NIKOLAJ V. GOGOL
SPISY SV. II.
MIRGOROD
POVÍDKY, KTERÉ JSOU POKRAČOVÁNÍM VEČERŮ NA DĚDINCE NEDALEKO DIKANKY
PŘELOŽIL A VYDAL STANISLAV MINÁŘÍK V PRAZE
1951
DÍL PRVNÍ
STAROSVĚTSTÍ STATKÁŘI
Mám velmi rád skromný život těch osamělých majetníků zapadlých vsí, které v Malorusku nazývají ,starosvetskymi,' kteří jako sešlé malebné domky, hezké svou prostotou a naprostým opakem nové hladké stavby, jejichž stěn neumyl ještě dešť, střechu nepokryla zelená plíseň, a zápraží s opadanou omítkou neukazuje svých červených cihel. Rád občas sestoupím do sféry tohoto neobyčejného osamělého života, kde ani jedno přání nepře-létne tyčkový plot, obklopující neveliký dvorek, za plot sadu, naplněného jabloněmi a švestkami, za vesnické chalupy, jej obklopující, nakloněné na bok, zastíněné vrbami, černými bezy a hrušněmi. Život jejich skromných majetníků je tak tichý, tak tichý, že na chvíli se zapomínáš a myslíš si, že vášně, přání a nepokojné výplody zlého ducha, pobuřující svět, vůbec nejsou, a že jsi je viděl jen ve skvělé, zářivé vidině. Vidím odtud nízký domek s pavlačí z malých zčernalých dřevěných sloupků, táhnoucích se kolem celého domu, aby bylo možno za bouře a krupobití zavřít okenice oken a nezmok-nouti při tom. Za ním je vonná střemcha, řady nízkých ovocných stromů, ztopených v nachu třešní a topasovým mořem švestek, pokrytých olověným mdlým leskem; rozložitý javor, v jehož stínu je pro odpočinek rozestřen koberec; před domem je prostorný dvůr s nízkou svěží travičkou,
7
s prošlapanou cestičkou od sýpky do kuchyně a od kuchyně do panských pokojů; husa s dlouhým krkem, pijící vodu, s mladými a jako chmýří jemnými housaty; tyčkový plot, ověšený svazky sušených hrušek a jablek a koberci na provětrání; vůz s dýněmi, stojící vedle sýpky; vypřažený vůl, lenivě ležící vedle vozu — všechno to má pro mne nevysvětlitelný půvab, proto možná, že jich už nevídám a že nám je milé všechno to, s čím jsme rozloučeni. Nechť je tomu jakkoli, ale dokonce tehdy, když má bryčka přijížděla k zápraží tohoto domku, duše se zmocňoval podivuhodně příjemný a klidný stav; koně vesele přijeli k zápraží; kom náramně klidně slézal s kozlíku a nacpával si dým-^— ku, jako by přijel do svého vlastního domu; sám štěkot, do kterého se dávali flegmatičtí Barbosové, Brovkové a Žučkové, byl příjemný mým uším. Ale ze všeho nejvíce se mi líbili sami majetníci těchto skromných koutků — stařečkové, stařenky, starostlivě vycházející vstříc. Jejich tváře se mi představují i nyní někdy v hluku a zástupu prostřed módních fraků, a tehdy se mne pojednou zmocňuje polospánek a snívám o minulém. Na jejich tvářích je vždy napsána taková dobrota, taková radost a upřímnost, že bezděčně se zříkáš, aspoň na krátkou dobu, všech smělých snů a nepozorovaně všemi city přecházíš k prostému bukolickému životu.
Dosud nemohu zapomenouti na dva stařečky minulého věku, kterých, běda! nyní už není, ale má duše je dosud ještě plna lítosti, a mé city se podivně svírají, když si představím, že přijedu někdy do jejich dřívějšího, nyní opuštěného sídla a spatřím hromadu zhroucených chat, zpustlý rybník, zarostlý příkop na tom místě, kde stál nízký
domek — a nic jiného. Smutno! Napřed mi je smutno! Ale vraťme se k vyprávění.
Afanasij Ivanovic Tovstogub a jeho žena Pul-cherija Ivanovna Tovstogubová, jak se vyjadřují okolní mužíci, byli ti staří lidé, o nichž jsem začal vyprávět. Kdybych byl malířem a chtěl vymalo-vati pa plátno Filemona a Baucidu, nikdy bych si nezvolil jiného originálu kromě nich. Afanasiji Ivanovičovi bylo šedesát let, Pulcheriji Ivanovně pětapadesát. Afanasij Ivanovic byl vysoké postavy, chodil vždy v beraním kožíšku, politém hara-sem, sedával shrben a téměř vždy se usmíval, třebas by vypravoval nebo prostě poslouchal. Pul-cherija Ivanovna byla poněkud vážná, téměř nikdy se nesmála; ale na tváři i v očích bylo napsáno tolik dobroty, tolik pohotovosti pohostit nás vším, co měli nejlepšího, že byste jistě shledali úsměv až příliš mdlým pro její dobrou tvář. Lehké vrásky na jejích tvářích byly tak lahodně rozloženy, že umělec by je jistě ukradl. Podle nich bylo lze, zdálo se, přečisti všechen jejich život, jasný, klidný — život, který vedly staré národní, prosto-srdečné ä zároveň bohaté rody, jež vždy byly opakem těch prostých Malorusů, kteří1 se vyšinují z dehtářů a kramářů, naplňují jako kobylky soudy a jiné úřady, o poslední kopejku odírají své vlastní krajany, zaplavují Petrohrad klevetníky, nastřádají konečně jmění a slavnostně připojují k svému příjmení, končícímu na o, souhlásku v. Nikoli, nepodobají se těmto opovržení hodným a ubohým tvorům, právě jako všechny maloruské starobylé a hlavní rody.
Nebylo lze bez účasti se dívat na jejich vzájemnou lásku. Nikdy si navzájem netykali, ale vždy vykali: vy, Afanasiji Ivanoviči! vy, Pulcherijo Ivanovno. ,To vy jste promáčkl židli, Afanasiji
8
Gogol II 2
9
ívanovíči?' — ,Nevadí, nezlobte se, Puícheríjo íva-novno: to já.' Nikdy neměli dětí, a proto všecka jejich příchylnost se soustředila na ně samé. Kdysi, v mládí, sloužil Afanasij Ivanovic u pěchoty, potom byl šekundmajorem; ale to už bylo velmi dávno, to už minulo, už sám Afanasij Ivanovic na to téměř nikdy nevzpomínal. Afanasij Ivanovic se oženil v třiceti letech, když byl junákem a nosil vyšívanou kamizolu; unesl dokonce dosti obratně Pulcheriju Ivanovnu, kterou příbuzní nechtěli za něho provdat; ale i na to se už velmi málo pamatoval, aspoň o tom nikdy nemluvil.
