113
„Race“ and racism in South Africa
Hana Horáková
ABSTRACT The concept of race has been a central element of South African social reality from the
late nineteenth century to the present day. Nowhere else could one come across such a systematic and
rationalised social engineering stemming from the notion of human difference and based on the firm belief
in the incommensurability of “races” and cultures. Modern ideology based on the idea of racial segregation
of South African society coincided with the rise of social evolutionism and biological scientific racism in
the late nineteenth century. For many reasons that are discussed in the text, the impact of scientific racism
on South African politics has remained substantially limited. Gradually, the idea of “race” has been replaced
by a politically correct concept of culture and cultural differences, which appear as incommensurable as the
former concept of “races.” The discredited language of “race” has made way for a fashionable culturalist
discourse, yet racism has remained an essential part of post-apartheid South Africa. The text analyzes the
development of segregationist policies in colonial and apartheid South Africa that were formulated and
implemented both by Afrikaners and English-speaking South Africans. “Race” is examined in relation to
other social-science terms such as language, ethnicity, nation and culture. Finally, the text concentrates on
the policies of nonracialism that were adopted by the new political dispensation in South Africa after 1994
as a response to the racist apartheid regime that had created a deeply divided society. At the same time, new
forms of racism are discussed that have emerged in post-apartheid South Africa despite the political project
of nonracialism.
KEY WORDS race, scientific racism, culture, apartheid, nonracialism,
Termín „rasa“ se může prokázat neuvěřitelně odolnou existencí v čase i prostoru. Výrazy
obsahující tento pojem se hojně vyskytují nejen ve veřejném životě, ale i v odborných debatách
a pracích. V průběhu dějin se tento termín prolínal s dalšími sociálně vědnými pojmy,
jako například „třída“, „lid“, „národ“, „etnická skupina“ a také „kultura“. To, co mají všechny
tyto výrazy společné, je skutečnost, že jsou odrazem důležitosti (přinejmenším symbolické)
hranic v lidské společnosti (Llobera 2003: 217). Tyto hranice, jakkoli se zdají pro lidstvo
potřebné, jsou zároveň manipulovatelné, posuvné, zneužitelné, dynamické, tedy nacházejí se
v neustálém pohybu. Jsou to kulturní konstrukty.1
Sociální studia. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 4/2007. S. 113–??. ISSN 1214-813X.
1 Koncept rasy jako kulturního konstruktu byl ovlivněn Bergerovou a Luckmanovou teorií sociální
konstrukce reality (1966, česky 1999) a dále byl rozvíjen zejména v pracích autorů jako je Gilroy
(1987), Fieldsová (1990, 2003), Lopez (1994), Hall (1996), Delgado (2000). Tento koncept se
„Rasa“ a rasismus
v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
114
Cílem tohoto textu je analýza vývoje segregační politiky v koloniální a apartheidní
Jižní Africe a postižení svébytné koncepce rasy v politice i veřejné sféře této země. „Rasa“
bude zkoumána ve vztahu k dalším sociálně vědním pojmům, jako jsou „etnicita“, „národ“
a „kultura“, které byly používány v koloniální i apartheidní Jihoafrické republice (JAR) jako
klasifikační a hierarchizační jednotky. Předmětem zájmu bude následně politika nerasovosti,
která se stala po roce 1994 centrálním rysem nové JAR pokoušející se překonat apartheidní
dědictví hluboce rozpolcené jihoafrické společnosti. Současně budou diskutovány nové
formy rasismu, jež se vynořily v jihoafrické společnosti po pádu apartheidu i přes její deklarovanou
nerasovost. Názor, že lidstvo se dá třídit do kategorií a typů jako „poštovní znám-
ky“,2
má dlouhou historii, jejíž popis a interpretace nejsou předmětem tohoto textu. V jeho
úvodu je však zapotřebí zmínit ty rasové teorie, které mají přímou či nepřímou souvislost
s konceptualizací rasy v Jižní Africe.
Problematika rasových diferencí a kategorizací byla součástí evropského myšlení dlouho
před nástupem vědecké teorie ras v 19. století. Formovala se v průběhu transatlantického
obchodu s otroky. Názory tehdejších Evropanů na černochy byly založeny na velmi specifických
zkušenostech s kontakty s Afričany, a to jak s obchodníky s otroky na pobřeží Afriky,
tak i s otroky v Novém světě. Evropané věřili, že černá barva kůže, vlasy či obličejové rysy
(dnes hovoříme o fenotypu) jsou určitým způsobem spojeny s africkým způsobem života, tedy
kulturou. Rasové a kulturní stereotypy se tak prolínaly. Studium rozdílností pozorovaných
mezi jednotlivými populacemi se datuje od poloviny 18. století a souvisí s rozvojem evropského
osvícenství a s nástupem racionalismu. Vznikající typologie a kategorizace (například
Linnaeus,3
Blumenbach, Cuvier) zohledňovaly nejen poznatky biologické povahy, ale
pomáhaly racionalizovat původní představy a stereotypy o „těch druhých“. Jak uvádí Curtin
(1972), stereotypy Britů ohledně „africké povahy“ vznikaly zejména na základě cestopisných
zpráv, které zdůrazňovaly zásadní rozdíly mezi evropským a africkým naturelem. Afričané
byli spojováni s takovými povahovými vlastnostmi, jako je lenost, divokost, zbabělost, pověra
či sexuální nezdrženlivost.4
Podle Bantona nevznikaly stereotypy o méněcennosti Afričanů
ze skutečného pozorování života Afričanů ani nebyly přímou aplikací evropských rasových
doktrín. Byly vytvářeny Evropany na základě sociálních a politických potřeb bílých osadníků
v afrických zemích v období koloniální expanze (Banton 1998: 93). Průkopníkem rasové
stal v nedávné době předmětem kritiky především v pracích publikujících výsledky genetických
výzkumů, které oživují v minulosti překonaný názor o souvislosti rasy a biologie. V americké kulturní
antropologii se touto otázkou v nedávné době zabýval například John Hartigan Jr.; srov. jeho
text „The End of Social Construction“ v publikaci Nationalism’s Bloody Terrain, ed. George Baca,
2006.
2 Jde o parafrázi slov česko-amerického antropologa Zdeňka Salzmanna z jeho článku z roku 2003
„Existují rasy? Nový pohled na fyzickou rozmanitost lidstva“, Český lid, 90 (2): 161–170.
3 Již Carl Linnaeus, který je běžně vnímán jako jeden z prvních vědců, kteří použili koncept rasy
k rozdělení lidstva do kategorií, nezakládal svou argumentaci čistě na biologických vlastnostech.
Například Evropané byli mimo jiné identifikováni jako „temperamentní a tvořiví“, kdežto Afričanům
Linnaeus přiřadil vlastnosti jako „lstiví, pomalí a nedbalí“ (Boonzaier 1988: 61).
4 Vedle výčtu nectností se ve zprávách objevovaly také informace o pozitivních stránkách africké
povahy, jako je úcta ke starším, mírnost, ochota, někdy i ušlechtilost (Curtin 1972: 130–142).
115
typologie v Británii byl Ch. H. Smith, který lidstvo dělil na tři rasy podle typu vlasů a vousů:
kudrnatá (angl. woolly-haired), respektive černošská; bezvousá mongolská; a vousatá neboli
indoevropská. O příčinné souvislosti mezi rasovými a kulturními stereotypy svědčí Smithovo
přesvědčení o „hluboce zakořeněné nenávisti Indoevropana vůči typickému černochovi“
(Banton 1998: 68–69). K dalším britským predarwinským rasologům patřil skotský lékař
a milovník typologií Robert Knox, který významně rozpracoval koncept rasy v díle Rasy lidí
(The Races of Men, 1850). V Jižní Africe strávil tři roky a výsledkem jeho činnosti byla klasifikace
obyvatel této země na základě anatomických zvlášností, jež údajně korelovaly s národní
povahou, jak dokládá podtitul jeho práce – Fyziologický výzkum vlivu rasy na osud národů
(A Physiological Enquiry in the Influence of Race over the Destinies of Nations). Knox svými
pracemi inicioval antropometrická bádání v Jižní Africe.
