Čínu může zničit, co ji zrodilo
Nejlidnatější země světa ekonomicky roste tempem, na nějž mnozí hledí s obdivem i jistou mírou závisti. Jen ten obdiv už není tak velký, jako býval. Spolu s tím, jak říše středu sílí, přibývá totiž i otázek a pochybností. A ne právě příjemných. O některých se mluví a píše hodně, jiné - stejně důležité - zůstávají trochu nepochopitelně stranou. Připomeňme tedy alespoň jednu z nich - úpadek čínského vzdělávacího systému:
BOHUMIL KARTOUS
výzkumník
Dosud to byl jeden z pilířů čínského ekonomického úspěchu a přinášel zemi také oprávněné uznání. Vskutku, pokrok, kterého Peking ve vzdělání dosáhl, byl nepřehlédnutelný a bral dech. UNICEF ve svých statistikách uvádí, že jen mezi roky 2005-2010 se podařilo dosáhnout v dospělé populaci gramotnosti na úrovni 94 %. Pro srovnání: Portugalsko se v tomto ohledu v poslední zprávě OSN umístilo až za Čínou, stejně j ako bohatý Kuvajt. A nahlédneme li do čísel, která nabízí mezinárodni srovnávací průzkum PISA, zjistíme, že například Šanghaj je regionem, který patří ke světové špičce co do matematické a čtenářské gramotnosti. K tomu připočtěme fakt, že čínské vysoké školy vážně dotírají v počtu publikovaných vědeckých prací na dosud bezkonkurenční USA a chrfí ročně miliony absolventů.
Není náhoda, že úspěšné reklamní agentury v Číně z principu nenabírají Číňany na pozice, které vyžadují kreativitu a schopnost dívat se na řešené problémy z více stran
To všechno jsou indicie, které na první pohled nedávají žádnou příčinu k obavám. Skutečnost je ale jiná: armáda čínských absolventů je sice nejpočetnější na světě, její „výzbroj" ale postrádá řadu důležitých prvků, které už dnes obranyschopnost čínské ekonomiky - ale i čínské společnosti - značně komplikují a ohrožují.
Můj nepřítel spolužák
Metafora s armádou nebyla zvolena náhodně, jak dokládá blog někdejšího čínského středoškolského studenta Erica Mu, který byl publikován na serveru Danwei.
Mu přirovnává čínskou střední školu k mutaci mezi klášterem a přijímacím armádním kempem, v němž platí tyto zákony: všichni jsme si vzájemně soupeři a potenciálními nepřáteli; všem nám jde o totéž, tedy o co nej lepší život a postavení ve společnosti, ovšem jen někteří z nás na to dosáhnou; jsme tu tedy sami za sebe a navzájem si nepomáháme; úspěch ostatních ohrožuje ten náš, neúspěch je naopak vítán. Když nemůžete rozlousknout matematické zadání, píše Mu, necháte si to pro sebe, jelikož si nemůžete nárokovat čas spolužáků, kteří by vám mohli pomoci, natož jejich vědomosti.
Učitelé jsou popisováni jako kombinace mezi armádními seržanty a obchodními zástupci firmy Amway; na jedné straně bič, na druhé straně růžové perspektivy. Středoškolský student či studentka žijí pod tlakem dokola omílané mantry, že se musejí zpaměti naučit více než ostatní, aby co nejlépe složili závěrečné zkoušky, jejichž výsledky rozhodnou o tom, zda jemu nebo jí bude dopřáno studovat na vysoké škole, nebo budou odloženi jako impotentní sociální odpad. Takto by se dal definovat jejich vzdělávací cíl, vtloukaný do hlavy s mimořádnou intenzitou.
Stále vštěpovaný pocit konkurence deštruuje v čínských školách sociální klima. Tamní studenti jsou vychováváni k vzájenv . né nevraživosti a neochotě spolupracovat.
Hladem proti drilu. Hongkongský student práv během hladovky, jíž se minulý týden připojil k protestu proti plánu zavést na ostrovních školách vzdělávací kurikulum pevninské Číny. Hongkongská akademická komunita tento krok považuje za „pokus o vymývání mozků".
