JOHAN HUIZINGA
homo ludens
o původu kultury ve hře
Edice Ypsilon
13
fronta
PfílllA
odvodit. Jejich ratio tkví v obzvlášť hluboké vrstvě naší duchovní bytosti.
Čím více se snažíme vymezit pojem hry vzhledem i: jiným, zdánlivě příbuzným formám života, tím vice vychází najevo její dalekosáhlá samostatnost. A v takovém vyčleňovaní hry z oblastí velkých kategoriálních protikladu můžeme pokračovat. Hra leží mimo disjunkci moudrost — bláznovství, leží však také mimo protiklad pravdy a nepravdy i dobra a zla. Ačkoli hraní je činnost duchovni, není v něm samém obsazena žádná morální ťnnkce, ani ctnost, ani hřích.
Když tedy není možno uvádět hru do přímé sjX)jitosti ani s pravdivostí, ani s dobrem, leží tedy snad v oblasti estetiěna I Tady náš soud kolísá. Hra sama o sobě není krásná, má väat sklon přibírat nejrůznější prvky krásy. Na primitivnější formy hry se od počátku připíná radost a půvab. Krása lidského těla v jjokybu dosahuje ve hře nejvyšäího výrazu. Ve svých vyvinutejších IVn máeh je hra. protkána rytmem a harmonií, těmito ncjušlechtilej šími dary estetického vnímání, které jsou dány člověku. Hru spojují s krásou mnohostranná a lesná pouta.
Formální znaky hry
Platí tedy, že při hře máme co dělat s takovou funkcí Živé bytosti, kterou není možno zcela určit ani biologicky, ani logicky. Je pozoruhodné, že pojem hry zůstává fmah tfmnou všech ostatních jarem myšlení, jimiž můžeme vyjádřit strukturu duševního a spo-Irčciii-Jíélio živoia. Musime se ledy próza*íiu omezit \'n\ to, žc popíšeme hlavní charakteristické rysy liry.
Zde nám prospěje tot že naše tóma, souvislost Jíry a kultury, nám dovoluje, že nemusíme pojednávat o všech existujících formách hry, Mňžeme se omezit hlavně na hry spoleěenské povahy. Chceine-lí, můžeme je nazvat vyššími formami hry. Lze je popsat Snadněji než primární hry kojenců a mládat, protože jsou svým utvářením vyvinutější a členitější a vyznačují se rozmanitějšími a zřetelnějšími charakteristickými znaky, kdežto při definování primitivní hry narážíme téměř bezprostředně na iieodvoditelnou kvalitu hraní, kterou podle našeho názoru není možno analýzo vat. Budeme mluvit, o zápasech a závodech, o podívaných a představeních, o tancích a hudbě, o maškarádě a turnaji. Z charakteristických znaků, které při tom vypočteme, mají některé vztah ke hře, obecně, jiné platí pouze pro společenskou formu liry.
Každá hra je nejdříve a především svobodným jrňnúiiriu. Hra na rozkaz přestává být hrou. Může být nanejvýš nařízenou reji
produkci hry. Již tímto rysem svobody se lira vymyká z přírodního procesu. Připíná se k němu a zdobí ho jako krásný šat. Svobodě In ovšem musíme rozumět v širším smyslu, při kterém zůstává problém determinismu nedotčen. Mohli bychom uvíem říci: Tato svoboda neexistuje pro mládě a dítě; ty si musí hrát. protože jim to jejich instinkt poručil a protože hra slouží k rozvoji jejich tělesných a duševních sil. Zavedením pojmu instinkt se však jen schováváme za jakési X, a kdybychom od počátku počítali s předpokládanou užitečností lny, dopustili bychom se chyby petilio prineipii. Dítě a zvíře si hrají, protože z toho mají potěšení, a v tom je právě jejich svoboda.
Ať je tomu jakkoli, pro do8rjělého_a_jxlpo_y^djuého člověka jo hra funkcí, kterou by docela dobře moldpominoufc. Hm je nadbytečná. Její potřeba sc pociťuje naléliavě jen tehdy, jestliže vychází 7. potušení, které hľa působí- Hru je možno lidy k ob přerazit nebo jí úplně zanechat. Není uložena fyzickou nutností., a jeŠte méně mravní povinností. Hra není úkol. Člověk si hraje, když má „volno". Teprve druhotně, tím, že se hra stává kulturní funkcí, objevují se v souvislosti s ní pojmy nutnosti, úkol n a povinnosti.
Tím tedy máme první základní znak hiyj je svobodná; hra je svoboda. S tím přímo souvisí druhý charakteristický znak.
Hra není obyčejný'\ nebo vlastní'' živoL Spíše je vystoupením z takového života do dočasné sféry aktivity s vlastní tendencí. Už malé dítě přesně ví, že to dělá ..jen tak", íe to všechno je „jenom z legrace". Jak hluboko tkví toto povědomí v dětské duši, ukáže zvlášť přesvědčivě tento případ, o němž mi kdysi vyprávěl otec jednoho dítěte: nasel svého čtyřletého synka, jak sedí v čele řady židlí a hraje sí „na vláček". Políbil chlapce, ale ten mu řekl: „Tatí, lokomotivě nesmíš dávat pusu, to by si vagóny myslely, že to není doopravdy," V onom „jenom hra" je obsaženo vědomí méněcennosti, počít „žertu11 proti tomu, eo je myšleno „vážně'* n co sc zda primární. Upozornili jsme už nu to, že vedomí pouhé liry vůbec nevylučuje, aby sc takové „jenom hraní" nebralo s největší vážností, dokonce i se zanícením, které přejde v nadšení a na čas úplně zruší označení „jenom". Kterákoli hra může hrajícího kdykoli plně upoutat. Protiklad hra — vážnost zůstává stále proměnlivý. Méněcennost lny má hranice v nadhodnocení vážnosti. Hra se obrací ve vážnost a vážnost src hru. Hra může dostoupit až do výšin krásy a [insvátnosti a za nechat vážnost daleko pod sebou. Tyto obtížné otázky přijdou na řadu, až se budeme podrobněji zabývat poměrem hry k posvátným úkonům.