Rozkvět vědeckého bádání o rase je spojován zejména s 19. stoletím, kdy došlo k největší
koloniální expanzi evropských mocností. Vědecký rasismus,5
založený na kauzálním
vztahu mezi fyzickými rysy a mentálními schopnostmi lidí, byl západními mocnostmi využíván
k ideologické obhajobě jejich koloniálních výbojů. Argumentace Evropanů se opírala
mimo jiné o odkazy na vrozenou tendenci k násilí, k sexuální nezdrženlivosti apod. u domorodého
obyvatelstva. Jestliže předchozí rasové typologie vycházely z předpokladu, že určité
typy lidí jsou vybaveny neměnnými vlastnostmi, které člověka determinují, vědecký rasismus
šel ještě dál, když postuloval závislost duševních kvalit lidí na jejich fyzických vlastnostech.
Kategorizace lidských populací tak znamenala rozdělení lidí nejen podle jejich tělesných
znaků, ale především podle jejich kulturních specifik a intelektuálních schopností. Vědecky
zjištěné sociální diference legitimizovaly dominantní pozici Evropanů v koloniích.
Rasové teorie kulminovaly v 19. století, a jak tvrdí Budil (2002), stal se z nich nejen klíč
k porozumění dějinám, ale i oblíbené téma ve veřejné kultuře i literatuře: například sir Walter
Scott popisoval boje mezi Skoty a Angličany jako „rasové“ války. Podobně i britský premiér
viktoriánské éry Benjamin Disraeli věřil, že myslet „rasově“ (angl. think racially) je moderní
a vědecké (Banton 1998: 4). V Jižní Africe se rasové paradigma promítlo nejen do většiny
populární a akademické literatury, ale stalo se rovněž leitmotivem politických projevů.
Například kapský guvernér Sir Alfred Milner, politik s neskrývanými imperiálními zájmy,
sám sebe označoval za „vlastence britské rasy“ (Dubow 1995: 129).
5 V sociálních vědách se lze setkat s trojí formou odkazu na pojem vědecký rasismus – s uvozovkami
(1), pod označením pseudovědecký rasismus (2), popřípadě bez uvozovek (3). V tomto textu
je užíván termín vědecký rasismus a jeho modifikace bez uvozovek. Důvodem je přesvědčení, že
i přesto, že tato teorie byla postupně označena jako nevěrohodná a posléze zcela zdiskreditovaná,
mnoho tehdejších badatelů o rase splňovalo kritéria vědecké práce té doby, a tudíž by měli být
nazýváni vědci. Jak uvádí Dubow, málokoho by napadlo používat například termín alchymie jako
dávno překonanou teorii v uvozovkách (Dubow 1995: 3). Naopak, v otázce užívání termínu „rasa“
jsem se přiklonila k úzu psaní v uvozovkách, protože vycházím z přesvědčení, že rasy jako ohraničené
skupiny lidí neexistují.
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
116
Bělošská nadvláda v Jižní Africe
Kulturní pluralita se dotýká celých novodobých dějin Jižní Afriky, za jejichž počátek
je obecně považován rok 1652, spojený s příchodem Búrů-Afrikánců6
a založením první
holandské stanice v Kapsku. Evropský přistěhovalecký prvek byl významně posílen v roce
1805, kdy Kapsko opětovně dobyli Angličané. Dějiny Jižní Afriky jsou sice poznamenány
vzájemným nepřátelstvím mezi těmito dvěma skupinami evropských přistěhovalců, avšak
přetrvávající antagonismus nikdy neohrozil realizaci společného cíle jak koloniálního státu,
tak i pozdějšího apartheidního režimu, jímž bylo vytvoření a udržení bílé Jižní Afriky.
K ukončení období bělošské dominance, trvajícího téměř 350 let, došlo počátkem devadesátých
let 20. století, kdy Jihoafrická republika nastolila „všerasovou“ demokracii.
Existence různých skupin, žijících na území dnešní Jihoafrické republiky, je historickou
realitou. Je výsledkem tisíciletého procesu osídlování této části světa. Způsoby, jakými byla
koexistence těchto skupin v průběhu historie interpretována, jsou předmětem zájmu sociálních
vědců. Koncept rozdílných kultur a „ras“ byl v Jižní Africe vždy v centru pozornosti
politiků. Po staletí bylo operováno s množstvím sociálně vědních pojmů, jako je „rasa“,
„národ“, „etnická skupina“, „populační skupina“, „kultura“, „tradice“, „národní stát“, „rozvoj“
či „kulturní pluralismus“. Typickým jevem je provázanost těchto pojmů s politickou
mocí. Jejich významy byly vytvářeny a přetvářeny podle politické objednávky.
Rasové paradigma v Jižní Africe
Ať již pojímáme „rasu“ jako výplod lidské imaginace či jako pseudovědeckou kategorii
vysvětlující lidskou variabilitu pomocí kulturních a biologických termínů, musíme v případě
Jižní Afriky potvrdit následující skutečnost: „rasa“ je již po tři sta let7
jedním z nejtypičtějších
aspektů jihoafrické sociální reality. Snad kromě nacistického Německa bychom na mapě
světa stěží našli zemi, která byla v minulosti více poznamenána myšlenkou o „rase“, než je
Jižní Afrika. Politický, ekonomický a sociální status každého obyvatele JAR byl determinován
doslova „od kolébky až do hrobu“ jeho příslušností k dané „rase“.8
V této zemi došlo
k bezprecedentnímu systematickému sociálnímu inženýrství, založenému na víře v nepřekročitelnost
rasových, respektive kulturních odlišností. Není náhoda, že rasismus, který lze podle
Skalníka (2005) jednoduše definovat jako víru v závislost duševních kvalit lidí na jejich fyzických
vlastnostech, se stal běžným projevem reality v každodenním životě obyvatel JAR.
6 Termín Búr, jenž původně v holandštině označoval Nizozemce venkovského původu, odkazuje
nejen k přistěhovalým Holanďanům, ale i k francouzským Huguenotům a Němcům. Dvě posledně
jmenované skupiny se postupně etnicky „rozpustily“, což nebylo v „búrské/afrikánské“ minulosti
nijak zvlášť reflektováno. Termín „Búr“ byl v průběhu 19. století nahrazen pojmenováním
„Afrikaner“, které výrazněji reflektovalo mýtus afrikánské etnogeneze, skupinové soudržnosti
a „osudového“ vztahu tohoto etnika k Jižní Africe. Srov. Horáková 2007: 50–99.
7 S výjimkou několika desetiletí následujících po příchodu evropských usedlíků z Holandska,
Německa a Francie – srov. Horáková, Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe,
kapitola „Afrikánci, jejich etnicita a identita“ (Horáková 2007: 50–99).
8 To i přesto, že bylo možno požádat o rekvalifikaci rasového statusu v rámci existujících apartheidních
zákonů. Srov. text Emila Boonzaiera „ ,Rasa‘ a rasové paradigma“ (1988: 58–67).
117
Moderní ideologie, založená na myšlence rasové segregace jihoafrické společnosti,
vznikla v době sociálního evolucionismu a souběžného rozvoje vědecké teorie ras a biologického
determinismu na konci 19. století.9
Tato ideologie však nebyla přímým odrazem
dobových teoretických konceptů. Ač jimi do jisté míry byla ovlivněna, vycházela zejména
ze specifické politické a sociální reality té doby. V této souvislosti je třeba připomenout, že
Jižní Afrika konce 19. a začátku 20. století byla místem mnoha významných proměn: země
procházela masivní industrializací a počáteční fází urbanizace, řešila následky Anglo-búrské
války,10
poprvé v historii se vážně začala zajímat o tzv. domorodý problém, který vyžadoval
novou institucionální i intelektuální koncepci rasové segregace.11
Dubow (1995) tvrdí, že
vývoj rasové teorie v Jižní Africe je nutné pojímat jako reakci na traumatickou konfrontaci
společnosti s industriální modernitou spojenou s urbanizací a jako pokus o vyřešení této situace.
Prudká proměna z rurální na průmyslovou společnost byla doprovázena standardními
průvodními jevy, jako jsou proletarizace, masová chudoba, nárůst zločinnosti, šíření nemocí
a rozpad tradiční společnosti. Rasová ideologie byla přímou odpovědí na toto rozčarování
a intenzitu transformace jihoafrické společnosti.
