MICHAIL MICHAJLOVIČ BACHTIN FRANgOIS RABELAIS A LIDOVÁ KULTURA STŘEDOVĚKU A RENESANCE Argo / 2007 ÚVOD - l'OKMl UACV PROlil.MMLJ .1 liabelais je nesnadný- Porozumíme-li však správně jeho dílu, osvětlí nám zpětné tisíciletý vývoj lidové smíchové kultury, jejímž nejvécším predstaví tělem v oblasti literatury je ptávě on. Rabelaisův objasňující význam je nesmírný; jeho román se musí stát klíčem k málo prozkoumaným a téměř úplně nepochopeným pokladnicím lidové smíchové tvorby, Především je vsak třeba se klíče zmocnit. Úkolem to horo úvodu jc poukázat na problém lidové Smíchove kul-tury ve středověku a za renesance, vymezit jeji rozsah a podat předběžnou charakteristiku její osobitosti. Lidový smích a jeho formy jsou, jak jsme už řekli, nejméně prozkoumanou oblastí lidového tvořeni. Úzká koncepce lidovosti a folklóru, která vznikala v době preronmnrismu a byla v podstate dovršena Her-derem a romanňky, neobsáhla téměř vňbec specifickou lidovou kulturu ulice a lidový smích v celém bohatství jeli o projevů. Ani v následujícím vývoji folkloristiky a nauky o literatuřf se lid smějící se na náměstí nestal předmětem pozornějšího a hlubšího kuliumě-hisro-rickěho, fnlkloi stického :i literárněvědného zkoumání V rozsáhlí odborné literatuře věnované obřadu, mýtu, lyrické a epické lidové tvorbě se smíchovému aspektu věnuje jen nejskromněji! místo. Nej-horsí však jej že se specifická podstata lidového smíchu chápe úplně zkomoleně, protože se k němu přistupuje s takovými pojmy a představami o smíchu, které vznikly v podmínkách buržoázni kultury a novodobé estetiky Je p toto možno bez nadsázky říci, že hluboká osobitost lidově smi c hově kultury minulosti zůstává dosud zcela neodhalena. Rozsah a význam této kultury byl však za středověku a v renesanční době ohromný, Proti oficiálni a co do tónu vážné kultuře cirkevniho a feudálního středověku stál nepřehledný svit smichových forem a projevů. Při vší rozmanitosti - zahrnující pouliční slavnosti karnevalového typu, jednotlivé smíchové obřady a kulty, blázny a hlupce, obry, trpaslíky a zrůdy, potulně pěvce různého druhu n společenského stupně, rozsáhlou a rozmanitou parodickou literaturu a mnohé jiné - mají ryto formy a projevy společný styl a jsou částmi jednotné, celostné lidové smíchové kultury, karnevalové kultury, Všechny mnohotvárné projevy a výrazy lidové smíchové kultury je možné podle jejich charakteru rozčlenit na tři základní formy: 1) obradní a mini etické formy (slavnosti karnevalového typu, různé pouliční smíchové výsřupy atp.) 12 FRANCOIS RAliHLAlS A LLIXJVÁ KULTUJiA STŘ li 0OVFKLÍ A RENES/VNCE 2) slovesná sniíchová dila různého druhu včerně parodií, Ústní i písemná, latinská i v národních jazycích 3) různé formy a žánry familiární pouliční mluvy (nadávky, dušováni, zapřísahání, lidové kletby a id,). Všechny lyto projevy, odrážející při vši různorodosti jednotný Smíchovy aspekt svĚr/i, jsou vzájemné těsné spjaty a prolínají se. Podejme předběžnou charakteristiku každého s. ii:t hic /skladních druhú smí-chových forem. Slavnosti karnevalového typu a s nimi spojené komické výstupy či smíchové obřady zaujímaly v životě středověkéhu člověka významné místo. Kromě karnevalů ve vlastni m smyslu s několikadenními složitými akcemi a průvody, kteté se odehrávaly na ulicích a veřejných prostranstvích, slavily se zvláštní „svátky hlupáků" (festa stultorum) a „svátek osla", existoval tradicí posvrcený svobodný „velikonoční smích" (risus pase hal is). Navíc měl téměř každý církevní svátek svou lidovou smíchovou stránku, rovněž sankcionovanou