[1] Perští dějepisci tvrdí, že příčinu k rozbrojům zavdali Foiničané. Když prý totiž přišli od takzvaného Rudého moře k našemu moři* a usídlili se na tom území, kde bydlí i nyní, začali ihned podnikat daleké námořní cesty. Rozváželi egyptské a asyrské zboží a mimo jiné prý přišli také do Argu. Argos tehdy v zemi nyní nazývané Řeckem vynikal nade všechna města. Když tedy Foiničané přišli do řečeného Argu, vyložili své zboží na prodej. Pátý nebo šestý den po příjezdu měli již skoro všechno vyprodáno, a tu prý přišlo na pobřeží mnoho žen a mezi nimi i královská dcera. Jmenovala se, jak uvádějí Řekové, íó, dcera Inachova. Zeny se zastavily u lodní zádi, aby nakupovaly zboží, které se jim líbilo, avšak Foiničané se domluvili a přepadli je. Většině žen se prý podařilo utéci, avšak íó byla spolu s několika jinými chycena. Foiničané prý ji uvrhli do lodi a odpluli do Egypta.
[2] Tak se podle Peršanů (ale nikoli podle Řeků) dostala íó do Egypta a tato událost se stala začátkem vzájemných příkoří. Po této události prý někteří z Řeků (jména Peršané uvést nedovedou) přišli do Tyru ve Foinikii a unesli královskou dceru Európu. Byli to asi Kréťané. Tak prý se Fpiničanům dostalo oplátky za půjčku. Potom prý se Řekové provinili další křivdou. Vypravili se s válečnou lodí* do Asie v zemi Kolchidské a k řece Fásis, a když tam pořídili ostatní, kvůli čemu se vypravili, uloupili královskou dceru Médeiu. Kolchidský král prý pak poslal do Řecka hlasatele, aby žádal o zadostiučinění za únos a o vrácení dcery. Řekové prý však odpověděli, že Asiaté jim také nedali zadostiučinění za únos argejské íó, že tedy ani oni ničeho neposkytnou.
[3] Ve druhé generaci po těchto událostech, když o nich uslyšel, chtěl Alexandros, syn Priamův, získat manželku z Řecka únosem, jak vypravují Peršané. Předem věděl, že za ni neposkytne náhradu, neboť ani Řekové ji neposkytli. Unesl tedy Helenu a Řekové se rozhodli poslat nejdříve posly se žádostí, aby Helenu vrátil a dal pokutu za únos. Proti jejich výčitkám
23
však Trojane poukazovali na únos Médem, za který Řekové náhradu nedali a Médeiu na požádání také nevydali, a nyní prý chtějí dostat náhradu od jiných.
[4] Až do těch časů šlo jenom o vzájemné únosy, od té doby však se Řekové velice provinili, neboť začali s válečnými výpravami do Asie ještě dříve než Asiaté do Evropy. Únosy žen prý považují Peršané za činy lidí nespravedlivých a chtít se mstít za únosy za nerozum; moudří lidé se o unesené ženy nestarají, neboť je prý jasné, že by k jejich únosu nedošlo, kdyby samy nechtěly. Oni sami, říkají Peršané, se vůbec nestarali o ženy, které byly uneseny z Asie. Řekové prý však pro jednu ženu z Lakedaimonu sebrali velikou výpravu a po příchodu do Asie vyvrátili moc Priamovu. Od té doby prý vždycky považují řecký živel za sobě nepřátelský. Na Asii totiž a na barbarské národy, které ji obývají, činí si nárok Peršané, kdežto Evropu a území řecká považují za cizinu.
[5] Tak prý se to událo podle Peršanů a v dobytí Tróje shledávají počátek svého nepřátelství vůči Řecku.
Foiničané, pokud jde o íó, s Peršany nesouhlasí. Neunesli prý ji do Egypta násilím, nýbrž protože se v Argu spustila s kapitánem lodi. Když prý zjistila, že je těhotná, ostýchala se před rodiči a odplula s Foiničany dobrovolně, aby se na to nepřišlo.
Takové věci vypravují Peršané a Foiničané. Já se však nepustím do rozboru, zda se to stalo tak či onak. Označím toho, o kom sám vím, že začal s bezprávnými činy vůči Řekům, a budu pokračovat ve vyprávění; podrobně proberu osudy měst malých i velkých. Neboť z těch, která byla kdysi veliká, se většinou stala města bezvýznamná, a naproti tomu ta, která jsou velká za mých časů, byla původně nepatrná. Vím totiž, že lidský blahobyt nezůstává nikdy trvale stejný, proto budu pamatovat na obojí stejnou měrou.
[6] Kroisos byl původem Lyd. Byl synem Alyattovým a byl vládcem národů, které sídlí na západ od řeky Halys, jež teče od jihu mezi Sýrií* a Paflagonií a na severu se vlévá do moře, zvaného Pohostinné. Tento Kroisos byl první z barbarů, o němž víme, že si některé z Řeků podrobil, aby mu odváděli poplatky, a jiné že si získal za přátele. Podrobil si Ióny, Aioly a Ďóry, sídlící v Asii, a přátelství uzavřel s Lakedaimonskými. Před vládou Kroisovou byli všichni Řekové svobodní, neboť vpád Kimmeriů do Iónie za časů před Kroisem neznamenal pro města katastrofu, protože to byl jenom loupežný nájezd.
I [7] Vláda, která původně patřila rodu Héraklovců, pře-; i        šla na rod Kroisův, na takzvané Mermnadovce, následujícím
II způsobem. Kandaulés, kterého Řekové nazývají Myrsilem, I {;       byl vládcem v Sardech; byl to potomek Héraklova syna Alkaia.
Prvním sardským králem z rodu Héraklova byl Agrón, syn i i: Ninův, syna Bélova, syna Alkaiova, a Kandaulés, syn Myrsův, byl posledním. Před Agrónem kralovali v té zemi potomci Lýda, syna Atyova, od kterého dostal veškerý lydský národ své jméno. t)říve se jmenovali Méiové. Na základě boží věštby | odevzdali potomci Lýdovi vládu Héraklovcům, kteří pocházeli
z otrokyne Iardanovy* a Hérakla. Héraklovci vládli po dvaadvacet generací, pět set pět let; syn přejímal vládu od otce i až po Kandaula, syna Myrsova.