Všechny tyto dávné, neobyčejné události vystřídány byly klidným a osamělým životem, těmi dří-mavými a zároveň harmonickými sny, které pociťujeme, sedíce na vesnickém balkoně, obráceném do sadu, kdy krásný dešť nádherně šumí, pleskaje po listí stromo, stékaje zurčícími potůčky a při-volávaje dřímotu na vaše údy, a zatím duha se plíží mezi stromy a v podobě polozhroucené klenby svítí nejasnými sedmi barvami na obloze — nebo když vás ukolébává kočár, ponořující se mezi zelené kroviny, a stepní křepelka tluče, a vonná tráva zároveň s obilními klasy a polními květy leze do dvířek kočáru, příjemně vás hladíc po rukou i po tváři.
Afanasij Ivanovic vždy s příjemným úsměvem poslouchal hosty, kteří k němu přijeli; někdy i sám hovořil, ale více se vyptával. Nenáležel k těm starcům, kteří vás omrzují věčnými chválami starých dob nebo haněním nové: vyptával se vás naopak, projevoval velikou zvědavost a účast k okolnostem vašeho vlastního života, k zdarům a nezdarům, o něž se obyčejně zajímají všichni dobří starci, třebaže se to poněkud podobá zvěda-
vosti dítěte, které ve chvílí, kdy s vámi mluví, prohlíží si pečetítko vašich hodinek. Tehdy jeho tvář, lze říci, dýchala dobrotou.
Pokoje domku, v němž žili naši stařečkové, byly malé, nízké, jaké se obyčejně vyskytují u starosvetskych lidí. V každém pokoji byla ohromná kamna, která zaujímala téměř jeho třetinu. Tyto pokojíky byly úžasně teplé, protože i Afanasij Ivanovic, i Pulcherija Ivanovna měli velmi rádi teplo. Jejich ohniště byla všechna zřízena v síni, jež byla téměř vždy až po strop naplněna slamou, které obyčejně v Malorusku užívají místo dříví. Praskot této hořící slámy a osvětlení činí síně neobyčejně příjemnými za zimních večerů, kdy ohnivá mládež, prokřehnuvši při pronásledování nějaké snědé dívky, vbíhá do nich, tleskajíc dlaněmi. Stěny pokoje byly ozdobeny několika obrazy a obrázky v starých uzounkých rámech. Jsem přesvědčen, že sami hostitelé dávno zapomněli jejich obsah, a kdyby některé z nich byly odneseny, tu by toho jistě nezpozorovali. Dvě podobizny byly veliké, malované olejovými barvami; jedna představovala jakéhosi archijereje, druhá Petra III; z úzkého rámu se dívala vévodkyně L,avaliěrová, potřísněná mouchami. Kolem oken a nad dveřmi bylo množství nevelikých obrázků, které jaksi uvykneš po-kládati za skvrny na stěně a proto jich vůbec ne-prohlížíš. Podlaha téměř ve všech pokojích byla hliněná, ale tak čistě vymazaná a udržovaná v takové čistotě, s jakou pravděpodobně nebyly udržovány ani jedny parkety v bohatém domě, lenivě zametané nevyspalým pánem v livreji.
Pokoj Pulcheriji Ivanovny byl všecek zastaven truhlami, skřínkami, skřínečkami a truhličkami. Množství uzlíčků a pytlíčků se semeny květin, zeleniny, melounovými, viselo po stěnách. Množ-
10
II 2*
štvi klubek š různobarevnou vinou, hadříků zé starých šatů, šitých před půl stoletím, bylo uloženo po koutech v truhličkách a mezi truhličkami. Pulcherija Ivanovna byla veliká hospodyně a sbírala všechno, třebaže někdy sama nevěděla, nač, toho později užije.
Ale nejpozoruhodnější věc v domě byly zpívající dveře. Jakmile nastalo jitro, zpěv dveří se rozléhal po celém domě. Nemohu říci, proč zpívaly: zda to zavinily prorezavělé stěžeje, nebo sám mechanik, který je dělal, ukryl v nich nějaké tajemství; ale pozoruhodné je to, že každé dveře měly svůj zvláštní hlas: dveře, vedoucí do ložnice zpívaly nejtenčím diskantem; dveře do jídelny chraptěly basem; ale ty, které byly v síni, vydávaly jakýsi podivný, třepetavý a zároveň stenavý zvuk, takže když se člověk zaposlouchal, velmi jasně konečně bylo slyšet: ,Pro pánečka, nám je zima!' Vím, že mnohým lidem tuze se tento zvuk nelíbí; ale já jej mám velmi rád, a naskytne-li se mi tu někdy za-slechnouti vrznutí dveří, tu na mne ihned zavane vesnicí: nízkým pokojem, ozářeným svíčkou v starodávném svícnu; večeří, ,která je už na stole'; májovou tmavou nocí, dívající se ze sadu otevřeným oknem na stůl, zastavený příbory; slavíkem, který závalu j e sad, dům i dalekou reku svým tlukotem ; strachem a šelestem větví... a, Bože! jaká dlouhá řada vzpomínek mi tehdy zatane!
'Židle v pokoji byly dřevěné, masivní, jakými se pbyčejně vyznačují staré časy; všechny měly vysoká vysoustruhoyaná opěradla v (přirozené podobě, beze všeho laku a barvy; nebylý dokonce ani potaženy látkou a podobaly se poněkud těm židlím, na které dosud usedají archijerejové. Tříhranné stolky po koutech, čtyřhranné u pohovky a před zrcadlem v úzkém zlatém rámu, vysoustruhovaném v podobě listů,
které mouchy posely černými tečkami, u pohovky koberec s ptáky, podobajícími se květům, ä s květy, podobajícími se ptákům: to je téměř celé zařízení nená-ročného domku, v němž žili mí staří manželé.
Světnice pro služky byla přeplněna mladými i ne-mladými dívkami v pruhovaných sukních, kterým někdy Pulcherija Ivanovna dávala šít nějaké trety a obírat jahody, které však ponejvíce běhaly do ku-j chyně a spaly. Pulcherija Ivanovna pokládala za nevyhnutelné míti je v domě a přísně dohlížela na jejich mravnost; ale k neobyčejnému jejímu údivu neuply-
i        nulo několik měsíců, aby některá z jejích dívek ne-
| tloustla v pase více než obyčejně. Tím podivuhodnější se to zdálo, že v domě nebyl téměř nikdo ze svobodných sluhů, kromě snad 'jen pokojského chlap-
| ce, který chodil v šedém polofraku s bosýma nohama 4-       a nejedl-li, tak jistě spal. Pulcherija Ivanovna oby-
!        čejně hubovala provinilou a přísně nakazovala, aby se
' to v budoucnu nestalo. Po tabulkách oken bzučelo strašné množství much, které všechny zahlušoval hluboký bas čmelákův, provázený někdy pronikavým bzukotem vos; jakmile však přinesli svíce, celá ta
j        smečka šla spat a jako černý mrak pokrývala celý
j strop.
