J O SE F JUNGMANN Preklady íl ATALA -PULPIT — MESIÁŠ ELEGIE NA HROBKÁCH VESKÝCH LENKA — PÍSEŇ O ZVONU HERMAN A DOROTA — ÚNOS ZE SERAILU SLOVO O PLUKU IGOROVĚ Z ANTHOLOGIE ŘECKÉ A JINÉ PŘEKLADY Praha 1958 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ KRÁSNÉ LITERATURY, HUDBY A UMĚNÍ ATALA ANEB LASKÁ DVOU DIVOCHU NA POUŠTI Přeložená z francouzského do českého jazyka PŘEDMLUVA "2 Tento spis pana F. Chateaubrianda jest malá částka většího spisu: Le génie du christianisme, Duch křesťanstva. Spisatel vydal jej obzvláštně a zdá se, že považuje Ataly za nejvýtečnější dílo své. Z obšírné jeho zprávy položíme sem jediné to: Chtěje psáti hrdinskou báseň o člověku přirozeném, vyvolil sobě za předmět porážku Natchezů od Frankův 1.1727a. Aby ale něco hodného vyvedl, následuje Homéra, navštívil okolo l. 1789 ty země, v kterých ta dějina se sběhla. Básně předsevzaté nevyvedl sic, ale Atolu, kteráž toliko episodou tamté býti měla, vyhotovil, na větším díle v samé Americe, v katrčíck divochů, odkud bezpochyby péro jeho tolik živosti a pravdy nabylo. \ Jest Atala báseň popisovači, odpolu dramatická, a má naschvál to starožitné rozdělení v úvod, vypravování a závěrek. Jako hlavni osoba té básně, tak i ony Šakty a Aubrya misionáře vymyšleny jsou, jednak mnoho pravdivého vmíšeno. Pravda jest, praví skladatel, že byl jakýs divoch na galejích a u dvora Ludvíka XIV.; pravda, že jistý misionář francouzský učinil ty věci tuto povídané; pravda, že divochové nosí kosti otcův svých a vystavuji děti na větvoví stromů atd. — Není snad ve světě knihy, ana by s tak nerovnou pochvalou přijata byla jako tato. Když vyšla, tu co o nějakém plodu milostekh o ní působíce steré jeskyně, podloubí a sklepy. Často bloudíce ode stromu ke stromu pletiva ta, kladou se přes ramena proudů, kryjíce je mosty a oblouky květnými. Z lůna těch balšamových houští magnólie hrdá vynáší nepohnutý kužel svůj: zdobná růžemi bílými, panuje lesu celému, nemajeci sokyně kromě palmy, ana podle ní zlehka zachvívá své rozsochy zelené. Množství živočichů, umístěných v tomto krásném ústupu12 rukou '2 stvořitele, rozšiřují tam podjímajícík vnadu | života. U vchodu sblíženém1 viděti podnapilé mstem™ hroznů nedvědy, ani se potácejí na haluzích1'jilmů; karibů14 stáda koupají se v jezeru, černé veverky pohrávají v mrákotě lupení; posměváčkové15, virginičtí holubi, na velkost co vrabci, sletují na zardělý od jahod trávník; papouškové zelení se žlutými hlavami, strakopoudi brunátní,11 plamenní kardináli0 lezou do kotouče na cypřišů vrcholích; kolibrové třpytějí se na jasmínu květníků1* a čižební1' hadi sípějíce visí dolů se stromových makovic a houpají se na vzor pletiva z kvítí. Jestliže ticho a poklid18 panuje v poustách na druhé straně řeky, 13 tu naproti tomu hučí a hemží se všecko: klubání | ptactva do pňů dubových, chramoštění živočichů chodících, pasoucích se nebo louskajících zubami škořepí ovoce, ječení vod, lehký šust, bučení temné, sladké vrkání naplňují ty pustiny milou a divokou jedno-hlasností. Avšak kdy vichřice povanouc oživí veškeru tu samotu, . rozehrá chvějící se těla ta všecka, všeliké ty bílé, blankytné, zelené, růžové pomísí spousty, zjedná všech barev měňavost, všeliký spojí šust a hluk: tu vyniká takový hřmot z lůna lesů oněch, takové se věci stavějí před oči, že by marná byla píle má vypisovat je těm, kdo neprošli nikdy těch prvotinných polí nátury. Po vynalezení Mešasebé otcem Henepinem a Lasallemp nešťastným první Frankové, kteří osedli Biloxuo a Nový Orleán, učinili smlouvu s Natchezy, národem indickým, jehožto moc strašlivá byla v krajinách oněch. Bezpráví zvláštní, pomsta, láska, vsejí liké vášně kr|ví skropily napotom tu zemi hostinskou. Žil mezi těmi divochy19 stařec nazvaný Sakta20; on pro svůj věk, moudrost svou a známost u věcech k živobytí náležejících stal se milenkem" a praotcem pouště. Ten, jako smrtelník každý, koupil ctnost za neštěstí. Nejen lesy naplněny byly pohromami jeho, nýbrž donesl jich až na pomoří franské. Ukován byv na galejích masilickýchr krutým bezprávím, na svobodu propuštěn a představen u dvora Ludvíka XIV., obcoval se všemi velikými muži věku toho slavného, byl přítomen slavnostem versailským, Racinovým smutnohrám, Bossuetovým8 řečem pohřebním; slovem, byl to divoch, kterému událo se viděti pospolitost" na nejvyšším vrchu blesku jejího. I 's Drahně let, navrácen jsa lůnu vlasti své, požíval Šakta pokoje v ní. Jednak i tu přízeň nebe draze mu prodalo; oslepíte stařec. Mladá dceř" provázela jej v pustině, jako Antigone spravovala kroky Edipovy po Cytheronu* nebo jako Malvína vodila Osiána" ku hrobkám otcův jeho. Jakkoli Šakta od Francouzů mnohé vytrpěl bezpráví, nicméně miloval je. Vzpomínal sobě vždy na Fénelona/ u něhož pohostinu byl, a žádal prokázati službu nějakou krajanům toho ctnostného muže. Dána mu v tom příležitost hodná. Léta 1725 Francouz jménem René, puzený vášněmi a neštěstím, přibral se do Luisiany. Vstoupiv po Mešasebi až ku Natchezům, žádal přijat býti za vojáka od národu toho. Šakta, vyptav se jeho a nalez nepohnutým býti v rozmyslu svém, přijal za syna jej a zasnoubil mu ženu Indiánku, 16 Selutu na|zvanou. Brzy po tom sňatku divocí strojili se do velkého lovu bobrů. Šakta, jakkoli slepý, ustanoven jest radou sachemů2* vůdcem výpravy té, že zástupové lesní velice ctili jméno jeho. Počaly se posty a modlení; žonglerové" vykládali sny; tázáni jsou Manitové* o radu, obětovány v zápal lesy tabáčné a zažženy jsou žilnyv jazyku kozla divokého; pozorováno, zdali v plamenu třeští na ohlášení vůle duchův; posléze, kdy sněden jest svěcený pes, nastoupena cesta. René mezi nimi. Pomocí proudů odporných2 plovají lodičky proti Mešasebi a vejdou v Ohiovo řečiště. Podzim jest; nádherné kentucké pustiny rozestrou se před užaslým okem Franka mladého. Noci jedné při měsíci, kdy všickni divochové spějí na lodičkách 12 13 svých a indické lodstvo varuje se lehkého větříku, René, zůstana sám bez spaní se Saktou, prosí jej, by vypravil mu příhody sve. Svo|lí kmet, a sedě na zadu loďky, takto počne při jeku vod uprostřed samotiny ohromné. VYPRAVOVÁNÍ LOVCI »Jest to, můj milý synu, osud podivný, který nás na této spojil poušti. Já v tobě vidím člověka vzdělaného1, an se podivočil; ty ve mně vidíš člověka divokého, jehož svrchovaný Duch, mimo pochybu za svým úmyslem, vzdělati umínil. Nastoupivše oba dráhu3 života od protivných končin, ty přišel jsi odpočinout sobě na místě mém, a já na tvém posadil jsem se; i musil tedy pohled náš na věci docela býti sobě odporen. Kdo z obou, ty-li či já, za pro- 18 měnou stavu | toho získal nebo ztratil nejvíce? To vědí duchové, z nichž ten, který nejméně moudrý, více má do sebe moudrosti nežli všickni lidé pospolu. Budoucího měsíce května3 bude sedmkrát deset sněhů1 a tři sněhy nad to, co mne na svět přinesla matka má na břehu Meša-sebé. Španiele málo předtím osadili se u zátoky Pensakoly,a ale nikdo z bílých neobýval ještě v Luisianě. Počítaje ledva sedmnácte listopadů, táhl jsem s otcem svým, bojovníkem Utalissem, proti Muskogulgům, mocnému ve Floridě národu. Přirazili jsme se ku Španielům, spojencům našim, a svedena jest bitva na jedné pláni Mobilska.b Areskui5 a Manilové nebyli laskaví na nás. Nepřátelé získali; otec můj ztratil život v bitvě a já dvakráte raněn byl, zastávaje jeho. Ach, že jsem nestoupil tehdáž do krajiny duší! Byl bych & vyvaroval se pohrom, které mne čekaly | na zemi; ale duchové nařídili jinače a já od poběhlců až do Sv, Augustina potažen byl. V tomto městě, nedávno staveném od Španielů, bylo na tom, by mne odvlékli do rudních dolů mexikánských, leč že jeden Kastilián starý jménem Lopéz, pohnut jsa mou mladostí a prostotou, dal mi útočiště a uvedl mne k sestře své, s kterou živ byl bez manželky. To spanilé dvé podjato jest citem ke mně nej srdečnějším. Od nich všemožnou péčí chován jsem; dáni mi rozliční učitelé. Ale kdy jsem pobyl třiceti měsíců v Sv. Augustinu, znechtělo mi se najednou života pospolitého. Chřadl jsem očitě: brzy stál jsem nepohnutý za celé hodiny, pohlédaje na vrchy lesů odlehlých5; brzy vidin jsem seděti na břehu vody, dívaje se smutně toku jejímu. Vyobrazuje si luhy, skrze které téci bylo vodě té, s veškerým W srdcem v samo]tině jsem octl se. Nemoha déle snésti tužby navrácení do pouště, jednou ráno postavím se před Lopéza, oděný v své divochové roucho, drže v jedné ruce luk a šípy a v druhé evropejský oděv svůj. Vrátím jej svému šlechetnému ochránci, jemuž k no-houm padl jsem, prolévaje potoky slzí. Dával jsem omrzelá jména sobě, z nevděčnosti vinil se; než naposledy: „Otče můj," pravím jemu, „ty vidíš, an umru, nechopím-li se opět těkavého Indův života." Lopéz, projatý úžasem, chce mne odvrátit od úmysla mého. Představil mi nebezpečenství, v které jsem se vydával, upadnouti znovu v ruce Muskogulgům. Než vida, že hotov jsem podniknouti všecko, sám se rozplejvaje slzami a přivina mne k sobě: „Jdi," zvolal, „synu nátury velkomyslný, měj sobě tu drahou zvolnosť člověka, kteréž Lopéz tobě odníti nechce. Kdy-ti bych mladší byl sám, provodil bych tebe do| pouště, kdež i mně sladká kvete památka, a navrátil bych tebe do rukou mátě tvé. Buda v lesinách, pomni časem na starého Španiela, an tě choval hostinsky, a pamatuj, aby se nesl k milování podobníkůc svých, že první, kterés učinil, zkušení srdce lidského zouplna bylo jemu příznivé." Lopéz dokonal s modlitbou k Bohu křesťanů, k jehož službě jsem přistoupiti zpěčoval se. I rozejdeme se se lkaním. Neprodlela trestati mne nevděčnost má. Jsa nepovědom a za-bloudě v lesinách, zajat jsem od stádce Muskogulgův a Siminolův, jakož mně předpověděl Lopéz. Poznali mne za Natcha po oděvu a po peří na hlavě. Sepjali mne pouty, jednak lehce pro mladost mou. Simaghan, pluku vůdce, chtěl věděti jméno mé; i dím mu: „Nazývám se Šakta, syn Utalissův, syna Misková, kteří odjali na 22 sta kšticí' hrdinům muskogulským." | Na to Simaghan: „Šakto, synu Utalissův, syna Misková, těš se, ty budeš upálen ve veliké vsi." — Odpovím jemu: „Totě dobře!" a počnu zpívati píseň k smrti. Zajatý jakkoli, nemohl jsem první dny zdržeti se od podivu nad nepřáteli. Muskogulg, nebo raději Siminol, spojenec jeho, dýše veselím, láskou, spokojeností. Chod jeho lehký, pohled odevrený a jasný. Mluví mnoho a obratně a řeč jeho jest líbezná a snadná. Ani věk neodejme starcům té radostné prostoty a na vzor sestara-lých ptáků na poušti mlsejí své starobylé zpěvy k novým písním potomstva. Ženštiny', které provázely stádce to, osvědčovaly nad mou mladostí útrpnost laskavou a milostnou zvídavost. Tázaly se mne o matku a o první dny života mého; chtěly věděti, zdali visela 23 kolébka má mechová na květné větvi javojrové a zdali mne tam 16 kolébali větřici podle hnízda písklat. Potom následovalo sto dotazů o stavu srdce mého. Ptaly se, viděl-li jsem kdy ve snách bílou laň a jesdiže mi stromy v údolí soukromnčm šeptaly lásku. Odpovídal jsem prostě matkám, dcerám i manželkám mužův řka: „Vy jste milostnice dnové a noc vás miluje jako rosu. Člověk po vstana z lůna vašeho, visí vám od prsí a úst; vy máte slova kouzelná, kteráž uspávají bolest všelikou. Toť, lile, povídala mi rodička má, ana mne neuvidí více. Povídala mi také, že panny jsou tajemné kvítí, které se nalézá na poustách." Chvála ta velmi těšila ženy; dávaly mi hojně darů všelikých; přinášely mi mléka orešného, javorového cukru a saganity10, kusů nedvčdích kyt, bobrových koži, škořepinek na okrasu a mechu na ustlání. Zpívaly, smály se se mnou, a potom daly se do pláče, kdy vzpomněly, že mám býti upálen. | 2* Noci jedné seděl jsem podle hranice lesní s vojákem, an byl strážným mým. Náhle zašustne oděv po trávě a osoba ženská, zakrytá odpolu, přijde sednout po boku mém. Slzy jí kanuly z očí a zlatý křížek blyštěl se od ohnivé záře za ňadry jejími. Byla pravidelně11 sličná a znamenáno na obličeji jejím něco jaksi ctnostného a náruživého, jehož půvabu1* odolati nelzelo. K tomu připojený byl vděk13 ten nejoutlivější. Náramná tklivost,14 sjednocená s trudem (zármutkem) hlubokým, žila jí v pohlede; usmívání její bylo nebeské. Myslil jsem, že to byla panna poslední milosti; panna, jakou posílají k vězni vojenskému, aby osladila hrob jeho. To mněje, praží vím zajíkavě a s pomatením, jednak nepocházejícím ze | strachu od hranice: „Panno, ty jsi hodna první milosti, a jsi učiněna pro poslední. Biti srdce mého, které vbrzce ustati má, zle by odpovídalo bití srdce tvého. Kterak pomísiti smrt se životem? Bylo by, že bych přílišně litoval světla. Bud jiný kdo šťastnější nade mne a dlouhé objímání spojuj lianu se dubem!" Vece dívka mladá: „Nejsem panna poslední milosti. Křesťan-li ty?" — Odpovím jí, že jsem neopustil duchů katrče své. Na ta slova panna pohnula sebou nevolné. I dí mi: „Jest mi tě líto, že jsi mrzký modloslužebník. Má matka udělala mne křesťankou. Já se jmenuji Atala, dcera Simaghanova se zlatým náramkem, an vůdcem jest pluku tomuto. Tíhneme do Apalachukly,d kde ty budeš upálen." — To řkouci, zdvihla i oddálila se.