; / [8]   Kandaulés byl velice zamilován do své manželky a ve
Isvé lásce se domníval, že má za manželku daleko nejkrásnější ze všech žen. Měl mezi svými tělesnými strážci Gyga, syna ,-( Daskylova, který byl jeho oblíbencem, a tomu se svěřoval : ' i s nej důležitějšími záležitostmi; tomu také nadmíru vychva-; loval krásu své ženy, neboť byl o ní přesvědčen. Neuplynulo
mnoho času a Kandaulés, kterého měl stihnout zlý osud, pravil Gygovi:
„Zdá se mi, že mi, Gygu, nevěříš, když ti líčím krásu své
ženy; uším ostatně lidé méně věří nežli očím. Postarej se,
abys ji viděl nahou." Gygés však vzkřikl velice a řekl: j „Jaká pošetilá slova to, pane, pronášíš, když mi přikazuješ,
£ abych se díval na svou paní a velitelku, když je nahá! Zena
i spolu se šatem svléká také stud. Již dávno přišli lidé na správná
|. pravidla, z nichž je třeba se poučit. Jedno z nich říká, že se i; má každý dívat na své. Věřím ti, že je ona ze všech žen nej-4 krásnější, a prosím tě, abys ode mne nežádal, co se nesluší." ^ [9]   Takovými slovy se Gygés bránil, neboť se obával, aby
Rť       mu z takového skutku nevzešlo nějaké neštěstí. Kandaulés
však odpověděl: „Neboj se, Gygu, neměj strach, že ti to říkám, abych tě I f       zkoušel, a buď bez obav před mou ženou, že by ti ona způso-I )*       bila nějakou úhonu. Hned zpočátku to uspořádám tak, že ani j nepostřehne, že ji vidíš. Postavím tě za otevřené dveře naší
ložnice; jakmile tam vejdu, vstoupí i moje žena do lůžka.
Blízko vchodu je tam křeslo, na které bude při svlékání odklá-; dat svůj oděv kus po kuse. Budeš si ji moci prohlédnout úplně
\ v klidu. Až půjde od křesla k lůžku a bude k tobě obrácena zá-
24
25
dy, hleď se odtamtud dostat, aby tě neviděla vycházet ze dveří."
[10] Gygés tedy svolil, protože mu nic jiného nezbývalo. Když Kandaulés uznal, že je čas jít spát, zavedl Gyga do ložnice; hned nato přišla i jeho manželka. Gygés se na ni díval, jak se po příchodu svlékala. Když se k němu obrátila zády a šla k lůžku, vyplížil se ze svého úkrytu a šel ven. Žena však ho při odchodu zahlédla. Uvědomila si, že původcem činu je její muž, ale ani se neozvala, ač byla zahanbena. Nedala na sobě znát, že něco zpozorovala, a pojala úmysl, že se Kandaulovi pomstí. U Lýdů, jako skoro u všech ostatních barbarů, se totiž považuje za velkou hanbu i pro muže, když ho někdo spatří nahého.
[11] Nedala tedy v tu chvíli nic najevo a zachovala klid. Hned jak nastal den, shromáždila své nejvěrnější služebníky a dala si Gyga zavolat. Ten netušil, že ona ví, co se stalo, a na zavolání přisel. Chodíval k ní i dříve, když si ho královna povolala. Jakmile Gygés přišel, pravila žena:
„Dávám ti teď, Gygu, dvě cesty na vybranou, vyber si, kterou se chceš ubírat. Bud zabij Kandaula a vezmi si mne a království nad Lýdy, nebo musíš ihned na místě sám zemřít, abys napříště Kandaula ve všem neposlouchal a nespatřil, co vidět nemáš. Bud musí zemřít ten, kdo to nastrojil, nebo ty, který jsi mě spatřil nahou a učinil, co se nesluší."
Gygés nejprve žasl nad tím, co mu řekla, a potom ji prosil, aby ho k takové volbě nenutila. Neuspěl však a viděl, že opravdu stojí před nutností bud zabít svého pána, nebo sám přijít o život rukama jiných. Rozhodl se zůstat naživu a ptal se královny:
„Jestliže mě tedy nutíš, abych proti své vůli zabil svého pána, pověz mi také, jakým způsobem na něho vztáhneme ruku." Královna mu na to odpověděla:
„Útok podnikneš z téhož místa, na kterém on ti mě ukázal nahou. Zaútočíš, až usne."
[12] Gygés nebyl ani na chvíli propuštěn a nemohl nijak uniknout, takže nezbývalo, než aby zahynul on nebo Kandaulés. Spiknutí bylo připraveno, a když nastala noc, šel Gygés za ženou do ložnice. Dala mu dýku a ukryla ho za tytéž dveře. Když potom Kandaulés na lůžku odpočíval, vyklouzl Gygés z úkrytu, zabil ho a tak se zmocnil jak ženy, tak i království. Zmiňuje se o něm v iambickém trimetru i Archi-lochos z Paru, který žil v téže době.
[13] Tak opanoval Gygés království a byl potvrzen i delfskou věštírnou. Když totiž Lýdové těžce nesli Kandaulovu smrt a sáhli ke zbraním, dohodli se Gygovi straníci s ostatními Lýdy na tom, že Gygés bude lydským králem, jestliže ho za krále uzná věštírna; pakli ho neuzná, že bude vláda vrácena Héraklovcům. Věštírna rozhodla a tak se stal Gygés králem. Pýthia ovšem řekla tolik, že pomsta Héraklovců postihne pátého Gygova potomka. Z toho si však Lýdové ani jejich králové nic nedělali, dokud k tomu nedošlo.
[14] Tak získali Mermnadovci vládu, kterou odňali Héraklovcům. Gygés poslal za své vlády do Delf nemálo obětních darů. Většina obětních darů ze stříbra v Delfech je od něho. Kromě stříbrných věcí poslal také nesmírné množství zlata; opravdu stojí za zmínku šest zlatých džbánů,* které tam poslal. Džbány jsou v korintské pokladnici a váží třicet talentů. Po pravdě však to není pokladnice korintské obce, nýbrž Kypsela, syna Éetiónova.
Gygés je po Midovi, synu Gordiovu, králi Frygie, první z barbarů, o kterém víme, že posílal obětní dary do Delf. Midas obětoval svůj královský trůn, na kterém zasedal při soudech. Ten trůn stojí za podívanou a je umístěn tamtéž, kde jsou i Gygovy džbány. Předměty ze zlata a stříbra, které obětoval Gygés, se v Delfech podle jména dárcova nazývají Gy-govými.
I Gygés učinil za své vlády válečný vpád do Miléta a Smyrny a zmocnil se města Kolofónu. Za své osmatřicetileté vlády však nepodnikl žádný jiný význačný čin, proto ho necháme stranou, tolik o něm připomenuvše.
[15] Nyní se zmíním o Ardyovi, synu Gygovu, který kraloval po něm. Ten dobyl Priéné a vpadl do Miléta a za jeho vlády v Sardech přišli do Asie Kimmeriové, vypuzení ze svých obvyklých sídlišť kočovnými Skythy, a zmocnili se Sard kromě akropole.
