LlTTERAE LATINAE
(VT LITTERARVM GRAECARVM PARS)
Písemnictví latinského jazyka zahrnuje památky jednak epigrafické, jednak literární. Obojí se běžně podává uspořádáno podle tří hledisek v následujícím pořadí: 1° chronologicky, 2° žánrově, 3° tematicky. V dalším výkladu zúžíme latinské písemnictví pouze na literaturu. S ohledem na její genesi nelze latinskou literaturu doby antické (do zániku Západořímské říše) vykládat bez vazby na literaturu řeckou. Teprve od karolínske renesance (poté, co se západoevropský středověk vzpamatoval z nejtemnějšflio úpadku) funguje latinská literatura samostatně: vztahy k řeckému pokračování Římské říše jsou politicky špatné a intelektuálně nulové. Abychom podpořili zájem o latinskou literatúru doby antické (a jenom té), podíváme se na ni primárně tematicky.
Tematika je vázána na žánr. Literaturou byla nejprve výlučně poesie, tedy řeč vázaná. Veškerá magická slova (modlitby, věštby) jsou verše: význam je «očarován» prožitkem deklamace.1 Poesie má trojí podobu, epos: mýtický příběh a zjevené poznání; lyrika: adresný apel; drama: prožitek jedince (sic!). Prosa: historie, totiž výsledky vlastního pozorování světa, a veřejná řeč; prosa je proto nauková a přesvědčovací.2 Filosofie (včetně matematiky) se napřed vůbec nepíše. Příběh ze života: komedie; dobrodružný příběh: román/novela - mnohem pozdější.
Nej výraznějším tématem je (v našem kulturním kontextu) antická mytologie. Latinské písemnictví vypovídá o římské mytologii mnohem méně než o řecké. A tak začneme řeckou. Tvůrcem řeckého náboženství je Homér. Náboženský systém je obsažen, ne však systematicky vyložen v obou homérskych eposech (ílias, Odysseiá). Pokud jde o žánr lyriky, je homérsky náboženský systém obsažen v tzv. homérskych hymnech (dochováno 33, vznikaly v období vil - m a.C.n.) a v Pindarových (522/518 - ante 431) ódách (epiníkia). Víc nám antika — pro archaické a klasické řecké období — v žánrech epiky ani lyriky nedochovala, přestože máme důvody domnívat se, že existovala mnohá další díla.3
Víme, že ještě v klasickém období napsal Antimachos z Kolofónu (natus v/iv a.C.n.) epos Thébais, rozvíjející látku staršího (!) Aischylova dramatu Hepta epi Thébas. Řecký text se nedochoval, pouze polemiky o něm (Plato epos chválil, Kallimachos haněl), dochovalo se však latinské zpracování Statiovo. V epickém žánru uchovala řecká literatúra už jenom dvě díla jasně mytologické tematiky: Argonautika (4 knihy) helenistického básníka jménem Apol-lónios Rhodios (natus 295 inter et 290 a.C.n.) a Ta meth 'Homéron, příběh trójské války, jejž
1 Bajka, jistě pradávný žánr, je sice literárním žánrem v našem moderním chápání, leč v hodnotovém systému antiky literaturou vůbec nebyla. Máme svědectví o pokusech bajky «zliterárnit»: Sokrates v dialogu Faidón. Symbolické postava Aisópova se sice dá — na základě porovnání antických zpráv — lokalizovat do vii/vi a.C.n., ale ta jediná podoba, kterou máme, totiž veršovaná, pochází pro řečtinu až z li a.D. (Barbios), zato pro druhotnou (!) latinu už z i a.D. (Phaedrus).
2 Pouhou technikou přesvědčování je rozprava coby (vesměs předstíraná) konfrontace názorů. Ostatně brzy se slovem dialog začne označovat přímo prezentace názoru vlastního.
3 O tom svědčí tematika attického dramatu i panhelénského výtvarného umění (e.g. Héraklés). Tematiku známe rovněž z velmi pozdních obsahů, dochovaných ve spisech učenců, jako byli Athénaios (konec li a.D., dialogDeipnosofistai), či Proklos («410 - 484, systematické výklady Theologiké stoichei-ósis, Eis tén Platónos theologian). Moderní literární kritika ony citáty poskládala do dvou cyklů, trójského, jejž koreluje s dílem Homérovým, a thébského, jejž pokládá za zdroj dramatické látky široce souvisící s Oidipem.
