Platónova deskriptívni sociologie
Kapitola 5 - Příroda a konvence
typu b), můžeme snadno hovořit o „přirozených právech a závazcích" nebo o „přirozených normách".
II.
Domnívám se, že k pochopení Platónovy sociologie je nezbytné vzít v úvahu, jak mohl být rozvinut rozdíl mezi přírodním a normativním zákonem. Nejprve pojednám o zřejmém východisku a vyvrcholení tohoto vývoje, a poté o pravdepodobných třech mezistupních, z nichž každý hraje v Platónově teorii svoji roli. Ono východisko můžeme označit jako naivní monismus, charakteristický pro „uzavřenou společnost". Poslední krok označuji jako kritický dualismus (nebo kritický konvencionalismus), charakteristický pro „otevřenou společnost". To, že stále ještě existují mnozí, kteří se tomuto kroku chtějí vyhnout, může naznačovat, že jsme stále ještě uprostřed přechodu od uzavřené společnosti k otevřené (srv. kap. 10.).
„Naivní monismus", jak jsem označil výchozí bod, je stadiem, v němž ještě není rozlišeno mezi přírodními a normativními zákony. Nepříjemné zážitky učí člověka přizpůsobovat se svému prostředí. Nerozlišuje se mezi sankcemi uvalenými jinými lidmi, je-li porušeno normativní tabu, a nepříjemnými zážitky zakoušenými v přirozeném prostředí. Uvnitř tohoto stadia můžeme dále rozlišovat mezi dvěma možnostmi. Jednu lze označit jako naivní naturalismus. V tomto stadiu jsou pravidelné jevy, ať již přírodní nebo konvenční, pociťovány jako naprosto nezměnitelné. Jsem však přesvědčen, že toto stadium je možností pouze abstraktní, ve skutečností nikdy nenastalou. Důležitější je stadium, které bychom mohli označit jako naivní konvencionalismus -stadium, v němž jsou jak přírodní, tak normatívni pravidelné jevy prožívány jako něco, co je výrazem rozhodnutí člověku podobných bohů či démonů a co na těchto rozhodnutích závisí. Cyklus ročních období nebo zvláštnosti v pohybu slunce, měsíce Či planet mohou být interpretovány tak, že se řídí „zákony", „dekrety" či „rozhodnutími", které „vládnou nebi i zemi" a které byly stanoveny a „vyřčeny na začátku boliem-stvořitelem".2 Je pochopitelné, že ti, kteří takto uvažuji, mohou být přesvědčeni, že dokonce i přírodní zákony mohou být za jistých výjimečných okolností modifikovány, že je člověk někdy může pomocí magických praktik ovlivnit; a že se přírodní pravidelné jevy opírají o sankce, jako by byly normativní. To je dobře vidět na Hérakleitově výroku: „Slunce nepřekročí míru své dráhy; jinak by je vyhledaly . Erinyje, ony služky Spravedlnosti." (B 29, D 94)
Rozklad magické kmenové společnosti je úzce spjat s pochopením toho, že tabu, která jsou uvalována a prosazována člověkem, se u různých kmenů liší a že je lze bez nepříjemných následků porušit pouze tehdy, dokážeme-li uniknout sankcím, které jsou uvaleny. Toto pocho-
62
-tr-