[16] Ardys kraloval devětaČtyřicet let; po něm následoval Sadyattés, syn Ardyův, a vládl dvanáct let. Po Sadyattovi přišel Alyattés. Ten válčil s Kyaxarem, synem Déiokovým, a s Médy a vypudil Kimmerie z Asie. Dobyl Smyrny, kterou založili osadníci z Kolofónu, a učinil vpád do Klazomen. Odtamtud se však nevrátil tak, jak si přál, nýbrž dokonale poražen. Z ostatních činů, které za své vlády podnikl, stojí nejspíše za zmínku tyto:
[17]   Válčil s Miléťany; tu válku zdědil po otci. Na
26
27
svých výpravách obléhal Milétos tímto způsobem: Vpadával s vojskem tehdy, jakmile v zemi zrála úroda. Táhl za zvuků sýring, harf a fléten ženských i mužských. Jakmile přišel na území milétské, nebořil ani nevypaloval příbytky v polích, ani v nich neloupil, ale nechával je být. Zato však zničil stromy a úrodu na celém území a vrátil se domů. Miléíané totiž ovládali moře, takže obležením nemohlo vojsko ničeho dosáhnout. Obydlí Lýd neničil proto, aby z nich mohli Miléťané půdu osévat a obdělávat a on aby měl při vpádu co loupit, až budou s polní prací hotovi.
[18] Takovým způsobem válčil jedenáct let. Za tu dobu utrpěli Miléťané dvě velké porážky, jednak u Limenéia v boji na vlastním území, jednak na rovině u Maiandru. Šest let z oněch jedenácti vládl ještě Lýdům Sadyattés, syn Ardyův, a ten také tenkrát činil s vojskem vpády na území milétské. On to totiž byl, kdo se s nimi do války zapletl. Pět let následujících po těch šesti vedl válku Alyattés, syn Sadyattův. Jak jsem se už dříve zmínil, zdědil válku po otci a vedl ji ze všech sil. Nikdo z Iónů v té válce nepřišel Miléťanům na pomoc, kromě jediných Chijských. Ti jim pomáhali oplátkou za dřívější pomoc jejich, neboť Miléťané přišli předtím na pomoc Chijským ve válce proti Erythrejským.
[19] Když ve dvanáctém roce zapalovalo vojsko obilí, stala se taková příhoda. Obilí rychle vzplanulo a větrem se plameny šířily, takže chytil a shořel chrám Athény zvané Assé-ské. V tu chvíli toho nikdo nedbal, ale když se vojsko vrátilo do Sard, Alyattés onemocněl. Nemoc se mu zhoršila, a tak poslal posly do Delf — buď že mu to někdo poradil, nebo se rozhodl sám dotázat se boha, co si má s nemocí počít. Když poslové přišli do Delf, odmítla jim Pýthia věštit, dokud znovu nepostaví Athénin chrám, který vypálili v Assésu na území milétském.
[20] Vím to od Delfanů, od nichž jsem slyšel, že se to tak stalo. Miléťané k tomu dodávají, že Kypselův syn Periandros byl co nejúžeji spřátelen s Thrasybúlem, který tehdy vládl v Milétu, a Periandros se dověděl, jaké odpovědi se z věštírny dostalo Alyattovi. Vzkázal ji Thrasybúlovi po poslu, aby ji předem věděl a mohl v nastalé situaci rozhodnout. Tak se to stalo podle Miléťanů.
[21] Když dostal Alyattés toto vyřízení, ihned poslal do Miléta hlasatele, aby uzavřel příměří s Thrasybúlem a s Mi-létskými na tak dlouho, dokud se bude chrám stavět. Posel
tedy do Miléta odešel. Thrasybúlos však byl o všem předem bezpečně zpraven a věděl, co hodlá Alyattés učinit. Připravil tedy takovou lest: dal snést na náměstí veškeré zásoby potravin, co jich ve městě bylo, ať již patřily jemu, nebo soukromým osobám, a Miléťanům dal pokyn, aby všichni popíjeli a společně hodovali, až jim dá znamení.
[22] Takové opatření učinil a takový pokyn vydal Thrasybúlos proto, aby sardský hlasatel viděl ohromné množství zásob pohromadě a dobrou náladu obyvatel a oznámil to Alyattovi. Tak se také stalo. Hlasatel to viděl, vyřídil Thrasybúlovi, co mu Lýd uložil, a vrátil se do Sard. Podle mých zpráv jen proto došlo k uzavření míru, neboť Alyattés se nadál, že bude v Milétu nesmírná nouze o potraviny a že bude lid nejvyšší měrou zdrcen nedostatkem. Od hlasatele však slyšel po jeho návratu z Miléta zprávy opačné, než jaké očekával. Potom spolu uzavřeli mír s podmínkou, že si budou navzájem přáteli a spojenci, a Alyattés dal postavit v Assésu Athéně dva chrámy místo jednoho. Sám se pak z nemoci pozdravil. Tak tedy pro Alyatta dopadla válka proti Miléťanům a Thrasybúlovi.
[23] Periandros, který podal Thrasybúlovi zprávu o odpovědi věštírny, byl synem Kypselovým a vládl v Korinte. Podle vyprávění Korintských (a Lesbané říkají totéž co oni) se mu prý v životě přihodil nevídaný zázrak: Arióna z Methy-mny vynesl delfín na Tainaron. Arión byl nejpřednější z tehdejších zpěváků za doprovodu kithary; první z lidí, pokud víme, složil dithyramb, pojmenoval jej a přednášel jej v Korintu.
[24] Tento Arión prý většinou pobýval u Periandra, ale usmyslel si, že odpluje do Itálie a na Sicílii; tam vydělal ohromné peníze a chtěl se vrátit do Korinta. Vyplul z Tarentu, a protože neměl k nikomu větší důvěru nežli ke Korinťanům, najal si lod korintských plavců. Na širém moři se však plavci zrádně dohodli, že hodí Ariona do moře a že se zmocní jeho peněz. Arión prý to zpozoroval a nabízel jim peníze a prosil, aby ho nechali naživu; tím je však nepřemluvil. Plavci prý mu kázali, buď aby se sám usmrtil, chce-li dojít pohřbu na suché zemi, nebo aby co nejrychleji skočil do moře.
Výhrůžkami přiveden do úzkých prý Arión požádal — když už se tak rozhodli — aby mu dovolili stanout v plné nádheře na veslařských lávkách a zazpívat; až dozpívá, slíbil, že spáchá sebevraždu. Plavci se zaradovali, že uslyší nejlepšího
28
29
pěvce na světě, a ustoupili ze zádi doprostřed lodi. Arión se oblékl do plné pěvecké nádhery, vzal do ruky kitharu, postavil se na veslařské lávky a zazpíval slavnostní píseň. Když píseň dozpíval, vrhl se do moře tak, jak byl, se vším svým vybavením. Plavci pokračovali v plavbě do Korinta, Arióna prý však vzal na hřbet delfín a vynesl ho na souš u Tainaru.