« Tuto Šakta přinucen byl zastaviti vypravování své; památka 26 davem přicházela na mysl jeho a dva potůčky | slzí cedily se ze zavřených jemu očí po usvadlých lícech; takto pramínkové dva, ukrytí v hluboké noci země, vyjeví se vodami vyřiúujícími ze skály. -17 »0 synu můj,« praví konečně, »vidíš, an Šakta nehrubě moudrý, ačže na slovo se béře moudrost jeho. Ach, mé milé dítě, člověk, nemoha i viděti, ještě plakatí může! Mnoho dnů sachemova dcera přicházela každý večer rozmlouvat se mnou u hranice. Dřímota míjela očí mých a Atala byla v srdci mém co památka na lože otcovské. Sedmnáctý den tažení, dobou, v které jepice15 povstává z vody, stoupili jsme na velikou poustu Alachovu. Obklíčena jest pahrbky, jenžto, utíkajíce jedni druhých, vynášejí vzhůru k oblakům mnohá ponebí' lesů kopalmovýchf, citrinových, magnólie a dubiny zelené. Vůdce vyvolává hlasitě dochodls a stádce rozhostí se u kořen z? pahorků. Mne od|stranili něco dále, k jedné z těch přirozených studnic ve Floridě slovutných. Uvázán jsem ke stromu a jeden bojovník stál netrpělivě u mne na stráži. Ledva co pobudu některé okamžení na místě tom, zjeví se Atala u tekuté ambry studnice. „Lovce," praví k hrdinovi muskogulskému, „chceš-li honiti srny, já ostříhám vězně." Bojovník, skákaje radostí na ta slova dcery vůdcovy, vztyčil se na vrch pahorku a pospíchal odtud. Podivný odpor srdce lidského! Já, an jsem toužil náramné po-vidati tajemství té, kterou jsem již miloval jako slunce, nyní zaražený a zmatený mním, že bych byl přál sobě raději předhozen býti krokodýlům vrchoviště1' toho nežli tak se nacházeli samotný s Atalou. Strážná člověka z pouště byla zárovně zkormoucena jako 28 vězeň její: ticho zavřelo ústa naše; duchové lásky odjah ] mluvu nám. Konečně dcera Simaghana bojovného praví s úsilím takto: „Bojovníku, velmi slabě jsi uvázán; mohl bys snadno ujiti." Na to slovo přišla odvaha do jazyku mého i dím: „Slabě uvázán, ó panno!" — — Dále mluviti nemohl jsem. Zarazila se Atala na okamžení, potom praví: „Utec!" A odvázala mne ode stromu. Vezma oprátku, dám ji do ruky panně neznámé, stiskna pěkné prsty její, by do se zavřely pouto mé. „Vezmětež opět," pravím jí, „vezměte!" — „Nesmyslný," vece Atala s pohnutím, „nešťastníku, nevíš-li, že budeš upálen? Co před se béřeš? Pomněl-lis, že jsem dcera Simaghana strašného?" — „Ach, bylo," odpovím slzavě, „že i mne nosila v koži bobrové na plecích matka má. Můj otec měl také pěknou chaloupku a srny jeho napájely se vodou z tisíců pramenů; ale nyní bloudím bez vlasti. Až mne nebude více, žádný M přítel nehodí trochu trávy na tělo[mé, by je ochránil před mucha-mi; o tělo cizozemce nešťastného nepečuje nižádný." Ta slova obměkčila Atalu. Slzy její padaly co chřestící déšť do studénky. — „Ach," řekl jsem s živostí: „Kyž srdce vaše mluví jako mé! Zdali poušť není volná? Zdaž není, kde by nás ukryli lesové, záhybu (faldu) v zelenitém oděvu jejich? Potřeba-li, aby šťastní byli, tolika věcí synům katrče? Ó dívko, krašší nad první sen snoubených, ó milenko má, osměl se násíedovati šlépějí mých do samotiny." Takto já. Atala mi odpoví hlasem laskavým: „Mladý příteli, tys se naučil jazyku bělochů; snadno tobě oklamati Indiánky." — „Kterak!" zvolám já, „ty mne nazýváš svým mladým přítelem? Ach, můž-li nebohý otrok..." „Ba právě," vece ona, skloníc se ke mně, „nebohý otrok — — ," Načež já vroucně: ío „Nechať jediné políbení ujistí jej o víře tvé!" — Vyslyšela | prosbu mou Atala. Jako vidí se kolouch18 viseti od květu růžových liánu, ježto uchvátil svým jazykem outlým na ponorní stráni, tak jsem zůstal vise ode rtou své milenky. Ach, můj milý synu, blahost s neštěstím stýká se úzce. Kdo by myslil, aby právě to okamžení, v kterém Atala dávala mi první základ své milosti, vteklo dýku19 v prsy mé ? Šediny starého Sakty, jaké bylo užasnutí vaše, ana dcera pouště pronesla slova ta! „Pěkný vězni, bláznově povolila jsem tvé žádosti; ale kam nás povede vznikající náruživost? Náboženství mé navždy od tebe mě loučí. ----Ó matko má, cos činila?" — Atala utichla náhle, zamlčeci nevím jaké tajemství osudné, jenž vyjiti mělo ze rtou jejích. Slova ta pohřížila mne v zoufalost tím hlubší, čím byla živější naděje má. 31 „I budu," zvolám, „tak krutý jakos ty; ne]prchnu více. Uvidíš mne v plápolu ohně; uslyšeci lkáni těla mého, budeš plna radosti." — Atala, vezmouc ruce mé do rukou svých, dí: „Mladý modláři, jest mi tě opravdu líto! Chceš tedy, abych vyplakala sobě srdce? Škoda, že mi není utéci s tebou! Nešťastný byl život matky tvé, Atalo! Proč jsi mne nehodila krokodýlům na vrchovišti!" — V tu samu dobu krokodýli před západem slunce počínali vyti hlasitě. Vece Atala: „Opusťme tu černou jeskyni." I vedu dceru Simaghanovu k patám pahrbků, působících zátoky zelena a vztahujících se jako předhoří do pustiny. Bylo ticho, spanilo, samotno a kormutlivo na poušti. Bočan b ozýval se na hnízdě svém, lesina rozléhala se od zpěvu jednohlasného křepelek, škřehotu papoušků, bučení zubrů a řehtání kobyl siminolských. Procházka naše byla téměř němá: já šel Atale po boku, ona držela konec provazce, kte- 32 rýž aby vza|la opět, donutil jsem. Někdy jsme prolévaíi slzy, někdy hledali úsměchu; jednou pohled náš k nebi zdvižený, opět na zemi sklopený jest: zde ucho naslýchalo zpěvu ptačího; tu tváření" obráceno k slunci zapadajícímu; teď milé dálo se ruky stisknutí; prsy naše nyní tlukoucí, nyní pokojné; jméno Šakty a Ataly oba-polně opětováno, Ó první pouti Jásky, konaná s Ataíou na poušti, mocné jest po- 18 19 mnění tvé, jelikož po tolika letech nešťastných pohybuješ srdcem Š akty starého. Jak jest nepochopitelné srdce pohnuté náruživostmi! Opustiv nedávno Šlechetného Lopéza, vydal jsem se na všeliké nebezpečenství pro svobodu; na rychlost pohled ženy proměnil mé chuti, rozmysly, myšlénky mé. Zapomněje na vlast, na matku, chalupu a na smrt ukrutnou, která mne čekala, stal jsem se nedbalým všeho, ss což nebylo Atalou. | Nejsa mocen pozdvihnouti se k rozvaze mužské, upadnu náhle v jakési dětinství; a daleko vzdálen, abych něco činil pro sebe, potřeboval jsem skoro, aby někdo jiný pečoval o lože a potravu mou. Bylo tedy nadarmo, že kdy chodíme po poušti, Atala vrhnouc se k nohoum mým, znovu, bych ji opustil, dotírala na mne. Ujišťovalť jsem, že se vrátím na místo sám, jestliže by ona zpěčovala se přivázali mne ke stromu mému. Přinucená povolila, nadějí c se přemluví ti mne jindy. Druhého dne, který ustanovil osud života mého, stádce naše zůstalo v jednom údolí nedaleko Kuskovilly, hlavni dědiny Siminolů. Tito Indové, sjednocení s Muskogulgy, dělají s nimi spolek krécký,h na slovo vzatý. Dcera krajiny palmové přišla hledati mne o půlnoci. Uvedši mne do velikého boru, obnovilatě prosbu svou, chtíc mne 34 pohnouti k outěku. Nedaj e odpovědi, | vezmu ruku její do ruky své a nutím tu prahnoucí laňku bloudití se mnou po veškerém lese. Noc byla rozkošná. Duch noci vztřásal modravou kštici svou, páchnoucí libou vůní od sosen, a cítit bylo ten slabý zápach ambrový, jejž vyžívali11 krokodýli, spějíce pod tamaryšky" říčnými. Měsíc svítil uprostřed blankytu nebe bez vady a perlošedé jeho světlo splývalo nad svrchem lesiny pochybným. Žádného nikde hřmotu mimo tu nevím jakou libozvučnost odlehlou, ana panovala v hlubokosti lesa: řekl by, že samotiny duše vzdychala po celém pouště prostranství. Znamenali jsme mezi stromovím jinocha, an nesa v ruce pochodni, podobal se duchovi jara, probíhajícímu lesy na oživění nátury. Byl to milenec, jdoucí na vyzvědění osudu svého k chaloupce milenky. Zhasla-li panna pochodni, přijala chotě; jestli ale zastřeší la|se nezhasíc jí, zavrhla sliby podávané. Bojovník, promykajeÍS se skrze tmy, zpíval polovičným hlasem slova tato: „Předstihnu kroky dnové na vrchu hory, abych polapil holubičku samotnou na větvoví lesním. Dám jí okolo hrdla škořípkový pásek; jsou na něm tři zrnka Červená pro lásku mou, tři fialová pro mou bázeň, tři modrá pro mou naději. Míla má oči hranostajové2* a vlasy lehké, podobné rejžoviští; ústa její jsou škořepinky růžové, broubené perlami; prsy její jsou jako dvě srnky bez vady, kteréž porodila matka jedním dnem. Kyz Míla zhasne pochodni tuto! Kyž ústa její vylinou25 na ni 36 mrákotu (rozkošnou! Zúrodnil bych lůno její. Naděje vlasti visela by jí od prsu plodného a já kouřil bych třtinu pokoje nad kolébkou syna svého. Ach, nechať předstihnu kroky dnové tam na vrchu hory, by mi bylo polapit holubičku samotnou na větvoví lesním!" Tak zpíval mládenec; jeho zpěv kormoutil zhluboka mysl mou a měnil obličej Atalin: ruce naše spojené jedna ve druhé se třásly. Ale vytrženi jsme divadlem jiným nehrubě pro nás bezpečnějším. Přijdeme ku hrobce dítěte, ana sloužila za mezník dvěma národům na poušti. Vystaveno bylo podle cesty za obyčejem, aby mladé ženy, jdouc ke studénce, vdychati mohly do prší svých duši toho neviňátka a navrátit ji vlasti. Viděti zde v tu dobu vdané nedávno 37 manželky, any, žádostivé sladkého mateřství", pílily rtoma" otevřenýma vssáti do sebe duši nemluvňátka, kterou domnělý se vidět těkatise po kvítí. Odstoupily matce pravé, ana složila snopek pšenice turecké2' a květ bílého lilium na hrobku. Zkropila zemi mlékem svým; a šednoucí na pažit vlhkou, mluvila k dítěti svému hlasem obměkčeným, řkouci: „Proč tě kvílím ve tvé kolébce zemní, ó mé zrozeňátko! Když odrostou ptáčata, jest jim hledati píce své a nalézají mnoho trpkých zrn na poušti. Ty alespoň neznalo jsi slzeni; tvé aspoň srdéčko nebylo vystaveno dechu sžírajícímu člověkův. Poupě, usvadnoucí v obálce své, zachází se vším zápachem svým jako ty, ó synáčku můj, se vší nevinou tvou. Blažený, komu pojiti | 38 v kolébce! Tenť neznal než celování30 a úsměchy matky své!" Jsouce již podmaněni od srdce vlastního, překonáni31 jsme naprosto těmi obrazy milosti a mateřství, jenžto nočně v těch samotinách okouzlených vidiny jsou následovatí nás ku zmatku našemu. I nesu Atalu v náručí do hlubiny všech lesů, rozprávěje k ni slova, kterých nadarmo hledal bych nyní na rtou svých. Polední vítr, synu můj, tratí teplo, pována přes údolí ledová, a památka na lásku v srdci kmeta jest jako plamen dnové hvězdy, obrážený od pokojného kruhu měsícová, když zapadlo slunce a ticho a kormutli-vost vznáší se nad chaloupkami divokých. Což vyprostit mohlo Atalu, co překaziti, aby neklesla pod náturou? Nic mimo zázrak, zajisté, a zázrak ten udál se. Simaghanova dcera utekla se k Bohu 33 křesťanů: vrhši se na zemi, říkala vrou|cné modlitby. Od té chvíle, milý René, pojal jsem podivné smýšlení o tom náboženství, které v lesích, uprostřed nouze všeho, co k životu náleží, obohacuje tisícerými dary dva nešťastníky; o tom náboženství, které, postavě 20 21 jedinou svou moc proti proudu vystouplé náruživosti, vstavu jest odolati náklonnostem nejprudším, tu kde jim přispívá všecko, i soukromost lesů, i vzdálenost lidí, i mlčelivost stínů. Ach, což mi božské přicházelo to prosté, divoké děvče, ta neumělá Atala, ana klečíc u staré padlé sosny co u nějakého oltáře, obětovala Bohu svému skrze vrchole lesů modlitby za modláře milenka! Oči jeji, pozdvižené ku hvězdě noční, líce, skvělé ode slzí náboženství a lásky, byly pěknosti nesmrtelné. Nyní zdálo mi se, jako by k nebi letem se zdvíhala; nyní mněl jsem, an vidím sstupovati po měsíčných paprscích, an slyším na větvoví stromů ty duchy, které Bůh posilává těšit | věrných svých, neb kdy ustanoví povolali jich k sobě: truchlil jsem nemálo, předvídaje, že Atala měla jen krátce pobyti na zemi. Zatím ona tolik slzí prolévala, tak nešťastnou býti se osvědčovala, že bych snad byl svolil oddáliti se, leč že tu stal se povyk po lese vražedný a Čtyři zbrojníci vypadli na mne: prozrazeni jsme byli; vůdce vojenský vydal rozkaz srihati nás. Atala, podobná královně výtečným chodem i mysli, neměla za hodné odpovědČti bojovníkům. Pohleděvši na ně pohrdltvým okem, brala se k otci svému. Nedosáhla ničeho. Zdvojena jest má stráž, utužena pouta, odloučena mUenka, Pět nocí uběhlo a viděti Apalachuklu, postavenou na poříčí Chata-Uchy. A hned věncovali mne kvítím, opsali tvář blankytem32 a červcem33, při|vázali mi perel na nos i na uši a do ruky dali šikykué.31 Tak ustrojený k oběti vejdu do Apalachukly při opětovaném pokřikování stádce. Veta bylo po životě mém, an tu náhle slyšen jest na skořepku hřmot a miko neboli vrchní národu káže do rady jiti. Ty znáš, synu můj, trápení, kterým divochové mučí vězně vojenské. Misionáři křesťanští s nebezpečenstvím života a s laskavostí neunavenou dovedli toho u mnohých národů, aby otroctví snesitelného užívali na místě hranice strašlivé. Muskogulzi nepřijali posud obyčeje toho, ale část veliká ohlásila se proň. Tehdy k snesení se o tu důležitou věc povolal miko sachemův. Přiveden jsem na rokování místo. Nedaleko Apalachukly na soukromnémch pahrbku vyvstává radnice. Trojí řada sloupů působí zdobné té okrouhlíce35 sta|vení. Sloupy jsou z cypřiše hlazeného a vyřezávaného; rostou na výsost a tloušťku a tratí se na počet, čím víc se ku středu3* blíží, znamenanému pilířem jediným. Od vrchu pilíře toho podávají se oblouky z kor, jenžto, sahajíce na vrchy jiných sloupů, ukrývají stánek ten na způsob vějíře37 dnového. Sešla se rada. Padesáte starců v nádherných bobrových pláštích postavilo se na schodní výstupky proti vchodu do stánku; vévoda sedne uprostřed, drže v ruce třtinu pokoje, odpolu barvenou k vojně. Po pravici starců umístilo se padesáte žen, oděných chvějícím se rouchem z peří labutího. Vůdcové vojenští, majíce tomahavk33 v ruce, pannách3* na hlavě, ruce a prsy krví zbrocené, stanuli po 43 levé otcům vlasti. U sloupu prostředního hořelo světlo ra|dy. První žonglér, obstoupený od osmi strážců chrámových, oblečený v dlouhé roucho a mající vycpanou sovu na hlavě, vylije oleje kopalmové-ho do plamená a koná obět slunci. Ta trojí řada starců, žen a bojovníků, ti kněží, ten oblak kadidla, ta obět, to všecko dodávalo té divoké radě podoby neobyčejné a skvostné. Já v okovech stojím uprostřed sboru. Po oběti jme se mluviti miko a přednese sprostě věc, pro kterou sešla se rada. I hodí náhr-dlek modrý do sálu na znamení toho, co řekl. Vyvstav jeden šachem ze třídy orlové, dí jim řka: „Otče miko, sachemové, matrony, bojovníci, čtveré třídy, orlové, bobrové, hadí a želvové1", neměňme ničeho na mravu11 otcov- 44 ském; upalme toho vězně a nerozmarujme své udatné | mysli. Totě mrav bělochů, co se nám tuto navrhuje, ten nemůže býti než záhubný. Prohodte náhrdlek červený, an obsahuje slova má. Řekl jsem." I prohodí náhrdlek červený do sboru. Vstávši jedna z žen, vece: „Milý otče orlový, vy máte mysl liščí a nejapnost12 želvovou. Uprostranínť mezi mnou a mezi vámi svazku přátelství a postavíme strom pokoje. Ale proměňme obyčeje otců svých, tu kde jsou škodliví. Živme otroky, kteří by dělali pole naše, a neposlouchejme déle úpění vězňů, jenžto zkormucuje srdce matkám. Řekla jsem," Jako viděti mořské vlny srážeti se v bouři, jako na podzim list usvadlý vzpuzen bývá od vichru, jako rákosí v MeŠasebi hýbá se a zdvíhá při zátope náhlé, jako jelenů ohromné stádo říjí v hlubině lesů, takové zmítání a hřmoty vedla rada. Sachemové, bojovníci, | 45 matrony mluvili jedni po druhých nebo všickni vespolek. Byl spor úsudků, hlasů rozdvojení, rada se rozejiti měla. K posledu opanuje starý zvyk a sneseno se na tom, abych byl upálen se vším trápením obyčejnými. Jedna okolnost" zdržovala utracení mé: slavnost mrtvých blížila se. Obyčej jest neutrácet! žádného ze zajatých ve dny zasvěcené tomu velikému obřadu41. Svěřen jsem přísné stráži a mimo pochybu sachemové oddálili dceru Simaghanovu, nebo neviděl jsem jí více. Zatím zástupové na sta mil z okolí přicházeli stádně slaviti duší svátek. Vystavena bouda podloužná v odlehlém místě na poušti. 