Víra jako zbraň Náboženský fanatismus ve světě sílí a znovu proniká do politiky. Staletí, která hlásala toleranci ve víře, mohla být ve vývoji lidstva přechodnou dobou. ADAM SURA Neustoupím. (MartinLutherpnbíjísvých 95 tezíproti odpustkům na bránu wittenberské katerály /1517/) lednu roku 1630 pozorovali obyva- doprovázely celé nebeské armády po- orel přicházející z jihu byl vždy na hlavu elé Chebu na nebi zvláštní úkaz. V ob- chodující v sevřených útvarech. Střetá- poražen. acích tu zápasili orel a lev. Nešlo o nic valy se ve spektakulárních bitvách, při Dnes bychom takovému jevu přiklá- leobvyklého, o podobných jevech mluvili kterých hřměly kanóny a blýskaly šavle. dali stejnou hodnotu jako zprávám o létají- lidé z dalších měst. Obě zvířata leckdy Lev pokaždé přitáhl ze severu a zvítězil, cích talířích a tázali se po duševním zdraví ■* ESPEKT.CZ 65 CIVILIZACE I NÁBOŽENSKÉ VÁLKY ■» svědků. Pro lidi 17. století byly však nebeské bitvy spolehlivou prognózou toho, co se má stát. Severní lev představoval švédského protestantského vladaře Gustava H. Adolfa. Orel zase symbolizoval habsburského katolického císaře Ferdinanda II. Druhý jmenovaný právě vítězil v čistě pozemské válce, která začala roku 1618 v Čechách. Jak známo, katolický vladař v ní na Bílé hoře nedaleko Prahy přemohl protestantské české rebely. Konflikt se potom rozšířil do taktéž protestantského severního ale spustil brutální program rekatolizace. Ze země, kde bylo devadesát procent nekatolíků, chtěl udělat čistě katolické království. A bylo to opět náboženství, co přimělo švédského protestantského krále Gustava H. Adolfa, aby vzal vážně zprávy o střetech nebeského lva s orlem, sešikoval svou armádu a vyrazil proti vítězícímu katolickému císaři. Řada osobností včetně celoevropsky uznávaného myslitele Jana Amose Komenského severského panovníka přesvědčovala, že on je ten „Lev ze severu" a je jeho svatou Ve jménu „Lva ze severu". (Švédové se snaží dobýt Prahu, 1648) Německa a katolická císařská strana v něm suverénně vítězila. Rebelantské české země dostala pod úplnou kontrolu a svým seve-roněmeckým konkurentům ukázala jasnou vojenskou převahu. Po dvanácti letech bojů vše spělo ke konečnému rozuzlení. Císař měl válku za vyhranou. Začal postupně rozpouštět svou obrovskou a také drahou armádu, nikde už neprobíhaly přímé střety, vyčerpaní němečtí protestantští vládci byli ochotni uznat porážku. Z dnešního pohledu nebyly k dalšímu válčení žádné důvody. Jenomže myslím tehdejších lidí od nej-prostších sedláků až po vládce celých říší vládla ještě jiná, nekompromisní logika: ta náboženská. Kvůli ní se ostatně celá válka spustila, když rozvášnění protestantští šlechtici rozběhli v Čechách politicky i vojensky nepromyšlenou vzpouru - z obavy, že se císařští katoličtí úředníci chystají omezovat v zemi těžce vydobyté náboženské svobody. Kvůli náboženství se také císař Ferdinand II. nespokojil s tím, že rebely potřel na Bílé hoře, povinností napomoci vítězství té správné -v tomto případě protestantské - víry. V červnu roku 1630 se proto v severním Německu vylodili první švédští vojáci. Skomírající konflikt se opět v plné síle rozhořel a do dějin později vstoupil pod názvem třicetiletá válka. Svou vleklostí, brutalitou a následky neměla v tehdejším světě obdoby. Překonaly ji v podstatě až dvě světové války ve 20. století. Evropa kvůli ní přišla o třicet procent svých obyvatel, hospodářsky se z války vzpamatovávala dalších sto let. Takže po zlém Třicetiletá válka byla jen vyvrcholením náboženských střetů, které zmítaly kontinentem už celých sto let. Roku 1517 totiž jistý augustiniánský mnich, kněz a teolog Martin Luther zveřejnil svých slavných devadesát pět tezí proti tehdejší praxi papeže obchodovat s takzvanými odpustky. Díky nim - jak se věřilo - byly lidem za příslušný poplatek odpuštěny posmrtné tresty za hříšný život. Revoluční na Lutherově