proč mučíš mne? Slyš! Stále na mne dorážel, bych řekl otci, že se chci s ní oženit, a domlouval mi, prosil, až mne přemluvil. Kdo, pověz! CHARINUS. PAMFILUS. Davus. CHARINUS. Davus? Proč? PAMFILUS. Ach, co pak vím? Hněv boží stih' "mou hlavu, když jsem poslechl. CHARINUS (k Davovi). Jest tomu tak, ó, Dave? DAVUS. Jest. CHARINUS. Co na to díš, ty lotře? Nechať bozi sešlou na tě trest tvých činů hodný! Zdaž by každý nepřítel chtě oženit jej neradil mu jako ty? 68 §9 DAVUS. Já dal se zaskočiti, ne však odstrašit. CHARINUS. Vím. DAVUS. Jeden pokus selhal, druhý zkusíme. Ci domníváš se, pro první že neúspěch se všechno ještě šťastně skončit nemůže? PAMFILUS. Proč ne? Já věřím pevně, přičiníš-li se, že místo jednou dvakráte mne oženíš. DAVUS. Jest povinností, Pamíile, mne otroka, své všechny síly dnem i mocí napínat a hlavu svoji v sázku pro tvůj prospěch dát. Když selže něco, na tobě je odpustit. Mám nezdar, ale vůle moje dobrá jest. Nu, sám si tedy poraď lépe a mne nech! Jak rád bych Já odčiním! PAMFILUS. dříve odčiň však, co spáchal jsi! DAVUS. PAMFILUS. Jen rychle! 70 Co jest ti potom? DAVUS. Počkej, vrzly dveře od domu. PAMFILUS. DAVUS. Pátrám — PAMFILUS. Pozdě. DAVUS. Co jsem našel, brzy zvíš. Výstup 2. MYSIS, PAMFILUS, CHARINUS, DAVUS. MYSIS (vyjde z domu a hovoří dovnitř). Ať kde chce, jest tvůj Pamfilus, já naleznu jej všude a s sebou přivedu: jen ty, má dušinko, se netrap! Ach, Mysis. PAMFILUS. MYSIS. Kdo tu? (Spatří Pamfila.) V pravou chvíli nalézám tě. 71 PAMFILUS. Co jest? MYSIS. Má paní prosí, abys šel k ní, máš-Ii rád ji, pane. Chce vidět tebe. PAMFILUS. Běda mně! Zas počne se má svízel. (K Davoví.) Tvá zásluha, že nyní já i ona tak se souží. Neb proto volá mne, že ví, že svatba se mi chystá. CHARINUS (ukazuje na Dava). Jak od svatby moh' pokoj být, on kdyby byl dal pokoji DAVUS. Jen popichuj ho, zuří-li sám sebou ještě málo! MYSIS (k Pamfilovi). Máš pravdu, Proto chuděrka se nyní trápí. PAMFILUS. Ženo, já u všech bohů přisahány že nezradím jí nikdy, i kdybych věděl, proti mně že svět se spikne celý. Já po ní toužil, dosáhl jí: jsme jak jedna duše. Pryč s tím, kdo rozloučit nás chce: mně jenom smrt ji i vezme. í'ii Zas žiji. CHARINUS. PAMFILUS. Svatá pravda jest, co tobě nyní povím. Když bude lze, by otec můj se toho nedopátral, že já jsem svatbu překazil, rád byl bych tuze, ne-li, co nasnadě je, učiním, ať ví, že já jsem vinník. Jak jsem v tom? CHARINUS. Bídně jako já. DAVUS. Jak navléci to, zkoumám. CHARINUS. Jsi chlapík. PAMFILUS. Vím, co dovedeš. DAVUS. Já pomohu ti vskutku. PAMFILUS. Jen rychle! DAVUS. Už to mám. CHARINUS. A co? 72 73 To stačí mně. DAVUS (posměšné). CHARINUS. PAMFILUS. Co hodláš? Mluv! Jen Pamfila se týká. DAVUS. Mně sotva dnešek stačí, eo práce mám: snad nemyslíš, že čas mám na výklady. A proto odtud kliďte