I
VLADIMÍR HOLAN
TRIUMF SMRTI
í
MELANTRICH PRAHA
TANEC VE VYHNANSTVÍ
1». m m
VEŘEJNÁ MíST^KÁ KNIHOVNA DRA. A. ZÁTkY vyCĹS. DUDÉJOVICÍCH.
inv.ž:lS73^, síg. 3399%,
Fontány vlahých večerů pod horou a pod městem, ještě sí vzpomínám,
když broskve dokvetly, zůstalo ticho deštěm, za ploty blýskalo a za olšemi tam,
rozprchl jsem se v okamžiky mráčků smutečních,
líbaje oheň blankytu,
prastaré léto na hodinách slunečních
podobalo se hasnoucímu portrétu
a brouci šelestili v konvalinkách, když j e pod mrakem
a když nás navštěvují
zemřelé dívky drahým přízrakem,
Viktorko, Viktorko, mám půlnoc od těch dob —
j e tma. V taj emství dlouze j ediném s tím počtem zápasím a je to stud,
jenž odtud rozvíjí svou růži, leč voní odjinud?
Rozhrnu rákosí, a potápky, mé štěstí, je vidět oknem jezera, hluboko, hluboko a také na výsosti těch ptáků let mne mlčky ovíval.
Vučení kruhů střed se žákem zdál, leč do horečky leptal tonoucí puls až v obraz zničelý . . . Noci, noci!, v nichž každý schod mi šeptal, ■ zimostráz promlouval, klen volal, vrchy křičely.
Jak bych tě zřel, pěstoune barev prudkých, Vlamincku,
rej přímých štětců tvých,
na kraji léta obzor padal v paletu
stupnicí tónů kosmo kladených —
bylo mi dvanáctlet. Slunce vyhlíželo jak archivstarý svítící pavučinou,
na výšku dítěte chvěly se: svátek, dary, hrál světly mošt opilou partituru stinnou,
ciferník radniční hlásal věčně svých sedm hodin, svítalo, přisahám,
a milostenky v kmentu pluly stříbrem hladin, hvězd lyra zářila, sov plachý hrad.
Za tenkou stěnou pokoje slyšet je kroky v papučích za časného kuropění,
v čarovných obrysech se střelec na silnici mih', měl ústa pobožná pro tiché klení,
a hra a hra ta proměnila
v osvobodivý tanec každý sval
a denním líčkem do mne snila,
co ze sebe jsem v úsvit zardíval. . .
Navrátil bych se tiše rád, teď když jen prudký ohyb na cestě vzpomínky v čas snový zdůrazní každou nepatrnost, všechny útky jež padly do osnovy,
nyní, kdy pomačkanou látku chvíle ne a ne přihladit.
A přece kdys . . . (buď svěžestí či v síle) smeľs bodem chápat, určovat a jít,
ve smíchu otec ťukal malíčkem na prachovnici
a na psa volal v dál,
v ten čas již sluky koketují s večernicí,
v ten čas se učíš listům, když květ opadal,
za jedné z dobrodružných toulek přijdeš v chmelnice za necelé tři dny;
nemáš kde přespat, elegická klíčnice na zámku uzavře tě v pověst komnaty,
pekařský vůz se něžně kymácel. Nej asný smutek zval pianissimein též,
jako by do světla již nyní, nyní vál
vítr určený noci, ach, na vše to vzpomeneš,
kveť netřesk na hřbitově uprostřed monogramů za průsvitného klekání, zemřelých pár holoubat jsem dostal toho dne pro radost z nich, skoro jak prs cítívám dosud jejich zlekání.
1
i
A plynul čas. Pak s láskou orly kreslíval jsem ve prach zrcadla, zatím co venku vichr s vikýři se rval, za zjevy krajin meluzína propadla
a třicátého srpna, pamatuji se, vrby temněly, byla to první lež:
Jana mne miluje, čaloun se chví, stín ruky nesmělý, šat přizpívaný leknínem, na vše to vzpomeneš.
Ne zahradu, dejte mi jeden květ a dvoje sandály, s tím květem jsme se oba dva zahrady nadáli,
ne zahradu, dejte mi květu stín pro hořkých dnů mých svit . . . Suchosti, shořely tu kdo: myšlenka nebo cit?