činu nebyla ani tak kritika samotných odpustkových kšeftů, tu tehdy prováděl leckdo. Nová spíš byla Lu-therova neústupnost. Ke zmírnění kritiky ho nepřimělo nic: ani argumenty papežských teologů, ani zastrašovaní (měl mocné zastánce). Nakonec prohlásil, že se necítí povinován papeže respektovat. Nad jeho náboženskou autoritu nadřadil - velmi zjednodušeně řečeno - své svědomí a vyzval ostatní křesťany, aby ho následovali. Lutherovo učení se začalo lavinovitě šířit tehdejší Evropou, papeži vypovídaly poslušnost celé státy a tehdejší křesťanský svět se rozdělil na dva rovnoměrně silné bloky: katolíky a protestanty. Výsledkem byl šok a otřes dosavadních jistot. Připraven na nové rozložení sil totiž nebyl nikdo. Dosud se mělo za to, že křesťané musí být ve víře zajedno. Sice nikdy nebyli - Evropa už za sebou měla třeba zkušenost husitské vzpoury -, pokaždé však šlo o menšinovou záležitost. Co ale dělat, když se z menšiny začne během chvíle stávat hlavní proud? Zpočátku se především vedoucí představitelé katolíků pokoušeli o dohodu. Rezonovaly v nich ještě renesanční humanistické zásady umírněnosti a porozumění. Doba se však změnila a neústupný Luther odmítal v některých dogmatických otázkách jakoukoli diskusi. Místo umírněných hlasatelů dohody proto nastoupili jestřábi, kteří hlásali, že když nejde obnovit jednotu mezi křesťany po dobrém, tak to půjde po zlém. Otázku, jestli je oprávněné prosazovat správnou víru násilím, přitom nikdo neřešil. V konečném důsledku to byla podle tehdejších právních představ dokonce povinnost panovníků, pokud mírnější prostředky selhaly. Této povinnosti se s chutí chopili především katoličtí Habsburkové, kteří měli díky bohatství z nově objevených zámořských kolonií dost sebevědomí i prostředků k válčení. Další vládci se potom začali přidávat. Roztočil se tak kolotoč válek, jež začínaly vznešenými řečmi o obhajobě správné víry a končily nepřehledným chaosem, ve kterém desetitisícové armády živící se rabováním křižovaly kontinentem, aniž by to přinášelo nějaké jasné rozuzlení. Dopis o toleranci René Descartes zažíval chaos náboženských válek na vlastní kůži. Účastnil se dvou vojenských tažení. Co přesně měl v poli za úkol, není úplně jasné. Jako geniální matematik svými výpočty mohl pomáhat dělostřel-cům nastavit kanóny tak, aby střely z nich zasáhly cíl. Možná tak přispěl i k vítězství katolíků na Bílé hoře. Jisté nicméně je, že válčení i náboženské spory byly tomuto in-trovertnímu francouzskému vzdělanci docela lhostejné. Trýznila ho naopak otázka, jestli ve světě všeobecného rozvratu a zhroucených tra- 66 RESPEKT 45 | 4. - 10. LISTOPAD 2013 dičních jistot lze vůbec najít nějaký nový pevný bod, o nějž by se mohli všichni opřít -a na němž by se hlavně shodovali. Náboženství vedoucí ke krvavým válkám to už nebylo, tehdejší vzdělanost podle něj také ne. Inspirující mu ale přišly matematika a geometrie s jejich schopností dospět k jasným a přesvědčivým závěrům. Filozof, který se s armádami toulal po Evropě, proto začal hledat způsob, jak metodu těchto abstraktních a precizních věd využít v celém lidském myšlení. Postupně si stanovoval hypotézy, jež testoval v korespondenci s jinými vzdě- lanci tehdejší Evropy, až nakonec svoje myšlenky shrnul ve slavné Rozpravě o metodě vydané roku 1637 v holandském Leidenu. Descartovy zásady, například že nemáme žádnou věc přijímat za pravdivou, pokud ji nemáme ověřenou, že při řešení komplikovaných otázek si je máme pomocí analýzy rozdělit na jednodušší podotázky a teprve od nich postupovat k obsáhlejším závěrům, dnes znějí skoro banálně. Ve své době, kdy i nej větší myslitelé byli zvyklí brát jako poslední argument mnohoznačné citáty z Bible či katolické dogmatiky, však toto spoléhání na chladný lidský rozum působilo dost kacířsky. V Holandsku si Descartes vysloužil po vydání svého spisu zákaz pořádání veřejných přednášek. Zároveň ale