J Afanasij Ivanovic se velmi málo zabýval hospodář-
stvím, třebaže ostatně někdy jezdíval k sekáčům a
l žencům, díval se dosti upřeně na jejich práci; celé břímě správy spočívalo na Pulcheriji Ivanovně. Hospodaření Plilcheriji Ivanovny záleželo v neustálém otvírání a zavírání komory, y nakládání, sušení, va-
'* ření nesčetného množství plodin a rostlin. Její dům se docela podobal chemické laboratoří. Pod jabloní byl věčně rozdělán oheň a téměř nikdy nebyl sundáván s železné třínožky kotel nebo měděný tác se zavařeninou, ovocnou huspeninou, pastilou, dělanými na medu, na cukru a už nevím na čem. Pod druhým stro-
12
*3
mem kočí věčně přeháněl v měděném koíli vodku na broskvovém listí, na střemchovém květu, na země-žluči, na cřešňových peckách a ke konci tohoto procesu nebyl s to, aby pohnul jazykem, žvanil takové hlouposti, že Pulcherija Ivanovna nic nemohla pochopit, a odešel do kuchyně spat. Všech těch dareb-ností se navařilo, naložilo, nasušilo takové množství, že by pravděpodobně zatopily celý dvůr (protože Pulcherija Ivanovna vždy, kromě vypočteného pro potřebu, ráda ještě připravila do zásoby), kdyby větší polovice toho nebyla snědena dvorskými holkami, které, přicházejíce do komory, tak úžasně se tam přejídaly, že celý den stenaly a stěžovaly si na svá břicha.
Polnímu hospodářství a ostatním hospodářským oborům mimo dvůr se mohla Pulcherija Ivanovna málo věnovat. Správce, spojiv se se starostou, okrádal nemilosrdným způsobem. Zvykli si chodit do panských lesů jako do svých vlastních, nadělali množství saní a prodávali je na blízkém jarmarku; kromě toho všechny tlusté duby prodávali na mlýnské sruby sousedním kozákům. Jen jednou si Pulcherija Ivanovna přála zrevidovat lesy. Proto byla zapražena drožka s ohromnými koženými přikrývkami; drožka, jakmile kočí potřásl opratmi a koně, kteří sloužili už v milici, ,se pohnuli se svého místa, naplnila vzduch strašnými zvuky, takže pojednou bylo slyšeti i flétnu, i tympány, i buben; každý hřebík a železná skoba zvučely tak, že to bylo slyšet až u mlýnů, jak páni vyjížděli ze dvora, třebaže to byla nejméně dvouverstová vzdálenost. Pulcherija Ivanovna nemohla nezpozorovat zpustošení v lese a ztráty těch dubů, které ještě v dětství zná vala jako stoleté.
„Proč ti, Ničipore," pravila, obracejíc se k svému .správci, který tu také byl, „ty doubky tak zřidly? Dej si pozor, aby ti vlasy na hlavě nezřidly."
„Proč zřidly?" říkával obyčejně správce, „zmizely! Zrovna docela zmizely: i hrom je pobil, i červi prožrali — zmizely, paní, zmizely." ^ Pulcherija Ivanovna se naprosto spokojila touto
odpovědí a když přijela domů, nařídila zdvojnásobit jen hlídku v sadě u španělských višní a u velikých zimních hrušek.
Tito důstojní vládci, správce a starosta, pokládali vůbec za zbytečné přivážeti všecku mouku do panských sýpek a mínili, že pánům stačí polovice: konečně i tuto polovici přiváželi zplesnivělou nebo zvlhlou, která byla vybrakována na jarmarku. Ale jakkoli
i správce a starosta okrádali; jakkoli úžasně ve dvoře
žrali počínajíc klíčnicí až po vepře, kteří spotřebovali úžasné množství švestek a jablek, a často vlastními tlamami třásli stromem, aby s něho setřásli celý déšť čfy. ,ovoce; jakkoli klovali ovoce vrány a vrabci; jakkoli všecka čeleď nosila dárky svým kmotrám do druhých vsí a dokonce ze sýpek kradli staré plátno a přízi, což se všechno obracelo k všesvětovému prameni, t. j. do krčmy; jakkoli kradli hosté, flegmatičtí kočí a lokajové; přece požehnaná země vyráběla
^ všeho takové množství, Afanasij Ivanovic a Pulcherija Ivanovna tak málo potřebovali, že všechny tyto strašné loupeže se zdály vůbec nepozorovanými v jejich hospodářství.
\ Oba staří manželé, podle  starodávného obyčeje
starosvetskych statkářů, velmi rádi pojedli. Jakmile svítalo (vždy vstávali záhy) a jakmile dveře zahájily
;         svůj různohlasý koncert, seděli už u stolku a pili
i kávu. Když Afanasij Ivanovic vypil kávu, vyšel do síně a zamávav šátkem, pravil: „Kša, kša! jděte, husy, se zápraží!" Na dvoře obyčejně potkal správce. Podle svého zvyku se s ním dal do řeči, s největší podrobností se ho vyptával na práce a takové poznámky mu říkal a rozkazy dával, které by kaž-
14
15
dého překvapily (neobyčejnou znalostí hospodářství, a nějaký nováček by se ani neosmelil pomyslit, že by bylo lze ukradnouti něco takovému bdělému hospodáři. Ale jeho správce byl pálený kostelník: věděl, jak je třeba odpovídat, a ještě více, jak je třeba hospodařit.
Poté se Afanasij Ivanovic vracíval do komnat a pravil, přistoupiv k Pulcheriji Ivanovně: „A co, Pulcherijo Ivanovno, je možná čas něco pojíst?"
„Čeho bys teď, Afanasiji Ivanoviči, pojedl? I^eda 'placku se sádlem nebo makový pirožek, nebo snad naložené ryzečky?"
„Nu, třebas i pirožky nebo ryzce," odpověděl Afanasij Ivanovic —■ a na stole se pojednou objevil 'ubrus s pirožky a ryzečky.
Hodinu před obědem pojedl Afanasij Ivanovic znovu, vypil starodávnou stříbrnou číšku vodky, zajedl hříbečky, různými sušenými rybičkami a jiným. K obědu sedali ve dvanáct hodin. Kromě mis a nádob na omáčku stálo na stole množství hrnečků s ucpanými pokličkami, aby nemohl vyprchat nějaký chutný výrobek starodávné chutné kuchyně. Při obědě se obyčejně mluvívalo o předmětech nejbliž-ších obědu.
„Zdá se mi, jako by tato k'aše," říkával obyčejně Afanasij Ivanovic, „byla trochu připálena. Vám se to nezdá, Pulcherijo Ivanovno?"
„Ne, Afanasiji Ivanoviči; hodně si ji omasťte, potom se vám nebude zdát připálenou, nebo si vezměte tuhle houbovou omáčku a přilejte si ji k ní."
„Třebas," pravil Afanasij Ivanovic, nastavuje svůj talíř, „ochutnáme, jaké to bude."
Po obědě si šel Afanasij Ivanovic na hodinku odpočinout, načež Pulcherija Ivanovna přinášela nakrájený meloun a říkala: „Tuhle ochutnejte, Afanasiji Ivanoviči, jaký dobrý meloun."
„Ale nevěřte, Pulcherijo Ivanovno, že je prostřed červený," pravil Afanasij Ivanovic, bera si pořádný kus, „stává se, že je i červený, ale ne-dobrý."