LlTTERAE LATINAE
(VT LITTERARVM GRAECARVM PARS)
2
Kointos ze Smyrny (latinsky Quintus Smymaeus, iii? - iv? a.D.) dovyprávěl ve 14 knihách
od míst, kde končí Ilias, po odchod Reků z dobyté Tróje.4 Publius Vergilius Maro (70 - 19) Aeneis Gaius Valerius Flaccus (mortuus «90 a.D.) Argonautica Publius Papinius Statius (inter 40 et 50 - circa 96) Thebais, Achilleis Claudius Claudianus (369? - 404?) Gigantomachia, De raptu Proserpinae
Řecká mytologie dále přirozeně žije v antické tragédii (tragóidiá). Taje pro řeckou literatúru doložena pouze attickou trojicí Aischylos (525/524 - 456/455; 7 tragédií, jediná dochovaná trilogie), Sofoklés (497/496 - 406; 7 tragédií, 1 neúplně dochované satyrské drama), Euripides («480 - 406; 17 tragédií a 1 satyrské drama; pod Euripidovým jménem se dochovala i tragédie Rhésos neznámého autora).5
Lucius Aenneus Seneca (Seneka Mladší; ~A ante C.n. - 65 a.D.) 9 tragédií (Hercules furens, Troades, Phoenissae, Phaedra = Hippolytos, Oedipus, Agamemno, Medea, Hercules Oetaeus, Thyestes).6
Odvážím se říct: Tímto se vyčerpávají doklady na řeckou mytologii jako přirozený svět řecké literární tvorby. Lze protestovat: A co Hésiodos? Inu, jím začíná jiný řecký postoj k vlastní mytologii, snaha o vědecké utřídění.
Hésiodos (vin/vil a.C.n.) je první systematík řecké mytologie. Systematizuje jednak proto, aby vytýčil rámec lidského dění (Erga kai hémerai), jednak aby udělal pořádek v bozích a héroích. Pořádkem myslí genealogii: Theogoniá (uspořádání bohů), Katalogos gynai-kón (katalog žen, rodiček héroů; dochoval se jediný velký zlomek Aspis).
Antickou mytologii coby soustavu příběhů shrnuje příručka Bibliothéké z i a.C.n. (končí trójským cyklem). Tradice ji připisuje gramatikovi Apollodórovi z Athén («180 - inter 120 et 110), o kterém víme, že napsal veršované výklady Peri theón a Chronika, dějiny Řecka od pádu Tróje po autorovu současnost (zachovány jen zlomky).
Latinským protějškem je mytologická příručka Fabulae dochovaná ze n a.D. u níž se jako autor tradičně, leč neoprávněně uvádí Gaius Iulius Hyginus, správce palatinské knihovny z doby Augustovy.
4 K těm lze přidat ještě dvě zvláštnosti. První představuje Alexandra Lykofróna z Chalkidy (Euboia, m a.C.n.), rozsáhlá báseň (přes 1.400 jambických trimetrů) proroctví, jež pronesla Kassandra ( = Alexandra) o pádu Tróje a dalších osudech světa. Druhou pak obrovská Dionýsiaka (48 knih, 22.000 hexametrů) od Nonna z Pánopole (Egypt, v a.D.) shrnující všechny nám známé příběhy spojené s postavou Dionýsa a navíc líčící jeho vítězné tažení do Indie coby alegorii Alexandra Makedonského. Týž Nonnos hexametricky přebásnil Janovo evangelium (Metabolé tú kata Ióannén euangeliú hagiú; rovněž dochováno).
5 Důležitá je vazba mytologických motivů na řeckou tragédii (včetně satyrského dramatu): řecká komédie (kómóidiá), doložená toliko dvěma autory, s ní nepracuje buď vůbec, jak dokládá mladší Menandros (342/341 - 293/292), básník běžného života, objevený teprve ve xx. stol. na egyptských papyrech, nebo zcela nemytologicky, jak to dělá Aristofanés (445 - 380?), drsný politický kabaretiér, dochovaný v antickém literárním kánonu. Píše-li Plautus (ante 251 - 184) komédii s mytologickými postavami, nazve ji výslovně tragi-kómédií (Amphitruo).
