na
následek stav neprobuzení (sansdru), jsou zcela podmíněné okolnostmi. Z hlediska samotné mysli, z hlediska její esenciální přirozenosti tu prostě nejsou. Proto je možné je (jakoby) „odstranit", aby se už nikdy nevrátily. Na druhé straně, z hlediska čisté, zářivé přirozenosti mysli, má tato, protože je taková, všechny četné vlastnosti buddhovské mysli. Tyto vlastnosti není vlastně třeba vytvářet, nýbrž jim jen dovolit, aby zazářily. Protože jsou obsaženy v samotné přirozenosti vědomí, stejně jako samotný stav buddhovství, nikdy nepřestanou. Jak je možné, aby vědomí bylo inherentně čisté, a přesto poskvrněné, je jednou z mnoha záhad, o nichž Ratnagó-travibhága praví, zeje mohou pochopit jedině buddhové (tamtéž: 188 nn.), neboť otázky spjaté s tathágatagarbhou jsou nejhlubší otázky dostupné jedině samotným tathágatům. Pro nás ostatní a pro daný čas mohou být jen předmětem víry (tamtéž: 296).
6/ BUDDHA V MAHÁJÁNOVEM BUDDHISMU
NĚKTERÉ DALŠÍ SÚTRY: „VĚNCOVÁ" (AVATANSAKA),
„LOTOSOVÁ" (SADDHARMAPUNDARÍKA)
A „O OBRATNOSTI V PROSTŘEDCÍCH" (UPÁJAKAUŠALJA)
odevždy. Nic vlastně není třeba dělat než nechat všechno, jak to je. Můžeme se tak pokusit vyřešit zdánlivou paradoxnost snažení přivodit stav nepodmíněné nekon-ceptuality.
Nyní uvedu krátce některé hlavní myšlenky dvou velkých indických mahájánských súter, které si získaly obzvláštní význam ve východoasijském buddhismu. Jsou to rozsáhlá a různorodá Avatansakasútra (Věncová, v čínštině Chua-jen) a slavná Saddharmapundaríkasútra (Lotosová). Upájakaušaljasútra (Sútra o obratnosti v prostředcích) pak poslouží jako dodatkový šutrový zdroj, plně věnovaný jednomu z hlavních učení Lotosové sútry, učení o obratnosti v prostředcích (upája/upájakaušalja).
Avatansakasútra je složená sútra, jejíž některé části mohly vzniknout ve Střední Asii, kde byla možná i sestavena. Části této složené sútry určitě kolovaly po Indii jako samostatné sútry. Nejvýznamněj-ší z nich jsou sútra o stupních bódhisattvovské cesty k buddhovství Dašabhúmikasútra a vrchol Avatansaky známý pod názvem Gan-davjúhasútra. Je to neobyčejná sútra, přejímající z Avatansaky námět napínání jazyka k pokusu o vylíčení světa, jak jej spatřuje bud-dha. O tomto vidění sútra říká, že je „nepředstavitelné. Žádná cítící bytost je nemůže pochopit..." (Avatansakasútra, přel. Cleary, cituje Williams 1989: 122). Pokud o tom lze hovořit, je to vize přítomnosti buddhů a sféry buddhů v každé oblasti kosmu i v každém atomu existence. Je to také vize nekonečného prostupování: „Vnímají... pole plná zástupů, bytostí a eónů, kterých je tolik jako částeček prachu, všichni jsou přítomni v každé částečce prachu" (přel. Gomez,
174      Buddha v mahájánovém euddhismu
cituje Williams 1989:124). Ale navzdory nekonečnému vzájemnému prostupování nejsou věci zmatené, každá sebemenší věc zůstává na svém místě. Buddhové a také pokročilí bódhisattvové věčně konají nesčetné skutky, aby pomohli druhým, vyzařují z nich nesčetní další buddhové a bódhisattvové, jejichž jediným cílem je pomáhat. O světě, jak jej vidí buddha, je s použitím obdivuhodných obrazů řečeno, že nemá ostré hrany, že je to zářivý svět bez stínů. Na jiné úrovni je prý samotný vesmír buddhovým tělem, nebo samotný buddha je nejvyšší pravdou - prázdnotou, nebo zářivým neduálním vědomím. Sútru nijak zvlášť nezajímá rigidní rozlišování jednotlivých filosofických systémů. O Buddhovi se tu už nehovoří jako o