pení se urychlí, jestliže lidé postřehnou, že zákony tvoří a mění lidští zákonodárci. Nemám na mysli jen takové zákonodárce, jakým byl Solón, nýbrž také zákony, které byly vytvořeny a prosazeny prostými lidmi v demokratických obcích. Tyto zkušenosti mohou vést k vědomému rozlišení mezi člověkem prosazenými normativními zákony, založenými na rozhodnutích Či konvencích, a přírodními cykly, jevy, které jsou mimo jeho moc. Je-li toto rozlišení jasně pochopeno, můžeme dosažené stanovisko popsat jako kritický dualismus či jako kritický konvencionalismus. Ve vývoji řecké filosofie se tento dualismus skutečností a norem ohlašuje jako protiklad mezi přírodou a konvencí.3
Přestože k tomuto stanovisku dávno dospěl sofista Prótagoras, starší současník Sokratův, je stále chápáno tak málo, že je zřejmě nezbytné vysvětlit je poněkud podrobněji. Za_pryé se nesmíme domnívat^ že kritický dualismus implikuje teorii historického původu norem. Ten nemá ni cs pojecné hos e zj eynš~ň eudŕzítelnýmTii s ton ckyrn tvrz ě"ŕiím, že normy byly zprvu vědomě vytvořeny či zavedeny člověkem,"narmsto tvrzení, ze jím bylo shledanô7zé~Spŕôšte jsou (ať již něco takového byl schopen poprvé zjistit kdy kol i )7T?rmcky~ 'dualismus tudíž nemá nic společného s tvrzením, že normy mají svůj původ u člověka, a nikoli u Boha, ani n^go^ceňuje důležitost normativnígh_ zákonů. Ze všeho nejméně má něco společného s tvrzením, že jelikož jsou normy smluvní, tj. vytvořené člověkem, jsou tedy „pouze libovolné". Kritický dua-lisrous trvá pouze na tom, že normy a normativní zákony mohou být člověkem vytvářeny a měněny, zejména jejich dodržováním či změnou na základní rqzhodnuti~cT dohody, a_iej^toJx^ůfc^^^TůOSliSri& rru^vně odpovídá; neodpovídá ani tak za normy, které nalézá ve společnosti, když je poprvé podrobuje reflexi, jako spíše za normy, které je pnj^r^OTjoJeroyat, jakmile zjistí, že je může nějak změnit. Normy jsou vytvořeny člověkem v torri smyslu, že vinu za ne mi^síme_přičítat jen sobě samým, a nikoli přírodě či Bohu. 7e naším úkolem vylepšit je podlesvých možností, shledáme -1 i, že j s ou ne vyho vij] í ČT,je" naší po vTň-ffólítí^ žTě^ít ~ í^ šmluvé'ňé,"
ň^mmiWťínVj^'vypíývá^"ž*mě"pbsíední poznámky, že musí být libovolné, nebo že jeden soubor normativních zákonů bude vyhovovat stejně dobře jako jiný. Ríkám-li, že některé systémy zákonů lze vylepšit, že některé zákony mohou být iepší než jiné, mám tím spíše na mysíi, že můžeme srovnávat existující normativní zákony (nebo společenské instituce) s určitými standardními normami, o kterých jsme přesvědčeni, že stojí za uskutečnění. Ale dokonce i tyto standardy jsme vytvořili sami v tom smyslu, že naše rozhodnutí v jejich prospěch je našim vlastním rozhodnutím, a že my sami neseme odpovědnost za jejích přijetí. V přírodě sjandardy. nalézt nelze. Příroda se skládá z faktů a cyklů, a sama není ani morální, ani nemorální. Své standardy vnucu-
63
Platónova deskriptívni sociologie
Kapitola 5 - Príroda a konvence
jeme_£nrodějji}^_a^ tím my - přestože jsme součástí světa přírody -zavádíme, do tohoto světa mravnost.4 Jsme produkty přírody_,_iiyšak přífoSánás vytvořila i s naší schopností měnit svět, předvídat a plánovat budoucna sťa činit dalekóššáhla rozhodnutí - a za to jsme mravně odpovědní. Teprve s námi tak vstupuje do světa přírody odpovědnost a rozhodování.
III.