Koncepce rasy v Jižní Africe
Předmětem této části textu je analýza svébytné koncepce rasy v Jižní Africe ve vztahu
k vědeckému rasismu. Zdálo by se, že dějiny institucionalizované diskriminace v Jižní Africe
poskytly doktríně vědeckého rasismu přesvědčivé argumenty. Uvidíme však, že vliv vědecké
teorie ras na jihoafrickou politiku segregace a apartheidu zůstal značně omezen. Zároveň
9 Většina odborné literatury z konce 19. století pojednávající o fyzických a sociálních rozdílech mezi
populacemi je označována jako produkt teorie sociálního darwinismu. Banton však toto přesvědčení
považuje za zavádějící, když tvrdí, že neexistuje jedna jediná skupina autorů, která by sdílela
společné názory a principy v této problematice. Jedinou názorově homogenní výjimku podle něho
tvořili přívrženci eugeniky. Termín eugenika byl poprvé použit britským matematikem a vědcem
Sirem Francisem Galtonem jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky zlepšit kvalitu „rasy“
(Banton 1998: 91).
10 Anglo-búrská válka (používají se i termíny „Druhá búrská válka“ či nejnověji „Jihoafrická válka“)
propukla v roce 1899 poté, co Búrové odmítli udělit občanství Britům, kteří přicházeli do nezávislé
búrské republiky Transvaal po roce 1887 v důsledku objevení zlata na Randu. Tato válka skončila
kapitulací Búrů v roce 1902, která znamenala zánik búrských republik – Transvaalu i Oranžského
svobodného státu. V roce 1910 se však Britové s Afrikánci dohodli na vytvoření Jihoafrické unie,
která sestávala ze čtyř provincií: Kapsko, Natal, Transvaal a Oranžský svobodný stát.
11 Politika rasové segregace byla formulována v letech 1903–1905 nově zřízenou Jihoafrickou komisí
pro domorodé záležitosti (South African Affairs Commission). Značnou roli v tomto procesu
hrála Jihoafrická asociace pro pokrok ve vědě (South African Association for the Advancement
of Science) z roku 1903, jejíž náplní byl mimo jiné etnologický výzkum zaměřený na fyzické,
historické a kulturní souvislosti mezi jihoafrickými „domorodými rasami“. Ten odstartoval vlnu
antropometrických měření, kterých se rovněž v roce 1925 zúčastnil americký fyzický antropolog
českého původu Aleš Hrdlička. Jak uvádí Dubow (1995: 52), v letech 1905–1929 navštívila Jižní
Afriku řada vlivných badatelů z Britské asociace pro pokrok vědy, která přispěla k tzv. jiho-afrikanizaci
vědy (angl. termín South Africanisation of science).
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
118
však budou poskytnuty argumenty svědčící o úzké propojenosti rasových teorií a lidových
představ Jihoafričanů o „rase“, které pochopitelně zpětně ovlivňovaly politiku země.
Vědecký rasismus měl vliv na celou řadu oborů, které se v Jižní Africe rozvíjely –
fyzickou i kulturní antropologii, etnologii, psychologii, kriminologii, lékařství a biologii.
Přelomové objevy ve fyzické antropologii12
z počátku 20. století proslavily Jižní Afriku na
poli mezinárodní vědy.13
Jazyk sociálního darwinismu obohatil jihoafrickou rasovou koncepci
o takové biologické metafory, jako jsou adaptace, segregace, degenerace (ve vztahu
k problému africké urbanizace či k fenoménu „chudých bílých“, který bude osvětlen níže) či
hybridizace (Dubow 1995: 9). Jižní Afrika se zdála být pro rozvoj výzkumu v oblasti biologie
a fyzické i kulturní antropologie přímo ideální: od počátku novodobé historie této země se
zde setkávaly a střetávaly různé skupiny. Jejich odlišnost, zprvu fyziognomická, byla předmětem
bádání v mnoha vědeckých disciplínách. Pro-britsky orientovaný afrikánský politik,
generál Jan C. Smuts, označil celý africký kontinent ve své přednášce v anglickém Oxfordu
v roce 1929 za „lidskou laboratoř“ (Dubow 1995: 14). Ikonami odlišnosti se pro badatele
v oblasti rasy staly dvě skupiny autochtonních obyvatel Jižní Afriky – Hotentoti neboli
Khoikhoiové a Bušmeni, respektive Sanové. Jejich příslušníci, kteří byli považováni za „nejnižší
divošskou rasu“, fascinovali badatele nejen svou fyziognomií – byli dokonce srovnáváni
s opicemi –, ale přitahovali je i jako předmět bádání, který na jedné straně postrádal vlastnosti
civilizovaných bytostí, na druhé straně ztělesňoval osvícensko-romantickou představu „šlechetného
divocha“.
Jak již bylo naznačeno, vztah mezi vědeckou teorií ras a jihoafrickým pojetím rasové
otázky je přinejmenším rozporuplný. Již v době, kdy byl vědecký rasismus na svém vrcholu,
bylo standardní rozdělení lidstva do tří ras, indoevropské, mongolské a negroidní, komplikováno
existencí „nezařaditelné“ khoisanské14
populace, která se této klasifikaci vzpírala. Tato
skupina byla nakonec označena za historický relikt tzv. khoisanoidní rasy, která se v Africe
údajně vyskytovala ještě před příchodem černochů. Rasové paradigma Jižní Afriky rozeznávalo
tři oddělené skupiny: Bušmeny, Hotentoty a Bantuy. Tato klasifikace zůstala v podstatě
nedotčena až do třicátých let 20. století. „Problémem“ byli i Bantuové samotní. Na rozdíl od
„černochů“, kteří byli považováni za „rasu“, Haddon (1909) označoval Bantuy za jazykově
i kulturně smíšenou skupinu.15
Nemožnost založit vědeckou kategorizaci lidstva pouze na fyzických rysech přiměla
Seligmana v jeho knize Rasy Afriky (Races of Africa, 1930) k prohlášení, že neexistuje
„čistá“ biologická klasifikace a že je třeba přijmout klasifikaci smíšenou, vycházející z před-
12 K nejvýznamnějším objevům patří fosilní lebka „prvního člověka z Jižní Afriky“, dnes známého
pod označením Australopithecus africanus, srov. Hulec 1997: 5–14.
13 Avšak poté, co byla vědecká teorie o rase zdiskreditována, se fyzická antropologie stala pro Jižní
Afriku pověstným „kostlivcem ve skříni“. Po zavedení apartheidu v roce 1948 se tato země stala
pro okolní svět vyvrhelem.
14 Termín „khoisanská populace“ je společným označením pro příslušníky obou etnických skupin –
Khoikhoiů a Sanů. Jeho vznik byl inspirován jazykovou podobností mezi oběma skupinami. Khoisanské
jazyky jsou charakteristické používáním různých typů mlaskavek.
15 Termín „Bantu“ byl režimem apartheidu oficiálně užíván až do počátku šedesátých let 20. století,
kdy ho kvůli jeho rasistickým konotacím nahradil termín „African“ a později „Black“.
119
pokladu, že rasové a kulturní kategorie se prolínají. Podobně argumentoval přední afrikánský
etnolog a ideolog apartheidu P. J. Coertze, když tvrdil, že geneticky podmíněná kritéria rasy
zahrnují i psychologické atributy, jako je intelektuální schopnost či osobnost (Coertze 1983:
34 in Boonzaier 1988: 64).
Výmluvným příkladem svébytnosti jihoafrické rasové ideologie je rovněž dílo jihoafrického
historika George M. Theala, jež hluboce ovlivňovalo společenské klima v JAR
i v okolním světě až do konce čtyřicátých let 20. století. Podobně jako mnoho dalších vědců
té doby byl Theal přesvědčen, že fyzické rysy různých „ras“ jsou těsně propojeny s kulturními
a duševními charakteristikami. V Jižní Africe identifikoval čtyři rozdílné kategorie
– Bušmeny, Hotentoty, Bantuy a Evropany –, jejichž příslušníci měli mít neasimilovatelné
fyzické, kulturní a duševní vlastnosti. Touto kategorizací se snažil překonat předchozí
pochybnosti o zařaditelnosti Khoisanů do tří běžně uznávaných ras.
