Andrea Hofmeister: Textkritik als Erkenntnisprozeß: sehen – verstehen – deuten, Editio 19, 2005, s. 1-9. - textová kritika dosud spojována s Lachmannovou metodou, ta ale založená hlavně na filologickém povědomí, na intuici - tato textová kritika oddělena od jiných postupů - pojem „vyšší“ kritika (divinatorisch – vnuknutá, prorocká) od „nižší“ (beurkendend – osvědčující) - zlehčování „nižší“ kritiky a popírání jejího nároku být textovou kritikou - např. „ediční činnost není pouze transliterace rukopisů, ale ...“, dále jsou vypočteny kroky dle Lachmannovy metody – tento soud není tak proti metodě ale proti diplomatickému obtisku (kopii, diplomatischer Abdruck) - Joachim Heinzle: diplomatický obtisk cesta nejmenšího rizika (tj. vytvořit faksimilii a v komentáři upozornit na chyby v textu, připomínky k textu) - autorka se zaměřuje na „nižší“ kritiku - chtěla by ukázat, že obě kritiky spolu svázané a že jejich působení vede ke zvýšení kvality a pokroku v naší disciplíně - postup práce: 1) rozluštit text rukopisu 2) jeho transponování do jiného systému písma 3) porozumění textu na všech jazykových úrovních - nejmenuje na prvních místech recensio, examinatio a emendatio, protože bez výše uvedeného postupu, s nimi nelze začít - o těchto třech krocích (rozluštění textu, jeho transponování a porozumění) se mluví málo, jsou považované za samozřejmé a zdá se, že neexistuje pro ně žádná objektivní metoda – dle obvyklého mínění k nim editor dochází na základě intuice - tento předsudek chce autorka nejprve přezkoumat v souvislosti s 1. a 2. bodem - rozluštění (dekódování) = velmi komplexní psychologickopoznávací děj (komplexer kognitionspsychologisch Vergang) - podle teorie vnímání: poznávání písma funguje podle zákonů vizuální identifikace (poznávání) vzorů, které se děje na základě tzv. srovnávání šablon (funktioniert Schrifterkennung nach den Gesetzen der visuellen Muestererkennung durch sogenannten Schablonenabgleich) - předpokladem, že vstupní vzor (der Inputmuster) odpovídá relativně přesně se vzory uloženými v mozku - což je nyní dáno konstantním inventářem vzorů v tiskacím písmu - těžší je dekódování na základě různorodosti vstupních mustrů - nutno udělat dodatečnou analýzu znaku – rozbít dané vzory na jednotlivé znaky a rozpoznat jejich konfiguraci – může pomoci schopnost rozlišit centrální a okrajové znaky - přičemž stupeň znalosti systému písma nehraje žádnou roli - při chybějící shodě písma ve vztahu k příslušnému vzorovému inventáři – rozeznávají a učí se dle kontextu – v mozku vznikne nový inventář - vlastní čtení, vnitřní chápání textu – komplexnější, více kognitivních procesů - paralelní k identifikaci symbolů písma výslovnost hláska, zvuk (r Lautbezug) – spojení s hláskou - elementy písma se formují jako řetězy, které symbolizují slova - cvičený čtenář vytvoří celý obraz slov jako nositele významu (stavební kameny textu) a bezprostředně během optického poznávání produkují jejich sémantickosyntaktické spojení - naše poznání textu určeno našimi jazykovými kompetencemi, kontextem a naším poznáním světa (Erfahrung von der Welt) - kognitivní procesy probíhají zásadně bez našeho přispění a nezávisle na tom, zda jsme si jich vědomi, či nikoliv - bezprostředně spojení s naší Mind-Map dešifrujícího individua → jedná se o subjektivní přivlastnění, interpretaci - má se tedy snaha o textovou kritiku považovat za nesmyslnou? - od druhé pol. 20. stol. lingvisté vytvořili s vývojem grafetiky exaktní instrumentář, s jehož pomocí je děj dekódování a přenosu změřitelný (werden operationalisiert) - dosud lingvistické metody užívány zřídka v ediční praxi → snad proto, že textová kritika tradičně chápána jako doména literární vědy - přitom by