Arión s něho sestoupil a se vším všudy odešel do Korinta. Po příchodu vypravoval, co se mu přihodilo. Periandros prý mu nevěřil, dal ho hlídat, nikam ho nepouštěl a dával prý pozor, až se plavci vrátí. Když připluli, dal šije zavolat a ptal se jich, co mu mohou říci o Arionovi. Oni vyprávěli, že je v Itálii živ a zdráv a že se mu dobře dařilo, když ho v Tarentu opouštěli. V tu chvíli se před nimi objevil Arión ustrojen tak, jako když vyskočil z lodi. Byli ohromeni a usvědčeni a nemohli již zapírat. Tuto historku vyprávějí Korintští a Lesbané a na Tainaru je nevelký Arionův bronzový obětní dar, člověk sedící na delfínu.
[25] Lydský král Alyattés, který dokončil válku s Miléťany, potom zemřel. Kraloval sedmapadesát let. Po vyváznutí z nemoci věnoval jako druhý z toho rodu do Delf veliký stříbrný džbán se železným letovaným podstavcem, který stojí za podívanou mezi všemi obětními dary v Delfech. Bylo to dílo Glau-ka z Chiu, který jako první na světě vynalezl letování železa.
[26] Po Alyattově smrti převzal království Alyattův syn Kroisos ve věku pětatřiceti let. Z Řeků jako první napadl Efeské. Když je tenkrát obléhal, věnovali Efesané své město Artemidě a natáhli lano od chrámu ke hradbám.* Vzdálenost od starého města, které bylo tenkrát obléháno, ke chrámu činí sedm stadií. Na Efesos udeřil Kroisos nejprve a potom postupně na všechna města iónská a aiolská. Proti každému z nich vznášel jiné stížnosti; kde mohl najít vážnější záminky, užíval vážnějších žalob; proti některým z nich použil i malicherností.
[27] Když už si podrobil Řeky v Asii, takže mu odváděli poplatky, pomýšlel na to, aby postavil lodi a podnikl útok na ostrovany. Jakmile měl ke stavbě lodí všechno připraveno, přišel prý podle jedněch do Sard Biás z Priény, podle druhých Pittakos z Mytilény, a na Kroisovu otázku, co je nového v Řecku, zastavil stavbu lodí touto odpovědí:
„Ostrované skupují, králi, tisíce koní, protože mají v úmyslu vypravit se válečně do Sard a proti tobě." Kroisos myslel, že mluví pravdu, a odpověděl:
„Kéž by jen bohové vnukli ostrovanům myšlenku přijít proti synům lydským na koních!"
„Vidím, králi," opáčil návštěvník, „že si z celého srdce přeješ porazit ostrovany na koních na pevnině a tvá naděje je oprávněná. A co myslíš, že si přejí ostrované jiného, když se dozvěděli, že proti nim hodláš stavět lodi, než porazit Lýdy na moři, aby se ti pomstili za Řeky sídlící na pevnině, které jsi zotročil?"
Tento závěr prý se Kroisovi velice zalíbil a uznal, že je to rozumná řeč; poslechl a nechal stavby lodí. Tak došlo k tomu, že uzavřel přátelství s Ióny bydlícími na ostrovech.
[28] Postupem času si Kroisos podmanil skoro všechny národy sídlící před řekou Halys. Kromě Kiliků a Lykiů mu byli poddáni všichni ostatní. Jsou to Lýdové, Frygové, Mý-sové, Mariandynové, Ghalybové, Paflagoni, Thrákové Thyn-ští a Bithynští, Karové, loni, Dórové, Aiolové a Pamfylové.
[29] Když Kroisos tyto národy podrobil a připojil je k Lýdům, přicházeli do Sard, kvetoucích bohatstvím, mimo jiné postupně i všichni řečtí filosofové, kteří v té době žili. Tak tam přišel i Athéňan Solón, který Athéňanům na jejich přání ustanovil zákony a pobýval v cizině deset let, vypluv pod záminkou, že se chce porozhlédnout po světě, aby nebyl přinucen zrušit některý ze zákonů, které vydal. Athéňané to sami učinit nemohli, protože je vazaly veliké přísahy, že se budou deset let řídit zákony, které jim Solón ustanoví.
[30] Kvůli tomu i kvůli podívané se vydal Solón na cesty. Přišel do Egypta k Amasiovi a také do Sard ke Kroisovi. Po příchodu ho Kroisos hostil v královském paláci a potom, bylo to třetího nebo čtvrtého dne, ho na příkaz Kroisův vodih služebníci po jeho pokladnicích a ukazovali mu královo nesmírné bohatství. Když Solón všechno viděl a vše si prohlédl, zeptal se ho Kroisos v příhodné chvíli:
„Cizince athénský, došly k nám o tobě mnohé zprávy, o tvé moudrosti a o tvých cestách, že jsi z lásky k moudrosti prošel veliký kus světa, abys ho viděl. Zatoužil jsem se tě zeptat, zda jsi již spatřil člověka ze všech lidí nejšťastnějšího." Ptal se, protože za nejšťastnějšího z lidí považoval sebe, ale Solón mu nezalichotil ani trochu; podle pravdy mu odpověděl takto:
„Athéňana Telia, králi." Kroisos se podivil jeho slovům a zvědavě se otázal:
„Proč myslíš, že je Tellos nejšťastnější?" Solón odpověděl:
30
31
„Tellos měl za časů blahobytu v obci dobré a krásné syny a dožil se toho, že všichni měli děti, které zůstaly naživu; dařilo se mu na naše poměry dobře a dočkal se přeslavné smrti. Když se totiž strhla bitva mezi Athéňany a sousedními Eleu-sinskými, vypravil se na pomoc, obrátil nepřátele na útěk a slavně zemřel. Athéňané ho pochovali na obecní útraty na tom místě, kde padl, a prokázali mu velikou úctu."
[31] Vyprávěním o Tellovi a o jeho velké blaženosti podnítil Solón Kroisovu zvědavost, i zeptal se ho Kroisos, koho shledal na druhém místě šťastného po Tellovi. Očekával, že se mu určitě dostane druhé ceny. Solón však pravil:
„Kleobia a Bitóna. Ti byli rodem z Argu, měli dost prostředků k živobytí a nadto takovou tělesnou sílu, že oba stejně vítězili v atletických zápasech. Vypráví se o nich tato pověst:
V Argu se slavil svátek bohyně Héry a bylo bezpodmínečně třeba, aby povoz dovezl jejich matku do chrámu. Voli však nebyli z pole zpátky včas. V časové tísni se mladíci sami za-přáhli do j ha a táhli vůz, na kterém se matka vezla. Tak projeli pětačtyřicet stadií a do chrámu dojeli. Po takovém činu, při kterém je celé slavnostní shromáždění vidělo, se jim dostalo nejlepšího konce života a božstvo na nich ukázalo, že je pro člověka lepší zemřít nežli žít. Argejští je obklopili a velebili jejich sílu a Argejanky se zase shlukly okolo matky a chválily, jaké má syny. Matka se radovala nad slavným činem svých synů, stanula před sochou bohyně a modlila se, aby jejím dětem Kleobiovi a Bitónovi za to, že jí připravili tak velikou čest, dala to, co je pro člověka nejlepší. Když po modlitbě vykonali oběť a zúčastnili se hostiny, usnuli oba mladíci v samotném chrámu a již nevstali. Takový byl jejich konec. Argejští dali zhotovit jejich sochy a obětovali je do Delf jako sochy mužů, kteří se vyznamenali přede všemi."