Třicátá léta 20. století jsou v Jižní Africe spojena s první vážnou kritikou teorie rasového
původu, k čemuž nemalou měrou přispěl jihoafrický antropolog Isaac Schapera.16
Ovlivněn
kulturním determinismem Franze Boase,17
Schapera jako jeden z prvních sociálních antropologů
zpochybnil do té doby automaticky pojímaný kauzální vztah mezi „rasou“ a kulturou.
Problematika rasových rozdílů ustupovala do pozadí také vlivem prací britských sociálních
antropologů, zejména Radcliffe-Browna a Malinowského. Došlo ke zpochybnění rasového
paradigmatu fyzické antropologie, dělícího domorodé obyvatelstvo na ony tři výše zmíněné
typy – Bušmeny, Hotentoty a Bantuy. V roce 1943 přišla s ostrou kritikou „rasového mýtu“
jihoafrická antropoložka Hilda Kuperová, která prováděla sociálně antropologický výzkum
ve Svazijsku. V článku „Jednota barvy ve Svazijsku“ (The Uniform of Colour in Swaziland)
uveřejněném v roce 1943 v časopise African Studies argumentovala, že bílí, černí i barevní
lidé jsou součástí jednoho lidského druhu a že neexistuje žádné vědecké zdůvodnění, podle
něhož fyzické vlastnosti jednotlivých „ras“ korelují s kulturou.
Sociální a kulturní antropologie sice vyvíjela soustavný tlak na oddělení rasy od kultury
jako dvou odlišných analytických konceptů, nicméně stále přetrvával vliv afrikánských
etnologů, kteří používali rasové kategorie k ospravedlnění nadvlády bílé menšiny. Ideologie
a politika segregace na bázi „rasy“ se začala formovat v prvním desetiletí 20. století po ukončení
Anglo-búrské války. Rozvíjela se zejména po vzniku Jihoafrické unie v roce 1910 a počínaje
třicátými léty 20. století se stala součástí afrikánské nacionalistické doktríny. Cílem bylo
zachování rasové integrity, jež se stalo imperativem segregační politiky a představovalo rovněž
zásadní motivaci pro pozdější režim apartheidu. Jak tvrdí Banton, v zemích, kde docházelo
k přímému kontaktu bělochů s černochy, nebyla vědecká doktrína ras úzce propojena
16 Schapera rovněž navrhoval pojímat Bušmeny a Hotentoty jako jednu skupinu a odvrhnout tak
dosavadní teorii dvou oddělených fyzických i jazykových typů. V roce 1930 publikoval přelomovou
studii The Khoisan Peoples of South Africa: Bushmen and Hottentots, v níž použil termín
„Khoisan“. Jeho přístup, v němž akcentoval jednotu a podobnost těchto dvou skupin, byl malou
revolucí v prostředí, kde naopak hrály významnou roli rozdílnosti a rozmanitost.
17 Americký antropolog Franz Boas začal systematicky kritizovat rasovou teorii již kolem roku 1900.
Přišel s koncepcí kultury, jež nemůže být redukována na rasové charakteristiky. Boas věřil, že
dokonce některé fyzické rysy, jako například tvar lebky, jsou ovlivněny environmenálními faktory
(Boas 1912).
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
120
s praxí. Na příkladu Jižní Afriky lze však argumentovat, že vědecké rasové teorie a populární
představy Jihoafričanů o „rase“ se vzájemně ovlivňovaly. Analytické pojetí rasy vycházelo
z myšlenek romantického nacionalismu založených na přirozeném propojení „rasy“, jazyka,
kultury a národa. Tuto koncepci si plně osvojila afrikánská intelektuální a politická elita přijetím
doktríny křesťanského nacionalismu, který byl projevem odporu vůči kapitalistickému
imperialismu Evropy 19. století, jenž na Afriku hleděl prizmatem exploatační koloniální politiky.
Ideologie i politika afrikánského křesťanského nacionalismu byla přitom průsečíkem tří
zdrojů: holandského neokalvinismu, německého romantismu a anglosaské rasové ideologie
(Dubow 1995: 281).Vědecká teorie ras se tak stala součástí afrikánského nacionalistického
projektu.
Oficiální rétorika předapartheidní i apartheidní Jižní Afriky, obhajující pozitivní aspekty
segregační politiky, měla oslovit jak černé, tak i bílé Jihoafričany, zejména Afrikánce.
Segregace údajně napomáhala předejít morálnímu úpadku dané „rasy“, který by nutně v kontaktu
s „radikálně jinou“ skupinou nastal. Jinými slovy, černí se měli v duchu této vize těšit
z předností rurálního života, neboť modernita ztělesněná „Městem“ představovala nebezpečí
a morální zkázu. V urbánním prostředí, které díky rozvíjející se ekonomice a průmyslu muselo
postupně pojmout i početné skupiny černých pracovníků, měly segregační zákony zamezit
„rasovému“ míšení. Již v roce 1927 byl přijat zákon o nemorálnosti (Immorality Act), který
zakazoval sexuální kontakty mezi Afričany a bělochy – prozatím v mimomanželských vztazích.
Režim apartheidu přitvrdil a krátce po nástupu Malanovy Národní strany k moci přijal
zákon o zákazu smíšených manželství (Mixed Marriages Act, 1949).
Koloniální a apartheidní stát používal v rétorice vyzdvihující homogenní prostor a fixní
hranice jednotlivých kultur v průběhu času nejrůznější pojmenování pro jednotlivé skupiny
obyvatel: „rasy“, „národy“, „kultury“, „etnické skupiny“ apod. Všechny tyto pojmy se
v jihoafrické sociální realitě vzpíraly jednoznačné definici. Umístění kultury/rasy/národa do
prostoru bylo neodmyslitelným rysem bílé nadvlády, rysem, který umožňoval rozeznat masu
ne-bílého obyvatelstva a rozdělit ji do homogenních, etnicky „čistých“ území. V 19. století
jihoafrický stát ještě nestačil vyvinout všechny účinné mechanismy k realizaci tohoto plánu.
To se částečně změnilo ve století dvacátém, zvláště v padesátých letech poté, co byly segregační
praktiky institucionalizovány. Je však třeba připomenout, že ideologie segregace byla
do značné míry ovlivněna i odbornou literaturou zabývající se eugenikou, která vznikala
v anglicky mluvícím intelektuálním prostředí nejen ve Velké Británii a Spojených státech, ale
i v Jižní Africe. Klíčové segregační zákony, jako je zákon o půdě domorodců z roku 1913 či
zákon o městských oblastech pro domorodce z roku 1923, byly přijaty vládami Jihoafrické
unie, na jejichž tvorbě se výrazně podíleli anglicky mluvící jihoafričtí politici. Je tedy historicky
neopodstatněné připisovat všechno zlo pramenící z ideologie a politiky apartheidu
výlučně Afrikáncům, ač nelze popřít, že to byli oni, kteří po vítězství Národní strany v roce
1948 režim apartheidu institucionalizovali.