se! Mně překážíte jenom1. Já půjdu k ní. PAMFILUS. DAVUS (k Charinovi). A kam pak ty? CHARINUS. , Mám pravdu říci ? DAVUS. (K sobě.) Teď počnou dlouhé výklady! Budiž! CHARINUS. Jak dopadne to se mnou? 74 DAVUS. Ty nemáš na tom, smělče, dost, že odkladem té svatby jsi lhůtu získal ode mne? CHARINUS. Leč přece, Dave — Co pak? Jak jen ji dostat? DAVUS. CHARINUS. DAVUS. Blázen jsi. CHARINUS. Přijď, věděl-li bys rady. DAVUS. Nač chodil bych? Já nevím nic. CHARINUS. Snad přece. Jsem doma. DAVUS. CHARINUS. (Odejde.) 75 Nuž, snad přijdu. A proč? DAVUS. Počkej, Mysido, zde chvíli, až se vrátím. MYSIS. DAVUS. Je toho potřeba. MYSIS. Jen rychle! DAVUS. Hned jsem zpátky (Odejde do domu., v němž bydlí Glycerium.) Výstup 3. MYSIS, později DAVUS. MYSIS. Bůh ví, že nemá na světě nic trvání. Já myslila jsem, pro paní že Pamfilus je pravý poklad: přítel, milenec a muž, vždy na svém místě. Co však trampot ubohá teď pro něj snáší, více nežli blaha dřív! Hle, Davus ven jde. Můj ty světe, co to jest, kam neseš hocha ? 76 DAVUS (nese hocha). Mysido, teď vynalož svou úskočnost i lstivost pro zdar podniku! MYSIS. Co hodláš? DAVUS. - Ditě rychle vezmi ode mne a před naše je dveře polož! MYSIS. Prosím tě, snad na zem? DAVUS. Tady vezmi snítky s oltáře a prostři pod ně! MYSIS. Proč tak neučiníš sám? DAVUS. Proč? Kdybych snad měl přísaha ti před pánem, že já jsem ho tam nedal, abych klidně moh*. MYSIS. Nu, ty jsi nějak zbožný najednou! Sem s ním! 77 DAVUS (podá jí dítě). Jen rychle, abych řek' ti, co si přeji dál. (Spatří blížiti se Chremeta.) Ach, Jove! MYSIS. Co jest? DAVUS (k sobě.) Otec nevěstin sem jde. (Nahlas.) Ten záměr, který kul jsem, zamítnout! jest. MYSIS. Co minis, nevím. DAVUS. Já se budu stavětí, že rovněž odtud s pravá jdu. Ty slovům mým, až třeba bude, jazykem svým přispět hleď! i | '; . i ■ . i j ■ j ! ; ■ i i ! i ; MYSIS. Já nevím, co chceš. Je-li však mé pomoci vám třeba v něčem, což ty lépe víš než já, chci zůstat, aby neutrpěl věci zdar. (Davus ustoupí.) 78 1 Výstup 4. MYSIS, CHREMES, později DAVUS. CHREMES (k sobě). Vše připravil jsem k sňatku dceřinu i jdu, bych dal ji přivést. (Spatří dítě.) Co to? Dítě, přisámbůh. (K Mysidě.) Ty, ženo, dalas je sem? MYSIS (rozhlíží se a mluví k sobě). Kam pak zmizel jen? CHREMES. Co mlčíš? MYSIS (k sobě.) Nikde není: ach, já ubohá, mne opustil a zmizel. 1 ! ' ! ' ' ' DAVUS (vystoupí). Bozi, jaký shluk je na náměstí, co jen lidí se tam pře! Ta drahota dnes! (K sobě.) Co mám jenom říci dál? 79 MYSIS (tiše k Davoví). Proč jsi mne probůh samotnou — DAVUS Aj, co to jest? Rei, odkud jest to dítě? Kdo je přinesl? MYSIS. Máš rozum, že se mne ptáš? DAVUS. Koho mám se ptát, když nikdo jiný není tady? CHREMES (k sobě). čí jen jest? Nu, odpovíš mi DAVUS. (Prudce f i chopí.) MYSIS. Achich! DAVUS (strunou). Postup napravo! MYSIS. Jsi