[32] Těmto mladíkům přisoudil Solón druhou cenu blaženosti. Kroisos se rozhorlil a řekl:
„To považuješ, athénský cizince, naši blaženost za tak nicotnou, že nás nekladeš na roveň ani s obyčejnými lidmi?" Solón však odvětil:
„Vím přece, Kroise, že je každé božstvo závistivé a nuluje zvraty, a ty se mne vyptáváš na věci lidské. Za dlouhý čas lze spatřit mnohé věci, které člověk vidí nerad, a lze také mnoho zakusit. Za hranici lidského života pokládám věk sedmdesáti let. Sedmdesát roků představuje pětadvacet tisíc a dvě stě
dní, když nepočítáme vkladný měsíc*. Má-li však být každý druhý rok o měsíc delší, aby se nastávající roční období shodovalo, jak je potřeba, je těch vkladných měsíců při sedmdesáti letech pětatřicet a v těch měsících tisíc padesát dní. Ze všech těch dní za sedmdesát let, a je jich šestadvacet tisíc dvě stě padesát, ani jediný nepřináší zdaleka totéž, co druhý. Proto je, Kroise, celý lidský život jen snůškou náhod. Vidím, že jsi velice bohatý a že kraluješ nad množstvím lidí, ale na tvou otázku ti neodpovím, dokud nezvím, že jsi dobře dožil svůj život. Vždyť velký boháč není šťastnější nežli člověk, který žije ze dne na den, nedostane-li se mu štěstí dobře zemřít po životě plném zdaru. Vždyť i mnozí velicí boháči jsou nešťastní, kdežto mnozí z těch, kdo žijí skromně, jsou šťastní. Člověk velice bohatý, ale nešťastný, jen dvěma věcmi vyniká nad člověka šťastného, šťastný člověk však nad nešťastného boháče mnohými. Boháč snáze může splnit své touhy a vydržet velkou pohromu, pakliže do ní upadne. Druhý však nad něho vyniká těmito přednostmi: pohromu snést a touhu vyplnit nemůže ve stejné míře jako on, ale takové věci od něho odvrací jeho štěstí; je tělesně bez úhony, zdravý, nezná utrpení, má zdárné syny a je sličný. Jestliže kromě toho ještě dobře skončí svůj život, pak to je ten, kterého hledáš, je hoden toho, aby byl nazván blaženým. Dokud však nezemře, je třeba zdržet se úsudku a nenazývat ho blaženým, nýbrž úspěšným. Protože je člověk jen člověkem, není mu dáno, aby toho všeho dosáhl, stejně jako žádná země nevystačí sama s tím, co poskytuje, nýbrž něco má a něco jí chybí; nejlepší je ta, která má nejvíce. Stejně tak i lidský jedinec není v ničem soběstačný, něco má a něco mu schází. Kdo z lidí dožije svůj život maje téměř všechno a potom příjemně svůj život skončí, ten je podle mne hoden, králi, nésti toto označení. U všech věcí je třeba přihlížet k jejich konci, jak dopadnou, neboť mnohým lidem bůh blaženost ukázal a potom je potřel beze zbytku."
[33] Takovou řečí se Solón Kroisovi zřejmě nezavděčil. Král jeho slov nedbal a propustil ho, neboť se domníval, že je veliký hlupák, když nedbá přítomného dobra a káže přihlížet u všech věcí k jejich konci.
[34] Po Solónově odchodu stihla Kroisa veliká boží pomsta, patrně proto, že se považoval za nej blaženějšího ze všech lidí. Hned jak usnul, zdál se mu sen, který mu pravdivě zvěstoval neštěstí, jež se mělo přihodit jeho synovi. Kroisos měl dva syny, z nichž jeden byl stižen tělesnou vadou — byl hlucho-
32
33
němý — a druhý ve všem daleko vynikal nad své vrstevníky; jmenoval se Atys. O tomto Atyovi sen Kroisovi naznačil, že zahyne zasažen železným hrotem oštěpu. Jakmile se probudil a sen si rozvážil, zalekl se ho a syna oženil. Ačkoli Atys obvykle velel lydskému vojsku, již ho nikam za takovým účelem neposílal a oštěpy, kopí a všechny podobné věci, kterých lidé používají ve válce, dal z mužských komnat odstranit a snést do komor, aby snad něco z toho, co bylo na stěnách rozvěšeno, na syna nespadlo.
[35] Zatímco se zabýval synovou svatbou, přišel do Sard muž postižený neštěstím a s poskvrněnýma rukama. Byl původem Fryg, ale z rodu královského. Přišel do Kroisova paláce a žádal, aby se mu podle tamních obyčejů dostalo očisty; Kroisos ho poskvrny zbavil. Očista u Lýdů je téměř stejná jako u Řeků. Když Kroisos vykonal obvyklé obřady, ptal se ho, kdo a odkud je:
„Kdo jsi, člověče, a odkud z Frygie jsi přišel k mému krbu? Kterého muže či ženu jsi zabil?" Muž odpověděl:
„Jsem, králi, synem Gordia, syna Midova, a jmenuji se Adrástos. Zabil jsem nechtě svého bratra a přicházím vyhnán od svého otce a všeho zbaven."
„Jsi tedy potomek mých přátel," odvětil Kroisos, „a přišel jsi k přátelům. Pakliže u nás zůstaneš, nebudeš mít v ničem nedostatku. Budeš-li své neštěstí snášet co nejlehčeji, bude to pro tebe nejlepší."
[36] Žil tedy Adrástos v paláci Kroisově. V téže době se objevil na Olympu v Mýsii obrovský divoký kanec. Vyrážel z pohoří a pustošil obdělaná pole Mysů. Mnohokrát se Mýsové proti němu vypravili, ale nijak mu neublížili, naopak, sami od něho utrpěli. Nakonec přišli mýsští poslové ke Kroisovi a pravili:
„Převeliký divoký kanec se, králi, objevil v našem kraji a ničí naše polnosti. Ač se o to pričiňujeme, nemůžeme ho zahubit. Proto tě prosíme, abys s námi poslal svého syna a vybrané jinochy se psy, abychom se ho zbavili." Takto ho prosili. Kroisos však, pamětliv svého snu, jim odpověděl těmito slovy:
„O mém synu se již nezmiňujte, neboť bych ho s vámi neposlal. Je totiž právě novomanželem a to je ted jeho hlavní starost. Vybrané Lýdy a vše, čeho je k lovu potřebí, s vámi pošlu a těm, kdo půjdou, důtklivě uložím, aby se s vámi co nejhorlivěji přičinili odstranit vám to divé zvíře z krajiny."