Apartheidní JAR jako rasová společnost
Paradoxem je, že po roce 1948, čili zhruba ve stejné době, kdy Západ začal přehodnocovat
původní teorii o rase, postavil tehdejší apartheidní režim jihoafrickou společnost na
121
vědecké koncepci rasy, tj. na víře v existenci uzavřených a neasimilovatelných rasových
skupin, jejichž hranice jsou nepřekročitelné. Ideologie apartheidu tedy vznikla z ideje, že lidstvo
lze rozdělit do různých „ras“. Rasové paradigma bylo základem obhajoby politických
struktur, které se v Jižní Africe v té době vytvořily. Po druhé světové válce, kdy používání
termínu „rasa“ bylo shledáváno čím dál problematičtějším, reagovala jihoafrická vláda tak,
že dosavadní debatu o „rase“ opustila a zavedla novou, založenou na „etnicitě“. Rasová rétorika
tak byla v šedesátých letech 20. století nahrazena politickou debatou o kulturních rozdílech;
došlo k posunu od „rasy“ k „etnicitě“. Tato změna terminologie reflektovala i postupný
koncepční posun. „Kultury“ či „etnické skupiny“ poskytly pro tradování mnoha základních
pohledů spojených s rasovým paradigmatem úrodnou půdu. Podobně jako „rasa“ může být
i „kultura“ či „etnická skupina“, je-li pojímána dostatečně staticky, použita jako klasifikační
a hierarchizační jednotka. Nová ideologická vize JAR jako země multietnické se začala realizovat
v 60. letech pod vedením tehdejšího premiéra Hendrika Verwoerda. Podle ní měla
každá etnická skupina přiděleno určité teritorium, kde (by) mohla rozvíjet svůj potenciál
a stát se „suverénním národem“ (Sharp 1988: 79). V souladu s ideologií multietnické JAR
se různé etnické skupiny vzájemně lišily údajně objektivními kulturními rozdíly. Členové
jednotlivých skupin hovořili odlišnými jazyky, udržovali odlišné kulturní praktiky a sdíleli
odlišné systémy věr. Na základě askribovaných charakteristik měli členové etnika vlastní
(společné) zájmy, které propagovali a hájili. Etnické skupiny byly v JAR modelovány na bázi
rozsáhlého sociálního inženýrství. Je tedy obtížné vymezit jejich skutečné charakteristiky.18
Relevantní otázka zní, jak byla jihoafrickým obyvatelstvem tato vize státu rozděleného do
separátních etnických skupin přijímána. Skutečností je, že mnozí Jihoafričané až donedávna
věřili – a značná část jich stále věří –, že jejich společnost se skutečně skládá z rozdílných
„rasových“ a etnických skupin, z nichž každá vytváří oddělené komunity, pyšnící se svými
vlastními tradicemi a kulturou. Věřili/věří, že tyto skupiny objektivně existují v reálném světě
a že tuto skutečnost nelze změnit (Sharp 1988: 21). Kulturně a „rasově“ definované skupiny
se měly podle hlavních architektů ideologie apartheidu, afrikánských intelektuálů – etnologa
Eiselena a sociologa Verwoerda – rozvíjet odděleně. Soužití rozdílných skupin obyvatelstva
mělo být i v budoucnosti naprosto vyloučeno, nemělo smysl pokoušet se o asimilaci, natož
o integraci. Skupiny si měly spravovat své záležitosti samy (koncept „vlastních záležitostí“,
afrikánský termín eie sake). Tato ideologie kulminovala v částečně úspěšném pokusu etablovat
nezávislé státy pro jednotlivá černošská etnika, tzv. domoviny či bantustany, do nichž
byli černí Jihoafričané systematicky přesouváni v průběhu 60. a 70. let minulého století.
Apartheid se do dějin kultury zapsal jako originální systémové řešení jihoafrického konfliktu
„ras“, které všem skupinám umožní rozvíjet se odděleně, tudíž plnohodnotně, podle
pravidel a norem jednotlivých kultur (anglický eufemismus separate development). Zdálo
by se, že apartheid je klasický příklad převedení teorie do praxe. Apartheid však není přirozeným
a nevyhnutelným výsledkem rasové ideologie, jak je často vnímán. Taková teze by
18 Souhlasíme-li s argumentací konstruktivisty F. Bartha, že etnicita a identita se vytváří na základě
kontextů a situací a že etnické hranice jsou záležitostí fluidní, musíme připomenout, že v čase
a prostoru dochází k míšení etnických charakteristik, a tak k překonávání (proměně) původních
identit.
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
122
byla přílišným zjednodušením. Předně, jak bylo výše zmíněno, vědecká teorie ras byla spolu
s koncepcí biologického determinismu zdiskreditována právě v době, kdy došlo k institucionalizaci
apartheidu. Byla-li vědecká fakta o kategorizaci lidstva do tří ras do jisté míry
ignorována v době, kdy vědecká teorie ras kulminovala, nepřekvapí, že odborná argumentace
vedoucí k diskreditaci této teorie po druhé světové válce19
měla podobně zanedbatelný
vliv jak na oficiální ideologii nadvlády bílé menšiny, tak i na lidové modely operující v rámci
„rasových“ kategorií. Konec konců koncept rasy a rasismus je ve světě stále živý i přesto,
že až na malé výjimky (některé sociobiologické teorie) nemá oporu ve vědě. V současné
Jižní Africe – a nejen tam – je rasový diskurz politicky korektně zamaskován v nových eufemismech,
jako například ve spojeních „etnické minority“, „nejnižší/nejchudší třída“ (angl.
underclass) nebo „zločinnost na předměstí“ (inner-city crime). Přes výše zmíněná omezení
v propojení teorie a praxe došlo přesto k významné proměně diskurzu o rase – změnil se
slovník analytických modelů: na základě změn celosvětového společenského klimatu i vlivem
Montaguova20
prohlášení o rase pro UNESCO z roku 1950 byly rasové kategorie v JAR
nahrazeny tzv. populačními skupinami a koncepty etnických skupin. Existence „rasy“ jako
biologického konceptu byla (protentokrát) završena. Původní „rasové“ rozdíly přestaly být
záležitostí biologických explanací, ale byly nadále vykládány a zdůvodňovány pomocí kulturalistických
a náboženských konceptů.21
Vliv vědeckého rasismu na politiku Jižní Afriky zůstal značně omezen, jak dokládá
jihoafrický antropolog Emile Boonzaier. V kontrastu k „intelektuálnímu ospravedlňování
vědeckého rasismu se rasové paradigma v Jižní Africe vynořilo bez přímé opory vědeckého
rasismu. Podobně i zánik vědecké teorie ras neměl větší vliv na lidové modely rasových rozdílů
a nadřazenosti“ (Boonzaier 1988: 66). Příčiny limitovaného vlivu vědecké teorie ras lze
vysvětlit několika faktory. Předně, rasové teorie formulované v Evropě a Severní Americe
během uplynulých dvou století neměly univerzální charakter; vycházely z politického a společenského
života společností, k nimž autoři těchto teorií a jejich čtenáři patřili (Banton 1998:
233). Podobně ani v Jižní Africe, jak uvádí Dubow (1995), nikdy neexistovala homogenní
skupina vědců, kteří by mohli vytvořit institucionální základnu k propagaci svých teorií.
Místní příčiny nízké míry aplikace vědecké teorie ras lze vysledovat ve snaze jihoafrických
politiků a vědců formulovat a rozvíjet politiku založenou na víře v jinakost, v níž fyzické
rysy domnělých „populačních skupin“ měly omezenou účinnost obyvatelstvo uspokojivě
kategorizovat. Rasová teorie byla citlivá na předsudky kulturní povahy, které v jihoafrické
společnosti vůči „tomu druhému“ převládaly. Obhájci teorie ras byli často motivováni potřebou
poskytnout tomuto předsudečnému myšlení a chování racionální bázi. Apartheidní Jižní
19 Viz například knihu Elazara Barkana z roku 1992 The Retreat of Scientific Racism.
20 Britský antropolog a humanista Ashley Montagu vydal v padesátých letech 20. století několik textů
na téma „rasa“ (například The Race Question, Man’s Most Dangerous Myth: The Fallacy of Race),
v nichž zpochybnil validitu rasy jako biologického konceptu. Jedno z jeho vyjádření (Statement on
Race) se dokonce stalo oficiálním dokumentem UNESCO.
21 Typologické a segregační modely však vznikaly i v poválečném období Jižní Afriky. Zmiňme
například typologii Murdocka z roku 1959, v níž rozlišil pět afrických ras – bušmenskou, indoevropskou,
mongoloidní, negroidní a pygmejskou (in Dubow 1995: 106), nebo kategorizaci Desmonda
Clarka v díle Prehistorie jižní Afriky (The Prehistory of Southern Africa, 1959).
123
Afrika může sloužit jako ilustrativní příklad toho, že „rasy“ neexistují a že „rasa“, „kultura“
a „jazyk“ nejsou vůči sobě v žádném kauzálním vztahu. Tehdejší režim i přes urputnou
snahu a snadnou dostupnost literatury o vědeckém konceptu rasy nebyl schopen aplikovat
kategorie biologicky „čistých ras“ na měnící se společnost. Ve snaze definovat nedefinovatelné
tak musel využívat aspekty socio-kulturních charakteristik. Výmluvným příkladem je
arbitrárnost definic jednotlivých „populačních skupin“ v zákoně o registraci obyvatel z 50.
let apartheidní JAR. Základem definic měla být směsice tělesných charakteristik, jelikož však
tyto nebyly schopné definovat Jihoafričany zcela jednoznačně, byl do zákona zakomponován
i odkaz na to, „jak je daný jedinec obecně přijímán“.22
Realita populační skladby Jižní Afriky neměla ve vědecké teorii ras přílišnou oporu.