blázen. Vždyť ty přece sám jsi — 80 DAVUS. se neopovaž o tomi, nač se nctáži. Ceknouti Ty hrozíš — MYSIS. DAVUS (nahlas). Čí jest, pověz! MYSIS. DAVUS. Naše. nic divného, když děvka nestydatě lže. CHREMES (k sobě). Aj, to je; tuším, služka oné cizinky. DAVUS. Vy za vhodné nás máte k tomu, abyste isi s Snámi hráli takto? Hahaha, Dírka z Andru. — 0. CHREMES. Včas jsem přisel sem. 81 DAVUS MYSIS. (nahlas). Piamfilovio. Hned ode dveří odnes dítě rychle pryč! DAVUS. Jak? (Mpsis chce dítě odnésti, — Tiše.) Ne, zůstaň! Opovaž se odtud hnouti jen! MYSIS. MYSIS. Ci :ne snad? , , Ať ďas tě vezme za to, jak's mne poděsil. CHREMES DAVUS (k sobě). (nahlas). Měl jsem dobře nechtě svatbě té. Nuj slyšela jsi — - DAVUS. MYSIS. Toť vskutku trestuhodné. Co chceš? MYSIS. DAVUS. Co tak rámusíš? Ty se ještě ptáš? ' ' Cí ďitě jsi sem dala ? Mluv! DAVUS (ukazuje na dítě). MYSIS. Já viděl jsem je včera večer nésti k vám: Což nevíš to? MYSIS. Ne, to jest drzost! DAVUS. Co jest ti po tom, co já vím? Mluv, nač se ptám! '.' DAVUS. Jaká drzost! Kantharu MYSIS. jsem viděl vycpanou, jak šla k vám. MYSIS. Nu, vaše — x . ' DAVUS. Zaplať bůh, Cože — naše? že při porodu byly ženy svobodné. 82 83 1 DAVUS. Zná špatně toho, k vůli němuž strojí lest. Má za to snadj že Chremes, spätre před domem to dítě, nevdá dcery. Proč pak ne? Tím spíš! Ne, nevdá. CHREMES (k sobě). DAVUS. Abys tedy nyní věděla, když dítě neodneseš, vprostřed ulice je hodím hned a tebe v blátě vyválím. MYSIS. Ty taa mou duši v hlavě máš. DAVUS. Lest stihá lest. Již proskakují pověsti, že attickou jest občankou. CHREMES. Aj, vida! prý donutí jej. DAVUS. Zákon k sňatku s ní MYSIS. Ar cize je občankou. 84 CHREMES. V past pěknou byl bych málem padl netuše! DAVUS (předstírá, že spatřil Chremeta teprve nyní). Kdo mluví tady? To jsem rád, že vidím tě. Jen slyš! CHREMES. Já vše již slyšel. DAVUS. Cože pravíš? Vše? CHREMES. Vše od počátku slyšel jsem. DAVUS. Jak? Slyšel jsi? Viď, jest to podlost! Na muka s ní sluší hned. (K Mysidě.) Hle, Chremes. Vidíš, nehraješ si s Davem jen. MYSIS. Já ubohá! Jen pravdu, starce, řekla jsem. CHREMES. Vím vše. Je Simo uvnitř? DAVUS. Jest. (Chremes ddefde do domu Simonová. Davus blíií k Mysidě.) 85 Výstup 5. DAVUS MYSIS. MYSIS. Pryč ode mne, ty darebáku! Všechno povím paní své. DAVUS. Což nechápeš, ty hloupá? MYSIS. Ne. DAVUS. Nu, to byl tchán. Jen takto miohl zvěděti, že Pamfilus má dítě. MYSIS. Proč jsi mi to napřed neřekl? DAVUS. Toť velký rozdíl, když jde něco od srdce a když se do hry jenom nutíš násilím. Výstup 6. KRITO, DAVUS, MYSIS. KRITO (v cestovním šatě). Zde v ulici prý kdysi Chrysis bydlila, jež chtěla raděj nepočestně majetek 86 zde získat nežli doma se ctí nuzně žít. Jsem po zákonu dědicem jí zemřelé. Těch zde se zeptám. Dobrý den! MYSIS. Ach, pro boha, že jest to Krito, Chrysidin strýc! Jest to on. 0, Mysido, buď zdráva! KRITO. MYSIS. I ty, Kritone! KRITO. Je pravda to, že Chrysis — ta ztráta. MYSIS. Těžce stihla nás KRITO. Jak se vám zde vede? Dobře? MYSIS. Nám? Když nejde to, jak chtěl bys, žiješ, jak to jde. KRITO. Co Glycerium? Našla již zde rodiče? 