lingvistické metody mohla převzít hodně úkolů v ediční práci - metody grafetiky by mohly nahradit intuici systematickým postupem při dekódování rukopisu - identifikace písemných prvků předpokládá jejich rozdělení (segmentaci; jako např. u ligatur) → nutnost definovat hranice grafému (s Graph) v kurzovních písmech - zásoba forem písemných prvku se má srovnat s vzorovým katalogem (již známých a ne těch, které se teprve tvoří) a přiřadit dle formálních znaků - pak následuje formální klasifikace, při níž grafém je přeřazen do jednotlivých tříd jejich typů - až dokončeno dekódování a vytvořen kompletní vzorový inventář lze transponovat text do tiskacího písma - předtím třeba definovat, o jaký stupeň reprodukce se jedná a rozhodnout se pro formu kódování - pro základní transliteraci se doporučuje vybrat co nejvyšší stupeň protokolu, v němž co nejvíce informací - zaslouží největší péči, protože tvoří základ pro další kroky v ediční práci - krátký exkurs o vztahu mezi nálezem (r Befund) a významem (nález = moment dokumentace; význam = moment interpretace) - v průběhu edičního procesu se tyto dvě složky chovají protichůdně - oba obory se vztahují (korelují) s jasností kódu a jasností významu - čím je více informací, co se kódu týče, tím menší je možnost interpretace nálezu - redukce těchto informací tak usnadňují pochopení textu - originální informace o textu mohou podat jen rukopisy, nebo faksimilie - deskriptivní základní transliterace obsahuje informace ze všech rovin popisovaného rukopisu pohromadě → hrozí ale, že bude nepřehledná a ji nebude možno jednoduše použít - zdá se tedy, že jsou editoři v právu, když filtrují informace a prezentují jen jejich výběr - na jakou jazykovou rovinu se editor zaměří, záleží na jeho základní vědecké orientaci - každá transliterace = určitá ztráta informací a musí činit ústupek v technických možnosti sazby (technische Umsetzungsmöglichkeiten) - editor musí postupovat podle pravidel, ne svévolně (pro Němce pravidla Johanna Schultze, které se pokusil nahradit Lachmann, ale podle autorky článku v některých případech ještě méně transparentní) - přednost mají zásahy učiněné na základě objektivních kritérií, které se zakládají na lingvistické analýze → důležité tyto varianty zaznamenat systematicky a stejným způsobem - také pro regulaci grafických nálezů se dají užít lingvistické metody →grafetika nabízí různé základy, které vedou k různým výsledkům) - možné prostřednictvím lingvistických metod získat textu vlastní (textimmanent) pravidla normalizování - počítačová lingvistika se již roky snaží vytvořit vhodný postup - protože to ale vyžaduje enormní náklady, omezuje se zatím na diskuzi o tom, jaké cíle a kritéria mají pro jazykovou normalizaci platit, zda mají být textu vlastní, regionální, nadregionální atd. - otázkou je také, zda jsou zásahy do originálního grafému mohou ospravedlnit tyto velké náklady (ob Eingriffe in die originale Graphie um den Preis der Historizität diesen hohen Aufwand rechtfertigen sind) - podle toho, jak jsou tyto zásahy velké, vybrat, zda výsledek odpovídá spíše diplomatickému obtisku či normalizovanému vydání (oba stupně jednoho edičního procesu, ne dva různé procesy) - většinou závisí spíše na výchozí předloze než na definici edičních cílů - textová kritika = celý ediční proces od rukopisu k tzv. „textus constitutus“ - tento proces zahrnuje více stupňů, jim musí být přiměřené metody práce - aby byl textově kritický proces transparentní, je nutné užívat objektivní metody jako lingvistika, a to hlavně v „nižší“ kritice - je neekonomické omezit se na jednu rovinu textové formy → autorka doporučuje použití dynamického edičního konceptu a tím umožnit větší využití edice různými uživateli