Předmět: US_42 Úvod do uměnovědných studií Seminární práce Téma: Proměna vkusu Alena Jakubová UČO:413822 Proměna vkusu v k u s - (z čes. slova gusto, to z lat. gustus =chuť) - v nejširším, nespecif. smyslu záliba, choutka, takt, smysl pro slušnost, jemnost, elegantnost. Hist. se vyvinulo dvojí použití termínu vkus: 1. V. označuje schopnost lidí rozeznat estetické hodnoty zapadající do rámce určité kolekt. ---'normy,---společenské konvence, ---'kulturního vzoru, resp. schopnost chovat se podle nich. Vkus se tedy projevuje ve způsobu jednání, v činnosti i jejích výsledných produktech. Pohybuje se na hodnotící škále "kladný - záporný", resp. "dobrý - špatný" ("vkus - nevkus"). Dobrý vkus je v sociálním prostředí sdílejícím danou normu známkou kultivovanosti, zvyšuje prestiž, event. pomáhá k roli ---'arbitra v situacích estetického hodnocení, může být i jednou z podmínek získání určitého vyššího sociálního postavení. Projevy špatného vkusu jsou známkou nekultivovanosti, bývají spojovány s označením kýč, kýčovitost, neomalenost, vulgárnost. 2. Termín vkus se užívá jako globální charakteristika estetického zaměření historické etapy nebo určité společenské vrstvy, etnické skupiny apod. Hovoří se o tzv. dobovém vkusu, národním vkusu, lidovém vkusu apod. V tomto pojetí není tato kategorie postavena na hodnotící škále "dobrý špatný" a kryje se téměř s pojmy ---'styl či sloh (viz ---'sloh umělecký, též ---.styl životní). I zde je ovšem podložena určitou estetickou normou, platnou v širokém sociálním měřítku. Etymologický základ pojmu vkus i oba uvedené zobecnělé významy svědčí o silné sociální, kulturní a historické relativizaci jeho obsahu, vycházející z různých pojetí estetična, resp. z jeho různého vnímání, z míry závaznosti a zobecnění estetické normy, na niž je v. vázán, a také z intervencí mimoestetických faktorů. Velmi rozšířené bylo a je pojetí vkusu jako citu pro krásu, jejíž vnímání je spojeno s pocitem libosti. tématem 18. st. Populární byly traktáty z první poloviny st., které vyústily do prvního shrnutí pojmu ve Voltairově Dictionnaire philosophique. Heslo "Le goílt" je zde v zásadě vysvětlováno jako schopnost rozpoznávat krásu a důraz je položen na pěstování a tříbení dobrého v.' v souvislosti s šířením vzdělanosti. Eseje o v. psal Ch. L. Montesquieu a další. V rámci klasicistní estetiky Ch. Batteux (1746) prohlašoval, že v.je pro umění tím, čímje pro vědu intelekt. VedleJ. B. Dubose byl zastáncem koncepvkus ce "sebelásky", podle níž se v. řídí tím, jakje člověku blízké to, co vnímá, do jaké míry jde o odraz jeho vlastních citů, jak dalece to lichotí jeho slabostem. Kritický postoj k těmto teoriím zaujal J. J. Rousseau, podle něhož v. není nic jiného než schopnost rozeznat, co se většině lidí líbí, který ale přitom hájí ideu "vrozeného vkusu". Téma v. bylo v této době velmi frekventované i v Itálii, kde byla dokonce založena Academia del Buon gusto (Akademie dobrého vkusu), jejímž účelem bylo očistit v. zejm. od výstředností barokní estetiky. Ale G. V. Gravina už uvažoval o změně v. s dobou a L. A. Muratori o jeho závislosti na spol. okolnostech. D. Hume (1739) chápal v. jako naučitelnou způsobilost rozeznat krásné, jehož měřítka určil Bůh stanovením řádu i forem věcí. Časté bylo hledání základů v. v povaze člověka, lidství (J. G. Herder aj.). Empiristické koncepce hovoříly o shodě většiny lidí jako kritériu v. Pro 19. st. jsou typické pozitivistické koncepce v. (např. G. Allena) a relativizace a subjektivizace jeho kritérií (F. Nietzsche a další). Ve 20. st. je spojována ztrátu univerzálního významu v. s krizí evrop. kultury, s dehumanizací umění, se zmasověním kultury a dominancí průmyslové výroby. S-gii přirozeně zajímá především druhá poloha spojená s normativním základem v., s jeho vazbou na zvyky, kult. vzory a spol. konvence. V. bývá přímo definován jako shoda s estetickou normou, zatímco nevkus jako nepodařený pokus o její naplnění. Běžně se stále předpokládá možnost naučit se v. (viz termín "školený vkus"), i když je poněkud neurčitým předmětem soc. učení. Předpokládá se též, že za určitých okolností může podobu estetické normy nabývat i ---'morální norma, a proto bývá v. spojován se slušností, "jemností mravů" Pro 20. st. je charakteristické uvažování o kategorii vkusu z pozic ---'kulturního relativismu. Probíhající procesy ---'akulturace přinášejí změkčování estetických norem, resp. mísení v. V důsledku vzájemné propojenosti norem lidského chování se používá pojem v. v nejrůznějších oblastech života - nejčastěji tam, kde je velký podíl estetických funkcí (přímých