23 V den jistý každá chatrč vykopala ostatky otců svých z obzvláštní jich hrobky a zavěšeny jsou veškeré kostlivce v pořádku a po rodech 46 | na stěnách v obecné předků světnici. Větrové — obránatě chvíle bouřky —, větrové, lesy, spády vod hučeli vně, ani zatím starcové národů zavírali mezi sebou smlouvy obchodu, pokoje a spolku na kostech otcův svých. Držány hry pohřební, v běh, míč, kostky. Dvě panny snažujl se vyvinouti sobě růžtku46 vrbovou. Bradavice prsí jich stýkají se, potkávají ústa, ruce zápasí o prut vyzdvižený nad hlavami. Jich nohy sličné zaplétány, sladký dech pomísín, sloučeni vlasové; napínají se, ohledují na matky, červenají; zazní pochvala. Žonglér vzývá Mikabova, ducha vod. Vypravuje vojny velikého zajíce proti Kythymanitovi, bohu zlého. Povídá o prvním člověku a pěkné Atahenzii, první ženě, s nebe shozených, protože ztratili nevinu; o zkrvácené zemi od bratrobijce; o Zuskeku bezbožném, an oběto- 47 val Tahuitsara | dobrého; o potopě, přišlé na hlas velikého ducha; o Masovi, an sám jediný vyproštěn jest na loďce kôrové, o krkavci vyslaném k vynalezení země. Dále vypravoval o pěkné Endai, navrácené z krajiny duší za sladkými zpěvy manžela svého. Po těchto hrách a zpěvích strojili se zjednati otcům svým hrob věčný. Na břehu řeky Chata-Uchy vidětí planý fík, jehož posvětil zvyk národů. Panny právaly lýčené své rouchy namístě tom a vyvěšely je na dech pouště po větvoví toho stromu starého; tu vyryt jest hrob náramný. Vyšli z umrlčí světnice, zpívajíc pohřební píseň. Každá rodina nese některé posvátné ostatky a všickni, nevyjmouc dětí, naložené mají veliké hnáty otcův svých. Průvod ten slavný přijde ku hrobce. Tam se spouštějí ostatky svaté, tam se rovnají u vrstvách, oddělené nedvědími a bobrovými kožemi. Vyvstává 4S vrch hrobo|vý a štípen jest podle strom pláče a snu. Želme člověka, můj synu milý! Ti sami Indové, jichž obyčeje jsou tak pohnutelné11, ty samé ženy, které tolik mi libé prokázaly laskavostí, žádaly nyní utracení mého křikem velikým a celí národové odkládali odchod svůj, aby mčli tu radost, viděti jinocha nešťastného, an trpí muky přehrozné. V údolí jednom k půlnoci} v nějaké odlehlostí od hlavní dědiny,16 vyskytuje se temný lesík cypřišový a chvojový, jemuž jméno: háj krve. Jde se tam skrze zříceniny jedné ze starých památek, jenž náležívaly jakémus neznámému národu na poušti, V hlubině lesů prostírá se písčité prostranství, na kterém obětovali vězně vojenské. Tam mne vedou s triumfem; všecko se chystá k popravě mé; postaven jest kůl Areskui; sosny, 49 jilmy, cypřiše dlouhověké padaly pod toporem;1 hranice vyvstává, diváci ustaví okol47 z větvoví a kmeni stromového; každý zamejšll muku některou; jeden sobě ukládá strfinouti mi kůži s lebu, druhý vypáliti oči rozžatým dřevcem: i počnu píseň k smrti, „Nebojím se muk, udaten jsa, Muskogulzi! Vyzývám48 vás, pohrdaje vámi co ženami. Otec můj, slavný Utalissi, syn Miskův, píval z lebů vašich reků nej slavnějších; nevymučíte ni jednoho vzdechnutí na srdci mém." Vyzvaný zpěvem mým bojovník jeden prokolí rámě mé šípem; i dím jemu: „Děkuji ti, bratře." Za vší ochotností katů přístroje popravy mé nemohly dohotoviti se před západem slunce; tázán jest o radu žonglér; ten zapověděl znepokojovat duchů mrákoty a usmrcení mé odloženo na zítřek. | so Ale lid nedočkavý divadla, chtě pohotově býti za svítání, neopustil háje krve; zažženi jsou ohňové velicí a začaty slavnosti a tance. Zatím prostřen jsem na záda; provazy opjaté o krk, o ruce a nohy mé podávaly se k dřevcům zahodeným do země. Bojovníci leželi na provazích a nebylo mi se pohnouti, aby neučili toho. Prodlužuje se noc, uléhá poznenáhlu zpěv i ples4', ohňové vydávají červenalou záři toliko, v které viděti mykat se zde onde stíny těkajících divochů; všecko usne. A jak utichal lidu hřmot, tak vzrostal onen na poušti a na povyk hlasů následovalo úpění větrů po lese. Dobu tu Indiánka mladá, ana právě stala se matkou, procítila náhle v noci; nebo zdálo jí se, ana slyší kvílet svého prvorozence, žádajícího krmě sladké. Upřev oči na nebe, kde měsíc bloudil « mezi oblaky, rozjímal jsem osud)svůj; Atala mi vidina potvorou nevděčností. Mne, an jsem zvolil hranici, než bych zanechal jí!--, mne opustit v okamžení útrpné smrti! —--A přece cítil jsem, že jí miluji, že bych pro ni umřel ochotně. Jest v potěšení nejvyšším osten nějaký, an nás pohádá užítí spěšně krátké jeho chvíle; u velikých bolestech naproti tomu jest nevím co těžkého, jenž nás uspává: oči slzami umdlené za přírodou1 pílí"' se zavřití a dobrota Prozřetelnosti znáti se dává i v neštěstí. Poddav se bezděky mámícímu spáni, jehož někdy požívají bídníci, mám sen, že se mi odnímají pouta a že cítím toho polehčení, které se stává, když po dlouhém nátisku ruka pomocná uprostraní okovům člověka. Pohnutí to smyslů bylo tak živé, že otevřelo víka očf mých. Při S2 bledé záři | měsíce, od něhož právě ukrádal se paprslek naskrze dva oblaky, zahlédnu velkou bílou podobu, ana nákloňmo zaměstnává se potichu s rozvazováním vazby mé. Jmu se vykřiknoutí, než vtom ruka poznaná na rychlost zdržela ústa má. Jediný zbýval provaz, ale ten rozpíti zdálo se nemožné bez zavazení o vojáka na něm ležl- 24 25 čího vším tělem svým. Atala přičiní k němu ruku; voják, probude se odpolu, sedne přímý; Atala stane bez pohnutí, dívajeci se jemu. Indián mněje, že by to duch byl zbořeniště, ulehne opět, a uzavra oči, vzývá Manitu svého. Uzel pustí. Vstana jdu za vyprostitel-kyní svou. Avšak vůkol nás, ó kolikeré nebezpečenství! Brzy v strachu jsem zavaditi o spějící divochy v mrákotě; brzy stráž se dotazuje nás, kteréž Atala odpovídá proměněným hlasem. Tu dětí vřesk, tu Štěkání psů na nás po cestě. Ledva co vyjdeme z toho vůkolí 53 zhoubného, rozléhá se ve|šken les povykem. Vzbudí se tábor", za-žhou se ohňové, videti běhat divochy s pochodněmi od všech stran: utíkáme pádem. Když zorní záře probudila se na východu, byli jsme již daleko na poušti. Veliký duše, tobě vědomo, jaká byla blaženost má, nacházeti se ještě jednou v samotině s Atalou, s Atalou, mou vyprostitelkyní; s Atalou, ana mi se oddala navždycky! Nedostávalo se slov jazyku mému; padev5a na kolena, dím dceři Simaghanově: „Málo jest to, co je Člověk, ale kdy duchové navštíví jej, tu není nic naprosto. Ty jsi duch ten, tys navštívila mne a já nemohu mluvití před tebou." — Atala, podadouc mi ruky, praví s úsmechem trudným53: „Jest mi ovšem následovat tebe, jelikož nechceš utéci beze 54 mne. Tuto noc porušila jsem žongléra dary; opojila | lihem ohně11 katany tvé a směla jsem odvážiti se života pro tebe, an jsi dal život svůj pro mne. Tak jest, mladý modláři," pravila hlasem, který mne zděsil, „obět odměnná™ bude." Atala dala mi zbroj, kterou vzala s sebou, potom obvázala ránu mou. Utírajíc ji listem papajovým,11 polila ji slzami svými, „Totě balšám," dím jí, „který lineš do rány mé!" — „Bojím se raději, aby to nebyl jed," odpověděla ona; „přicházíť ode srdce." Roztrhši rouchu náprsní, složila ji v klůcek, jejž přivázala tkanicí z vlasů svých. Opilost, ana dlouho trvá u divokých a jest pro ně jako nemoc, zbránila jim bezpochyby stíhati nás první dny; a jestliže hledali nás napotom, podobné, že to stalo se na západ v tom domnění, že jsme sstoupili na Mešasebi; ale my obrali cestu ku hvězdě nepohnutelné55, řídíce se mechem na dubích, j ss Nedlouho však, i poznali jsme, že málo získáno vyproštěním mým; poušť rozvíjela nyní před námi své samotiny neobmezené. Bez zkušenosti života lesního, vyšinuli z pravé cesty a chodíce maní, kde jsme měli se octnouti v těch pustých lesinách? Často pohledná na Atalu pomněl jsem na ten starý příběh Agora," který mi Lopéz čisti dal a který udál se na poušti Bersabé před drahnými lety, kdy lidé žili za tři veky dubu. Atala udělala mi plášť z jeseňového lejčí, nebo byl jsem takměř nahý. Ušila mi mokasíny58 z kůže plcha pižmového ostnem svině mořské. Já naproti tomu pečoval jsem o její ozdobu. Brzy vstavím jí na hlavu věnec ze slézu modrého, který jsme nacházeli po cestě u zpustlých hrobek indických; brzy navleku jí pásek na krk z červených zrnek azaleových5'; a potom jmu usmívali se, patře na krásu její podivnou, | se Když se nám nahodila řeka, přeplavili jsme se na voru nebo pře-plouli ji. Atala podepřela se jednou rukou na rameno mé a jako dvě labutě putující podali jsme se přes ty vody pusté. Často u velikém horku ve dne hledali jsme záslony pod mechem cedrů. Všecko téměř ve Floridě stromoví, zvláště pak cedroví a doubí, přikryto jest mechem bílým, an spouští se s větvoví jejich až na zemi, Uvida v noci při měsíci na oplchalép pouště habr55 osamotělý ve stroji takovém, mněl by viděti příšeru, vlekoucí za sebou roucho dlouhé. Divadlo to neméně jest malířské ve dne, nebo hejna motýlů, mušek třpytících se, kolibrů, zelenavých papoušků, blankytných kavek poletují zavěšet se na mechoví to a představují s nim podobiznu koberce bělovlného, na němž by řemeslník evropejský vykrumpoval žížaly a ptáky se lesknoucí. | 57 V těch podivných hospodách, připravených uprostřed samotin od ducha svrchovaného, odpočívali jsme o polednách. Když větří-kové s nebe se snesli a chvěli tím cedrem výtečným, tu ten hrad povětrný, vystavený na větvoví jeho, kolébal se i s ptactvem a pout-nictvem usnulým v zácloně jeho; tu tisícerý šust vynikal od loubí a sklepení5* toho pohnutelného stánku; žádný z sedmi divů věku starého nevyrovnal se těmto památnostem na poušti. Každý večer rozdělávali jsme oheň veliký a vystavěli stánek pocestný z kory Čtyřmi dřevci upevněné. Zabil-li jsem krůtku divokou, doupňáka, bažanta lesního, pověsili jsme je k dubu zapálenému na konec hůlky zaražené do zemi a zůstavili větrům otáčeti zvěřiny. Jedli jsme mech nazvaný dritkami skalními, cukrové kůry 58 březové a jablka májová, kteráž mají choutku bro|skve i maliny pospolu. Ořechy černé, sumách50, javor poskytaly vína na stolík náš samotný. Někdy vyšel jsem hledat mezi rákosím zrosttiny, jejíž květ podlouhlý co kornout obsahoval sklenku té nejčistější rosy. Velebili jsme Prozřetelnost, ana na outlém proutku květiny umístila to žíd!or jasné uprostřed shnílotiny bahna, jako vložila naději do dna srdce hořem sklíčeného, jako dává vznik ctnosti z lůna bídy života. Ach, znamenám brzy, že jsem mýlU se v nápohledném5 klidu Ataly, V míře postupování našeho na poušti stávala se smutnější. 26 27 Někdy potrhla sebou mimo příčinu a otočila hlavu kvapně. Někdy přepadl jsem ji, ana upírá na mne pohled vášnivý, jejž tudíž nesla k nebi s hlubokou těžkomyslností. Co mne děsilo nejvíce, bylo nevím jaké tajemství, nevím jaká myšlénka ukrytá v hlubokosti srdce jejího, kterou jí na očích jsem znamenal. Vždy mne vábíc, *9 vždy od|hánějíc, oživujíc a udušujíc naději mou, kdy jsem mněl nějaký míti přístup do srdce jejího, zůstavila mne tu, kde jsem byl zprvu. Kolikráte říkala mi: „Ó můj mladý milence, já tě miluji jako stín lesní o poledni! Ty jsi krásný jako poušť se vším kvítím svým a dechem větříků. Kdy se nakloním k tobě, drkoci; dotkne-li tvé se ruka má, mním, že umru... Včera vítr pohnal vlasů tvých do mé tváři, an jsi odpočíval na klínu mém; i mněla jsem, že cítím lehkého tknuti duchů neviditelných. Takť jest, viděla jsem kozky na vrchu Okoně, slyšela rozmluvy starců, plných dnů; než ani příjemnost kůzlátek, ni moudrost starců jsou tak líbezné a mocné jako slova tvá. A nicméně, ubohý Šakto, nebudu nikdy manželkou tvou!" Neústavný odpor lásky a náboženství Atalina, oddanost její outloty a čistota mravů, charakteru výtečnost a hlubokost cítění, so vznešenost mysli u vě j cech velikých, jemnost v maličkostech, vše to z ní dělalo bytost pro mne nepochopitelnou. Atala nemohla nad mužem ni slabé vlády dosíci01: jsouci plna náruživosti, byla plna moci; hodna bud poklony, buď nenávisti. Po patnácti nocích běhu kvapného vstoupili jsme na pohoří Allegany a došli jednoho ramene Tenázu, řeky do Ohia vpadající. Pomocí rady Ataliny zdělal jsem člunek, jejž jsem oklejoval živicí slívovou, sešiv nejprve koru jeho vlasením jedlového kořene. Potom vstoupivše do něho, pustili jsme se po řece. Dědina Štiko s hrobkami pyrámovými a katrčemi pobořenými okázala se nám po levici na záhybu jednoho předhoří; napravo míjeli jsme údolí Kéov, ukončené výhledem na vísku Joru, visící si od čela hory jména téhož. Řeka nesoucí nás tekla mezi vysoký!mi strminami62, na jichžto povrchu viděti bylo slunce zacházející. Tyto samotiny hluboké nebyly zkormucovány nižádného přítomností člověka. Uzřeli jsme jen jednoho indického lovce, an opřený na luk svůj a stoje nepohnutý na vrchu skály, viděl se býti sochou, ustavenou na horách duchovi těch