K pochopení tohoto postoje je nezbytné si uvědomit, že takováto rozhodnutí nelze nikdy odvozovat z faktů (nebo z jejich konstatování), i když se k nim vztahují. Například rozhodnutí postavit se proti otroctví nezávisí na faktu, že se všichni lidé rodí svobodní a rovní, a že se nikdo nerodí v okovech. Neboť i kdyby se všichni rodili svobodní, někteří by se asi pokusili jiné spoutat okovy, a možná by byli dokonce přesvědčeni, že by je spoutat měli. A naopak, mnozí z nás by mohli požadovat odstranění těchto okovů. Řečeno přesněji, považujeme-i i fakt za změ-y nitejný -.jákojiapříklad fakt.že mnozí lidé trpí nemocemi - můžeme k tomu vždy zaujmout několik různých postojů: konkrétně se můžeme pokúsit situaci změnit; nebo se můžeme rozhodnout každému takovému fokusu Čelit; nebo še můžeme rozhodnout nepodnikat vůbec nic.
Všechna iňlSvrffTmTKďňútf se tímto způsobem vztahují k tomu Či onomu faktu, zvláště k faktu života ve společnosti, a všechny (měnitelné) fakty života ve společnosti mohou vést k mnoha různým rozhodnutím. To dokazuje, že rozhodnutí nelze nikdy odvozovat z těchto faktů nebo z jejich popisu.
~~ Rozhodnuti však nelze odvozovat.aniz jiné. třídy faktů;.mám jím na mysli ty přírodní cykly, které popisujeme pomocí přírodních zákonů. Je něpc^hýDřTé7zě ňaše^řózhodnútí, mají-li být kdy uskutečněna, musí být v souladu s přírqdnínii zákony (včetně zákonů lidské fyziologie a psy-í^vchoíogie); jsou-li s nimi v rozporu, nelze je proste uskutečnit. Rozhod-(ijynutí, že by všichni měli více pracovat a méně jíst, nelze uskutečnit za danou fyziologicky podmíněnou mezí, tzn. že za určitou mezí by toto rozhodnutí bylo neslučitelné s některými fyziologickými přírodními zákony. Podobně rozhodnutí, aby všichni méně pracovali a více jedli, nelze z různých důvodů, včetně přírodních zákonů ekonomických, uskutečnit za jistou mezí, (Jak dále uvidíme ve IV. oddílu této kapitoly, přírodní zákony^exísfouĹtekéj^Q iim říkat
„sociologické zákony".)
Určitá rozhodnutí lze tudíž vyloučit jako neproveditelná, protože i jsou v rozporu s některými přírodními zákony (nebo „nezměnitelnými ; fakty"). To však samozřejmě neznamená, že z takovýchto „nezměnitelných faktů" lze logicky vyvodit jakékoli rozhodnutí. Situace je spíše : následující: ve vztahu k jakémukoliJaktUj afjiž měnitelnému či nezmě-
ní tetaéjrm,jn^erajrfy^ dirám^jjjxdtě^,^
onenTřakt nezměnitelný - buď proto, že jezměnanemožná vzhledem, k existujícím prirodním zákonům, anebo proto, že je změna z různých důvc^ů^nM~obtížhá pro ty, kteří chtějí onen fakt zmčr.ii - potom jakékoli rozhodnutí jej změnit bude prostě neproved iteíné; každé roz-hodňutľo takovémto faktu bude vlastně nesmyslné a bezpředmětné.
KnťičEý dualismus tak zdůrazňuje nej^OTOS^ré^ normy na fakty; lze jej tedy označit za dualismus[faktů\^rgzk$dmiti.
