POKUS O SLOHOVÝ ROZBOR BABIČKY BOŽENY NĚMCOVÉ Všichni, kdo psali o spisovatelském uměni B. Němcové, se zmiňuji se zvláštní chválou o živosti dojmu, kterým působí její knihy. Slova, kterými svou chválu oděli, jsou ovšem různá, ale myšlenka, kterou se snažili vyjádřiti, je v podstatě táž. Tak např. J. Vlček praví o osobách Němcové, že „jsou to olejové obrazy, vystupující ze svých rámců a ožívající před našima očima", neboť spisovatelka dodává jim života „plastickou charakteristikou."1) A. Novák pojednávaje o Babičce2) jednak cituje Vávrův výrok o „přirozené konkrétnosti" slovního výrazu Němcové, jednak praví sám, že v Babičce jako u starých intimistů mají zátiší a dekorace „svou náladu a svou živost", mluví o „barvitém pásmě poutavých detailů" a resumuje konečně: „V národopisných a zeměpisných líčeních naučila se (Němcová) koloristickému umění, jež v plenéru vystihuje přírodu i lidový dav; v předcházejících svých novelách propracovala se k plastické a ostré charakteristice rázovitých figur, fyziognomií, řečí i gestem; vzácná její schopnost pozorovací, pro niž nic nebylo příliš nepatrné a bezvýznamné, projevila se v podrobné a syté kresbě nábytku i kroje, interiérů i nářadí v Babičce.'''' Konkrétnost, plastičnost, barvitost, plenér, koloristické umění, olejomalba — co jiného znamenají tato slova, z největší části termíny malířské a sochařské, než zvláštní naléhavost a živost dojmu, jímž působí vyprávění Němcové? Je zvláštní, ba na první pohled i podivné, Že právě této chvály se jí dostalo. Zdá se totiž, že plastičnosti a malebnosti nelze v literatuře dosáhnouti jinak než slovem nově ukutým nebo aspoň nezvyklým, sugestivní a leskle novou metaforou. Vzpomeňme jen plastického výrazu Nerudových básní nebo malebného slova Mrštíkova z Pohádky máje. Slovní výraz Němcové však nemá metafor ani nově ukutých slov; je diskrétně ztlumený, mnohem spíše melodicky vyrovnaný3) než neklidně vyšlehující barvami a pohyby. Pokud se barev týká, je až nápadné, jak málo barevná jsou líčení Němcové i na takových místech, kde bylo hojně příležitosti rozvinout nádheru všech barev vidma. Ještě nejspíš mihne se barva při líčení lidových krojů, např. na místě, kde se vypráví o nedělní cestě Žernov-ských do kostela (str. 33),4) nebo na jiném, kde se vyličuje oděv babič- ») J. Vlrek, Několik kapitolek z dějin naši slovesnosti (1912), str. 71. >) V Literatuře české devatenáctého století III, 2, str. 96. >) Srov. Šalda, Moderní literatura česká (vyd, z r. 1909), gtr. 39. *) Číslo udávající stránku textu vztahuje se na tomto místě i při viech příštích pouka- 683 čin při návštěvě na zámku (str. 92). I obraz průvodu o Božím těle prosvítá na několika místech, ač velmi diskrétně a nenápadně, barvami, zejména když se objeví mezi městskými obleky selské kroje (str. 132). Zato líčení přírody bývají téměř bezbarvá; tak např. líčení západu slunce: Tu vystupují na světlé půdě tmavé hory v ohromných rysech, podivných forem, to dlouhé hřbety lesů, tu malé vrchy, na nich hrady a kostelíčky; tu na rovině zdvihají se štíhlé sloupy a oblouky bran, jako řecké stavby, západu pak rudá zář lemována je zlatými hieroglyfami a arabeskami. A ty bory, lesy i hrady se rozcházejí a podivnější ještě formy se na jich místě tvoří. (178) Kromě obratů „západu rudá zář", „zlaté hieroglyfy a arabesky" není v celém líčení zmínky o barevné symfonii západního nebeskí onu; leda ještě výraz „na světlé půdě tmavé hory" zamihne se zdáním barevnosti. Rovněž nápadný je nedostatek barev v líčení východu slunečního: Růžové červánky rozcházely se po obloze, ze zahor vystupovaly zlaté paprsky výše a výše, pozlacujíce vrcholky stromů, až pomalu slunce v celé své velebnosti se ukázalo a světlo svoje po celé stráni rozlilo. Protější stráň byla ještě v polosvětle, za splavem padala mlha niže a níže, a nad jejími vlnami bylo vidět na vrchu nad