Jiří Gruša: Mimner aneb Hra o smrďocha (Atmar tin Kalpadotia). (1969, časopisecky Sešity, samizdat
1973 Petlice,



(…)

„Hlavní je, aby nemohly vtáhnout ocas.“

z té strany viselo dvanácti otvory dvanáct kočičích ocasů, opatřených proti zpětnému vsunutí
korkovým kroužkem. Ocasy se začaly hýbat a chlupy na nich se zježily. Kalpadok zapojil korky do
kladkostroje, vzal dlouhý drát z dobře tavitelného kovu (co to bylo, se mi nepodařilo zjistit),
nažhavil to a začal tím šťourat do průduchů.

Podle prskání a kňourání zvířat se zdálo, že je nejenom dráždí, ale přímo bodá.

„Simassum, takanin,“ volal. A zase: „Kiramin, olbitam,“ a ještě další slova, což byla nejspíš jména
těch koček, nebo možná kalpadocké doremifasollasido. Vykřikoval to v určitém pořadí a tak dlouho,
dokud se ve stejném pořadí a rytmu nezačala zdvíhat kladívka obalená koudelí – dokud nezačala bušit
do strun.

Sklepením (ale nedoléhalo to i ven?) zněl zvířecí nářek, pobízení a ty zvuky strun.

„Nic ti to neříká!?““ křičel na mě už zadýchaný a vůbec nevnímal můj údiv. „Opravdu nic?“ bodl do
jednoho z průduchů: „Kiramin...,“ poslední hlásku protahoval jako hudebníci, kteří se chtějí
shodnout s ladičkou. Pak se ke mně naklonil a řekl mi, jako se prozrazují hádanky: „Ale vždyť je to
přece azuné!“

Píseň, kterou tu tak často zpívají, když je přepadne smutek... kterou vlastně opakují po svém
předzpěvákovi, neboť všechny kalpadocké písně jsou jednoduché a podobají se halasnému přitakávání.
Pochopil jsem, že Basik hraje na kasap.

Chtěl jsem něco říct, ale trapně jsem se zakoktal a běžel k těm schodům – žebříku.

Basik mě nechal, vrátil se nejspíš ke své práci, kdežto já zbytek noci prochodil po pokoji
rozhodnut, že odejdu.

Bál jsem se i snídaně, věděl jsem, že se jí nevyhnu a že bude společná, jak už je tady takový mrav.
A já jsem se nesměl dotknout kalpadockých mravů zrovna ve chvíli, kdy jsem jim vydán.

Jenže když jsem vešel do místnosti s proutěnými křesly, Basik už tam seděl a usmíval se na mě
úsměvem, jehož obřadnost byla nepříjemná. Pozdravil jsem skoro neslyšně a usadil se, kde včera. Tak
jsme snídali a nepověděli si víc, než bylo společensky nutné. V odmlce po tom, co odnesli oliby
(misky na jídlo), jsem považoval za příhodné oznámit, že odjíždím.

„Ach, opravdu?“ podivil se.

„Ano, musím... rád bych...,“ hledal jsem, co za důvod uvést. Vzdychl a znamenalo to nejspíš: Jaká
škoda.

Potom mě doprovodil až k domovním dveřím a já se s ním loučil ještě jednou.

Ještě jednou jsem vzdychl.

Já sáhl po klice.

Bylo zamčeno.

Podíval jsem se na Basika a ten se ovšem obřadně usmíval.

Znovu jsem sáhl po klice. A znovu týž úsměv.

Docela pokořený jsem se vrátil nahoru a znovu si sedl na tu pelest. Něčemu nerozumím, čemu však?
Chtělo se mi kopnout do dveří, udělat skandál. Ale jak se to vůbec řekne ve zdejším jazyce? A jak
se to dělá tady?

Jako bych čichal, že se stále ještě usmívá, ani jsem nezdvihl hlavu, když tam zase přišel. Nechtěl
jsem se dívat na tento druh velice slušného a dokonce povzbudivého šklebu. A tak jsem poslepu
přijal i ten živý pytel, který přede mne hodil. Byl to vak s dvanácti kočkami.

„Sótart tan kasap!“ řekl Basik, „dalo by se hrát i obráceně, jak jsi povídal,“ a udělal přitom
rukama stejný pohyb, jakým jsem mu já včera naznačoval brnkání, „jenže pochybuju, že by iskáloi
(tj. kočky, ale spíš „mňučky“) ladily.“

A bouch dveřmi, jako se bouchá pěstí do stolu.