0 kdež! MYSIS. 87 KRITO. Ne? Šťastná hvězda nevedla ntne sem: já nebyl bych té cesty vážil, věda to. Vždy slula její sestrou, jsouc jí v locích všech. I dědila teď po ní. Jak mině, cizinci, by bylo marno soudit se a obtížno, vím z cizí zkušenosti. Rovněž za to mám, že Má již asi přítele a ochránce, neb nebyla již děcko, když sem z Andru šla. Mne nazvou lhářem, žebrákem, jenž dědictví chce urvat. Ji bych také nerad oloupil. DAVUS. 0 vzácný muži! MYSIS. Věru, starý Krito jsi. KRITO. K ní veď mne, ať ji vidím, když jsem tady. MYSIS. Hned. ( Odejdou.) DAVUS. 1 já se ztratím, by mne stařec nezahlídl (Odejde.) jednání páté. Výstup 1. CHREMESj SIMO. CHREMES. Dosti přátelství své k tobě, dosti jsem již osvědčil, dosti, Simone, dal v sázku. Ustaň na mne doléhat! Málem1 byl bych k vůli tobě život dceřin zahubil. SIMO. Právě nyní nejsnažněji prosím tebe, Chreiwete, abys činem korunoval to, co slovem slíbil jsi. '■■'\\ CHREMES. Hle, jak slep jsi ve své touze. Abys cíle dosáhl, neuvažuješ, ioč prosíš: dobrota má svoji mez. Kdybys věru uvažoval, hřešit na mně přestal bys. SIMO. Cím? CHREMES. i Ty ptáš se? Přiměl jsi mne, abych s hochem nezralým, který manželství se vzpíral, jinou v srdci chovaje, {\ dceru vratkým sňatkem spojil pro hádky a nesváry, i Syna tvého léčit měly její soužení a bol. 88 89 Chtěl jsem, pokud lze jen byk). Ňelze-li již, smiř se s tím! Žena ta prý občankou jest; dítě má s ním: propust nás! SIMO. Při bozích', jen nevěř lidem, kterým na tom záleží, aby v světle nejoernějším Pamfilus se objevil. Tohle všechno nastrojili, aby svatbu zmařili. Až se odbude ta svatba, potom dají pokoj, věř. CHREMES. Mýlíš se: já viděl služku přít se s Davem. SIMO. Známe to. CHREMES. Doopravdy hádali se, myslili, že sami jsou. SIMO. Davus prozradil mi o nich, že to mají za lubem; chtěl jsem se ti o tom zmínit, nějak jsem však zapomněl. Výstup 2. DAVUS, CHREMES, SIMO, DROMO. DAVUS (lvovoři do domu cizinčina). S mysli své již starost pusťte! CHREMES. Ejhle, tady Dava máš. ! 90 i Odkud jde? SIMO. DAVUS (do doma). Já nad vámi bdím s cizincem. SIMO. DAVUS (k sobě). Nemoh' přijít lepší člověk v lepší chvíli. Co zas to má? Koho chválí? SIMO. DAVUS (k sobě). V bezpečí jsme. Dareba! SIMO. Oslovím jej. DAVUS (spatří Simona). SIMO. Pán! Co teď? Zdráv buď, příteli! 