Šákja-munim, ale jako o Mahávairóčanovi, Buddhovi veliké záře, velkého jasu slunce. Jak mohou existovat nějaké stíny na světě, jak jej vidí velká zářivost slunce? Nic nezůstává nespatřeno, nic není skryto. Věci postrádají vlastní bytnost, nebo jsou všechny hrou čirého, zářícího vědomí. Abychom použili způsobu vyjádření Stephana Beye-ra o pradžňápáramitě, je takový svět světem „vizí a snů: vesmírem třpytivých a nečekaných neustálých změn" (Beyer 1977: 340). Je to pro nás vesmír zázraků, protože přisuzujeme skutečnému způsobu bytí věcí rigidní a výlučnou stálost. Avatansakasútra a zejména její oddíl Gandavjúha si libuje v popisování nadnormálních - až halu-cinačních - zkušeností pokročilé mentální transformace, v níž „se tělo a mysl zcela rozplývají", „všechny myšlenky se odlučují od vědomí" a „neexistují už žádné překážky, veškeré opojení mizí". Obsahuje také příběh „pokroku poutníka" Sudhany a jeho cestě k tomuto ohromujícímu buddhovství a o tom, jak se cestou setkává s mnoha velikými bódhisattvy včetně bohů, bohyň i laiků, jako je kurtizána Vasumitrá, která hlásá učení pomocí objímání a polibků!
Lotosová sútra má sice ve východoasijském buddhismu prvořadý význam (v Japonsku ji mnoho buddhistů považuje za konečné a úplně postačující Buddhovo slovo), ale není zcela jasné, jak významné postavení zaujímala v indickém mahájánovém buddhismu. Komentáře k ní a odkazy na ni nejsou v jiných indických spisech tak běžné. Zdá se, že se jako mnoho jiných súter vytvářela po dlouhá staletí, a protože byla přeložena do čínštiny ke konci třetího století n. 1., můžeme snad datovat její nejranější verzi do doby mezi prvním stoletím př. n. 1. a prvním stoletím n. 1. Sútra se zabývá především náměty týkajícími se Buddhy a buddhovství. Líčí Buddhu používajícího metody známé jako upája („prostředky") či
některé další sútry 175
upájakaušalja („obratnost v prostředcích" nebo „obratné prostředky"). Podle tohoto hlediska přizpůsobuje Buddha své učení úrovni svých posluchačů. Ze soucítění podává učení tak, aby vyhovovalo jejich potřebám. A tak se může stát, že přednese jednou jedno učení a podruhé zcela opačné.143 Proto existuje v rozsáhlém a disparát-ním textovém souboru, činícím si nárok na to, že je Buddhovým slovem, tolik rozdílností. Buddha hlásal o nemahájánských cílech arhata a pratjékabuddhy těm, jimž to bylo přiměřené. Potom hlásal bódhisattvovskou cestu vedoucí k dokonalému buddhovství, cíli, který je, jak odhaluje samotná sútra, nekonečně nadřazen cíli arhata nebo pratjékabuddhy. O těchto nižších cílech říká, že to nejsou vůbec žádné cíle, nýbrž jenom výmysly vytvořené Buddhou z jeho obratnosti v prostředcích pro ty, které by odradilo, kdyby slyšeli o dlouhé, předlouhé cestě k buddhovství. A tak neexistují ve skutečnosti tři cesty k osvobození - cesta arhata, cesta pratjékabuddhy a cesta k buddhovství. Skutečně existuje jen jedna, „jediný vůz" (ékajáná), nejvyšší buddhovská cesta. Ti, kteří se domnívají, že dosáhli cíle zvaného „arhatský", ani zdaleka neukončili svou duchovní dráhu. Ze všech (nebo snad z většiny z nich) včetně velikých arhata, jako byl Šáriputra, se nakonec stanou dokonalí buddhové. Jedním z nej atraktivnějších rysů Saddharmapundaríkasútry je používání četných pozoruhodných a proslulých podobenství pro ilustraci Buddhovy obratnosti v prostředcích. Je tu například podobenství o hořícím domě, metafora pro sansáru, z níž Buddha jako milující otec vyláká své děti hračkami arhatství a pratjékabuddhovství, než jim dá skutečný poklad buddhovství. Sútra ilustruje, jak všichni cestují v jediném buddhovském voze, podobenstvím o chuďasovi se zapomenutým klenotem (budoucím dosažením buddhovství), který má zašitý ve svém oděvu.144