Tak léta minula ... V stožárech novostavby mihl se kdos a píseň slastně vázal, že bůh to byl, ale bůh jaké plavby, já domníval se, tázal.
Odstrašenkrásnýmpřízrakem,sesrdcemzádumčivým
zbloudil jsem na Hradčanech,
tam s vrátným rozmlouvám, má plnovous
Viktora Huga, snad se mýlím, snad litánie chrámové jsem o půlnoci zaslech',
snad doga zlá skučela náruživě na měsíc svým altem zdrceným ■—
snad o obšírné stránky střech šumělo město víc, čtouc, že čas paláců jde o dům dále . . . Vím,
10
11
na balalajku hrát přec mohl bych teď před svítáním v kantině dřevěné,
tu na třech strunách pátou sloku odzpívám a táním úsvitu překonán, vykročím nebo ne.
Potichu hrají pohádky o jednom Palečkovi a jsou to kratochvíle,
zabloudit v hvozdech pojednou a říci: kdo mi poví, kde bych se nalezl, bylo mi kdysi šest let a tři chvíle ?
Ci je to výčitka, jež přes pně a přes ráhna sosen jako hlas vzdychne:
dnes, oslněný bouřemi, budeš si jednou, prahna, na strunu svítiti, jež tichne, tichne, tichne?
u vytržení snad, jak milenci se smějí . . . , Leč touha cloní nás přes svoje tajné jméno,
že, kde jsi ještě nedopil, oni se rozcházejí s uzlíčkem slov, jež řekli přes rameno.
l
\
Tak léta minula . . . Pod starším prstem jejich
máloco uhněteš
z hlíny rozpaků v dějích,
jež zoufaly a jež
jsi nepřemoh' v údivem láskyplně dotýkanou
skutečnost světel, stínů ...
Jen noci jsou, osvobodivě vanou
a rozumíš, kdo naklonil ses k vínu
12
MOUDROST LÉTA
1 1
Byl podvečer, divadlu venkovskému podobající se,
oblaka barokní štěpnicí mizela.
Neznámý povoz čekal před závorami železnice
a dítě, ne větší než ovce zcizelá. i
To západ sluneční, vtýchž barvách, j ež můj přítel Maxim
nosíval
rád na svých kravatách,
pomalu has' za otevřeným oknem. Tiše dál
smích břečtanových listů vysoký až k nebi sáh'.
Modravé téměř dvorce propouštěly ze vrat dělníky
a, stopou ztajen, křídly zjevný již
klid lámal údolí, tam marnivě, tam důvodně se stával
veliký
a na věž seď, jak sýček na cypřiš.
Ušel jsem sotva kroky tři. Hrací hodiny z Černolesí na stěně salonu prvního nájemce tam bylo znát i kamna zářící havraním stříbrem, klavír kdesi, prst hodin slunečních, jenž neměl na co ukázat,
a mlýn stál nalevo, pod vrbou ryba, mlýn, jak jsem si vzpomínal, byly tu pěkné večery, tu stará otřelá medaile měsíce svítila do hlubin, tu chlapec lásku hledával, kde kvetly dřišťály,
tu dál se šlo až ke zdi zámecké, tu v puklinách balvanů opukových i v kůře zimních druhů jabloní hodinky svatojanských broučků tikaly nad dvojicí
dětských hlav, ve vlysech Ustoví večerní tlukot srdcí zní.
Dvě stě let v lipách šumělo. Tehdy jsem vryl do
sladké kůry pni, že větší moudrosti světla nad stín není . . . Stín zatím vzrůstá, vzrůstá, jednou zposupní . . . Otevrou okno. Polštář zakoupí. A růži k závidění.
Bylpodvečer, v krajině zjevoval se šum za mými rameny a jako v dílně loutnaře jsem křivky ticha odhaloval, ku dvorci mířil jsem (přes profil sochy kamenný) — kde přítel můj svou pušku vyčistil a k zítřku připravoval.
14
15
i
Neznám jsem lidi potkával již pozdě za soumraku,
divého Boská v srdci ukrytého maje;
tam čižbář šel, bezvousý voltairián, za polem
provlhlého máku, u studně stařík tlachal s ponocným, že viděl čaroděje.