91 DAVUS. Aj, Simo! A náš milý Chremes též! Vše již v domě hotovo jest. SIMO. Pěkně jsi to obstaral. DAVUS. Kdy je libo, pošli pr,o ni! SIMO. Výborně. Nic jiného nechybí již. Rci mi ještě, cos tam dělal. Já? Nu, ty. DAVUS. SIMO. DAVUS. SIMO. DAVUS. Teď vešel jsem tam. Já? Tak jest. SIMO. Na to se tě neptám, kdy. 92 DAVUS. Já a syn tvůj SIMO. / Pamfilus je u ní? Jaké soužení! Zdaž pak netvrdil jsi, lotře, že jsou spolu na štíru? Jsou. DAVUS. SIMO. A prbč jest tedy u ní ? CHREMES (ironicky). Proč? Nu, aby přel se s ní. DAVUS. Něco hrozného ti musím oznámiti, Chremete. Stařec neznámý, sem přišel, drzý šibal — (ukazuje na důni) tam jest teď. Podle tváře vypadá však, jakoby byl bůh ví kdo. Přísná vážnost z líce zírá, slova budí idůvěru. SIMO. Nuž, co nového máš? DAVUS. Jen to, oo jsem slyšel od něho. 93 Co pak? SIMO. DAVUS. Ze prý Glyeerium zdejší občankou je! Dromo, Dromo! SEVIO. (Volá do svého domu.) DAVUS. Co jest? SEVIO. Dromo! Tak? DAVUS. SIMO. DAVUS. Slyš! Ni slova! Dromo j hej! O, slyš mne jen! DROMO (vystoupí z domu.) Co poroučíš? SIMO (ukazuje na Dava). Jej rychle chop a odvlékni. 94 Rci, koho? Dava. Proč? DROMO. SIMO. DAVUS. SIMO. Já chci tak. Chop ho! Jen chop ho! DAVUS. SIMO. Co jsem provedl? DAVUS. Zab mne, shledáš-li, že lhal jsem slovo jen. SIMO. Dnes dám ti za vyučenou. Jsem hluch. DAVUS. Ať je všechno pravda? SIMO Ať! (>K Dromanovi.) Ať spoutáš jej a střežíš! Slyšíš? V kozelec jej svaž! Hej, ku předu! 95 (K Davoví.) Ať zemru, ,nepoznáš-li dnes ty, jak je nebezpečno pána podvádět a syn jak otoe. (Dromo uchopí Dava a odvleče jej.) CHREMES. Nezúr tak! SIMO. 0, Chremete, hle, vděčnost dětská! Nemáš se mnou soucitu, že pro takové dítě snáším tolik muk! (Volá do domu eizinčinaJ) Hej, Pamfile, ven vyjdi! Což ,se nestydíš? Výstup 3. PAMFILUS, SIMO, CHREMES. PAMFILUŠ (vychází z dotnu ciziněina). Kdo volá mne? Ach běda, otec! SIMO. Co díš, ty...? CHREMES. OK, pověz raděj, o co jde ia neláteř! SIMO. Což není každé slovo mírné na něho? Ty díš, že občankou jest? 96 PAMFILUS (v rozpacích). Tak se povídá. SIMO. Tak povídá se? O té strašné drzosti! Co mluví, neví. Nic se nad tím nemrzí. Ni stopy studů barva tváře nejeví. Ač obce mrav a zákon tomu vzpírá se i jotec, tak. již vládu ztratil nad sebou, že za choť chce ji pojknout k hrozné hanbě své. PAMFILUS. Já bídný! SIMO. Teď to teprv cítíš, Pamfile? O tehdy, tehdy, když sis to vzal do hlavy, že cíle musíš (nějak dojít, toho dne to islovio dobře na tebe se hodilo. Však proč pak já se trápím? Prioč se sužuji? Proč jeho poblouzněním kalím stáří své? Ci za isynovy hříchy já snad trest mám nést? Ať má jí, ať je jeho, s bohem! PAMFILUS. Otče můj! SIMO. Nač „otče můj?" Což tobě otce třeba jest? Máš proti jeho vůli domov, dítě, choť. Ze iobčankou je, svědky máš. Nuž, triumfuj! Dívka z Atidru. — 7. 97 36 Jen slůvko, otče! PAMFILUS. SIMO. Go mi ještě říci máš? CHREMES. Přec vyslechni jej! SIMO. K čemu? Co bych uslyšel, ó Chremete? CHREMES. Přec dovol! SIMO. Nuže dobrá! Mluv! PAMFILUS. Vyznávám že miluji ji, ať to třeba hříchem jest. V ruce tvé se vzdávám, otče. Ulož, poruč cokoliv! Mám se ženit, milou zradit? Snesu to, jak bude lze. O to jen tě prosím, nevěř, že já starce poslal jsem. Smím jej přivésti sem, abych očistil se? SIMO. PAMFILUS. 