tradicí, Byly 10 například tav, chrámové svátky (posvícení), provázené obyčejní jarmarky s ceiým bohatým systémem veřejných zalav (za účasti obrů, trpaslíků, zrůd, učených zvířat). Karnevalová atmosféra panovala ve dnech, kdy se před-vátféh mystéria a frašky (sotties). Vládla i na selských slavnostech, jako bylo vinobraní (vcľidange), slavené i v městech. Smích běžně provázel i obvyklé sví tské ceremoniály a obřady - nemohli při nich chybět blázni a hlupáci, kreŕí parodický dublovali různé momenty vážného ceremoniálu (triumfy vítězů na turnajích, ceremoniál předávám' Jcnnich práv, pasování na rytíře atp.). Ani běžné hody se neobešly bez prvků smíchové organizace, jako byla napriklad volba králů a královen „pro smích" na dobu hostiny (roi pour rire). Všechny obřadní a mimetické formy založené na smíchovém principu a posvěcené tradici, které jsme uvedli, byly rozšířeny po vsecli zemích středověké Evropy; zvlášť bohaté a složité byly v románských zemích. Úplnější a podrobnejší rozbor obřadních amimerJckých forem podáme dále v souvislosti s analýzou Rabelaisova obrazového systému, Piorože byly zmíněné obřadní a mimetické farmy založeny na smíchovém principu, odlisovaly se neobyčejně ostře - možno říci principiálně - od vážných oficiálních ceremoniálů a kultovních fotem, aŕ už církevních, nebo spjatých s feudálni státností. Tlumočily docela jiný, výrazně neoficiální, mitnodrkevní a nestátotvorný aspekt světí, člo-veka a lidských vztahů; vy tvářely jakoby na druhé straně vší oficiality úvod - poiyMULMíĽ i'uoaLŕiiiu u jiirý stvt d jiný Život, na kterém se ve středověku ve větší nebo menší míře podíleli všichni lidé a v němž v určitých dobách žili Jde o jakousi současnou EXíífcíKí dvou ivitů a bez zretele k ní nelze správné pochopit ani kulturní povědomí středověku, ani kulturu renesance. Ignorovat nebo nedocenit smějící se lidový středověk znamená raké zkreslovat obraz celého dalšího historického vývoje evropské kultury. Dvojí aspekt v pojímání světa a lidského života existoval už v nej-ranějsich stadiích kulturního vývoje. Ve folklóru prvotních společenství existovaly vedle kultů svým rázem a tónem vážných i smíchové kníry, které božstvo tupily a zesměšňovaly; vedle vážných mýtů existovaly mýty smíchové a potupné, vedle hrdinů jejich parodické pratějšky, dvojníci. V poslední době začínají Smíchově obřady a mýty upoutával pozornost folkloristu ,z) V počátečních vývojových etapách, v podmínkách před t řídni ho a předstátniho společenského zřízení, byly zřejmé oba aspekty božstva, světa a člověka - vazný i smíchový - stejně posvátné, stejně „oficiální". U některých obřadů se to tu a tam dochovalo i v pozdějších obdobích. Například ještě za římského státu zahrnoval triumfální ceremoniál téměř rovnoprávně vedle sebe oslavu i zesměšnění vítěze a pohřební akt obsahoval zároveň oslavné oplakávání i zesměšnění nebožtíka. V podmínkách dozrálého třídního a státního zřízeni už plná rovnoprivnosr obou aspektů neni možná a všecky Smíchově formy 5ť dostávají - některé dříve, jiné později - do pozice neoficiálního aspektu, získávají určitý nový smysl, komplikují a prohlubují se a stávají se hlavními výrazovými formami pro lidové prožívání světa a pro lidovou kulimu. Takový charakter míjí antické slavnosti karnevalového typu, zejména římské sarurnálie, a stejně i středověké karnevaly. Jsou už ovšem velmi vzdáleny od rituálního smíchu prvotního společenství. Jaké jsou specifické zvláštnosti smíchových obřadních a numerických farem za středověku a především jaká je jejich podstata, tj. jak existovaly? Nejsou