pilou klečet ženské pilařovic. (201) Růžové červánky, zlaté paprsky, pozlacené vrcholky stromů, to je vše, co Němcová barevně vytěžila z východu slunce. Co barevného chvění míhá se ve verších třetího zpěvu Máje, kde Mácha vylíčil týž přírodní zjev! Nebudeme jich pro délku citovat, jen dvou veršů vzpomeneme, těch, které líčí vrcholný okamžik mystéria: Ledvaže však nad modři temno hor brunátné slunce rudl zasvitnulo... Anebo: zamlžená krajina (ovsem večerní) u R. Svobodové v Černých myslivcích (str. 369): Bylo to po velkých deštích, teplá země dýchala bili páry, páry vytvořily modři mlhy, lehounce ultramarínoví, které lichotily se milostně kolem korun stromových, naplnily údolí, ostínily modraví lesy, nanesly se nestejně, obláčkově v popředí obrazu a utvořily jemnou harmonii modraví telení. Srovnáme-Ii líčení B. Němcové s těmito doklady, shledáme, že jsou zech k Babičce a citátech z ní k 2. dílu Sebraných spisů Boi. Němcovi, které vyšly ve sbírce Čeští spisovatelé 19. století (1904—1920). velmi málo barevná: jakoby šedé kresby na bílé ploše papíru se slabým nádechem barvy tu a tam. Avšak ani jinak nejsou slova Němcové evokující: nevyvolávají sama o sobě, svou výrazností, živých představ, zejména tvarových a pohybových. Jen výjimečně problesknou taková slova v Babičce: Nejvýše k povrchu vyplavaly stříbrolesklé bělice a honily se po drobtech, mezi nimi jesdili střelhbitě okouni s nataieným hřbetem, opodál se prosmýkla sem a tam štíhlá parma s dlouhými vousy; také břichaté kapry a pleskohlaví mníky vidět bylo. (96) Tato věta živým prošlehováním představ pohybových a tvarových připomíná Nerudu. Není však v Babičce mnoho míst podobných tomuto, jehož slova jsou tak evokující. Obyčejně jsou i scény živého pohybu a ruchu provedeny slovy zcela běžnými a nenápadnými: Asi za hodinu, když (babička) vstala, bylo slyšet odměřené klapkán! pantoflíčků, vrzly jedny, druhé dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom samém okamžení zakejhaly husy v chlivku, svině zachrochtaly, kráva bučela, kury křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhle otíraly se jí okolo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se a jedním skokem byli u babičky. (13) V celém tomto úryvku není jediného slova, které by chtělo přímo vzbudit živou a jedinečnou představu zvuku nebo pohybu. A tak je tomu u Němcové všude: stejně jako neoslňuje čtenáře míhavým vějířem barev, světel a stínů, neudivuje jej ani nápadnými představami jednotlivých zvuků, tvarů, pohybů. Nastává nyní otázka: mýlili se tedy literární historikové, kteří zdůrazňují malebnou a plastickou výraznost slohu Němcové? Kterákoli z předchozích ukázek z Babičky dosvědčuje zřetelně dojmem, který v nás vyvolává, že se nemýlili. Není sice v těchto úryvcích barev, ale přesto dýše barevnost z líčení Němcové: tak například při líčení východu slunce neřekla spisovatelka ani slova o barvě mlhy, a přece vyciťujeme, že byla neprůhledně bílá a tekla údolími mléčným proudem. Rovněž tak je tomu se zvuky i pohyby v líčení ranního ruchu na dvoře Starého bělidla: slyšíme i vidíme bouřlivý ruch při příchodu babiččině, třebaže Němcová jedinou metaforou, jediným neobvyklým slovem nepovzbudila naši obraznost. Ba děje se dokonce i více: při četbě Babičky nevidíme scény před sebou jen jako obrazy nebo skulptury, nýbrž jsme v nich. Obklopují a zalévají nás ze všech stran a útočí současně na všechny naše smysly. Vnímáme nejen to, co nám spisovatelka naznačuje slovem, nýbrž děj úplný, v celé jeho šíři. Nejlépe dal by se naznačit tento dojem slovem: dějové ovzduší. A tak docházíme nyní k jasné formulaci základní otázky, kterou je třeba rozřešiti, máme-li porozuměti slohu Babičky. Bude nutno zkoumat, jakými prostředky tento sloh nebarevný, ne- II ,1-1., »«nl rrzi-n Beji % 0 mic j mii ' ki i,. 1 Mi letí, laati pozi lll.l .1 MU lil irnílii