[37]   Taková byla jeho odpověd. Mýsové se s ní spokojili,
34
ale vtom vstoupil Kroisův syn, který zaslechl, oč Mýsové prosí. Když Kroisos odmítl poslat s nimi svého syna, obrátil se k němu jinoch těmito slovy:
„Bývalo pro nás, otče, dříve nejkrásnějším a nejušlechtilej-ším úkolem chodit do válek a na lovy a tak získávat slávu. Nyní mě od obojího držíš stranou, ač jsi u mne nezpozoroval žádnou zbabělost ani nedostatek odvahy. Jak se mám ted tvářit, když jdu na náměstí a z náměstí? Zač mě budou mít občané, zač mě bude považovat moje mladá manželka? S jakým to mužem bude myslet, že sdílí lůžko? Buď mi dovol na lov jít, nebo mi odůvodni, proč je pro mě lépe, aby tomu tak bylo?"
[38] „Činím tak, synu můj," odpověděl mu Kroisos, „nikoli proto, že bych tě shledával zbabělým, ani pro cokoli jiného, co by ti nesloužilo ke cti, ale přiš]o ke mně ve snu vidění a prohlásilo, že budeš žít krátký čas; máš zahynout železným hrotem oštěpu. Kvůli tomuto vidění jsem uspíšil tvou svatbu a proto tě neposílám na takové výpravy. Starám se o to, zda bych tě nemohl nějak uchovat, dokud budu živ. Vždyť jsi můj jediný syn, neboť druhý syn jako by pro mě neexistoval, protože je mrzák."
[39] „Když jsi měl, otče, takové vidění," pravil jinoch, „je možné pochopit, že mě hlídáš, ale je zajisté spravedlivé, abych ti řekl to, co nechápeš a co před tebou sen ukryl. Pravíš, že vidění prohlásilo, že zemřu železným kopím, ale cožpak má kanec ruce, cožpak má železné kopí, kterého se obáváš? Kdyby vidina prohlásila, že zahynu klem nebo něčím jiným, co se mu podobá, pak by bylo potřeba učinit to, co děláš; řekla však, že se to stane hrotem oštěpu. Když nám tedy nenastává bitva s lidmi, dovol mi jít!"
[40] „Překonáváš mě, synu," odvětil Kroisos, „výkladem toho snu. Tebou přemožen měním své mínění a dovoluji ti jít na lov."
[41] Po těchto slovech poslal Kroisos pro Fryga Adrásta, a když přišel, řekl mu:
„Adráste, očistil jsem tě, když jsi byl stižen nezaslouženým neštěstím; nevyčítám ti je. Přijal jsem tě do svého domu a poskytuji ti veškeré živobytí. Poněvadž jsem ti já první prokázal dobrodiní, jsi povinen mi dobrým odplatit. Žádám tě, aby ses stal strážcem mého syna, až pojede na lov, aby vás cestou neprepadli nějací zákeřní lupiči a nepřinesli vám záhubu. Kromě toho i ty máš možnost jít tam, kde se můžeš vyznamenat
35
svými činy, neboť tak činili i tví předkové a nadto máš k tomu síly dost."
[42]   Adrástos mu odpověděl:
„Já bych, králi, jinak do toho zápasu snad ani nešel. Nesluší se, abych chodil mezi šťastné druhy stejného věku, když jsem pronásledován tak velikým neštěstím; nemohu si to ani přát, a proto jsem se již mnohokrát zdržel. Ted však, když na mě naléháš a já mám povinnost ti vyhovět, rád se ti odvděčím dobrým skutkem. Jsem připraven to učinit a spolehni se, že se ti tvůj syn, kterého mi přikazuješ střežit, navrátí bez úhony, pokud to na jeho strážci bude záviset."
[43] Když toto Kroisovi odpověděl, vydali se na cestu v doprovodu vybraných mladíků a psů. Dorazili do olympského pohoří, hledali zvíře, a když je našli a obstoupili kolem dokola, házeli po něm oštěpy. Tehdy právě onen cizinec, který byl očištěn z vraždy, jménem Adrástos, hodil oštěpem po kanci, ale chybil ho a zasáhl Kroisova syna. Ten, zasažen hrotem kopí, vyplnil proroctví snu. Kdosi potom běžel ke Kroisovi s poselstvím o tom, co se stalo, a po příchodu do Sard mu vylíčil, jak probíhal lov a jaký byl osud jeho syna.
[44] Kroisos byl smrtí svého syna těžce sklíčen a považoval za velice hroznou věc, že ho zabil ten, koho on sám očistil z krveprolití. Byl tím neštěstím z hloubi duše otřesen a dovolával se Dia Smírce; bral ho za svědka toho, jakého příkoří se mu od cizince dostalo; téhož boha se dovolával i jako strážce krbu a přátelství; strážce krbu proto, že přijav do svého domu cizince, nevěděl, že živí vraha svého syna, strážce přátelství proto, že cizince poslal se svým synem jako strážce a shledal v něm svého nej větší ho nepřítele.
[45] Potom přišli Lýdové, nesouce mrtvého, a za nimi následoval ten, kdo ho zabil. Stanul a odevzdal se do moci Kroisovy. Vztahoval k němu ruce a žádal, aby byl usmrcen nad mrtvolou. Připomínal své dřívější neštěstí a k tomu, že navíc uvrhl do záhuby toho, kdo ho z něho očistil, že tedy nemůže dále žít. Když to Kroisos vyslechl, zželelo se mu Adrásta, jakkoli byl sám sklíčen velkým neštěstím vlastním, a řekl mu:
„Dostává se mi od tebe, hosti, plného zadostiučinění, jestliže se. sám považuješ za hodna smrti. Ty však tím neštěstím vinen nejsi, leda že jsi byl jeho bezděčným vykonavatelem; vinen je některý z bohů, který mi již dávno předpověděl, co mě čekalo."
Potom Kroisos svého syna pochoval, jak se slušelo. Adrás-
tos, syn Gordiův a vnuk Midův, který se stal vrahem vlastního bratra a škůdcem toho, u něhož došel očisty, vyčkal, až se lidé od náhrobku vzdálili, a protože uznával, že je stíhán nej-těžším neštěstím ze všech lidí, které znal, spáchal na hrobě sebevraždu.
[46] Kroisos po ztrátě syna setrvával dva roky v hlubokém smutku. Když však Kýros, syn Kambýsův, svrhl nadvládu Astyaga, syna Kyaxarova, a perská vláda se vzmáhala, přestal Kroisos truchlit a začal přemýšlet, zda by nějak nemohl růst moci perské zarazit, dříve než zmohutní. Když si to rozmyslel, začal hned zkoumat věštírny v Řecku a věštírnu v Libyi; rozeslal posly na všechny strany, jednak do Delf, jed-s nak do Abai ve Fókidě, jednak do Dódóny; jiné zase poslal
k Amfiaráovi a k Trofóniovi, další pak do Branchidai na území milétském. To byly věštírny řecké, kam se Kroisos obracel o věštbu. Další posly poslal se žádostí o věštbu do Libye k Am-mónovi. Posly rozeslal proto, aby zjistil, jak jsou věštírny chytré, aby se jich mohl druhým poselstvím zeptat, má-li se pokusit o výpravu proti Peršanům, jestliže shledá, že znají pravdu.