to ovšem náboženské obřady takového druhu, jako je například křesťanská liturgie, s níž je váže vzdálená genetická prlbuznost-Smíchové východisko organizující karnevalově obřady je osvobozuje od jakéhokoli náboženského a cítkevnjho dogmatismu, od mysticismu a od přípravy na budoucí blaženost; jsou zcela prosiy magického a modlitbového charakteru (nic si nevy n ucují a o nic nepiosí). Některé karnevalové formy jsou navic přímo li parodii církevního kulru. Všechny 14 KKANC.OIS KAHtLAIS A LIDOVÁ KUĽlUkA S TťlĽĽŕOVbKU A KENĽSANCĽ ÚVOD l'UltMULAĽĽ ľKOULÉMU I i karnevalové Formy jsou důsledné mimocírkevní a niimonáboženské. Patří k docela jiné sféře bytí. Svou názorností a konkrétní smyslovosri i tím, že obsahují silný prvek bryt mají blízko k umeleckým obrazným útvarům, zejména divadelné numerickým. A stredoveké divadelné mimetické projevy skutečné tíhly svou značnou části k hromadné lidové karnevalové kultuře a stá-valy se do jisté míry její součásti, Vlastni karnevalové jádru této kultury vsak naprosto není čistě umeleckým divadelně mimetickým projevem a vůbec neparří d o-oblasti uměni. Jeho misco je na hranici mezi uměním a životem. Je ro vlastné sám život, jen zformovaný do zvláštní podoby s vlastnostmi hry. Karneval nezná dělení na účinkující a diváky. Nezná rampu ani v zárodečné formé. Rampa by karneval zničila (a stejně naopak: zrušení rampy by zničilo divadelní jeviště). Karnevalu se nepřihlíží, karneval se prožívá, a žijí v něm všichni, protože je povýtce všelidový, Pokud trvá karneval, neexistuje pro nikoho jiný život než karnevalový, Není kam z něho prchnout, neboť karneval nezná místní ohraničení. V čase karnevalu je možné žít jen podle jeho zákona, to je podle zákona karnevalové svobody. Karneval má vesmírný charakter, je to zvláštní stav celého světa - obrození a obnovení, kterého se účastni všichni lidé. Taková je podstata karnevalu a všichni účastníci ji živě pociťuji. Tato idea karnevalu se nejzřetelněji projevila a byla nejhlouběji chápána v římských saturnáliích, které se považovaly za skutečný a úplný (ale jen dočasný) návrat Saturnova zlatého věku na zem. Tradice saturnálií se nepřerušily a žily v středověkém karnevalu, který ztělesňoval představu vesmírné obnovy plněji a šíře než ostatní středověké svátky. J iné středověké slavnosti karnevalového typu byly vždy nějak omezeny a ztělesňovaly ideu katnevalu méně plné a čistě; i v nich však byla přítomna a živě se pociťovala jako dočasné vybočení za hranice běžného (oficiálního) uspořádáni ;.ivol,:. V tomto smyslu nebyl tedv karneval uměleckým jevištním projevem, ale jakoby reálnou (jenom dočasnou) formou samého života, která se ne předváděla, ale která se na dobu karnevalu skutečně prožívala. Je možné tu vyjádřit i tak: v karnevalu hraje sám živor a rozehrává -bez scény, bez rampy, bez herců a bez publika, to jest bez specifických atributů uměleckého divadla - jinou, svobodnou formu seberealizace, vlastní obrození'a obnovení na lepším základě. Reálná forma života je tu zároveň jeho obrozenou ideální formou, Pro smíchovou kulturu středověku jsou příznačné takové figury jako blázni a hlupáci. Byli jakýmisi stalými nositeli karnevalového principu, zasazenými do obyčejného (tj. nekarnevalového) života. Takoví blázni a hlupáci, jako byl například Triboullet u Františka I, (figuruje i v Ra-belaisově románu), naprosto nebyli herci vystupující na jevišti v roli blázna a hlupáka (jako později komikové hrající roli Harlekýna, Hans-vursta aj,). Zůstávali blázny a hlupci vždy a všude, kde se jen objevili. Tito blázni a