Obratnost v prostředcích je didaktický a etický ekvivalent prázdnoty. Učení jsou předávána s ohledem na kontext. Časem se učení začalo pojímat také tak, že to znamená, že i chování probuzené bytosti odpovídá kontextu. Jistěže je podpírá veliké soucítění Buddhy a bódhisattvů, ale není nutně předem předvídatelné, nebo dokonce
143 V osmnácté kapitole Madhjamakakáriky poukazuje Nágárdžuna na to, že Buddha bude dokonce hlásat „Já" těm, kdo z toho budou mít prospěch. Tím ovšem učení o „Já" nezíská pravdivost.
144 Je tu mimo jiné i podobenství o marnotratném synovi.
176     Buddha v mahájánovém buddhismu
některé další sútry 177
ani pochopitelné pro ty, jejichž vize neobsahuje vizi probuzení.145 jednání takto duchovně vyspělých bytostí odpovídá vždy souvislostem, a to zcela pro dobro příjemců. A tak, jako se liší souvislosti a v jistém smyslu nejsou nikdy přesně stejné, jsou i tyto skutky zcela nepředvídatelné, nebo předvídatelné jenom ve své pravé motivaci soucítění a v moudrosti jejich uplatnění,
V Upájakaušaljasútře (i když ne v samotné Lotosové sútřé) najdeme vysvětlení všech klíčových událostí v tradičním životě Šákja-muniho ve vztahu k jejich soucitnému cíli pomáhat druhým a učit je. Duchovně pokročilý buddhista se může zachovat i způsobem, který neodpovídá tomu, co je považováno za vhodné. Ilustruje to příběh, v němž se Buddha (jako bódhisattva v jednom předchozím životě, než se stal buddhou) ocitne v situaci, v níž je jedinou možností, jak zachránit pěti stům jiným bódhisattvům život, zabít muže, který kuje pikle, aby je zabil. Skutečně to udělá, i když si uvědomuje, že zabití vede ke znovuzrození v pekle. Přesto je ochoten podstoupit toto znovuzrození, aby zachránil nejen oněch pět set, ale také potenciálního vraha před karmickými následky, jež by mělo uskutečnění jeho zlého záměru (přel. Chang 1983: 456-457). V jiném příběhu se dočteme, že Buddha byl v jednom minulém životě jako bódhisattva neženatý nábožný student, který pohlavním stykem zachránil život dívce, jež hrozila, že z lásky k němu zemře (tamtéž: 433).146
Ostatní významná učení Lotosové sútry se zabývají odhalením pravdy o délce Buddhova života. Buddha prý došel ve skutečnosti probuzení už před věky, a co je ještě důležitější, nyní sice vykazuje
145 Povšimněte si, že jeden ze způsobů formulace, s nímž se často setkáváme, že učení mají jen relativní platnost, je dvojznačný a podle mého názoru vede k mnoha nedorozuměním v pojmu „obratnost v prostředcích". Může znamenat, že učeni'je relativní a závisí na kontextu, nebo že to, co bylo řečeno v učení, je samo relativní a závisí na kontextu. Vezměte si však případ „všechny dharmy jsou prázdné" v kontextu madhjamaky. Co je tu řečeno, není obratností v prostředcích ve smyslu, že výrok je pravdivý jenom vzhledem ke kontextu, ale ve skutečnosti pravdivý není. Pro mádhja-mikyje prázdnota určitě naprosto vždycky pravdivá. Aiezda to říci nebo ne, závisí na kontextu, na tom, co nejvíc pomáhá. Atak učení může být obratností v prostředcích, jelikož všechna Buddhova slova jsou učením, jsou všechna taková slova obratností v prostředcích i tam, kde říkají naprostou pravdu.