[47] Když posílal Lýdy vyzkoušet věštírny, vydal jim takovýto příkaz: Měli počítat čas podle dní ode dne, kdy vyrazili ze Sard, a stého dne se měli ptát věštíren, co právě dělá lydský král Kroisos, syn Alyattův. Cokoli která věštírna odpoví, to měli zapsat a přinést mu zpátky. Jaké byly odpovědi ostatních věštíren, se nikde nevypráví. Jakmile však Lýdové vkročili do chrámu v Delfech, prosíce boha o věštbu, a přednesli uloženou jim otázku, odpověděla jim Pýthia v hexa-metrech toto:
„Kolik je v pisku zrn, vím, i jaké jsou rozmery moře, také némému rozumím, slyším i toho, kdo mlčí.
i Cítím teď vůni vařené želvy s mohutným štítem,
v méděném hrnci se vaří zároveň sjehnéčím masem;
■< mldlný kotel je pod ní, mědéná poklice na ní."
■
[48] Tuto Pýthiinu odpověď Lýdové zapsali a vrátili se do Sard. Když pak přibyli i ostatní poslové s výroky věštíren, sebral Kroisos všechny zápisy dohromady a prohlížel je. Žádný se mu nelíbil; když však vyslechl zápis z Delf, ihned mu projevoval úctu a chválil jej. Uznal, že jediná věštírna v Delfech je skutečnou věštírnou, protože uhodla, co dělal. Když totiž rozeslal posly po věštírnách, vyčkal stanoveného
36
37
dne a provedl toto: vymyslel si něco, co nebylo možné uhodnout a vypozorovat; rozsekal želvu a jehně dohromady a sám to vařil v měděném kotli pod měděnou poklicí.
[49]   A právě to mu z Delf výrok věštírny oznamoval.
0 odpovědi věštírny Amfiaráovy neumím nic povědět, co věštila Lýdům, když vykonali ve svatyni předepsané obřady; ani se o tom nevypráví. Říká se jen, že i tuto věštírnu považoval Kroisos za neklamnou.
[50] Po těchto událostech usmiřoval Kroisos delfského boha velkolepými obětmi. Obětoval po třech tisících kusů z každého druhu dobytčat k oběti se hodících, dále pozlacená a postříbřená lehátka, zlaté číše, purpurové pláště a chi-tóny. Navršil ohromnou hranici a pálil ji doufaje, že si tím boha spíše nakloní. Také všem Lýdům nařídil, aby každý bohu obětoval, co kdo má. Když bylo po obětech, dal slít nesmírné množství zlata a ukovat z něho polocihly o délce šesti dlaní, široké tři dlaně a jednu vysoké, celkem sto sedmnáct, a to čtyři z ryzího zlata o váze po půl třetím talentu, ostatní polocihly pak z bílého zlata, vážící po dvou talentech. Také dal zhotovit z ryzího zlata sošku lva, vážící deset talentů. Když vyhořel delfský chrám, spadl tento lev s polocihel, na nichž byl postaven. Nyní je uložen v korintské pokladnici a váží jen půl sedma talentu. Půl čtvrtá talentu se ho totiž roztavilo.
[51] Když bylo vše hotovo, poslal Kroisos ty věci do Delf a spolu s nimi i další dary: dva převeliké džbány, zlatý stával po pravé straně, když se vchází do chrámu, a stříbrný nalevo.
1 ty byly po požáru chrámu přemístěny; zlatý džbán je v pokladnici klazomenské, váží půl devátá talentu a dvanáct min, a stříbrný stojí v rohu chrámové předsíně a vejde se do něho šest set amfor*. Delfané v něm mísí víno o slavnosti theofanií. Delfští říkají, že je to výrobek Theodora ze Samu, i já se tak domnívám; nezdá se mi totiž, že by to bylo dílo obyčejné. Dále poslal Kroisos čtyři stříbrné sudy, stojí v korintské pokladnici, a obětoval i dvě kropenky, zlatou a stříbrnou. Na zlaté je nápis, že Lakedaimonští tvrdí, že je to dar jejich, ale to tvrzení není správné. Je to dar Kroisův a nápis pořídil kdosi z Delfanů, kdo se chtěl Lakedaimonským zavděčit. Znám jeho jméno, ale nebudu ho připomínat. Darem od Lakedaimonských je chlapec, jehož rukou protéká voda, ale žádná z obou kro-penek. Spolu s těmito věcmi poslal Kroisos do Delf ještě mnoho jiných méně významných darů, jako kulaté stříbrné konvice a tříloketní stříbrnou sošku ženy, o níž Delfští tvrdí, že
je to podobizna Kroisovy pekařky*. Dále věnoval i náhrdelník své manželky a její pásy.
[52] Ty věci poslal do Delf. Amfiaráovi pak, když se dozvěděl o jeho statečnosti a o jeho utrpení, obětoval štít celý ze zlata a masivní zlatý oštěp, jehož ratiště bylo stejně jako hrot celé ze zlata. Obě ty věci byly ještě za mých časů uloženy v Thébách, a to v thébském chrámu Apollóna Isménského.
[53] Lydským poslům, kteří měli uvedené dary doručit do chrámů, Kroisos uložil, aby se věštíren zeptali, má-li se vydat na výpravu proti Peršanům a má-li si získat nějaké spojenecké vojsko. Lýdové dorazili, kam byli posláni, dary odevzdali a žádali o věštbu těmito slovy:
„Kroisos, král Lýdů a jiných národů, uznal, že jsou tyto věštírny jedinými skutečnými věštírnami na světě, dal vám dary hodné vašich výpovědí a nyní se vás táže, má-li se vydat na výpravu proti Peršanům a má-li si získat nějaké vojsko za spojence."
Tak se poslové tázali a obě věštírny odpověděly shodně; předpovídaly Kroisovi, že zničí velikou říši, potáhne-li proti Peršanům, a radily mu, aby si za spojence vyhledal nejmocněj-ší z Řeků.
[54] Když byly věštby Kroisovi přineseny a on zvěděl jejich obsah, zaradoval se nad nimi velice, neboť bezpečně doufal, že vyvrátí říši Kýrovu. Znovu poslal do Pýthu a vyzvěděv, kolik je Delfanů, obdaroval každého dvěma zlatými staté-ry. Delfští za to udělili Kroisovi přednostní právo při dotazech, zprostili ho poplatků a určili mu čestné místo při slavnostech a na věčné časy rozhodli, že se kdokoli z Lýdů může stát občanem delfským, bude-li chtít.
[55] Obdarovav Delfské, dal si Kroisos věštit potřetí. Když se totiž přesvědčil o spolehlivosti věštírny, nemohl se jejích odpovědí nabažit. Tentokrát se tázal, potrvá-li jeho vláda mnoho let. Pýthia mu věštila takto:
„ Teprve tehdy, al nad Médy mezek stane se králem, nestyď se, Lýde, jenl nohy máš slabé, zbabUe prchat po březích Hermu, plného štérku, nečekej na nic."
[56] Když se tato slova dostala ke Kroisovi, zaradoval se nad nimi víc než nad čímkoli jiným, neboť věřil, že nikdy nebude Médům kralovat mezek místo člověka a že tedy ani on, ani jeho potomci vládnout nepřestanou. Potom důkladně
38
39
uvažoval, kteří z Řeků jsou nejmocnější, aby šije získal za spojence. Při svých úvahách shledal, že mezi Řeky vynikají Lakedaimonští a Athéňané, jedni z kmene dórskeho, druzí z iónského. Tyto národy byly nejpřednější; jeden z nich byl původu pelasgického, druhý řeckého; jeden z nich se ze své vlasti nehnul, druhý se mnohokrát stěhoval. Za krále Deuka-lióna bydlel v zemi Fthiótské, za časů Dóra, syna Hellénova, v krajině pod horami Ossou a Olympem, zvané Histiaiétis. Když ho z Histiaiétidy Kadmovci vyhnali, usadil se pod jménem Makednů v Pindu. Odtamtud zase přesídlil do Dryopidy, a když přešel z Dryopidy na Peloponnésos, jmenoval se národem dórským.
[57] Nedovedu přesně povědět, jakou řečí mluvili Pelas-gové. Lze-li říci to, o čem vydávají svědectví ti z Pelasgů, kteří ještě v dnešní době přebývají v městě Kréstónu nad Tyr-sénií a kteří kdysi sousedili s dnešními Dory (neboť tenkrát sídlili v krajině, které se teď říká Thessaliétis), a ti Pelasgové, kteří založili města Plakié a Skylaké na Helléspontu a stali se athénskými kolonisty (a kolik ještě jiných pelasgických městeček změnilo svá jména), je-li tedy možno říci, čeho jsou tito Pelasgové důkazem, pak mluvili Pelasgové řečí barbarskou. Bylo-li tomu tak u celého kmene Pelasgů, pak národ attický, který je původu pelasgického, spolu se změnou z Pelasgů v Řeky převzal i řeč. Ani Kréstónští totiž, ani Plakiénští, kteří jsou s nimi stejného jazyka, se v řeči nesrovnávají s nikým z těch, kdo nyní sídlí okolo nich, je však zřejmé, že si zachovali takový ráz řeči, jaký si s sebou přinesli, když se přestěhovali do svých dnešních území.
[58] Řecký živel používá od svého vzniku, jak se mi zdá, stále stejného jazyka; po svém oddělení od Pelasgů byl slabý, ale z malých začátků se rozrostl v množství národů, neboť se k němu přidala většina Pelasgů a četné jiné barbarské národy. Kromě toho si myslím, že ani Pelasgové, jako národ barbarský, nebyli na příliš vysokém stupni rozvoje.
[59] Pokud jde o tyto národy, dozvěděl se Kroisos, že attický národ ovládá a udržuje v nešvarech Peisistratos, syn Hippokratův, který byl v té době samovládcem v Athénách. Dokud byl Hippokratés ještě soukromou osobou, přihodil se mu v době, kdy přihlížel olympijským hrám, veliký div. Když porazil obětní zvířata a připravené kotle byly plné masa a vody, začaly se vařit bez ohně a překypěly. Lakedaimoňan Chi-lón, který byl přítomen a tomu zázraku přihlížel, radil Hippo-
kratovi, nejprve aby se neženil s ženou, která by mu mohla porodit děti, potom, pokud je ženat, aby ženu zapudil, a má-li snad nějakého syna, aby se ho zřekl. Hippokratés prý ovšem této rady Chilónovy nechtěl uposlechnout a po oné události se mu narodil řečený Peisistratos, který za rozbrojů mezi obyvateli pobřežními a Athéňany z roviny pojal úmysl zmocnit se samovlády.
V čele lidí z pobřeží stál Megaklés, syn Alkmaiónův, předákem lidí z roviny byl Lykúrgos, syn Aristolaidův. Peisistratos založil třetí stranu. Shromáždil okolo sebe vzbouřence a tváře se, že je předákem horalů, připravil takovou lest: způsobil si zranění a poranil i své mezky a přihnal se se spřežením na tržiště, jako by byl unikl svým nepřátelům, kteří ho chtěli zahubit, právě když jel na pole. Požádal lid, aby mu opatřil nějakou stráž, neboť se předtím proslavil při tažení proti Megarským tím, že dobyl Nisaje a vykonal i jiné statečné činy. Athénský lid se dal oklamat a dal mu tři sta mužů vybraných z občanstva, kteří se však nestali Peisistratovými kopiníky, nýbrž spíše klackonosiči; chodili za ním s dřevěnými kyji. Ti se spolu s Peisistratem zúčastnili pozdvižení a zmocnili se Akropole. Odtamtud pak Peisistratos vládl nad Athéňany, aniž však rozrušil systém dosavadních úředních hodností nebo změnil právní řád. Spravoval město podle platné ústavy, krásně je zdobil a udržoval v dobrém pořádku.
[60] Zanedlouho se však dohodli stoupenci Megaklovi se straníky Lykúrgovými a vypudili Peisistrata z města. Tak se Peisistratos zmocnil Athén poprvé a opět samovládu ztratil, protože ještě nezapustila dostatečně kořeny. Ti, kteří Peisistrata vyhnali, se však zase znovu dostali do vzájemných sporů. Megaklés se dostal do úzkých a poslal hlasatele k Peisistratovi s dotazem, zda je za samovládu ochoten vzít si jeho dceru za manželku. Když Peisistratos návrh přijal a s podmínkou souhlasil, vymyslil si pro jeho návrat věc podle mého mínění velice pošetilou; tím spíše, že se Řekové již od dávnějších dob odlišovali od národů barbarských tím, že byli chytřejší a nepodléhali hloupým pošetilostem, a přece právě tehdy tito lidé z athénských občanů, o nichž se říkalo, že jsou co do moudrosti mezi Reky prvními, vymysleli takový podvod. V dému Paianii žila žena jménem Fyé, vysoká bez tří prstů čtyři lokte a i jinak pěkné postavy. Tuto ženu oblékli do plné zbroje, dali jí nastoupit do vozu a ukázali jí, jak se má tvářit, aby její vzezření bylo co nejvznešenější, a jeli do města, poslavše napřed
40
41