pustin. Atala i já připojili jsme ticho své k tichu scény toho světa původního; než najednou dcera vyhnanství pronesla tento v povětří se rozléhající hlas, plný pohnutí a zármutku. Zpívala o vlasti své: „Šťastný, kdo neviděl dýmu slavnosti cizokrajné a který sedával toliko při radovánkách otců svých! Kdyby modrá kavka od Mešasebé pravila Nevyrovnané' z Floridy: ,Proč kvílíš tak žalostně? Není-li tu pěkných tobě vod a pěkných stínů a všelikteré pastvy jako v lesinách tvých?' ,Takť jest,' S2 řekla by|odběhlice Nevyrovnaná; ,ale hnízdo mé je v jasmínu: kdož mi ho dá ? A slunce pustiny mé, jest-liž tobě ?' Šťastný, kdo neviděl dýmu slavnosti cizokrajné a který sedával při radovánkách otců svých! Putovav drahně hodin, umdlený poutník sedne si smutně. Ohledá se vůkol podomích člověku; nemá poutník, kde by sklonil hlavu svou! Poutník klepá u chaloupky, složí luk svůj za dvéře, prosí o nocleh; hospodář pokyne mu rukou: poutník vezme luk svůj a vrátí se do pouště! Šťastný, kdo neviděl dýmu slavnosti cizokrajné a který sedával toliko při radovánkách otců svých! Přepodivné povídky, vypravované okolo ohniska, sladké výlevy srdce, dlouzí zvykové milovati, tak potřební životu, vy jste naplnili 63 dny toho, který neopustil vlasti své! Hrob jeho doma jest, když | mu slunce zajde; na něm slzy přátelů a sladké nábožné památky! Šťastný, kdo neviděl dýmu slavnosti cizokrajné a který sedával toliko při radovánkách otců svých!" Tak zpívala Atala; nic nepřekazilo nářeku jejímu mimo povlovné šumání člunu našeho po vodě. Toliko zde onde opětován byl od ohlasu slabého, an podal jeho druhému slabšímu a ten třetímu ještě slabšímu nad něho: myslil by, že duše dvou milenku, druhdy nešťastných jako my, přivábené tím libozvukem tklivým"*, oblíbily sobě lkáti poslední od něho slova na horách. Zatím samota, přítomnost neústavná předmětu milého i samo neštěstí rozmnožovaly lásku naši každé chvíle. Síla počala ucházeti Atale a náruživost, unavujíc tělo, jala se svítězovati nade ctností její křesťanskou. Stále prosila matky své, jejíhož stínu rozhněvaného | w udobřovati se zdála. Časem tázala se mne, slyším-li žalostný hlas a vidím-li vynikati plamen ze země. Já, mdlobou jsa uchvácen, plápolaje žádostí a mněje ztracena se býti v oněch lesinách, nasto-kráte v úmyslu jsem byl obejmouti milenku svou; nastokráte jí představoval jsem, abychom, zdělavše sobě stánek na poušti, tam pochovali sebe. Než odpíralatě vždycky. „Pomni," říkávala, „mladý příteli, že bojovník náleží vlasti: co jest žena slabá proti povinnostem, kteréž jsou na tobě ? Budiž veliké mysli, synu Uta-lissův; nerepci proti osudu; srdce člověka jest jako houba říčná, která poněkud pije vodu čistou za jasna, avšak nabubří bahnem, jak brzy nebe vodu zkalilo. Smí-li houba říci: ,Mněla jsem, že nebude nikdy bouře a že slunce nebude páliti nikdy ?'" 28 29 Ó René, bojíš-li se zármutku srdce, varuj se obydlí pustého: 65 veliké náruživosti milují samotu a nésti je do pou[šté jest zjednati jim vládu. Jsouce stíženi péčí a strachem, vystaveni nebezpečenství přijití do rukou Indům nepřátelským, býti pohříženu u vodách, uštknutu od hadů, sežránu od šelem, nacházejíce trudně potravu nuznou, a kam nohou se díti, nevědouce, nemohli jsme, zdálo nám se, u větší se nalézati nesnázi, kdy jedna příhoda dovršila zlobu" tu. Bylo sedmmecítmé" slunce od odchodu našeho z dědiny. Měsíc ohně65 nastoupil běh svůj a všecko ohlašovalo bouřku. V dobu, kdy ženy indické pověšují vorací berluv na chvojky a kdy papoušci utíkají se do vydutin cypřišů, aby požívali chládku uprostřed dne, počalo se kaliti nebe. Zatajili se po samotině všelicí hlasové, utichla poušť a lesové umlkli, stanouce u všeobecném tichu. Brzy nato hří-ss máni hromu odlehléjho, rozléhaje se po tom lese věkovitém, co sám je svět, vyvádělo z něho rachot výtečný. Bojíce se utonouti v řece, pospícháme doslei6' břehu a skryti se v lese. Bylo bařinaté místo. Probírali jsme se nesnadně klenutími svla-kovými" a skrze vinné kmeni, skrze fazoly a plazící se pletivo, v nichžto vázly nohy nám jako v léčkách. Země bahnitá šeptala vůkol nás a každé chvíle blízci byli jsme utonutí v hloubi. Nesčíslné žížaly, náramní netopýři oslepovali nás, chřestící hadi sykali ode všech stran a vlci, nedvědi, zubři, karkajové,w tygříci, sběhše se hledat ochrany v ústupu (skrytém místě) tomto, naplňovali jej rykem68 svým. | 67 Zatím zdvojily se tmy: mračno skleslé mísilo se do stínů lesních. Náhle roztrhne se oblak, blesk plane" kvapně cestou klikatou. Strhna se náramný vítr od západu, sežene v hroznou směs mračna se mračny. Nebe otvírá se ráz co ráz70 a skrze rozpukliny jeho viděti jest nové nebe a plápolající krajiny. Celá lesů spousta skloňuje se. Strašné, spanilé divadlo! Zapálí hrom les onde a onde; zážeh lítá co kštice plamenná; sloupy jisker a dýmu ztíkají71 oblaky, jenžto chrlejí" hromy své do zanícení šírého. Třeskot bouře a ohně, hučení větrů, šumání stromů, křik oblud, ryk šelem, jekot proudu, sykot blesku hasnoucího u vodě, všeliký ten hřmot, rozmnožený od ohlasu nebe a hor, ohlušoval pouště, j Velký duch to ví! okamžení to viděl jsem jen Atalu, myslil jen ji. U kořen smrku, pod který jsme vběhli, za štít byl jsem jí tělem svým; událo mi se za chvíli uchráni ti jí před litinou, ana skrze zpřerážené ratolestí sula se na nás. Sedě u vodě pod stromem, drže milenku svou na klíně a zahřívaje její nahé nohy krásné rukama rozkochanýma," byl jsem šťastnější nad mladou manželku, ana ponejprv cítí plésati zárod v životě svém. en Zatím poslouchali jsme hluku bouře! Najednou ucítím, ana slza ukvapne Atale na klín můj. „Bouře," zvolám, „jest to krůpěje deště tvého?"—Potom, obejma srdečně milenku: „Atalo," pravím jij jjfy tajíš něco přede mnou. Otevři mi srdce své, ó kráso má! Blaze jest, kdy přítel nahlédne do srdce příteli! Pověz mi to tajemství bolestné, které zpěčuješ se odkryti. Ach, vidím, ana pláčeš 69 vlasti | své!" — Odpověděla na rychlost: „Synu lidský, kterak bych plakala vlasti své, an otec můj nebyl z krajiny palmové!" — „Kdož jest ten, an tě postavil do dolu slzavého? Odpověz." Atala vece: — „Prve než matka má dala u věně bojovníku Simaghanovi třiceti kobyl, dvacet buvolů, sto měr oleje dubového, padesát koží bobrových a mnohé jiné zboží, poznala člověka pleti7* bílé. Ale matka mé matky chrlila jí vody do tváři a přinutila vdáti se za velikomysl-ného Simaghana, podobného králi a ctěného od národů jako ducha. Ale matka má řekla ženichu svému: ,Počala jsem, zabij mne.' Načež Simaghan: ,Chraň mne duch velký skutku tak mrzkého! Já tobě neuřeži nosu ani uší, protože jsi byla upřímná a že jsi neoklamala lože mého. Plod tvého života bude plod můj a nevejdu k tobě dříve, než by odešel pták rejžový a svítil by měsíc třináctý.' 70 V ty j doby já, protrhši lůno matky své, počínala jsem růsti, jsouci hrdá co Španielka a co divochyně. Matka má udělala mne křesťankou, jakož byla sama s otcem mým. Potom hledalo jí hoře lásky a ona sstoupila do toho sklípka kožemi vykládaného, odkavad není povratu75 nikdy." Takový byl příběh Ataly. „A kdožtě byl otec tvůj, ubohý siro-tečku na poušti?" řekl jsem. „Kterak ho nazývají lidé na zemi a jaké měl jméno mezi duchy ?" — „Nemyla jsem nikdy nohou otci svému," dí Atala; „vím toliko, že živ byl se sestrou svou v Sv. Augustýnu a že byl vždy věrný matce mé: Filip bylo jmě jeho mezi anděly a lidé ho nazývali Lopézem." Na ta slova vzkřiknu, až se rozlehlo po poušti. Hlas úžasu mého pomísil se s třeskotem hromu. Přituliv Atalu k srdci svému, jako bych ji zardousit chtěl, vo|lal jsem, zajíkaje se, po chvilkách: „0 sestro má, ó Lopézova dcero, dcero dobrodince mého!" — Atala zděšená tázala se, odkud pomatení to; než kdy zvěděla, že Lopéz byl ten hostinský muž ušlechtilý, an mne za vlastního přijal v Sv. Augustýnu a jehož jsem opustil pro svobodu, projata jest sama pomatením a radostí. Bylotě příliš pro naše srdce, že i bratrská přízeň navštívila nás, připojíc lásku svou k lásce naší. Vešken Ataly zápas stával se nyní ne-prospěšným; nadarmo pozoroval jsem, že vztáhŠi jednu ruku do klínu svého, pohnula sebou nadobyčejně: již jsem ji uchvátil, již 71 30 31 opojoval se sladkým dechem jejím, již píjel celou kouzelnost lásky ode rtů jejích. Pozdvih očí k nebi, k blyskotiny svedu, držel jsem nevěstu v rukou svých uprostřed pouště u přítomností Věčného. Stroji svadební, hodný neštěstí a velikosti lásky naší divoké! 72 Nádherní lesové, jenž | jste chvěli všemi ratolestmi a vrchy svými co nějakými oponami a nebesy lože našeho! Sosny zanícené, jenž jste působily pochodně k svatbě naší! Reky vystouplé, hory bučící, hrozná a výtečná přírodo" — což_ jste byly jen marné přípravy, které by oklamaly nás, a nemohly jste ukryti na okamžení do svých tajemných hrůz štěstí jednoho člověka! Atala slabě již toliko odpírala Žádostem mým, dotýkal jsem se okamžení blahosti, kdy náhle nezkrocený blesk, provozený od třeskotu hromu, zabrázdě v hustosti mraku, naplní celý les sirou a světlem a rozrazí strom před nohama našima; utíkáme zděšení. Ale úžasu! — V tichu, následujícím po tom rozpuku ohromném, slyšíme zvoneček. Oba dva s podivem naslýcháme hlasu, tak neobyčejného na poušti. Na rychlost zaštěkne pes opodál; potom W blíží se, opějtuje štěkot, přijde, vyje radostně u nohou našich: starý poustenník, nesa lucernu, následuje ho lesem. „Velebena budiž Prozřetelnost!" zvolal on, uhledav nás. „Již dlouho vás hledám! Zvonímeť obyčejně v noci a v bouři, bychom přivolali pocestné; a za příkladem bratří naších na Alpích a Libanu máme psy, učené hledat poutníků zabloudilých ve samotině. On vás čil od počátku bouře a přivedl mne sem. Dobrotivý Bože, kterak jsou mladí! Ubohé děti, co zkusily na té poušti! Nuže, přinesl jsem nedvědí kůži, ta hodí se té mladé žence. Tuhle jest drobet vlna v lahvici". Budiž Bohu chvála ve všech skutcích jeho! Milosrdenství jeho jest náramné a dobrota jeho neskončená." Atala již se octla u nohou kněze! „Pěstoune modlitby," pravilatě w jemu, | „já jsem křesťanka; nebe tě seslalo k vyproštění mému." — Já ledva pochopoval jsem poustenníka; ta milostivost jeho zdála mi se tak vznešená nad člověka, že ve snách býti jsem se domníval. Při záři od lucerničky, kterou držel duchovník, viděl jsem kapati vodu jemu od brady a hlavy; nohy, ruce a obličej jeho zkrvácené byly od trní. „Starce," zvolám kposledu, „co to máš za srdce, že ti není hromu se báti?" „Báti?" odpověděl otec s jakousi vroucností, „báti se, tu kde lidé jsou v nebezpečenství a já přispěti mohu! Byl bych zajisté nehodný služebník Jezu Krista!" „Ale víš-U," dím jemu, „že já nejsem křesťan?" — „Mladíku," odpověděl poustenník, „tázal jsem se tebe o náboženství tvé ? Řekl-li Kristus: ,PřÍšel jsem pro toho, a ne pro onoho Y On trpěl za židy i pohany a viděl ve všelikém člověku bratra svého a nešťastníka. Co tuto pro 32 ROLNÍCI Jsou lidé spravedliví, kterých svědomost tak jest poklidná*, že nelze přistoupit! k nim, aby nesdělil pokoje, an tak říkajíc dýše ze srdce a myšlínek jejich. Když mluvil poustenník, cítil jsem, že se kojí náruživosti v prsích mých a sama bouře na nebi vidina jest oddalovat se na hlas jeho. Mračna dosti brzo rozptýlena jsou, abychom opustit mohli ústupu svého. Vyjdouce z lesa, vstoupáme do stráně vysokého vrchu. Běží pes před námi, nesa na konci hole lucernu zhaslou. Podav Atale ruky, jdu s ní za misionářem. Ohlé-daltě se často, aby viděl nás, patře s outrpností na nouzi a mladost naši. Byl urostlosti výtečné, podoby bledé a suché, tváři poctivé a prosté. Viděti, že dnové jeho byli zlí, a | vrásky na čele jeho ukazovaly jizvy náruživostí udušených ode ctnosti a od lásky k Bohu i lidem. Když, stoje přímý a nepohnutý, rozprávěl, oči jeho mírně sklopené, nos orličí, fousy dlouhé měly cos výtečného v poklidu svém a jako čelícího do hrobu pro své přirozené k zemi se nesení. Kdo viděl jako já otce Aubrya putujícího v samotě o hůlce své na poušti, ten má pravý obraz křesťanského poutníka na zemi. Podavše se půl hodiny po nebezpečných stezkách hory té, přijdeme k jeskyni misionářově. Vstoupíme do ní skrze břečtanoví mokré, jenž se vinulo o skalí. Nebylo tu ničehož mimo koberec z listu papajového, nádobku na čerpání vody, některé dřevěné osudí3, motyku, hada pitoméhob a na kameni, an sloužil za stůl, krucifix a knihu křesťanskou. Muž starých dnů jal se zdělat oheň ze suchého proutí; rozemlev i tureckou pšenici mezi kamenama a udělav koláč, | pekl jej v popeli. Když koláč přijal od ohně pěknou žlutou barvu, předložil nám jej za horka se smetankou ořešnou v javorovém okřínku0. Večer přivodil jasnotu a služebník ducha velikého pobídl nás sednouti na skalí u vchodu jeskyně. Nasledujem ho na místo, jenž otvíralo shled nesmírný do pouště. Ostatky bouře vrhly se různem na východ; ohňové vzejmutého od blesku lesa svítili ještěvodlch-losti. U kořen hory celý bor zvrácen jest do bahna a řeky hnaly 34 Ti 10 si I vesměs odmočcnou hlínu, kmeni stromové, mrtviny zvěři a ryby zleklé, jichžto břicha stříbrná vidět bylo plynouti po vodě. Uprostřed toho divadla půvabného2 Atala vypravovala příběh náš starému duchu hory. Srdce jeho tklivé pohnuto jest a slzami skropeny fousy jeho. „Dítě mé," řekl k Atale, „povinnas obětovali bolesti své Bohu, k jehožto | chvále vytrpěla jsi již tak mnoho; on ti pokoj navrátí. Hle, jak se kouří tyto lesiny, opadají proudové, roztrhují se mračna: mníš, že by ten, který zpokojuje takovou bouři, nemohl utišiti zármutku ve srdci člověka? Není-li tobě útočiště lepšího, dcero rozmilá, dám tobě chaloupku mezi stádcem, které šťastný byl jsem získati pravdě. Vyuče Šaktu, dám tobě za muže, kdy hodným bude býti jím." Na ta slova padnu poustenníkovi k nohám, prolévaje slzy radostné, ale Atala stane se bledá jako smrt. Kmet zdvihl mne dobrotivě: a tu znamenáno, že měl