98 Přivést? Svol! CHREMES. Dovol! Chce věc spravedlivou. PAMFILUS. Dej si říci! SIMO. Svoluji. Ať jest, co jest, jen když nezvím, že mne syn můj podvedl. - ' ■ (Pamfilus odejde.) CHREMES. Za veliké provinění malý stačí otci trest. Výstup 4. KRITO, SIMO, CHREMES, PAMFILUS. KRITO (přichází s Pamfilem). Zanech proseb! Udělám to k vůli tobě, Pamfile, k vůli ní a potom proto, že jde o věc poctivou. CHREMES. Že jest tohle Krito z Andru? Baže. KRITO. Zdráv btiď, Chremete! CHREMES. Kde se tady nenadále bereš n nás v Athénách? 99 KRITO. Měl jsem cestu. To je Simo? CHREMES. To je on. KRITO (k Simonovi). SIMO. Co přál jsi si? Pověz, tvrdíš, že je Glycerium zdejší občankou? KRITO. Ty to popíráš? SIMO. Tak na to obul ses? KRITO. SIMO. Nač? Ty se ptáš? Myslíš, trest že tebe mine? Nesvádíš-li k podvodu mladé nezkušené muže vychování dobrého? Popichováním a sliby lákáš je. KRITO. SIMO. S nevěstkami spojuješ je sňatky. 100 Jsi při smyslech? Po mně veta jest! PAMFILUS. Otec vyhraje to nad ním. CHREMES. Kdybys, Simone, ho znal, ty bys soudil o něm jinak: poctivec je. SIMO. 1 Poctivec? To jc znamenitá shoda, že dnes právě o svatbě přišel sem a nikdy před tím. Ten si víry zaslouží! PAMFILUS. Kdybych se jen otce nebál, mohl bych ho hájiti. Lotr! SIMO. KRITO. Co? CHREMES (ukazuje na Simona). Má horkou hlavu! Nech ho! KRITO. Ať si pozor dá! Nebude-li krotiti se, zle se pustím do něho. Co pak já v tom mám své prsty? Trampoty své mužně nes! 101 Hned se ukáže, zda pravdu řekl jsem ti nebo lež. Kdysi jeden zdejší občan spolu s malou dívkou tou ztroskotav byl zahnán k Andru. Tu se v nouzi uchýlil nejprv k otci Chrysidinu. SIMO. Báj si vymýšlí! Ať dá pokoj! CHREMES. (k horšícímu se Kritonovi). KRITO. CHREMES. Pokračuj jen! Nech ho! KRITO. Ten, kdo ujal se ho, můj příbuzný byl. Tam jsem slyšel z jeho úst, že odsud jest. Zemřel tam. CHREMES. A jeho jméno? KRITO. Honem jméno? PAMFILUS. CHREMES. Fanias. Ach, umru z toho! 102 KRITO. Fanias to tuším byl. To jistě vím, že říkal, že je Rhamnuský. CHREMES. Ó Jove! KRITO. i mnozí jiní, Chremete. To tam slyšeli CHREMES. Kéž správná jest má tucha! Rci, co ona? Svou ji nazýval? KRITO. 0 ne. CHREMES. Cí tedy? KRITO. CHREMES. KRITO. Co? Má dcera jest to jistě. SIMO. Co díš? 103 Bratrovou. PAMFÍLUŠ (k sobě). Sluch zbystri, Pamfile! Proč soudíš? SIMO (k Chremetovi). CHREMES. Onen Fanias byl bratr můj! SIMO. Vím: znal jsem ho. CHREMES. On prchl odtud před válkou a za mnou do Asie spěl. Ji bál se tady zanechat. Dnes dovídám se poprvé, co stihlo jej. PAMFILUS. Div neomdlím: tak strachem, blahem, nadějí jsem vzrušen, žasna nad štěstím tak náhlým a tak velikým, KRITO. (k Chremetovi). Jsem rád, že tolik mluví pro to důkazů. PAMFILUS. CHREMES. Jen ještě jedna pochybnost mne trápí. 