FOTO PROFIMEDIA
Jsou nuceni - pod hrozbou životního selhání - memorovat tuny faktů a rovněž ve všem ostatním se podřizovat drilu a diktátu srovnatelnému se službou v armádě. Ano, čínští studenti jsou vojáci, kteří mají zemi dovést k velkému ekonomickému vítězství nad Spojenými státy v roce 2050, jak sugestivně zdůrazňuje ředitel jedné čínské střední školy v dokumentárním filmu / Wanna Be Boss.
Film, věnovaný přípravě studentů na gaokao, obdobu české maturity, dobře ilustruje, o čem vypovídá ve svém blogu Mu. Je tohle ale cesta k tomu, co určuje ekonomický úspěch současnosti i budoucnosti? Tedy k sofistikované spolupráci a sdílení informací? „Viděl jsem třeba výuku angličtiny, kdy za dvě hodiny nepromluvil jediný žák. Když chtělo vedení školy zlepšit výsledky, nařídilo všem učitelům používat v hodinách PowerPoint. Výsledek byl komický a připomněl mi některé nesmysly našeho školství," říká podnikatel Petr Hýl, který v Číně studoval a obchoduje.
Téměř nulová interakce mezi učitelem a žákem, omezená na direktivní nátlak, pod kterým si čínský student musí uložit do své paměti tuny „pravd", nevede k rozvoji myšlení. Nevede ke schopnosti myšlenky sdílet, ani nevede k jejich střetávání a tedy neposouvá hranice. „Není náhoda, že dobré reklamní agentury v Číně z principu nenabírají Číňany na pozice, kde je krea-
tivita jedním z požadavků," popisuje svou vlastní zkušenost již citovaný Petr Hýl, „My, když jsme před dvěma lety zakládali vlastní call centrum v Pekingu, najímali jsme studenty nej lepších univerzit ve městě. Chtěli jsme je naučit základním prodejním dovednostem, ale bylo to jako jít proti Velké čínské zdi. Po třech týdnech jsme to vzdali a nechali je našprtat se několik stovek otázek a odpovědí nazpaměť. Biflování šlo už snadno."
Když Helen myslí na dějiny
Stejně jako čínská společnost, i čínské vzdělávám je postaveno na odlišných kulturních principech. V okamžiku, kdy se běžný čínský student střetává s požadavky, které kladou na své studenty školy fungující v demokraciích, dochází u nich k mírnému zděšení a bezmoci.
Jak dokládá jiná někdejší středoškolská studentka, Helen Gao, kontrast mezi tím, co se považuje za principy vzdělávání v Číně, a co v západních demokraciích, je pro mnohé ohromující. Analytický esej z historie pro ni bylo něco skličujícího a téměř neproveditelného, protože neuchopitelného. Byla totiž zvyklá plnit rozkazy, nikoliv přemýšlet o problému, najít vlastní cestu k jeho řešení či formulovat na základě vlastní úvahy a vlastním jazykem názor na určité téma. Žádná nabiflovaná data, která je možno ověřit strojovým testem, ale vlastní, pokud možno kritický názor, to je mimo výba-
vu čínského středoškoláka, který jinak disponuje neuvěřitelnou zásobou systémem vtištěných pravd a odpovědí.
Jak sama Helen Gao říká, setkání s výkladem symboliky románu, v podstatě průzor zato, co je zjevné a povrchní (nařízené), bylo něco naprosto odlišného od toho, na co ji připravilo čínské školství. To je velmi dobré vyjádření podstatného rozdílu mezi vzděláváním postaveným na otevřeném, kritickém myšlení a na hledání nových cest, a mezi dogmatickým, strojově mechanizovaným drilem, který sice vede k nadprůměrným výkonům z hlediska memorování (a samozřejmě i v testech sledujících tyto parametry), ale zaručeně hubí to, co představuje princip samotného pokroku: rozvoj myšlení v jeho osobitých formách, schopnost myslet jinak a přinášet nové nápady a nová řešení.
A není to jen tak, že by vzdělávací systém tyto kvality u čínských studentů nerozvíjel, on je dokonce záměrně potlačuje. Jak říká Gao, studenti, kteří se nějak odchylují od ortodoxního pojetí, musejí často bojovat se systémem, který na talent i úspěch stanovil přesná měřítka a kategorie. Rozvíjet jiný než požadovaný talent, případně rozvíjet talent a schopnosti jinak, je proti doktríně, která do značné míry čínské školství stále ovládá. Jestliže se všichni bez problémů shodneme, že překračování hranic myšlení a co nejefektiv-nější spolupráce ie to. co zrmsobuie, civili-
zační pokrok a co zabezpečuje jeho trvání, pak má Čína skutečně velký problém, její vzdělávací systém proti tomu aktivně bojuje.