Tento ^ Je možné říci, že
rozhodnutí jsou fakty. Rozhodneme-li se přijmout určitou normu, pale to, že učiním takové rozhodnutí, je psychologickým či sociologickým faktem a bylo by absurdní, kdybychom řekli, že tento fakt s jinými fakty nemá nic společného. Protože nelze pochybovat o tom/ie naše rozhodnutí o normách, které přijmeme, zjevně závisí na určitých psychologických faktech, jako je vliv naší výchovy, zdá se7 absurdním postulovat dualismus faktů a rozhodnutí, nebo tvrdit, jte rozhodnutí nelze z faktů odvodit. Na tuto námitku můžeme odpovědět upozorněním, že o „rozhodnutí" můžeme hovořit v dvojím odlišném smyslu. Jednak jako o určitém rozhodnutí, které bylo předloženo, zváženo, dosaženo nebo o němž bylo rozhodnuto; a jednak jako o aktu^rozhodo-vání, který můžeme nazval ,,rozhpdnutini'\ Pouze y. tomto .druhém smyslu mů^e^me rozhrnutí označit za fakt. Jato situace je obdobná ů mnoha jiných výrazů. V jednom smyslu lze/hovořit o určitém usnesení, které bylo předloženo nějaké radě, a v jíném smyslu lze označit za usnesení rady akt, jímž rada předložené' usnesení přijímá. Podobně můžeme hovořit o návrhu či nabídce, k^éré nám byly učiněny, a vedle toho nazvat „návrhem" či „nabídkou')také akt navrhování čí nabízení. Analogická dvojznačnost je dobře/známa v případě popisných vět. Napr. věta: „Napoleon zemřel na SV. Heleně." Bude užitečné, když tuto větu odlišíme od faktu, který popisuje a který můžeme nazvat primárním faktem, totiž že Napoleon zemřel na Sv. Heleně. Tak tedy historik, řekněme pan A, který píše Napoleonův životopis, napiše uvedenou větu. Tím vyjádří to, co jéme nazvali primární skutečností. Avšak existuje také sekundární .skuteč n o st, zcela odlišná od primární, totiž skutečnost, že pan A tuto větu napsal; a jiný historik, pan B, až bude psát životopis pana A/může tento druhý fakt vyjádřit tím, že řekne: „Pan A konstatoval,/že Napoleon zemře] na Sv. Heleně." Takto vyjádřený sekundární fakt se stává sám popisem. Avšak je to popis v takovém smyslu, který musíme odlišit od smyslu, v němž jsme nazvali popisem větu „Napoleon zemřel na Sv. Heleně". Popisování.čilcansíaiaYáruJe sociologickou či psychologickou skutečností. Avšak popis je třeba odlišit od faktur který byl popsán popisem. Popis nelze z tohoto faktu
64
65
Platónova deskriptívni sociologie
Kapitola 5 - Příroda a konvence
odvodit; neboť by to znamenalo, že můžeme z „Pan A konstatoval, že Napoleon zemfeLní'Sv. Heleně" platně odvodit, že „Napoleon zemřel na Sv. Heleně"^což zjevně nemůžeme. - ye sféfe rozhodování je situace obdobná. To, že jsme učinili rozhodnutí nebo přijali normu či standard, je faktem. Ale norma nebo standard, které byly přijaty, faktem nejsou. To, že většina lidí souhlasí s normou „nepokradeš", je sociologickým faktem. Ale sama norma „nepokradeš" není faktem a nemůže být nijak odvozena z vět popisujících fakt. Nejzřetelněji to uvidíme, jestliže si připomeneme, že ve vztahu k určitému relevantnímu faktu jsou vždy možná různá, a dokonce i opačná rozhod-l 7T\nutí. Například tváří v tvář sociologickému faktu, že většina lidí přijímá 'CÍJnormu „nepokradeš", je stále možné se rozhodnout buď tuto normu přijmout, nebo se proti jejímu přijetí postavit; je možné povzbuzovat ty, kteří tuto normu přijali, nebo je od ní zrazovat a přesvědčovat je, aby přijali normu jinou. Souhrnně řečeno, je nemožně odvodit větu, která vyjadřuje normu či rozhodnuti nebo dejme tomu politický návrh, z věty, která vyjadřuje fakt; jinými slovy, je nemožné odvodit normy nebo rozhodnutí Či návrhy z faktů.5
