Nečekaně zpustlá zahrada Michala Ajvaze

 AJVAZ, Michal: Lucemburská zahrada. Brno, Druhé město. 2011.


     Básník, prozaik a esejista Michal Ajvaz se ani ve své nejnovější próze Lucemburská zahrada
nedokázal vzdát řešení naléhavé filosofické problematiky. Vidí ji v ustrnulosti lidského vnímání
věcí kolem sebe. Nejvíce, zdá se, trápí Ajvaze jazyk. Ten je doslova pramenem lidské neschopnosti
vidět „odvrácenou stranu věcí“ a vstoupit tak do „druhého světa“. Již od novelistické prvotiny
Druhé město, přes rozsáhlé romány, až po novelu současnou, čtenář spolu s hlavním hrdinou
překračuje hranici reálného směrem k magickým a nadpřirozeným jevům. Iniciován je písmem. Běžně
neškodný znak prochází proměnou v nekonečně rozvrstvené, chaoticky propletené liány fikčních světů.
Takto mnohovrstevnaté již texty postmoderní literatury od devadesátých let do současnosti jsou.
Doufejme ale, že autorova imaginace zase dál překročí hranice džungle z písmen a posune nás do
„třetího světa“.

     Vezmeme-li Lucemburskou zahradu jako poslední tečku za érou rozbujelé vegetace příběhů, je to
tečka očekávaná (dokonce žádoucí za ucelenou výpovědí). Již tradičně se zde opakuje schéma: hlavní
hrdina – kontakt s neznámým písmem – spatření „pratextu“ dobrodružného příběhu, o němž referují
lidské tváře a podoby věcí. To si ostatně můžeme vyzkoušet sami. Autor zariskuje a předloží nám
jeden z dílčích příběhů skrze dialogy v yggurském jazyce. Tento fiktivní jazyk je nepřeložený a
nepřeložitelný. Navíc je ho užito v nejnapínavější části novely, kdy Yggurští bojovníci referují o
krutých bojích s neznámým zlem. O obsahu si můžeme nechat jen zdát. O atmosféře a emocích referuje
autorský vypravěč. Trochu málo pro napjatého čtenáře. Čtenář zvyklý na Ajvazovu oblibu ve
fragmentárnosti shovívavě pokračuje četbou zastřešujícího příběhu. Zde hlavního hrdinu Paula
yggurština přivede k extatickému, výjimečnému vidění nejvšednějších skutečností, které ho
obklopují. Autor však započatou vzletnost rázem utne bezduchými zápletkami známými z detektivních
povídek a románů pro ženy. Úryvky z yggurského slovníčku dokonale podtrhují nejexponovanější příběh
novely. Paradoxně tím, že k systematickému překládání dialogických pasáží neposlouží. Slovníček je
neúplný, abecedně neuspořádaný. Co s ním? Přečíst ho prostě, jako beletrii. Tušený obsah rázem
dostane výraznějších kontur: „ryvirr – bát se; monirr – otevřít; abudysirr – bloudit; tabirr –
rozluštit; tam – to; val – jen; vad – k; tudd – šikmý“.

     Užijme si autorovy velkorysosti, která nám v Lucemburské zahradě dopřává zatím největší
možnost (až nutnost) vlastní konstrukce příběhů. Nejspíš za ni získal Ajvaz Magnesii literu. Navíc
je to próza krátká. Tato snaha napsat minimum s maximálním sdělením zdá se být aplikací Ajvazových
představ o vyprávění neomezovaném gramatickými konstrukcemi. Výsledkem je na sebe naroubovaný
soubor vyprávění propojen doslova náhodně (špatným prstokladem se Paul dostal k yggurské epizodě).
Strohost a fragmentárnost je nápaditým obsahem Ajvazových textů. Do jeho formální výstavby se však
nehodí. Neobvyklých metafor a podrobných popisů fantaskních výjevu se autor protentokrát rozhodl
vzdát.