\        [ AJe meloun neprodleně mizel. Poté snědl Afa-
ý našij ještě několik hrušek a šel se společně s Pul-
cherijou Ivanovnou projít po sadě. Když přišli domů, šla Pulcherija Ivanovna po svých věcech, a Afanasij Ivanovic se posadil pod stříškou, obrá-'"' cenou do dvora, a díval se, jak komora neustále
ukazovala a zakrývala své nitro, a holky, strkajíce se navzájem, tu vnášely, tu vynášely hromadu všelijakého zboží v dřevěných bedničkách, řešetech, kadečkách a jiných schránkách na ovoce. Za malou chvíli posílal pro Pulcheriju Ivanovnu nebo sám se k ní vypravil a pravil: „Copak bych tak snědl, Pulcherijo Ivanovno?" í „Copak by to mělo být?"  pravila Pulcherija
Ivanovna, „snad abych šla a řekla, aby vám přinesli jahodové knedlíky, které jsem dala schválně pro vás schovat?"
1 „I to je dobré," odpověděl Afanasij Ivanovic.
„Nebo snad byste snědl kyselo?"
**' „I to by bylo dobré," odpověděl Afanasij Iva-
novic. Načež to všechno bylo neprodleně přineseno a jako obyčejně snědeno.
Před večeří Afanasij Ivanovic ještě leccos pojedl. O půl desáté sedali k večeři. Po večeři ihned šli spat, a všeobecné ticho zavládlo v tomto činném a zároveň klidném koutku.
T Pokoj, v němž spali Afanasij Ivanovic a Pul-
cherija Ivanovna, byl tak horký, že málokdo by byl s to, aby v něm zůstal několik hodin; ale Afanasij Ivanovic ještě mimo to, aby v něm bylo tepleji, spal na lavici u kamen, třebaže prudký žár ho často nutil několikrát vstávat prostřed noci a
»7
procházet se po pokoji. Někdy Afanasij Ivanovic, chodě po pokoji, stenal.
Tehdy se ho Pulcherija Ivanovna tázávala: „Co stenáte, Afanasiji Ivanoviči?"
„Bůh ví, Pulcherijo Ivanovno; jako by mne trochu břicho bolelo," pravil Afanasij Ivanovic.
„A nebylo by lépe, kdybyste něco pojedl, Afanasiji Ivanoviči?"
„Nevím, bude-li to dobře, Pulcherijo Ivanovno! Ostatně, co bych měl sníst?"
„Trochu kyselého mléčka nebo trochu řídké jíšky se sušenými hruškami."
„Třebas, leda jen tak to zkusit," pravil Afanasij Ivanovic. Ospalá holka odešla pohrabat se ve skříních, a Afanasij Ivanovic snědl talířek; potom obyčejně říkával: „Teď jako by se mi ulevilo."
Někdy, když bylo jasné počasí a v pokojích bylo dosti teple zatopeno, Afanasij Ivanovic rozveseliv se, rád si zažertoval z Pulcheriji Ivanovny a pohovořil o něčem vedlejším.
„A co, Pulcherijo Ivanovno," pravil, „kdyby najednou náš dům vyhořel, kam bychom se poděli?"
„Tohle, Bůh uchovej!" pravila Pulcherija Ivanovna křižujíc se.
„Nu, ale dejme tomu, že by náš dům shořel, kam bychom se potom přestěhovali?"
„Bůh ví, co to povídáte, Afanasiji Ivanoviči! Jak by bylo možno, aby dům mohl shořet? Toho Bůh nedopustí."
„Nu, ale kdyby shořel?"
„Nu, potom bychom se přestěhovali do kuchyně. Usadil byste se na čas v tom pokoji, kde je klíč-nice."
„A kdyby i kuchyně shořela?" „To tak! Bůh ochrání od takového dopuštění, aby najednou i dům i kuchyně shořely! Nu, po-
l8
tom zatím do komory, než by se vystavěl nový dům.". :
„A kdyby i komora shořela?"
„Bůh ví, co to povídáte! Ani poslouchat vás nechci! Hřích, co povídáte, a Bůh trestá za takové reci!
Ale Afanasij Ivanovic, spokojený tím, že si ztropil šprým z Pulcheriji Ivanovny, usmíval se, sedě na své židli.
Ale nejzajímavějšími se mi zdáli staří manželé ve chvíli, kdy u nich byli hosté. Tito dobří lidé, lze říci, žili pro hosty. Všechno, co měli nej lepšího, všechno to se přinášelo. O překot se snažili uctíti vás vším, co jen produkovalo jejich hospodářství. Ale ze všeho nej příjemnější mi bylo to, že v celé jejich úslužnosti nebylo nic přesládlého. Tato dobromyslnost a ochota tak mírně se zračily v jejich tvářích, tak jim slušely, že host chtěj ne-nechtěj se podroboval jejich prosbám. Byly důsledkem čisté, jasné prostoty jejich dobrých, bezelstných duší. Tato dobromyslnost vůbec nebyla taková, s jakou vás uctívá berní úředník, který se dostal mezi lidi vaší péčí, nazývá vás dobrodincem a plazí se u vašich nohou. Host nebyl za žádných okolností propuštěn téhož dne: stůj co stůj musil přespat.
„Jak je možno -v takové pozdní době se vypravit na takovou dalekou cestu!" vždy říkávala Pulcherija Ivanovna. (Host žil obyčejné tři nebo čtyři versty od nich.)
„Ovšem," pravil Afanasij Ivanovic, „co se všechno nemůže přihodit: přepadnou vás loupežníci nebo jiný nedobrý člověk."
„Nechť Bůh brání od loupežníků!" pravila Pulcherija Ivanovna. „A proč vypravovat takové věci na noc? Nechrne loupežníky loupežníky, ale doba
*9
je temná, vůbec se nehodí jet. A také váš kočí... znám vašeho kočího: je takový mdlý a malý; každá kobyla ho pokope; a mimo to teď už jistě se nazunkl a někde spí."
A host musil stůj co stůj zůstat; ostatně však večer v nízkém teplém pokoji, dobromyslné, hřejivé a uspávající vyprávění, vznášející se pára z jídla na stůl přineseného, vždy výživného a mistrovsky upraveného, bývaly mu odměnou. Vidím jako nyní, jak Afanasij Ivanovic shrben sedí na židli se svým stálým úsměvem a pozorně, dokonce s rozkoší poslouchá hosta! Často zašla řeč i na politiku. Host, také velmi zřídka vyjíždějící ze své vsi, často s významným vzezřením a tajemným výrazem tváře, uváděl své dohady a vyprávěl, že Francouzi se tajně dohodli s Angličany a pustí na Rusko znovu Bonaparta, nebo prostě vyprávěl o nastávající válce, a tu Afanasij Ivanovic často říkal, jako by se nedíval na Pulcheriju Ivanovnu:
„Sám zamýšlím jít na vojnu; pročpak bych nemohl jít na vojnu?"
„Znovu začal!" přerušovala ho Pulcherija Ivanovna. „Nevěřte mu," pravila, obracejíc se k hostu: kdepak by on, stařec, šel na vojnu! První voják ho zastřelí! Na mou duši, zastřelí! Takhle namíří a zastřelí."
„Což," pravil Afanasij Ivanovic, „i já ho zastřelím."