ochromené ruce. Atala na rychlost pochopila neštěstí. „Ó ukrutníci!" zvolala ta dívka. — „Milá dcero," pravil otec, usměje se tiše, „co jest to proti tomu, co vytrpěl můj učitel božský? Jestliže Indové modlářští ublížili mně, jsou to slepci ubozí, které Pánbůh osvítí jednou. Já i|je miluji více, čím hůře naložili se mnou. Nemohl jsem ostat ve vlasti, do níž jsem byl se vrátil a kde slavná královna poetda mne, vzhlédnouc na to slabé znamení mé upřímné snažnosti v rozhlašování pravdy. Vrátil jsem se opět na ty pouště, bych tu strávil ostatek života, slouže bratřím svým a Bohu svému. Bude hnedle třiceti let, co obývám v samotině té, a zítra dvaadvacet, co bydlím v té skalině. Přišed na to místo, nalezl jsem těkavé rodiny, jichž mravy byly divoké a živobytí bídné. Zvěstoval jsem jim slovo pokoje a mravy jich poznenáhla okrotly. Nyní živi jsou pospolu v malé obci křesťanské u kořen té hory. Hlásaje jim spasení, vyučoval jsem je prvotným uměním života. Sám, boje se býti jim těžek přítomností svou, ustranil jsem se do jeskyně této, kam oni přicházívají o radu. Tuto, vzdálený od lidí, veiebím Boha v ohromnosti5 | samotin a hotuji se k smrti, kterou mi ohlašuje sešlý věk můj." Takto vypravoval stařec na poušti. Zatím němí bleskové otvírali nebesa na východ a na oblacích k západu trojí slunce třpytělo se pospolu. Některé lišky, rozptýlené od bouřky, natáhše své černé tlamy, ležely nade srázem4 a slyšeti bylo šustěni zrostlin, které, osychajíce na větříku večerním, pozdvihovaly všudy ratolesti sklopené. vVrátíme se do sluje, kdež poustenník připravil lůžko ze mehu cypřišového Atale. Hluboká mdloba jevila se v očí a hnutí té panny; pohledala na otce Aubrya, jako by mu zjeviti chtěla tajemství, ale 35 něco zdálo se překážeti jí v tom, buď přítomnost má, bud nějaký stud, buď neprospěch rady. Pozoroval jsem, že vstanouc o půlnoci hledala poustenníka; an však, upraviv ji lože, vyšel spatřovat pěk- S2 nosti noci a modlit se k Bohu navrchu [ hory. Rekltě mi ráno, že jest to jeho zvyk, i v zimě; an prý rád vidí kolébati se vrchy oplchalých lesů, oblaky choditi po nebi a slyší rád hučeti větry a proudy v samotě. Sestra má tedy přinucena byla vrátiti se na lože své, kdež usnula. Ach, pln jsa naděje, viděl jsem ve mdlobě Ataly toliko známky pomíjející unavenosti! Ráno procítiv od zpěvu kardinálů a posměváčků5, hnízdících v akácii a bobkoví, jenž obkličovalo jeskyni, šel jsem utrhnout růže magnoliové a položil jsem ji cele mokrou ode slz jitra nad hlavu Atale spějící. Byl jsem té naděje, podle náboženství krajiny mé, že dušička neviňátka jakéhos, umřelého u prsí mateře, sstoupila na ten kvítek v jedné krůpěji rosy a že blahý sen dodá ji v lůno mé milenky. Potom hledaje hospodáře, najdu jej, an s vykasaným odě- *J vem čeká mne, sedě na kme|nu věkem padlé sosny. Idí mi, chci-li jiti s ním v osadu, pokud Atala spí; svolím a dáme se na cestu. Sstoupaje s hory, viděl jsem duby, na kterých zdálo se, že duchové vypsali tajemství. Poustenník vyryl tam některé řádky. Byly to verše jednoho starého básníka, Homéra nazvaného, a několik průpovědí z jiného básníka, ještě mnohem staršího, jemuž jméno Šalomoun. Bylo nevím jaké starožitné a tajemné srovnání mezi tou moudrostí časů, těmi verši mechem zarostlými, tím poustenníkem, an je psal, a těmi duby starými, jenžto v hlubině pouště sloužily mu za knihy. Jméno, stáří jeho a den pří štíd byli také zaznamenáni na jedné tresti" u kořen stromu. Divil jsem se křehkosti té poslední památky. „Bude trvati déle než já," odpověděl mi otec, „a bude vždy míti ceny více než to málo dobra, které jsem učinil." | s4 Odtud přišli jsme do hlubokého údolí, kdež jsem viděl věc pře-podivnou. Byl to most přirozený, jako ten ve Virginii, o kterém snad mluviti slyšel jsi. Lidé, synu můj, zvláště z krajiny tvé, následují často přírody, ale vyobrazení jich jsou skrovničká; ne tak příroda, když jí libo následovati děl člověka! Ta prostírá mosty od vrchu jedné hory na vrch hory druhé, zavěšuje chodníky v oblacích, rozlévá řeky za oužlabi, vytína hory za sloupy, za vodní kotel — moře. Prošedše sklepeme jediným toho mostu, stavíme se uprostřed jiného zázraku: nebo chodili jsme z jednoho očarování ve druhé. Byly to hrobky Indův z dědiny neboli háj smrti. Poustenník povolil jim pochovávali mrtvých vedle obyčeje dávného a posvětil toliko místa křížem. Země hřbitova byla rozdělena rovně jako pole jich obecné na toliko částek, koliko rodin. Každá část dělala hájek pro | 85 sebe, rozdílný vedle chuti a srdce těch, kdož štípili jej. Potůček vinul se bez hrkotu prostředem toho háje; nazývali jej struhou pokoje. To milé útočiště duší uzavříno bylo na východ mostem, pod kterým prošli jsme; dva pahrbkové obmezovali je k půlnoci a poledni; otvíralo se jednof na západ, kdež vyvstával velký les jedlový. Kmeni těch stromů červené, mramorované zelenem a nápodobné sloupům vysokým, působilo nádhernou síň u toho pěkného chrámu smrti. V lese onom panoval hluk slavný, podobný temnému zvuku varhan pod klenutím křesťanského kostela; ale zabrav se do hlubiny té svatyně člověk, slyšel toliko chvalozpěvy ptactva, slavícího na památku mrtvých slavnost věčnou. Vyjdouce z lesa uzříme dědinu, založenou na břehu jezera, uprostřed pousty květné. Přišli jsme tam průchodem skrze magnólie a zelené doubí, broubící jednu z těch starodávných cest, které se se najlézají na poušti. Uhlédavše Indové starého pastýře na pláni, opouštěli tudíž práci svou a sbíhali se k němu. Jedni líbali uctivě šat jeho; druzí podporovali kroky jeho motavé; matky, vyzdvihujíc dítky své, ukazovaly jim otce dobrého. On chodě vyptával se, co se děje v osadě: dával radu jednomu, káral vlídně druhého; mluvil o žněch nastávajících, o vychování dítek, o potěše v zármutku a mísil Boha do všech řečí svých. S tímto průvodem podáme se k jednomu kříži velkému, an stál u cesty. Tu sluha Páně obyčej míval vzývati Boha s osadníky veřejně. „Moji milí novorozenci v Kristu," řekl on, obrátě se k zástupu, „přibyl vám bratr a sestra; a na doplnění štěstí vidím, ana Prozřetelnost božská ušetřila včera obilí vašeho: tohle jsou dvě veliké příčiny děkovat jí. Vykonejmež tedy povinné Bohu díky a každý měj pobožnost vroucnou, vděčnost neskončenou a srdce zkroušené." | Potom poustenník pod šírým nebem prostými, nelíčenými slovy jal se konati modlitbu k Bohu a všecken zástup modlil se s ním, kleče u vysoké trávě. Zorní záře, jevíc se v záhoří, zplameňovala východ rozlehlý. Všecko bylo zlaté nebo růžové na poušti; voda odrážela proměnný nebes oheň, jakož i vrubovité lesů a skalin vršky, jenž splejvaly nad břehy jejími. Hvězda dnová, ohlášená tolikým bleskem, vzešla naposledy ze propasti světla a sličný pa-prslek její radostně zasvital na to shromáždění nevinné, ó modlitba slavná, ó podívání rozkošné na zástup divochů jedněmi ústy, jedním srdcem velebících stvořitele svého! Chrámem tu poušť, krovem šíré nebe, slunce svící chrámovou! Není, není pochyby, že slyšel 87 36 37 Bůh modlitbu tu, že tu chvíli, kdy jsme se kořili, sstoupil na veškeré lesiny, nebo cítil jsem, an přicházel do srdce mého.) 83 Po té modlitbě, při které mi se nedostávalo jediné dcery Lopé-zovy, podali jsme se do osady, kdež půvabný panoval svazek pospolitého a přirozeného života. Na konci háje cypřišového staré pouště viděti bylo vznikající orbu. Zlaté klasy kolébaly se nade kmením poražených dubů a snop jednoroký nahrazoval strom desíti věků. Všude lesy zůstavené plápolu vyrážejí dýmu mraky dohory a pluh zdlouha ponáši se po zetlelosti kořání jich. Měřiči s provazci dlouhými chodí, vyměřujíce pustinu, a soudce stanoví první ku jmění právo. Ptactvo postoupá hnízd svých, doupě šelmy líté stává se chalupou. SlyŠeti břinkot kování a rány od sekyry probuzují posledníkráte ohlas, an sám umírá se stromy, útočištěm svým. Bloudil jsem u vytržení mezi těmi obrazy, oslazenými po-měním na Atalu a představováním sobě blaženosti, kterouž se kojiti mělo srdce mé. Divil jsem se prospěchu umění nad životem W divokým, viděl jsem občiti' | se člověka divokého na poušti; byl jsem při snoubení prvotním Člověka se zemí; an člověk tou úmluvou velikou postoupil zemi dědictví potu svého a země podvolila se věrně vydávati žně, chovati děti a popel člověka. V ty doby přineseno misionáři dítě, jež on okřtil mezi jasmíny kvetoucími, u žídla vod, ana zatím rakev nesena jest uprostřed her a prací do smrti háje. Dva snoubenci dostali požehnání pod dubem a potom šli jsme osadit jich do nového koutu pustiny. Pastýř kráčel napřed. Ten malý zástup, pojda od skály ku skále za svým správcem ctihodným, představoval obměkčenému srdci mému ta stará tažení prvotných čeledí lidských, kdy Sems se syny svými podával se světem pustým, následuje slunce, jenž chodilo před nimi. Chtěl jsem se tázati poustennlka výborného, kterak spravuje děti so své; odpověděl mi s velkou vlídností: „Nedal | jsem jim žádného zákona, naučiv je toliko milovati se vespolek, modliti se Bohu a očekávati lepšího života: všecky zákony světa jsou toho menší. Vidíš na návsi chalupu větší nad jiné; ta slouží za kapli, kdy deštivo jest. Tam se shromažďují ráno a večer chválit Pána, a kdy nejsem přítomen já, vykonává stařec jeden modlitbu; nebo starost jest jako mateřství, jako kněžstvo přírody. Potom rozejdou se po práci na pole, a jakkoli jmění rozděleno jest, by navykli hospodaření společnému, nicméně obilí klade se do stodol obecných pro zachování lásky bratrské. Čtyři starcové rozdělují podle rovnosti požitky práce. Zpráva ta těšila mne nadmíru a cítil jsem tudíž přednost toho života stálého, mravného a pracovitého nad onen těkavý, nepro-spěšný a leníh divochů. Ach, René, já nerepci proti Prozřetelnosti, jednak vyznávám, 91 že nepojmním nikdy na tu obec evangelickou bez trpkého pocitu touhy*. Kyž jedna chatrč s Atalou v tom kraji ušdastnila život můj. Tam by konec bylo bloudění mému; tam s milovanou manželkou, jsa neznám světu, v štěstí okrytém hlubinami lesů byl bych pošel jako ty řeky, kteréž nemají jména na poušti! Na místě toho pokoje, jejž tenkráte jsem sobě předpovidati směl, v jakém zármutku strávil jsem dny své! Býti za hříčku ustavnou štěstí, metánu na všecky břehy, drahně času vzdálenu od své vlastí a nenaleztí tam po návratu8 svém ničehož mimo chalupu zřícenou a přátele zapomenuté v hrobě: ten býti měl osud Šakty! | 38 M JEDNÁNÍ Byl-li sen můj o blahosti živý, netrval aspoň dlouho a procítěni čekalo mne v jeskyni poustenníkově. Užasl jsem se, že Atala přijdoucím nám o polednách nevyběhla vstříc. Nevím, co za hrůzu projalo mne náhle, cítil jsem, že mi usedalo srdce, a vidino mi, jako by bobkoví šustělo smutné na vrchu. Blíže se k jeskyni, nesměl jsem volatí Lopézovy dcery. Obraznost1 má děsila se zárovně buď hlasu, bud mlčení, jenž nrskdovati mělo na volání mé. Ještě více strašila mne noc panující u vchodu skály, i dím k misionáři: „Ó ty, jehož provodí a zsiluje Bůh, vstup do té mrákoty a navrať mi Atalu!" | 93 Jak jest slabý, kým vládnou náruživosti! Jak jest silen, kdo jich prost jsa spoléhá na Boha! Byla větší mysl v srdci víry plném kmeta, usvadlého věkem sedmdesáti šesti let, nežli ve vší mladosti prsl mých. Muž pokoje všel do jeskyně a já zůstal vně, plný strachu. Brzy slabý zvuk nápodobný k nářeku vyšel z hlubiny skalní a uhodil v ucho mé. Vykrikna a nalezna všecku sílu, vrazím do noci jeskyně. —--Duchové otců mých, vy jedni víte, co za divadlo ranilo oči mé! Poustenník rozžav pochodni z louče, držel ji třesoucí se rukou nad ložem Ataíy. Ta mladá, pěkná dívka, odpolu zpodeprená na lokte, vidina jest bledá a rozcechraná. Krůpěje bolestného potu blyštěly se jí na čele; oči její napoly zhaslé snažily se ještě vyrážeti lásku ke mně a ústa její usmívala se. Zaražený, jako bych ohromen sí byl, s upřenýma [ očima, vztaženýma rukama, rtoma1 odpolu otevřenýma stál jsem nepohnutě. Hluboké mlčeni panovalo za chvíli mezi třemi osobami toho žalostného divadla. Poustenník přetrhl je první. „Totě," řekl, „zimnice od unavení; poddejme se vůli Boží: Bůh se smiluje nad námi." Na ta slova krev stavená vzala opět běh svůj do srdce mého a za tklivostP divochovou přešel jsem na rychlost od zoufání do důvěrnosti nemírné. Jednak Atala nenechala mne dlouho v ní. Pohnouc smutně hlavou, znamenala nám, abychom se přiblížili k loži jejímu. „Otče můj," pravila mdlým hlasem, obrátíc se k duchovnfkuj „blízka jsem poslední hodinky. Ó Šakto, poslyš bez náramného zoufání tajemství, které jsem skrývala před tebou, abych neučinila tebe nešťastnějším a poslušná byla matky své. Nepřekaziž mi zna-95 meními bolesti, | jenž by přivodily kvapně konec té chvíle, kterou žiti zbývá mně. Mnoho povídati mám, avšak podle bití toho srdce ustávajícího — — podle nevím jaké tíže ledové, kterou ty prsy zdvíhají sotně4, cítím, že dosti chvátati nemohu." Po mlčení krátkém Atala pronásledovala takto: „Smutný osud můj počal téměř prve, než jsem spatřila světlo. Má matka počala mne v neštěstí; s tíhotou nosila mne v životě svém a vydala mne na svět s náramnými bolestmi: pochybováno o mně, Chtěci zachovali dny mé, učinila slib matka má: zavázala se jménem mým, že věčné zachovám panenství, jestliže ujdu smrti.--Slib nešťastný, an mě uvrhuje do hrobu! Bylo mi na šestnáctý rok, kdy jsem ztratila matku. Několik hodin předtím, než zhasla, povolala mne k posteli své. ,Dcera má,' pra-98 vila mi u přítomnosti | jednoho misionáře, který potěšoval poslední hodinky její, ,dcero má, víš, jaký slib učinila jsem za tebe. Chtěla-li bys, aby zklamala matka tvá? Ó má Atalo, zůstavuji tebe světu nehodnému křesťanky; uprostřed modloslužebníků, kteří pronásledují Boha otce tvého a Boha mého, an dav tobě dny života, zachoval tě druhým zázrakem. Mé milé dítě, přijmouc rouchu panenskou, odřekneš se toliko svízelů* chatrče a smrtelných náruživostí, které zarmoutily střeva matky tvé! Nuže, pojď, milenko má, pojď, při-sáhni na ten obraz matky Spasitele v rukou toho svatého kněze a tvé matky umírající, že mne nezradíš přede tváří nebe. Pomni, že jsem zavázala se pro tebe, abych zachovala život tvůj, a že ne-splníš-li slov mých, ne ty trestána budeš, ale matka tvá, jejíž duši uvržeš do muky věčné.' | Ó matko má, proč jsi tak mluvila! Ó náboženství, jenž jsi jedním-krátem strastí mou a štěstím mým! Ztracuješ mne a potěšuješ mne! A ty, milý a smutný předměte náruživosti, ana mne sžírá i v náručí smrti, ó Sakto, vidíš nyní, co způsobila příkrost osudů našich!