U vodní pily, blažen, cítím vonět olivu. Kdo as ji nyní něžně rozhoupal, jak čisté údy mythů? Kdo jen to byl, jenž tiše zpíval pak a jeho hlas vzdálil se za hvězdy? V loukotích jejich třpytu
podvečer ten divadlu venkovskému podobal se,
oblaka barokní štěpnicí mizela,
nádražní závory jsou zdviženy, koleska čekající
dala se v pohyb zase I i dítě, ne větší než ovce zcizelá.
Jak rychle dovede slunce zapadnout, když záchvěv
stopujeme
za duby korkové tam na výšinách! A klenba úst — vždy temněj' zvučící jen proto snad,
že každé slovo němé ji staví jako náhrobek — jak chutnala by vína.
Pozpátku raci putují ve zverokruhu, oči žab, hluboce zlátnoucí, sledují mléčné dráhy shawl, nikdo nic netuší a vrabec světový vajíčka snáší za okap, zatím co veský hrobník při lampě nový hrob vykopal.
16
Sotva se rozhlédneš, zavrou se kola horizontu znenadání, souznivě šedá na mraku,
a nevíš sám, prošel jsi vzdálenost, či prostoupil jsi zdání, jež žilo skutečnost jen silou zázraku?
Smrt není kavalír . . . Vždy převrhla a pila a byla lék a byla zranění. Leč tím, že jádro drsně pochopila, nestvořila mu ještě žádný pocit chránění.
Stoupaly hvězdy, opojnost se vznesla a nahé roucho přede si. V sebe se vrátily i kladivo i tesla pod zaměstnanými nebesy,
když náhle plavovlasé zdvižený ve smyslech obraz kterési ženy měl naspěch ve své kráse a něžněl z mušle ech, ač dávno zavržený.
Vším, čím se nevzdal přímo ten přízrak zlatých míst jak mythus bloudil ve mně,
17
ač myslil jsem, že mimo nosí svůj ametyst a užívá své země.
Rek' jsem: neklame-li tě má dávná láska snad: střevíček protančený, mé milované dítě, a roztrhaný šat najdeš tam uložený.
Klesaly hvězdy v čirá domnění,
jatagan paprsků spěl v propast toho světa,
čekal j sem každý okamžik: v kuřátko bůh se promění
z kropenatého vejce léta.
Kdos včelín zamykal. Vodotrysk povětroně sršící prozářil noc jak starou komnatu, zelený vody rým zhasínal pod okovem v studnici, by verše kruh víc neroztříštil tu —
Jak obracená stránka, šikmo zníc,
nás žene přes tušení dál —
něco v nás může nevidět, když zříme nic . . .
I sklíčen, s nadějí též, k příteli jsem temnem putoval.
II
Příteli Maxime, jsi hvězdářem a zahradníkem ticha, Kristovu hlavu máš od Tiziana,
v kruzích tvých úvah Múza p astýřská tě hovořiti slýchá, když tone čas, na okrajích svých tana,
když teple hustý déšť jak ruka vkožišině rozšumí klid a šumí přes motiv luny a dětství, kde jsme šťastně, plynně v hrách zakoušeli jejich světlý vliv.
Na trámech doupnák sedí teď (takhle i dudy visí),
vikýřem jako střílnou možno zříti svět,
zde často ruka tvá s praporem úskok mísí,
by se střech oblak holubů hned zrána dal se v let.
A šťasten komorami procházíš, zde loňské ovoce voní jak staré barvy na obrazech, kožená jablka v kupě na rákosí, mišpule dokonce, stoupání melounů v parabolických srázech,
18
19
tvůj dům je bez čísla, větrná korouhvička sršně plaší
i ticho pod střechou do ruda vězené.
Může se stát, že dveře zaskřípí, blíží se dešťů
dostavník, tvůj zrak se snáší na malbu počasí, zda trvalou, či zda se přežene.
Samotná loutna leknínů jak na rybníce šumí okrouhlým rytmem; smyčce orobince! Růžový verš jsempřečeť na stinidle lampy, samota tlumí v dalekost žal, ty stáří Krista máš a času věnce
stále se zelenají. Kdo nežehnal by tu tvým rukám kostnatým, skloněným na zahradě, když lýkem sotva patrným ohnivé stonky blankytu s hrachorem poutáš rád, žár barev vzduchem ladě ?,
když k tyčinkám a kolíkům připojíš okurkový květ s tím broučkem na blizně, sluníčkem nebo mandelinkou a slunce shrne tvář? Když náušnici možno uvidět pod vlasem tvým, s ozdobou zcela tenkou?