Šlo zejména o heterogenní skupinu obyvatelstva, jež byla pejorativně označena jako barevní
(coloureds, afrikánsky kleurlinge). Jako barevní byli označováni africko-afrikánští míšenci,
včetně potomků Indonézanů a Malajců, kteří žili na území Jižní Afriky za rozkvětu
Východoindické společnosti. Tato skupina obyvatel vzešla ze smíšených manželství i jiných
sexuálních kontaktů mezi prvními emigranty z Holandska, Německa a Francie a khoisanskými
ženami nebo otrokyněmi přivezenými z Východu. Specifické společenství v rámci této
skupiny tvoří tzv. kapští Malajci (Cape Malay). „Problém“ těchto osob tkví v jejich smíšeném
původu, jenž se postupem doby, s tím, jak krystalizovala ideologie bílých Afrikánců
o vytvoření a zachování bílé Jižní Afriky, stal překážkou v jejich touze stát se plnoprávnými
občany JAR (Horáková 2007). Barevní tudíž představovali pro „rasology“ problém. Nebylo
totiž možné je definovat pomocí esencialistických termínů – jak z oblasti biologie, fyzické
antropologie či eugeniky. Ocitli se proto někde mezi bílými a černými, a to jak sociálně, tak
„rasově“ i politicky. Navíc byli oficiálně definováni v negativních termínech, jako ne-bílí
a ne-černí. Martin West uvádí v knize Jihoafrická klíčová slova z roku 1988 (South African
Keywords) následující oficiální definici barevných: „osoba, která není bílá nebo černá“
(1988: 101). Nedostatek vědeckých argumentů pro jejich zařazení byl však kompenzován
lidovými představami a stereotypy, které se ukázaly být výrazně odolnější než mnohé argumenty
převzaté z eugeniky. Jak uvádí Dubow, dobová krásná literatura představuje bohatý
zdroj pokřivené identity barevných, která byla konstruována na základě jejich údajné morální
a fyzické degenerace, projevující se v opilství, sklonech ke kriminálnímu jednání, prohnanosti
a lstivosti (Dubow 1995: 187).
Další problematickou skupinu tvořili tzv. chudí bílí (afrikánsky arm witmense), kteří se
objevili v JAR ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Byla to vrstva zbídačených bělochů
afrikánského původu, jež se vynořila po prohrané Jihoafrické válce. Tato skupina představovala
pro ideology segregace i veřejné činitele v zemi naléhavý problém. Existovaly obavy,
že případné aplikace teorií vědeckého rasismu by působily v kontextu sociálního dělení mezi
bílými značně problematicky. Bylo nutné objasnit příčiny „degenerace“ – jak byl v akademické
literatuře tento problém označován –, čili toho, proč se tak početná skupina (kolem
22 Pojem „obecná přijatelnost“ (angl. general acceptance) zmiňuje Martin West v článku „Matoucí
kategorie: Populační skupiny, národní státy a občanství“ („Confusing Categories: Population
Groups, National States and Citizenship“) uveřejněném v knize South African Keywords (1988:
100–110).
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
124
tří set tisíc) ocitla v bídě, když patřila k „nadřazené bílé rase“. Odborná vysvětlení nebyla
pochopitelně odvozena z biologie a fyzické antropologie. Mezi příčinami byly jednoznačně
uvedeny historické a geografické faktory, jako třeba izolovanost jednotlivých afrikánských
farem, a tudíž ztížená možnost pomoci a spolupráce mezi farmáři, nehostinné a drsné prostředí,
ale i přítomnost „inferiorní bantuské rasy“ (Dubow 1995: 141).
Je zřejmé, že v Jižní Africe vznikla svébytná rasová teorie, plně vyhovující tamní politické
a sociální realitě. Jedním z mnoha příkladů specifické rasové koncepce JAR je vyjádření
Eiselena, jednoho z architektů apartheidu, z roku 1929. V době, kdy vědecká teorie ras
ještě nebyla zpochybněna, Eiselen tvrdil, že neexistuje žádný vědecký argument podporující
intelektuální podřadnost určitých ras (Boonzaier 1988: 66). Skutečností je, že na tvorbě
rasové ideologie se v Jižní Africe nepodílel žádný fyzický antropolog či biolog. Idea režimu
apartheidu vznikla v pracovnách jihoafrických etnologů a sociologů. Později Eiselen, již jako
sekretář domorodých záležitostí ve Verwoerdově vládě, popřel, že by byl jihoafrický rasový
sentiment založen na konceptu tmavší pigmentace kůže implikující intelektuální deficit
(Dubow 1995: 278). Argumentoval místo toho tím, že ideologie apartheidu vychází z nepřekročitelných
kulturních rozdílností mezi jednotlivými populačními skupinami.
Dějiny Jižní Afriky ukazují, jak se „rasa“ vzpírá úzkému propojení s biologií, tedy snaze
vědecky a objektivně klasifikovat Homo sapiens. Tento termín je v zásadě sociálním a politickým
konceptem. Až do konce dvacátých let 20. století byl synonymem k pojmu „národ“ (včetně
afrikánského „volku“), po druhé světové válce, kdy došlo vlivem holokaustu k jeho zdiskreditování,
ho zcela plnohodnotně nahradil pojem „kultura“. Vztah mezi „rasou“, „kulturou“
a „národní identitou“ ovlivňoval debatu o apartheidní ideologii a zdá se, že toto propojení nebylo
překonáno ani s příchodem demokracie. O přetrvávání rasového paradigmatu a o nových
formách rasismu v jihoafrické veřejné kultuře i politice proto pojedná následující podkapitola.
„Rasa“ a rasismus v Nové Jižní Africe
Se zrušením apartheidu po roce 1989 se v jihoafrické společnosti vynořila nová vize
společnosti, jejímž cílem bylo vytvoření jednoho národa a jedné kultury. Alternativou k předchozí
politice nuceného oddělení a „mezirasových“ nepřátelství se staly tři klíčové koncepty:
budování národa, nerasovost a smíření (Moodley a Adam 2000: 2). „Rasa“ či „etnicita“ se
měly napříště stát irelevantními faktory v nově se tvořící společnosti. Jazyk politické transformace
zdůrazňoval namísto spravedlnosti a odplaty kompromis a usmíření. Vynořila se
idea „duhového národa“, vznikl slogan „jeden národ, mnoho kultur“ (srov. Horáková 2007).
Jižní Afrika skutečně vytvořila iluzi „rasové“ harmonie, a to zejména díky nekrvavé
cestě od režimu apartheidu k demokracii. Vznik Nové Jižní Afriky je spojen s rokem 1994,
kdy došlo k prvním „všerasovým“ volbám. Tento malý zázrak (ang. small miracle), jak
je relativně nenásilný přechod od apartheidu k demokracii v populární i odborné literatuře
nazýván, je možné vnímat i jako hozenou rukavici všem, kteří Jižní Africe předpovídali
„mezirasový masakr“. Dokládá totiž, že i přes extrémně striktní „rasové“ hranice a následnou
segregaci společnosti, včetně dědictví obrovských sociálních nerovností, je možné dospět
k určitému stupni národní jednoty a k vizi společných zájmů, jakkoli je idea jednoho národa
diskutabilní a její realizace obtížně dosažitelná (Banton 1998: 210).
125
Nová politická garnitura zvolila za základ budování státu princip nerasovosti (anglický
termín nonracialism). Jižní Afrika tak vyřešila dilema spočívající mezi ideálem „barvosleposti“
(colour-blindness) a potřebou operovat s pojmem „rasa“ při zmírňování reality dřívějších
nerovností. Zvolila druhou alternativu, při níž využívá jak politiku pozitivní diskriminace,
tak i zavádění rasového monitoringu. Ironií je, že politika pozitivní diskriminace jako
součást vládního programu nerasovosti, výlučně zaměřená na jednu „populační skupinu“,
tedy bílé, je závislá na používání „rasových“ schémat, na jejichž základech jihoafrická společnost
spočívala v minulosti.
