Lingvistické směry a přístupy Zkoumáním jazyka se zabývali již staří Indové - první gramatiky (nejstarší dochovaná ze 4. st.př.n.l. - Panini - hláskosloví a tvarosloví sánskrtu). Ve starém Řecku - otázky jazyka jako součást filozofie (Platón, Aristoteles - "Rétorika"). Jako samostatná disciplína - ve 3.-2. st.př.n.l. - v Alexandrii (hl. město Egypta - alexandrijská škola řecké jazykovědy - Aristarchos, Dionýsos Trácký - popis gramatického a fonet. systému starořečtiny) - převzali Římané - použili pro latinu - velký vliv na další vývoj evropské jazykovědy. Arabská jazykověda 7.-12. st. - tvořivě rozvinuli indickou a antickou jazykovědu, vytvořili promyšlenou gramatiku arabštiny a sestavili desítky slovníků, zabývali se i cizími jazyky. Evropský středověk - latina jako univerzální jazyk duchovní vzdělanosti - strnulý scholastismus - gramatika chápána pouze jako umění správně psát a číst - stagnace vývoje jazykovědného bádání. Od 16. st. - zvýšený zájem o studium národních evrop. jazyků, v 16.-19.st. vzniká řada národních gramatik, mechanicky přenášejících poznatky řec. a lat. jazykovědy. Ev. jazykověda do 19. st. dostatečně nepřihlížela k problémům hist. vývoje jazyků a zabývala se vždy jen studiem jednoho jazyka. Tyto nedostatky odstranila teprve historicko-srovnávací jazykověda na poč 19. st. Impuls ke vzniku hist.-srov. jazykovědy - objev sanskrtu v 18. st. (shody s lat. a řeč - myšlenka o společném prajazyce - indoevropštině) - díky h-s. metodě vznikla genealogická klasifikace jazyků (indoev. jazyky a jejich skupiny atd. - založená na stanovení genetických vztahů mezi jazyky). Zakladatelé: srovnávací gramatika - Rasmus Rask (Dánsko), Franz Bopp (Německo); historické studium jazyků – Jakob Grimm (Německo). Jako reakce na h.-s. jazykovědu vzniká v 70-80. letech 19. st. mladogramatická škola kolem Lipské univerzity (Hermann Paul, Hermann Osthoff, Karl Brugmann, August Leskien) - jazyk jako individuální psychofyziologická činnost, důraz na zkoumání živých jazyků, hist. přístup jako jediný vědecký, jednostranné soustředění na zvukovou stránku jazyka, izolované zkoumání jaz. jednotek, nedostatečný zřetel k systémovému charakteru jazyka. Ruské lingvistické školy konce 19. stol.: Kazaňská škola (Jan Baudouin de Courtenay); Moskevská škola (Filip F. Fortunatov, A. Šachmatov, D.N. Ušakov). Předjímali některé postuláty strukturní lingvistiky (langue a parole, synchronie a diachronie). Strukturalismus - od poč. 20.st. ve vědeckém myšlení - chápání jevů jako elementů složité struktury (systému). V lingv. - strukturalismus spojen se jménem F. de Saussura (1857-1913) - různé strukturalist. školy (ženevská, pražská, kodaňská, americký s.). Základní postuláty - rozlišování langue(sociální) a parole (individuální), jazyk jako znakový systém, rozlišení synchronie a diachronie (důraz na synchronní aspekt). Nedostatky: chápání jazyka jako uzavřeného systému, nezávisejícího na vnějších vlivech, jednostranná orientace na systém a synchronii. Kodaňská škola (glosématika) - Louis Hjelmslev "Prolegomena v teorii jazyka" - popis systémových vztahů uvnitř jazyka (systém "čistých vztahů" nikoliv mezi konkrétními jaz. jedotkami, vztahy, tvořící jaz. systém, nemají žádný vztah k realitě a žádnou materiální realizaci - vliv pozitivizmu, deduktivní metoda zkoumání). Pražská škola - 1926 iniciativou V. Mathesia založen Pražský lingvistický kroužek (významní slavisté a germanisté - B. Havránek, B. Trnka, J. Vachek, V. Skalička, R. Jakobson, N. Trubeckoj, S. Karcevskij). Kroužek vydával své Práce (Travaux du Cercle linguistique de Prague) a od r. 1935 - Slovo a slovesnost. Teoretické postuláty Kroužku byly zformulovány v Tezích PLK, předložených na I. Mezinár. sjezdu slavistů v Praze 1929. Projevuje se vliv Baudouina de Courtenay o funkcionalizmu v jazyce - učení o jazyku jako "funkčním systému", tj. systému výrazových prostředků, sloužících určitému cíli - větší pozornost funkční a obsahové stránce jazyka - škola funkční lingvistiky (komunikativní f. - hovorový jazyk, prakticky-speciální f. - jednací j., teoreticky-spec. f. - odborný j., estetická f. - poetický j. - později učení o funkčních stylech.). Na principech strukturní a funkční lingvistiky je založena srovnávací (komparativní) metoda jazykovědného zkoumání, užíváné v čs. jazykovědě v poválečném období - m. strukturně-funkční analýzy dvou nebo více jazyků s cílem stanovení shod a rozdílů mezi jaz. systémy: - zkoumají se jazyková fakta systémového charakteru (třídy, kategorie), - zkoumají se příčiny zjištěných rozdílů z hl. synchronního i diachronního, - srovnávání výrazového i obsahového plánu jazyka Americký strukturalismus (deskriptivní lingvistika) - Leonard Bloomfield, Edward Sapir - pragmatické zaměření lingv. zkoumání (praktické úkoly pro amer. lingvisty - sestavení písma, slovníků a gramatik indiánských a eskym. národů Sev. Ameriky) - 50. léta - aplikovaná lingvistika. Základní heslo deskriptivismu - odklon od studia významu jako něčeho, co nelze formálně popsat. Projevuje se vliv behaviorismu - eliminace vědomí, prvky jazyka jsou mechanicky uspořádány a lingvistické přísupy musí být formální - důraz na formu. Rozpracování morfematiky a syntaxe na základě distribuční metody (vztah k okolním jednotkám). Nový směr - transformačně-generativní gramatika (Noam Chomsky). Ch. odmítá behavioristické stanovisko, staví se na stanovisko mentalismu, zdůrazňujícího vnitřní tvořivou kompetenci mluvčího. Syntaktický systém - soubor jádrových vět, z nichž lze formálními postupy vytvářet nekonečné množství transformovaných větných struktur (větné vzorce). Novější vývoj jeho teorie se rozpadá do řady vzájemně si oponujících směrů.