Konstatování, že normy jsou umělé (nikoli vtom smyslu, že by byly vědomě navrženy, nýbrž tak, že je lidé mohou posuzovat a měnit -jinými slovy, že odpovědnost za ně je výhradně naše), se Často chápe mylně. Téměř všechna nedorozumění lze vyvodit z jednoho^základního, nepochopení, totiž z přesvědčení, že „konvence" implikuj e_,,liboyůli"; tžnTžěpoWďmůTéme zvolit jakýkóB'sysTem ň^Těm^ se nám zlíbí, pak jeden systém je právě tak dobrý jako jiný. Musíme samozřejmě C připustit, že názor, že normy jsou věcí konvence nebo že jsou umělé, naznačuje, že tuje určitý prvek libovůle, tj. že existují různé systémy norem, byť si z nich nelze příliš vybírat (fakt, který správně zdůraznil Prótagoras). Avšak z umelosti nijak nevyplývá napTOstáJiboyůIe. Například matematTčYě vypôl^ jsou vysoce umělé, nevyplývá z toho však, že nějaký určitý výpočet Či symfonie nebo hra je stejně dobrý jako kterýkoli jiný. Člověk vytvořil nové světy - jazyka, hudby, poezie a vědy; nej důležitější m z nich je svět mravních požadavků rovnosti, svobody a pomoci slabým.6 Porovnávám-li oblast mravnosti s oblastí hudby nebo matematiky, nechci tim tvrdit, že by tyto podobnosti sahaly příliš daleko. Tím spíše existuje obrovský_ rozdíl mezi mravním rozhodnutím a rozhodnutím v" oblasti umění. Mnoho mravních rozhodnutí zasahuje do života a smrti jiných lidí. Rozhodnutí v oblasti umění"nejsou zdaleKa tak naléhavá a důležitá. Je proto krajně zavádějící, říká-[i se, že se člověk rozhoduje pro otroctví nebo proti němu, stejně jako se může postavit za určitá hudební či literární díla nebo proti nim, anebo že mravní rozhodnuti jsou Čistě věcí vkusu. Taková rozhodnuti nejsou ani pouze rozhodnutími o tom, jak učinit svět
m-m
'M-
krásnějším, ani rozhodnutími o jiných požitcích tohoto druhu; jedná se o daleko naléhavější rozhodnutí. (Srv. též kap. 9.) Naše srovnám má jenom předvést, že z názoru, podle něhož jsou mravní rozhodnutí naší věcí, ještě nevyplývá, že jsou zcela libovolná.
S názorem, že normy jsou umělé, také kupodivu nesouhlasí někteří autoři, kteří v tomto postoji spatřují útok na náboženství^ Je samozřejmě nutno připustit, že tento názor je útokem na určité formy náboženství, totiž na náboženství slepé autority, najrmgii-a_Jabuisrnus. Avšak nemyslím, že se jakýmkoli způsobem staví proti náboženství vy bud o-vanému na myšlence osobní odpovědnosti a svobody^vě^omí^Samo-zřejmé mámTna mysli zvláště křesťanství, přinejmenším jak je obvykle vykládáno v demokratických zemích; onomu křesťanství, které proti všemu tabuismu káže: „Slyšeli jste, že bylo řečeno ve staré době... Já však pravím vám,.."; a které tak staví hlas svědomí proti pouhé formální poslušnosti a plnění předpisů zákona v každém případě. _