„Tak jen poslouchejte, co povídá!" začala Pulcherija Ivanovna, jakpak by šel na vojnu! I jeho pistole dávno zrezavěly a leží na komoře. Kdybyste je viděl: jsou takové, že dříve ještě, než člověk vystřelí, prach je roztrhne. A ruce si pohmoždí, i obličej zmrzačí, a na věky zůstane nešťastníkem !"
80
„Čož," řeki Afanasij ívanovič, „koupím si novou výzbroj; vezmu šavli nebo kozáckou piku."
„To jsou všechno výmysly. Tak mu to najednou přijde do hlavy a značne vypravovat!" začala Pulcherija Ivanovna zlostně. „Vím, že žertujete, ale přece je to nepříjemné poslouchat. Vždycky takovéhle věci povídá; někdy člověk poslouchá, poslouchá, a je z toho strašno."
Ale Afanasij Ivanovic, spokojen tím, že trochu polekal Pulcheriju Ivanovnu, smál se, sedě shrben na své židli.
Pulcherija Ivanovna byla pro mne nejzajíma-vější ze všeho tehdy, když přiváděla hosta k zákuskům. „Tohle to," pravila, vytahujíc zátku z láhve, „je kořalka z rebríčku a šalvěje: bolí-li někoho lopatky nebo kříž, tu to velmi pomáhá; tohle to je ze zeměžluči; huči-li v uších a po obličeji se dělá lišej, tu to velmi pomáhá; a tohle je přeháněná na broskvových peckách, vezměte si číšku, jaká nádherná vůně! Když někdo při vstávání z postele se uhodí o roh skříně nebo stolu, a naběhne mu na čele boule, tu stačí jen před obědem vypít jednu číšku — a všechno jako když rukou sejme; okamžitě všechno přejde, jako by nic ani nebylo." Poté stejný výklad následoval i u druhých lahví, které téměř vždy měly nějaké léčebné vlastnosti. Když naložila hostu celou tuto lékárnu, přivedla ho k množství talířků. „Tuhle jsou hříbky s mateřídouškou! Tuhle s hřebíčky a vlašskými ořechy. Naučila je mně nakládat Turkyne, v té době, kdy ještě Turci byli u nás v zajetí. Byla to taková dobrá Turkyne, a vůbec nebylo pozorovat, že by vyznávala tureckou víru: tak téměř docela chodila jako u nás; jen vepřové maso nejedla: prý to je u nich jaksi zákonem zakázáno. Tohle jsou hříbky s rybízovým listím a
muškátovým ořechem! Á tohle jsou veliké tykve: po prvé jsem je vařila v octě; nevím, jaké jsou. Poznala jsem tajemství od otce Ivana: v malé ka-dečce je především třeba rozestřít dubové listí, a potom posypat pepřem a sanytrem, a ještě dát jeden květ, který bývá na stepní trávě, tak tento květ vzít a rozestřít ocásky nahoru na povrchu. A tohle jsou pirožky! toto jsou pirožky se sýrem! toto jsou pirožky s ovčím tvarohem! A tyhle, které Afanasij Ivanovic velmi rád jídá, se zelím a pohankovou kaší."
„Ano," připojil Afanasij Ivanovic, „ty já tuze rád: jsou měkké a trochu nakyslé."
Vůbec Pulcherija Ivanovna byla neobyčejně dobré mysli, když u nich bývali hosté. Dobrá stařenka všecka náležela hostům. Rád jsem u nich býval, a třebaže jsem se strašným způsobem přejídal jako všichni, kdo byli u ní na návštěvě, třebaže mi to velmi škodilo, přece jsem k nim rád jezdíval. Myslím si ostatně, nemá-li sám vzduch v Malorusku nějakou zvláštní vlastnost, napomáhající trávení, protože kdyby si tady někdo usmyslil takovým způsobem se najíst, tu by nepochybně místo v posteli, octl se na prkně bradou vzhůru.
Dobří stařečkové! Ale mé vyprávění se blíží velmi smutné události, která navždy změnila život tohoto klidného koutku. Tato událost se bude zdáti tím zvláštnější, že vznikla z příhody docela nicotné. Ale podle podivného zřízení věcí vždy nicotné příčiny rodí veliké události a naopak, veliké podniky končívají nicotnými následky. Nějaký dobyvatel shromažďuje všechny síly svého státu, bojuje několik let, jeho vojevůdcové se pro-slavují, a konečně to všechno se končí získáním kousku půdy, na níž není kde nasázet brambory; a někdy naopak dva klobásníci dvou měst se na-
vzájem poperou pro hloupost, a hádka se rozšíří konečně na města, potom na vsi a dědiny, a potom na celý stát. Ale nechrne těchto úvah: nehodí se sem; mimo to nemám rád úvah, když zůstávají jen úvahami.
Pulcherija Ivanovna měla šedou kočičku, která téměř vždy ležela u jejích nohou, svinuta do klubka. Pulcherija Ivanovna ji někdy hladívala a lechtala ji prstem po jejím krčku, který rozmazlená kočička natahovala pokud mohla nejvýše. Nelze říci, že by ji Pulcherija Ivanovna příliš měla ráda, ale prostě k ní přilnula, uvyknuvši ji vidět. Afanasij Ivanovic však často si tropil šprýmy z takové příchylnosti.
„Nevím, Pulcherijo Ivanovno, co na té kočce máte: k čemu je? Kdybyste měla psa, to by bylo něco jiného: psa možno vzít na hon, ale nač je kočka?"
„Prosím vás, mlčte, Afanasiji Ivanoviči," pravila Pulcherija Ivanovna, „vy jen rád mluvíte, a nic jiného. Pes není čistotný, pes naneřádí, pes všechno rozbije, kdežto kočka je tiché stvoření, nikomu nic zlého neudělá."
Afanasiji Ivanovičovi ostatně bylo všechno jedno, ať kočky nebo psi; hovořil tak jen proto, aby trochu poškádlil Pulcheriju Ivanovnu.
