jak maminka kormidlovala lod
Za okny se smrákalo a holčička s chlapečkem vyhlíželi maminku. Tatínek vyhlížel s nimi. „Že by zapomněla, kde má rodný přístav?" podivoval se. „Nebo zabloudila v rozbouřeném moři/' zafňukala dcerka a synek se přidal: „Třeba ji vlny odnesly k protinožcům."
Tatínek se zachoval jako chlap a hovor ukončil slovy: „Máma ví, kam patří. Až dotočí reportáž, vrátí se. A teď vykoupat, vyčistit zuby a na místa!" zavelel jako kapitán posádky. Než to děti udělaly, maminka přišla a na dobrou noc vysvětlila, proč se v práci zdržela.
19
4
Našili městem protéká široká řeka. Jmenuje se Vltava, a protože je i hluboká, mohou po ní plout velké parníky, menší motorové čluny i malé kocábky. Proplétají se mezi sebou jako očka na svetru a lide na sebe halekají námořnické „ahóóój". Vezou se z místa na místo, jako by jeli tramvají nebo autobusem od zastávky k zastávce. Říkáme tomu městská lodní doprava. A právě na jeden z takovýc člunů jsem se vypravila. Místo řidiče v modré uniformě měl kapitána ve sněhobílých kalhotách i košili a čepice s kšiltem mu už zdaleka zářila. Viděla jsem ji, když na mě mával a popoháněl mě: „Novinářko, vyplouváme Račte na palubu."
Přidala jsem do kroku a došla k lodní zastávce. Jako na každé správné stanic hromadné dopravy tu byly lavičky, odpadkový koš i cedule s jízdním řádeiv Navíc tady, na samém krajíčku u břehu, postávala pacholata. Nízké černé
20
sloupky s kulatou hlavičkou, na které se upevňuje lodní lano, aby člun neodplul dřív, než má.
„Jsou důležitá a ona to vědí. Kdyby provaz pustila, vznikne hotová pohroma," vysvětloval kapitán a poplácával je uznale po hlavičce. Abych mohla bezpečně přejít přes dřevěnou lávku na palubu, jednoho z nej-bližších pacholat jsem se přidržela. Jenže to jsem asi dělat neměla. „Jaká drzost/' zasyčelo za mnou. „Nejsem žádná opěrka," stěžovalo si, zatímco jsem vkráčela na loď. Tam už seděly děti a těšily se s paní učitelkou na výlet. Nedočkavě vyhlížely kapitána, až dorazí na můstek, odkud řídí loď, zacinká na zvon a nastartuje motor. Jenomže lodivod se skláněl nad uraženým pacholetem a domlouval mu: „Pusť to lano a už se nerozčiluj." „Ba ne, pane. Je moje," pozpěvovalo si škodolibě.
21
„Měj rozum. Musíme vyplout a ukázat novinářce, jak taková plavba po Vltavě vypadá." Pachole se na mě podívalo tak zvláštně, až mě napadlo, že se mu v té kulaté, naleštěné hlavičce něco nekalého vylíhlo. A opravdu. V okamžiku ze sebe svléklo lano, které sjelo do řeky. Uvolněná loď se zhoupla v bocích a dala se do pohybu. Než se kapitán vzpamatoval, vypluli jsme bez něj. Pachole se spokojeně lesklo ve slunci, a kdyby mělo nožičky, určitě by radostí poskakovalo, jaká se mu podařila neplecha. Mně do skoku nebylo. Seděla jsem na lodi plné dětí a bez kapitána.
„Běžte ke kormidlu!" volal. „Doplavu za vámi!" a začal si sundávat nažehlenou uniformu.