hlupáci jsou reprezentanty zvlašmi životní formy, zároveň reálné a ideální. Pohybují se na hranici života a uměni, jakoby v zvláštní mezisféře; nejsou to prostě ani potrhlí podivíni nebo hloupí lidé v běžném smyslu, ale ani komičtí herci. Za karnevalu hraje tedy sám život a hra se na čas stává životem. V tom je specifická podstata, osobitý způsob jeho existence. Karneval, ro je druhý život lidu, založený na principu smíchu. Je to jeho svátečni život. Svátečnost je podstatná vlastnost všech středověkých obřadních a mimetických smichových projevů. Všechny tyto projevy byly i vnějškově spjaty s církevními svátky. Dokonce i karneval, který se nevázal k žádné události náboženské dějepravy a k žádnému světci, splýval s posledními dny před velkým postem (proro se ve Francii jmenuje „Mardi gras" nebo „Caiémeprenant", v německých zemích „Fastnacht11). ještě podstatnejší je genetický svazek těchto projevů se srarými pohanskými slavnostmi agrárního rypu, které pojaly do svého rituálu i Smíchovy prvek. Princip svátečnosti je velmi významnou prvotní formou lidské kultury. Nelze jej odvodit a objasnit z praktických podmínek a cílů společenské práce nebo - což je ještě vulgárnější způsob výkladu - z biologické (fyziologické) potřeby periodického oddechu. Svátečnost měla vždy hluboký významový, světonázorový obsah. Žádné „cvičení" v orga-iii/aci a zdokonalování společenského pracovního procesu, žádná „hra na práci", a žádný odpočinek nebo oddechová přestávka v práci samy osobě nikdy nemohou býl sváteční. K tomu, aby se mohly svátečními stát, musí se s nimi sloučit něco z jiné oblasti, z duchovní, ideologické sféry bylí. Musí získat sankci ne z oblasti fnvsttvdíui a nezbytných podmínek, ale ze svéra vyšších cťtú lidské existence, tj. ze světa ideálů. Bez toho neexistuje a nemůže existovat žádná svátečnost. Svátečnost má vždy bytostný vztah k času. V jejím základu je vždy určitá konkrétní koncepce času přírodního (kosmického), biologického nebo historického. Svátky byly zároveň ve všech etapách svého 16 FRANCOIS KABťLAIS A L11X3VÁ KULTURA STRPJSOVfiKU A RliNESANL'h historického vývoje svázány i krizovými, přelomovými momenty v živoře přírody, společnosti a jedince. Ve svátečním prociťování světa vždy vedly momenty smrti a znovuzrozeni, proměny a obnovení. Právě ony také vytvářely - v konkrétní formě určitých svátků. - specifickou „svátečnost" svátku. V podmínkách třídního a feudálni ho státního zřízeni za středověku se mohla tato svátečnost svitku, tj, jeho sepětí s vyššími cíli lidské tľxis-tence,se znovuzrozením a obnovením, projevirs nenarušenou plností a Čistotou jen v karnevalu a v lidové, pouliční podobě ostatních svátků. Svátečnost se tu stala pro lid formou jeho druhého života; lid vstupoval dočasně do utopické říše všeobecnosti, svobody, rovnosti a hojnosti. Oficiální středověké svátky církevní i světské - nijak neodváděly od existujícího uspořádání světa a nevytvářely žádný „druhý život". Naopak, posvěcovaly a sankcionovaly existující uspořádání a utužovaly je. Sepětí s časem zformálnělo, střídání a krize zmizely v nenávratnu. Oficiální svátek se v podstatě oEuacel jen nazpět, do minulosti, a touto minulostí posvěcoval současné uspořádáni světa. Oficiální svátek upevňoval - někdy dokonce v rozporu s vlastní ideou scabilnost, nepto-měnnosr a věčnost všeho existujícího řádu, hierarchie, náboženských, politických a morálních hodnor, no nem a zákazů. Svátek byl oslavou už hotové, zvítězivší, panující pravdy, která se prezentovala jako pravda věčná, nezměnitelná a nevývratná. Proto mohl být i