6 Senekovi byla připsána i jediná dochovaná latinská praetexta, Octauia. Tímto výčtem se vyčerpává latinská tragédie, vzor pro klasické evropské drama (Shakespeare, Lope de Vega, Corneille). Teprve Racine, pak Lessing a Goethe čtou řecky a napodobují dramata řecká.
LlTTERAE LATINAE
(vt litterarvm graecarvm pars)
3
Pseudoapollodórova Bibliothéké končí trójským cyklem. Ten je z mytologických námětů jednoznačně nejpopulárnější. Víme již, že ještě ve IV? a.D. skládá Quintus Smyrnaeus Ta me-th 'Homéron, příběh trójské války dovyprávěný od míst, kde končí ílias. Quintus je poslední, kdo se drží epického žánru. Snad již v I a.D. vznikla v řečtině románová zpracování spojovaná se jmény Darés z Frygie (De excidio Troiaé) a Diktys z Kréty (Ephemeris belli Troiani). Obě se zachovala v pozdnělatinských překladech ze IV - v a.D. Diktys má literární ambice (stilizuje se do přímého účastníka bojů), Darés je zoufale nudný. Právě on se přitom stal předlohou pro veleúspěšnou středověkou Kroniku trajánskou, přeloženou do mnoha národních jazyků.7
Antická mytologická látka naštěstí neskončila jen v žánru rodokapsu. O to se zasloužilo epyl-lion, žánr jejž v řečtině vytvářejí učení helénističtí knihovníci jako Kallimachos z Kyrény (<300 - «240), působící v Alexandrii, nebo Euforión z Chalkidy (natus 276/275 a.C.n.), působící v Antiochii nad Orontem. Tito tvůrci si zakázali psát eposy (Kallimachos z toho důvodu odmítá staršího Antimacha a tvrdě kritizuje mladšího svého současníka Apollónia)8 a svou mytologickou učenost předvádějí v kratších zaumných dílech.9
Žánr epyllia v polovině 1. stol. nadšeně přebírají latinští poetae noui, neoterikové (neóteroi), jimž Cicero posměšně říká cantores Euphorionis (Tusc. 3.45). Dochovalo se nemálo jmen, ba i životních osudů, leč svým dílem se z neoteriků uchoval jediný, Gaius Valerius Catullus (84? - 54?). Zpracoval látku jak homérskou (Svatba Pélea a Thetidy), tak nehomérskou (Attis, z tematického okruhu maloasijské bohyně Kybelé, KadeřBereníčina - podle Kallimacha). K nej vyšší virtuositě dovedl epyllion Publius Ouidius Naso (43 a.C.n. - 18/17 a.D.). Z epyllií uvil carmen perpetuum pod názvem Metamorphoses. V nich spojuje látku řeckou s římskou. Cistě římskou mytologií se zabývá ve výkladovém cyklu Fasti (hlavní zdroj poučení o vlastní mytologii římské). V žánru elegie sepsal Heroides (rétorická cvičení podaná jako čtené divadlo; ostatně i Senekovo divadlo bylo čtené).
Jediným dalším žánrem, jenž něco vypovídá o antické mytologii, jsou polemiky církevních otců.
Odbočka indo-evropská. Řecké/ý epos Ilias má 15.000 veršů, Odysseia 12.000.10 Indické/ý epos Rámájana čítá 24.000 šlóků (= dvojverší z půlených veršů), Mahá-bhárata jich má dokonce 100.000. Co je starší? Řecko! Mahábhárata vznikala mezi 400 a 400 (a.C.n. - a.D.), Rámájana mezi 200 a 200 (a.C.n. - a.D.).
7 O popularitě českého překladu, vzniklého ke konci xiv stol., svědčí skutečnost, že Trajánská kronika vyšla jako první česká kniha tiskem (1468 v Plzni). O něco později (cca 1475) vydává stejnou látku William Caxton jako vůbec první knihu tištěnou v angličtině: Recuyell ofthe Historyes ofTroye.