Nemohu připustit, že názor, podle kterého jsou etické zákony v tomto smyslu umělé, je neslučitelný s náboženským názorem, podle kterého jsou nám tyto zákony dány Bohem. Historicky začíná veškerá etika nepochybně náboženstvím, avšak já se zde historickými otázkami nezabývám. Neptám se, kdo by! prvním etickým zákonodárcem. Pouze tvrdím, že jsme to my, a jenom, my, kdo je odpovědný za přijetí či odmítnutí některých navrhovaných mrayn^fi^akonů^jsme to rnyTkdb musí rozlišovat mezi pravými a falešnými proroky. O všech možných normách se tvrdilo, že isou dány Bohem. Jestliže prijímate „křesťan^ slcóí^etiku rovnosti, tolerance a svobody svědomi pouze proto, že tvrdí, že se opírá o božskou autoritu, pak stavíte na chabých základech; příliš často se totiž tvrdilo, že Bůh žádá nerovnost a že nesmíme být tolerantní k nevěřícím. Jestliže však přijmete křesťanskou etiku ne proto, že vám.to bylo přikázáno, nýbrž proto, že jste přesvědčeni, že je to správné rozhodnutí, pak jste se rozhodl vy. Kladu-li důraz na naši odpovědnost za naše rozhodování, nesmí to být chápáno tak, jako by z toho vyplývalo, že nám nemůže nebo nesmí pomáhat víra, nebo že nás nemohou či nesmějí inspirovat tradice či velké vzory. Také z něj nevyplývá, že by mravní rozhodování bylo pouze „přírodním" procesem, tj. procesem fyzikálně-chemickým. První kritický dualista Prótagoras učil, že příroda nezná normy, že normy zavedl člověk a že to byl jeho nej významnější úspěch. Také mel za to, že „nad zvířata člověka povznesly instituce a konvence" (vycházím zde z Bumetova anglického překladu).7 í když zdůrazňoval, že člověk tvoří normy a že je měřítkem všech věcí, věřil, že je dokáže vytvářet jen s nadpřirozenou pomocí. Učil, že normy jsou přidány k původnímu či přirozenému stavu lidských záležitostí, avšak s pomocí Dia. Právě na Diovu žádost Hermes umožňuje člověku pochopit, co je to spravedlnost a čest; a tento dar
Platónova deskriptívni sociologie
rozděluje všem lidem stejným dílem. Způsob, jakým tato pivní jasná formulace kritického dualismu ponechává místo pro náboženskou interpretaci odpovědnosti v našem smyslu, ukazuje, jak málo kritický dualismus odporuje náboženskému postoji. Jsem přesvědčen, že podobný přístup lze rozpoznat u historického Sokrata (viz kap. 10), neboť ten se jak svým svědomím, tak i svým náboženským přesvědčením cítil nucen brát v potaz veškerou autoritu a hledal normy, jejichž spravedlnosti by mohl důvěřovat. Ugejuj)_autonorniÍ etiky je na problému, náboženství fiezáyjslé, je ysajs.sjučitejné s jakýmkoli nábože.asMm,.které respektuje Jadjyjduáljníi svědomí, ba možná je pro ne i nutné.
IV.
Tolik o dualismu faktů a rozhodnutí, či o nauce o autonomii etiky, kterou poprvé hlásali Prótagoras a Sokrates.8 Jsem přesvědčen, že je nepostradatelná pro rozumové pochopení našeho sociální prostředí. To však jisté neznamená, že všechny „zákony společností", tj. všechny koloběhy života společnosti, jsou normativní a zavedené člověkem. Naopak, existují také důležité přírodní zákony života. Je pro ně zřejmě vhodný termín sociologické zákony. Právě proto, že se v životě ve společnosti setkáváme s oběma druhy zákonů, přírodními i normativními, je důležité je od sebe jasně odlišit.