-- Prolévajíc slzy a přivinouc se k prším mateřským, zaslíbila jsem, co žádáno. Misionář vy řekl nade mnou ta hrozná slova a dal mi ten Škapulíř, který mne víže navždycky. Matka má hrozila mi klatbou, jestliže bych kdy zrušila slib svůj, a poručivší mi tajiti toho nepřestupitelně pohanů, pronásledovníků náboženství mého, skonala, objímajíc mne. Neznala jsem tenkrát nebezpečnosti té přísahy. Jsouc plna vroucnosti a horlivá křesťanka, hrdá na krev španielskou, probíhající žíly 97 41 93 mé, neviděla jsem vůkol sebe člověka hodného mé ruky; plesala jsem, nemajeci jiného ženijcha mimo Boha matky mé, — — — Uzřela jsem tebe, mladého, pěkného vězně: obměkčená osudem tvým, směla jsem mluviti s tebou u hranice lesu — — a hned pocítila jsem veškeré tíže slibu svého." To kdy řekla Atala, já, zatna pěsti a pohledná na misionáře okem hrozlivým, zvolal jsem: „Hle, to jest to náboženství tak náramně schválené! Zlořečená přísaha, která mi odnímá Atalu! Zlořečený ten Bůh, který protivuje se přírodě!* Člověče, kněze, co jsi přišel tropit do lesů těch?"--- „Tebe zachránit!" odpověděl stařec strašlivým hlasem; „krotit náruživostí tvých a zbraňovat ruhači, abys neuvalil hněvu nebeského na sebe! Pěkně tobě sluší mladíkovi ledva na svět přišlému toužiti bolestí svých! Kde jsou známky trápení tvého? Kde snesená bezpráví? Kde ctnosti tvé, kteréž by jediné ospravedlnily ss nářek | tvůj? Kde jaká služba tvá? Kde dobří skutkové tvoji? Nešťastníku, není tvého než náruživosti, a ty smis reptati proti nebesům! Až třiceti let jako otec Aubry strávíš u vyhnanství na horách, méně hotov budeš souditi ústavy Prozřetelnosti; potom seznáš, že nevíš nic, že nejsi nic a že není kázně tak přísné, není zloby tak strašlivé, jíž néstí nezasloužilo by tělo porušené." Blesk, an starcovi z očí vycházel, obrostlá brada jeho, ana dorážela k prším, jeho slova ohromující činily jej podobna Bohu, Poražen jsa důstojenstvím jeho, padl jsem k nohoum jemu, prose za odpuštění výstupku. — „Synu můj," odpověděl mi hlasem tak lahodným, že lítost vstoupila do srdce mého, „synu můj, ne pro sebe káral jsem tebe. Ach, dobře máš, přišel jsem dělat málo do lesů těchto a Bůh nemá služebníka nehodnějšího nade mne. Ale 100 synu můj, nebi, nebi! — zlořečiti nikdy nesmíme. Od|pusť, jestli jsem tě urazil; ale poslyšme sestry tvé. Snad jest k zpomožení; nezoufejmež. Šakto, Bůh dal člověku naději," „Mladý příteli můj," převzala mluvu Atala, „tys byl svědkem zápasu mého, a přeces viděl jen tu nejmenší částku; ostatek tajila jsem před tebou. Ano, otrok černý, an skropuje potem svým horoucí písek Floridy, jest méně bídný, než byla Atala! Vzbuzujíc tebe k outěku, avšak jistá smrti, kdyby se oddálil ode mne; bojíc se utéci s tebou do pouští, a přece prahnouc po stínu lesovém a volajíc hlasem velikým pustinu,---Ach, kdyby bylo jen opustiti rodiče, přátele, vlast; kdyby (hrozné k vyřknutí) jednalo se jen o ztrátu mé duše! — Ale tvůj stín, ó matko má, tvůj stín byl vždy přede mnou, předstíraje mi muky své. Slyšela jsem tvé úpění, 101 viděla plamen pekelný sžírati tebe! — Noci mé byly su|ché a plné strašidel; dny mé neutěšené; rosa večerní usychala, padajíc na horké tělo mé; rty otvírala jsem větříkům, a větřici nedadouce mi okřáni, zažehali se od ohně dechu mého. Jaké trápení vidčti tebe neústavné před očima, daleko od lidí, v hlubokých pustinách, a cítiti mezi mnou a mezi tebou hráze nepřestupitelné, Konati život svůj u nohou tvých, sloužili za otrokyni tobě, strojiti oběd a lože tvé v některém koutě světa neznámém byla by pro mne blaženost svrchovaná: blaženosti té blízka byla jsem, a nemohla jí užiti! Jakou jsem zamejŠlela radu, co za sny vycházelo z toho smutného srdce! Někdy uprouc oči na tebe, uprostřed pouště jala jsem se poddáván žádostem nesmyslným, jako hodným trestu. Brzy chtěla jsem býti jediný tvor s tebou žijící na světě; brzy cítíc božství, jenž loz mi překáželo v strašlivých zámeznostech7, | přála jsem, aby pošlo božství to, kdybych jedno* já, zavřená v tvém náruči, metána byla od propasti k propasti s zříceninami Boha i světa? Tu chvíli-- říci-li smím? — tu chvíli, kdy věčnost jme se pohřížiti mne, kdy postavili se jdu před soudce neuprositelného, to okamžení, v kterém bych poslušná byla matky své, vidím s radostí, že stráven jest od panenství život můj, — — a i ted, v hrozném odporu, umírám litujíc, že jsem nenáležela tobě!" — „Dcero má," vešel jí poustenník do řečí, „bolest mámí tebe. Ten výstupek náruživosti, do kterého se podáváš, málokdy pravý jest: ten ani v přirozenosti není, a jest proto méně hoden trestu před Bohem, že raději omyl ducha nežli zlobu srdce zjevuje. Mělas íos varovati se zámezností, nehodných celosti' tvé. Ale, | milé dítě, tvá obraznost klopotná10 přílišně zarmoutila tebe nad slibem tvým. Náboženství pravé nežádá obětí větších nad lidské. Jeho pravé city, jeho mírné ctnosti předči daleko city výskočné11 a ctnosti prepjaté domnělého hrdinstvi. Kdybys byla klesla, inu, ubohá ovečko zbloudilá, dobrý pastýř by hledal tebe a přivedl opet ku stádu. Pokladové želu byli otevřini tobě; potoků krve potřeba jest k smazání chyb před lidem; Bohu na jediné slze dosti. Upokoj se, má milá dcero, tvůj stav žádá poklidu"; utecme se k Bohu, on léčí každé rány služebníků svých. Jest-li to vůle jeho, jakož se naději, ze jest, aby jsi vyšla z té nemoci, vyučím tebe pravdě a zproštěna 104 budeš slibu svého | před Bohem a konati dny své u mne se Šaktou, manželem svým." Po těch slovích starce Atala uchvácena jest dlouhou křečí, které zniknouc, dávala znamení strašlivé bolesti. „Jakže," pravila náruživě s sepatýma rukama, „bylo tedy pomoci! Mohla jsem zproštěna býti slibu svého!" — „Ba mohlas, dcero má," odpověděl otec, „a můžeš dosavad." - „Pozdě, pozdě jest!" zvolala ona. „Ach, 42 43 že mi jest umřití v okamžení tom, kdy slyším, že jsem mohla býti šťastná! Kyž jsem znala dříve toho svatého kmeta! Jaké bych dnes požívala radostí, s tebou, se Šaktou, křesťanem---potěšená, zotavená od toho muže velebného--v této pouště navždycky! — — — Ó, to by přílišná byla blaženost!" — „Utěš se!" dim jí, vezma za ruku tu ubožičku, „utěš se, to štěstí bude nám." — „Nikdy, nikdy!" pravila Atala. — „Kterak!" dímjáopět. „Ty nevíš los konce!" řekla panna; „vče|ra---v té bouři--tys mne tiskl---tvá to vina---byla jsem na tom, abych zrušila slib svůj---jala se uvrci matku svou do plamenné propasti! — Již klatba její naléhala na mne;---již jsem klamala Bohu, an vysvobodil život můj. Celujeia mé rty třesoucí se, nevěděl jsi, ach, nevěděl, že objímáš smrt!"---„Proboha!" zvolal misionář, „milé dítě, co jsi činilo ?" — „Hřích, otče můj," vece Atala s pomateným pohledem; „jednak já zkazila jen sebe a zachovala jsem matku svou."--„Dopověz!" dim spěšně, pln jsa zděšeni, „dopověz!" — „Nuže," řekla, „předvědouci slabost svou, vzala jsem z domova s sebou--" „Což ?" vskočím jí do mluvy s hrůzou. — „Jed!"--dl otec. „Jest v životě mém," zvolala Atala. Vypadne oheň z ruky poustenníku; já omdlévaje sklesnu ku ne- 106 šťastné dívce; | stařec obejme oba dva ramenem otcovským; a všickni tři v mrákotě mísíme za chvíli vzdychání svá na tom loži smrtelném. „Vzhůru! Vzhůru!" pravil brzo srdnatý poustenník, rozsvěcuje lampu. „Maříme drahou chvíli; hledejme pomoci, Bůh se smiluje nad námi! Snad ještě lze--dcero má, ó žes neřekla včera!" — „Ach otče," řekla Atala, „hlcdalať jsem tě minulé noci; ale nebe na pokutu viny mé oddálilo tě ode mne. Jednak všeliký prostředek byl by neplatný; Indové sami, povědomí trávenin, nevědí prostředku proti jedu, který jsem vzala. Ó Šakto, sud o mém úžasu, kdy ne tak náhlý oučinek byl, jakož jsem se nadála. Láska zdvojila sílu mou; duše má nemohla tak brzy odloučili se od tebe." Tu já ne vzdycháním hlasitým překazil jsem Atale u vypravování, nýbrž zámeznostmi divochům známými jediné. Válel jsem 107 se zuřivě po zemi, ruka|ma lomě a ramena si hryze. Otec starý s podivnou laskavostí běhal od bratra k sestře a steré shledával pomoci. Při vší .klidností srdce svého a tíži věku uměl se činiti srozumitelným mladosti naší a lidskost jeho výtečná podávala jemu zvuků tklivějších a vroucnějších nad samu náruživost naši. Kněz ten, an od čtyřicíti let obětoval se den co den službě boží a lidu na horách, podobal se velikému zápalu, kouřícímu se stále na výsosti před Hospodinem. Ach, bylo nadarmo vše, cokoli snášel, aby bolesti ulevil Atale. Unavení, hoře, jed a náruživost smrtelnější nade všecky jedy pospolu sjednotily se, aby odňaly ten kvítek pustinám. K večeru znamení strašná se ukazovala. Mrtvost oudů všech uchopila Atalu a krajnosti těla jejího počínaly stydnoutí. „Dotkni se prstů mých," řekla mi, „nejsou-li jako led?" — Nevěděl jsem, co odpovědíti, m a vlasy mi | vstávaly hrůzou; potom pravila dále: „Včera ještě, můj nejmilejší, za jedním dotknutím tebe celá jsem se třásla, a hle, již necítím tvé ruky---ledvaže slyším hlasu tvého; jeskyně ta mizí poznenáhlu vůkol mne---Zpívají to ptáci ? — Již as zapadá slunce — Šakto, světlo jeho pěkné bude na poušti nad hrobem mým." — Pozorujíc Atala, že slova její rozpouštěla nás ve slzy, vece: „Odpusťte mi, mih přátelé, jsem tuze mdlá; snad budu silnější! — — — Jednak umříti tak v mládí, tak najednou, kdy srdce mé plné bylo života! — Pěstoune modlitby, měj se mnou strpení, neopusť mne. Myslíš, že matka má spokojena bude a že Bůh mi odpustí vinu mou ?" — „Dcero má," odpověděl dobrý duchovník, prolévaje slzy a stírajíc je třesavými a ochromenými prsty, „dcero má, celé tvé ne- 109 štěstí pochází od nevědomosti; vychování tvé divoké a nejdostatek umění potřebného jsou zkáza tvá; nevěděla jsi, že člověku nesluší vládnouti živobytím svým. Potěšena buď tedy, ovečko má; Pánbůh tobě odpustí pro nevinu srdce tvého. Matka tvá a ten misionář nerozumný, an ji spravoval, byli vinnější nad tebe, oni překročili moc svou,, vynutíce na tobě slib nesmyslný, an nikdy platnosti neměl a míti nemohl před Bohem, ale pokoj Hospodinův budiž s nimi. Vy všickni dáváte světu strašlivý příklad, jak nebezpečná jest přepatá horlivost a nedostatek světla u věcech náboženství. Upokoj se, dítě mé; ten, který zkušuje ledví a srdce, bude souditi tebe podle úmyslu tvého, an čistý byl, a ne podle skutku, an byl úhonný. Co se týká živobytí, jestliže hodina tvá padla, v které usnouti máš v Pánu, ach, mé milé dítě, což málo ztratíš, ztratíc tento svět! Byvši živa v samotině, poznala jsi hoře; co kdyby viděla "o psojtu pospolitosti; kdyby, přistávši na břeh Evropy, slyšela urážlivý křik bolesti, an se vznáší od té staré země, jenž jest toliko mrtvých popel, zapájený slzami žijících! Obyvatelé chaloupek i paláců všickni vespolek trpí, všickni lkají v tom údolí. Vidiny jsou královny plakati jako sprosté ženy a užasnouti se bylo nad množstvím slzí, které byly v očí králů. Litovala by lásky? Milá dcero, rovně tak litovala by snu. Znáš-li srdce člověka a mohla by sčisti nestálosti tužeb jeho? Snáze by 44 45 spočetla vlnobití mořské, povalené od bouře. Atalo, sebeobětování, dobrodinstvo nejsou svazek věčný: byl by den, kdy snad ošklivost následovala by za sytostí; co přešlo, za nic by pokladeno, nic by pozorováno nebylo, jediné neshoda chudého a opovrženého spojeni. Bezpochyby, dcero má, nejpěknější láska byla ona toho muže m a ženy té, kteřížto vy|šli z ruky Stvořitele. Ráj byl zdělán jim; byli nevinní a nesmrtelní. Dokonali na duši i na těle, srovnávali se ve všem; Eva stvořena byla Adamovi, Adam Evě. I nemohli-liť oni udržeti se v tom stavu blaženém, kdož moci bude po nich ? — Ať ncdím o sňatcích prvního lidu, o tom spojení nevýmluvném, kdy sestra byla manželkou bratru; láska a přízeň bratrská sloučily se v srdci jediném a čistota jedné z nich veličila lahodnost druhé. Všecka ta spojení zkormucena jsou; závist připlazila se na oltář trávný, kde obětováno jest kozlátko; panovala pod stánkem Abra-movýma a na loži tom, kde arciotcové okoušeli tolika radostí, že zapomínali na smrt matek svých. Mlčím o klopotech hospodářství, o svářích, o výčitcích obapolných, o nepokoji a všech svízelích tajných, jenžto bdčjí pod poduškou lože manželského. Žena obno- 112 vuje bolesti své po každé, kdy matkou se stává, a | vdávání její děje se s pláčem. Jaká žalost nad ztrátou novorozence, jejž matka kojíc vidi umírati na klínu svém! Hory byly plné úpění; nic nepo- ' těšilo Rachele,b že synů jejích nebylo více. Ale řekneš, že celá byla to žádost tvá, žiti v chaterné chaloupce s vyvoleným svým; že jsi nehledala sladkosti manželstva, jako raději vnady onéno pošetilosti, kterou jinochstvo nazývá milostí: klam, omyl, marnost, sen obraznosti11 raněné! I já, dcero má, znal jsem bouři srdce; hlava ta nebyla vždycky plechatá ani prsy ty tak poklidné vždycky, jako se zdají tobě tento den. Věř mně zkušenému: kdyby člověk stálý v náklonnostech svých neústavné nalézal, čím by vzbuzován byl cit jeho, jsa obnoven stále, mimo pochybu samota a milost vrovnaly by Bohu jej samému; nebo to jsou 113 ty dvě potěchy věčné Svrchovaného. Ale duše člověka ustává a j nikdy nemiluje dlouho téhož samého předmětu ouplně. Vždy jsou dvě stránečky, kterými dvě srdce netýkají se sebe, a ty stránečky učiniti mohou život dosti