mezi tehdejšími vzdělanci vyvolala Rozprava o metodě bouřlivou diskusi a Descartovy závěry postupně začalo přijímat čím dál víc lidí za své. Jedním z nich byl i anglický myslitel John Locke, který o padesát let později aplikoval Descartovu rozumovou metodu na řešení náboženských otázek. Třicetiletá válka tou dobou už skončila vojenským vyčerpáním obou znesvářených stran. Náboženské rozbroje ale trvaly dál. Jediné, k čemu byli totiž katoličtí a protestantští vládci při mírových jednáních v německém Vestfálsku schopni dospět, byla dohoda, že víra lidí se má odvozovat od toho, jak věří jejich panovník - podle staré zásady „čí vláda, toho náboženství". Dodržování tohoto principu sice ukončilo náboženské války mezi státy, nadále však pokračovaly lokální vzpoury poddaných, kteří si od svých vládců nechtěli nechat diktovat, jak mají věřit. Násilí nikam nevede Locke to zažíval ve své rodné Anglii, kde se navzájem potíraly různé křesťanské skupiny podle toho, která zrovna získala přízeň u panovníků. Začal proto vášnivé náboženské střety poměřovat Descartovou metodou a pochopil, jak absurdní je představa, že lidé mají věřit stejným způsobem a být k tomu ještě navíc nuceni. O subtilní otázce, která víra je ta pravá, se má debatovat. Násilím se ale ke shodě nedospěje. „K tomu, aby lidé změnili své názory, je třeba světla, a světlo v žádném případě nevzejde z tělesného utrpení," psal Locke. Vládci států proto mají ve věcech víry hlídat jedinou věc: aby v jejich zemi vládla náboženská snášenlivost. Lockovy úvahy, jež publikoval ve svém slavném Dopise o toleranci, se ujaly hlavně v amerických koloniích, kde se podle nich sepisovaly ústavy nově vznikajících států. Postupně jim ale přicházeli na chuť i evropští panovníci, kteří pochopili, že náboženská snášenlivost je minimálně ekonomicky výhodná, protože udržuje v zemi klid. Obavy kritiků, že svoboda ve věcech náboženství přinese jeho konec, se přitom nenaplnily. Současné Spojené státy ukazují, že i fundamentalisticky pojímané křesťanství - podle průzkumů se k němu dnes hlásí třetina Američanů - se dá skloubit se snášenlivostí, svobodomyslností a demokracií. Někteří soudobí myslitelé, jako třeba známý nizozemský esejista lan Buruma, z toho optimisticky vyvozují, že když se něco takového povedlo u křesťanství, není důvod si myslet, že by k podobnému smíření nemohlo dojít i u nynějšího fundamentalisticky prožívaného islámu, který se v poslední době rychle šíří například v subsaharské Africe. Zároveň však platí, že se při tom nedá spolehnout na nějaký evoluční automatis-mus - samo to nepůjde. Islám stejně jako křesťanství nevznikly jako privátní náboženská vyznání, ale mají ve své povaze expandovat a ovládat co největší prostor. Mezi nároky náboženství a svobodné tolerantní společnosti tedy bude vždycky napětí, což lze ostatně pozorovat v současné Evropo i Americe. V Polsku katolické Rádio Maryja nepokrytě hlásá milionu pravidelných posluchačů náboženskou intoleranci, antisemitismus, homofobii a xenofóbii. Zastání paradoxně nenašla vlivná stanice u oficiálních katolických představitelů. Ti ji ostře kritizovali. Přihlásil se k ní však bývalý premiér a jeden z opozičních lídrů současného Polska Jaroslaw Kaczyňski. Podobná je situace v USA, kde má čím dál silnější vliv na politiku s křesťanskými fundamentalisty spojené hnutí Tea Party. „Nakonec se taky může ukázat, že staletí, kdy se prosazovala náboženská snášenlivost, byla spíš výjimečnou dobou," říká brněnský religionista David Václavík. Budoucnost je prostě stále otevřená. Hodně bude záležet na tom, jak moc se podaří uchovat a dál šířit descartovskou schopnost vyhýbat se ukvapeným závěrům a držet se rozumových argumentů. ■ ISLÁM I KŘESŤANSTVÍ SE SNAŽÍ EXPANDOVAT. MEZI NIMI A SVOBODNOU SPOLEČNOSTÍ BUDE VŽDY NAPĚTÍ. YCHÁZÍ NOVÝ BESTSELLE Y KNIHY nechtě NEJLEPŠÍ ŠVÉDSKÝ KRIMI ROM v 93 KVĚLÁ SPISOVATELKAI booklist