„Nakažení" západem
Rozhodně to není t^k, že by si čínská elita tuto hrozbu neuvědomovala. Ti nejlepší v gaokao odcházejí studovat na zahraniční univerzity, z čehož, kromě počáteční deziluze, vyplývá i schopnost těch, kdo se vrátí, aplikovat způsob myšlení a spolupráce, který se naučili. To ale není dostatečně silný impuls, aby se podařilo vzdělávání v Číně přepnout do jiného modu. Ani osobní zkušenosti ze zahraničí totiž nemohou zvrátit oficiální čínskou politiku, která se do vzdělávání pochopitelně silně promítá.
Eric Mu přirovnává čínskou střední školu k něčemu mezi klášterem a přijímacím armádním kempem, v němž platí tyto zákony: všichni jsme si vzájemně soupeři a potenciálními nepřáteli
Nej větší bariéru pro rozvoj čínského vzdělávacího systému představuje společenské uspořádání, které zůstává ve své podstatě totalitní a doktrinářské. Každý es-tablishment, který praktikuje politickou totalitu, využívá vzdělávání jako jeden z mocných sociálních nástrojů k tomu, aby upevnil svou pozici. A totalita ve své podstatě znamená, že myslet jinak je zapovězeno. To, co považuje současné vzdělávání za prioritu - tedy rozvoj osobnosti v její jedinečnosti a v tom, k čemu má potenciál -je v přímém rozporu s uniformitou a požadavkem na úplné podřízení vyšším zájmům a povinnostem.
Čína samozřejmě může zajistit, aby její žáci a studenti užívali nejpokročilejších technologií, aby se technicky adaptovali na svět, který je stále více ovlivňován okamžitým přístupem k informacím a aby se naučili ovládat prostředky k tomu potřebné. To ale samo o sobě neznamená, že se současné čínské děti naučí posuzovat informace kriticky, utvářet si svůj vlastní názor a nacházet své vlastní cesty v myšlení, jednání a řešení problémů. Tomu totiž brání fakt, že čínské školství zůstává pevně svázáno ideologickou doktrínou, která hranice nebourá, ale upevňuje a stíhá ty, kdo seje pokoušejí překonávat.
Zdá se, že Čína stojí před neřešitelným dilematem: bud bude nadále produkovat „vojáky", schopné zvládnout jakoukoliv práci, na niž jsou naprogramováni, nebo bude chtít rozvíjet osobnosti, které zajistí inovace a nečekaná řešení. V totalitě to ale z principu není možné.
Pravda a paměť
Pozorujeme-li výsledky čínského vzdělávacího systému, nelze se zcela oprostit od myšlenek na náš vlastní. Na začátku 90. let se české vzdělávání snažilo zbavit ideologických pout, která ho svazovala a která mu v mnoha oblastech oktrojovala ideologické pravdy stejně, jako se tomu děje dnes v Číně. Po formální stránce se to jistě podařilo, ale představa, že stopy totalitního vlivu z předchozích čtyřiceti let zmizely s novým kurikulem a ústavou, je poněkud naivní.
Pokud měly školy za úkol ovlivňovat myšlení žáků tím způsobem, že na otázky existovala pouze jediná odpověď (a že klást otázky je samo od sebe nevhodné), pak nelze očekávat okamžitý obrat jen proto, že se změnily vnější podmínky. V mnoha ohledech se i po dvaceti letech ukazuje, že rezistence takového přístupu je větší, než je nám asi milé si představit. České školní vzdělávaní trpí tím, že stále straní memorování, při němž učitel má za úkol žákům přednášet „pravdy" a ti mají za úkol si je co nejlépe zapamatovat.
Co na tom, že školy ani učitelé nejsou pod tlakem doktríny, když nemají přílišnou potřebu se ze svého habitu vymanit. Současné požadavky na větší „přísnost" ve školách, které se ještě zdaleka nestihly adaptovat na vzdělávání pro 21. století, selekce dětí na „vzdělavatelné" a nevzdělavatelné" či potřeba ukazovat „tvrdá čísla" o tom, kolik toho dokázala škola žákům vtlouct do hlavy, jsou jen upevňováním zažitých návyků.
Autnr nrarniů uú firma crin