Za sadem měli veliký les, který byl úplně ušetřen podnikavým správcem, proto možná, že bušení sekery by se doneslo až k uším Pulcheriji Iva-novny. Byl zpustlý, zanedbaný, staré kmeny stromů byly zakryty rozrostlým lískovím a podobaly se rousnatým nohám holubů. V tomto lese sídlili divocí kocouři. Lesní divoké kocoury není dlužno mísiti s těmi smělci, kteří běhají po střechách domů; jsouce v městech, přes svůj krutý mrav, jsou mnohem civilisovanější než obyvatelé
22
23
lesů. je to naopak ponejvíce cháska zamračená a divoká; chodí vždy vyzáblí, hubení, mňoukají hrubým, nezpracovaným hlasem. Podhrabávají se •někdy podzemní chodbou pod samy komory a kradou sádlo; objevují se dokonce v samé kuchyni, vskočivše neočekávaně otevřeným oknem, když zpozorují, že kuchař zašel do býlí. Vůbec neznají žádných ušlechtilých citů; živí se loupežením a dáví malinké vrabce v samých jejich hnízdech. Tito kocouři se dlouho očichávali skrze díru pod komorou s mírnou kočičkou Pulcheriji Ivanovny a konečně ji přivábili, jako oddíl vojáků přivábí hloupou selku. Pulcherija Ivanovna zpozorovala zmizení kočky, poslala ji hledat; ale kočku nenašli. Uplynuly tři dni; Pulcherija Ivanovna politovala, konečně na ni vůbec pozapomněla. Jednoho dne, když šla revidovat svou zelinářkou zahradu a vracela se s vlastnoručně natrhanými zelenými svěžími okurkami pro Afanasije Ivanovice, byl její sluch překvapen nej žalostnějším mňoukáním. Jako z instinktu zavolala: „či-či, či-či!" a pojednou z býlí vyšla její šedá kočka, hubená, vy-záblá; bylo viděti, že už několik dní nepozrela žádné potravy. Pulcherija Ivanovna ji volala dále, ale kočka stála před ní, mňoukala a neodvážila se přistoupiti blíže; bylo viděti, že od té doby zdivočela. Pulcherija Ivanovna šla kupředu, volajíc dále kočku, která bázlivě šla za ní až k plotu. Konečně spatřivši dřívější-známá místa, vešla i do pokoje. Pulcherija Ivanovna ihned jí dala přinést mléka a masa, a sedíc u ní, kochala se dychtivostí své ubohé favoritky, s jakou polykala kousek za kouskem a srkala mléko. Šedá uprchlice téměř před jejíma očima ztloustla a nejedla už tak dychtivě. Pulcherija Ivanovna natáhla ruku, aby ji pohladila, ale nevděčnice zřejmě už příliš uvykla dravým kocourům, nebo vstřebala romantická pravidla, že chudoba při lásce je lepší než palác, a kocouři
byli holí jako sokoli; buď jak buď, vyskočila oknem, a nikdo z čeledi ji nemohl chytit.
Stařenka se zamyslila. „To má smrt si přišla pro mne!" řekla si v duchu, a nic ji nemohlo rozptýlit. Celý den byla mrzutá. Marně Afanasij Ivanovic žertoval a chtěl se dovědět, proč najednou tak zesmut-něla: Pulcherija Ivanovna neodpovídala, nebo odpovídala docela ne tak, aby bylo lze uspokojit Afanasije Ivanovice. Nazítří znatelně zhubla.
„Co vám to je, Pulcherijo Ivanovno? Nejste-li snad nemocná ?"
„Ne, nejsem nemocná, Afanasiji Ivanoviči! Ráda bych vám oznámila jednu zvláštní událost: vím, že tohoto léta zemru: má smrt si už pro mne přišla!"
Ústa Afanasije Ivanovice se jaksi bolestně zkřivila. Chtěl však přemoci v své duši smutný cit a usmáv se pravil: „Bůh ví, co to povídáte, Pulcherijo Ivanovno! Jistě jste se místo odvaru, který často píváte, napila broskvové."
„Nikoli, Afanasiji Ivanoviči, nepila jsem broskvovou," pravila Pulcherija Ivanovna.
A Afanasiji Ivanoviči bylo líto, že tak zažertoval s Pulcherijou Ivanovnou, i díval se na ni a slza utkvěla na jeho řase.
„Prosím vás, Afanasiji Ivanoviči, abyste vykonal mou vůli," pravila Pulcherija Ivanovna. „Až zemru, tak mne pochovejte vedle kostelní ohrady. Saty mi oblékněte šedé, ty, co mají neveliká kvítečka na hnědém poli. Atlasové šaty, co mají malinové proužky, mi neoblékejte — nač mi jich ? A vám se budou hodit: dejte si z nich ušít parádní župan pro případ, když přijedou hosté, tu abyste se mohl slušně ukázat a přijmout je."
„Bůh ví, co to povídáte, Pulcherijo Ivanovno!" pravil Afanasij Ivanovic, „kdypak přijde smrt, a vy už strašíte takovými slovy."
»4
Gogol II 3
25
„Ne, Afanasiji Ivanoviči, vím už, kdy přijde má smrt. Nebědujte však pro mne: jsem už stařena a dosti jsem žila, a také vy jste už stár; brzo se uvidíme na onom světě."
Ale Afanasij Ivanovic stkal jako dítě.
„Hřích je plakat, Afanasiji Ivanoviči!'Nehřešte a ■ Boha nehněvejte svým zármutkem. Nelituji toho, že umírám; jen jednoho lituji (těžký vzdech přerušil na chvíli její řeč): lituji toho, že nevím, komu vás zanechat,, kdo na vás dohlédne, až zemru. Jste jako malé dítě: je třeba, aby vás miloval ten, kdo vás bude ošetřovat." Při tom se na její tváři projevila taková hluboká, taková drtivá upřímná lítost, že nevím, mohl-li by někdo v té chvíli lhostejně se dívat na ni.
„Hleď mi, Javdocho," pravila, obracejíc se ke klíč-nici, kterou úmyslně dala zavolat, „až zemru, abys dohlížela na pána, abys ho střehla jako oka svého, jako svého vlastního dítěte. Hled, aby se v kuchyni vařilo to, co on má rád; aby prádlo a šaty mu byly vždy podávány čisté; aby, když se naskytnou hosté, jsi ho slušně ustrojila; nebo někdy třebas vyjde v starém županu, protože i nyní často pozapomíná, kdy je sváteční den, a kdy všední. Nespouštěj s něho očí, Javdocho; budu se za tebe modlit na onom světě, a Bůh tě odmění. Tak nezapomínej, Javdocho: jsi už stará, dlouho žít nebudeš — neber si hříchu na duši. Nebudeš-li na něho dohlížet, tu nebudeš mít štěstí na onom světě. Sama budu prosit Boha, aby ti nedal šťastného skonu. A sama budeš nešťastna, i děti tvé budou nešťastny, a celý rod váš nebude mít v ničem požehnání Božího."
Ubohá stařena! nepomýšlela tehdy ani na tu velikou chvíli, která ji očekává, ani na svou duši, ani na svůj budoucí život: myslila jen na svého ubohého průvodce, s nímž ztrávila život a kterého opouštěla sirého a opuštěného. S neobyčejnou obratností zaří-
dila všechno takovým způsobem, aby po její smrti Afanasij Ivanovic nezpozoroval její nepřítomnosti. Její přesvědčení o blízké smrti bylo tak silné, a stav její duše byl tím tak proniknut, že opravdu za několik dnů ulehla do postele a nemohla už přijímat žádné stravy. Afanasij Ivanovic se všecek proměnil v pozornost a neodcházel od jejího lůžka. „Možná, že byste něčeho pojedla, Pulcherijo Ivanovno?" pravil, úzkostlivě se dívaje do jejích očí. Ale Pulcherija * Ivanovna nic nemluvila. Konečně po dlouhém mlčení jako by chtěla něco říci, pohnula rty — a dech její odlétl.
Afanasij Ivanovic byl docela ohromen. Zdálo se i     mu to tak divným, že ani nezaplakal; kalnýma očima se díval na ni, jako by nechápal význam mrtvoly.