Pojem nerasovosti, tak jako i další sociálně vědní termíny, je mnohovýznamový. Jihoafričané
zaujímají k projektu nerasovosti nejrůznější postoje. Ty v dnešní JAR zahrnují
přehnaně optimistická očekávání, spojená s euforií a iluzí národního smíření, kterou vyprodukovala
Komise pravdy a usmíření (Truth and Reconciliation Commission, TRC) a veřejné
vystupování bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Jiné postoje jsou spíše skeptické až
odmítavé, neboť u určitých vrstev jihoafrické populace již došlo k vystřízlivění z euforie, kterou
vystřídalo rozčarování, netrpělivost až deziluze. Jinými slovy, někteří chápou nerasovost
jako výzvu pro tzv. historicky znevýhodněné vrstvy umožňující jim podílet se na prosperitě
země, jako automatické právo přístupu všech obyvatel ke všem zdrojům; jiní v ní spatřují
politickou dominanci v kulturním převleku, tj. hegemonii černých Jihoafričanů spjatou
s jejich útoky na kulturu ostatních, ne-černých skupin obyvatel.
Jihoafrický ideál nerasové společnosti, který je dokonce zakotven v ústavě z roku
1996, je v dnešním světě vizí romantickou a unikátní. Nepřekvapí zjištění, že tento ideál
není v současné JAR naplňován. Místo toho bují diskurz o rase snad ještě intenzivněji než
v dobách institucionalizovaného rasismu. „Rasa“ je nejenom nástrojem získávání pozic v otevřené
soutěži, ale slouží také jako kamufláž problémů; téměř každá kritika vlády Afrického
národního kongresu (ANC) je označena za rasistickou a jako taková odmítána. Ilustrativní
ukázkou principu nerasovosti jsou jihoafrické volby; od prvních všeobecných voleb z roku
1994 až po třetí volby v roce 2004 Jihoafričané volili převážně podle „rasového“ a etnického
klíče (racial and ethnic voting), ač všechny politické strany deklarují rasově smíšené
zastoupení.
„Rasa“ je v JAR nadále klíčovým faktorem populační kategorizace. Jestliže političtí
lídři, náboženští představitelé a média používají ve svých vyjádřeních reference k populačním
kategoriím „bílý“, „barevný“ atd., těžko se lze divit, že tyto pojmy jsou považovány za
zcela legitimní i v dalších vrstvách společnosti. Emile Boonzaier ve svém článku z roku 1988
napsal, že „tento termín je součástí našeho běžného, každodenního slovníku. Slyšíme ho
v rádiu a televizi, čteme o něm v novinách a časopisech, užíváme ho každý den v debatách.
A i když není ,rasa‘ explicitně užita, je jasné, že myšlenky a domněnky o vrozených rasových
rozdílech prostupují valnou část našeho myšlení“ (Boonzaier 1988: 58). Od Boonzaierovy
výpovědi uběhlo téměř dvacet let, z čehož třináct let Jižní Afrika buduje demokracii. Popis
současné každodenní reality se však od Boonzaierovy původní interpretace nikterak neliší.
Dochází paradoxně k situaci, že se zánikem institucionalizovaného rasismu je novodobá
společnost zachvácena rétorikou „ras“ snad ještě více než v minulém režimu. Navíc nedochází
k potřebné sociální integraci nejen mezi běžnou populací, ale ani u elit. Skutečností je,
že určitá forma „nerasové“ identity se ve veřejném prostoru začíná objevovat. Jde například
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
126
o kulturně-hudební styl kwaito,23
hip-hop, některé žánry literatury, domácí mýdlové opery
a některé experimentální divadelní scény. Avšak tyto nově vznikající identity nelze oddělit
od daných materiálních podmínek, které jsou minulým dědictvím. Jsou to zejména materiální
faktory a výrazná ekonomická nerovnost, které znemožňují integraci jihoafrického obyvatelstva,
a tím vytvoření nových „nerasových“ identit. Jihoafrická společnost zůstává i přes
vládní proklamace geograficky, sociálně i kulturně rozdělena podle předchozích „rasových“
linií.
Myšlení o „rase“ prostoupilo všemi vrstvami jihoafrického obyvatelstva, nehledě na
jejich podřízené či dominantní postavení ve společnosti. Bylo by samozřejmě velice naivní se
domnívat, že za tak krátkou dobu dojde k viditelné transformaci lidských myslí. Zkušenosti
z postkomunistických zemí ukazují, jak houževnaté jsou staré styly uvažování včetně víry
v existenci zvláštní romské či židovské „rasy“, a jak obtížné je jejich nahrazení styly novými.
Jde o dlouhodobý úkol, se kterým se bude potýkat přinejmenším několik nastupujících generací.
Naskýtá se otázka, zda je vhodné i nadále termín „rasa“ používat. Jak ukazuje Dubow,
existuje mnoho důvodů, proč tento termín vyřadit ze slovníku: jeho chybné používání, nerozlišování
mezi „rasou“, „etnicitou“ a „kulturou“ apod. (Dubow 1995: 179). Na druhé straně,
pokus bojovat proti rasismu tím, že se veřejně „zapomene“ na „rasu“, náboženství a národnost,
inicioval v minulosti posun ke konceptu etnicity, který je stal neméně palčivým problémem
jihoafrické společnosti.
Van den Berghe označil režim Jižní Afriky za apartheidu jako „Herrenvolk democracy“,
což je společnost, která je demokratická pouze ve vztahu k dominantní „rase“, v případě JAR
k bílým. Vůči podřízeným „rasám“ je despotická (Llobera 2003: 228). Taková společnost je
charakterizována institucionalizovanou formou vykořisťování a diskriminací na bázi „rasy“.
Studie prokázaly, že společnost tohoto typu má tendenci rasové předsudky nejprve internalizovat
a poté racionálně zdůvodňovat. Rasové společnosti se vyznačují přísnou stratifikací
a hierarchizací. Znamená to, že členové jednotlivých skupin, klasifikovaných podle jednotlivých
„ras“, musejí své pozice nacházet v rigidním systému, který určuje, jaký sociální a ekonomický
status získají či jaká politická práva mohou využívat. Takový typ společnosti je ze
základu velmi antagonistický, a tak neustále hrozí rasový konflikt. Tyto společnosti proto
kladou velký důraz na prevenci, jak případnému konfliktu předejít či jak ho zpacifikovat. Pro
první případ využívá mocenský aparát ideologii legitimizující samotný rasový základ společnost.
V druhém případě je prioritou vládní politiky vnitřní bezpečnost země, založená na spolupráci
ozbrojených složek a policie.
Úvaha, že rasismus je ideologií pouze „bílé moci“ (herrenvolkismus), je zavádějící
a nereflektuje komplexní charakter rasovosti či rasismu. Projevy rasové diskriminace nejsou
vlastní pouze „nadřazené“ vrstvě společnosti a nejsou orientovány pouze vůči černým.
23 Kwaito je oblíbenou formou populární hudby černošských sídlišť, vyhledávanou především mladými
Afričany. Tento nový styl se na jihoafrické hudební scéně vynořil na počátku devadesátých let
20. století. Jeho název je odvozen od afrikánského slova „rozzlobený/naštvaný“; ve slangu sídliště
označuje něco žhavého/rozpáleného, něco, co se právě děje. Tento styl je charakterizován nejen
vyjádřením hudebním (stále se opakující text podepřený pomalým tempem se silnými perkusemi),
ale též typickým vzhledem (specifický styl oblékání mladé generace černých ve městech).
127
Diskriminace na bázi „rasy“ jde všemi směry a postihuje nejrůznější skupiny lidí, které „provokují“
svou jinakostí. Ta se může projevit různým způsobem: údajnou schopností ovládat
tento svět ekonomicky a politicky (diskriminace Židů), úspěšností v podnikání v zemích, kde
většinová populace strádá.24
V Jižní Africe se v současné době mluví o „rasismu naruby“, tj.
jevu, kdy jsou bílí Jihoafričané diskriminováni na základě toho, že patří k „bílé rase“. Avšak
ti, kteří tento termín používají, se rekrutují právě z vrstev bílého obyvatelstva, postiženého
nejvíce politikou pozitivní diskriminace. Naopak černí komentátoři mohou některé praktiky
zmíněné politiky kvót považovat za diskriminační, ale jistě ne za rasistické. Z uvedeného je
zřejmé, jak je rasismus či rasovost významově mnohoznačným konceptem, a to i v rámci jednoho
státu.