Hovořím-li o sociologických zákonech či o přirozených zákonech života společnosti, nemám ani tak na mysli údajné zákony evoluce, o které se zajímají historie isté, jako napr. Platón, přestože by - pokud vůdbec nějaké takové koloběhy historického vývoje existují - jejich formulace zajisté spadaly do kategorie sociologických zákonů. Rovněž nemyslím na zákony „lidské povahy", tj. na psychologické a sociálně psychologické koloběhy lidského chování. Spíše mám na mysli zákony, které jsou formulovány moderními ekonomickými teoriemi, například teorií mezinárodního obchodu nebo teorií obchodního cyklu. Tyto a další důležité sociologické zákony souvisejí s fungováním společenských institucí. (Srv. kap. 3 a 9.) Tyto zákony hrají v našem životě ve společnosti roli, která odpovídá roli, kterou ve strojním inženýrství hraje, dejme tomu, princip páky. fnstituce i páky potřebujeme, chceme-li dosáhnout něčeho, co přesahuje sílu našich svalů. Podobně potřebují stroje inteligentní dohled někoho, kdo rozumí jejich fungování a především jejich smyslu, neboť je nemůžeme sestavit tak, aby fungovaly zcela automaticky. A dále jejich sestavení vyžaduje jisté znalosti koloběhů ve společnosti, které omezují to, čeho lze pomocí institucí dosáhnout.9 (Tato omezení se podobají zákonu zachování energie, tj. tvrzení, že nemůžeme setrojit perpetuum mobile.) V zásadě však platí, že jsou vždy vytvářeny tak, aby byly dodržovány určité normy, vytvořené za určitým cíiem. To platí zvláště pro ty instituce, které jsou vytvořeny
68
S
Kapitola 5 - Příroda a konvence
vědomě; ale dokonce i ty - a těch je obrovská většina -, které vznikají jako nezamýšlené důsledky činnosti Člověka (srv. kap. 14.), jsou nepřímými důsledky té či oné účelové činnosti, a jejich fungování závisí do značné míry na dodržování norem. (Dokonce i mechanické stroje jsou vyrobeny nejen takříkaje ze železa, nýbrž spojením železa a norem, tj. přeměnou fyzických předmětů na základě určitých normativních pravidel, totiž na základě plánu či návrhu.) V institucích jsou normativní a sociologické, tj. přirozené zákony úzce propojeny, a je tedy nemožné pochopit fungování institucí, aniž bychom byli s to mezi nimi rozlišovat. (Tyto poznámky mají spíše naznačit některé problémy než podávat jejich řešení. Konkrétněji řečeno, zmíněnou analogii mezi institucemi a stroji nesmíme chápat tak, jako by navrhovala teorii, podle níž instituce jsou stroje vjakémsi esencialistickém smyslu. Samozřejmě, že to stroje nejsou. Ačkoli zde přicházíme s tezi, že můžeme získat užitečné a zajímavé výsledky, když si položíme otázku, zda určitá instituce slouží a může sloužit nějakému účelu, netvrdíme tím, že každá instituce slouží nějakému určitému účelu - takříkaje svému esenciálnímu účelu.)
Jak již bylo naznačeno, existuje mnoho mezistupňů vývoje od naivního či magického monísmu ke kritickému dualismu, který si jasně uvědomuje rozdíl mezi normami a přírodními zákony. Většina těchto mezistupňů vzniká z mylné představy, že je-li norma konvenční či umělá, musí být také zcela libovolná. Abychom pochopili Platónovo stanovisko, kombinující prvky všech těchto mezistupňů, podívejme se přehledně na tři nejdůležitější z nich. Jsou to: (1) biologický naturalismus, (2) etický či právní pozitivísmus a (3) psychologický či duchovní naturalismus. Je zajímavé, že každé z těchto stanovisek bylo použito na obranu mravních názorů zcela protikladných; např. na obranu uctívání síly í na obranu práv slabých.
(1) Biologický naturalismus, či přesněji biologická forma etického naturalismu, je teorií, podle které - přestože mravní a státní zákony jsou libovolné - existují některé věčné neměnné přírodní zákony, z nichž normy můžeme odvodit. Biologický naturalista by jako příklad libo volnosti konvencí mohl uvést třeba zvyky spojené s jídlem, tj. počet chodů a druh pojídané stravy. Například člověk zemře, jestliže bude jíst příliš málo nebo příliš mnoho. Tak se zdá, že stejně jako se za zdáním skrývá skutečnost, tak za našimi libovolnými konvencemi jsou některé neměnné přírodní zákony, a zvláště zákony biologie.
Biologický naturalismus byl použit nejenom na obranu rovnostářství, nýbrž také proti němu na obranu učení o vládě silných. Jedním z prvních, kdo s tímto naturalismem přišli, byl básník Pindaros, který ho použil na podporu teorie, podle níž by měli vládnout silní. Tvrdil,10 že
69