Nebožku položili na stůl, oblékli ji do týchž šatů, které si sama určila, složili jí ruce křížem, do ruky jí dali voskovou svíci — Afanasij Ivanovic na všechno '> to se bezcitně díval. Množství lidí všelikého povolání naplnilo dvůr; množství hosti přijelo na pohřeb; dlouhé stoly byly rozestaveny na dvoře; kuťa, likéry, pirohy pokrývaly je hromadami. Hosté hovořili, plakali, dívali se na nebožku, uvažovali o jejích vlastnostech, dívali se na něho; ale on sám se na všechno to díval podivně. Nebožku konečně odnášeli, lidé se valili za ní, i bn šel za ní. Kněží byli ve slavnostních řízách, slunce svítilo, kojenci plakali na rukou matek, skřivánci zpívali, děti v košilkách běhaly a dováděly po cestě. Konečně postavili ji nad hrob; řekli mu, aby přistoupil a políbil naposled nebožku. Přistoupil, políbil; v jeho očích se objevily slzy, ale jakési bezcitné slzy. Rakev spustili, kněz vzal lopatu a první hodil hrst země; hluboký táhlý sbor ďáčka a dvou kostelníků zazpíval .věčnou paměť' pod čistou bezoblačnou oblohou; dělníci se chopili lopat a země už
26
27
pokryla a srovnala hrob. V té chvíli se Afanasij Ivanovic prodral kupředu; všichni se rozestoupili, poskytli mu místo, chtějíce znáti jeho úmysl. Pozdvihl své oči, kalně se podíval a řekl: „Tak vy jste ji už pochovali, proč?" Zarazil se, nedokončil své řeči.
Ale když se vrátil domů, když spatřil, že v jeho pokoji je pusto, že dokonce židle, na níž sedávala Pulcherija Ivanovna, byla odnesena — stkal, stkal silně, stkal bez útěchy, a slzy jako řeka se lily z jeho kalných očí.
Pět let uplynulo od té doby. Jakého hoře čas neodnese? Jaká vášeň se zachová v nerovném boji s ním? Znal jsem jednoho člověka ještě v květu mladých sil, plného opravdové ušlechtilosti a důstojnosti; znal jsem ho, zamilovaného něžně, vášnivě, šíleně, směle, skromně, a v mé přítomnosti, před mýma očima téměř předmět jeho vášně — něžná překrásná jako anděl, byla překvapena nenasytnou smrtí. Nikdy jsem nevídal takových úžasných záchvatů duševního strádání, takového šíleného, palčivého stesku, takového pohlcujícího zoufalství, jaké vzrušovaly nešťastného milence. Nikdy jsem si nemyslil, že by si mohl člověk vytvořit takové peklo, v němž není ani stínu, ani obrazu a nic, co by se jen poněkud podobalo naději... Snažili se nepouštět ho s očí; schovávali před ním všechny zbraně, jimiž by se mohl usmrtit. Po dvou nedělích pojednou nad sebou zvítězil: začal se smát, žertovat; dali mu svobodu a první, nač jí užil, bylo, že si koupil pistoli. Jednoho dne neočekávaně se rozlehnuvší výstřel úžasně polekal všechny jeho příbuzné; vběhli do pokoje a spatřili ho nataženého s roztříštěnou lebkou. Lékař, který se tehdy naskytl, jehož umění bylo.všeobecně proslaveno, spatřil v něm příznaky života, shledal, že rána není docela smrtelná, a nešťastný milenec k údivu všech byl vyléčen. Dohled na něho dvojnásob zvětšili. Dokonce
při jídle nekladli vedle něho nože a snažili se vzdáliti vše, čím by se mohl udeřit; zanedlouho však nalezl novou příležitost a vrhl se pod kola jedoucího kočáru. Roztříštilo mu to ruku a nohu; ale znovu byl vyléčen. Rok nato jsem ho viděl v jednom četně navštíveném sále: seděl u stolu, vesele pravil: petite ouvert, zakryv jednu kartu; za ním stála, opřena lokty o opěradlo jeho židle mladá žena, přebírajíc jeho hrací známky. Po uplynutí uvedených pěti let po smrti Pulcheriji
p Ivanovny zajel jsem, když jsem byl v té krajině, na stateček Afanasij e Ivanovice navštívit svého starého souseda, u něhož jsem kdysi příjemně ztrávil den a vždy se přejídal  nejlepšími  výrobky dobromyslné
i hospodyně. Když jsem přijel ke dvoru, zdál se mi býti dům dvojnásob starším; selské chalupy docela ulehly na bok, nepochybně právě tak, jako jejich majetníci; tyčkový i proutěný plot ve dvoře byly docela rozrušeny, a sám jsem viděl, jak kuchařka z něho vytrhávala tyčky na zatopení v kamnech, zatím co potřebovala jen udělat o několik kroků více, aby si nabrala chrastí tu navaleného. Zarmoucen jsem přijel k zápraží ; titíž Barbosové a Brovci, už slepí, nebo s přeraženými nohami, zaštěkali, zdvihnuvše vzhůru své vlnité, lopuchem ověšené ocasy. Vstříc mi vyšel stařec. Ano, to je on! Ihned jsem ho poznal; ale shrbil se už dvojnásob'proti dřívějšku. Poznal mne a přivítal s týmž známým mně úsměvem. Vešel jsem za ním do pokojů. Zdálo se, že všechno v nich bylo jako dříve; ale povšiml jsem si ve všem jakéhosi podivného nepořádku, jakési hmatatelné nepřítomnosti čehosi; slovem, pocítil jsem v sobě ty podivné city, které se nás zmocňují, když po prvé vstupujeme do příbytku vdovce, kterého jsme dříve znali jako nerozlučného s přítelkyní, doprovázející celý jeho život. Tyto city se podobají těm, když vidíme před sebou beznohého člověka, kterého jsme vždy znali zdravého.
28
29
Ve všem bylo vidět nepřítomnost starostlivé Pulcheriji Ivanovny: při obědě podali jeden nůž bez střenky; jídla už nebyla připravena s takovou dovedností. Na hospodářství jsem se nechtěl ani zeptat, bál jsem se dokonce pohlédnout na hospodářské budovy.
Když jsme usedli ke stolu, služka uvázala Afana-siji Ivanovičovi ubrousek, a velmi dobře učinila, protože bez toho by si celý svůj župan zakecal omáčkou. Snažil jsem se něčím ho zaujmout a vyprávěl jsem mu různé novinky; poslouchal s týmž úsměvem, ale časem byl jeho pohled naprosto bezcitný, a myšlenky v něm nekvasily, ale mizely. Často zdvíhal lžičku s kaší a místo, aby ji pozdvihl k ústům, pozdvihl ji k nosu; místo aby svou vidličku zapíchl do kousku kuřete, píchal jí do láhve, a tehdy služka, uchopivši ho za ruku, zamířila mu jí na kuře. Někdy jsme několik minut očekávali následující jídlo. Afanasij Ivanovic už to sám pozoroval a říkal: ,Cože tak dlouho nenesou jídlo ?% Ale skulinou ve dveřích jsem viděl, že chlapec, přinášející nám jídla, vůbec na to nepomýšlel a spal, svěsiv hlavu na lavici.