8 Připouští se však parodie, e.g. Batrachomyomachiá, již ve shodě s Canforou pokládáme za dílo helenistické. Parodie zesměšňuje ne tak starý žánr eposu, jako spíš soudobé snahy epos oživit.
9 Kallimachova Aitia 'Příčiny' vykládají ikonografické zvláštnosti konkrétních zobrazení (proč socha Artemidy z Leukádie nese na hlavě moždíř) a liturgické zajímavosti odlehlých rituálů (proč se na Paru konají obřady Charitkám bez doprovodu fléten a věnců).
10 Normová Dionýsiaka, jež jsou co do rozsahu největším řeckým eposem, mají 22.000 hexametrů.
Řecký jazyk - řecké písemnictví
Rozdělení písemnictví na epigrafiku a literatúru (spolu s vyloučením ústní slovesnosti) jsme vyložili již dříve (orbis Graecus, lingua Latina). Stejně tak jsme už na jiných místech poukázali na pevné vazby mezi tématem a žánrem (litterae Latinae ut litterarum Graecarum pars). Připomeňme, že literatúrou byla původně pouze poesie. Poetické žánry epiky a dramatu (tragédie i komédie) jsme vyložili v přehledu mytografickém. Antická lyrika je pro moderního čtenáře jistě zajímavější ve vydání latinském. z řecké máme (s výjimkou Pindara, Theognida a «homérských» hymnů) dochované jen zlomky archaických básníků (Stobaiova čítanka a citáty porůznu roztroušené) a pak zaumné helénisty (plus anthologie epigramů).
Poiésis: tvorba. Prosa, sc. oratio prorsa: řeč volně vpřed se deroucí. O čem? Inu, o poznání.
1. Historická cesta: Hérodotos, Thúkýdidés & Hippokratés, Xenofón, Aristoteles & Theofras-tos. Pak přijdou helénističtí filologové, literáti píšící - důsledně prosaicky - o literatuře.1
Nauková prosa tíhne k poesii jako k vyjádření definitívnosti poznání: co je veršem, už není zpráva o vlastním přemýšlení, pozorování a sbírání poznatků, už je to sdělovanou, ba zjevovanou pravdou. Příznačné je, že básník zbásňuje starší prosaické text. Tak Arátos ve svých Fainomenech «pouze» zbásnil prosaická Fainomena Eudoxa z Knidu, žáka Platónova, a Apollodóros z Athén ve své Chroniké syntaxis prepracováva jambickým trimetrem prosaicky spis Chronografiai od Eratosthena. Řecká historiografie, včetně své filologické a přírodovědné složky, plynule přechází z globálního světa helenistického do globálního světa římského: Polybios z Megapole [Peloponnésos], Poseidónios z Apameie [Sýrie; dílo nedochováno], Diodóros z Agyria [Sicílie], Dionýsios z Halikarnássu [Kárie], Appiános z Alexandrie [Egypt], Strabón z Amaseie [Pontos]...
2. Attické řečnictví a filosofie: v kontextu bytostně prosaického řečnictví nalézá Plato způsob jak (poprvé v řeckých dějinách) veřejně mluvit o filosofii (Sokrates coby sofista).
Pro dobu helenistickou je nápadná díra v dochování filosofických textů (jedině Epikú-ros v latinském zbásnění Lucretiově). Řecké texty máme až z doby římské: Filón z Alexandrie, Epiktétos z Hierápole [Frygie; zaznamenán Arriánem z Níkodémie], Sextos Empeiri-kos, Diogenes Laěrtios, Plótínos (... a samozřejmě církevní otcové).
3. Matematická cesta: Eukleidés, Archimédés, Klaudios Ptolemaios...
4. Gramatická cesta: Dionýsios Thráx & Apollónios Dyskolos
5. Opuštění širšího filologicko-filosofického kontextu: praktické naukové texty (vojenství, stavitelství, lékařství & zvěrolékařství, etc.)
6. «Deviace» prosy: dobrodružný román
Plán četby
1 Včetně případu, kdy matematik Hipparchos píše komentář k Arátově astronomickému eposu Fainomena.