Prozatím jde o to, abychom určili formální znaky, které přísluší aktivitě nazývané hru. Všichni badatelé zdůrazňují nezainteresovaný charakter hry. Toto „něco", co není „obyčejným životem", stojí mimo proces bezprostředního uspokojováni nezbytných pothb a žádostí, dokonce tento proces přerušuje. Vsouvá se do něho jako dočasné jednání. To probíhá samo v sobě a vykonáva ao pro uspokojení, které spočívá ve vykonávání samotném. Tak se nám aspoň jeví hra sama o sobě a v první instanci: jako intermezzo v každodenním životě, jako činnost uskutečňovaná V době oddechu a pro oddech. Ale právě tím, že je to změna, která se pravidelně opakuje, stává se doprovodem, doplňkem a přímo součástí běžného života. Zkrášluje život, doplňuje ho a tím se stává nezbytnou; je nezbytná pro jednotlivec jako biologická funkce, je nezbytná i pro společnost vzhledem k smyslu, který je v ní obsažen, vzhledem k svému významu, své projevové hodnotě a duchovním a Bociálnim vazbám, které vytváří: zkrátita jako kulturní funkce. Uspokojuje ideály projevu a soužití. Má své místo v oblasti, která leží nad oblastí čisté biologického procesu vyživování, rozmnožování a sebezáchovy. Tímto tvrzením se zdánlivě ocitáme v rozporu se skutečností, že v životě zvířat mají hry v dobč páření velkou ulitím. ISylo by vín k nesmyslné, kdybychom ptačímu zpěvu, tokání a nadýmání vykázali místo mimo čistě biologickou sťérn, stejně jako liře lidské! Lidská hra vsak v každém případě patří ve všech svých vyšších formách, v nichž něco znamená nebo něco oslavuje, do oblasti slavností a kultu — tedy do oblasti posvátné.
Neztrácí však lu*a znak nezainteresovanosti tím, že jo nezbytná a že slouží kultuře, nebo lépe, že se -uhm -:(úvá kulturou? Nikoli, protože ciU, kterým slouží, teSi mimo okruh přímých hmotných zájmu, nebo individuálního itspokojování nezbytných životních pothb. Jako posvátný úkon může hra sloužit dobru skupiny, avšak jiným způsobem a jinými prostředky, než jsou ty, které směřují bezprostředně k dosažení životních potřeb.
lira sc odlišuje od obyčejného života místem a trváním. Uzavřenost a ohraniěenost je jejím třeiím znakem. „Odehrává" se uvnitř určitých časových a prostorový e h linuiie. Má svůj průběh a smysl v sobě samé.
To je tedy nový a pozitivní prvek hry, TTra začne, a v určitém okamžiku skončí. „Odehraje sc." Dokud probíhá, vládne pohyb, vzestup a pokles, změna, určité pořadí, spojování a oddělování. S časovým ohraničením však bezprostredne souvisí i další pozoruhodný charakteristický znak. Hra ihned nabývá pevné podoby jako kultúrni forma. Když se jednou odehnila, zůstává ve
ie
vzpomínce jako duchovní výtvor nebo jako duchovní poklad, je předávána tradicí a muže se kdykoli opakovat, aC už ihned po skončení — jako třeba dětská hra, partie vrheábů, běh o závod — nebo po dlouhé přestávce. Tato možnost opakování je jednou £ najpodstatnejších vlastností hry. Neplatí jen o hře jako celku, nýbrž i o její vnitřní výstavbo. Téměř ve všech vývojově vyšších formách hry tvoří prvky opakování, refrénu, změny v pořadí něco jako osnovu a útek.
Ještě nápadnější než časové oln'aničcní hry je její ohraničení prostorové. Každá hra probíhá uvnitř svého hracího prostoru, svého liřiště, které bylo předem vytyčeno materiálně nebo jen ideálně, úmyslně nebo jaksi samozřejmě. Stejně jako po formální stránce není rozdíl mezi hrou a posvátným úkonem, tj. stejně jako posvátný úkon probíhá v týchž formách jako hra, tak ani posvátně místo nelze rozlišit od místa pro hru. Aréna, hrací stůl, kouzelný kruh, chrám, jeviště, filmové plátno, soudní dvůr, to všechno jsou svou formou a funkcí místa pro hru, tj. posvěcená půda, oddělené, oplocené, posvátné území, ve kterém platí zvláštní, vlastní pravidla. Jsou to dočasné světy uvnitř obyčejného světa, které slouží k tomu, aby v nieh probíhal nějaký v sobě uzavřený děj.
Uvnitř hracího prostoru panuje specifický a bezpodmínečný řád. /de tedy poznáváme další, ještě požitivnější rys hry. Hra vytváří řád, hra je řád. Do nedokonalého světa a zmateného života vnááf dočasně omezenou dokonalost. Hra vyžaduje bezpodmínečný rád. Nej menší odchylka od řádu hru kazí, zbavuje ji jejího charakteru a znehodnocuje ji. Toto vnitřní sepětí s pojmem řádu snad způsobuje, že hra, jak jsme se již letmo zmínili, leží z valné části uvnitř estetické oblasti. Hra, řekli jsme, má jistý sklon ke kráse. Estetický činitel je snad totožný s nutkáním vytvářet formu podle určitého rádu, která oživuje hru ve všech jejích podobách. Slova, kterými mňžemc pojmenovávat prvky hry, patří z největší části do oblasti estetiěna. Jsou to slova, jimiž označujeme i účinky knísy: napětí, rovnováha, vyváženost, střídání, kontrast, variace, spojování a odlučování, rozkíádání.//ra spojuje arozlv&uje. Upoutává, Pfítahuje, to znamená: okouzluje. Jo proniknuta, oběma nej ušlechtilejšími vlastnostmi, které člověk dokáže na věcech vnímat a vyjádřit: jo naplněna rytmem a harmonií.