146 Učení o obratnosti v prostředcích znamená, že podíváme-lí se na samotné skutky, nemůžeme si být jisti, že vyspělý bódhisattva jimi neporušuje normální morální kodex. Není v tom však ani nejmenší náznak toho, že by normální morální kodex přestal platit. Více o bóddhisattvovské etice viz u Tatze (1986).
znaky smrti, ale ve skutečnosti nezemřel. Je tu ještě stále, aby pomáhal nesčetnými soucitnými způsoby. Buddhova názorná ukázka, jak za svého života hledá probuzení, dosahuje ho a zemře, byla také příkladem obratnosti v prostředcích, aby poskytl různá poučení, která pomohou druhým (Saddharmapundaríkasútra, přel. Hurvitz: 239). Přesvědčení, že Buddha je dosud zde, je ovšem nábožensky přetvářející. Otvírá možnost vzájemných vztahů s Buddhou - například prosebných modliteb, vizí, zbožnosti i pokračujícího zjevení - a taky možnost, že všichni nesčetní dřívější buddhové jsou ještě tady a pomáhají cítícím bytostem. Ve východoasijském buddhismu (pod vlivem díla Č'-iho [538-597] v Číně) se všeobecně soudí, že Buddha Lotosové sútry je ve skutečnosti věčný, ale v samotné této sútře jsem to jasně konstatováno nenašel. Pokud je Buddha věčný pak je těžké pochopit, jak se mohl stát buddhou i někdo jiný, leda že spojíme učení Saddharmapundaríkasútry s učením o buddhovské přirozenosti (tathágatagarbhd) a budeme tvrdit, že z nás budou plně probuzení buddhové, když to jen budeme vědět. Právě to učinil samotný Č'-i. Zdá se mi však, že neexistuje žádný důkaz pro tvrzení, že samotná Lotosová sútra uznává učení o tathágatagarbze, a bez toho by doslovné uznání Buddhy jako věčného zničilo samotnou možnost dosažení buddhovství a s ním celou mahájánskou cestu.147
V Saddharmapundaríkasútře, která měla nabýt ve vývoji mahá-jánového buddhismu takový význam, jsou mezi jinými i pojetí, jak nesmírně důležité jsou i drobné projevy zbožnosti vůči buddhům, ba i samotné této sútře. Je možné, že víra v tuto sútru a v účinnost jejích praktik může zachránit z pekelných plamenů i veliké hříšníky. Sútra hovoří i o nesmírně spásných schopnostech bódhisattvů jako Avalókitéšvary, kteří jsou tak plni soucitu a pokročilí na cestě k buddhovství, že jsou ochotni i schopni uplatnit pro záchranu těch, kdo se na ně obrátí, zázračné schopnosti. Sútra vypráví o tom, jak i osmiletá princezna nágů, hadích božstev, může být pokročilým bódhisattvou a dosáhnout (jak se zdá, se změnou pohlaví) probuzení. A konečně, což je snad v této obdivuhodně podivné sútře nejpo-divnější, vysvětluje Lotosová sútra obšírně, jak je velice ctnostné na počest buddhů se upálit.
147 C-i to provedl spojením Lotosové sútry s Maháparinirvánasútrou. Jak jsme viděli, tato sútra hlásá tathágatogarbhu. Č'-i zdůraznil, že jde v obou případech o sútry z Buddhových posledních dnů,