Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Základy odborného publikování
pro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, pouze pro interní potřebu studentů kurzu v a.r. 2011/2012)
Obsah
Základy odborného publikování...........................................................................................................2
1 Jazyk vědy: termíny a definice.........................................................................................................2
1.1 Termín ......................................................................................................................................2
1.2 Definice.....................................................................................................................................3
1.3 Paradigamata.............................................................................................................................3
2 Cíle a otázky, které si autor v práci klade.........................................................................................3
3 Hypotéza...........................................................................................................................................4
4 Metody vědecké práce .....................................................................................................................5
4.1 Práce s daty...............................................................................................................................5
4.2 Výzkumné cíle .........................................................................................................................5
4.3 Metoda, metodika, metodologie a technika..............................................................................6
4.4 Metody vědeckého zkoumání: základní typy přístupů.............................................................6
4.5 Metody vědecké práce a jejich klasifikace...............................................................................9
4.6 Metody vědecké práce – popis a vysvětlení...........................................................................10
5 Struktura kritického článku (např. recenze) v jednotlivých odstavcích (dle subtémat).................17
6 Praktické ukázky anotací................................................................................................................18
7 Praktická ukázka úvodu vědecké práce: ........................................................................................22
Použitá literatura:................................................................................................................................24
Milé studentky, milí studenti,
1. tento text si prosím
1. celý přečtěte
2. vypracujte úkoly v něm obsažené
3. text včetně splněných úkolů vytiskněte a přineste s sebou na hodinu
4. připravte si otázky k tématům, která Vám nejsou jasná.
2. Pozor, jde zatím o pracovní verzí připravovaného studijního materiálu pro Seminář
kritiky a online publicistiky. Proto slouží pouze pro účely Vašeho studia, a nikoli dalšího
zveřejnění a šíření. Je to i proto, že v něm mohou být nedostatky, které mohu napravit
pouze na základě ověření mé hypotézy, a to je tvrzení:
Hypotéza: Když studenti semináře nastudují svědomitě tento studijní materiál, zlepší se
jejich schopnosti vyjadřovat se v semestrální práci vědecky, formulovat hypotézy, pracovat
s metodou a definovat pojmy.
1
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
3. Mým cílem je totiž tento text optimalizovat na základě získání zpětné vazby od letošních
studentů a ve finální podobě použít jako oficiálních materiálů ke studiu v příštích letech.
4. Metodou, kterou tuto hypotézu hodlám prověřit (revidovat), bude měření a hodnocení
Vašich výsledků. A jejich srovnání s loňskými studenty, kteří materiál k dispozici neměli.
5. Jde tedy o normativní přístup (viz s. 6) k vědecké práci, jelikož:
1. vycházím z podrobné analýzy zkoumaného jevu či systému a
2. navrhuji teoretické postupy s cílem ukázat, jak by měl být současný stav normativně
upraven, aby bylo možné splnit cíle semináře.
6. Cílem textu je představit Vám podrobněji základní principy odborného publikování tak,
abyste byli schopni splnit zadání semestrální práce, a to je: kriticky laděný přehledový
článek konkrétního tématu z oboru TIM, případně kritická recenze.
7. Nejde o to, znát tyto informace zpaměti. Jde o to, abyste popisované jevy lépe pochopili
a dokázali tyto znalosti prakticky využít.
8. Je však důležité, abyste uměli definovat pojmy, které se v textu objevují podtržené. A to
také v příští hodině prakticky prověříme metodou verifikace Vašich znalostí.
Základy odborného publikování
1 Jazyk vědy: termíny a definice
Cílem vědeckého poznání je zjistit, jaká je skutečnost. Pokud to zjišťujeme, poznáváme
vlastnosti této skutečnosti, tedy přesněji vlastnosti objektů a vztahy mezi objekty, které tuto
analyzovanou skutečnost představují. Získané poznatky věda objektivizuje, fixuje a sděluje
(komunikuje). K tomu ji slouží tzv. vědecký jazyk. V něm jsou formulovány jednotlivé
výroky, tvrzení, generalizace a teorie, které vypovídají o vlastnostech zkoumaných předmětů
a vztazích mezi nimi.
Jazyk, který v daném jazykovém společenství slouží jako obecný, nejvíce rozšířený nástroj
komunikace, se nazývá přirozený jazyk. Pro vědu ovšem již tak vhodný není, neboť
z důvodu neurčitosti znaků a výrazů přirozeného jazyka, jakož i relativně volných
syntaktických pravidel neumožňuje přesnou a složitou výstavbu myšlenkových konstrukcí,
jimiž věda sděluje své poznání. Z těchto důvodů používá věda svůj specifický jazyk, a to
jazyk vědy.
Vědecký jazyk je tvořen souhrnem pojmů, které používají vědci dané vědní disciplíny a
zároveň souhrnem termínů či symbolů, které těmto pojmům odpovídají.
1.1 Termín
je jazykový výraz, jenž přesně a jednoznačně fixuje a označuje vědecká data, hlavně ta, pro
něž v přirozeném jazyce chybějí odpovídající názvy. Podle jiného vymezení je termín
pojmenování určitého pojmu v soustavě daného vědního oboru.
2
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Soustava termínů daného vědního oboru se nazývá terminologií tohoto oboru. Terminologie
se někdy prolíná se slovní zásobou přirozeného jazyka. Společenské vědy jsou poplatné
přirozenému jazyku více než vědy přírodní nebo technické, z čehož plynou některé obtíže:
např. ty, že pro mnoho sociálních skutečností používají sociální vědy slova, která již
v jazyce existují, ale mají jiný význam, např. „osobnost“, „kultura“, „skupina“. Z tohoto
důvodu je důležité každý pojem definovat s pomocí odborné literatury.
Při užívání vědeckého jazyka je nutné si uvědomit, že řada používaných názvů nebo pojmů
může být nejasná, čili není jednoznačně určen soubor vlastností vytvářejících obsah pojmu.
Nejasným pojmem může být např. nepříčetnost.
Pojmy mohou být i vágní (neostré). Jedná se o takový pojem, který neumožňuje přesně
rozhodnout, který prvek označované třídy do ní patří a který ne; neostrý pojem neumožňuje
přesně určit jeho smysl, např. „vysoký člověk, dlouhá doba“. Proto je v odborném článku
potřeba termíny vždy pečlivě a přesně definovat.
1.2 Definice
Pro vědeckou práci je důležité používat jazyk, jehož pojmy mají co nejvyšší míru
intersubjektivity a minimální pojmovou nejasnost a neostrost. Toho se dosahuje definováním
pojmů. Definice je výpověď určující význam termínu.
Definicí se ve vědě nazývá přesné vysvětlení slov a výrazů a to v termínech, jejichž
význam je mimo pochybnost a všeobecně známý.
Termín, který definujeme, se nazývá definiendum, výpověď, která určuje jeho význam
nazýváme definiens. Termín je správně definovaný tehdy, když definiens nevzbuzuje
pochybnosti. Možností, jak precizně definovat pojmy je více, pro potřeby semináře stačí
definice pojmu získaná metodou studia, zhodnocení a kategorizace informací z
aktuální odborné literatury; případně citováním uznávaných odborníků v daném
oboru.
1.3 Paradigamata
Každý vědní obor vytváří po jistém vyzrání určité postupy tzv. paradigmata (příklady,
vzory, modely), jejichž struktura zajišťuje přiměřený či očekávaný výsledek. Vývoj ve vědě
se pak děje postupnou či náhlou změnou starých vzorů a způsobů poznání, potom hovoříme
o změně paradigmatu.
Paradigma je to, co pojí členy vědeckého společenství a naopak vědecké společenství tvoří
vědci, kteří mají společné paradigma.
2 Cíle a otázky, které si autor v práci klade
Autoři odborných článků si na základě pozorování v oboru svého zájmu kladou otázky, na
které dosud neznají odpovědi. Stanoví si také cíle své práce.
Praktická ukázka:
Otázka: Co nabízí čtenáři regionální online zpravodajství na webech brno.idnes.cz a rovnost.cz?
3
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Práce se zaobírá otázkou, jaká je cílová skupina TV Primy Cool a na základě existujících výzkumů
a statistik analyzuje a porovnává, do jaké míry je její marketingová strategie u předpokládané
cílové skupiny úspěšná.
Cíl: Cílem práce je prozkoumat „život“ virtuální identity po smrti a revidovat hypotézu, že virtuální
identita je neusmrtitelná.
Další příklady: viz ukázky anotací v závěru textu.
3 Hypotéza
Na základě stanovených cílů a otázek stanovují předpoklady (hypotézy), které jsou
východiskem vědeckého publikování.
Hypotéza je tedy předběžným, nezávazným vysvětlením otázky, kterou si autor klade.
Hypotézu lze chápat jako pokusné vysvětlení nějakého jevu, pokusnou odpověď na otázky
„jak a proč“. Následné ověření či vyvrácení hypotéz může vést k zobecnění – k formulování
teorie.
Hypotézy jsou stadia na cestě od výzkumné ideje k dokázané zákonitosti. Zpravidla jsou
formulovány jako vztahy „kdyby-potom“.
Příklad: Předpokládám, že když studenti budou číst 3 odborné, zahraniční články za měsíc, zlepší se
jejich schopnost psaní odborných textů o 1-2 stupně.
1 Hypotézy o souvislostech – tato skupina hypotéz se snaží vysvětlovat kauzální vztahy. Lze
např. předpokládat souvislost mezi četností diskusních příspěvků účastníka (kritérium)
náhodně se sešlé společnosti a odhadem jeho inteligence (prediktor) druhými. Nyní nezbývá
než hypotézu o takové souvislosti ověřit pomocí příslušného výzkumného projektu.
2 Rozdílové hypotézy – Ženy řídí auto bezpečněji než muži. Diferenční analýzy tohoto typu
usilují o ustanovení rozdílu dvou sledovaných skutečností v jedné oblasti.