Mezi výrazy, které můžeme použit v souvislosti s hrou, jsme uvedli i napětí. Prvek napěli v sobi dokonce obrali mimořádně důležitou roli. Napětí znamená nejistotu, naději. Je to snaha o uvolnení, ľri inviíém napěli se iiiuhí něco ,,podařil". Tento prvek je přítomen už tehdy, když kojenec natahuje po něčem ručku, když
si kotě hraje s cívkou nití, když děvčátko vyhazuje a chytá míč. Ovládá hry zručnosti a hry důvtipu, které hraje jednotlivce, stejně jako skládací hry, sestavování mozaiky, pasíáns a střílení do terče, a nabývá významu tou měrou, jakou hra dostává charakter soutěžení. Ve hře v kostky nebo vo sportovním utkání dosahuje nejvyššího stupně. Právě tento prvek napětí uděluje hře, která je sama o sobě mimo dobro a zlo, jistý etický obsah. Napětí podrobuje zkoušce hráčovy schopnosti: jeho tělesnou sílu, vytrvalost, důvtip, odvahu, schopnost vydržet, a zároveň jeho síly duševní, neboť při veškerém úsilí o vítězství ve hře musí zachovat předepsané hranice dovoleného.
Pravidla hry
Kvality řádu a napětí, které jsou hře vlastní, nás vedou k úvaze o pravidlech hry. Každá hra má svá vlastní pravidla. Ta určují, co má platit uvnitř dočasného světa, který hra vyčlenila. Pravidla hry jsou bezpodmínečně závazná a nepřipouštějí pochybnosti. Řekl to při jakési příležitosti Paul Valéry a jc to myšlenka neobyčejného dosahu: Vůči pravidlům hry není možný skepticismus. Základna, kterou určují, je dána neotřesitelně. Jakmile jsou pravidla překročena, svět hry se zhroutí. To je konec hry. Píšťalka rozhodčího přeruší kouzlo a na okamžik obnoví opět „obyčejný" svět.
Hráč, který jedná proti pravidlům nebo se jimi neřídí, kazí hni. Kazit hru je něco docela jiného než hrát falešně. Falešný hráč předstírá, že hraje hru, a zdánlivě uznává čarovný kruh hry. Hráčská společnost mu jeho hříchy odpouští snadněji než tomu, kdo kazí hru, protože ten rozbíjí sám její svět. Tím, že se vymyká hře, odhaluje relativnost a křehkost sveta lu'y, do kterého se s ostatními na nějaký čas uzavřel. Bere hře iluzi, inlusio, doslovně: vehrávání — smysluplné slovo! Proto musí být odstraněn, neboť ohrožuje hráčské společenství v samém základu. Postava toho, kdo kazí hru, vystoupí nejzřetelněji, když lu'ají mladí hoši, Jejich malá společnost se neptá, zda ten, kdo kozí hru, odpadl proto, že se neodvážil hrát s sebou, nebo proto, že brát nesměl, neuznává, že někdo něco nesmí, a označuje to za nedostatek odvahy. Prohlém poslušnosti a svědomí pro ně zpravidla nesahá dále než strach z trestu. Kdo kazí hru, ničí kouzelný svět, proto je zbabělcem a je ze hry vyloučen, I ve světě vysoké vážnosti na tom byli falešní hráči, pokrytci a podvodníci vždy lépe než ti, kdo kazili hru: odpadlíci, kacíři, novátori a ti, kteří bvli zajatci svého svědomí. 18
Může sc však stát, že tito rušitelé hry vytvoří pak sami zase nové společenství s novými pravidly hry. Právě ten, jímž společnost opovrhuje, buřič, Člen tajných spolků, kacíř, je mimořádně silný v skupinových útvarech a má přitom téměř vždy ve vysokém stupni hráčský charakter.
Společnost hráčů má obecný sklon existovat dále i potom, kdy hra skončila. Každá hra na tichou poštu nebo partie bridže ovšem nevede k založení klubu. Ale pocit být spolu v jakémsi výjimečném postavení, společně se odlišovat od jinýoh a vymanit se z obecných norem si uchovává své kouzlo i po skončení jednotlivé hry. Klub patří ke hře jako klobouk k hlavě. Bylo by příliš laciné, kdybychom za hráčské společenství chtěli rovnou prohlásit všechno, co se v etnografii nazývá frátrie, věková třída nebo klub mužů, budeme sc však vždy znovu přesvědčovat o tom, jak obtížné je zachovávat přesné dělítko mezi trvalými společenskými útvary, především ve starověkých kulturách s jejich nanejvýš závažným, slavnostním a téměř posvátným zaměřením, a mezi oblastí hry.
Zvláštní svět hry
Výjimečné a zvláštní postavení hry se charakteristický m způsobem projevuje v tom, že se hra s takovou oblibou obklopuje tajemstvím. Už malé děti zvyšují půvab hry tím, že si z ní udělají malé tajemství. To je něco jen pro nás, ne pro ostatní. Co ti ostatní tam venku dělají, na tom nám teď na nějakou dobu nezáleží. V oblasti kry neplatí zákony a zvyky obyčejného života. My „jsme" a „děláme" „něco jiného". Takové dočasné zrušení „obyčejného života" je plně vytvořeno už v dětství, avšak stejně zřetelně je nacházíme ve velkých kultovních hrách přírodních národů. Při velké iniciační slavnosti, kdy jsou mladíci přijímáni do společenství mužů, se ocitají mimo obvyklý zákon a běžná pravidla nejen oni; v celém kmeni utichnou sváry. Všechny činy odplaty jsou dočasně zastaveny, I ve vyspělých kulturách mů-
ŕ: -111.   Mil lé'/l:      i :.ř   ■.....v |-|: i ii j. h • po í|..i;:i :  velkýtll  po;v. .'■ I 11 \ : 1:
her dočasně ustane ob vylily život společnosti. Sem patří vše, co je příbuzné saturnáliím a karnevalovým obyčejům. 1 u u.-i.s byla v dřívějších dobách s jejich hrubšími soukromými mravy, výraznými stavovskými výsadami a dobromyslnější policií známa saturnská volnost mladých lidí kmene pod názvem „Studenten-streiche" (studentské šprýmy). Na anglických universitách žije v jisté formě dále jako „ragging", což podle slovníku je „on tensive display of noisy důsorderly amduct, earried ouí in dejiance
19
ofaiähority and disciplině*' (rozsáhlejší okázalé projevy hlučného výtržnického chování, nesené vzdorem k autorite a disciplíně).
Odlišnost a tajemnost kry se nejzřetelněji projevuje maskováním. V něm je „neobyčejnost" hry úplná. Prevlečený nebo maskovaný člověk „hraje" jinou bytost. „Je" jinou bytostí. Se vším, co sc nazývá maska a přestrojení, je neodlučitelně spjat dětský strach, nevázané veselí, posvátný obřad a mystická fantazie.
Podle formy tedy můžeme hrou souhrnně nazvat svobodné jednání, které je míněno „jen tak" a stojí mimo obyčejný život, ale které přesto může hráče plné zaujmout, k němuž se dále nepřipíná žádný materiální zájem a jímž se nedosahuje Žádného užitku, které se uskutečňuje ve zvláAí určeném Čase a ve zvlášt určeném- prostoru, které probíhá řádné podle určitých pravidel a vyvolává v Život společenské skupiny, které se rády obklopují tajemstvím neho které se vymaňují z obyčejného světa tím, že se přestrojují za jiné.
Hra jako zápas a představování
Funkce hry v jejích vyšších formách, o které nám tu jde, sc dá-odvodit z no j větší části přímo ze dvou hlavních aspektů. Hra je zápasem o néco, ne,bo představováním něčeho. Obč tyto funkce se mohou též sloučit, takže hra pak „představuje'1 zápas o něco, nebo je soutěží o lo, kdo umí néco nejlépe reprodukovat.
Představení může spočívat třeba jen v tom. že sc divákům předvádí něco, co je dáno jako přírodní fakt. Páv a krocan vystavují pohledu svých družek své nádherné opeřeni; ale v tom už je moment předvádění něčeho neobyčejného, zcela zvláštního, co má vzbudit obdiv, Jestliže pták přitom dělá taneční krůčky, pak už je to představení, které vystupuje z obvyklé skutečnosti a přenáší ji do vyššího řádu. Nevíme, co se při tom ve zvířeti děje. U dítěte je v takovém předvádění obsaženo již velmi mnoho zobrazování. Dítě napodobuje něco jiného, představuje něco krásnějšího, vznešenějšího nebo nebezpečnějšího, než čím je samo v běžném životě. Stává se princem, otcem, zlou čarodějnicí nebo tygrem. Přitom se do toho tak vciťuje, že si skoro myslí, že „tím je", aniž však docela ztratí povědomí „obyčejné skutečnosti". Jeho představování jo fiktivní realizací, zobrazením, tj. předváděním nebo vyjadřováním obrazem.
Přejdeme-li od dětské hry k posvátným kultovním obřadům archaických kultur, poznáme, že ve srovnání s dětskou hrou je tu „ve hře" navíc duchovní prvek, který se dá jen velmi těžko přesně popsat. Posvátný obřad je něčím více než fiktivní realizací, je více než realizací svmbolielcon, je realizací mystickou, 20
V ní je přítomno něco, co nelze vidět ani vyjádřit a co přejímá krásnou, příznačnou, posvátnou formu. Účastnici kultu jsou přesvědčeni, že se jejich konáním dosahuje jistého blaha a že se jím uskutečňuje vyšší řád, než ve kterém běžně žijí. Přesto má realizace představováním i nadále v každém směru formální znaky hry. Je hrána, provozuje se uvnitř věcně vymezeného hracího prostoru jako slavnost, tj. radostně a svobodně. Je pro ni ohraničen zvláštní, Huč; snu pl.uný Hvf-t. Kdy/, hru skončí, její účinek nezmizí; svým leskem ozařuje obyčejný svět tam venku a skupině, která slavnost slavila, zajišťuje bezpečnost, pořádek a blahobyt až do doby, kdy znovu nastane čas posvátných her.
Příklady pro to můžeme snést z celého světa. Podle staročínskeho učení je účelem tance a hudby udržovat svět v jeho kolejích a podmaňovat si přírodu ve prospěch člověka. Na soutěžích pořádaných v jednotlivých ročních obdobích závisí úspěšný průběh roku. Kdyby se taková shromáždění nekonala, úroda by nedozrála.3
Posvátný obřad je dromen cm, tj. to, co se koná. To, co se předvádí, je drama, tj. jednání, ať už sc uskutečňuje formou představeni nebo zápasu. Předvádí kosmické dění, ale nikoli jen tím, že ho reprezentuje, nýbrž tím, že se s ním identifikuje; opálí uje to, co se stalo. Kult vyvolává účinek, jejž obřad obrazně předvádí. Jeho funkcí však není pouhé napodobení, nýbrž podílení se nebo spoluúčast.3 Je to „helpiriy the_aclion_out"4 (napomáhání akci).
Pro vědu o kultuře není podstatné, jak psychologie pojímá proces, který se v těchto jevech projevuje. Psychologie označí potřebu, která vede k takovému předvádění, nejspíše prostě za „identijication eompensatriee" nebo za „reprezentativní činnost, vzhledem k tomu, že skutečná, činnost, zaměřená k cíli, je nemožná".* Pro vědu o kultuře je důležité porozumět tomu, co taková zobrazování znamenají v duchovním životě národů, pro něž má toto převádění zážitků do forem dramatického života svou hodnotu.
Dotýkáme se tu základních otázek vědy o náboženství, Otázky po podstatě kultu, obřadu a mystéria. Celá staroindická obětní služba védů spočívá na myšlence, že kultovní činnost —- ať už jde o obětování, soutěžení nebo předvádění — tím, že v rituálu představuje, reprodukuje nebo zobrazuje určitou žádoucí kosmickou událost, nutí bohy, aby tuto událost opravdu uskutečnili. Pro antický svět popsala tyto souvislosti, počínajíc bojovými tanci Kmetů na Krétě, přesvědčivě J. E. Harrisonova v knize Themis, A Study of the Sociál Origins of Greek Iieligion. Mv se tu
21
nebudeme zabývat všemi náboženskými otázkami, které z tématu vyplývají, u všimneme si podrobněji jen herního charakteru archaických kultovních obřadů.
Hra a kult
Kult je tedy předváděním, dramatickým představením, zobrazením, zastupující reahzací. V náboženských slavnostech, které se opakují podle ročních období, oslavuje společnost velké události koloběhu přírody posvátnými obřady. V nich se předvádí střídání ročních dob dramatickým a fantazií bohatě přetvořeným představováním východu a západu souhvězdí, růstu a zrání polních plodin, narození, života a smrti člověka i zvířete. Lidstvo hraje, jak to vyjádřil Leo Frobenius, přírodní rád tak, jak si ho uvědomilo/ V dalekém pravěku, domnívá se Frobenius, si lidstvo nejprve uvědomovalo jevy rostlinného a zvířecího světa, a potom postupně dospělo k chápání časového a prostorového řádu, měsíčních a ročních období, pohybu slunce. A pak vyjádřilo celý tento řád jsoucna posvátnou hrou. V této hře a touto hrou znovu realizuje zobrazované události a pomáhá udržovat vesmírný řád. Ale taková hra znamená ještě ncco víc. Ve formách této kultovní hry se totiž obráží i řád oné společností samé, zařízení její primitivní státní formy. Král j c sluncem, království je zobrazením slunečního běhu. Po celý svůj život král hraje „slunce" a nakonec i osudem slunce hyne: jeho vlastní bd ho rituální formou zbaví životu.
Otázku, jak dalece lze toto vysvetlení rituální kra-lovraždy a celé pojetí, které s tím souvisí, považovat za prokázané, můžeme přenechat jiným. Nás tu zajímá otázka, jak si máme vysvětlit vznik takového obrazného vyjádření primitivního chápáni přírody. Jak probíhá onen proces, který začíná nevyjádřenou zkušeností kosmických dějů a vyústí v přetvoření těchto skutečností ve hru 1
Frobenius právem odmítá příliá laciné vysvětlení, které by se chtělo spokojit s tím, že si vytvoří pojem ,,pndu hravosti" jako jakéhosi vrozeného instinktu.7 „Instinkty," říká, ,,jsou výplodem bezmocnosti pochopit smysl skutečností." Stejně důrazně a s ještě lepšími argumenty se obrací proti skionu minulého období, hledat vysvětlení každého kulturního pokroku v nějakém „proč?", ,,za jakým účelem ?", „z jakých důvodů jež se jako pohnutka podatrkávalo každé kulturně tvořivé společnosti. „Nejhorší tyranie kauzality", zastaralá představa užitkovosti, nazývá Frobenius takové stanovisko.* 22
Frobeniova představa o tom, jaký duchovní proces tu probíhal, vychází z tohoto: Zážitek života a přírody, ktorý ještě nedospěl k vyjádřeni, se u pravěkého člověka projevuje pocitem „uchvácení". Schopnost něco utvářet, vyrůstá v lidu stejně jako u dítěte a u každého tvořivého člověka z uchváceni.* Lidstvo je „uchváceno projevováním osudu... Skutečnost přírodního rytmu vznikání a zanikáni ovládla mysl lidi a to so nezbytně obrazilo v jejich jednání",10 Podle Frobenia tu tedy máme co dělat s nutným duchovním procesem proměny. Ve stavu tichváoení se pocit přírody reflexně zesiluje až k jakési poetické koncepci, k umělecké formě. To je asi nejlcpší slovní přiblížení procesu tvůrčí fantazie, k němuž lze dospět; vysvětlením jo ovšem nazvat nemůžeme. Cesta, která vede od estetického nebo mystického, v každém případě alogického zážitku kosmického řádu k posvátné kultovní hře, zůstává stejně temná jako dřív.
Ve formulaci tohoto velkého vědce postrádáme bližší určení toho, co rozumí hraním onoho posvátného obsahu. Frobenius opětovně používá o kultovním předvádění slova hraní, ale neodpovídá blíže na otázku, co vlastně hraním mysli. Můžeme se dokonce ptát, zda se mu do jeho myšlení přeci jen nevloudila představa účelu, kterou tak odmítal a která se s kvalitou liry příliá neshoduje. Hra podle Frobeniova výkladu přece slouží k tomu, aby kosmické dění zpřítomnila, předvedla, doprovázela a realizovala. Neodolatelně se tu vtírá jakýsi quasiracionáíní moment. Hra a zobrazování mají pro Frobenia vždy svůj účel v tom, že vyjadřují něco jiného, totiž pocit jakéhosi kosmického uchvácení. Skutečnost, že tato dramatizace je hrána, má pro něho, jak se zdá, druhotný význam. Teoreticky by mohla být vyjádřena i jiným způsobem. Podle našeho mínění je naopak důležitá právě ta skutečnost, žc jde o hru. Tato hra není svoii podstatou ničím jiným než vyšší formou dětské nebo dokonce zvířecí hry, které jsou jí zásadně rovnocenné. Obě tyto formy hry můžeme ovšem stěží odvozovat od nějakého kosmického uchváceni, nějakého zážitku světového řádu, zážitku, který zápasí o výraz. Takové vysvětlení by přinejmenším asi nemělo příliš rozumný smysl. Dětská hra má samou svou podstatou formu hry, a to hry v nejčistší podobě.
Zdá se nám, že proces vedoucí od uchváceni říživotem a přírodou" k zpodobení tohoto pocitu posvátnou hrou je možno vyjádřit poněkud jinými slovy, než to učinil Frobenius. Tím snad nechceme podávat vysvětlení pro něco, co je ve skutečnosti nezjistitelné, nýbrž pouze naznačit možnost skutečného průběhu. Pravěká společnost si hraje tak, jako si hrají děti a zvířata. Tato
23
hra je od Bamého počátku naplněna prvky, které jsou pro hru charakteristické: je plnu řádu, napětí, pohybu, slavnostností a nadšení. Teprve v pozdější fázi společnosti se s hrou spojuje představa, že hra něco vyjadřuje: uějakou představu života. To, co dříve bylo lnou beze slov, nabývá nyní básnické formy. Formou a funkci liry, která je samostatnou kvalitou, nabývá pocit sou náležitosti člověka s kosmem .svého prvního, nejvyššíhu 11 nej posvátnějšího výrazu. Stálo více a více proniká do hry význam posvátného jednání. Kult se narouboval na hru, alo lira sama byla prvotní.
Posvátná vážnost ve hře
Pohybujeme se tu v oblastech, do nichž .stěží pronikneme poznáváními prostředky psychologie i teorií poznávací schopnosti samé. Otázky, které tu vyvstávají, so dotýkají nejhlubšího základu našeho vědomí. Kult je nejvyäší a nejposvátnější vážností. Může být přesto zároveň hrou? Od počátku bylo nesporné, že každá hra, ať už hra. děti, nebo hra dospělých, inňžu probíhat v nejhlubší vážnosti. Muže to vsak jít tak daleko, že s posvátným uchvácením sakrálního ;iktn ntúžc být stále ještě spojována kvalita hry? Při svých úvahách tu více nebo méně narážíme na strnulost našich pojmů. Jsme zvyklí považovat protiklad hry a vážnosti za absolutní. Všechno však nasvědčuje tomu, že tento protiklad nemá hluboké základy.
Uvažme na okamžik tuto stupňovitou řadu: Ditě si hraje s dokonalou — plným právem možno říci svatou — vážností. Ale hraje si a ví, že si hraje, S|>ortovec hraje s plně zaujatou vážností a s odvahou pramenící z nadšeni. Hraje a ví, že hraje. Herce splývá se svou rolí. Přesto hraje a je si vědom toho, že hraje. Hráč na housle prožívá svaté vzrušení, ocitá se ve světě, který je mimo a nad světem obyčejným, a přece jeho činnost zůstává hrou. I nejvznešenější konání si může podržet charakter hry. Můžeme však v této linii pokračovat až ke kultovním obřadům a tvrdit, že i kněz, vykonávající obětní rituál, je člověkem hrajícím '! Kdo to připustí u jednoho jediného náboženství, připouští to u všech. Pojmy obřad, magie, liturgie, svátost a mystérium by se pak daly zahrnout do rozsahu pojmu hra. Musíme tu však dbát, abychom nepřepjali vnitřní soudržnost pojmu lira. Kdybychom tento pojem přespříliš rozšířili, dospěli bychom k pouhé h re si slovy. Domnívám so však, že tomuto nebezpečí nepropadneme, oznaěíme-li posvátný obřad za hru. Svou formou jí je v každém směru a svou podstatou potud, pokud přenáší účastníky do ji-24
ného světa. Pro Plutona byla tato identitu hry a posvátného aktu dána bez výhrady. Neostýchal se řadit posvátné věci do kategorie hry. „Musíme chovat vážnost k tomu co jo vážné,"11 říká, „a je to Bůh, kdo jo hoden veškeré blažené vážnosti. Člověk však je utvářen k tomu, aby byl hračkou Boha, a to je na něm opravdu to nejlepší. A tak musí každý, muž stejně jako žena, žít svůj život tímto způsobem a v nejkrásnějších hrách, smýšleje právě opačně než nyní". „Považují válku," pokračuje Plato, „za vážnou věc... Za války však neexistuje hra, která stojí za zmínku, ani významnější vzdělávání,1* což přece považujeme za něco, co zasluhuje největáí vážnosti. Mírový život tedy musí kažílý strávit co možná nejlépe. Jaký je správný způsob? ííivot musí být prožit ve hře, je třeba lu'át jisté hry, obětovat, zpívat a tančit a tuk naladit bohy milostivě, aby bylo možno ubránit se nepřátelům a porazil je v boji."13
V tomto platónském ztotožnění hry a posvätnosti není posvátné sníženo tím, že je nazýváno hrou, nýbrž hra je vyzdvižena tím, že platnost tohoto pojmu dosahuje až do nej vyšších oblasti ducha. Na začátku jsme řekli, že hra existovala před jakoukoli kulturou. V určitém smyslu zůstává i nad kulturou nebo alespoň je nu ní nezávislá. Člověk si hraje jako dítě pro potěšení a osvěžení a tato hra je pod úrovní vážného života. Může si však hrát i nad touto úrovní: to jsou hry krásy a posvätnosti.
Z tohoto hlediska je pak možno trochu blíže určit vnitřní souvislost jim /i kultem a hrou. Rozsáhlá podobnost forem obřadu a hry se tím dostává do jasnějšího světla a otázka, jak dalece každý sakrální akt spadá do oblasti hry, zůstává na denním pořádku,
Z formálních znaků hry bylo nejdůležitójěí to, že jde o činnost prostorově vydělenou z všedního života. Nějaký uzavřený prostor je hmotně nebo pomyslné oddělen, vyjmut z běžného prostředí. Tam uvnitř probíhá hra, tam platí její pravidla. Vymezení nějakého posvěceného místa je i nejdůlcžitějším znakem jakéhokoli posvátného aktu. Požadavek takového oddělení je v kultu, počítaje v to i magii a právnictví, něčím daleko více než jen záležitostí prostorovou a časovou. Téměř všechny zvyky při svěcení a zasvěcování přivádějí vykonavatele i zasvěcované osoby do situací umělého oddělení a vydělení. Všude, kde jde o skládání slibu, o přijetí do řádu nebo bratrstva, o spřísežence a tajný spolek, je vždy takové ohraničení tím či oním /pm ľf- rn ve hře a jenom v něm to všechno platí. Kouzelník, prorok, obět-ník začíná tírn, že kolem sebe vymezí posvěcený prostor. Svátost a mystérium předpokládají posvěcené místo.
25
Co do formy je stejné, je-li prostor oddělen k posvátnému účel li nebo k čisté hře. Závodní dráha, tennisový kurt, na dlážděni nakreslené pole pro dětskou hru nebe—peklo—ráj, čí šachovnice se formálnu neodlišují od chrámu nebo kouzelného kruhu. Nápadná vzájemná podobnost světících obřadů na celém světe ukazuje, že tyto obyčeje vycházejí ze zcela původního a základního rysu lidského ducha. Většinou se tato všeobecná stejnost kulturních forem vyvozuje z logické příčiny; potřeba ohraničení a vyděleni se totiž vysvětluje starostí o to, aby posvěcená osoba byla uchráněna škodlivých vnějších vlivů, neboť je ve svém posvěceném stavu obzvlášť ohrožená i obzvlášfi ohrožující. Tím se tedy klade na začátek zmíněného kulturního procesu rozumová úvaha a užitkový záměr; to však je utilitární výklad, před. nímž varoval Probenius. Tím samozřejmě neupadáme do představy o lstivých knězích, kteří vymyslili náboženství, avšak něco z připisování racionalistických motivů v uvedeném pojetí přesto zůstává. Jestliže naproti tomu přijmeme bytostnou a původní totožnost hry a obřadu a tak uznáme, že posvěcená místa jsou v podstatě prostorem pro hru, pak se zavádějící otázka „k čemu", „proě" vůbec nevynoří.
Jestliže se tedy ukázalo, že formálně téměř nelze posvátný akt odlišit od hry, pak vzniká otázka, zda shoda mezi kultem a hrou nesahá dále než jen k čistě formální stránce. Je s podivem, že věda o náboženství a etnografie si důrazněji nekladou otázku, nakolik se při posvátných úkonech, probíhajících formou hry, zároveň uplatňuje i postoj a nálada hry. Ani Probeníus si, pokud vím, tuto otázku nepoložil. Co o tom mohu říci, jsou jen jednotlivé poznámky, k nimž jsem došel z nahodilých zpráv.
Rozumí se samo sebou, že duchovní postoj, s nímž společnost prožívá a pojímá své posvátné obřady, je v prvé řadě postojem hluboké a posvátné vážnosti. Budiž však znovu zdůrazněno: i ryzí a spontánní herní postoj může být hluboce vážný. Člověk se může oddat hře celou svou bytostí. Vědomí, že jde „jenom
0 liru", může být úplně zatlačeno do pozadí. Radost, která jo neodlučitehiě spjata a hrou, se proměňuje nejen v napětí, nýbrž
1 v povznesení. Nálada hry má dva póly r nevázanost a uchvácení.
Nálada hry je svou podstatou labilní. Každým okamžikem se do hry může znovu prosadit „všední život", ať už se tak stane nárazem zvenčí, jímž je lira narušena, nebo porušením pravidel, nebo zevnitř ztrátou vědomí hry, zklamáním nebo vystřízlivěním.
2(1
Podstata slavnosti
Jak je tomu tedy s postojem a náladou při náboženských slavnostech ? Slovo „slavnost" to vyjadřuje téměř samo. Posvátný úkon je slaven, tj. spadá do rámce slavnosti, Lid, který se chystá ke svým náboženským slavnostem, chystá se k společnému projevu radosti. Svěcení, obětování, posvátné tance, sakrální soutěže, představení, mystéria, to všechno je zahrnuto do rámce slavnosti. I tehdy, je-li obřad krvavý, zkoušky íniciantů kruté, masky nahánějící hrůzu, odehrává se celek jako slavnost. „Všední život" se zastaví. Hodování, pití a různé nevázanosti doprovázejí slavnost po celou dobu jejího trvání. Pomyslíme-li jen na řecké nebo africké příklady, jo stěží možno vést přesnou hranici mezi všeobecnou slavnostní náladou a nábožným vzrušením z mystéria, které je jádrem slavnosti.
Téměř současno s holandským vydáním této knihy uveřejnil maďarský badatel Karl Kerényi pojednání, které se těsně dotýká našeho tématu.11 Podle Kerényiho iná i slavnost onen charakter primární samostatnosti, který jsme zjistili u pojmu hry. „Mezi duševními skutečnostmi," říká, ,,je slavnostnost věcí, která existuje sama pro sebe a nelze ji zaměnit s ničím jiným na světě."Je Podle jeho pojetí je slavnost jevem, který věda o kultuře zanedbává zcela tak, jak to podle nás platí o hře.
„Jev svátečnosti etnologům zřejmě zcela uniká,"111 Kolem faktu slavnostnosti „chodí věda.,, tak nevšímavě, jako by tento jev vůbec neexistoval."17 Právě tak jako kolem hry, mohli bychom dodat. Mezi slavností a hrou existují těsné vztahy, vyplývající z přirozené povahy věcí. Vyřazení všedního života, radostný tón, v němž se vše většinou odehrává — nc ovšem nutně, Í slavnost může být vážná — časová a prostorová ohraničenost, spojení přísné urěenosti a skutečné volnosti, to jsou nc j hlavnější společné rysy hry a slavnosti. K nej těsnej Šímu sbuření obou těchto pojmů dochází myslím v tanci. Indiáni kmene Cora na tichomořském pobřeží Mexika nazývají své náboženské slavnosti k oslavě mladých kukuřičných klasů a při pražení kukuřice „hrou" nejvyěšíko boha.ia
Kerényiho myšlenky o slavnosti jako kulturním pojmu znamenají již ve svém předběžném pojetí, po kterém, jak doufám, bude následovat co nejdříve podrobnější zpracování, posílení a rozšíření základny, na níž spočívá tato kniha. Avšak ani tím, že jsme zjistili těsnou spojitost mezi náladou posvátné slavnosti a náladou hry, není ještě všechno řečeno. S ryzí hrou jo neodlu-čitelně spojen — kromě formálních znaků a radostné nálady —
27
ještě jeden podstatný rys: vedomí, ať již jakkoli -zatlačené do pozadí, že to vSe se deje „jen tak". Zůstává otázka,, jak dalece jo takové vědomí slučitelné s posvátným aktem, který je vykonáván s plnou odevzdaností.
