Prvotní a druhotná folklórní existence hudebních nástrojů
PhDr. Petr Kalina, Ph.D.
16.10.2012
Úvod do etnoorganoliogie (ETMB49)

„Hleďte si písně zaznamenat nepozorovaně, bez jeho [zpěvákova] vědomí, zpovzdálí, byť jen v
obrysech, tu ten, tu onen motiv [...] Choďme za písní žňovou, když do úpalu slunečního řinčí srpy.
Na písni senosečů má ležet vláha rosy. Taneční píseň má se dusit v potu, v dýmu a páře lidské.
Teskný pláč nevěsty má být ohlasem ve svatebních písních.”
Jiří Vysloužil – Jan Racek (ed.): Leoš Janáček o lidové písni a lidové hudbě, SNKLU, Praha 1955, s.
312.
Leoš Janáček, 1906:

Ludvík Kuba, 1889:
„Stýkání s prostým lidem mívá své potíže i v tom případě, když příchozí nevzbudil nedůvěru, jejíž
krutý následek jest trpný nezlomný odpor lidu, od něhož potom nelze se dověděti buď ničeho anebo
pravého opaku. V Lužici lid takový není, naopak vlídně přijímá cizince, všecko rád poví a vysvětlí,
a spadá tím do druhé krajnosti. Toho si není vědom, že bychom jej rádi seznali tak, jak se jeví
přirozeně a nenuceně dle své povahy a duševní vyspělosti a proto, jsa vrozenou ochotou svojí puzen
jíti nám vstříc, chce se vyšinouti výše. A poněvadž naopak cizinec zamýšlí snésti se na stanovisko
lidu, stává se často, že se minou.“
Ludvík Kuba: „Herci“, lužičtí národní hudci. Květy 11, 1889, s. 488.

označení různých (zpravidla novodobých) forem pěstování a využívání folklórních projevů a prvků.
Folklorismus/ druhá existence folklóru –
Slovník české hudební kultury, Praha 1997, s. 233

„Škody způsobené necitlivými úpravami písní se už nyní při výzkumech v terénu jeví jako nedozírné.
Moravankové podání totiž krutě stírá původní způsob přednesu lidové písně v různých regionech a
prosazuje se jako norma.“
Jan Krist, Národopisné aktuality 1979:

„Největším prohřeškem naprosté většiny folkloristických souborů je, ať již úmyslná či neúmyslná –
ale zato rozsáhlá a vytrvalá – mystifikace konzumentů jejich produkce. Běžní spotřebitelé ...
folklorismu jsou totiž přesvědčeni, že folklórní kapely např. v 18. a 19. století byly zrovna
takové jako folkloristické muziky ve druhé polovině století dvacátého, že se to na českém a
moravském venkově jen hemžilo většími nebo menšími BROLNy, Moravankami a cimbálkami“.
Pavel Kurfürst, 1981:

Tradiční muzikanti
Za tradiční muzikanty (tedy nositele prvotní existence folklóru) je nutno považovat pouze ty
hudebníky, kteří se svému umění a repertoáru naučili cestou přirozené transmise folklórní tradice,
tedy přímým předáváním z generace na generaci a to v prostředí, kde byl folklór přirozenou součástí
života svého společenství. Muzikanti, kteří mají profesionální hudební vzdělání nebo ti, kteří
přijímají repertoár z folkloristických sbírek či nahrávek, jsou považovány za nositele sekundární
folklórní tradice, tedy za nositele folklorismu.

Tradiční hudební nástroje
•jednak takové nástrojové typy, které nepřešly do folklórního užívání z profesionální hudby
•dále jsou to nástroje, jejichž výrobci byli amatérští řemeslníci, kteří k výrobě nepoužívali
postupů převzatých z moderního profesionálního nástrojařství.

Tradiční hudební projevy
Za takové projevy považujeme jen ty, které jsou (resp. byly) konány spontánně, výše vymezenými
tradičními muzikanty a (případně) na výše vymezené folklórní hudební nástroje, a to v prostředí,
v němž se tyto folklórní projevy rozšířily, a ve kterých jsou plněny všechny původní funkce
hudebního folklóru. Jakékoliv projevy pódiové prezentace, kdy jsou folklórní projevy vytrženy ze
svého přirozeného prostředí a u nichž je zachována a stavěna do popředí výhradně funkce estetická
považujeme za projev druhotné existence folklóru.

cimbál






Josef Václav Schunda (1845-1923)
Nagy cymbalom





Josef Václav Schunda (1845-1923)
Tarogato