nesnesitelný. Posléze, dcero má, veliká jest to vada člověka, aby ve snách o blahosti13 zapomínal na tu křehkost smrti, polučené18 s přirozeností jeho. Jest nám dokonati, jest nám rozloučenu býti. Dříveji, později, bud jakákoli blahost tvá, bylo by tomu obličeji krásnému proměniti se v tu jednotvárnou způsobu, kterou hrob dává rodině Adama; ani Šaktovo oko nepoznalo by tě mezi sestrami hrobu. Láska nevztahuje vlády své na červy rakve. Což dím, ó marnost nad marností, co mluvím o moci přátelství na zemi! Chceš, má milá dcero, věděti vztažení jeho? Kdyby člověk některý se vrátil na světlo několik let po smrti své, pochybuji, aby uvidín byl s radostí ti* od | samých těch, kteří prolili slzí nejvíce na památku jeho; tak brzo člověk v nové přechází spolky! Tak snadno na se béře jiné navyklosti! Tak přirozená jest jemu nestálost! Takou maličkostí jest život náš i ve srdci přátel. Děkuj raději dobrotě božské, milá dcero, že tak brzo vytrhuje tebe z toho dolu strašného a povolává do sídla blaženosti, kteréž nikdy nebude konce." Jako poslední záře dnová utěšuje větry a prostírá pokoj na nebi zkrášenčm, tak starcova slova poklidná utišila náruživosti vzbouřené u vnitřku mé milenky. Zdála se mysliti jediné na bolest mou a na prostředky, jimiž by snesitelnou učinila svou mi ztrátu. Brzy pravila, že by umřela šťastná, kdybych připověděl neplakati jí; brzy mluvila o matce, o vlasti mé a hleděla vytrhnouti mne z bolesti přítomné, vzbuzujíc ve mně jiné památky; napomínala mne i'5 k trpělivosti a k ctnosti. „Ty nebudeš | povždy nešťastný," řekla mi. „Zkušujc-h tě nebe dnes, jest to proto, abys více lítost měl nad neštěstím bratří svých. Srdce, milý Šakto, podobá se oněm stromům, kteří nevydávají na člověka rány balšámu, ledaže by ocel ranila je samy." Takto řekši, obrátila se k misionáři, hledajíc oblehčcní u něho, které zjednala mně; a tak odměnně potěšujíc a potěšována jsouc, přijímala a dávala slovo života na loži smrti. Poustenník zdvojoval pilnost svou v míře, jak nešťastnějšími byli jsme; jeho staré kosti okřívaly teplem milosti a pořád, upravujíc léky, rozsvěcujíc oheň, obnovujíc stlaní, držel podivné řeči o Bohu a blahosti spravedlivých. Maje pochodni náboženství v ruce, zdál se předcházeti Atalu ku hrobu a zjevovali jí divné tajemství jeho. Celá jeskyně plna byla velikosti té smrti křesťanské ne a duchové nebeští mimo pojchybu pozorovali tohoto divadla, v kterém náboženství samojediné zápasilo s láskou, mladostí a smrtí. Zvítězilotě to náboženství božské a znáti bylo triumf jeho po svatém zármutku, jenž následoval v srdcích našich za prvním náruživosti klopotem". Okolo půlnoci Atala vidina jest obživovali k opětováni modlitby, kterou jí předříkal duchovník u lože. Brzy potom podadouc mi ruky, hlasem ledva slyšitelným pravila: „Synu Utalissův, pamatuješ-li tu první noc, kdy jsi mne držel za pannu poslední milosti ? O divné tušení osudu našeho!" — Umlkla; potom ,Když si pomyslím, že tě opustiti mám navždycky, srdce mé dí: usiluje ožiti tak náramně, že pro milost velikou cítím téměř do sebe moci stati se nesmrtelnou. Ale Bože, staň se vůle tvá." Utichši 46 47 117 opět za chvíli, pravila dále: „Nyní zbývá, bych tě pro|si!a za odpuštění té žalosti, kterou jsem způsobila tobě. Trápila jsem tě hrdostí a svéhlavosti svou. Šakto, trochu prsti, nasypané na tělo mé, brzy postaví světy mezi mnou a mezi tebou a zprostí tebe navždy břemene neštěstí mého." )řMne za odpuštění!" dim jí, pohřížený ve slzách, „zdaž nezpůsobil jsem já tobě všecko neštěstí tvé?" — „Příteli můj," pravila ona, vejdouc mi do mluvy, „tys mne ušťastnil velice; a kdyby mi bylo ještě jednou živu býti, volila bych raději tu blahost milovati tebe chvíli u vyhnanství nešťastném nežli celé živobytí stráviti pokojně ve své vlasti." Tuto zatajil se hlas Ataly: stínové smrti kladli se vůkol očí a úst jejích; bludné prsty něčeho se týkatí chtěly; mluvila pošepmo s duchy neviditelnými. Brzo na to usilovala, jednak nadarmo, odvázali s krku malý křížek svůj; i prosila mne sníti jej a řekla mi: „Když | jsem mluvila s tebou po prvé u hranice, viděl jsi tento křížek blyštěti se proti ohni na prsích mých: to jest celé jmění Ataly. Lopčz, otec tvůj a můj, poslal jej matce mé, když jsem se narodila. Přijmi tedy to dědictví ode mne, bratře, chovej je na památku neštěstí mého. Utečeš se k tomu Bohu nešťastných v strasti života svého a daruješ snad slzu milence své, Šakto, mám na tě poslední prosbu! Příteli, spojení naše nemohlo než krátké býti na zemi, ale po tomto žití jest život delší, Ó jak trpké bylo by rozlou-čiti se s tebou navždycky! Já tě předcházím dnes toliko a budu čekati tebe v království nebeském. Jestlis miloval mne, mladý modláři, dej se vyučiti náboženství křesťanskému, které zachystá spojení naše u věčnosti. Učinilo před tebou veliký zázrak to náboženství božské, jelikož schopnou udělalo mne opustiti tebe bez zoufánlivé žalosti, v které bych umřela sice. Nicméně, Šakto, | ne-u9 chci od tebe než slovo prosté; dobře vím, co to jest, žádati přísahy. Snad by slib ten rozděloval tebe od některé ženy šťastnější nade mne!--Bude-Ii tě která milovati jako Atala?----O matko má, odpusť své zbloudilé dceři! Padám opět do mdloby a ujímám ti, ó Bože, myšlení, které náleží jedinému tobě!" Proklán jsa bolestí a úpěje, jako by se rozskočiti bylo prším mým, slíbil jsem Atale přijític jednou víru křesťanskou. To vida pousten-ník, zdvihl se s nadšeným pohledem, a vztáhna ruce ku sklepení jeskyně: „Přispěj," zvolal, „přispěj, veliký Bože!" — To propověděv, poklekne vedle lože s vroucností, tichý jsa, jako v hlubokém rozjímáni. Jeho příkladem co nějakou mocí nadpřirozenou uchvácený vrhu se i já na kolena a skloním hlavu k nohám Ataliným. Strašlivé ticho panovalo mezi námi za chvíli, potom muž výborný, 120 pohle|děv na dívku, náhle pronesl slova ta: „Jdi, duše spanilá, spoj se s Stvořitelem svým!" — Atala skonala.« Tuto Šakta po druhé u vypravování svém přinucen byl stanouti. Slzy ho polily a hlas jeho vydával přetržená slova toliko. Šachem slepý otevřel ňadra svá, a vytáhna křížek od Ataly: »Tuhle,« pravil, »jest ten základ protivenství! Ó René, ó synu můj, ty jej vidíš, já nevidím více! Pověz mi, za tolik let nezměnilo-li se zlato jeho? Znáti-li na něm slzy mé ? Poznal-Ii by to místo, které ta svatá dívka celovávala18 ústy svými ? A co Šakta, není posud křesťanem ? Jaké příčiny důležité politiky a vlasti držely jej dosavád v bludu otcův jeho? Nebudu meškati déle. Volá mne země: když míníš sstoupili do hrobu, že nesplňuješ slova daného ? — Ó země, nebudeš mne i" čekati dlouho! Jen co kněz zmladí vodou tuto hlavu hořem | šedivou, naději se spojití s Atalou. Ale nechať skončím příběh svůj.« 48 POHŘEB ^Nepokusím se, ó René, vypisovati tobě nyní zoufalost, ana uchvátila duši mou, když Atala vydala poslední vzdechnutí. K to-muť více by náleželo teplosti, než mi se dostává; musily by zavřené tyto oči otevřití se slunci, aby žádaly počtu od něho slzí, vylitých na světle jeho. Ano, tento měsíc, an svítí dobu tu nad hlavami našimi, ustane prve objasňovati samotiny kentucké; Ohio, an nese tu chvíli čluny naše, staví prve běh vod svých, než slzy mé ustanou téci pro Atalu. Celé dva dny byl jsem nečitelný domlouvání pous-1U tenníkova. Píle1 ukrotití žalost mou, ten výborný muž neužíval marných důvodů zemských; spokojoval se říkati mně: „Synu můj, to jest vůle Boží," a přivinoval mne k sobě. Nevěřil bych nikdy, že tolik jest potěšení v tak mále šlovích křesťana oddaného, bych toho byl nezkusil sám. Tklivost, léčení, nezměněná trpělost starého sluhy Hospodinova překonaly posléze urputnou bolest mou. Styděl jsem se za slzy, které on vyléval pro mne. „Otče," pravím jemu, „totě příliš; nechať náruživosti jinochovy nekormoutí déle pokoje dnů tvých. Dovol, ať odnesa ostatky své milenky, pochovám je v některém koutě pousty, a jestliže odsouzen jsem k živobytí delšímu, snažím se hoden býti té svatby věčné, kteráž mi slíbena od Ataly." Při tom nenadálém ponavrácení mysli mé ten dobrý otec tetelil se radostí; i zvolá: „0 tvůrce, ó Bože můj, dokonej dílo své: navrať 123 pokoj té duši | ztrápené a nezůstav mu po tom neštěstí ničehož kromě prospěšné a pokorné památky." Muž spravedlivý odepřel mi toho, aby mi vydal tělo mé milenky; ale představil mi, že povolá osady a pochová dceru Lopézovu se vší přístrojností křesťanskou; čehož já opět zbraňoval jsem řka: „Neštěstí a ctnost Ataly neznámé byly před lidmi; nechať hrob její, vykopaný soukromě rukou tvou a rukou mou, sděluje tu mrákotu." — Na tom sneseno, bychom zjitra, kdy vycházeti bude zorní záře, zahrabali Atalu pod obloukem mostu přirozeného, u vchodu do háje smrti. Ustanoveno také jest, že strávíme noc tu na modlitbách u těla té světice. K večerou přenesli jsme ty ostatky vzácné k jednomu jeskyně otvoru, hledícímu na půlnoc. Poustenník zaobalil ji do kusu evro-pejského plátna, předeného od matky své; to bylo jediné zboží, 124 kteréž mu pozůstávalo ze staré vlasti jejho, a od dávna schovával je k pohrebu vlastnímu. Atala ležela na trávě citliveks pohorních; nohy, ruce, hlava, ramena a částka prsi jejích odkryty byly. Ve vlasech viděti jí kvítek magnólie usvadlý; — týž, který jsem položil na postel panenky, bych plodnou učinil ji! Rtové její na vzor poupěte z růže, utržena přede dvěma jitrama, zdáli se prahnouti a usmívati se. Na lícech běloskvoucích viděti jí některé modravé žilky; krásné oči byly zavřeny, nohy spojeny mravně a ruce alabastrové držely u srdce ebenový křížek; škapulíř osudný slibu nešťastného byl na krku jejím. Zdála se očarována býti od anděla zármutku a ode sna neviny a hrobu. Neviděl jsem nic nebeštějšího; a nevědomý, že ta panna požívala světla, vzal by ji za sochu* usnulého panenství. Duchovník neustal modle se celou noc; já tiše seděl jsem u hlav i2s pohřebního lůž|ka Ataly mé. Kolikráte jsem, když spala, choval na klíně tu hlavu utěšenou! Kolikráte, přilna k ní, poslouchal a chytal dýchání její! Ale nyní nevyšlo dechu z těch prsí nepohnutých a darmo čekal jsem probuzení její krásy. Měsíc půjčoval své bledé pochodně k tomu bděni smutnému. Vyšeltě o půlnoci jako bílá panna, která se béře plakati nad rakví družky své. Brzo rozšířil po lese to velké tajemství černokrevnosti1, které tak rád povídá věkovitému doubí a břehům stověkým jezera. Časem duchovník opětoval starou notou několiko veršů jednoho starého básníře, nazvaného Joba, pravě: „Člověk vychází jako květ a podťat bývá a utíká jako stín a netrvá. Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?" Tak zpíval stařec. Hlas jeho vážný a poněkud libý rozléhal se po 126 tichu pouště. | Jméno Boží a jméno hrobu odráželo se od ohlasu všelikého, lesiny i řeky. Vrkání virginických holubů, chřestění spádu řeky v horách, cinkání zvonečku na pocestné přidávalo se k tomu zpěvu pohřebnímu; a zdálo se, jako by v háji smrti odlehlý kůr zemřelých odpovídal hlasu poustenníka. Mezitím záplava zlatá povstala na východě. Krahujci ozývali se na skalách a kuny vracovaly se do doupat jilmových; to bylo znamením k Atalinu pohřebu. Vložil jsem tělo její na plece své, pous- 50 51 tenník předcházel s rejčem: počneme sstoupati se skály na skálu; starost a smrt zdržovaly kročeje naše. Uhlédaje psa, který nás vyslídil v lese a který nyní, skákaje radostí, jinou nám vyznačoval5 cestu, dal jsem se do pláče. Často dlouhá kštice Ataly, chvěná větříky ranními, okryla tváři mou co rouškou od zlata; často, 127 ustávaje pod břemenem, | složil jsem ji do mechu a sedl k ní pro nabytí nové síly. Posléze přijdeme k místu vyznamenanému od bolesti mé; sejdeme pod oblouk mostový. Ó synu můj!---Bylo tu podívati se na mladého divocha a starého poustenníka křesťanského, oba dva na kolenou klečící proti sobě na poušti a ryjící rov (hrob) rukama ubohé dívce, jejíž tělo prostřeno bylo podle nich ve vyschlém výmolu řeky. Dokonavše dílo, přenesli jsme tu krásu do lůžka jejího z hlíny. Ach, což jiné strojil jsem pro ni lůžko! Vezma potom trochu prsti do ruky a zachovaje ticho strašlivé, upřel jsem posledníkrát oči své na obličej Atalin; nato sypal jsem tu starověkou zemi na čelo osm-náctijaré. Viděl jsem postupně8 mizeti podobu své milenky a vděky' její skrývati se pod rouchu věčnosti: ještě vyhledaly poněkud prsy její ze země černé, jako strmí lilium bílé z temné hlíny. | i^s „Lopéze!" zvolal jsem potom, „pohleď, syn tvůj pochovává sestru svou!" — a tak zahrabal jsem Atalu zemí sna. Vrátíme se do jeskyně a tu zjevím misionáři úmysl svůj, že se usadím u něho. Svatý muž, znaje kupodivu srdce člověka, vyzkoumal mysl mou a podvod bolesti mé. I dí mi: „Šakto, synu Utalis-sův, pokud žila Atala, mluvil jsem tobě, bys zůstal na té poušti; ale nyní změněn jest osud tvůj, ty náležíš vlastí. Věř mi, synu, bolest není věčná; dříveji později nachází konec svůj, protože srdce Člověka konečné jest; a totě jedna z velikých bid našich, že nám není dlouho býti nešťastnými. Navrať se k Mešasebi, jdi potěšovat matky své, ana tě čeká každý den a má potřebu pomoci tvé. Dej se vyučiti náboženství tvé milé Ataly, kdy příhodno bude tobě, a pamatuj, žes jí přislíbil býti ctnostným a křesťanem. Já tu bdíti 129 budu nad hrobem sestry tvé---Jdi, synu můj: | Bůh duše tvé milenky a pamět na tvého starého přítele v horách půjdou s tebou do pousty." Taková byla slova člověka skalního; vážnost jeho u mne byla veliká, hluboká jeho moudrost, i poslechl jsem. Hned zjitra opustil jsem hostitele čestného, an tiskna mě k srdci svému, dával mi radu poslední, své poslední požehnáni a poslední slzy své. Šel jsem okolo hrobu Atalina. Podivil jsem se, vida malý kříž, postavený nad nebožkou, jako viděti bývá stěžen korábu utonulého. Soudil jsem, že poustenník modlil se u hrobu v noci. Ta známka přátelství a nábožnosti starcovy přivedla mne k hojnému