„Nikdy jsem loď neřídila," hořekovala jsem a houpavým krokem zamířila na můstek. „Jako byste točila volantem!" řval z plných plic, aby ho bylo slyšet, protože paní učitelka hlasitě naříkala, že nemá řidičský průkaz. Nezbývalo než kapitána poslechnout. Pevně jsem uchopila dřevěný kruh a zaúpěla podruhé: „A co teď?" Ale loď byla od břehu daleko. „Tatínek otočí klíčem a naskočí motor," zaslechla jsem za sebou hlásek. Ohlédla jsem.se a těsně za mnou stál školáček v modrém pruhovaném triku
22
a zvědavě si prohlížel řídicí kabinu. „Děkuji za radu," usmála jsem se na něj a dotkla se klíče. Loď nastartovala. Hukot motoru se mísil s natěšeným štěbetáním nic netušících dětí a vzlykáním paní učitelky, která jim postupně nasazovala záchranné vesty a marně přemýšlela nad tím, proč raději nejely autobusem. „To kulaté s čísly, to bude něco jako tachometr, ale na lodi se tomu říká otáčkoměr," poklepal chlapec na budík, „a tahle páka, to bych tak tipnul na zpětný chod, protože na lodi se nebrzdí, ale jezdí zpět. Táta tomu říká vratká," poučoval mě dál a já mu za to byla vděčná, protože nepatřím k nejzkušenějším řidičům. Zatímco zkoumal palubní desku, já s obavami pozorovala okolní plavidla. Jak se jim vyhnout, abychom se nesrazili? Přemítala jsem. Nad hlubokou vodní hladinou se škodolibě pochechtávali rackové, bílé labutě zvědavě natahovaly dlouhé krky a divily se, proč kapitán poskakuje na břehu. „Kdybys alespoň doplula pro pomoc," plísnila jsem jednu z nich, „krmit chlebem se od dětí necháš, jakmile tě ale jeden potřebuje, akorát syčíš." Labuť zaklapala oranžovým zobákem a hleděla si svého. „Dívej se na přední stožár. Ta tyč tě povede tak, aby loď plula tam, kam potřebuješ," zakejhal mi nad hlavou racek a dosedl na zábradlí těsně u můstku. „Já vás v tom nenechám," dodal a přešlápl z nohy na nohu.
23
,,Pane Racku, ještě mi řekněte, kam plout?" říkala jsem a pomalu stáčela kormidlo doprava, aby náš člun minul protější parník. Možná bylo divné nechat si radit od opeřence, ale parník byl stále větší a větší a měl namířeno přímo na nás. Každá rada byla drahá.
„Ostře doprava!" zařval kapitán a rychlými tempy se snažil dostat k naší lodi. Vlna z parníku ho ale odnesla zpět ke břehu a jeho další varování jsem neslyšela. Měla jsem plné ruce práce. Zhoupli jsme se na člunu jako kousek dřívka na splavu. „Blíží se další vlna, držte se," krákoral racek a já křečovitě svírala kormidlo. Klučík cinkal na zvon, aby děti věděly, že se mají chytit laviček, a paní učitelka strachem zavřela oči. Vlna do nás plácla a naše loďka poskočila. Racek polekaně popolétl, labuť schovala hlavu pod hladinu a chlapec se tak tak chytil kormidla/ aby se neskutálel do vody.
Rozhodla jsem sc jednat. Já vám ukážu, vlny jedny hrozivé, copak nevidíte, že jsme proti vám malí a bezmocní? Doopravdy jsem se rozzlobila. Pevně jsem točila kormidlem podle toho, jak mi poradil pan Racek. Vlny do nás narážely, ale měly to marné. Vyhýbali jsme se jim tak dlouho, dokud nepochopily, že nás neporazí, a zamířily jinam. Rázem byla hladina klidná. Děti ze sebe otřepávaly kapky vody, paní učitelka otevřela oči, udiveně zírala na mluvícího racka a byla zjevně ráda, že nám pomohl. „Lítám tu nad Vltavou už pěkných pár let, ale něco takového jsem ještě
24
neviděl," kroutil hlavou a z přídě lodi pozoroval kapitána, jak rychlými, přesnými tempy míří k nám. Když vyskočil na palubu, podal mi ruku c. a prohlásil: „Novinářko, právě jste složila kapitánské zkoušky. Za odměnu
můžete přistát na nejbližší zastávce."
Na to jsem mu řekla, že si raději sednu na lavičku a budu pozorovat, jak to dělá on, kdybych se zase někdy ocitla na lodi bez kapitána. Pak jsem ještě poradila dětem, aby se o svačiny rozdělily s rackem, který nás neopustil \f. v nouzi. A nakonec jsem kapitánovi představila odvážného kluka
-ta v pruhovaném triku, který se dozajista jednou stane námořníkem.
Měl kuráž i ve chvílích, kdy ostatní naříkali a zavírali oči. Kapitán ho poplácal po ramenou, přislíbil mu, že bude jeho hlavním plavčíkem, a půjčil mu bílou čepici s kšiltem.
li-
25