„Tohle je to jídlo," pravil Afanasij Ivanovic, když nám přinesli tvarohové knedlíčky se smetanou: „tohle je to jídlo," pokračoval, a povšiml jsem si, že jeho hlas se začal chvět a slza se chystala vyhlédnout z jeho olověných očí, ale soustřeďoval všechno úsilí, snaže se zadržet ji, „to je jídlo, které ne ... ne... ne ... nebož ..." a pojednou mu vyhrkly slzy;, jeho ruka klesla na talíř, talíř se převrátil, spadl a rozbil se; omáčka ho celého polila. Seděl bez citu, bez citu držel lžičku, a slzy jako potok, jako bez odmlčení tekoucí fontána, se lily, lily se proudem na ubrousek ho pokrývající. 1
„Bože!" myslil jsem si, dívaje se na něho, „pět let vše hubící doby — stařec už necitný, stařec, jehož život, zdálo by se, ani jednou nebyl vzbouřen ani
m jedním silným pocitem duše, jehož celý život, zdálo by se, záležel jen v sedění na vysoké židli, v jedení sušených rybiček a hrušek, v dobromyslném vyprávění — a takový dlouhý, takový vřelý zármutek! Copak nás silněji ovládá: vášeň nebo zvyk? Nebo všechna silná hnutí, celá vichřice našich přání a kypících vášní je jen následek našeho silného stáří ä jen
! proto se zdají hlubokými a drtivými? Buď jak buď, ale v té chvíli se mi zdály dětskými všechny naše
^ vášně proti tomuto dlouhému, zdlouhavému, téměř bezcitnému zvyku. Několikrát se snažil vysloviti jméno nebožčino, ale v polovici slova se jeho klidný a obyčejný obličej křečovitě zkřivil, a pláč dítěte mne bodal v samo srdce. Nikoliv, to nebyly ty slzy, jimiž
' jsou obyčejně tak štědří stařečkové, kteří nám líčí své ubohé položení a neštěstí; také to nebyly ty slzy, které roní při sklenici punše: ne! to byly slzy, které tekly netázajíce se, samy sebou, hromadíce se od pálčivosti bolu srdce už zchladlého.
; Nedlouho poté žil. Nedávno jsem slyšel o jeho
smrti. Podivno však je, že okolnosti jeho skonu se
[ jaksi podobaly skonu Pulcheriji Ivanovny. Jednoho dne se Afanasij Ivanovic rozhodl projiti se trochu po sadě. Když šel zvolna po pěšině, s obvyklou svou bezstarostností, vůbec o ničem nepřemýšleje, stala se mu podivná příhoda. Znenadání zaslechl, že za ním vy-
< slovil kdosi dosti zřetelným hlasem: „Afanasiji Iva-noviči!" Obrátil se, ale naprosto nikdo tam nebyl; rozhlédl se na všechny strany, nahlédl do keřů — nikde nikdo. Den byl tichý, a slunce zářilo. Na chvíli
i se zamyslil; jeho tvář jaksi oživla, a konečně pravil: „to Pulcherija Ivanovna mne volá!" Nepochybně se vám někdy naskytlo slyšeti hlas, nazývající vás jménem, který prostí lidé vysvětlují tím, že se duši za-stesklo po člověku a volá ho, a po němž následuje nevyhnutelná smrt. Přiznávám se, vždy jsem se děsíval
3°
tohoto tajemného volání. Pamatuji se, že v dětství často jsem je slýchával: někdy najednou za mnou kdosi zřetelně vyslovoval mé jméno. Den býval tehdy obyčejně velmi jasný a slunečný; ani jeden list v sadě na stromě se nepohnul; ticho bylo mrtvé; dokonce kobylka přestávala tehdy cvrkat; v sadě nebylo ani duše. Ale, přiznávám se, kdyby nejzběsilejší a nej-bouřlivější noc s celým peklem živlů zastihla mne samotného prostřed neproniknutelného lesa, tak bych se jí nepolekal, jako tohoto úžasného ticha prostřed bezoblačného dne. Obyčejně jsem pak utíkal s nej-větším strachem a zatajeným dechem ze sadu, a teprve tehdy jsem se uklidňoval, když jsem potkal nějakého člověka, na něhož pohled zapuzoval tuto strašnou duševní prázdnotu.
Afanasij Ivanovic se všecek pokořil svému duševnímu přesvědčení, že Pulcherija Ivanovna ho volá; pokořil se s vůlí poslušného dítěte, seschl, kašlal, tál jako svíce a konečně uhasl tak jako ona, když už nic nezůstalo, co by mohlo udržet její ubohý plamen. „Položte mě vedle Pulcheriji Ivanovny," to bylo všechno, co pravil před svým skonem.
Jeho přání vyhověli a pochovali ho vedle kostela, nedaleko hrobu Pulcheriji Ivanovny. Hostí bylo méně na pohřbu, ale prostého lidu a žebráků bylo právě takové množství. Panský domek už docela zpustl. Podnikavý správce zároveň se starostou odtahali do svých chalup všechny zbylé staré věci a haraburdí, které nemohla odtahat klíčnice. Brzo přijely neznámo odkud, jakýsi vzdálený příbuzný, dědic panství, který byl dříve poručíkem, nepamatuji se v kterém pluku, strašný reformátor. Spatřil ihned největší nepořádek a zpustnutí v hospodářských věcech; rozhodl se všechno to stůj co stůj vyhubit, napravit a zavésti ve všem pořádek. Nakoupil šest překrásných anglických srpů, přibil na každou chalupu zvláštní číslo, a ko-
32
\ nečně tak pěkně to zařídil, že panství bylo po šesti j měsících dáno pod opatrovnictví. Moudří opatrovníci
I (jeden bývalý přísedící a jakýsi štábní kapitán ve
!j vybledlé uniformě) vyhubili zanedlouho všechny sle-
l        pice a všechna vejce. Chalupy, které téměř docela
ležely na zemi, rozpadly se nadobro; mužíci začali jí         pít a z největší části se rozutekli. Sám pak skutečný
majetník, který ostatně žil dosti klidně se svými I opatrovníky a pil společně s nimi punč, přijížděl
j|, velmi zřídka do své vsi a nepobýval tam dlouho. I Dosud jezdí po všech jarmarcích v Malorusku, pečli-■'        vě se vyptává na ceny různých výrobků, prodávaných
ve velkém, jako: mouky, konopí, medu a j.; ale ku-a        puje jen neveliké trety jako:  křemínky, drát na
čištění dýmky a vůbec všechno to, co nepřevyšuje
v celku cenu jednoho ruble.
i TARAS BUIvBA.
f „A obrať se, synu! Jaký jsi směšný! Jaké to máte
jí na sobě popské kutny ? A takhle všichni chodí v aka-f demii?"
í Takovými slovy přivítal starý Bulba své dva syny,
í        kteří studovali v kyjevském semináři a přijeli domů k otci.
I Jeho synové právě slezli s koní. Byli to dva statní
,!        mládenci, kteří se ještě dívali zpod čela jako nedávno propuštění seminaristé. Jejich bujaré, zdravé tváře
\        byly pokryty prvním chmýřím, jehož se ještě nedotkla břitva. Byli velmi rozpačití takovým přijetím otcovým
j        a stáli nehybně, sklopivše oči k zemi.
„Stůjte, stůjte! Nechte mne pěkně si vás prohlédnout," pokračoval, obraceje je, „jaké to máte na sobě dlouhé haleny! To jsou haleny! Takových halen ještě