Dobrá hypotéza by: měla být výrokem o vztazích mezi zkoumanými proměnnými a měla by
obsahovat jasné implikace pro ověřování těchto vztahů. Má být formulována v podobě, ve
které je testovatelná.
Kdy hypotéza testovatelná není?
• v momentě, kdy obsahuje pojmy, které jsou vágní, nejasné, hodně obecné,
mnohovýznamové. Tedy pokud jsou základní pojmy definované neadekvátně;
• když je tautologická – cirkulární, tzn. pokud je nějaký jev nebo skutečnost vysvětlován
tímtéž jevem nebo skutečností;
• pokud se odvolává na síly či ideje, které dosud věda nezná. Věda je založena především na
pozorovatelných jevech – na empirii, nemůže tudíž testovat vysvětlení anebo předpoklady
odvolávající se na skutečnosti, které nemůžeme pozorovat;
4
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
4 Metody vědecké práce
První charakteristikou vědecké metody je, že k poznávání přistupujeme systematicky
a organizovaně. Oba tyto pojmy, tedy systematičnost a organizovanost, mají vyjádřit skutečnost, že
těžiště vědeckého výzkumu nespočívá v bezprostředním a jednorázovém reagování na podněty tak,
jak tomu je u laického poznávání. Neznamená to však, že by ve vědě neexistovala náhoda, nápad či
intuice, naopak pro vědce je invence a štěstí jako špetka koření, nevyhnutelná. Tím hlavním ovšem
je práce organizovaná podle určitých pravidel, předem plánovaná a promyšlená. Pravidla a principy
vědecké práce jsou ve své podstatě zevšeobecněním zkušeností, které se při zkoumání jevů, objektů
zkoumání a událostí akumulovaly a osvědčily. Aplikování těchto pravidel chrání vědce před
závažnými chybami v přípravě, realizaci a vyhodnocování výsledků zkoumání.
Druhá významná vlastnost vědecké metody je ve své podstatě empirická. Slovo empirie pochází ze
starořečtiny a znamená zkušenost. Vědecké poznání staví na informacích získaných zkušeností,
kontaktem, manipulací s předmětem zkoumání. Tyto informace nazýváme data (z latinského datum
tj. údaj, danost).
4.1 Práce s daty
Vědecký důkaz je založen na zacházení s daty a jejich ověřování – nikoliv na logičnosti
vysvětlení.
Opírání se o data jako základ též znamená, že vědecké poznání je objektivní a verifikovatelné
(ověřitelné). Ovšem objektivnost ještě sama o sobě neznamená správnost. Objektivnost totiž
znamená jen to, že výsledek našeho zkoumání, nezávisí na tom, co si myslíme či přejeme my jako
výzkumníci, ale je daný daty, tzn. objektivně přístupnými a kontrolovatelnými údaji. Pokud určitý
postup (sled kroků) vykoná předepsaným způsobem za předepsaných okolností kdokoli, měl by při
zkoumání daného jevu dojít k podobným výsledkům. Tím dostává vědecké poznání i další vlastnost
a to ověřitelnost a opakovatelnost. Poznatek, který není možné empiricky znovu ověřit, je
nevěrohodný. Věda je tedy otevřena přísné kontrole.
Neustálé ověřování vědeckých poznatků vytváří předpoklady pro další charakteristiku vědecké
metody – sebekorekci. Pokud je vědecké tvrzení založeno na empirickém zkoumání a tudíž je ve
své povaze objektivní, můžeme jeho platnost znovu a znovu ověřovat za stejných a i změněných
podmínek. Jen tak získáme záruku, že pokud se v průběhu bádání vyskytly nějaké chyby, omyly,
budou s velkou pravděpodobností časně identifikovány a opraveny.
Dá se říct, že vědecké teorie jako by uspořádávají svět kolem nás a dávají smysluplnost spleti jevů
a událostí, které nás každodenně obklopují. Tedy přesněji ne svět, ale naše poznání světa. Vědecká
teorie organizuje a uspořádává empirické poznání (Ferjenčík 2010). To je základní funkce teorie.
Vědecké teorie nejen zpětně vysvětlují svět nebo některý z jeho aspektů, rovněž usměrňují další
zaměření a charakter následujících vědeckých bádání. Klíčové místo při vědeckém zkoumání má
volba metodologie, protože ovlivňuje výběr výzkumných metod a výsledný vědecký obraz
zkoumaného cíle.
4.2 Výzkumné cíle
jsou ideální konečné stavy, které mají být zkoumáním dosaženy. Z hlediska existenční formy
členíme výzkumné cíle na dva základní druhy, a to cíle funkční a cíle objektové.
Funkční cíle jsou takové, které se vztahují k plánované výzkumné činnosti. Jsou to cíle, které
strategicky zaměřují výzkumnou činnost určitým směrem. Vypovídají totiž o tom, „co se má ve
výzkumu dělat.“ Výzkumný cíl může mít i formu objektového cíle.
5
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Objektový cíl je takový, který výzkumnou aktivitu definuje ve formě měřitelného výstupu
(výsledku). Objektově definovaný cíl orientuje výzkum ke konkrétnímu měřitelnému výstupu.
Pokud již máme definován předmět zkoumání a stanoveny výzkumné cíle, rozvažujeme
o volbě vhodné výzkumné metodologie. Volba metodologie rozhodne o tom, zda obsah vědecké
výpovědi o zkoumané problematice bude mít nenormativní (tedy pozitivistický) obsah, či zda daná
výpověď bude normativní povahy. Volba metodologie podstatně ovlivní volbu výzkumných metod.
V počátku své práce autoři stanovují postupy a pravidla, podle kterých se pokoušejí:
◦ odpovědět na předem stanovené otázky
◦ naplnit cíle práce
◦ potvrdit nebo vyvrátit stanovené hypotézy
4.3 Metoda, metodika, metodologie a technika
Slovo „metoda“ pochází z řečtiny – „meta hodos“ – a v původním významu znamená „cesta
někam“. Metoda (viz Akademický slovník cizích slov) je způsob, jak dosáhnout nějakého
teoretického i praktického cíle (např. výrobní metoda, metoda experimentování, inovační metoda
apod.) Je to způsob, postup, jak pomoci určitých principů dosáhnout pravdivého poznání.
Metodika (viz tamtéž) je pracovní postup nebo nauka o metodě vědecké práce
Metodologie (viz tamtéž) je nauka o vědeckých metodách, výklad metod určitého vědního oboru.
Od metody se odlišuje pojem technika. Tou se rozumí konkrétní nástroj vycházející z principů
a zásad metody, umožňující získání konkrétních údajů o zkoumaných jevech
V této souvislosti je dobré se také zmínit o strategii výzkumu. Strategie v obecném chápání není
nic jiného, než „stanovování cílů (v našem případě globálních cílů výzkumu, které mají spíše
charakter záměrů) a způsobů jejich dosahování“.
K tomu, abychom dosáhli stanovených cílů si pak musíme vytvořit časový a věcný plán činností,
které je třeba vykonat.
4.4 Metody vědeckého zkoumání: základní typy přístupů
Základní logické metody vědecké práce se v praxi konkrétního vědeckého výzkumu vzájemně
doplňují, kombinují a samozřejmě ve svém účinku překrývají a tím vytvářejí i určitou synergii.
Normativní X deskriptivní přístup
Deskriptivní přístup je založen na empirickém rozboru již existujících systémů nebo jevů, které se
již staly (aktuálně se dějí). Jeho cílem je ukázat jaká je skutečnost ve vztahu ke stanovené hypotéze.
Metodou je empirický výzkum.
Normativní přístup ke zkoumání systému vychází z podrobné analýzy zkoumaného jevu či
systému a navrhuje teoretické postupy s cílem ukázat, jak by měl být současný stav normativně
upraven, aby fungoval tak, jak má, případně jinak. Metodou je analýza a syntéza minulosti,
současnosti a predikce budoucnosti. Součástí Závěrů článku pak může být návrh konkrétních
doporučení. Blíže viz vybrané pasáže odborného článku, který vznikla na základě verifikace
hypotézy.
6
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Příklad normativního přístupu vědecké práce
V akademickém roce 2011/12 byl v rámci projektu Vzdělávání budoucích středoškolských učitelů
přírodních věd a informatiky ,CZ.1.07/2.2.00/15.0201 ověřován nový předmět – Analytickodidaktické
praktikum (ADP). Autorem projektu pak PhDr. Jaromír Hališka, který také v tomto roce
efektivitu uvedeného praktika, zejména jeho přínos pro odbornou - psychodidaktickou přípravu
středoškolských učitelů, experimentálně ověřoval.
Pro tuto pedagogickou aktivitu byla stanovena následující hypotéza
Absolvování předmětu ADP prokazatelně zlepšuje odbornou psychodidaktickou přípravu
studentů učitelství PřF MU na jejich budoucí pedagogickou praxi.
Pro výuku tohoto předmětu byly stanoveny následující cíle:
Cíle kognitivní:
Psychodidaktickou analýzou ukázek vyučovacích jednotek nebo vybraných jejich částí,
zprostředkovaných pomocí záběrů videokamery na klinických školách (studentů na pedagogické
praxi, příp. učitelů školy), záznamů virtuálních hospitací z metodického portálu RVP, a podrobnou
metodickou analýzou konkrétních příkladů z praxe, kandidáti učitelství středoškolské matematiky,
přírodovědných předmětů a informatiky:
1. dokáží racionálně chápat a postupně systematicky si osvojovat vědecké poznatky z
psychodidaktiky a dalších vybraných vědních disciplin pedagogiky a psychologie jako
teoretického základu tvorby profesních (klíčových) kompetencí učitele SŠ
2. znají způsob, jak modifikovaně, s přihlédnutím k poznaným podmínkám na svém budoucím
pracovišti, úspěšné používat studiem osvojené metody a formy výuky v pedagogické praxi
3. umí pomocí uvedených teoretických poznatků zdůvodňovat, obhajovat či vyvracet určité
konkrétní činnosti edukačního procesu též z psychologických zřetelů
4. mají předpoklady v budoucí praxi se dále teoreticky i prakticky zdokonalovat.