ráz oficiálního svátku jen monolitné vážný; smícílOvý princip byl jeho podstatě naprosto cizí. Právě proto zrazoval ohciální svárek původní podstatu svá-tecnosti, komolil ji. Autentickou svátečnost nebylo však možno vykořenit, a proto došlo k tomu, že byla trpěna a dokonce zčásti legalizována mimo oficiálni podobu svátku; uplatnila se na veřejném prostranství, na ulici a náměstí. Karneval se slavil v protikladu k oficiálnímu svátku jako dočasné osvobozeni od panující pravdy a stávajícího řádu, dočasné zrušeni všech hierarchických vztahů, privilegií, norem a zákazů. Byl to pravý svátek času, svátek stálého vznikání, proměny a oLmovovánL liyl zaměřen proti všemu zvěčnění, dovršeni a ukončenosti. Hleděl do nekonečné budoucnosti, Zvlášť velký význam melo zrušeni všech hierarchických vztahů po čas karnevalu. Oficiální svátky demonsrrativné zdůrazňovaly hierarchické rozdíly: slušelo se objevit se na nich se všemi znaky zásluh, s tituly a hodnostmi a zaujmout místo odpovidající vlastní důstojnosti. Svá- UVOU • FORMULACE PROBLIÍMU \J trk posvěcoval nerovnost. Za karnevalu se naopak všichni považovali za sobě rovné. Zde, na půdě karnevalu, panovala zvláštní forma volného familiárního kontaktu mezi lidmi, které v obyčejném, nekarnevalovém životě oddělovaly nepřekrocitelné bariéry stavovské, majetkové, služební, rodinné a věkové. Na pozadí vyhranené hierarchizace středověké feudální společnosti a krajní izolovanosti lidí, kteří v běžném životě náleželi k různým stavům a korporacím, pociťoval se rento volný familiární kontakt mezi lid t ni velmi zřetelně a vyrvářeJ podstatnou část obecného karnevalového názoru na svět. Člověk jako by se přerodil k novým, čistě lidským vztahům. Vzájemná cizost dočasné zmizela. Člověk se vracel k sobě samému a cítil se člověkem mezi lidmi. Tato pravá lidskost vztahů nebyla jen předmětem představ nebo abstraktního myslení, ale reálně se uskutečňovala a prožívala v živém smyslovém a hmotném kontaktu. Utopická ideální představa a realita dočasné splývaly v karnevalovém prožíváni světa, svého druhu jedinečném. Dočasné „ideálně reálné" zrušeni hierarchických vztahů mezi lidmi umožňovalo na půdé karnevalu zvláštní druh styku, který nebyl možný v běžném životě. Zde se vytvářely i specifické formy pouliční řeči a pouličních gest, uvolněné a otevřené, které nerespektovaly žádné distance mezi partnery a oprostily se od běžných (mimokarnevalových) norem společenských zvyklostí a slušnosti. Vznikl zvláštní karnevalový pouliční styl řeči, jehož ukázky najdeme u Rabelaise ve velkém množství. Za několik set let vývoje středověkého karnevalu, který byl připraven tisíciletým rozvojem starších smíchových obřadů (v antickém oh-dobí zahrnoval i saturnálte), byl vypracován jakoby svébytný jazyk karnevalových forem a symbolů, jazyk velmi bohatý a schopný vyjádřit jed nor ný, ale složitý karnevalový světonázor lidu. Tento světový názor, odmítající všecko hotové a dovršené, všecky nároky na nezvrarnost a věčnost, musel se vyjadřovat v dynamických a proměnlivých („pró-tcovských"), hravých a nestálých formách. Všechny formy a symboly karnevalového jazyka jsou proniknuty patosem proměn a obnovováni, poznáním veselé relacivnosti panujících pravd a sil. Je pro ně velmi charakteristická svérázná logika „obrácetiosti" (á 1'envers), „naruby", logika nctisrálých převratů mezi „nahoře" a „dole" („kolo"), „vpředu" a „vzadu", rozmanité druhy parodií .1 navěsti i, snižování, profanaci, bláznovských korunovací a dekoronizad (tupení). Druhý život, druhý svět lidové kultury se buduje do značné