I doba přichází, kdy kosířem, mírně jen zahnutým, v březnu a v dubnu keře prostřihuješ; kořeny révy temně přes noc rozraší, úponky svlačce
přidají se k nim a téměř vteřinou si jaro zopakuješ . . .
A jaký šum rozrývá těžký trouch a jaký ruch to
pojednou,
v hluboké pohnutí když volá kukačka i bekasín! Na chlumech oráč s pluhem ze dřeva je zbarven
krajinou
potichu do šeda*. . . A kouzlo za svůj stín
přemlouvá sluchem zrak pro tóny doufané, kde hlas ti odpírá trpná melancholie . . . Je měsíc srpen, srpek měsíce mé srdce ovane, hle, děkanova třešeň rozkvétá a bílé jiskry šije,
hle, mladé akáty, které jsi loni k ránu zasázel pro včely své, jichž hojnost věru máš — zmoknouti nesmí záhy jejich květ, jak jsi mi děl, neb pestík medu pozbude. A zvolna vykládáš
o umění být včelařem a o rybách, jimž rozumí jen ten,
kdo vody má alespoň po kotníky:
vybrat si podivný, zároveň zasmušilý den,
hry mlh mít na břehu za společníky,
hry mlh s kypěním Degassových tanečnic a vody van...
Tak vidím tě, jak voníš puškvorcem, f
jak směrem udice jsi trochu kolébán,
jak smekneš pohledem na vlny věčný lem,
20
21
aneb, jak, domů vrátiv se, bažanty krmíš pšenicí před květy dahlií, tak krásných na líěko, a jen se ohlédneš, zříš, jak páv, pěnící systém svých jisker, šílí maličko.
Na straky někdy v sadě puškou namíříš. I stane se,
že přešlý
a zbloudilý brok můžeš nalézt na podzim
v jablku tam. A, zatřeseš-li,
brok s jádry zahrká, ač velmi cizí jim . . .
Příteli Maxime, jsi hvězdářem a zahradníkem ticha, Kristovu hlavu máš od Tiziana — v nebesích sladce oblačných pro slova béřeš roucha, když tone čas, na okrajích svých tana.
A mám tu vzpomínku, jak svícen hliněný na soudek
vína klada,
mne vítáš teď, ne bez pohnutí —
otáčíš prstenem, je slyšet: rosa padá
s té vlny, jíž je noc. S té přídě, jíž je luna vplutí.
III
Stane se, stane, jako by Krakonoš lomozil na horách a lámal větvoví;
po celou noc, po celou noc severní vítr táh' balvany tmy, proč, nikdo nepoví,
řev zřítil se a nový vyrůstal; tu lehko zdařilo se kol celníka projít pašeráku, pernaté tajno pařezů pro bludné kroky zářilo, lze snadno sejít k hospodě a tlachat při tabáku.
Pověra stíní oči zlatou kořalkou, jen přilož ucho, slyš! — pod osikami světélkují poklady,
vyhasne v dýmce z vřesového kořene, ó, jak se chvíš, nad hnáty hradů smršť krákorá v tónech bez řady.
Nicméně z bud, ucpaných hlinou, vyhlížejí uhlíři, a hlavou spočinou na levém rameni; až bouře svoje síly u víří
jich j emný sluch škrábne o komára ve vlhkém kamení
22
23
a ticho nastane . . . Na malou harfu vítr počne hrát, pobledlé prsty tmy dotknou se virginálu, |§ nad půdu rozrvanou obilí plavý chvat l| vznáší se zas i tam, kde vyklíčilo v málu
u pasek pískových.—Tak tehdy přišel jsem v tu krajinu I a po způsobu seveřana, smuten dobrodružně, zpytuji ptáků let, již, veslujíce pod ochranou dnů, podobají se slovům záhadným, jež vysvětlit lze různě.
A toulám se . . . Pušku si nevypůjčím Maximovu, je pohřeb v dědině, chudý a bez ozdob. A léto let, hodiny zní, zní umíráček znovu vším tím, proč se v nás stydí hrob.
Cím to, vy přátelé, vy milovaní,
že umíráme do kořínků trav?
Co zbylo nám? Míněný dar v zámlce dlaní.
A bohům? Spadlý architráv.
Cím to, že klesáme, sotva jsme dali slib?
Jak tebe chápat, tělo, tuto ruku?
2e nejsi těžké, ale že jsi šíp,
kladený zas a zas na nepřítomnost luku?
Je to jen jiná věčnost, která nutí naše omyly, aby se staly všemohoucími ó, duše, proto snad, že zlomili jsme v ráji větev, rci mi?
Setmí se rukou práce složenou. Dech jabloní jak pití ovál mne mžením květů svých a, nevěda čím překvapiti tísnivý neklid, v smích se zdvih'.
Ve chlévech rozžehují plyn jak jaro rozšumělý a mezi bandaskami kymácí se stíny žen, boků těžkých, ňader . . ., obraz stmělý zahučí v krvi mé, lesk šíje líný
a pohled zdivený, jenž váhá nežli stýskne po vůni násilí . . . (Ach, dosud praská keř). K prameni pudů, jenjen tryskne, přichází pít pradávná zvěř.
Puls táhne na půlnoc. Zas cítím jabloňový dech i sbohem, vzrušené do šátku příštích dní, tma vlhce zraje k dešti na sadech, tma náruživě ostatní
a bude neděle: úkosný profil contessin, plačící v oratoři.
Loď chrámová pluje chladem svých ech
a zbožní, z dýmu kadidla stejně jak plavci moří
ze svitku dýmu, čtou si příští břeh.
Pak liják bubnuje. Tu mnozí pomyslí si, že náměstíčkem hrčí koleska
a při pečených kvíčalách utratí večer jako kdysi, když sláva čižbářů tu byla pověstná.
Vědomí vydá nepřátelským silám
i nej skrytější cudnost moci tvé . . .
To tam je kouzlo nesplnění! Také vílám
háj, rákos . . . příliš známě přešel do krve.
Tos ty, co v sobě ničí poznání! Jak stříci krajností touhy ono neznámé? Kdože zaklíná tak, by současně chtěl říci: neotvírej se sézame?
Stávám se dešťů hlídačem, kol sýpek jdu i alejemi, babího léta vlákno zachytí tvář má, za pampeliškou vidím hroty Krkonoš a směry všemi sloup vzduchu jasného, kde nebe spočívá —
když náhle ve smyslech obraz kterési ženy má naspěch ve své kráse, zdvižen plavovlasé a boří rám, již příliš uvážený a zdá se, zdá se, zdá se . . .
A zavřeš víčka, volán, uhádneš-li, čí je to dech a čí to dlaně jsou. Ale že's neuhod, jdi!, jiní sem už vešli, by zatančili, hrozen pod patou.
Je dobře cypřiš znát. Melancholie má klube se ze skořápky jak černé kuřátko, ne málo smuteční. Některý pozdrav zahořkne, pozdrave příliš sladký! Mé sbohem krajem doznívá. A zní.
26
27
ZMIZELÁ KATEDRÁLA
i
V barokních větvích věží monogram Panny Marie, zda víte ještě? Dveří stín pootevřen je,
vidíme křtitelnici šikmo na pohled stát, v gotické vodě spící smích růže stříbrem vlát,
ořechů* vůně těžká a vůně kadidla jak účes visí; zlehka vosková krůpěj schla,
přeměn fotografie v píšťalách světla jdou, povětří varhan kryje přízí pohyblivou
obrazů oživení a hlas, jímž opadal květen tvé líce na sníh tváře, ne dál, ne dál.
Mučenka, šelest stroucí, až na strach jemní. Svát propadává se v mroucí vzpomínky prstoklad:
II
Sedmnáctého září pršelo v aroma. Zda víte ještě? Maří pád krůpěj nebo má
zachvění, které zpříma tváří v tvář pohled svlek'. Zas padla krůpěj, hřímá v čechrání fialek.
Odnímala jste dlouze stín vůním plynoucím, splav vašich vlasů kanul, med k nocem mým.
28
„Hleďte," řekla jste hlasem, setkaným v zrcadlo, „klesají mlhy pásem pro jakou kytici?
Podzim znamená míti strach před květinou, co milujem' opustiti pro zimu jinou,
kdos jiný sliby střeše . . . Hlouček nějakých slov přiběhne . . . Skryjeme se, slyšet, co říkají —."
Zvon vašich boků se kýval, hle, vášně klekání, kde úsměv kdysi splýval slepá zář poraní.
„Hleďte," řekla jste hlasem, setkaným do jména, „jak ocúnovým časem zlomena
je naše katedrála v tón neživý — tam pomalu stín svála jsem já i vy."
III
A pak se navraceti, toť smrt, jež vybízí . . . Rosa lehounce letí a zvoní rybízy,
do vlahé vůně tichne na kopcích ovoce, rub lístku olše vzdychne, zní barvy dalece.
Obracíte se ke mně v ozvučném prostoru, melancholická země nespíná ramen hru.
Každý okamžik z kdysi popírá, že teď jsme, když den se zjevil čísi, ne můj, ne zřítelnici mé.
Jenom hněv vyčítavý ničí jak nikdy dřív lež na lež . . . pak se znaví, klam nový nezmařiv.
A van se zvedá krajně, krákorá přes lada; poznamenávám si tajně, že slunce zapadá.
Zapadá? Udeří-li o knihu kniha snad, prach víří jenom chvíli . . . Básník ji prodlouží.
IV
Zda vzpomínám si křivě při bloudění, jež zná, vy, zprvu důvěřivě, pak vděčně nehmotná?
Ten pohyb vašich kouzel zda ještě naleznu? Je mi jako bych vzbouzel v nejsladší ruce tmu,
zachytiv unášené
ve výjev mlčení,
zřím: tvar ve tvar se klene
na minulosti pni.
Vteřina před hodinou je studní nej hlubší, nejrychlej' tone kámen a chví se kruhy, chví.
Pak zvolna z blaha vlaje (s hlavou, svítící vzad), ta která zesnulá je, nevíš jak zbožňovat.
Ach, zpět po temnu z ženy mít rád, mít rád, mít rád, uchvátiv, uchvácený, vroucně prchlivý snad,
zbožňovat. Podzimního hlasu stín kouzlo přiláká na krásnou závrať času, když teskní oblaka
32
33
a na klamání stálá jež nelžou v závrati — že, co ti vlna vzala, moře zas navrátí. . .
V
Jak nit a slina u vřetena je měsíční svit. . . Ach, jablka slov teď vážím na souhvězdí Vah,
ke katedrále mířím lukem fantasie, dovolte, zlatý prach zvířím a mrtvá ožije,
po velkém slastném hnutí, rozhozen hřměním řas v jasmínové shrnutí doteků — mám vás zas:
v barokních větvích věží monogram Panny Marie, zda víte ještě? Dveří stín pootevřen je,
rozkvétá pavučina jako pláč stařeny, karafiáty fresek voní po kořeny,
kadidlo dosud modrá se v účes hudební, či je to třpytná odra a hroznů dík a dní?
Jak plíseň doutná zlato za svící ospalou a lithurgicky sváto je světcům nad hlavou
a bouře klenby stinná nad snopy varhan je ... , krouží tajemnost jiná v loukotích hostie.
VI
A zase noc vlá vaše . . . Zmocněna podobou zmocňuje se mne plaše, že, mámen od obou
34
35
poa granaxovou jamom nasnim. OBSAH Ach, kdo mi odpoví? Některé kroky nevyjasním, ta křídla za slovy,
zda ve vašem srdci tehdy
lež smíchem voněla, Tanec ve vyhnanství
či byla ruka krásná, Moudrost léta
jež orloj prochvěla? Zmizelá katedrála
Nevím. Čas úsměvu tě krášlí, vana mi dlouze v líc . . . Co na tom, ještě hráš-li? Hrá tma a vrcholíc
bledne. A větve zobou modravé vlny par, nově, měsíčnou nepodobou jeví se země dar,
nově i čas'. . . Ten neskonale chraň cit a jeho van. Vždyť, mučen, žil by dále, leč zmírá, zpytován.
HOLAN: TRIUMF SMRTI
POESIE svazek 17. Verše z let 1927—28. Druhé přepracované vydání. Vytiskl a vydal v březnu 1936 Melantrich a. s. v Praze. Mimo vydání obyčejné vyšlo 10 číslovaných výtisků na ručním papíře Pannekoek a 5 výtisků na imitaci japanu.