Poezie šedesátá léta „Budujeme republiku / jde to pěkně zvesela / vyřídíme bez cavyků / toho kdo nic nedělá“ František Halas Budujeme – text pro V. Dobiáše (46´) „Podivní jste, vy komunisté... Za štěstí lidí budoucích svůj vlastní život dáte“ Milan Kundera: Poslední máj (54´) „...Píchačka, šatna, pult a spisy, polévka, schůze, marná pře a zase nazpět: pult a spisy a večer tmou se uzavře. Pak běží zase dolů k vratům, z úřadu pryč a pryč a dál. Jak by mu kdosi pálil patu. Jak před čímsi by utíkal. Tak s potem na čele se žene do svého bytu suterénu. Tam ve své ženě zapomene na život, na svět – na svou ženu.“ Milan Kundera: Monology (57´) Ivan Wernisch (Zimohrádek) Ničemnice Okolek hvězd a voda přílišná sluší ničemnicím, i popraskání na ústech, na něž se málokdy dívám zblízka. Okolek hvězd a horkost způsobují toto krakalé. Moře slušívá ničemnicím a šífy navštěvující Sever, šífy z Reykjavíku, z okolků hvězd a vody přílišné. Vyjdeš ze dveří a do dveří protějších zas vejdeš, ona se jmenuje Marie, ona je jiná než ta Marie. Ničemnice ničemná. Ničemnice, v mém snáři je o tobě, že znamenáš lítost. Šífy znamenají lítost. Voda přílišná znamená lítost. Popraskání na ústech znamená lítost. Ničemnice. Zahrado s altánem a opicemi na řetízcích. Dome hostin sladkých hrdlu mému. Ničemnice ničemná. Na citrónovém kolečku po dřevěných schodech jedu, marné mi jsou okolky hvězd a voda přílišná, pakoňové zaklopýtnutí na skleněné střeše, stromy do smutna ostříhané. Marní mi jsou čajoví hosté. Pod skleněnou střechou lezou do mých temper. Mraky. Prostrčit hlavu loukotěmi jedoucího vozu. Zapomínám na ně mluvit. Moře slušívá ničemnicím a šífy navštěvující Sever, šífy z Reykjavíků, z okolků hvězd a vody přílišné. Jiří Gruša (Světlá lhůta) Host O Vánocích jsem nesl rybu ale vymkla se mi a do kaluže... Kdosi řekl -topí se vám bratříček A já si potom celý večer smíchem přisoloval O půl jedenácté vešel ke mně muž podobný rybě a pravil -sedni si Bylo to nezvyklé neboť jsem seděl -Sedni si opakoval a -mluv Řekl jsem -protestuji odpověděl -drž hubu a mluv kdo jsou tvoji spoluviníci s kým ses viděl naposled znal jsi přece Johanu z Arcu a co máš od Archiméda Snad vydechnutím jsem mohl zadrmolit -což ji neupálili a heuréka je i v čítance -To stačí vykřikl -abychom věděli podepiš přiznání a já tě popravím neboť zítra je den poprav A byl to mistr Gratius plenitel věšeč čtvrtič mrskač upalovač et cetera et cetera A tu jsem pomyslel že tohle je zrovna ten člověk co šlapal po malíčkách Lorelei co obehnal zdmi její zlatý hřeben rozestavil stráže a stráže stráží …co vynalezl způsoby smrti pro ty kdož vynalezli způsob životu ...básnivé katoržníky A ještě jsem pomyslel že není proč mít trému Koneckonců jsme sami a on... zvyklý jenom na určitou psychózu I vytáhl jsem kuchyňský nůž a vložil mu jej mezi šesté a sedmé žebro upadl tváří ale... dýchal Pravím -půjdu k bratřím a bude nás převelice A pravím -pojďme a zapomeňme smilovávat se „Šedesátá léta jsou snad posledním obdobím, kdy pokusnictví mělo svůj přirozeně vývojový důvod. Jedná se o ten velice pozdní květ modernismu, kdy ještě bylo možno věřit, že umění a kultura se dají vnímat obecně sdílenou optikou: dobré je to, co je nové, ergo výbojné. (…) Náš prvotní svět je utkán ze slov a je svou podstatou umělý.“ JT „Počítám se k těm, kdo návštěvou Zimohrádku neprochladli a rádi si do něho znovu zajdou, ale – přiznám se – bydlet bych v něm nechtěl.“ Vladimír Dostál „Cožpak to není všechno přestylizované, odvozené, druhotné...“ -urb-