míry jako parodie na obyčejný, rj. mimokar nevalový život, jako „svět naruby". Je však rřeha zdůraznit, 18 FRANCOIS RAHIH.AIS A LIUOVA KULTURA STKRDOVĚKLI AlUiNĽSANCB Že karnevalová parodie má velmi daleko k čistí negativní a formální novodobé parodii: zároveň s odmítáním karnevalová parodii1 ohrozuje a obnovuje. Prosté, jednoznačné odmítáni je vůbec lidové kul ture docela cizí. V úvodu jsme se jen zběžně dotkli neobyčejné bohatého a svérázného jazyka karnevalových Forem a .symbolů. Porozumět tomuto polozapo-menutému jazyku, který je pro nás v mnohém už nesrozumitelný, to je hlavní úkol naší práce. Vždyť právě Rabclais tohoto jazyka užíval Ne-známe-li jej, nemůžeme skutečně porozumět Kabelaisovu obrazovému systému. Téhož karnevalového jazyka rozmanité a v různé míře využívali ovšem i Erasmus a Shakespeare, Cervantes, Lopc de Vega i Tirso de Molina, Guevara i Quevedo; pracovala s ním i německá „bláznovská literatura" („Narrenliteratur") i Hans Sachs, Pischart i Grimmclshau-sena jiní. Bez znalosti tohoto jazyka není možno všestranně a plně pochopit literaturu renesance a baroka. A nejen umělecká literatura, ale i renesanční utopie a sám světový názor renesance byly do hloubky zasaženy karnevalovým životním pocitem a často se halily do karnevalových Forem a symbolů. Je treba předeslat několik předběžných poznámek o složité podstatě karnevalového smíchu. Je to především smích sváteční. Proto nejde o individuálni reakci na nějaký jednotlivý „směšný' jev. Karnevalový smích je za prvé fšeOdatý (všelidovost, jak jsi ne ui uvedli, patří k samé podstatě karnevalu), smějí se všidmi, je to „smích světa"1; za druhé je unitvrzJlnť, míří na všechno a na všechny (včetně samých účastníku karrievalu)t celý svět se jeví jako směšný, pojímá a posiihuje se v svém smíchovém aspektu, ve své veselé relativnosti; a konečně je teti smích ambwatentni: veselý, radostný a zároveň výsměšný, odmítá a utvrzuje, pohřbívá a ohrožuje, Taková je podstata karnevalového smíchu. Ještě poznámka o důležité zvláštnosti lidového svátečního smíchu: tento smích míří i na ty, kdož se smějí. lid nevylučuje ani sebe sama ze stále se ohrožujícího světového celku. Je také neukončený, také sc umíraje rodí a obnovuje. V rotn je jeden z podstatných rozdílů mezi lidovým svátečním smíchem a novodobým čistě satirickým smíchem. Vyhraněný satirik, který zná jen negující smích, zaujímá pozici mimo vysmívaný jev, staví se do opozice k němu, a tím se narušuje celostnost smichového aspektu světa; směšné (negativní) se stává dílčím jevem, Lidový ambivalentní smích naproti tomu vyjadřuje videní toho svéta, který stále znovu vzniká a do něhož náleží i smějící se jedinec. u — 1 - 3 -í z N C — ■ EDICE KAŽDODENNÍ ŽIVOT / SVAZEK 31. MICHAIL MICHAJLOVIČ BACHTIN FRANgOIS RABELAIS A LIDOVÁ KULTURA STŘEDOVĚKU A RENESANCE Z ruského originálu Tvorčestvo Fransua Rable i narodiiaja kul mra srednevekovja i renessansa, vydaného nakladatelstvím Chudožestvennaja literatura, Moskva 1965, přeložil Jaroslav Kolár. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, roku 2007 jako svoji 881. publikaci. Návrh přebalu a grafická úprava Robert V. Novák. Odpovědný tedaktor Martin Nodl. Technický redaktor Milan Dorazil. Sazba Studio Marvil, s. r. o. Vytiskl PBtísk Příbram. Vydání druhé, v nakladatelství Argo první. ISBN 978-80-7203-776-6 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad' V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 3B7 e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.rirma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz