'\
dá se dnešní svět zobrazit
na divadle'
Se zájmem se dovídám. že Friedrich DOrrenmatt
v jednom rozhovoru o divadle položil
otázku. dá-Ii se dnešní svět ještě vůbec zobrazit
na divadle.
Jakmile je tato otázka jednou položena, myslím,
že je třeba ji připustit. Minul už čas, kdy
zobrazeni světa na divadle musilo být výlučně
věcí prožitku. Aby se stalo prožitkem. musí být
pravdivé.
t
Je mnoho lidí, kteří konstatují, že prožitek
/: v divadle je stále slabší. méně lidí však pozo­

ruje. že zobrazovat dnešní svět je čím dále tím

obtížnější. Próvě tento poznatek podnítil ně­

které z nás dramatiků a režisérů. abychom se

dali do hledání nových uměleckých pro­

středků.

Já sám, a vy jako odborníci to víte, jsem se ne­

jednou pokusil dostat dnešní svět, dnešní sou­

žití lidí do zorného pole divadla.

Když toto píši, sedím jen několik set metrů od

7
8
velkého divadla, vybaveného dobrými herci
a vším potřebným technickým zařízením;
v tomto divadle mohu s četnými, vesměs mladými
spolupracovníky ledacos vyzkoušet, na
stolech kolem sebe mám knihy modelů s tisíci
fotografiemi z našich inscenací a s mnoha
více či méně přesnými popisy nejrozličnějších
problémů a jejich dosavadních řešení. Mám
tedy všechny možnosti, ale nemohu říci, že by
dramaturgie, kterou z určitých důvodů nazývám
nearistotelovskou, a příslušný epický způsob
hraní byly on í m řešením. Jedno však se
vyjasnilo: Dnešní svět lze dnešním lidem vylíčit
jen tehdy, líčíme-Ii jej jako svět, který lze
změnit.
Dnešní lidé oceňují otázky pro odpovědi.
Dnešní lidé se zajímají o poměry O události,
proti nimž mohou něco dělat.
Před lety jsem viděl v jedněch novinách foto'grafii.
která z reklamních důvodů ukazovala
Tokio zničené zemětřesením. Většina domu se
zřítila, ale několik moderních budov se zachovalo.
Titulek zněl: Steel Stood - Ocel zůstala
stát. Srovnejte toto vylíčení s klasickým líčením
výbuchu Etny od Plinia staršího a naleznete
u něho typ líčení, který musejí dramatikové tahoto
století překonat.
Ve století, jehož věda dokáže přírodu tak měnit,
že se svět již téměř zdá být obyvatelný. nelze
už nadlouho líčit člověku člověka jako oběť.
jako předmět neznámého, ale pevně daného
prostředí. Z hlediska kopacího míče by sotva
šlo koncipovat zákonitosti pohybu.
'Proto totiž, že povaha lidské společnosti - no
,
rozdíl od povahy přírP</y v obecném slova
smyslu - byla udržována v temnotách. stojíme
teď, jak nás ujišťují ohromení vědci, před možností
nadobro zničit planetu, sotva jsme ji udělali
obyvatelnou.
Nepřekvapí Vás, řeknu-Ii Vám. že otázka. lze-Ii
vylíčit svět, je otázkou společenskou. Soudil
jsem tak po mnoho let a žiji teď ve státě, kde
se vynakládá nesmírné úsilí, aby se společnost
změnila. I když třeba odsuzujete prostředky
a způsoby - ostatně doufám, Že je znáte
opravdu, nikoliv z novin -, i když třeba neakceptujete
právě tento ideál nového světadoufám.
Že i tento ideál znáte -, přece asi nepochybujete,
že se ve světě, v němž žiji. pracuje
na proměně světa. na proměně soužiti
lidí. A snad mi přisvědčíte, že dnešní svět
změnu potřebuje.
Pro tento malý článek, a já Vás prosím, abyste
jej považoval za přátelský příspěvek k Vaší
diskusi, snad postačí. vyjádřím-Ii buď jak buď
,
~,. svůj názor, že dnešní svět se na divadle zobrazit
dá, avšak jenom tehdy. pojímáme-Ii jej jako
svět, který lze změnit.
"
fi
(
I
~
Ii
!
pět obtíží při psaní pravdy
Kdo dnes chce bojovat proti lži o nevědomosti
a psát pravdu. musí překonat přinejmenším pět
obtíží. Musí mít odvahu psát pravdu. přestože se
všude potlačuje; musí mít moudrost rozpoznat
pravdu. přestože se všude zastírá: musí zvládnout
umění ozřejmit. že pravda je zbraň: musí mít soud..
nost vybrat si ty, Y jejichž rukou bude účinná; musí
• si osvo.iit Istiyost.	jak ji mezi těmito lidmi rozšiřovot.
Tyto obtíže jsou veliké pro ty, kteří píší za vlády
fašismu, existují však i pro ty, kteří byli vyhnáni
nebo uprchli. ba i pro takové spisovatele. kteří
píši y zemích měšťácké svobody.
1 odwaha psát prawdu
•Zdá se samozřejmostí. že autor má psát pravdu
y tom smyslu, že ji nemá potlačovat nebo zamlčovat
a že nemá psát nic nepravdivého. Nemá se
sklánět před mocnými. nemá podvádět slabé. Je
ovšem velmi těžké nesklánět se před mocnými
a velmí výhodné podvádět slabé. Nelíbit se majetným
znamená zříci se majetku. Zříci se zaplacení
za vykanonou práci znamená za jistých okolností
zříci se pr6ce vůbec, a nepřijmout slávu od moc­
13
ných znamená zočosté nepřijmout sláv~ vůbec..
K tomu je zapotřebí odvahy. Doby největšího útlaku
jsou nomnoze dobami, kdy se mnoho mluví
a velikých a vznešených věcech. Je zapotřebí odvahy
mluvit v takových dobách a tak nízkých a nepatrných
věcech, jako je jídlo a bydlení pracujících,
uprostřed mohutnéha pokřiku, že hlavní věcí
je odříkání. Jsou-Ii rolníci zaplavováni poctami, je
odvážné mluvit o strojich a levném krmivu, které
by jim poctívanou práci ulehčily. Vykřikují-Ii všechny
vysílačky. že člověk bez vědění a vzděláni je
lepší než člověk vědoucí. pak je odvážné se ptát:
pro koho lepší? Je-Ii řeč a dokonalých a nedokonalých
rasách, je odvážné ptát se, zdali ty hrozné·
nestvůrnosti nejsou plodem hladu a nevědomosti
a války. Právě tak je třeba odvahy, aby člověk řekl
pravdu sám a sobě, o sobě. jenž byl poražen..
Mnozí, kteří jsou pronásledováni, ztráceji schopnost
poznat své chyby. Pronásledování se jim zdá
vrcholem bezpráví. Pronásledující jsou zlí práv~
proto, že pronásledují, a oni, pronásledovaní, jsou
pronásledováni pro svou dobrotivost. Ale toto dobra
byla přemoženo, poroženo a znemožněno. a bylo.
tedy dobrem slabým, dobrem špatným, neudržitelným,
nespolehlivým: nebof není možné přiznat
dobru slabost jaka dešti jeho vlhkost. Ríkat. že
dobří nebyli poraženi proto, že byli dobří, nýbri'
prala, že byli slabí, k lamu je zapotřebí adYahy.
Pravda se ovšem musí psát v boji s nepravdou
a nesmí být něčím všeobecným, nedostupným,
mnohoznačným. Tak všeobecná. nedostupná..
mnohoznačná je přece právě nepravda. Prohlásí-Ii
se o někom, že řekl pravdu. jistě nejdříve někteří
nebo mnozí nebo jeden řekli něco jiného. lež
nebo něco všeobecného, ale on řekl pravdu. něco
praktickéha. skutečného, nepopirotelného. to. oč'
šlo.

Máro odvahy je zapotřebí k všeobecným stížnostem

no špatnost světa a na triumf surovosti o k vyhro­

žováni triumfem ducha - v části světo. kde je to

ještě dovaleno. Tam mnozí vystupují.joko by no;

u
ně bylo nomířeno dělo, zatím co jsou na ně nomÍ'-­
řeno toliko divodelní kukótka. Vykřikují své všeobecné
požodavky do světa přátel bezúhonnýcrr
lidí. 2ádají všeobecnou spravedlnost, pro niž nikdy
nic neudělali, a všeobecnou svobodu dostot"
část kořisti. z níž dlouho dostávali podíl. Povožujf
za pravdu jen to, co hezky zni. Je-Ii pravdo něco
vyčíslitelného, suchého, f9ktického, něco, co s námahou
hledóme a co si žádá studia. pak to neni
provda pro ně, není to nic. co by je opójelo.
Mají jen vnější vzezření těch, kdož říkaji provdu.
Svízel je v tom, že nevědí, co je pravda.
2 moudrost rozpoznat prawdlJ'
Poněvadž je obtížné psát pravdu, nebof se všude
potlačuje, zdá se mnohým, že je to jen věc smýšlení,
zdali se pravdo píše či nepíše. Domnívojí se,
že je k tomu zapotřebí pouze odvahy. ZapomínojÍ'
na druhou obtíž, na obtíž najít pravdu. Nedó se
říci. že najít pravdu je snadné.
Především není oni snadné vypátrat, o které provdě
stojí za to mluvit. Tak na příklad nyní, viditelněpřed
celým světem. klesá jeden z velkých civilisovaných
států za druhým do nejhlubšího barborství.
Nadto každý ví, že vnitřní válka, vedená nejstrašlivějšími
prostředky, může se každým dnem
přeměnit ve vnějši válku, po níž z našeho světadílu
zbude možná jen hromada trosek. To je bezpochyby
pravda, ale je ovšem ještě více provd.
Tak např. není nepravdivé, že židle mojí sedacíplochy
a že déšť padá seshora dolú. Mnozí básníci
píší pravdy tohoto druhu. Podoboji se molířům,
kteří pokrývají stěny potápějících se lodí Zótišími.
Naše prvá obtíž pro ně neexistuje, o přece
moji dobré svědomí. Nezviklotelni mocnými, alenezvikláni
oni křikem znásilňovaných, moluji si své
obrázky. Nesmyslnost jejich počínání vyvolóvá
i v nich samých .hluboký- pesimismus. který prodávají
za slušné ceny a k němuž by měli vůči těm­
15'
16
to mistrům a těmto koupím spíše oprávnění drozi
lidé. Přitom není ani snadné rozeznat, že jejich
pravdy jsou joko ty pravdy o židlích nebo o dešti;
znějí obvykle docela jinak. tak jako provdy o dů·
ležitých věcech. Neboť umělecká tvorba spočívá
přece próvě v tom, že se nějaké věci dodá
váhy. .
Teprve při přesném zkoumáni poznáme, že tito
umělci jenom říkají, že židle je ž;dle a že nikdo
nemůže udělot nic proti tomu, oby déšť nepadal
dolů.
Tito lidé nenalézají pravdu, o které stojí za to
psót. Jiní opět se skutečně zabývají nejnaléhověj·
šími úkoly. nebojí se ani držitelů moci ani chudoby,
přesto však nejsou s to pravdu najít. Chybějí jim
znolosti. Jsou plni starých pověr a slovných předsudků,
jež byly v dávných dobách čosto krásně
formulovány. Svět je pro ně příliš spletitý. neznají
fakta a nevidí souvislosti. Kromě nózoru je třeba
znolostí, které si lze osvojit, a metod, jimž se lze
naucit. V tomto čose zmatků a velkých změn je
nezbytná pro všechny, kdož píší, znalost materialistické
dialektiky. ekonomie a dějin. lze si ji osvojit
z knih i proktickým návodem, což se ovšem neobejde
bez píle. Mnohé pravdy, kusé pravdy nebo
věcné skutečnosti, které vedou k jejímu nalezení.
lze objevit jednoduššim způsobem. Chceme-ll
hledat. je dobře mít metodu, ale můžeme nalézat
i bez metody. ba i bez hledání. Ale takovouto ná~
hodnou cestou sotva dosóhneme tokového zobrazení
pravdy, oby lidé na základě tohoto zobrazení
věděli, jok mojí jednat. lidé, kteří sepisují jenom
drobná fakta, nejsou s to věci tohoto světa ozřelmit.
Pravda však má jenom tento účel, žódný jiný.
Takoví lidé nedorostli požadavku psát pravdu.
.Chce-Ii někdo psát pravdu o je~1i schopen ji p0znat,
zbývají mu ještě tři obtíže.
3 umění ozřejmit, že pravda
je zbraň
Pravda se musí říkat kvůli důsledkům, které z ni
plynou pro jednáni. Jako příklad pravdy, z níž
nelze vyvodit žádné důsledky nebo z níž lze vyvodit
důsledky pochybné, poslouží nám velmi rozšiřený
názor, že v některých zemích panují špatné poměry.
které pocházejí z borbarství. Padle tohoto
pojeti je fašismus vlna barbarství, která postihla
některé země jako živelná pohroma.
Podle tohato pojetí je fašismus novou, třetí mocí
vedle kapitalismu a socialismu (a nad nimi); nejen
sacialistické hnuti, ale i kapitalismus by podle toho
mohly bez fašismu dále existovat atd. To je ovšem
fašistické tvrzení, kapitulace před fašismem. Fašismus
je historická fáze, do níž kapitalismus
vstoupil, tudíž něco nového a zároveň starého.
Kapitalismus existuje ve fašistických zemích už jen
jaka fašismus a proti fošismu je možno boiovat
jedině jako proti kapitalismu. jako proti nejobna..
ženějšímu, nejdrzejšimu, nejdrtivějšímu a nejpod..
vodnějšímu kapitalismu.
Jakpak chce teď někdo říkat pravdu a fašismu,
s nímž nesouhlasí, nechce-Ii říkat nic proti kapitalismu,
který jej plodí? Jak má být potom jeho pravda
použitelná?
Ti, kdož jsau proti fašismu, aniž jsou proti kapito·
Usmu, ti, kdož naříkají nad barbarstvím, které
pochází z barbarství, podobají se lidem, kteří chtějí
sníst svůj podíl z telete, tele však nemá být poraženo.
Chtějí tele sníst, ale nechtějí vidět krev. lze
je uspokojit tím, když si řezník umyje ruce, nežli
jim maso předloží. Nejsou proti vlastnickým poměrům,
které vedou k borbarství, jsou pouze proti
barbarství. Pozvedají svůj hlas proti barbarství
a činí tak v zemích, v nichž panují tytéž vlastnické
paměry, kde si však řezníci ještě myjí ruce, nežlí
maso před,loží.
Hlasité obžalaby barbarských opotření působí
, 17
snad krátký čas, dokud pasluchači věří, že v jejich
zemích by k takovým opatřením nemohlo dojít.
Jisté země jsou s to udržet si ještě své vlastnické
poměry s menší mírou násilných prostředků nežli
jiné země. Jim prakazuje demokracie ještě služby,
, k jakým jiné země musí paužít násHí. zaručuje jim
totiž vlastnictví výrobních prostředků. Monopol na
továrny, doly, pozemky vyvolává všude barbarské
poměry; ty jsou však méně viditelné. Barbarství
se projevi, jakmile se dá monopol ubránit už jen
otevřeným násilím.
Některé země, které dosud nemají zapotřebí zříci
se kvůli barbarským monopolům j formálních záruk
právního státu ani takových příjemností. jako je
umění, filosofie, literatura, naslouchají obzvlóště
rády takovým hostům, kteří obviňují svou vlast, že
se těchto příjemností zřekla, protože jim z toho
plynou výhody ve válkách, jež se očekávají. Máme
snad říkat, že pravdu poznali ti, kteří např. hlasitě
požadují neúprosný boj proti Německu, .nebať
Německo je v této době opravdovým domovem zla,
filiálkou pekla, sídlem Antikristovým"? ~ekněme
raději, že jsou to pošetilí, bezmocní a škodliví lidé.
Neboť důsledkem tohoto žvástu je požadavek. aby
tato země byla vyhlazena. Celá země se všemi
svými lidmi, neboť jedovatý plyn si nevyhledává vi~
níky, když usmrcuje.
Lehkovážný člověk, který pravdu nezná, vyjadřuje
se všeobecně. vznešeně a nepřesně. Blábolí
o "těch" Němcich, naříká nad .tím" zlem a poslu.
choč v nejlepším případě neví, co dělat. Má se
rozhodnout, že nebude Němcem? Zmizí peklo.
bude-Ii dobrý? Téhož druhu jsou i tlochy o borbarství,
jež vzniká z barbarství. Podle nich barbarství
pochází z barbarství a kančí mravností, k níž
vede vzdělání. Ta všechno je vyjádřeno zcela
všeobecně. nikoli proto, aby z toho vyplynuly důsledky
pro jednáni, a neříká to v podstatě nikomu
nic.
Takové výklady ukazují jen několik málo článků
z řetězce příčin a vydávají určité hnací síly za síly
lB
neovladatelné. V tokových výkladech je mnoho
temného, co kryje síly, které připravují katastrofy.
Trochu světla, a už se objeví jako vinici katastrof
lidé! Neboť žijeme v době, kdy osudem člověka
je člověk.
Fašismus není žádná přírodní katastrofa, kterou
lze pochopit z "přirozené" lidské povahy. Ale i pří~
rodní katastrofy jsou někdy podány tak, že to je
hodno člověka, protože se apeluje na jeho sílu
k boji.
V mnoha amerických časopisech se po velikém

zemětřesení, které zničila Jakohamu, objevily foto·

grafie, na nichž bylo vidět samé sutiny. Pod tím

byl nópis .S t e e I S t o o d· (ocel zůstolo stót).

a opravdu, kdo na první pohled viděl jen ruiny,

zpozoroval nyní, upozorněn textem pod obrázkem,

že několik vysokých budov zůstalo stát. Z popisů,

kterými lze charakterisovat zemětřesení, jsou ne­

sporně nejdůležitější popisy stavebních inženýrů,

které si všímají půdních přesunů, síly otřesů, uvol­

ňujícího se tepla atd. a vedou ke konstrukcím, jež

zemětřesení odolají. Kdo chce popsat fašismus

a válku, veliké katastrofy, které nejsou katastro.

fami přírodními, musí předložit provedítelnou

pravdu. Musí ukázat, že to jsou katastrofy, které

obrovským masám lidí pracujících bez vlastních

výrobních prostředků připravují majitelé těchto

prostředků.

Má-li se s úspěchem psát pravda o špatných po­

měrech. musí se psát tak, aby se daly poznat jejich

příčiny, jimž je možno zabrónit. Poznají-Ii lidé tyto

přičiny, mohou proti špatným poměrům bojovat.

4 S O U dno S t V J b r a t S i t J.
v jejichf r .. kou bude pravda
účinná
Staletými zvyklostmi obchodu s písemnostmi na
trhu názoru a popisů, tím, že píšícímu byla odňata
2' 19
20
starost a to, co napsal, nabyl autor dojmu, že jeho
zákazník nebo objednavatel, jeho prostředník, pře.
dává jeho výtvory všem lidem. Myslel si: já mluvím
a kdo slyšet chce, ten mě slyší. Ve skutečnosti
mluvil; o slyšeli ho ti, kdo mohli platit. Jeho slova
neslyšeli všichni a kdo je slyšeli, nechtěli slyšet
všechno. O tam už byla řečeno mnoho, i když
pořád ještě příliš málo; chci zde jen vyzvednout
to, že z původního .psát někomu· se stalo jen
.psát". Pravdu však nelze prostě psát; nutno ji
psát někomu, kdo si s ní může nějak poradit. PoP
znání provdy je proces společný autorům i čtenářům.
Aby člověk mohl dobré věci řikat, musí
umět dobře naslouchat a musí dobré věci slyšet.
Pravda se musí říkat s rozmyslem a s rozmyslem
se musí i přijímat. A pro nás, kteří píšeme, je
důležité, komu ji říkáme a kdo ji říká nám.
Musíme pravdu o špatných poměrech říkat těm,
pro něž jsou tyto poměry nejhorší, a musíme se ji
od nich dovídat. Nesmíme mluvit jen k lidem určitého
smýšlení, ale i k lidem, jimž toto smýšlení
na základě jejich situace přísluší. A vaši posluchači
se mění neustálel Ba i s katy se dá mluvit,
když už nedostávají peníze za věšeni nebo když
nebezpečí je příliš veliké. Bavorští sedláci byli
proti jakémukoli převratu, ale bylo možné získat je
pro převrat ve chvíli, kdy se po dosti dlouhé válce
jejich synové vraceli domů a v hospodářstvích už
pro ně nebylo místo.
Pro píšící lidi je důležité zvolit pro pravdu spróvný
tón. Obvykle je slyšet tón velmi něžný, lkavý, hlas
lidí, kteří nejsou s to ublížit ani mouše. Kdo tenhle
tón zaslechne a je v bídné situaci, tomu je ještě
bídněji. Tak mluví lídé, kteří možná nejsou nepřátelé,
ale rozhodně to nejsou žádní spolubojovníci.
Pravda je něco válečnického, nebojuje jenom proti
nepravdě, nýbrž proti určitým lidem, kteří nepravdu
šíří.
5	 Istiwost šiřit prawdu mezi
mnoha lidmi
Cetní lidé - hrdí na ta, že mají odvahu k pravdě,
šťastni, že ji našli, znavení možná prací, jíž je
třeba, aby byla pravda podána přístupně, netrpělivě
čekajíci na zakročení těch, jejichž zájmy hójí tito
četní lidé nepovažují za nutné používat při
šíření pravdy ještě i zvláštní lstivosti. Tak ztratí
často jejich práce celý svůj účinek. Ve všech do-'
bách se k šíření pravdy. byla-Ii potlačována a zastíróna,
používalo lsti. Konfucius falšoval starý,
vlastenecký historický kalendář. Změnil jen
jistá slova. Stálo-Ii tam, že .vládce provincie Kun
dal usmrtit filosofa Vana, protože řek' to a to·,
dosadil Konfucius namísto usmrtit "zavraždit·.
Stálo-Ii tam, že tyran ten a ten zahynul při aten·
tátu, dosadil .byl odstraněn". Tím razil Konfucius
cestu novému hodnocení historie.
Kdo říká v naší době obyvatelstvo místo národ
a pOEemlco'lé wlastnict'lj místo půda, nepodporuje
už tím mnohé lži. Odnímá slovům jejich pochybnou
mystiku. Slovo národ znamená jistou jednotnost
a naznačuje společné zájmy, mělo by se ho
tedy používat, jen mluvi·li se o vice nórodech,
protože nanejvýš pak si lze představit společné zájmy.
Obyvatelstvo jednoho kraje má různé, i p~otichůdné
zójmy, a ta je pravda, která se potlačuje.
Tak i ten, kdo říká půda a líčí nosům a očím polnosti,
hovoře o jejich zemité vůni o o jejich barvě,
podporuje lži vládnoucích; neboť nezóleži no
úradnosti půdy, ani na lásce člověka k této půdě,
ani na píli, nýbrž hlavně na ceně obilí o no ceně
práce. Ti, jimž plynou z půdy zisky, nejsou totožní
s těmi, kteří na ni pěstují obilí, o bursy vůni hroudy
neznají. Voni po něčem jiném. Naproti tomu správné
slovo je pozemkové vlastnictví; lze jím méně
podvádět. Místo slova disciplina by se tom. kde
vládne útlak, mělo používat slova poslušnost. protože
disciplína je možná i bez vládců o je proto
21
22
ušlechtilejší než poslušnost. A lepší než slovo čest
je výraz lidská důstojnost. Při něm nezmizí jedp
notlivec tak snadno ze zorného pole. Vždyť víme,
jaká sebranka se hrne, aby směla hájit čest ná~
rodo I A jak marnotratně rozdílejí sytí čest těm.
kteří je nosycují, ačkoli sami hladovějí. lsti Konfuciovy
lze použít i dnes. Konfucius nahradil neospravedlnitelné
úsudky z historie národa úsudky
ospravedlnitelnými. Angličan Thomas More popisoval
v jedné utopii zemi, v níž panovaly spravedlivé
poměry - tato země se velmi Hšila od země,
v níž žij, ale velmi se jí podobalo, až na ty po­
měryl
Lenin. ohrožovaný carskou policií, chtěl vyličit, jak
ruská buržoasie vykařistuje a utlačuje ostrov Sachalin.
Dosadil místo Ruska Japonsko a místo 50·
cholinu Koreu. Metody japonské buržoasie připomínaly
všem čtenářům metody ruské buržoasie na
Sachalinu, ale spis nebyl zakázán. protože Japonsko
bylo s Ruskem znepřáteleno. Mnoho věcí,
které se v Německu nesmějí říkat o Německu,
smějí se říkat a Rakousku. Je mnoho lstí, jimiž lze
oklamat podezíravý stát.
Voltaire bojoval proti církevní víře v zázraky tím,
že napsal galantní báseň o Panně orleánské. Popisoval
zázraky, které se bezpochyby musily stát,
aby mohlo Johonka v armádě o u dvora a mezi
mnichy zůstat pannou.
Elegancí svého stylu a tim, že Iičil erotická dobrodružství
z bujného života vládnoucích, svedl pan~
stvo k tomu, že obětovalo náboženství, které jim
opatřovalo prostředky pro tento uvolněný způsob
života. Ba umožnil tak, že se jeho práce nezákon~
nými cestami dostaly k těm, jimž byly určeny. Mocní
páni z řad jeho čtenářů podporovali nebo trpěli
šíření jeho děl. Obětovali tak policii, která ochra~
~ovolo jejich zábavy. A veliký Lueretius výslovně
zdůrazňuje, že si pro šíření epikurejského atheismu
velmi mnoho slibuje od krásy svých veršů.
Vysoká literární úroveň může být vskutku ochranou
výpovědi. Mnohdy ovšem vzbuzuje i podezření. Pak
lze uvažovat a tom, jak tuto úroveň třebo úmyslně
snížit. Dochází k tomu např. tehdy, když v opovrhované
formě kriminálního románu vpašujeme na
nenópodná místo líčeni špatných poměrů. Taková
líčení by kriminální román naprosto ospravedlnila.
Veliký Shakespeare snížil úroveň na zókladě mnohem
nepodstatnějších úvah, když napsal s úmyslnOU
matností řeč, s niž Coriolanova motka vystup
puje proti synovi táhnoucímu na otcovské město chtěl,
aby byl Coriolonus od svého plá-nu odvrácen
nikoli skutečnými důvody nebo hlubokým pohnutím,
nýbrž jistou pohodlnosti, s niž se poddal sta~
rému zvyku. U Shakespeara v řeči Antoniově nad
mrtvolou Caesarovou nalezneme i přiklad lstivě
rozšiřované pravdy. Antonius ustavičně zdůrazňuje,
že Caesarův vrah Brutus.je ctihodný muž. ale
popisuje i jeho čin, a popis tohoto činu je půso
p
bivějši nežli popis jeho strůjce: řečník se tak sóm
dá přemoci skutečnostmi; obdaří je větší výmluvností
nežli .sebe sama". Egyptský básník. který žil
před čtyřmi tisíci lety, použil padabné metody. Byla
to doba velkých třídních bojů. Dosud vládnoucí
třída se jen s námahou ubránila svému velkému
odpůrci, dosud sloužící části obyvatelstva. V básni
vystoupí u vládcova dvora mudrc a vyzývó k boji
proti vnitřním nepřátelům. Dlouho a důrozně líčí
nepořádky, které způsobila povstání nižších vrstev.
Tato líčeni vypadá takto:
Je ta přece tak: Vznešení jsou somý nářek

a nepatrní samá radost. Každé město praví:

Nechte nás vypudit silné z našeho středu.

Je ta přece tak: Úřady se otvírají o listiny

se z nich adnóšeji: z nevolníků se stávají

páni.

Je ta přece tak: Synáčka ze vznešeného rodu

už nepozná nikdo; dítě vládkyně stává se

dítětem její otrokyně.

Je ta přece tak: Měštany zapřáhli k žerno­

vům. A ti, kdož nikdy nespatřili světlo dne,

vyšli z temnot.

23
24
Je to přece tak: Obětní skřiňky z ebenového
dřeva se rozbijejí; z drahocenného sesnemového
dřeva se štípou postele.
Hle, residence se zhroutila v jediné ho­
dině.
Hle, z chudáků této země stali se boháči.
Hle, kdo neměl chleba, má nyni stodolu; zásoby
jeho sýpky jsou majetkem jiného.
Hle, člověku dělá dobře, když nic nejí.
Hle, kdo neměl ani zrnko, má nyní stodoly;
kdo si chodil pro obilní podporu, sám nyni
dohlíží na jeji rozdílení.
Hle, kdo neměl ani spřežení volu, má jich
ted' houfy; ·kdo si nemohl opatřit zvířata za
svůj pluh, má nyní stáda dobytka.
Hle, kdo si nemohl vystavět komoru, má nyní
čtyři stěny.
Hle. hodnostáři hledají přístřeší v sýpce; kdo

stěží si směl odpočinout na hradbách, má

nyní lůžko.

Hle, kdo dříve si nevytesal člun, má nyní

lodi; když jejich majitel za nimi hledi, nejsou

už jeho.

Hle, kdož měli šatstvo, jsou nyni v hadrech;

kdo tkal jen pro jiné, má nyní jemné

prádlo.

Boháč spi žízniv; kdo jindy ho prosil o přízeň.

má nyní silné pivo.

Hle, kdo vůbec nerozuměl hře na harfu, má

nyní harfu sám; ten, před nímž se nezpívalo,

velebí nyní hudbu.

Hle, kdo z bídy spal s ženou beze sňatku,

nalézá ,")'Iní dámy; ta, co se zhlížela ve vadě.

má nyní zrcadlo.

Hle, nejvyšši páni země pob'f'hají bez za­

městnání.Velikým už nikdo nic nehlásí. Kdo

byl poslem, vysílá ted' jiného posla ...

Hle, tady je pět mužů, které vyslal jejich

pán. R:ikají: Chod' si ted touto cestou sám,

my jsme u cíle.

Je jasné, že toto je líčení nepořádku, jenž se
musí utlačovaným jevit jako stav velmi vábivý.
A přece lze básníka těžko chytat za slovo. Výslovně
tyto poměry odsuzuje, byť špatně ...
Jonalhan Swift v jedné brožuře navrhoval, aby se
děti chudých nokládoly do soli o prodávoly joko
maso. Pak prý země dosáhne blohobytu. Pořídíl
přesné výpočty, které dokazovoly, že se dá mnoho
ušetřit, když se lidé ničeho nezaleknou.
Swift si nasadil masku hlupáka. Ve věci, jejíž nestydatost
musila být každému zřejmá, obhajoval
s velikým vzletem a s velikou důkladnosti jistý
způsob myšlení, který sám nenáviděl. Každý mohl
být chytřejší nebo alespoň humánnějši nežli Swift,
zvláště ten, kdo až dosud nezkoumal jisté názory
až do důsledků, které z nich plynou.
Propagovat myšlení. af už v kterékoli oblasti. je
věci pollačoyaných prospěšné. Taková propaganda
je velmi potřebná. Za vlád, které slouží vykořisťování,
považuje se myšlení za něco nízkého.
Za nízké se považuje ta, co je prospěšné těm, kdož
jsou utlačováni. Za nízkou se považuje stálá starost
o nasycení; zhrdání poctami, jež se slibuji
obhájcům země, kteří v ní hladovějí; pochybnosti
o vůdci, když vede do neštěstí; nechuť k práci,
která člověka neužíví; odpor proti nótlaku jednat
nesmyslně; lhostejnost k rodině, které by už zájem
nepomohl. Hladovějícím se spílá jako žroutům,
kteří nemají co hájit, jako zbabělcům, kteří pochybují
a svém utlačovateli, joko lidem, kteří pochybují
o své vlastní síle, kteří chtějí mzdu za svou
práci, jako lenochům atd. Za takových vlád se
myšlení všeobecně považuje za nízké o má špatnou
pověst. Nikde se už myslit neučí, o kde se
myšlení vyskytne. je pronásledováno. Přesto isou
pořád oblasti, kde je možno na úspěchy myšlení
beztrestně poukázat; to jsou ony oblasti, v nichž
diktatury myšlení potřebují. Tak je např. možno
dokazovat úspěchy myšlení v oblasti válečné vědy
a techniky. Myšlení je také zapotřebí, má-Ii se
pomocí organisace a vynalézáním náhražkových·
25
, ~'-'--~-_.látek
šetřit zásobami vlny. Zhoršeni potravin, výcvik
mládeže pro válku, ta vše si žádá myšlení: lze
to popsat. Chválu války, neuváženého cíle tohoto
myšlení, lze lstivě pominout; tak může myšlení,
plynoucí z otázky, jak nejlépe vést válku, navodit
otázku. má-Ii tato válka smysl, a může se ho použít
při otázce, jak nesmyslné válce nejlépe za­
bránit.
Tuto otázku je samozřejmě obtížné klást veřejně.
Může tedy prapagavané myšlení zůstat nevyužitkováno,
to znamená minout se účinkem~ Může.
Aby v době, jako je naše. zůstal zachován útlak.
sloužící vykořisťování jedné (větší) části obyvatelstva
částí druhou (menší), je zapotřebí zcela urči4
téha základního postoje obyvatelstva, který musí
převládnout ve všech oblastech. Objev v oblasti
zoologie. jaka je objev Angličana Darwina. mohl
se stát vykořisťování pojednou nebezpečný: přesto
se o něj nějakou dobu zajímala tolika církev,
kdežto policie ještě nic nepozorovala. V posledních
letech vedlo bádání fysiků v oblasti logiky
k důsledkům, které přece jen mohly být nebezpečné
četným článkům viry, sloužícím útlaku. Pruský
státní filosof Hegel, zabývající se obtížnými výzkumy
v oblasti logiky, odkázal Marxovi a Leni4
navi, klasikům proletářské revoluce, metody nedacenitelné
hodnoty. Vědy se vyvíjejí ve vzájemné
souvislosti, ale nerovnoměrně,a stát není schopen
všechna postřehnout. Předbojovníci pravdy mohou
si vybrat bojová stanoviště, která jsou poměrně
nepozorována. Všechno záleží na tam, aby se učilo
správnému myšlení, myšlení, které všechny věci
a jevy zkoumá z hlediska pomíjivosti a změnitelnosti.
Vládnoucí mají velký odpor vůči prudkým
změnám. Chtěli by, aby všechno zůstala při starém,
nejlépe na tisíc let. Nejlépe by byla, kdyby
se měsíc zastavil a slunce neběželo dáli Pak už
by nikdo nedostal hlad a nechtěl by večer jíst.
Když oni vystřelili, nemá už být dovoleno vystřelit
protivníkovi, jejich výstřel měl být poslední. Způsob
nazírání, všímající si zvláště věcí pomíjivých, je
26
dobrým prostředkem k povzbuzení utlačovaných.
I ta, že v každé věci a v každé situaci se objevuje
a narůstá rozpor, je něco, co je třeba vítězům stovět
před oči. Takovému způsobu nazírání (jako při
dialektice, při učení o plynutí věcí) se lze naučit
při zkoumání věcí, které vládnoucím nějakou dobu
unikají. Tohoto způsobu nazírání lze použít v biologii
nebo v chemii. Ale i při líčení osudů nějaké
rodiny možno se mu naučit, aniž vzbudíme přílišnou
pozornost. Závislost každé věci na mnoha jiných,
které se stále mění, je myšlenka nebezpečná
diktaturám a může se vyskytovat v rozličných podobách,
aniž by policii dala možnost zasáhnout.
Dokonalý popis všech okolnosti a procesů, jimiž
je postižen muž, který si otvírá trafiku, může být
tvrdým úderem proti diktatuře. Každý, kdo trochu
přemýšlí, přijde na to, proč. Vlády, které vedou
masy lidi do bídy, musí zabránit tomu, aby lidé
v bídě myslili na vládu. Mluví mnoho o osudu.
Osud, ne oni. zavinil nedostatek. Kdo se pídí po
příčině nedostatku. je zatlačen dřív, nežli norazí
na vládu. Ale je možno vystupovat proti tlachům
o osudu všeobecně; je možno ukázat, že člověku
připravují osud lidé.
Ta se dá udělat opět různým způsobem. Může se
např. vyprávět historie selské usedlosti. třeba
islandského dvorce. Celá vesnice mluví a tom, že
na tamta hospodářství lpi prokletí. Hospodyně
skočila do studně. hospodář se oběsil. Jednoho
dne je svatba, hospodářův syn se žení s dívkou,
která přináší do manželství několik polí. Prokletí
dvorce pomine. Vesnice není v posuzováni tohoto
šťastného obratu jednotná. Jedni jej přičítají radostné
povaze mladého sedláka, druzí polím. kte·
rá dostala mladá selka věnem a s nimiž je dvorec
teprve životaschopný. Ale i v pouhé básni líčící
krajinu lze něčeho dosáhnout, totiž když se do
přírody vtělí věci vytvořené člověkem.
Je Autně třeba lstivosti, chceme-Ii šířit pravdu.
27
shrnutí
Velkou pravdou naší epochy (jejímž poznáním sice
ještě není pomoženo. bez jejíhož poznóní však
nelze najít žádnou jinou důležitou pravdu) je ta.
že náš světadíl upadá do barbarství, protože se
násilím zachovává soukromé vlastnictví výrobních
prostředků. Co je platno psát něco odvážného,
z čeho vyplývá. že stav, do něhož klesáme, je barbarský
(což je pravdo), není-Ii jasné, proč do tohoto
stavu upadáme? Musíme říci. že lidé jsou
mučeni, protože mají být zachovány vlastnické
poměry. Samozře1mě, když to řekneme. ztrotfme
mnoho. přátel, kteří jsou proti mučení, protože
věří, že vlastnické poměry by mohly zůstat zachovóny
i bez mučení (což není pravda).
Musíme říkat pravdu o barbarských poměrech
v naší zemi, aby se mohlo udělat to, Co je zahladí,
tatiž ta, čím se změní vlastnické poměry.
Dále to musíme říkat těm, kteří vlastnickými potněry
nej'Jíc trpí a mají na jejich změně nejvíc zájmu,
dělníkům a těm, které k nim můžeme přivést
jako spojence, protože vlastně také nevlastní vý_
robní prostředky, i když se podílejí na ziscích.
A musíme za páté užívat lstí.
_A všech těchto pět obtíží musíme řešit v jedné
a téže době, neboť nemůžeme zjistit provdu o barbarských
poměrech, aniž bychom přitom myslili
na ty. kteří jimi trpí. A zatím co neustále setřásajíce
jakoukoli podabu zbabělosti hledóme pravdivé
souvislosti se zřetelem k těm, kdo jsou ochotni
použít svých vědomostí, musime myslet ještě
i na to. jak jim podat pravdu tak, aby mohla být
v jejich rukou zbraní, a zóroveň tok lstivě, aby to
nepřítel neobjevil a nepřekazil.
Tolik se žádá, když se chce. aby spisovatel psal
pravdu.
28
divadlo zábavné
nebo naučné?
Mluvilo·li se před někoJika lety o moderním divadle.
uvádělo se divadlo moskevské, newyorské
a berlínské. Možná, že se ještě mluvilo o té či oné
inscenaci Jouvetově v Paříží nebo Cochronově
v Londýně nebo o představení Dybuka inscenovaném
Habimou, která vlasfně také patří k ruskému
divadlu, neboť jejím režisérem byl Vachtangov;
ale v podstatě existovala, pokud jde o modernu,
jen tři hlavní divadelní města.
Ruská, americká a německá divadla se od sebe
velice lišilo, byla si však podobná tím, že byla moderní,
to znamená, že zaváděla technické a artistní
novoty. V jistém smyslu docházelo dokonce
k podobnostem ve stylu - asi proto, že technika
je internacionální (nejen to z techniky, co jeviště
bezprostředně potřebuje, nýbrž i to, co má na ně
vliv, jako na příklad film) a že šlo o velká pokroková
města ve velkých průmyslových zemích. V nedávné
době se zdálo, že v zemích raného kopitalísmu
je na vedoucím místě divadlo berlínské. To,
ca je modernímu divadlu společné, našlo v něm
na něja,kau dobu nejsilnější a prozatím nejzralejší
vyjádření.
Poslední fází berlínského divadla, které v ní - jak
jsme řekli - ukázalo v nejčistší podobě jen vývo­
29
30
jovou tendenci moderního divadla, byla ta" zvané
epické divadlo. Všechno, čemu se říkalo časová
hra nebo Piscatorova scéna nebo didaktická hra,
patří k epickému divadlu.
epické d;yadlo
Mnohým se zdálo, že termín .epické divadlo· je
protimluv. protože epická a dramatická forma
přednesu fabule se podle Aristotelova vzoru po~
važovaly za diametrálně odlišné. Rozdíl mezi oběma
formami se rozhodně nespatřoval jen v tom,
že jedna byla předváděno živými lidmi a druhá
používalo knihy - epická dílo. na příklad Homérovo
nebo středověkých pěvců, uváděla se rovněž
jako divadelní představeni o přiznává se, že dramata,
no příklad Goethův Faust nebo Byronův
Manfred, dosahovala největšího účinu v knižní pa~
době -, rozdíl mezi dramatickou o epickou formou
spatřoval se už podle Aristotela v různém způsobu
stavby, o jejíchž zákonech se pojednávalo ve dvou
různých odvětvích estetiky. Způsob stavby byr zá~
vislý na různém způsobu. jímž se dílo nabízela
publiku, jednou prostřednictvim jeviště, jindy prostřednictvím
knihy, ale nezávisle na tom existovala
pak ještě .dramatičnost· i v epických dílech
a .epičnost- i v dílech dramatických. Buržoasni
román rozvíjí v minulém století poměrně mnoha
.dramatičnasti·, o rozuměla se tím značná soustředěnost
fabule, to, že jeji jednotlivé části spolu
úzce souvisí. Znakem .dramatičnasti" byla jistá
vášnivost přednesu, vypracování mocného střetnuti
sil. Epik Doblin ta znamenitě charakterísoval, když
řekl, že epiku můžeme na rozdíl od dramatiky tak
řikajíc rozstřihat nůžkami no jednotlivé kousky:
ty kousky však zůstanou naprosto životaschopné.
Nebudeme zde rozebírat, proč rozdíly mezi epikou
o dramatikou, které se dlouho považovaly za nepřeklenutelné,
pozbyly strnulosti, postačí, poukážeme-Ii
no to. že už technické vymoženosti notaHk
zdokonalily jeviště, že se do dramatických produkcí
mohly včlenit vyprávěcí prvky. Možnost projekce,
větší proměnitelnosti jeviště pomocí motorisoce,
mm zdokonalily jevištní výzbroj; stalo se tak v do~
bě, kdy nejdůležitější děje mezi lidmi už se nedaly
zpodobovat tak jednoduše, to jest personifíkocí
hybných sil nebo podřízením osob neviditelným,
metafysickým silám.
Pro pochopeni těchto dějů bylo nyní třeba široce
O ..významně- uplatnit okolní svět. v němž lidé
žHi.
Dasovadní drama tento okolní svět ovšem už ukázalo.
ne však jako samostatnou složku, nýbrž jen
z hledíska ústřední postavy dromatu. Vyvstat
z toho. jak na něj hrdina reagoval. Bylo jej vidět
asi tak, jak můžeme vidět no vodní hladině bouři:
lodi rozvinuji plachty a plachty se dmou. Ale
v epickém divadle měl se teč okolní svět objevit
samostatně.
Jeviště začalo vyprávět. Spolu se čtvrtou stěnou
nechyběl už vypravěč. Stanovisko k udólostem na
jevišti nezaujímalo jen pozadí. připomínajíc na
velikých tabulích jiné současné udólosti no jiných
místech, dotvrzujíc nebo vyvracejíc výroky osob
promítanými dokumenty. doplňujíc obstraktní roz·
hovory smyslově pochopitelnými. konkrétními ciframí.
dávajíc plastickým. ale významově nejasným
událostem k dísposici cifry o citáty - ani herci
neprovedli úplně svou proměnu. ale zachovali si
odstup od postavy, kterou představovali. bo oči·
vidně vyzývali ke kritice.
V žádném směru se divákovi nodále neumožňovalo.
aby se prostým vcítěním do dramotických
postav oddal bez kritiky (a prakticky bez důsledků)
svým zážitkům. Představení dóvalo lótky o jevy na
paspas odcizovacímu procesu. Bylo to odcizení. jakého
je třeba. aby člověk pochopil. Při všem .samozřejmém-
se od pochopení prostě upouští.
Ca bylo .přirozené", musilo teď být něčím nápod~
né. Jenom tak mohly jasně vystoupit zákonitosti
příčiny o následku. Jednání lidí musilo být záro­
3l
32
veň takové a zároveň musilo mít schopnost být

jiné.

To byly veliké změny.

Divák dramatického divadla říká: Ano, to už jsem

také tak cítil. - Takový jsem. - To je jen přiro~

zené. - Tak tomu bude vždycky. - Utrpení tohoto

člověka mnou otřásá, protože pro něho není vý.

chodiska. - Je to veliké umění: všechno je tam

samozřejmé. - Pláči s těmi, co pláčou, směji se
s těmi, co se směji.
Divák epického divadla říká: Tak bych nebyl mys~
lil. - Tak se to nesmí dělat. - To je nesmírně nápadné,
téměř neuvěřitelné. - To musí přestat. Utrpení
tohoto člověka mnou otřásá, protože pro
něho snad přece jen existuje východiska. - Je to
veliké umění: nic tam není samozřejmé.- Směji se
.nad těmi, co pláčou, pláči nad těmi. <:o se smějí.
naučné diwadlo
Scéna začala pusobit naučně.

Olej, inflace, válka, sociální boje, rodina, nábo­

ženstvi, pšenice, obchod s jatečným dobytkem

staly se předmětem divadelního představení.

Chóry poučovaly diváka o neznámém stavu věcí.

Filmové montáže ukazovaly události z celého světa.
Projekce přinášely statistický materiál. Tím, že
..pozadí" vystoupilo do popředí, bylo jednání lidí
vystaveno kritice. Ukázalo se chybné jednóní i jednání
správné. Ukázali se lidé, kteří věděli, co
činí, a lidé, kteří to nevěděli. Divadlo stala se
zóležitostí filosofů, ovšem takových filosofů, kteří
si přáli svět nejenom vysvětlovat, nýbrž i změnit.
Filosofovala se tedy; učila se tedy. A kde zůstalo
pobavení? Posadili nás opět do škamen, zacházeli
s námi jaka s analfabety? Měli jsme se podrobovat
zkouškám, získávat vysvědčení?
Padle obecného názoru je podstatný rozdíl mezi
učením a zábavou. To prvé je bezpochyby užitečné,
ale jen to druhé je příjemné. Jest nám tedy
obhajovati epické divadlo proti podezření, že to
musí být nanejvýš nepříjemná, neradostná, ba
namáhavá záležitost.
Nuže, můžeme vlastně jen říci, že protiklad mezi
učením a zábavou nemusí být žádným přírodním zákonem,
že netrval od věku a nemusí trvat navěky.
Učení, jak je známe ze školy, z přípravy k povolání
atd., je bezpochyby pracná záležitost. Ale mějme
na my.sli i to, za jakých okolností a za jakým účelem
probíhá.
Je to vlastně koupě. Vědění je taHka zboží. Získávó
se za účelem dalšího prodeje. Všichni, kdo odrostli
školní lavici, musí se věnovat učení tak říkajíc
ve vší tajnosti; neboť kdo připouští, že se
musí ještě něčemu přiučit, znehodnocuje se, jako
by toho věděl příliš málo. Nadto je prospěšnost
učení velmi omezena faktory, které se vymykají
vůli toho, kdo se učí. Je nezaměstnanost, před niž
nechrání žádné vědění. Je dělba práce, která znevažuje
a znemožňuje universální vědomosti. Učením
se namnoze lopotí ti, kteří se už nijak jinak
nemohou dostat dál. Je mála takového vědění,
které opatřuje moc, ale je mnoho vědění, které si
lze opatřit pouze mocí.
V rozličných vrstvách národa hraje. učeni velmi
rozličnou roli. Jsou vrstvy, které si zlepšení poměrů
nedovedou představit; poměry se jim zdají pro
ně sdostatek dobré. Ať se ta má s petrolejem jak.
kali: vydělávají na něm. A: mají už přece jen svó
léta. Sotva je čeká přespříliš let dalších. Nač se
pak ještě mnoha učit? Své poslední slova už vyřkli.
howg.
Ale jsou také vrstvy, které "se k tomu ještě nedostaly",
které jsou nespokojeny s poměry, mají
o učení obrovský praktický zájem, bezpodmínečně

se chtějí orientovat, vědí, že bez učení jsou ztra­

ceny - to jsou nejlepší a nejnáruživější žáci. Ta­

kové rozdíly existují i pro země a pro národy. Ra­

dost z učení závisí tedy na mnohém; přesto se lze

učit s chutí, radostně a bojovně.

Kdyby takové zábavné učení neexistovalo. divadlo

by při celé své struktuře nebylo s to učit.

33
----- - --.. ---_...•
Divadlo zůstane divadlem, i když je divadlem na·
učným. a pokud je dobrým djvadlem, je zábavné.
divadlo a věda
Ale co má věda co dělat s uměními' Víme docela
dobře, že věda může být zábavná. ale ne všechno,
ca je zábavné. patří na divadlo.
Když jsem poukazoval na nedocenítelné služby.
které může moderní vědo. je-Ii spróvně použita.
prokázat umění, zvláště divodlu, musil jsem častokrát
vyslechnout, že umění o věda jsou dvě úcty!-ladné.
ale zcela rozličné oblasti lidské činnosti.
Taje ovšem strašlivě otřepaná fráze a člověk
udělá dobře, když vždycky rychle ujistí, že je to
zcela správné, tak jako většina otřepaných frází.
Umění o věda působí velmi rozličným způsobem,
budiž. Přesto musím doznat, ať to zní sebehůř, že
bych se jaka umělec bez užití některých věd ne·
obešel. Ta možná vzbudí u mnohých vážné pochyb.
nosti o mých uměleckých schopnostech. Jsou
zvyklí vidět v básnících jedinečné, poněkud ne·
přirozené bytosti, které s jistotou vpravdě božskou
poznávají věci, jež druzí mohou poznat jen s velkým
úsilím a s nadměrnou pílí. Je ovšem nepři.
jemné. musíme-Ii přiznat, že nepatříme k těmto
vyvoleným. Ale přiznat to musíme. Musíme také
odmítnout. že tyto doznané vědecké snahy jsou
jen prominutelná vedlejší zaměstnání, vykonávaná
ve chvílích odpočinku, po práci. Je přece známo,
že i Goethe provozoval přírodní vědy, Schiller
historii; předpokládáme vlídně, že to byl jakýsi podivínský
vrtoch. Nechci ty dva jen tak obvinit, že
tyto vědy potřebovali pro svou básnickou činnost,
nemají mi být omluvou. ale musím říci, že vědy potřebuji.
A musím dokonce přiznat, že se dívám ne·
vraživě na všelijaké lidi, o nichž vím, že nejsou na
výši vědeckého pozná-ní, ta jest. že zpívají, jako zpívá
pták. nebo jak si lidé představují, že pták zpívá.
Tím nechci říci, že odmítám hezkou báseň o tom,
34
jak chutnó treska, nebo a potěšení z plavby jen
proto, že její autor nestudoval gastronomíí nebo
nautiku. Ale myslím si, že lidé, kteří nepoužiji všech
pomůcek, aby porozuměli ve.lkým spletitým událostem
ve světě, nemohou je dostatečně poznat.
Předpokládejme, že chceme zpodobit velké vášně
nebo události, které ovlivňují osudy národů. Za
takovou vášeň považuje se dnes třeba touha po
moci. Dejme tomu, že nějaký básnik by tuto touhu
•pocítil", že by chtěl ukázat cestu nějakého člověka
k moci - jak sí má osvojit svrchavoně složitý
mechanismus, v jehož nitru se dnes a moc bojuje?
Je-Ii jeho hrdina politik, jakými cestami jde poli.
tika, je-Ii obchodník, jakými cestami jdou obchody?
A pak jsou ještě básníci, které naplňuji vášnivým
zájmem mnohem spíše než jedincova touha po
moci próvě obchody a politi,ka! Jak si mají osvojit
potřebné znalosti? Tím, že budou chodit s očima
otevřenýma, získají si sotva sdostatek zkušeností,
a to by bylo vždycky ještě víc, než kdyby v roztomilém
šílenství očima jen kouleli! Založení novin
jako Volkischer Beobachter nebo obchodu jako
Standard Oil je dosti komplikovaná záležitost, a nikdo
člověku tyhle věci jen tak beze všeho nepověsí
na nos. Důležitá oblast pro dramatiky je psychologie.
Předpokládá se, že ne·1i už obyčejný člověk,
tak určitě básník by měl být bez dalšího poučení
schopen vypátrat příčiny, které člověka dohánějí
k vraždě, že by měl .sám ze sebe" umět podat
obraz a duševním stavu vraha. Předpokládá se, že
v takovém případě stačí pohlédnout do sebe
sama, a pak existuje ovšem také fantasie ...
Z řady příčin nemohu se už oddat této příjemné
naději, že bych tomu mohl příjít na kloub tok pohodlně.
Nemohu již sám v sobě najít všechny
pohnutky, které se podle novinóřských a vědeckých
zpráv u lidí zjišfuji. Tak jako obyčejný soudce při
odsuzování nemohu si ani já tak snadno udělat
dostačující obraz o duševním stavu vraha. Moder~
ní psychologie od psychoanalysy až k behaviorismu
mi zajišfuje znalosti, které mi dopomáhají
,. 35
36
ke zcela jinému posouzení případu, zvláště beru-Ii
ohled na výsledky sociologie a na ekonomii
a nepustím-Ii ze zřetele historii. R.ekne se: To se
ale zkomplikuje. Musím odpovědět: Je to komplikované.
Možná, že se dáte přesvědčit a budete
souhlasit se mnou v tom, že spousta literatury je
notně primitivní, ale přece se velmi ustaraně
zeptáte: Nestane se pak z takového večera v divadle
záležitost naprosto stísňující? Odpověď zní:
Ne.
Ať vězí v básnickém díle sebevíc vědění, musí se
zcela přeměnit v báseň. Zužitkování věd ukájí totiž
právě tu rozkoš, kterou poskytuje poesie. Ovšem
i když neukájí onu rozkoš, která je ukójena vědou,je
přece jen zapotřebí jisté záliby pronikat do věcí
hlouběji, jisté touhy po zvládnutí světa, chceme-Ii si
v době, která je právě dobou velkých objevů a vynálezů,
zajistit požitek z jejíoh básnických děl.
je snad epické divadlo

Dm orá I nim úst a v e m" f

Podle Fridricha Schillera má být divadlo morálním
ústavem. Když Schiller vyslovil tento požadavek,
sotva mu napadlo, že by mohl tím, že bude z jeviště
moralisovat, vyhnat publikum z divadla.
V jeho době nemělo publikum vůči moralisování
žádných námitek. Teprve později mu spílal Fridrich
Nietzsche, že je sčckingenským trubačem morálky.
Zabývat se morálkou byla pro Nietzscha kormutlivá
záležitost, Schiller ji shledával skrz naskrz radostnou.
Neznal nic, co by ho bavilo a uspokojovalo
víc nežli propagování ideálů. Měšťanstvo
tehdy začalo formovat ideje národa. Zařídit si
svůj dům, chválit svůj vlastní klobouk, vystavovat
účty je velice radostné. Naproti tomu mluvit
o zchátralosti svého domu, musit svůj starý klobouk
prodat, platit účty je opravdu kormutlivó
záležitost, a tak viděl o století později celou věc
Fridrich Nietzsche. Nemohl přijít na jméno mo.
rálce a tedy ani prvému Fridrichovi.
I proti epickému divadlu se mnozí obrátili s tvrze.
ním, že je příliš moralistické. Při tom se u epického
divadla vyskytovaly morální úvahy teprve na druhém
místě. Chtělo méně moralisovat 9 více studovat.
Ovšem, studovalo se, a pak následoval
nepříjemný konec: morálka příběhu. Nemůžeme
přirozeně tvrdit, že jsme se dali do studia z čiré
chuti po vědění a bez jiné zjevnější pohnutky a že
jsme pak byli výsledky svého studia zcela překvapeni.
Byly bezpochyby některé bolestné nesrovnalosti
ve světě okolo nás, těžko snesitelné poměry,
a to poměry, které bylo těžko snést nejenom na
základě morálních úvah. Hlad, zimu a útlak snáší
člověk těžce nejenom na základě morálních úvah.
Nebylo také účelem našeho zkoumání vzbudit toliko
morální pochybnosti proti jistým poměr~m
(přestože k takovým pochybnostem mohlo snadno
dojít, byť ne u všech posluchačů - k takovým pochybnostem
docházelo na příklad zřídkakdy u těch
posluchačů, jimž z takových poměrů plynul zisk!).
účelem našeho zkoumání bylo vypátrat prostředky.
které by ony těžko snesitelné poměry mohly odstranit.
Nemluvili jsme totiž jménem morálky,
nýbrž jménem poškozených. To jsou vskutku dvě
věci, neboť často se poškození právě odkozují na
morólku a říká se jim, že se musí se svou situací
smířit. Pro takové moralisty existují lidé pro morálku,
a ne morálka pro lidi.
Přesto se z toho, co bylo řečeno, snad pozná, jak
dalece a v jakém smyslu je epické divadlo morálním
ústavem.
muze se epické divadlo
provozovat všudef
Z hlediska stylu není epické divadlo nic obzvláště
nového. Svým výstavním rázem a svým zdůrazněním
37
38
artistních prvků je příbuzné prastarému asijskému
divadlu. Naučné tendence měla stejně tak středověká
mystéria jako klasické španělské nebo jesuitské
divadlo.
Tyto divadelní formy odpovídaly jistým tendencím
své doby o s nimi i zapadly. I moderní epické divadlo
je spjato s určitými tendencert:'li. Rozhodně
se nemůže provozovat všude. Většina velkých národů
dnes nemá sklon k tomu, vysvětlovat své problémy
v divadle. Londýn, Paříž, TokiQ a Rím moji
svá divadla ke zcela jiným účelům. Jenom na málo
místech a ne nadlouho byly dosud okolnosti příznivé
epickému naučnému divadlu. V Berlíně fošismus
vývoj takového divadla energicky zarazil.
Kromě určitého technického standardu je tu předpokladem
mocné hnutí v sociálním životě, hnuti,
které má zájem na svobodném vysvětlování životních
otázek proto, aby se řešily, a umí tento zájem
hájit proti všem protichůdným tendencím.
Epické divadlo je nejširší a nejdalekosáhlejší pokus
o velké moderní divadlo a musí překonot veškeré
obrovské obtíže, které musí překonávat
všechny životné síly v oblasti politiky, filosofie, vědy
a umění.
zcizujíci efekty
v čínském hereckém umění
V následujících řádcích chci stručně upozornit no
použití zcizujícího efektu ve starém čínském herec~
kém umění. Tohoto efektu použilo se naposledy
v Německu při pokusech o epické divadlo, a to na
hrách nearistotelovské dramatiky (nespočívající na
vciťováni). Jde tu o pokusy hrát tak, aby se di.
vókovi zobránilo toliko se vciťovat do postav hry.
Přijeti nebo odmítnutí jejich výroků nebo činů by
se mělo odehrávat v divákově vědomí, nikoli jaka
dosud v jeho podvědomí.
S pokusem zcizit publiku představovoné děje můžeme
se no primitivním stupni setkat již u divadelních
a výtvarných produkcí na starých lidových
jarmarcích. Při mluvě cirkusových klaunů a ·při
malováni jarmarečních obrázků se používá aktu
zcizování. Reprodukce obrazu .Útěk Karlo Smělého
po bitvě u Murtenu-' která se ukazuje na
mnoha německých jarmarcích, je namalováno jistě
nedostatečně, avšak akt zcizení, jehož je zde
dosaženo (o jehož originál nedosahuje), rozhodně
nevděčí za svůj vznik reproducentově neschopnosti.
Zcela vědomě jsou prchající vojevůdce, jeho
kůň. jeho družina a krajina namalováni tak, že
vzniká dojem mim o řád n é události, překvapující
kotastrofy. Malíř i při své neschopnosti vý­
39
I
~n
borně uplatňuje moment překvopení. Odiv vede "!' nezdá se mu něčím, co by mohlo porušit ilusi.
jeho štětec.

I staré čínské herecké umění zná zcizující efekt

o používá ho velmi rafinovaně. Víme, že čínské
divadlo pracuje se spoustou symbolů. Tak generál
má třeba no rameni praporečky a má jich tolik,
kolika plukům velí. Chudobo je naznačeno tok, že
na hedvábí rouch jsou nepravidelně přišity ústřižky
v jiných barvách, ale rovněž hedvábné, které
znamenají záplaty. Charaktery se označují určitými
maskami, tedy prostě pomolováním. Jistá gesto
oběma rukama představují násilné otvírání dveří
atd. Jeviště samo zůstává beze změny, během hry
se však na ně přináší nábytek. To vše je odedávna
známo o sotva se toho dá použít jinde.
Není nikterak snadné porušit zvyklost, podle níž
se umělecká produkce chápe jako celek. Tokové
porušení je však nutné. chceme-Ii z mnoho efektů
studovat právě jediný. Zcizujícího efektu se na
čínském divadle dosahuje takto:
Cinský umělec především nehraje tok, jako by
kromě tří stěn. které ho obklopuji, existovalo ještě
i čtvrtá. Dóvá najevo, že ví. že se lidé na něho
dívají. To ihned odstraňuje jistou ilusívnost evropských
jevišf. Publikum už se nemůže oddávat ilusi.
že je neviděným divákem události. která se skutečně
právě odehrává. Tím se stává zbytečnou
celá bohatě rozvinutá technika evropského jeviště.
která slouží k utajení toho. že scény jsou postaveny
lak, aby je publikum mohla pohodlně sledovat.
I herci. stejně jako akrobati. volí si zcela
zjevně tokové posice, které je nejlépe vystavují
zraku publika. Další opatření: umělec přihlíží sám
sobě. Když třeba představuje oblak o předvádí•.
jak se nenadále vynoři, jak měkce a prudce narůstá,
jak rychle o přece poznenáhlu se mění, pohlédne
občas na diváka, jako by chtěl říci: Není.
tomu přesně tak? Ale pohlédne i no své vlastní
paže a nohy, vede je, zkouší je, nakonec je snad
i pochválí. Zřetelný pohled na podlahu, odměřeni
prostoru, který má pro svou produkci Je. disposici,
40
Umělec odděluje lak mimiku (zpodobeni pohledu)
t od gestiky (zpodobeni oblaku), ale gestika tím nic
neztrácí, neboť držení tělq zpětně působí na tvóř.
zcela jí propůjčuje svůj výraz. Ted' má výraz dokonalé
zdrženlivosti, ted' výraz úplného triumfu II Umělec použil svého obličeje jako prázdného
listu, jejž může popsat gestus těla.
Umělec se snaží na divóka působit cize, ba překvapivě.
Dosahuje toha tím, že soma sebe a své
produkce pozoruje s odstupem. Tak se věci, které
předvádí, znevšedňují. Koždadenní věci pomocí
tohoto umění přestóvají být něčím samozřejmým.
Ukazuje se, jak mladá žena, rybóřova dcera, vesluje
v člunu. Stojí a řídí neexistujíci člun malým
veslem, které jí sahá sotva po kalena. Ted' se
proud zrychluje, ted' je obtížnější udržet rovnováhu.
ted' je v zótoce a vesluje poněkud liknavěji.
Nuže, tak se žádný člun neřídí. Ale zdá se, že tato
plavba je historická, je opěvovóna v mnoha písních,
je to neobvyklá plavba, každý o ní ví. Každý
z pohybů této slavné dívky je asi zachycen na
obrazech, každý zákrut řeky byl dobrodružstvím,
všichni ta znají, i onen říční zókrut je známý.
Tento divókův pocit je vyvolán umělcovým postojem:
tento postoj dopomohl této plavbě k proslavenosti.
Scéna nám připomněla cestu do Budějovic
v Piscotorově provedení Dobrého yojáka
SYejka. Třídenní Svejkovo putování za slunka i za
měsíce na frontu, kam se kupodivu nedostane.
bylo nazíráno naprosto historicky. jaka událost
neméně pamětihodná než třeba Nopoleonovo tažení
do Ruska v roce 1812.
Když umělec pozoruje sám sebe. což je umělý
a umělecký akt sebeodcizení, nedovolí divákovi
vcítit se natolik. že se zcela zřekne sebe sama,
a vytváří velkolepý odstup od událostí. Od divákova
vcítění se tu však přesto neupouští. Divák se
vciťuje do herce jako do pozorovatele: tak se
kultivuje jeho pozorovací. divácký postoj.
Západnímu herci se zdá, že čínští umělci hrají
41
I
42
' LI d • N • b ., k' d' dl "k I ff
ve mI Cr! a ne. e ze y se cms e lva o Zrl a o I	 rovat už jen jisté vnější znaky postoje a spádu hlasu
toho druhého, načež se účinek u publika hrozi­znázorňování citů! Umělec znázorňuje veliké vóš~ I
ně, ale jeho přednes pří tom zůstává klidný.
V okamžicích hlubokého vzrušeni předstovovoné
osoby dá si umělec mezi rty pramen vlasu a pře.
kousne jej. Ale je to ritus. jakákoli eruptivnost
tomu chybL Jde jasně o opakovaní události jiným
člověkem, o ličení, ovšem skrz noskrz umělecké.
Umělec ukazuje: tento člověk je zbaven smyslů,
a naznačí vnější znaky takového slovu. Tak se
vyšinutí vhodně vyjádří - možná že je to j nevhodné.
nikoli viok pro jeviště. V každém případě si
umělec z mnoho možných znaků vybral znaky
obzvláštní. zjevně po zralé úvaze. Vztek liši se
samozřejmě od nevole, nenávist ad odparu. láska
ad sympatie, ale rozličná hnutí citu se znázorňují
úsporně. Dojem chladu tkví v tom, že se herec
zmíněným způsobem distancuje od postavy, kterou
představuje. Chráni se udělat z jejích pocitů
pocity diváků. Nikdo není znásilňován jednotlivcem,
kterého herec představuje: není ta divák
sám, je to jeho soused.
Západní herec dělá vše, aby svého diváka přivedl
co možná nejblíže k znázorňovaným dějům a k znázorňované
postavě. Proto ho nutí, aby se do něha,
do herce, vciťoval, a používá veškeré své síly, aby
se sám co možná beze zbytku přeměnil v jiný typ,
v typ představavané osoby. Zdařila-Ii se přeměna
beze zbytku, jeho umění se tok zhruba vydalo ze
svého kapitálu. Je-Ii už jednou představavaným
bankovním pokladníkem, lékařem nebo vojevůdcem,
stačí mu na jevišti právě tok málo umění
jaka bankovním u pokladníkovi, lékaři nebo vaje~
vůdci "v životě".
Tento akt úplné přeměny je ostatně velice pracný.
Stanislavskij uvádí řadu uměleckých prostředků.
celý systém, s jehož pomoci se lze vždy znovu, při
každém představení vnutit do toho, čemu říká
creotive mood, to jest tvůrčí rozpoložení. Herci se
totiž obvykle nodlouha nepovede, aby se opravdu
cítil jako ten druhý, vyčerpaně začínó brzy kopívě
oolabuje. To tkví bezpochyby v tom, že vytvoření
postavy bylo .intuitivním", tedy temným aktem,
který se odehrával v podvědomí, a podvědomí se
dá velmi špatně regulovat: má tak říkajíc špatnou
paměf.
~ínský umělec nezná tyto obtíže. zříkó se úplné
přeměny. Předem se omezuje na to, že bude před~
stavovanou postavu toliko. citovat. Ale s jakým
uměním to dělá I Používá jen minima iluse. Co
ukazuje, stojí za podívanou i člověku, který tomu
nerazu.mí. Který západní herec starého ražení
(s výjimkou toho či onoho komiko) by byl s to
ukázat - ve smokingu, ve světnici bez zvláštního
osvětlení, obklopen odborníky - základní prvky
sv,éha hereckého ~mění tak jako čínský herec Mei
Lan-fang'? Třeba jak král Lear rozděluje dědictví
nebo jok Dthello nolézá kopesnik? Vypodol by
jako jarmareční kouzelník, který ukazuje své trikya
nikdo už pak nikdy nechce zhlédnout tento kouzelnlcký
kousek. Herec by jen ukázal, jak se předstirá,
Hypnosa by odpadla, a zbylo by jen pár
liber špatně zamíchané mimiky, narychlo smíchané
zboží pro prodej v temnu, spěchajícím zákazníkům.
Samozřejmě by žádný západní umělec takovou
podívanou neuspořádal. Kde by zůstala posvátnost
umění'? Kde mystika proměny'? Vyzdvihuje,
že všechno, ca dělá, dělá bezděčně. Pozbylo by to
jinak své ceny. Srovnání s asijským hereckým uměním
ukazuje celé ta kněžaurství, v jehož zajetí je
dosud naše umění. Pro naše herce je ovšem stále
obtížnější provádět mystérium úplné proměny, paměť
jejich podvědomí je slabší a slabší, a jen výjimečně
se ještě géniovi podaří načerpat pravdu
ze znečištěné intuice příslušníka třídní společ­
nosti.
Pro herce je obtížné a úmorné vyvolávat v sobě
každý večer určité emoce nebo nálady, naproti
tomu je jednodušší předvést vnější příznaky, které
tyto emoce provázejí nebo ohlašují. Přenášení
43
44
těchto emocí na diváka, emocionální nákaza, pak
ovšem jen tak beze všeho neplatí. Nastupuje zdzující
efekt, a to nikoli v podobě vyloučení všech
emocí, nýbrž v podobě emocí, které se nepotře
bují krýt s emocemi představavané osoby. Při pohledu
na zármutek může divák pociťovat radost,
při pohledu na zuřivost může paci(ovat zhnuseni.
Mluvíme-Ii zde o předvádění vnějších příznaků
emocí, nemyslime takový přednes a takový výběr
příznaků, aby přece jen došlo k emocionální nákaze.
protože herec přece jen ještě v sobě vyvolal
emoce, které měl znázornit. totiž předvedením
jejich vnějších příznaků: tím, že zesílí hlas, zadrží
dech a napne krční svalstvo, takže se mu krev nahrne
da hlavy, může v sobě herec snadno vyvolat
vztek. V tomto případě se efekt přirozeně nedostaví.
Naproti tomu vznikne, když herec na určitém
místě bez přechodu ukáže nesmírně bledou tvář;
dos.áhne toho mechanickou cestou: schová tvář
do dla·ni, v nichž má bílé líčidla. Vystavuje-Ii herec
v téže chvíli na odiv zdánlivě klidné chování, pak
jeho úlek právě na tomto místě (na základě této
zprávy nebo tohoto odhalení) vyvolá zcizující efekt,
"efekt Z". Hrát takto je zdravější, a jak se nám
zdá, i více hodno mY5lící bytosti, žádá si to hluboké
znalosti lidí a životní moudrosti a bystrého
pochopeni toho, co je společensky důležité. I zde
samozřejmě probíhá tvůrčí proces: je vyššího druhu,
protože je vyzdvižen do sféry vědomí.
Podmínkou "efektu Z" ovšem nikterak není nepfirozené
hraní. Za nic na světě tu nesmíme pomyslet
na běžnou stylisaci. Naopak, vyvolání ..efektu Z·
je přímo závíslé na lehkosti a přirozenosti před.
nesu. Jenomže herec při přezkoušení pravdivosti
svého přednesu (nultné ta operaci, která dělá Stanislavskému
v jeho systému velké těžkasti). není
odkázán jen na své "přirozené cítění'": srovnáním
se skutečnosti (mluví tak opravdu vzteklý člověk?
sedá si tak postižený?) může být kdykoli opravován
jinými osobami, tedy z vnějšku, Hraje tak. že
téměř po každé větě by mohl následovat úsudek
publika, že téměř každé gesto podléhá schválení
publika.
Cínský umělec není v tronsu. lze ho v každém okamžiku
přerušit. "Nevypadne" z role. Po přerušení
bude pokračovat ve své produkci no tom místě,
kde byl přerušen. Není to "mystická tvůrčí chvíle",
v niž ho rušíme: když předstoupí před nás na
jeviště, je se svým výtvorem už hotov. Nemá nic
proti tomu, když se kolem něha během hry dělají
přestavby. Přičinlivé ruce mu naprosto veřejně podávaji,
ca ke své produkci potřebuje. Při Mei lanfangově
scéně umírání divák sedící vedle mne vykřikl
úžasem nad jedním umělcovým gestem.
Několik diváků před námi se pohoršeně otočilo
a zasyklo. Chovali se. jako by byli přítomni skutečnému
umírání skutečné chudé dívky. Jejich chováni
bylo možná správné při evropském divadelním
představení, ale nevýslovně směšné při čínském.
"Efekt Z" se u nich minul účinkem.
Není tak docela snadné vidět v .efektu Z" čínského
hereckého umění přenosný technický prvek (umělecký
pojem odlučitelný od čínského divadla). Cínské
divadlo se nám zdá neobyčejně preciózní, jeho
zobrození lidských vášní schematické. jeho koncepce
společnosti strnulá o chybná, nic z tohoto
velikého umění nezdá se nám na prvý pohled použitelné
pro realistické a revoluční divadlo. Motivy
a cíle ..efektu Z" jsou nám naopak cizí a podezřelé.
Vidíme-Ii hrót Cíňany. je už především obtížné
zbavit se pocitu cizoty, který v nás Evropanech
vzbuzují. Musíme sl tedy umět představit. že dosahují
.efektu Z· i u svých čínských diváků. Ale nesmí
nás ani rušit, což je daleko obtížnější. že čínský
herec, i když vyvolává dojem tajuplnosti. se zřejmě
nesnoží nám nějaké tajemství odhalít. Tajemství
přírody (zvláště lidské) považuje za svá tajemství.
nedovolí nikomu nahlédnout, jak vytváří přírodní
jev; příroda jemu, který už ten jev předvádí. také
ještě nahlédnout nedovoluje. Stojíme před uměleckým
výrazem primitivní techniky, před prostupněm
vědy. Cínský umělec čerpá svůj "efekt Z" ze
45
46
1
 dob a jakékoli barvy pleti. Všechny události jsouSV'ěta magie...Jak se to děló· je ještě záhadou,
znalost je ještě znalost triků, je v rukou nemno·
hých. kteří ji pečlivě střeží a mají ze svých tajemství
zisk; přesto se tady už zasahuje do přírodního
dění, schopnost udělot něco takového plodí
otázku. a v budoucnosti vyhledá badatel - ve
snaze, aby přírodní dění udělal srozumitelným,
ovladatelným a pozemským - vždy znovu nejprve
stanovisko, z něhož se jeví jako tajuplné. nesrozumitelné
a neovladatelné. Zaujme postoj člověka,
který žasne, použije ..efektu Z". Není matematikem,
jemuž se formule ..dvakrát dvě jsou čtyři· zdá samozřejmou.
oni někým. kdo ji nechápe. Muž. jenž
po prvé 5 údivem pozoroval lampu houpajíci se
na la-ně a považoval zO nikoli samozřejmé, nýbrž
za velice nápadné. že se kývá a že se Icýv-á právě
tak o nejinak. velmi se tímto zjištěním přiblížil po~
chopení jevu o tím jeho zvládnutí. Nesmíme také
prostě zvolat, že postoj, který zde navrhujeme, přísluší
vědě, ale nikoli umění. Proč by se umění
nemělo pokusit. samozřejmě s v Ým i prostředky,
sloužit velkému společenskému úkolu zvlódnutí ži·
vola?
Techniku, jako je ..efekt Z· čínského hereckého
umění, mohou opravdu 5 užitkem studovat jen ti,
kteří takovou techniku potřebují pro zcela určité
společenské cíle.
Experimenty nového německého divadla rozvinuly
..efekt Z" naprosto samostatně, nebyly dosud asijským
hereckým uměním nijak ovlivněny.
..Efekt zn byl v německém epickém divadle vyvolán
nejenom hercem, nýbrž i hudbou (chóry, songy)
a dekoracemi (názorné tabule, film atd.). Jeho
smyslem byla hlavně hi 5 tar i 5 a c e událostí,
které se měly zpodobit. Historisací nutno rozumět
toto:
Buržoasni divadlo vypichuje no svých hrách nadčasovost.
Zobrazování člověka řídí se v něm tak
zvanými věčně lidskými principy. Uspořádáním fabule
vytvářejí se takové .všeobecné" situace. aby
se pak mohl projevit člověk vůbec, člověk všech
pouze velkým heslem, a na toto heslo následuje
"věčná" odpověď, nevyhnutelnó, obvyklá, přiro.
1 zená, prostě lidská odpověď. Příklad: Clověk černé
pleti miluje stejně jako běloch, o teprve když na
něm fabule vynutí týž výraz, jaký podóvá běloch
(tato formulka prý se může teoreticky obrátit), pak
je vytvořena sféra umění. No zvláštnosti, rozdíl.
nosti může brát heslo ohled: odpověď je společná;
v odpovědi není nic rozdílného. Tato pojetí
připouští sice existenci historie, ale přesto je to
pojetí nehistorické. Změní se několik okolností.
změní se prostředí, ale člověk se nezmění. Historie
platí pro prostředí, neplatí pro člověka. ProstřecH
je tak podivně nedůležité, chápe se čistě
jako podnět, je to variabilní veličina a zároveň
cosi podivně nelidského; existuje vlastně bez člo.
věka, vystupuje vůči němu jako uzavřená jednotko,
vůči němu, jenž se nikdy nemění, proti pevné veličině.
Pojetí člověka jako variabilní veličiny prostředí,
pojetí prostředí jako variobilní veličiny
člověka. to jest rozplýváni prostředí ve vztazích
mezi lidmi, prýští z nového myšlení, z historického
myšlení. Abychom historickefilosofickau exkursi
zkrátili. příklad. Na jevišti se má znázomit toto:
Dívka opouští svou radinu, aby vstoupila do zaměstnání
ve velkoměstě (Píscatorava Americká tra..
gédie). Pro měšťácké divad.lo je to záležitost nepa.
trného dosahu, zřejmě začátek příběhu, to, o čem
musíme zvědět, abychom porozuměli tl>mu. co bude
nósledovat, nebo abychom to očekávali s napětím.
Fantasie herců se přitom sotva nějak mimořádně
rozběhne. V jistém ohledu je tato událost všeobecnó:
dívky vstupují do zoměstnání(v našem případě
můžeme být napjati, co zvláštního se jí nyni přihodí).
Zvláštní je tato událost jen potud, že dívka
odchází z domova (kdyby tam zůstalo. nedošlo by
k dalšim událostem). To. že ji rodina pusti, není
předmětem zkoumání, je to věrohodné (motivy
bývají věrohodné). Historisující divadlo vidí všechno
jinak. Vrhne se se vším všudy· na podivné,
47
48
zvláštní rysy této tak všední události, na rysy, které
si žádají zkoumání. Jakže, rodina propustí z ochrany
svého člena, aby si nyní vydělával na živobytí
samostatně, bez pomoci? Dokáže to ten člen? Pomůže
mu vydělat si na živobytí to, co se tu naučil
jako člen rodiny? Nemohou si už rodiny ponechóvat
své děti? Staly se jim břemenem nebo jim
břemenem zůstaly? Je tomu tak u všech rodin?
Byla tomu tak vždycky? Je to běh světa, jejž nikdo
neovlivní? Když plod uzraje, spadne ze stromu.
Platí zde tato věta? Osamostatní se dřív nebo později
všechny děti? Dělaly to za všech dob? Jestli
ano, jestli je to biologický jev, docházi k němu
vždycky týmž způsobem. z týchž pohnutek, má
vždycky tytéž následky? To jsou otázky (nebo je to
aspoň část otázek), no něž mají herci odpovědět,
chtějí.li znózornit událost jako jev hístartcký, jedinečný.
chtějí~'í tu ukázat mrav, jenž objasňuje
strukturu společnosti určité (pomíjivé) doby. Ale
jak se má taková událost znázornit, aby vynikl
její historický charakter? Jak upozornit no zmatek
naší nešťastné doby? Když matka s napomínáním
a s morálními příkazy balí dceři kufřík. který je velmi
malý - jak to ukázat: tolik požadavků, a tak
málo prádla? Mravní požadavky na celý život,
a chleba jen na pět hodin? Jak má herečka vyslovit
matčinu větu. s níž dává dceři tok maličký
kufřík, ..Tak, myslím, že to postačí," aby se chápala
jako historický výrok? Toho lze dosáhnout
jen použitím ..efektu Z... Herečka nesmí z věty udělat
svou vlastní záležitost, musí ji vydat kritice.
musí U1:nožnit pochopení jejích motivů ; protest.
Efektu lze dosáhnout jen dlouhým studiem. V 2idovském
divadle v New Yorku, ve velmi pokrako~
vém divadle, viděl jsem hru S. Ortnitze, ukazující
vzestup chlapce z východní proletářské čtvrti ke
kariéře velkého korupčního advokáta. Divadlo ne·
umělo hru zahrát. A přece tam byly scény jako
tato: Mladý advokát sedí na ulici před svým domem
a poskytuje za velmi nízký honorář právní
informace. Přichází mladá žena se stížností, že při
dopravní nehodě utrpěla zranění na noze. Ale případ
se zanedbal. její žádost o náhradu škody není
dosud podána. Zoufale křičí, ukazujíc na svou nohu:
už se hojíl Divadlo, pracující bez .efektu Z",
nebyla s to ukázot na této mimořádné scéně hrů.
ZV krvalVé doby. Nemnozi lidé v hledišti si té scény
povšimli, sotva kdo z čtenářů by se na tento vý~
křik rozpomněl. Herečka jej pronesla jako samozřejmost.
Ale právě o tom, že taková stížnost při~
padá tomuto chudému člověku samozřejmou, by
byla měla vydat publiku svědectví jako úděsný posel,
navracející se z nejspodnějších pekel. K tomu
by bÝValo bylo OVšem třeba, aby jí zvláštní technika
dovalila podtrhnout historickou strá.nku určitého
společenského stavu. To umožňuje toHko .efekt
Z~. Bez něha může herečka jen vidět. že ji nikdo
nenutí, aby se úplně přeměnila v jevištní postavu.
Při vytyčováni nových uměleckých principů a vy_
pracovávání nových inscenočních metod musíme
vycházet z mohutných úkolu doby na rozhraní
epoch; možnost i nutnost nového uspořádání
společnosti už se vynořuje. Všechny vztohy mezi
lidmí se zkoumají, na vše se musí nazírat ze společenského
hlediska. Pro svou společenskou kritiku
a pro své historické svědectví o provedených pře.
stavbáoh bude mít nové divadlo kromě jiných
efektů zapotřebí .efelotu Z",
4
49