proléváni slzí! Projala mne tužba otevřití ještě jednou ten rov a podívati se konečně na milenku mou; ale strach jakýs nábožný zabránil mi. Sednu na zemi kyprou, do kteréž se již zarýval červ, hledaje průchodu ku ko- 130 fisti své. Založiv loket na kolena, hlavu podpí | raje rukou, zůstal jsem pohřížený ve trpkých myšlénkách. Ó René, tuto jsem první-kráte opravdově rozjímal marnost dnů našich a převelikou marnost úmyslů našich. Ó synu můj, kdož jest, an by neučinil rozjímání toho? Já jsem jelen zšedivělý od zimy; věk můj rovná se věku vrány. A věru, po tolika letech, jenž odpočívají na hlavě mé, po tak dlouhé zkušenosti života neznám člověka, an by oklamán nebyl snem blaženosti, neznám srdce, ano by nemělo rány tajné: srdce nejjasnější na pohled podobá se studnici na pouště Aíachne: svrchek zdá se býti tichý a čistý, ale nahlédneš-li do dna pokojného, uzříš krokodýla ohromného, jejž chová studnice u vodách svých. Uviděv takto vzjíti i zajiti slunce na tom místě žalosti, druhý den, jak uslyšán jest křik pelikánův, hotovím se opustiti ten hrob 131 posvátný. Odtud co ode cíle nějakého vyšel jsem, chtěje se [ dáti drahou ctnosti. Třikrát volal jsem duši Atalinu; třikráte duch pouště odpověděl na hlas můj pod obloukem pohřebním. Pozdravil jsem potom jitřní záře a pozoroval opodál na pohorní stezce, an poustenník kráčí k chaloupce nešťastníka jednoho. Padna na kolena a co nejvroucněji obejma hrob, volám hlasitě: „Odpočívej v pokoji v této cizině, ó dívko přenešťastná! Na odplatu za milost, za vyhnanství a za smrt podstoupenou opuštěna budeš i od Šakty!" — Potom prolévaje potoky slzí, rozžehnal jsem se s dcerou Lopézovou a vytrhl se ze samotiny té, zůstaviv u kořen nádherné památky přirozenosti památku ještě spanilejší: nizounký hrob ctnosti,* 52 ZAVÍRKA Šakta, syn Utalissův, Natcha rodem, vyjevil tento příběh Re- 132 néovi Evropčanu. Otcové podali ho synům svým a | já, poutník do zemí dalekých, pověděl jsem věrně tobě, čtenáři, co o něm vypravili mi Indové. Viděl jsem v povídce1 té mnoho věcí: obraz lidu lovčího a lidu role dělajícího; první zákonodárství pospolitosti, nebezpečnost neumění a horlení nábožného; s druhé strany světlo, snášelivost a pravého ducha evangelického; zápas náruživosti a ctnosti v srdci bezelstném, posléze svítězení náboženstva nad citem nejurputnějším a nad hrůzou nejstrašlivčjší: — nad milostí a smrtí. Když mi Siminol jeden vypravil příběh ten, viděl mi se velmi užitečný a docela pěkný, protože on přičinil k němu květ pouště, půvab2 chalupy a prostotu u vypsání bolesti, jakou že zachoval jsem, nepochlebuji sobě. Než jednu věděti věc zbývalo mně! Na dotazy mé, co se dálo s otcem Aubryem, nemohl mně odpověděti 133 nižádný. Mělo | býti to tajno mne vždycky, i tebe, čtenáři, leč že Prozřetelnost všeřédící vyjevila mi, čeho hledal jsem. Poslyš, co se dálo. Procházeje pořičí mešasebéské, jenž dělá na poledne pěkné meze Nové Francie, žádal jsem viděti na půlnoci druhý div té krajiny, spád Niagary. Stavím se nablízce toho spádu, v staré zemi Irokezů, kdy jednoho jitra, podávaje se planinou, naleznu ženu, ana sedí pod stromem, držíc mrtvé dítě na klínu. Obměkčen jsa tím divadlem, pojdu tiše k té mladé matce a slyším ji říci: „Kdybys zůstal u nás, milý synáčku, jak milostně by napínala luk ruka tvá! Ramenem silným uchvátil bys nedvěda zuřivého a ty by předstihl na vrchu hory losa3 nejrychlejšího během svým. Bílý hranostaji4 skalní, tak brzy ušlý do krajiny duší! Jak tam uživíš 134 se ? | Není tam otce tvého, an by krmil tě od lovu; bude ti zima a žádný duch nedá kůže tobě, abys se přikryl. Ó, musím já se snažiti, bych k tobě přišla zpívatí tobě písní a prsu podávati tobě." - Po této modlitbě, obyčejné na poušti, ta matka mladá zpívala 54 hlasem třesavým, kolébala děcko na klínu, skrápěla rty jeho mlékem mateřským a vynakládala na mrtvého všecku tu péči, která mívá se o živé. Zena ta chtěla sušiti tělo dítěte svého na větvoví stromu podle zvyku Indův, by potom do hrobu otcův vnesla je. Počala tudíž ten obřad5 laskavý a nábožný: svlekši dítě své a dmychavši za chvíli do ústek jeho, pravila: „Duše děťátka" mého, dušinko spanilá, otec tvůj stvořil tebe na rtou mých pocelováním': ach, mé rty nemají moci dáti tobě zrození druhé!" — Potom odkryvši prsy své, íss přitiskla k nim posledníkráte ty ostatky studené, | kteréž byly by obživly od teploty srdce mateřského, leč že Bůh zanechal sobě dchnutí, co uděluje života. Vstanouc hledá očima na poušti, okrášené ode záře jitřní, stromu, na jehož větví zavěsila by syna svého. Vyvolila javor červeně kvetoucí, obvěšený apiovým" věncovím, jenž vydychovalo zápachy nejsladší. Jednou rukou sehnouc větví spodní, druhou položí tam dítě své. Vrátí se vzhůru vypuštěná ratolest, vznesouc s sebou ty svlečkyb neviny, ukryté v listí vonném. Ó jaktě tklivý ten obyčej indický! Ve svém hrobu povětrném ta těla proniknutá podstatou nadpovětrnou, obalená do věnlkůc zelena a květu, očerstvená od rosy, balšámovaná dchem větříků, kolébaná od nich na též větvi, na které slavík vystavil hnízdo své a slyšeti dává žalobný zpěv svůj; ta těla tak vystavená ztracují všelikou ohyzdnost hrobu. Jestliž to 136 obal některé dívky mladé, jejž pověsila | milencova ruka na dřevo smrti, jsou-li to ostatky dítěte, kteréž matka položila do příbytku písklátek, půvab ten zdvojí se; strome amerikánsky, an nesa mrtviny na větvoví svém, oddaluješ od bytů lidských a bližší působíš obytu božského, odpočíval jsem u vytržení pod stínem tvým! Výtečný* obraz tvůj ukazoval mi strom ctnosti! Jeho kořání roste v prachu světa tohoto; vrchol tratí se ve hvězdné obloze a ratolesti jeho jsou stupně jediné, po kterých člověku, putujícímu na této spoustě,d udá se vstoupati od země k nebi. Nyní matka, položivši dítě své na strom, vytrhla sobě kadeř vlasů a pověsila ji mezi lupem, an zatím dech jitřenky* kolébal v posledním spaní děťátko, kteréž ruka matčina mnohdykráte uspávala tu samu chvíli na kolébce mechové. V tom okamžení jdu přímo ku ženě, a vloživ jí na hlavu ruce své, vydám třikrát hlas bolesti. '37 Potom, ne|mluvíce ničeho, vzali jsme každý větvičku a odháněli hmyz bzejleí vůkol těla dětského. Ale varováno se odehnati holubici, jejíž hnízdo bylo nablízce a která přilétala uškubovat vlasů dětských, chtějíc ustlati měkčeji mladým svým. Indiánka pravila 55 chyby mátě, hledající, zeč by upravila kolébku. Vezmi těch vlasů, jichžto já mýtí nebudu více u vodě Eskviny;6 vezmi, ustel holoubátkům; kyž velký duch je zachová tobě!" Zatím matka plakala radostí, vidouc vlídnost cizozemce. To kdy konáme, přijde mládec10 a dí: „Dcero Selutina, sejmi dítě naše, nezůstaneme tu déle, odejdeme s prvním sluncem." Jemuž já: „Brachu," pravím, „přeji ti modrého nebe, mnoho srn, bobrového pláště a naděje; nejsi tedy z té pouště?" — „Nejsem," odpověděl, Jst „my jsme vystěhovaná a jdeme [ hledat domova jiného." — To pověděv bojovník, sklopil hlavu k prším a koncem luku svého srážel hlavičky kvítkům. Vida, že slzy budou pod příběhem tím, i mlčel jsem. Zena sňavši syna se stromu, dala ho nésti manželu. To dvé mladých pohledalo na dítě a usmívali se; bylo to, jako by plakali. I dím: „Dovolíte-li, abych vám rozžehl světlo noci té?" — „Nemáme žádné katrče," odpověděl bojovník; „chcete-li s námi, budem noclehovati u spádu." „Velmi rád," řekl jsem a šli jsme pospolu. Přijdeme brzy na zábřch spádu, an ohlašoval se jekotem hrozným. Působí jej řeka Niagara, jenž pochází z jezera Erié a uvrhuje se do jezera Ontaria. Přímá výsost jeho obsahuje 144 střevíců. Od jezera Erié až k Sautuf řeka potíká, stálým padajíc srázem, a u samého spádu ne tak řekou jest jako mořem, jehož proudy im davem trou se v rozšklebený otvor11 propasti. Spád dělí se ve dvě ramena a zkřivuje se v podkovu. Mezi dvěma spády podává se ostrov, podemlený vespod, an se vším stromovím visí nad směsí vod. Spousta řeky, srážejíc se na poledne, obli seia u válec ohromný, pak se šíři co prostěradlo sněžné a pstře13 se na slunci všelikými barvami. Část k východu padající sstoupá do mrákoty strašlivé ;řekl by ramenem je býti potopy. Duhy obloučné kříží se nad propastí; vody, tepouce skálu otřásanou, obrážejí se pěnavými víry, jenžto vynikají nad lesy jako dým zanícení šírého. Boroví, ořeší plané, skalí tesané v podoby strašidel ozdobují tu scénu14. Orlové, přitažení proudem větrů, snášejí se kolujíc na svrchek hlubiny a kar-kajové, zavěšujíc se ohonem dlouhým na konec sehnutých větví, lapají v propasti mrtviny nedvědů a losů. | 1*0 Zatím kdy s potěchou, pomíšenou se strachem, spatřuji to divadlo, Indická s manželem svým oddálí se ode mne. Hledám jich, vstoupaje proti řece nade spád, a naleznu je v místě hodném k jejich žalostí: leželi na trávě se starci, u člověčích kostí, zaobale-ných ve zvířecí kože. Užaslý vším, co viděl jsem za několika hodin, sednu k té žence, řka jí: „Což to, sestro?" — I praví mi: „Bratře, to jest země vlasti; toto jsou kosti otcův našich, jenž nás provázejí do samotiny." „A kterak," dím já, „přivedeni jste do takého neštěstí?" — Dcera Selutina odpověděla: „My jsme ostatkové Natchezů. Po té velké porážce, kterou Francouzi potřeli národ náš na pomstu bratrů svých, bratří naši, jenž utekli vítězů, nalezli útočiště u Šikasů, sousedů našich. Tam jsme pobyli drahný čas v pokoji; ale před sedmi měsíci bělochové15 virginičtí uvázali se Úl y země naše, pravíce, | dány je býti jim od jednoho krále evropej-ského. Pozdvihli jsme očí k nebi, a pojavše popele otcův svých, dali se jinou cestou pouště. Porodila jsem v tažení, a byvši zkaženo mléko mé od žalosti, otrávilo mé dítě." To řkouc, utírala si oči vlasami; i zplakal jsem též. Potom dím brzo: „Sestro má, velebme ducha velikého, vše se koná dle vůle jeho; bídníci nebudou bídnými vždycky a jestiť místo, kdež nebudou plakati více. Kdybych se nebál míti jazyk lehký, jako jest bělochům, tázal bych se tě, slyšela-li kdy o Šaktovi Natchezu?" Tu Indická pohlednouc na mne, praví: „Kdož ti pověděl o Šaktovi Natchezu?" I dím: „Tenť jest mudřec!" — Načež Indická: „Vypravím," dí, „tobě, co mi vědomo, protože jsi odháněl mouchy od těla syna mého a že jsi mluvil dobře o duchu velikém. Jsem dceř1' dcery Renéovy, jejž Šakta přijal za svého. Šakta, an stal se křesťanem, a René, děd můj, zahynuU v bitvě." „Člověk vždycky kráčí od jedné bolesti do druhé," pravím skloně se. „Mohla bys mi tedy zprávu dátí i o otci Aubrym?" — „Ten nebyl šťastnější nad Šaktu," vece Indická. „Slyšeli jsme, že Širo-1*2 kové, nepřátelé Francouzů, pro|nikli až do osady, jsouce tam vedeni zvonečkem, na který se zvonilo ku přispění pocestným. Otec Aubry uchrániti mohl se; ale nechtěl opustiti dítek svých v neštěstí a zůstal při nich, zudatňuje mysl jich ke smrti příkladem svým. Upálen jest s trápením velikým; nemohli odeň vymučiti slova proti Bohu a vlasti jeho. Neustal celé umučení své modliti se za katany a jevití o útrpnost nad ostatními obětmi vůkol sebe. — Několik let po návratu17 Šakta, uslyšev o neštěstí pěstouna modlitby, šel sebrat popele jeho i Ataly své. Prošed poušť, stavil se na místě, kde byla osada; ale ledvaže poznal ji. Jezero vylilo se a pustina stala se bahništěm neschodným. Most přirozený obořiv se zasul hrob Atalin i s hájem smrti. Šakta dlouho bloudil v těch místech: navštívil jeskyni pousten-níka, již našel plnou trní a malinoví, v kterém laň pájela koloucha svého; posadil se na skálu stráže mrtvé, kdež neviděl ničeho kromě několika pér upadlých ptáku letícímu tudy. Zatím kdy plakal potichu, přileza krotký had misionářův, otočí se mu vůkol nohy. Pohlazoval a zahřívaltě v záňádří svém toho přítele starého, an 56 57 sám jediný pozůstal v tom zbořeništi. Hle|dav darmo hrobu poustennikova a s naživ se marně odkryti Atalin, jal se odcházeti z toho místa, ana tu vyběhši z jeskyně laňka, skáče před ním ku kříži osady velkému, kdežto stanula. Kříž odpolu vodou okrou-žen byl; dřevo jeho mechovaté a zpukřelé a pták z pouště kolébal se rád na tom starém pni. Šakta soudil, že laň vděčná uvedla jej ku hrobu hospodáře svého. Podryv kámen u kříže, našel ostatky muže a ženy. Nepochyboval, že to byly kosti kněze a panny, jež tu pochovali rozptýlení osadníci. Vyňav je z země a zaobaliv nedvědími kožemi, vrátil se pouští zpět, nesa zbytky vzácné, jenž chřestily mu na plecech jako toul smrti. V noci položil je sobí pod hlavu a měl sny o lásce a ctnosti. Tak obřemeněný přišel k Natchezům. Cizozemce, tuto viděti tobě kosti ty s kostmi Sakty samého!" To když vypověděla Indická, vstav já pojdu k těm ostatkům svatým, a vrhna se k nim, zůstanu leže za chvíli v tichosti; potom kvapě od nich krokem velikým, volám hlasitě: „Tak pochází na světě, vše co dobrého, ctnostného a tklivého19 bylo! Člověče, tys míjející sen, zdání bolestné, jehož životem neštěstí, bytností smutek ducha a věčný zármutek mysli!" j Tyto myšlénky přemítány jsou u mne celou noc na zábřehu spádu, na nějž jsem se díval při měsíci. Ráno na úsvitě hostitelé moji opustili mne, tíhnouce dále pustinou. Mladí bojovníci předcházeli, manželky zavíraly tažení; onino ostatky svaté, tyto novorozené své nesouce. Starcové kráčeli zdlouha uprostřed mezi předky a potomky svými, mezi těmi, jichž nebylo více, a mezi těmi, jichž nebylo dosavad, mezi památkou a nadějí, mezi vlastí ztracenou a vlastí budoucí, ó, co za slzy zkormucují samotinu, kdy se tak opouští země otcovská a kdy viděti s vrchu hory vyímanství posledníkráte ten krůvek, pod kterým člověk kojen byl, a ten potok u chaloupky, tekoucí truchlivě pustou krajinou vlasti! Indové nešťastni, jež viděl jsem blouditi v poustách Nového světa s popelem otcův vašich! Vy, jenž chovali jste mne hostinsky v bídě své, já bych nemohl dnes tolika učinili vám, nebo bloudím jako vy, jsa hříčkou lidem a méně šťastným vyhnancem, že nemám s sebou kostí otců svých.