Víra a hra
Omezíme-li se na náboženské obřady archaických kultur, puk není nemožné uvést některé údaje o stupni vážnosti, s nímž jsou tyto obřady provozovány. Pokud vím, jsou etnologové toho mínění, že duševní stav, ve kterém divoši slaví své velké nabažen-ski' slavnosti, nebo \ něm/ jim ]>nh','h-\'\, mni si au'in dokoná lého vytržení a Doze. Nechybí postranní vědomí, že „to není doopravdy". Živé vylíčení tohoto duševního postoje podává Ad. li. Jensen ve své knize „Obřízka a iniciační ohrady u 'přírodních národů".19 Muži zrejme nepociťují žádný strach z duchů, kteří po dobu slavnosti všude obcházejí a zjevují se všem na .-enýeh místech. A není se čemu divil. jsou <■> prcce liMž mužové, kteří řídí celý obřad; oni vyrobili masky, oni je nosí a po použití je ukrývají před ženami. Oni dělají hluk, který ohlašuje zjevení ducha, kreslí jeho stopu v písku, hrají na flétny, které představují hlasy předku, ovládají hznčíl.ka. /krátka „jejich postoj", říká Jensen, ,,se rovná postoji rodičů, kteří dobře vodí, žc Mikuláš je maskován, ale skrývají to pjYd dětmi".*0 Muži lžou ženám o tom, co se děje v ohrazeném posvátném buši.21 Stav zasvěcovaných chlapců samotných kolísá mezi extatickým vytržením, simulovanou pomateností, úzkostným vyděšením a klukovsky chlubivou teatrálností.22 Ostatně ani ženy naprosto nejsou oklamány. Vědí přesně, kdo je skryt za tou či onou maskou. Přesto v nich propukne strašlivé vzrušení, když se k nim masku přiblíží v hrozivém postoji, a rozprchnou sc na všechny strany. Tyto projevy strachu, říká .lenscn, jsou zčásti zcela spontánní a pravé, zčásti však je to povinnost daná tradicí, „Patří to k lomu." Ženy jsou takříkajíc statisty ve hře a vědí, žc nesmějí kazit hru."
Není možno přitom spolehlivě stanovit dolní hranici, za níž je posvátná vážnost zeslabena až nu/im (žert). U nás se může poněkud dětinský otec vážně rozzlobit, když ho děti přistihnou, jak Ke převléká za Mikuláše. U Kwakiutlů v Britské Kolumbii usmrtil otec svou dceru, která ho překvapila při rezbárske práci pro nějaký obřad.21 Nestálost náboženského vědomí u loanžskýoh černochů popisuje Peschuel Loesche zcela podobnými slovy jako Jensen. Jejich víra ve svaté představy a zvyky jc do jisté míry 28
vírou polovičatou, spojenou s posměšku a lhostejností. Hlavní věcí je nálada, říká autor nakonec.2'' V kapitole „Primitive Credutity" ve své knize „The Thre&kold of Religion1' vyvozuje H. R. Marett, že v primitivní víře jc vždy spoluúěasten jistý prvek „make-bdieve" (předstíráni). Ať už jde o kouzelníka nebo •o toho, komu je kouzlo určeno, každý je zároveň zasvěceným i podváděným. Ale je tu vůle být podváděn.2" „Tak, jako je divoch dobrým hercem, který se jako dító zcela poddává roli, kterou hraje, tak je i dobrým divákem, a i v tom se podobá dítěti, ktoré sc k smrti vyděsí řevem, o němž ví, že nepatří skutečnému jVii -;27 _ Domorodoc, říká líronislaw Malinowski, pociťuje a ob&vá se toho, v co věří, více než si sám uvědomuje.88 Chování osob, jimž společnost divochů připisuje nadpřirozené vlastnosti, můžeme nejlépe označit za „playing up to the rofe"20 (prihrávaní).
Přes toto zčásti účinné vědomí, že magické a nadpřirozené dění není skutečné, zdůrazňují titíž badatelé, že to nesmí vést k závěru, žc celý systém viry a praktik je jen podvodem, který *á vymyslila skupina nevěřících, aby ovládla skupinu těch, kteří věří. Takový výklad ostatně nepodává jen mnoho cestovatelů, nýbrž dokonce tu a tam i ústní podání samotných domorodců. Přesto nemůže být správný. „Původ nějakého posvátného úkonu může spočívat pouze ve víře všech a jeho podvodné využiti k stupňování moci jedné skupiny může být jenom konečným výsledkem historického vývoje."30
Z toho, co jsme uvedli, vyplývá podle mého mínění naprosto jasně, žc mluvíme-li o posvátných úkonech přírodních národů, nemůžeme pustit pojem liry vlastně ani na okamžik ze zřetele. Nejen že při popisu těchto jevů musíme vždy znovu používat slova „hra", ale i v samotném pojmu hra lze nejlépe pochopit jednotu a neoddělitelnost víry a nevíry, spojení posvátné vážnosti s lieoměruost! a „žertem". Jensen sice připouští, Že Bvět divochů se podobá světu dětí, dělá vsak zásadní rozdíl mezi postojem dítěte a postojem divocha. Podle jeho mínění se v případě Mikuláše předvádí dítěti „hotový jev", s nímž se dítě s nadáním sobě vlastním ihned „vyrovná". „Zcela jinak je tomu při produktivním chování oněch lidí, u nichž se vyskytují popisované ecromonic: museli zaujmout postoj a vypořádat se nikoli s hotovými jevy, nýbrž s přírodou, která je obklopuje; pochopili její hrozivou démonii a pokusili se ji interpretovat."'11 Zde opět poznáváme názory Jenscnova učitele Probcnia, o nichž jsme se již dříve zmínili. Vyvstávají tu však dvě námitky. Fřeilně Jerisenovo „xeeha jinak" se vztahuje pouze na rozdíl mezi duchovním procesem v duši dítěte a procesem v duši přírodního tvůrce rituálu.
29