Cíl afektivní:
Studující učitelství PřF MU si volí studium tohoto povinně-volitelného předmětu proto, že chtějí
získat co nejvíce teoretických i praktických poznatků a zkušeností pro svoji budoucí profesi –
středoškolského učitele, a formovat správný postoj k výkonu tohoto náročného povolání.
Průběh verifikace stanovené hypotézy a dosahování cílů
Charakteristika předmětu ADP byla zveřejněna na ISu.
Podmínkou přijetí ke studiu tohoto předmětu bylo absolvování předmětu Obecná a alternativní
didaktika, ukončené zkouškou.
Vzhledem k předpokládanému charakteru práce v tomto předmětu, byl počet účastníků tohoto
studia předběžně stanoven na max. 20 studentů v jedné skupině.
Po vypsání předmětu se však postupně přihlásil vysoký počet - 64 zájemců. Proto bylo rozhodnuto,
aby byly vytvořeny skupiny dvě, vždy po 20 studujících. Po upřesnění kritérií zůstalo zapsáno 40
studujících, kteří také, s výjimkou jednoho přihlášeného, který vůbec nenastoupil a ani se
neomluvil , praktikum úspěšně ukončili zápočtem.
Pro ověřování navrženého pojetí nového předmětu v praxi byla zpracována nejdříve pracovní verze
(viz příloha č.1) a po odborné diskuzi pak bylo zpracováno 2. vydání pojetí předmětu (viz příloha č.
2).
Pro práci studentů v praktiku byl zpracován Studijní materiál (viz příloha č. 3), který byl ještě před
zahájením praktik přepracován do definitivní podoby (viz příloha č. 4)., a tak byl také v praktiku
používán
7
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Praktikum proběhlo v podzimním semestru a. r. 2011/12 v každé skupině 11krát.
Experimentálně byla ověřována pravdivost stanovené hypotézy, a to
a) realizací samotného předmětu – efektivita obsahu i způsobu jeho výuky
b) srovnáním s probíhající pedagogickou praxí studentů na klinických školách.
Metody a organizační formy práce
Vyučovací jednotka trvala 100 minut
Pro studenty – účastníky praktik byl stanoven následující úkol:
Sledováním a analýzou videoukázek výuky studentů i virtuálních hospitací z metodického portálu
RVP
 vyhledávat a hodnotit výskyt účelově předem vytypovaných pedagogickopsychologických
jevů (úkol zadává předem vyučující podle Záznamu)
 samostatně vyhledávat výskyt těch jevů, které je svou účinností či naopak neúčinností
zaujaly, sdělovat a zdůvodňovat svůj názor na ně
 analyzovat, jak a jaké učitel vytvářel podmínky pro existenci žádoucích pedagogickopsychologických
jevů, vztahujících se k efektivitě edukace
 srovnávat různé styly práce vyučujících, hlouběji poznávat a analyzovat konkrétní edukační
situace, pokoušet se o zobecňování pro praktický transfer do možných nově vzniklých situací
i v budoucí praxi studentů.
Struktura jednotlivých praktik – postupy práce (model)
Postupně byly realizovány tyto teoreticko-praktické pracovní činnosti:
 Teoretický úvod, vztahující se k vytypovaným jevům (vyučující na základě přípravy na
výuku)
 Seznámení studentů s vytypovanými jevy, zadanými podle Záznamu, jež byly účelově
(shodně či rozdílně) stanoveny pro jednotlivá praktika
 Sledování videonahrávky (virtuální) hospitace
 Analýza hospitace dle vytypovaných jevů, diskuzní činnost ve skupinkách
 Prezentace názorů jednotlivými účastníky praktika v celé skupině praktik
 Závěry a doporučení pro praxi
Úspěšnost realizace tohoto systému je mj. podmíněna i náročnou, odbornou prací učitele, a to jak
v přípravě (výběr a analýza virtuálních hospitací), tak přímo v průběhu praktika.
Závěry - doporučení
Stanovená hypotéza, že absolvování předmětu ADP prokazatelně zlepšuje odbornou přípravu
studentů učitelství na jejich budoucí pedagogickou praxi, byla ověřena jako správná, bude-li
předmět i v budoucnu veden tvůrčím způsobem, včetně realizace některých účelných
připomínek a zkušeností vyučujícího a studentů z experimentálního ověřování v a.r. 2011/12.
Pro zvýšení účinnosti výuky tomuto předmětu doporučuji na základě ověření v a.r. 2011/12:
1. Teoretický úvod zařadit jen výjimečně (dle potřeby), lépe vést studenty k teoretickému
zdůvodňování jevů edukačního procesu přímo při jeho didaktické analýze. (Hališka, 2011 – in
press)
8
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
4.5 Metody vědecké práce a jejich klasifikace
Text o metodách si prostudujte, zaměřte se zejména na podtržené typy metod. Je důležité,
abyste ve svém článku použili alespoň tři zde popsané, podtržené metody a podrobně je
popsali v úvodu článku.
A) Metody empirické, které jsou založeny na bezprostředním živém obrazu reality. Do
těchto metod se zahrnují takové metody, v nichž se odraz jevů uskutečňuje prostřednictvím
smyslových počitků a vjemů zdokonalovaných úrovní techniky. Jedná se tedy o metody, kterými je
možno zjistit konkrétní jedinečné vlastnosti nějakého objektu či jevu v realitě. Obyčejně jsou tyto
metody rozděleny do podskupin podle způsobu jejich realizace:
- pozorování
- měření
- experimentování
B) Metody logické, které zahrnují množinu metod využívajících principy logiky
a logického myšlení. Patří k nim trojice „párových metod“
- abstrakce –konkretizace
- analýza –syntéza
- indukce –dedukce
Konkrétní metody: výčet
(podtržené metody prostudujte blíže a alespoň čtyři ve Vašich článcích použijte)
abstrakce – konkretizace
analýza – syntéza
indukce – dedukce
verifikace
diferenciace
analogie
komparace
deskripce (popis)
strukturalizace
klasifikace (kategorizace, hierarchizace) věcí, jevů a procesů;
interpretace
ilustrace na příkladu z praxe
analýza mediálního obsahu
pozorování
9
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
experiment
měření
dotazník
rozhovor: strukturovaný rozhovor (interview)
nestrukturovaný rozhovor
polostrukturovaný rozhovor
evaluace
případová studie
metaanalýza
scientometrická metoda
modelování
sebepozorování
skryté pozorování
skupinové pozorování (focus group)
brainstorming
brandwritting
TECHNIKY
Jde o různé techniky, s jejichž pomocí přiřazujeme číselné hodnoty takovým jevům, které
nemůžeme přímo měřit na intervalové nebo poměrové stupnici. Je předstupněm měření v užším
slova smyslu. Tvoří přechod od pojmů kvalitativních ke kvantitativním a umožňuje kvantifikovat
data typu: větší-menší, často-občas-nikdy apod.
testování
sociometrické techniky
obsahová analýza
sémantický diferenciál
asociační techniky
delfská metoda
škálování
4.6 Metody vědecké práce – popis a vysvětlení
Abstrakce - konkretizace
Abstrakce je myšlenkový proces, v jehož rámci se u různých jevů vydělují pouze jejich podstatné
charakteristiky (nepodstatné se neberou v potaz), čímž se ve vědomí vytváří model objektu
obsahující jen ty charakteristiky či znaky, jejichž zkoumání nám umožní získat odpovědi na otázky,
které si v práci klademe.
Abstrakce znamená zanedbání vedlejších aspektů pro snížení komplexnosti systému. Tato abstrakce
nutně musí být účelová.. Právě účel a otázky, které chceme zodpovědět jsou vodítkem pro redukci
prvků, jejich vlastností a vazeb mezi nimi.
10
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Konkretizace je opačný proces, kdy vyhledáváme konkrétní výskyt určitého objektu z určité třídy
objektů a snažíme se na něj aplikovat charakteristiky platné pro tuto třídu objektů.
Analýza - syntéza
Analýz
Východiskem analýzy je zkoumání faktů, hledání opakovatelnosti. Na základě metody
analýzy je pak použita metoda zobecnění, vyslovovány (odvozovány) jsou pak obecné závěry.
Z nich odvozené teorie jsou pak použity na explanaci jevů.
Analýza (např. obsahová analýza, analýza mediálního sdělení) je proces faktického nebo
myšlenkového rozčlenění celku (jevu, objektu) na části. Je to rozbor vlastností, vztahů, faktů
postupující od celku k částem.
Analýza umožňuje odhalovat různé stránky a vlastnosti jevů a procesů, jejich stavbu, vyčleňovat
etapy, rozporné tendence apod.
Analýza umožňuje oddělit podstatné od nepodstatného, odlišit trvalé vztahy od nahodilých. Pro
vlastní analýzu je nutné stanovit seznam proměnných, které budete v analýze rozebírat.
Syntéza znamená postupovat od části k celku. Dovoluje poznávat objekt jako jediný celek. Je to
spojování poznatků získaných analytickým přístupem. Syntéza tvoří základ pro správná rozhodnutí.
Oba myšlenkové pochody (analýzu a syntézu), podobně jako abstrakci a konkretizaci, nelze chápat
odděleně, izolovaně. Je důležité důmyslně rozebírat jev na menší složky a z nich potom sestavit
celek. Není to však pouhé skládání jednotlivých částí, ale je to činnost odhalování nových vztahů
a zákonitostí. Východiskem analýzy je zkoumání faktů, hledání opakovatelnosti. Na základě
metody analýzy je pak použita metoda zobecnění, vyslovovány (odvozovány) jsou pak obecné
závěry. Z nich odvozené teorie jsou pak použity na explanaci jevů.
Indukce - dedukce
Indukce je proces vyvozování obecného závěru na základě poznatků o jednotlivostech. Indukce
zajišťuje přechod od jednotlivých soudů k obecným. Induktivní závěr lze považovat za hypotézu,
protože nabízí vysvětlení, i když těchto vysvětlení může být v praxi více. Závěry induktivních
myšlenkových pochodů jsou vždy ovlivněny subjektivními postoji (zkušenostmi, znalostmi) a mají
proto omezenou platnost.
Indukce se objeví všude tam, kde pozorujeme nějaký fakt (jev, vlastnost) a ptáme se „Proč to je?“
Pro získání odpovědi si vytvoříme předběžné (nezávazné) vysvětlení (hypotézu) a tato hypotéze je
přijatelná jestliže nám vysvětlí proč daný jev nastal.
Indukce je tedy postup od konkrétního, daného k abstraktnímu, zobecňujícímu. Právě ona nám
umožňuje překročit časoprostorovou omezenost dat. Napomáhá formulovat všeobecně platná
pravidla, principy či zákonitosti. V konečném důsledku umožňuje využít dostupné informace
k vytvoření vědeckých teorií – induktivní závěry překračují informaci získanou v původních datech.
Pozor, zásada indukce se vztahuje jen na ověření daného očekávání, které se vztahuje pouze na
jediný nový případ. Z pravděpodobnosti jednotlivého případu neplyne pravděpodobnost nastání
všech případů. Tato skutečnost má důležitý metodologický význam pro hodnotu závěrů. To, že je
pravdivý jednotlivý případ ještě neznamená, že daná skutečnost vyplývá z pravdivosti
obecného zákona. Pravděpodobnost obecného zákona je menší nežli pravděpodobnost jednotlivého
případu. Indukce tedy nevede ke spolehlivému výsledku.
11
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Dedukce je způsob myšlení, při němž od obecných závěrů, tvrzení a soudů přecházíme k méně
známým, zvláštním. Vycházíme tedy ze známých, ověřených a obecně platných závěrů a aplikujeme
je na jednotlivé dosud neprozkoumané případy. Dedukce je proces, ve kterém testujeme, zda
vyslovená hypotéza je schopna vysvětlit zkoumaný fakt.
V předešlém textu jsme si řekli, že vědecká teorie musí být ověřitelná. Pokud ovšem není možné
dokázat, že nějaká teorie (ta, ke které jsme došli induktivní cestou) je pravdivá, potom již zůstává
druhá možnost, a to zkusit dokázat, že teorie je nepravdivá. Karl Popper (19997, 2000) v této
souvislosti zavedl termín falzifikace (vyvrácení) vědecké teorie. Tj. nehledáme cesty, jak teorii
potvrdit, ale naopak: formulujeme předpoklady, situace, které pokud nastanou, teorii s úplnou
jistotou vyvrátí. Takové specifické předpoklady nazveme deduktivně vyvozené hypotézy a postup
od obecného výroku k formulování specifických důsledků tohoto výroku nazýváme dedukce.
Jestliže indukce vede ke zrodu teorie, potom dedukce je cesta k testování této teorie.
Podle Poppera (1997, 2000) neexistuje teorie, která by byla konečnou pravdou, jen čeká na
to, kdy bude nahrazena lepší teorií. Tudíž se jedná o cyklus zrodu a zániku vědeckých teorií
přibližujících se pravdě.
Ve vědeckém poznání můžeme ale využít i kombinaci deduktivního přístupu s přístupem
induktivním. Jak již název napovídá, uvedený přístup je mixem obou předchozích metod. Takový
přístup obvykle nejpřesněji odpovídá povaze zkoumání v sociálních vědách.
Hypotéza ve vztahu k indukci a dedukci
Pravdivost či nepravdivost obecných, induktivně vyvozených závěrů a tvrzení nemůžeme zkoumat
přímo. Stejně nemůžeme přímo zkoumat takzvané logické konstrukty, tedy pojmy, které si člověk
vytvořil např. pro označení předpokládaných a přímo nepozorovatelných příčin lidského chování.
Jak je možné tyto konstrukty a obecné výroky zkoumat, když nejsou přístupné pozorování
a ověřování?
Základní postup, který se v těchto případech aplikuje, se skládá ze tří kroků:
1. logický konstrukt i univerzální výrok deduktivně rozložíme do řady přímých, konkrétních
a bezprostředně ověřitelných výroků – jedná se o deduktivně vyvozené hypotézy;
2. tyto přímé výroky – hypotézy ověřujeme tak, že porovnáváme tyto konkrétní předpoklady
s empiricky získanými daty;
3. když jsou hypotézy (předpoklady) ve shodě s daty, induktivně podporují pravdivost
logického konstruktu anebo univerzálního výroku (i teorie);
4. Pokud získaná data odporují naším hypotézám, buď byl chybný náš konstrukt (teorie), nebo
jsme pochybili při deduktivním vyvozování hypotéz, anebo jsme se zmýlili při sbírání
a vyhodnocování dat.
Hypotéza bývá nejčastěji deduktivně vyvozena z teorie a slouží ověřování pravdivosti či
nepravdivosti dané teorie. Jenomže hypotézu neformulujeme pouze deduktivně. Často
na základě předběžně zkušenosti, intuice uvažujeme o možných vztazích mezi jevy. V tomto
případě je hypotéza pokusným vysvětlením nějakého jevu, pokusná odpověď na otázky „jak
a proč“. Následné ověření těchto hypotéz může vést k zobecnění – k formulování teorie.
12
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Strukturalizace
znamená nalézt pro komplexní systém redukované znázornění takové, které by zachovalo charakter
celku s jeho specifickými znaky. Často strukturujeme zkoumaný systém z praktických důvodů do
subsystémů a pak zkoumáme každý subsystém samostatně, protože zkoumání celého systému by
bylo příliš složité, nákladné, případně nemožné. Je otázkou, podle jakého hlediska systém
strukturujeme. Opět tom závisí na účelu zkoumání. Pozor ale na zachování tzv. holistického
(celostního) principu, čili vedle zkoumání jednotlivých subsystémů musíme také zkoumat
vzájemné vazby těchto subsystémů v celku. Zvlášť se musíme věnovat individuálním vazbám
jednotlivých podsystémů na okolí systému.
Nejčastěji volíme pro abstrakci a strukturalizaci princip hierarchizace, kdy rozklad systému do
podsystémů provádíme podle jejich vztahu nadřazenosti a podřízenosti.
Analogie
Je odvození závěru na základě podobnosti s jiným systémem či s jinou situací. Používá se
především při případovém usuzování. Místo aby znalosti měly podobu (obecných) pravidel, jsou
tvořeny souborem dříve vyřešených (typických) případů a to jak úspěšně, tak i neúspěšně. Výhodou
je, že na rozdíl např. od klasických expertních systémů, není třeba pracně získávat znalosti od
„experta“, ale stačí získat jen dostatek reprezentativních případů.
Verifikace
Jestliže je věta „obrazem světa,“ pak bychom měli nalézt metodu, která prověří, zda tento obraz
světa je reálný (odpovídající skutečnosti), nebo či je z jakýchkoliv důvodů deformovaný. Nástrojem
k tomuto prověření je metoda verifikace. Při použití metody verifikace předpokládáme, že
verifikací je možné prověřit věty z hlediska jejich významu (resp. pravdivosti). Předpokladem
verifikace je, že vyslovená věta je v principu verifikovatelná, že tedy má empirický obsah.
Prvním druhem jsou věty, které jsou neverifikovatelné. Jsou to věty, které v principu nelze
prověřit. K takovým větám patří i věty normativní teorie. Obsah takových vět (a pojmů) leží mimo
možnost prověření. Příkladem takové věty je: „Toto rozdělení důchodů ve společnosti je
spravedlivé.“
Daný výrok je normativní. Pozitivisticky orientovaní vědci popírají možnost takový výrok
verifikovat, protože spravedlnost je svým obsahem metafyzickým pojmem. Není možné jej tedy
verifikovat. Můžeme jej nanejvýše zkoumat z pozic správnosti logické výpovědi. Analýza
z hlediska pozitivní teorie nemá smysl.
Do množiny neverifikovatelných vět patří i takové výroky, které jsou zjevnými nesmysly.
Příkladem jsou takové výroky, jako je „Toto je nepolitická politika.“ Daný výrok je obdobným
protimluvem, jako je protimluvem věta „Toto je kulatý čtverec.“
Druhou skupinu výroků tvoří věty, které jsou pozitivně verifikovatelné. V tomto případě můžeme
výrok přímo empiricky prověřit. Odpovídá-li daný výrok skutečnosti, pak je daný výrok pravdivý.
Jestliže se takový výrok nepotvrdí, není pravdivý.
Můžeme rozlišit dvojí verifikaci, a to verifikaci přímou a verifikaci nepřímou.
Přímá verifikace je založena na takovém postupu, kdy můžeme smysly (pozorováním)
bezprostředně prověřit pravdivost výroku, že je tomu skutečně tak, jak tvrdí výrok.
Nepřímá verifikace je založena na logickém odvození výroku, který pak můžeme přímo empiricky
prozkoumat, že tomu tak skutečně je, jak výrok tvrdí. Pokud tomu tak není, pak je výrok vyvrácen.
Uvedené závěry jsou využívány pro formulování vědecké teorie.
13
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Diferenciace: Diferenční analýzy usilují o definování rozdílu dvou sledovaných skutečností v jedné
oblasti.
Interpretace
Termín interpretace označoval výklad smyslu nějakého textu. Původně se jednalo o literárněvědní
disciplínu, jejímž východiskem byl literární text a cílem adekvátní pochopení a výklad slovesného
uměleckého díla. Předmětem interpretační činnosti však dnes muže být jakékoli umělecké dílo či
kulturní objekt/výtvor.
Interpretační metody vycházejí z nejrůznějších názorových a vědních hledisek, například si všímají
vně-textových i mimoliterárních vztahů díla (geneze, vztah k jiným artefaktům, k jazykovému
systému a ke skutečnosti).
Explanace (vysvětlení) výskytu věcí, jevů a procesů na základě výzkumů nebo citování odborné
literatury
Predikace (předpověď) výskytu věcí, jevů a procesů;
Pozorování
Pozorování patří k nejzákladnějším technikám sběru dat. Vědecké pozorování je selektivní, stejně
tak jako běžné lidské pozorování. Mezi selektivitou laika a selektivitou profesionála je ale podstatný
rozdíl – člověk si běžně všímá těch věcí, které ho uhodí do očí svojí zajímavostí, nezvyklostí,
nápaditostí, zatímco vědec pozoruje to, co si předem pečlivě naplánoval pozorovat a co nejlépe
pečlivě definoval a vymezil. Vědecké vnímání je tudíž plánovitě selektivní.
Plánovitost a určitá systematičnost jsou charakteristiky, které odlišují běžné pozorování od
pozorování profesionálního. Nejvíce se projevují v tom, jak vědec odpovídá na dvě základní otázky
pozorování: co a jak pozorovat.
Přesné a jasné definování objektu pozorování potřebujeme proto, abychom svoji pozornost
nesoustředili na věci a události, které s tímto objektem nesouvisejí anebo souvisejí jen zdánlivě.
Vymezení toho, co pozorovat není jednoduchý úkol. Problém výběru kategorií pozorování znamená
totiž výběr terčových jevů, okolností a skutečností mezi celým obrovským množstvím dějů. Volba
kategorií ještě navíc souvisí s mírou detailnosti našeho pozorování a to je problém výběru jednotek
pozorování.
Pozorování může v míře detailnosti velmi variovat. Výběr malých segmentů chování odpovídá
přístupu, který označujeme termínem molekulární. Zde je předností to, že malé segmenty je možné
přesněji definovat a identifikovat. Někdy, ale přílišná detailizace vede k utopení se v množství
podrobností a přitom nám mohou uniknout podstatné souvislosti mezi jevy. V takovýchto případech
je lepší volit tzv. molární přístup. Zde se již nedíváme na jevy mikroskopicky, ale kategorie
pozorování vybíráme tak, abychom do nich umístili větší a komplexnější jednotky pozorování (série
úkonů). Molární přístup nám umožní zachytit logiku komplexního chování osoby ve složitějších
situacích, ovšem klade na pozorovatele větší nároky ohledně zařazení projevů do určité kategorie.
Při tomto přístupu již nestačí, aby pozorovatel jednoduše zaznamenal to, co vidí. On musí
zaregistrované posoudit, zhodnotit a též interpretovat. Interpretace přesahuje bezprostředně daná
data, je již i funkcí pozorovatel. Proto je přesnost molárních jednotek pozorování nižší a
subjektivnější než u molekulárního přístupu (Ferjenčík, 2005).
Takže, pokud zamýšlíte pozorovat menší výseky událostí a časově kratší, relativně izolované děje,
14
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
asi bude vhodnější mikroskopický pohled a tudíž molekulární přístup. U pozorování rozsáhlých
komplexních jevů spíše pak molární přístup.
Formy pozorování
Měření – příležitostné námitka stran „nevědeckosti“ pozorovací metody bývá nejméně často určena
měření. Jedná se sice rovněž o (většinou vizuální) vnímání, avšak není při něm pozorována samotná
událost, nýbrž mezi pozorovatele a pozorované je vsunuta technická aparatura (stopky, galvanometr,
polygraf apod.), která pozorování vlastně proměňuje ve „zjišťování“.
Rozhovor
Nejpodstatnější rozdíl mezi pozorováním a rozhovorem je v tom, že rozhovor představuje
zprostředkovaný a vysoce interaktivní proces získávání dat. Zprostředkovanost a interaktivnost
činí rozhovor paradoxní a vnitřně rozpornou metodu.Rozhovor je přímou sociální interakcí.
Výzkumník aktivně vstupuje do situace a ať chce či nechce ovlivňuje množství a charakter
informací sdělených respondentem. Navíc tyto informace jsou vždy zprostředkované. To je dáno
specifickými záměry respondenta – z různých důvodů nepovíme vše, co si myslíme a rovněž je to
dáno jazykovou obratností, strukturou a povahou jazyka. Jakákoliv verbální výpověď nikdy
nedokáže v úplnosti vyjádřit jedinečnost předmětu nebo skutečnosti. Je pouze nástrojem k jejímu
opisu.
Nicméně navázání osobního kontaktu usnadňuje hlouběji proniknout do motivů a postojů
respondentů. Rozhovor se dá přizpůsobit zvláštnostem různých situací, slouží k hlubšímu objasnění
kontextu a důvodů odpovědí. Zároveň lze při této metodě zachytit nejen sdělovaná fakta, ale i
některé vnější reakce dotazovaného, a podle nich pohotově usměrňovat rozhovor potřebným
směrem. Navození osobního kontaktu a sblížení dotazované osoby s výzkumným pracovníkem
vyžaduje aby vzbudil důvěru u osob, s nimiž provádí rozhovor. Podaří-li se mu vzbudit ovzduší
důvěry a otevřenosti, může metodou rozhovoru odhalit fakta, zkušenosti, názory a postoje
zkoumaných osob, které jsou ostatním metodám nedostupné. Je důležité dbát, aby respondent nebyl
ve svých výpovědích ovlivňován těmito sociálně osobními vztahy nebo způsobem dotazování.
Typy rozhovorů
Strukturovaný rozhovor (interview) probíhá podle otázek, jejichž znění i pořadí jsou přesně
určeny a předem připraveny. Jeho výsledky jsou snáze zpracovatelné, ale hloubka poznání se tím
zmenšuje. Do jisté míry šablonovitý postup může vést k získání nepřesných a neúplných údajů.
Této formy rozhovoru se nejčastěji využívá, mají-li se zjistit určité tendence zkoumaných jevů.
Nestrukturovaný rozhovor probíhá pružněji. Výzkumný pracovník si pochopitelně připraví jen
základní otázky, které bude klást. Ale jejich obsah, pořadí a formulace závisí na tazateli, který se
přitom nemusí přidržet žádného schématu. Nedostatkem tohoto postupu je větší obtížnost
zpracování získaného materiálu. Nestrukturovaný rozhovor se často používá v případě, má-li
odhalit situace jednotlivého respondenta a rovněž tam, kde se poprvé seznamuje badatel
s problémem. Tam, kde se již orientuje ve vztazích a chce studovat určitý aspekt problémů, lze
s prospěchem využít strukturovaného rozhovoru.
Za nejvhodnější se obvykle pokládá polostrukturovaný rozhovor. V něm se zvyšuje aktivita
interviewujícího. Má předem připravený seznam otázek, ale způsob, forma odpovědí na tyto otázky
zůstává víceméně volná.
15
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Naprostým základem každého typu rozhovoru jsou otázky. Na volbě a znění otázek, na jejich
pořadí závisí kvalita a množství získaných informací. Základním požadavkem
při metodě rozhovoru tedy je, převést hypotézu výzkumu do slovních stimulů (otázek) takovým
způsobem, aby skutečně získané údaje ověřovaly tuto hypotézu. Nejde tedy o prosté sbírání faktů
nebo názorů lidí na určité otázky.
- otázka musí mít vztah k výzkumnému problému;
- typ a forma otázky musí odpovídat typu a charakteru informace;
- otázka musí být jasná a nedvojsmyslná;
- otázka nemá být sugestivní;
- otázka nemá stavět na informacích, které respondent nezná;
- otázka má být formulována tak, aby byla emocionálně přijatelná;
- otázka nemá navádět k sociálně žádoucím odpovědím;
Cíle výzkumu rozhovoru není vždy vhodné realizovat přímými otázkami. Někdy je vhodné tázat se
nepřímo.
Otevřené otázky jsou formulovány tak, aby možnosti odpovědi respondenta nebyly ohraničené.
Otevřené otázky obvykle navádí k jaksi podrobnějšímu vysvětlování vlastních názorů, umožňují
větší vhled do způsobu, jakým jedinec zpracoval či pochopil určité skutečnosti.
V uzavřených otázkách si respondent může jako odpověď vybrat jednu z předem připravených
alternativ. Proto jsou někdy nazývány též jako otázky s nucenou či omezenou volbou. Uzavřené
otázky jsou tzv. věcnější, jejich pomocí můžeme získat větší množství různých informací a to
v kratším čase. Tím, že odpovědi na ně jsou obvykle stručné (souhlasím-nesouhlasím), umožňují
eliminovat nekontrolovaný tok informací od respondentů.
Otevřená: „Jak byste charakterizoval svou finanční situaci v porovnání s uplynulým rokem?“
Uzavřená: „Zlobí vás, když lidé nesouhlasí s vaším názorem?“
Významnou etapou je především náležitá příprava rozhovoru. V přípravné etapě výzkumník
vymezí jasně problém, k němuž je rozhovor zaměřen, určí vzorek respondentů, zvolí typ rozhovoru
a vypracuje plán. Tedy základní otázky: „o čem?, s kým?, jak?“. V předvýzkumu plán prověříme
a zpřesníme. Často je nutné i připravit a zacvičit řadu spolupracovníků, kteří budou rozhovor
provádět.
V úvodní etapě rozhovoru stojí výzkumník před dvěma základními úlohami:
a) srozumitelně vysvětlit cíl, smysl a obsah rozhovoru;
b) navodit optimální emocionální klima kontaktu;
Doporučuje se začínat rozhovor nejobecnějšími otázkami, které uvedou respondenta
do okruhu problematiky, která je předmětem zkoumání. Postupně badatel přechází k otázkám
speciálním, zahřívacím (ice-breakers) a teprve uprostřed hovoru klade otázky, které jsou základním
cílem výzkumu. V této části jde o získání tzv. jádrových informací.
V průběhu rozhovoru je důležité, aby výzkumný pracovník motivoval respondenty ke spolupráci.
Projevuje zájem o výpovědi respondenta. Řídí rozhovor taktně a nevtíravě. Podněcuje jej, aby podal
16
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
plné informace o předmětu hovoru, ale netrvá na nich úporně. Respondent by neměl vytušit
z otázek nebo reakci tazatele, co si on o tématu hovoru myslí. Jedna z nejčastějších chyb tazatelů je
totiž tendence k verbálnímu hodnocení výpovědí respondenta.
Určitým problémem při použití metody rozhovoru je jeho zaznamenávání a volba techniky
registrace dat. Výzkumný pracovník buď sám zaznamenává odpovědi během rozhovoru (obyčejně,
stenograficky), nebo použije technický prostředek (nahrávače, videokamera). To je nutné, pokud
potřebujeme přesně zachytit doslovné znění odpovědi. Rovněž se více můžeme soustředit na obsah
hovoru a věnovat pozornost neverbálním projevům respondenta. Je nutné dbát na to, aby přítomnost
techniky negativně neovlivňovala respondenta.
Informace získané z rozhovoru jsou nezpracovanou surovinou, kterou je třeba utřídit, analyzovat
a pečlivě vyhodnotit. Způsobů třídění a analyzování dat je mnoho. Záleží především na účelu
rozhovoru (interview).
5 Struktura kritického článku (např. recenze) v jednotlivých odstavcích (dle subtémat)
Úkoly k samostudiu:
1. Pročtěte si, jak má vypadat struktura odborného článku a podle ní pokračujte v psaní
Vašeho článku. Důležité je, aby Váš tet obsahoval všechny zmíněné prvky.
Titulek
Anotace
Klíčová slova
Text dělený do tematicky uzavřených:
• odstavců
• kapitol (případně podkapitol) oddělených mezititulky po cca 1500-200 znacích
Co má být obsahem jednotlivých kapitol Vašeho článku?
1. Uvedení do kontextu (historického, oborového) a představení základních pojmů, témat,
metod a základní literatury
2. Konkrétní představení tématu (cílem je, aby si jej čtenář uměl představit a získal k němu
vztah)
3. Rozbor tématu pomocí metod a technik
4. (analýza, interpretace, komparace, strukturalizace, ilustrace pomocí ukázek, popisu
atmosféry, ilustrace pomocí úryvků z rozhovorů s odborníky apod.)
5. Hodnocení
1. odborné, z pozice teoretika
2. subjektivní, z pozice uživatele díla (důležité naznačit, co je osobní názor "myslím si")
6. Shrnutí výsledků
1. odpovědi na otázky
2. potvrzení / falzifikace hypotézy
Informace sloužící čtenáři ke snadnému dohledání tématu (jde-li např. O aktuální
výstavu apod.: (odpovědi na otázky: co, kdy, kde, kdo, jak, proč)
Seznam použité literatury
Obsahující věškerou dostupnou literaturu k tématu:
17
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
knižní zdroje
odborné články z oboru TIM (www.ezdroje.muni.cz)
Poznámkový aparát
Seznam citací a vysvětlivek
6 Praktické ukázky anotací
Úkoly k samostudiu:
2. Pročtěte si ukázky anotací. Sledujte, zda obsahují všechna důležitá subtémata (cíle,
otázky, metody...). Ideálně si je v textu podtrhejte a popište.
3. Zaměřte se na subtémata, která v anotaci chybí a navrhněte písemně jejich znění.
Tématem této diplomové magisterské práce je on-line život po smrti. Aktuální otázka smrti virtuální
identity, odtělesnění informace bude v kontextu metodologie komaparace historických vizí s
dnešním diskurzem analyzována optikou interaktivních médií. Soudobá manipulace s daty
zemřelého českého uživatele bude mj. orientována na připravenost internetových serverů v
souvislosti se smrtí v realitě. Rozbor existence posmrtně žijící virtuální identity bude doplněn o
definice souvisejících pojmů jako je digitální dědictví či virtuální hřbitovy. Cílem práce je
prozkoumat „život“ virtuální identity po smrti a revidovat hypotézu, že virtuální identita je
neusmrtitelná.
Anotace: Bakalářská práce „Elektronická kniha z pohledu teorie nových médií“ se zabývá analýzou
elektronické knihy a elektronického textu z hlediska typických vlastností nových médií jak je definují
teoretici Martin Lister a Lev Manovich. Aplikací těchto charakteristik a uvedením příkladů je
dokazována novomedialita elektronické knihy. Dále je sledován proces remediace z tradičního
média knihy do elektronické podoby a jeho důsledky. Tato změna je v textu sledována s ohledem na
historické, kulturní a technologické aspekty vývoje. Zpětně jsou pak uvedeny příklady forem textu,
které vykazují určité znaky novomediality, a také jsou zkoumány vlivy elektronického média na
současnou podobu tištěné knihy. Dalším bodem práce je popis zařízení elektronické čtečky z
hlediska jeho funkcí a podpory inovativních technologií, který je podložen osobní zkušeností.
Součástí práce je studie, kdy byl na základě dotazníku vytvořen profil současného čtenáře e-knihy
zobrazující postoje respondentů k elektronickým knihám a jejich vztah k nové technologii s důrazem
na komparaci výhod a nevýhod tištěných a elektronických knih. V závěru práce je položena otázka,
zda nová digitální forma knihy má tendenci v určitém směru nahradit klasickou knihu a jsou zde
uvedeny jevy, které pravděpodobně tomuto vývoji mohou zabránit.
Bakalářská práce "Prima Cool – jaká je její cílová skupina?" analyzuje první celoplošnou televizní
stanici svého druhu v České republice – Primu Cool. Program, který se svým zaměřením profiluje
na mužského diváka ve věkovém rozmezí 15–40 let, je svojí specifikací unikátní a v mnoha směrech
zcela odlišný od zavedených vysílacích schémat ostatních televizních stanic. Práce se zaobírá
otázkou, jaká je cílová skupina TV Primy Cool a na základě existujících výzkumů a statistik
analyzuje a porovnává, do jaké míry je její marketingová strategie u předpokládané cílové skupiny
úspěšná. Na počátku se práce zabývá představením stanice jako takové a pokračuje shrnutím
základních principů tvorby její marketingové strategie. V druhé kapitole se zaměřuje na
problematiku cílových skupin a způsoby měření sledovanosti. Analyzuje jejich limity a vysvětluje
18
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
měřící atributy. Třetí kapitola přibližuje vysílací schéma televize, představuje tvůrčí tým a zaměřuje
se na celý proces tvorby, přibližuje afinitu zaměření a na základě komparace charakterizuje
současné televizní přístupy . Čtvrtá kapitola se zabývá marketingem a strategiemi k oslovení
diváka, v podkapitolách rámcově analyzuje samostatné prvky komunikace – event marketing,
sociální marketing a představí sociologický průzkum značky. Poslední kapitola shrnuje závěry
kapitol a zamýšlí se nad otázkou, zda-li je Prima Cool svými výsledky opravdu jasné zacílenou
televizí pro mladé. Závěr využívá představených výsledků a odpovídá na otázky kladené v úvodu
práce.
Cílem bakalářské práce s názvem Virální marketing optikou teorie nových médií je zmapovat na
základě dostupné literatury a analýzy webového prostředí specifický marketigový nástroj, jehož
využití v masovém měřítku umožnil až rozvoj Internetu a potenciál nových médií: Jde o tzv. virální
marketing, jehož roli v marketingové kampani jako takové práce reflektuje, se zaměřením na oblast
sociálních sítí, emailu a webových aplikací typu YouTube. Teoretická část práce představuje virální
marketing optikou teorie nových médií. Počínaje historickým vývojem, přes rozdělení a
charakteristiku jednotlivých typů virálního marketingu, konče zhodnocením jeho pozitiv a negativ
v rámci marketingové strategie. Na základě dostupné literatury (zejména prací Douglase Rushkoffa
a Henryho Jenkinse) práce reflektuje současnou názorovou šíři v definování virálního marketingu.
Praktická část práce je pak analýzou konkrétních virálních kampaní, zatímco výsledkem práce je
nástin principů tvorby úspěšné virální marketingové kampaně.
Práca sa zaoberá komunikáciou sprostredkovanou počítačom (Computer Mediated Communication
– CMC) v prostredí sociálnej siete Facebook a pozíciou tohto typu komunikácie v každodennom
živote jednotlivca. Predpokladáme, že virtuálny svet Facebooku vytvára svoju vlastnú špecifickú
sociálnu realitu, ktorá svojim spôsobom simuluje komunikáciu face-to-face, ale úlohy
komunikačných subjektov, ich komunikačné stratégie, obsah komunikácie a komunikačný kontext tu
získavajú nové a veľmi špecifické podoby. Práca si kladie za cieľ skúmať špecifiká CMC
komunikácie v prostredí Facebooku teoreticky, na základe dostupných prác z oboru nových médií;
a tiež prakticky, metódou hĺbkových rozhovorov a analýzou komunikácie piatich konkrétnych
užívateľov Facebooku. Cieľom je popísať vplyv CMC komunikácie na každodenný život užívateľa
Facebooku a tiež ukázat, prečo a ako v tomto prostredí dochádza ku zmenám v ponímaní úlohy
a stratégie komunikačných subjektov, čo určuje obsah komunikácie a tiež komunikačný kontext
v najväčšej internetovej sociálnej sieti súčasnosti.
Bakalářská práce „Důležitá výročí podle Google v Evropě“ se zabývá aktualizacemi loga Google
(tzv. "google doodles") v souvislosti s důležitými evropskými svátky a významnými událostmi. Na
začátku je stručně popsána historie oficiálního loga a nastíněna celková strategie tvorby vizuálního
stylu Google, dále práce hodnotí současné pojetí „googlovského“ loga jak po stránce estetické, tak
z hlediska strategie marketingové komunikace. Práce si klade dvě zásadní otázky: jaké funkce
nových médií Google plní (předpokládat lze funkce interaktivní, zábavní, hypertextové), a v čem
nabízí více než konkurence. Práce dále popisuje, jací autoři stojí za aktualizacemi loga a podle
jakého klíče se důležitá výročí vybírají. Na závěr práce interpretativně analyzuje několik
konkrétních doodles. Všímá si toho, z jaké části Evropy doodle pochází, jaký svátek prezentuje jako
důležitý, co uživateli Googlu sděluje, kam hypertextově odkazuje a jaké jsou jeho estetické kvality.
Silné vydavatelské domy letos ruší některé své regionální redakce tištěných i online novin. Týká se
to i redakcí, které sídlí v Brně. (NĚMCOVÁ, 2011). Bakalářská diplomová práce Co nabízí čtenáři
regionální online zpravodajství na webech brno.idnes.cz a rovnost.cz? proto porovnává dva
19
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
regionální zpravodajské servery - rovnost.cz a brno.indes.cz, které přináší pravidelné zpravodajství
z regionu jižní Moravy. Práce ukazuje, jak se redakce těchto serverů snaží získat čtenáře. Pomocí
srovnávací analýzy práce zkoumá proměnné jako například počet vydaných článků za den,
přejímání zpráv z agentur versus práce regionálních redaktorů atd. Práce zjišťuje také to, jak obě
média využívají potenciál online médií. To, jak se oběma serverům daří získávat své čtenář ilustrují
vedle zjištění komparace a analýzy i citace z rozhovorů se čtenáři obou zpravodajských serverů.
Bakalářská práce Od Xanadu k Wikipedii: utopie, ideál a současná realita hypertextové
encyklopedie se zabývá aspekty původní a současné podoby nového média, kterým je hypertextové
encyklopedie. Jako předmět analýzy, komparace a reflexe, prováděné optikou teorie nových médií,
slouží dva hypertextové encyklopedické projekty, oba vzniklé na základě idey kolaborativního
autorství a předpokladu, že potenciál hypertextu a nových médií obecně promění analogovou
encyklopedii v nové, digitální médium s větším potenciálem. V první části práce je z dnešního úhlu
pohledu jako utopické prezentováno pojetí hypertextové literární knihovny Xanadu, jak bylo
koncipováno Theodorem Nelsonem. Druhá část práce analyzuje současnou hypertextovou
encyklopedii Wikipedii, u které však předpokládáme i jisté slabiny (zejména co se týče relevance
poskytovaných informací). Výsledkem práce je jednak komparace obou podob hypertextové
encyklopedie, druhak reflexe, ve které jde zejména o vymezení mechanismů a vlivů, jež vlastnosti
nových médií limitují, a také o pojmenování rizik a nezamýšlených důsledků, které s sebou vývoj
nových médií přináší.
Bakalářská práce Jak nová média formují vztah interpreta a posluchače? se pokusí zmapovat
změny, které do dané oblasti vnesla možnost zveřejňovat audiovizuální díla v digitální podobě v síti
internet. V práci si kladu otázku “jaké prostředky marketingové komunikace s klientem v síti
internet v současné době využívá hudební průmysl?”. Do hry vstupují sociální sítě, datová úložiště,
streamování obsahu, platformy využívající mikroplatby a řada dalších faktorů (bezplatné
poskytování obsahu, pirátsví apod.), jež práce definuje jako součást komplexního modelu
distribuce, ve kterém dnes interaktivní komunikace mezi umělcem a publikem hraje zásadní roli.
V praktické části práce na základě zjištěných skutečností analyzuje a hodnotí marketingovou
komunikaci rappera Eminema s jeho publikem.
Vývoj trendů webových technologií v současné době má tendenci měnit chápání podstaty internetu.
Lidé dosud konzumovali web v podobě desktopových prezentací. Nyní dochází k migraci webu ze
stolních počítačů na mobilní zařízení. Jaké vize a technologie nutí společnost ke změně využívání
webu? Jakých nových cílů mohou vývojáři webových aplikací dosahovat při tvorbě nových
interaktivních programů pro mobilní zařízení? Pomocí analýzy statistik zkoumající počet mobilních
a desktopových zařízení přistupujících na internet čtenářům zdůvodním, proč vývojáři přizpůsobují
vývoj webu novém trendu. Dále představím, s jakými omezeními musí vývojáři pracovat a naopak
jaké interaktivní prvky jim dovolují vytvářet pro uživatele dosud nevídané aplikace.
Doodles, tzv. sváteční loga internetového vyhledávače Google, v sobě spojují několik různých funkcí
(zábavní, estetickou, vzdělávací, informační, reklamní a interaktivní). Po stručném historickém
úvodu budu věnovat pozornost zejména interaktivitě, kterou se vyznačují doodles od roku 2010. Dle
mého názoru totiž interaktivita výrazně přispěla k rozšíření fanouškovské základny Google doodles,
a proto ve svém článku představím fenomén doodles optikou teorie interaktivních médií. V článku
zmiňuji také to, že Google pomocí doodles plní i další funkci typickou pro média, a tou je agenda
setting.
20
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Anotace: Bakalářská diplomová práce Tělo a tělesnost z hlediska nové historie nových medií
mapuje odlišné přístupy teleologie a nové historie nových médií. Srovnává pohledy na hybriditu
člověka, stroje a nových médií z hlediska kyberkultury, remediace a archeologie médií na
konkrétních příkladech autorů, zabývajících se danou problematikou. Různorodé uchopení
konceptu kybernetického organismu tak vyvolává potřebu určení kladů a záporů jednotlivých teorií,
čímž přispívá ke stanovení vhodného metodologického přístupu pro současný diskurz.
Nadčasová Alenčina říše divů ve třech filmových adaptacích
Kolem Alenky spisovatele Lewise Carrolla byla od roku 1865 utkána síť interpretací, nejrůznějších
zpracování i vědeckých studií jejího fantastického světa. Stala se inspirací pro mnohé umělce,
a přestože je stará už téměř 150 let, nestárne a láká také filmové tvůrce v současnosti. Ve své práci
hledám odpověď na otázku, proč tomu tak je a co stále přitahuje umělce k tématu Alenčina světa.
V práci analyzuji tři filmová zpracování – první je animovaná Alenka v říši divů z roku 1951,
surrealistický snímek Jana Švankmajera Něco z Alenky z roku 1988 a Alenka v říši divů od T.
Burtona z roku 2010. Svůj výběr jsem řídila kritériem zkoumat technologie tvorby filmu, a to jak z
doby analogové, tak digitální. Ve své práci sleduji svět kolem Alenky z pozice uměnovědné.
Zkoumám způsob, jakým tvůrci scénáře adaptovali knižní předlohu, tzn. jaké pasáže vybírají,
nakolik ji přizpůsobují věku diváka, nakolik ho seznamují s Carrollovým specifickým jazykem a
stylem mluvy. Sleduji zde i převod textu do obrazového ztvárnění; z hlediska estetického srovnávám
analogové a digitální verze.
Ťažiskom bakalárskej práce „Čo nám umožnil TED? Analýza webu, ktorý šíri myšlienky“ je
podrobné predstavenie webu www.ted.com. V prvej časti sa práca venuje analýze webu z
užívateľského hľadiska: skúma prístupnosť a užívateľskú komfortnosť pri práci s webom, vizuálny
dojem a prehľadnosť. V závere prvej časti sú vyhodnotené štatistiky návštevnosti pomocou služby
Google Analytics. V druhej časti je web analyzovaný ako nové médium. Práca sa v týchto
kapitolách zaoberá úrovňou interaktivity a multimediality, ktorú web ponúka a otázkou, v akom
rozsahu využíva svoj potenciál nového média. V širšom kontexte sú tu spomenuté i výhody a
nevýhody inernetu ako informačného média. V závere práca odpovedá na zásadné otázky, teda čo
nové priniesol web *www.ted.com* svetu? V čom je originálny a inovatívny? Do akej miery napĺňa
svoje poslanie šírenia nových myšlienok?
Magisterská diplomová práce Knowledge management - teorie a praxe se skládá ze dvou částí.
První je věnována teoretickému popisu předpokladů, na jejichž základě je možné uvažovat o
konstrukci ideálního modelu specifického informačního systému. Tento hypotetický informační
systém je specifický především svou funkcí shromažďovat, udržovat a v co nejlepší možné míře
předávat relevantní data. Zamýšlený systém by měl plnit selektivní, akumulativní i edukativní funkci
ve vztahu k informacím a práci s informacemi. Klíčem ke konstrukci takového systému je přechod
od lineární ke strukturované podobě informace a využití znalostí z prostředí knowledge
managementu. Cílem této části práce je vytvořit ideální model, který bude revidován na základě
reflexe odborných textů. Druhá část diplomové práce se zabývá případovou studií využívání
informačního systému v redakci zpravodajství České televize studio Brno. Na základě teorie již
víme, jakým způsobem by měl výsledný systém vypadat a jaké by měl mít vlastnosti. V praxi se však
setkáváme s mnoha momenty, kdy musíme ideální nastavení změnit pro potřeby praxe. Cílem této
části magisterské diplomové práce je komparace ideálního systému s tím reálným a popis faktorů
ovlivňujících rozdíly mezi ideálním a reálným systémem.
21
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Cílem bakalářské práce s názvem Virální marketing optikou teorie nových médií je zmapovat na
základě dostupné literatury a analýzy webového prostředí specifický marketigový nástroj, jehož
využití v masovém měřítku umožnil až rozvoj Internetu a potenciál nových médií: Jde o tzv. virální
marketing, jehož roli v marketingové kampani jako takové práce reflektuje, se zaměřením na oblast
sociálních sítí, emailu a webových aplikací typu YouTube. Teoretická část práce představuje virální
marketing optikou teorie nových médií. Počínaje historickým vývojem, přes rozdělení a
charakteristiku jednotlivých typů virálního marketingu, konče zhodnocením jeho pozitiv a negativ
v rámci marketingové strategie. Na základě dostupné literatury (zejména prací Douglase Rushkoffa
a Henryho Jenkinse) práce reflektuje současnou názorovou šíři v definování virálního marketingu.
Praktická část práce je pak analýzou konkrétních virálních kampaní, zatímco výsledkem práce je
nástin principů tvorby úspěšné virální marketingové kampaně.
7 Praktická ukázka úvodu vědecké práce:
Nacházíme se v době, kdy se může zdát, že veškeré oblasti lidského konání jsou otevřené
diskuzi. Prakticky všechna dříve tabuizovaná témata už si nalezla svůj prostor, který
okupuje v nikde nekončící síti. Ani smrt samozřejmě není výjimkou, přesto má její
přítomnost v digitálním prostředí poněkud latentní ráz. Většina lidí se někdy, alespoň
krátce, nad koncem svého života zamýšlela, nicméně málokdo ve spojení s novými médii.
Jenže ve světě, kde jsou média naším denním chlebem, se stále častěji pohybujeme
v prostředí binárního kódu pod naší virtuální identitou, nad jejímž koncem je třeba
částečně uvažovat v podobném duchu, jako nad osudem naší skutečné existence. Smrt
virtuální identity totiž není totožná s tou reálnou.
Objevuje se otázka, co se stane s naším virtuálním životem, když ten skutečný skončí?
Jedná se o aktuální problematiku, která se ještě prohloubila v posledních deseti letech,
díky krescentnímu charakteru vývoje nových médií a vzniku sociálních sítí. Běžný uživatel
pracuje v digitální dimenzi s velkým množství dat, které je díky přirozené hypertextové
podstatě internetu prakticky nemožné centralizovat a uhlídat. Co ale dělat, když tento
uživatel zemře? Jak se vypořádat s jeho facebookovým profilem, emailovým účtem, nebo
předplaceným internetovým časopisem? Je možné tohoto člověka nenávratně vymazat
z virtuálního prostředí, nebo už jsme svým způsobem nesmrtelní? Jde své digitální „já“
připravit na nejhorší a připravit tak pozůstalým půdu pro snadnější a rychlejší
administrativu spojenou s úmrtím? Co je to digitální dědictví?
Tato práce je studií analyzující existenci posmrtného života virtuální identity ve spojení s
kritickým zhodnocením současné praxe. Nejedná se o dávnou historii, kdy nebylo třeba ve
spojení se smrtí jakkoliv řešit jiný než analogový svět. Při dnešním využívání technologií je
nasnadě koncentrovat svoji pozornost i k následkům, které přináší nesmazatelná
internetová stopa (vzniklá často ještě před zrozením jedince) a přítomnost informací, které
se v prostředí internetu nachází leckdy „věčně“. Přestože je nutné dotknout se i
metafyzických, filozofických, psychologických či teologických konotací, kladu si za cíl
zabývat se ve své diplomové práci především konkrétním dopadem na člověka, jakožto
uživatele internetu.
Cílem práce je tedy zmapování nynější situace a revidování hypotéz, které vyplývají již ze
struktury textu. Ta je po krátkém teoretickém úvodu rozdělena na tři související roviny.
22
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
První část se zabývá virtuální identitou a jejím „životem“ tzn. nejen její smrtí, ale i jejím
zrozením, narůstajícím významem a charakterem. Klíčovým pojmem pro tuto hlavní
kapitolu je internetová stopa, jejíž přítomnost i po reálné smrti uživatele je zároveň
hypotézou tvrdící, že virtuální identita je neusmrtitelná.
Druhá kapitola se soustředí na pojem digitální dědictví. Ne příliš známý fenomén je
následně analyzován ze dvou úhlů. Nejprve je jev zkoumaný optikou samotného uživatele,
který chce vyřešit digitální pozůstalost před smrtí. Do této podkapitoly spadá hodnocení
zástupců serverů poskytujících shromažďování virtuálního materiálu pro případ smrti či
digitální testamenty. Následně se praktický výzkum věnuje dědictví ze strany pozůstalých,
především pak autorským zákonům, a možnostem manipulace s odkázanými i
neodkázanými daty. Součástí je také hodnocení předpokladu, že situace v České republice
je v tomto ohledu neuspokojivá.
Poslední část je determinována sociální rovinou. Otázka prožívání a sdílení smutku je díky
dané hypotéze vykreslena ve světle nových médií v roli pomocníka. Nezanedbatelné
emocionální hledisko je demonstrováno také na příkladu virtuálních hřbitovů
a interaktivních internetových kondolencí.
Účelně jsem si zvolila metodu případové studie. Kvalitativní výzkum mi dovoluje zabývat
se detailním empirickým vhledem, který ilustruje podstatu problému, uvádí věc do
praktických souvislostí, a jak doufám přispěje k lepšímu pochopení neoddělitelnosti reálné
smrti a nových médií.
Jedná se o smíšený typ případové studie, ve spojení s kvantitativním výzkumem v podobě
statistik, který má ale spíše subsidiární charakter. Výzkum je také v marginální míře veden
za podpory komparace se zahraniční praxí.
Stěžejním zdrojem se pro tuto magisterskou diplomovou práci stala vlastní zkušenost.
Použitá odborná literatura sestává především z článků a knih z posledních pěti let,
převážně v cizím jazyce, a to z důvodu aktuálnosti tématu. Pro kvalitní nastínění bylo nutné
využít i hloubkový rozhovor s konzultantem z právnické oblasti (ještě nejsem na pevno
domluvená, takže jméno zatím neuvádím, ale bude tu) a samozřejmě nejrůznější dostupné
statistiky českého i zahraničního rázu. Vzhledem k výzkumné metodě jsou použité i
dokreslující informace z emailové korespondence autorky s majiteli serverů a veřejně
přístupné komentáře ze zohledněných stránek.
Téma této práce považuji za oblast, kterou je nutné nejen zkoumat, ale také kriticky
hodnotit. Především je ale nutné se nad tímto tématem alespoň zamyslet. Denně umírá
nespočet lidí, kteří žijí čilým virtuálním životem, a denně řeší pozůstalí jak ho ukončit.
Nedá se říct, že se jedná o jev, který by byl úplnou novinkou, jen se stále zvětšuje. Přesto
neexistuje žádná souhrnná literatura, která by byla truchlícím oporou a příručkou v řešení
této problematiky, stejně jako neexistuje žádný exekutor virtuálního prostoru. Není to
problém řešený komplexně, zatím je vše založeno na individualitě serverů, přestože
teoretické koncepty se už místy objevují. Jde samozřejmě o citlivé téma, nad kterým člověk
nemá chuť přemýšlet, i tak je tu ale přítomné. Veškeré smlouvy, fotografie, emaily, dopisy,
internetové bankovnictví, blogy, profily na sociálních sítích…To vše tu po nás zůstane
„viset“ v kyberprostoru. Nebo nezůstane? (Tulisová, 2012 in press).
23
Základy odborného publikovánípro studenty semináře kritiky a online publicistiky
(pracovní verze, slouží pouze pro interní potřebu studentů) vypracovala: Mgr. Zuzana Kobíková
Použitá literatura:
K samostudiu doporučuji především publikaci, která se týká výzkumu médií:
Trampota, T.– Vojtěchovská, M. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010.
Berger, P.I.–,Luckmann, T. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno:
Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.
Demjančuk, N. Filosofie a vědecké myšlení. Proměna obrazu vědy v analytické tradici. Dobrá Voda:
Vydavatelství A. Čeněk, 2002.
Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2005.
Fajkus, B. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2005.
Fay, B. Současná filosofie sociálních věd.. Multikulturní přístup. Praha: Sociologické nakladatelství,
2002.
Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2010.
Foucault, M. Archeologie vědění. Praha: Herrmann a synové, 2002.
Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005.
Kerlinger, F. N. Základy výzkumu chování. Praha: Academia, 1972.
Krč, M. Metodologie vědy a vědeckého poznání. Brno: Univerzita obrany, 2005.
Kuhn, T. S. Struktura vědeckých revolucí.- Praha: Oikoymenh, 1997.
Míček, O. Úvod do psychologické metodologie II. Praha: SPN, 1986.
Molnár, Z. Úvod do základů vědecké práce. SYLABUS pro potřeby semináře doktorandů. Praha,
nedatováno.
Ochrana, F. Metodologie vědy (úvod do problému). Praha: FSV a FF UK, 2008.
Popper, K.R. Bída historicismu.Praha: OIKOYMENH, 2000.
Popper, K.R. Logika vědeckého zkoumání. Praha: OIKOYMENH, 1997.
Searle, J. R. Myseĺ, jazyk, spoločnosť. Bratislava: Kalligram, 2007.
Strauss, A.– Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Naklad. Albert, 1999.
Tondl, L. Problémy sémantiky. Praha: Karolinum, 2006.
Trampota, T.– Vojtěchovská, M. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010.
Viceník, J.–Černík, V. Zákon a pravidlo v sociálno-humanitných vedách. In Černík, V., Viceník, J.
(eds.) Zákon, explanácia a interpretáia v společenských vedách. Bratislava: IRIS,s. 71-114, 2005.
Weber, M. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998.
24