* * *
S příchodem prvních evropských přistěhovalců do Jižní Afriky a jejich střetávání
s neevropským obyvatelstvem je třeba rasismus lokalizovat do politické sféry jako ideologii
či systém věr a praktik, jež se odvíjely od konceptu „rasy“ jako nástroje pro kategorizaci přirozených
rozdílů mezi lidskými populacemi. Ze sféry politiky se princip rasovosti postupně
přesunul k sociokulturním a ekonomickým praktikám života jednotlivých „populačních skupin.“
Pro Jižní Afriku bylo typické splývání biologických charakteristik domnělých „ras“ s
kulturními a dalšími ne-fyzickými charakteristikami. Dědictví apartheidní partikularistické
politiky se v Nové Jižní Africe střetává s vládním univerzalistickým projektem, jehož cílem
je vytvoření jednoho národa a jedné kultury. Normy, hodnoty a názory Jihoafričanů, internalizované
v procesu bílé nadvlády, jsou v kontrastu s tvorbou nových hodnotových systémů,
které mají na rozdíl od předchozí rétoriky oddělených „ras“ a „kultur“ akcentovat kulturní
integraci a inkluzivní charakter politiky. Protipólem dřívější separace je v současné době
fenomén budování národa, nerasovost a smíření. Ve všech sférách jihoafrické sociální reality
však dosud přetrvává silné dědictví apartheidu, a to jak u elit, tak u řadových občanů.
Ideál nerasovosti není naplňován, rasové paradigma přežívá v latentní formě: kódovaný jazyk
„skupin“, „národa“ a „kulturní identity“ zůstává v platnosti jak v oficiálních programech
a prohlášeních, tak i v lidových modelech. Praktiky a projevy rasovosti se staly součástí společné
kultury, sdílené všemi vrstvami společnosti. Zdiskreditovaný jazyk „rasy“ sice ustoupil
módnímu kulturalistickému diskurzu, avšak rasismus zůstává nedílnou součástí reality postapartheidní
jihoafrické společností. Tento fakt představuje pro Jihoafričany jednu z nejtěžších
překážek na cestě k budování „nerasové“ demokracie.
Literatura
Baca, G. (ed.) 2006. Nationalism´s Bloody Terrain: Racism, Class Inequality, and the Politics
of Recognition. New York and Oxford: Berghahn Books.
Banton, M. 1998. Racial Theories. 2. vyd. Cambridge: Cambridge University Press.
Barkan, E. 1992. The Retreat of Scientific Racism: Changing Concepts of Race in Britain and
the United States. Cambridge: Cambridge University Press.
24 Libanonští obchodníci v zemích západní Afriky jsou často terčem fenoménu obětního beránka
(angl. termín scapegoating), tj. označení „jiného“ jako příčiny nezdaru.
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe
SOCIÁLNÍ STUDIA 4/2007
128
Berger, P. L.; Luckman, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění.
Brno: CDK.
Berghe van den, P. 1978. Race and Racism. New York: Wiley.
Boas, F. 1912. Changes in the Bodily Form of Descendants of Immigrants. American Anthropologist,
14: 3.
Boonzaier, E. 1988. „Race“ and the race paradigm.“ In E. Boonzaier, J. Sharp. South African
Keywords: the Uses and Abuses of Political Concepts. Cape Town: David Philips,
s. 58–67.
Boonzaier, E.; Sharp, J. (eds.) 1988. South African Keywords: the Uses and Abuses of Political
Concepts. Cape Town: David Philip.
Budil, I. T. 2002. Od prvotního jazyka k rase. Praha: Academia.
Clark, D. 1959. The Prehistory of Southern Africa. Harmondsworth.
Coertze, P. J. 1983. Die Afrikanervolk en die Kleurlinge. Pretoria: Haum.
Curtin, P. D. 1972. British Images of Africans in the Nineteenth Century. In P. Baxter, B.
Sansom ed. Race and Social Difference. Harmondsworth, Middlesex: Penguin Books,
s.130–142.
Delgado, R. 2000. „Storytelling for Oppositionists and Others. A Plea for Narrative.“ In
R. Delgado, J. Stefancic ed. Critical Race Theory: The Cutting Edge. Philadelphia:
Temple University Press, s. 60–70.
Dubow, S. 1995. Scientific Racism in Modern South Africa. Cambridge: Cambridge University
Press.
Fields, B. 1990. Slavery, Race, and Ideology in the United States of America. New Leftist
Review, 181: 95–118.
Fields, B.J. 2003. Of Rogues and Geldings. American Historical Review 108, 5: 1397–1405.
Gilroy, P. 1987. There Ain´t No Black in the Union Jack. Chicago: University of Chicago
Press.
Haddon, A. C. 1909. The Races of Man and their Distribution. London.
Hall, S. 1996. „New Ethnicities.“ In Stuart Hall: Critical Dialogues in Cultural Studies.
D. Morley, K.H. Chen. London: Routledge, s. 441–449.
Hartigan Jr., J. 2006. „The End of Social Construction.“ In Nationalism´s Bloody Terrain:
Racism, Class Inequality, and the Politics of Recognition , ed. G. Baca. New York and
Oxford: Berghahn Books, s. 95–108.
Hervik, P. (ed.) 2004. The New Racism in Europe. Special issue of Ethnos, 9(2).
Knox, R. 1862. The Races of Men: A Physiological Enquiry in the Influence of Race over
the Destinies of Nations. 2. vyd. London.
Kuper, H. 1943. The Uniform of Colour in Swaziland. African Studies 2.
Horáková, H. 2007. Národ, kultura a etnicita v postapartheidní Jižní Africe. Hradec Králové:
Gaudeamus.
Hulec, O. 1997. Dějiny Jižní Afriky. Praha: Nakladatelství Lidových novin.
Llobera, J. R. 2003. An Invitation to Anthropology: The Structure, Evolution and Cultural
identity of Human Societies. Oxford: Berghahn Books.
Montagu, A. 1950. Statement on race: An extended discussion in plain language of the
UNESCO statement by experts on race problems. New York: Schuman.
129
Moodley, K.; Heribert, A. 2000. Race and Nation in Post-Apartheid South Africa. Politics and
Economics 30. University of Leipzig Papers on Africa, s. 1–13.
Murdock, G. P. 1959. Africa: Its Peoples and their Cultural History. New York.
Salzmann, Z. 2003. Existují rasy? Nový pohled na fyzickou rozmanitost lidstva. Český lid,
90 (2): 161–170.
Seligman, Ch. G. 1966. Races of Africa. 4.vyd. London: Oxford University Press.
Sharp, J. 1988. „Ethnic group and nation. The apartheid vision in South Africa.“ In E. Boonzaier,
J. Sharp (eds.). South African Keywords. Cape Town: David Philips, s. 79- 99.
Schapera, I. 1930. The Khoisan Peoples of South Africa: Bushmen and Hottentots. London.
Skalník, P. 2005. „Mnoho tváří rasismu: výzva pro všechny antropology a etnology. Referát na
Interkongresu IUAES v Pardubicích.“ In Racism´s Many Faces: Challenge for All Anthropologists
and Ethnologists. Book of abstracts: IUAES Inter-Congress 2005. Pardubice:
Universita Pardubice.
Theal, G.M. 1887. History of the Boers in South Africa. London.
West, M. 1988. „Confusing categories: Population groups, national states and citizenship.“
In E. Boonzaier, J. Sharp (eds.). South African Keywords. Cape Town: David Philips,
s. 100–110.
Autorka
Hana Horáková je sociální antropoložka a afrikanistka. Působí na univerzitách v Hradci
Králové a Pardubicích. K jejím odborným zájmům patří antropologie kolonialismu a postkolonialismu,
teorie kultury ve společenských vědách, antropologie turismu a antropologie
Evropy. Opakovaně prováděla antropologické terénní výzkumy v Jižní Africe, studuje také
rurální společenství v České republice a Polsku. Publikuje doma i v zahraničí v oblasti afrických
studií a sociální antropologie. Je mj. autorkou monografie s názvem Národ, kultura
a etnicita v postapartheidní Jižní Africe (2007).
Kontakt: hana.horakova@uhk.cz; hana.horakova@upce.cz
Hana Horáková: „Rasa“ a rasismus v Jižní Africe