104 Já věřím ti. PAMFILUS (k sobě). Ty bys zasloužil, ty jeden šťouro, ve všem háček hledat chceš. {KRITO. (k Chremetovi). Co vadí ti? CHREMES. To jméno neshoduje se. Jen rozpomeň se! KRITO. Ba, malá jinak slula. CHREMES. KRITO. Vzpomínám. Jak? PAMFILUS (rozechvěn). Má jeho paměť neblahá se mému štěstí v cestu klást, když sám si mohu pomoci? Slyš, Chremete, jak slula: Pasibule. CHREMES. KRITO. 105 Ano. Arciže. PAMFILUS. Já od ní stokráte to slyšeL že nás to všechny těší. SIMO. Věříš, doufám, Chremete, CHREMES. Věřím na mou duši. PAMFILUS teď ještě zbývá Otče můj, SIMO. Usmířen jsem zcela. PAMFILUS. Otče milený! Stran svatby Chremes nechá všechno při starém? CHREMES. když otec nenamítá nic. Vše v pořádku, PAMFILUS (činí prsty pohyb, jakoby platil). A ovšem — SIMO. 106 Arci. jí deset dám. CHREMES. PAMFILUS. Já přijímám. Talentů CHREMES. Jdu s tebou k dceři, Kritone! Ba za to mám, že nezná mne. (Krito u Chremes odejdou do cizinčina domu.) SIMO. Proč nedáš dopravit ji sem? PAMFILUS. Máš pravdu. Davovi to hned dám na práci. SIMO. PAMFILUS. Toť nemiožno. Proč? SIMO. Jinou práci s sebou sám a horší má. PAMFILUS. SIMO. 107 Co? Spoután jest. Toť nesprávné! PAMFILUS. SIMO. Ó, správne jsem jej spoutat dal. PAMFILUS. Jej, prosím, pust! Nuž, budiž! Pospěš si! SIMO. PAMFILUS. SIMO. Již jdu! (Odejde.) PAMFILUS. O, blažený a šťastný dni! Výstup 5. CHARINUS, PAMFILUS. CHARINUS. Co je s Pamfilem, chci vědět, Hle, tu jest! PAMFILUS (nepozoruje Charina.) i j Jak pouhý sen, že by mi to připadalo? Ne, já věřím v skutečnost. 108 Za to mám, že život bohů proto nesmrtelný jest, že jej provází jen radost. Věru, stanu se i já nesmrtelný, mezkalí-li mého blaha žádný hol. Komu nejraději chtěl bych svoje štěstí zvěstovat? Proč tak jásá? CHARINUS (k sobě). PAMFILUS (spatří Dava). Davus! Nikdo nebyl by mi více vhod. Jsem si jist, že nad mým štěstími' z plna srdce zaplesá. Výstup 6. DAVUS, PAMFILUS, CHARINUS. Kde je Pamíilus? DAVUS (rozhlíží se). PAMFILUS. Hej, Dave! DAVUS. Kdo tu? PAMFILUS. 109 Já. i DAVUS. PAMFILUS. Nevíš snad, co potkalo mne. Ó Pamfile! Však já také. DAVUS. Nevím, ale vím, co mne. PAMFILUS. DAVUS. Na světě již tak to chodí, že ty dřív o toé pohromě jsi zvěděl nežli o tvém štěstí já. PAMFILUS. Nalezla má dívka sladká rodiče své. DAVUS. CHARINUS. Sláva. Ach! PAMFILUS. Otec jest nám přízniv. DAVUS. Který? PAMFILUS. Chremes. 110 DAVUS. PAMFILUS. Sňatku nestojí nic v cestě. Nu, to slyším* rád. CHARINUS. Nesní-li však o tom jen, po čem v bdění toužil? PAMFILUS. Dítě, Dave ... DAVUS. Pravý miláček jsi bohů. Nestarej se nic 5 Promluvím s ním. CHARINUS. Pravda-li to, spasen jsem. (Předstoupí.) PAMFILUS (zpozoruje Ch