i přenesených), tj. v odívání, bydlení, urbanistice, v pojednání životního prostředí vůbec, v chování ve společnosti, v jazykovém projevu a hlavně v ---'umění. Ve všech těchto oblastech radikálnější ---'inovace přinášejí porušení norem, konvencí. Některá moderní uměl. hnutí přímo záměrně napadají dobový v., i když nakonec přispějí k vytvoření nového v. V jistém smyslu každá kultura protestu směřuje proti v., který se pojí vždy s nějakou konvencí. Úvahy o právu na individ. v. (podobně jako na individ. morálku) směřují k relativizaci estetických hodnot a k rozpadu estetických norem. Individ. v. je však často ojedinělým přihlášením se k neobvyklé estetické normě, jejíž původ je v jiné době či jiné společnosti. Věd. zájem o v. se zejm. v 2. polovině 20. st. tříští podle jednotlivých aspektů této kategorie: fil. estetický se koncentruje hlavně na vztah v. k hodnotě a estetickému ideálu, psychol. na v. jako součást zaměřenostiosobnosti, uměnovědný na vztah v. a uměl. žánrů v rovině percepce umění, pedagogický na funkci v. v estetické výchově a s-gický na vztah v. ke spol. diferenciaci, především v rovině životního stylu (podle L. Szabóa, 1982). P. Bourdieu (1979) uvažuje mj. přímo o v. jako nástroji interiorizace norem, resp. zvyků konstituovaných daným soc. prostředím. Zvl. pozornost je věnována"literárnímu vkusu": např. R. Peacock (1972) se v souvislosti s analýzou liter. Děl zabývá mj. tím, jak se jednotlivé vývojové fáze společnosti a kultury promítají do variability normativní náplně v. a vztahuje tuto kategorii ke kategorii diskuse a kategorii interpretace, G. Szanto (1987) si klade otázku soc. formování v. ve vztahu k liter. textu a zdůraznuje závislost pozitivního a negativního hodnocení v. na porozumění příslušnému soc. kontextu. Úvahy o v. lze také najít v rámci ---'sociologie módy a ---'sociologie jídla. A: taste F: gofit N: Geschmack I: gusto Lit.: : Bourdieu, P.: (1979) Distinction: A Socia! Critique of the Judgment of Taste. Cambridge. Mass. 1984; Gans, H. J.: Popular Culture and High Culture: An Analysis and Evaluation of Taste. New York 1974. Gi/bertová, K. E. - Kuhn, H.: (1953) Dějiny estetiky. Praha 1965; Hegel, G. W. F.: Estetika, sv. 1. Praha 1966; Losev, A. F. - Šestakov, V. P.: (1965) Dějiny estetických kategorií. Praha 1984; Peacock, R.: Criticism and Persona! Taste. Oxford 1972; Szabá, L: Vkus a kultúrnosť. Bratislava 1982; Szanto. G.: Narrative Taste and Socia! Perspectives. London 1987; viz též ->sociologie umění. Chtěla bych se zaměřit na vkus jako termín používaný v módě. Pod pojem vkus spadá především vnější vzhled, který si jedinec utváří spolu s oděvem i make-upem, úpravou vlasů a celkovým vyzněním dílčích částí. Oděv vytváří identitu jedince a má vliv na jeho vztah s okolím. Vkus může být v módě chápán jako cit pro krásu, jejíž vnímání je spojeno s pocitem libosti. Osobní vkus, kdo určuje, zda je dobrý nebo špatný? Dnes se osobní vkus spojuje s osobním pocitem libosti, to je dáno celkovou individualizací společnosti. Odvíjí se od nositele, zda preferuje pohodlí, tvarování těla, nebo chce jen na první pohled šokovat. V dějinách módy hrály hlavní roli kulturní hodnoty a významy, které převyšují především novost a vyjádření lidské individuality. (Lipovetsky str.12 ) Dnes naopak spotřební společnost klade důraz na individualismus, s čímž souvisí rozmach touhy po nezávislosti a sebevyjádření. Kultura mládeže se projevuje i v hodnotovém žebříčku a chování, posunuje se hranice toho, jak lze vypadat. Jak se móda změnila oproti středověku? Hlavně v počtu účastníků. Je rozdíl, když si v módě libuje desítka lidí, kteří neví co s časem, a když potom zasáhne masy, které mají celý den napilno, a mezi běžné starosti se vloudí ještě otázka každodenního vzezření. Kvůli, ve své podstatě, maličkosti jsou ti, kteří se touto otázkou nezabývají, často bezdůvodně odvrženi od kolektivu. Jsme k sobě navzájem přísní, naučili jsme se soudit ostatní na první dojem. Spojitost mezi vkusem popisovaným filozofy a sociology a vkusem módním?- vše se zakládá na lidské osobnosti. Je móda hodna svého postavení? Dnešní společnost si ji zvolila za jednu z ústředních hodnot. Mají lidé ještě vlastní vkus? Nebo jsou natolik ovlivněni módními výstřelky, že se jejich tzv. vkus pouze lepí na paty momentálním trendům? Zdroje: Velký sociologický slovník. 2, P-Ž. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 1996. s. 749-1627 ISBN 8071843105. Str.1387-1388 LIPOVETSKY, Gilles. Říše pomíjivosti : móda a její úděl v moderních společnostech. V českém jazyce vyd. 1. Praha : Prostor, 2002. 446 s