JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ
Antika, Cechy a evropská tradice
K vydání připravila, poznámky a vysvětlivky pořídila a úvodní studii napsala Jana Nechutová
FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY BRNO 2002
104
105
tak zároveň humanistický odkaz Komenského a Balbínův, v němž jsme shledali Několik ohlasů vergiliovské legendy v starší české literatuře
kladnou a jednotící složku barokní paralely Šaldovy.
1945 (páv. 1942), bibl. č. 180. L
Patří již k osudu velkých lidí, že se kolem jejich jména vytvoří dříve či později legenda, ale není mnoho historických osobností, u kterých se tento osud naplnil tak vrchovatě jako ve středověku u Vergilia. Pohanský oslavovatel římské moci a rodu Augustova, jehož povýšili církevní otcové na proroka Kristova a jehož si největší křesťanský básník zvolil za průvodce na pouť za duchovním ideálem; odchovanec epikureismu a stoicismu, jenž žije od 12. do 16. století v evropských literaturách ja~ ko čaroděj se všemi přívlastky středověké romantiky; konečně člověk nazývaný přáteli „anima candida", jehož jméno bylo přesto uvedeno v choulostivý poměr kženě v pikantní burlesce - to vše věru postačí, aby byla vergiliovská legenda zajímavým kultúrnohistorickým a literárním problémem. Základní spis o našem téma-tě, Dom. Comparettiho ,yirgilio nel medio evo",1 je zároveň vynikajícím příspěvkem k psychologii středověku a k srovnávacím dějinám západoevropských literatur.
Comparetti znamená i pro tuto naši práci tolik, že je třeba se zmíniti několika slovy o jeho metodě. Rozdělit své dílo na dvě části. V první pojednává o Vergiliovi v starověké a středověké tradici literární, v druhé o lidové legendě vergiliovské. Do literární tradice zahrnuje Comparetti Vergiliovy obdivovatele, napodobitele, vykladače a životopisce. Ovšem již tu se shledáváme krok za krokem se životopisnými anekdotami a prvky legendárními, ale nikdy za nimi zcela nemizí historická osobnost a dílo básníkovo. Nejznámější kapitolou této literární tradice je asi Vergilius jako prorok Kristov a jako Dantův průvodce podsvětím. A při výkladu obou těchto zjevů lze vyjiti koneckonců bez nesnází z básnického odkazu Vergiliova, ze ÍV. („mesiánské") eklogy a ze VI. zpěvu Aeneidy (cesta Aeneova do podsvětí),
Z této literární tradice vylučuje Comparetti všechny ony složky vergiliovské legendy, kde Vergilius vystupuje jako kouzelník. Čaroděj Vergilius je podle mínění Comparettiho výtvorem lidové fantazie. Tato představa prý vznikla asi ve XII. století v Neapoli, v kraji, který Vergilius nad jiné miloval a kde byl podle svého přání pohřben. Vznikla v prostředí, jež bylo vzdáleno jakéhokoli zájmu literárního a teprve prý od cizinců, kteří koncem XII. století navštívili Neapol,2 byla přenesena do literatury a tam se pak rozbujela mnohotvárným životem.
Proti tomuto výkladu italského učence se namítalo, že jeho rozlišování literární tradice a lidové legendy je pro středověk málo vhodné, a staly se pokusy odvoditi i pověst o Vergiliové magii z pramenů literárních.3 Ukazovalo se při tom na VIII. eklogu, v níž Vergilius líčí (po vzoru Theokritově), jak opuštěná dívka si vynutí kouzly návrat milencův. Nebo na zprávu životopisu Suetoniova-Donatova, 14 (25):
Domenico Comparetti, Virgilio nel medio evo, 2. v. ve Florencii r. 1896. Existuje též rémecký a anglický překlad.
Konrádi Querfiírtu, kancléř Jindřicha VJ. a později biskup v Hildesheimu, a Gervasius z Til-
bury, autor díla „Otia imperialia" věnovaného císaři Ottovi IV.
Příslušnou íiteraturu uvádí sám Comparetti (citujeme vždy 2. vydání), díl II, str. 22.
106
107
inter cetera studia (Vergilius) rnedicinae quoque ac maxime maíhematicae operám dedít.4 Od „matematiky" nebylo ve stredoveku k magii daleko, jak ukazuje případ papeže Silvestra II. (Gerberta, byl papežem r. 999-1003} a Alberta Magna (1193 až 1280), kteří za své vyšší vzdělání ve vědách přírodních pykali tím, že byli po smrti pokládáni za čaroděje a spojence ďáblovy.5 Dále mohla tu působiti stará, již antická představa o zvláštní učenosti, ba vševědoucnosti básníka Aeneidy, známé hádání budoucnosti z nahodile otevřené stránky díla Vergiliova (sortes Vergilianae) a snad (nepatrná okolnost, že se básníkův otec jmenoval podle staré tradice Mágus nebo matka Magia. Takových opěrných bodů pro vznik představy Vergilia-čaroděje by bylo možno uvésti ze starověké i křesťanské literární tradice ještě víc, ale naproti tomu stojí fakt, který Comparetti přesvědčivě doložil, že má legenda o Vergiliové magii ve svých počátcích nápadně hojné vztahy k Neapoli, k hrobu Vergiliovu a k jiným neapolským památkám, jež lid spojoval s jménem ochránce města Vergilia, a tato okolnost činí vskutku pravděpodobným Comparettiovo mínění, že legenda o Vergiliovi-čaroději měla počátek v místní lidové pověsti. Tato lidová pověst nebyla by ovšem vznikla a nebyla by se především tak rychle rozšířila, kdyby nebyla mnohonásob připravena představou, která se vytvořila o Vergiliovi v tradici literární. Toho je si i Comparetti vědom, a tak běží mezi ním a jeho odpůrci spíše o spor v pojmu „lidový" a „literární".6 Metodicky Comparettiova teze věci nepochybně prospěla, jak ukázal zdar jeho díla.
Tolik snad stačí úvodem. S obsahem vergiliovské legendy se seznámíme postupně, probírajíce její ohlasy v starší české literatuře. A seznámíme se s ní přitom ve všech podstatných rysech. To třeba předem připomenouti proto, že Comparetti, jenž si svědomitě všímá ohlasů vergiliovské legendy i v písemnictví malých národů evropských, cituje z naší a vůbec ze slovanských literatur jen kroniku Kosmovu (1137, pozn. 1) a jinde (II174, pozn. 2) vyslovuje domněnku, že jediná lidová knížka, jež mohla seznámiti rozličné slovanské národy s čarodějem Vergiliem, byla kniha „o sedmi mudrcích".7 Ukážeme, že aspoň u Čechů tomu bylo jinak, třebas ovšem k samostatnému pojetí této látky (pokud lze vůbec mluviti při motivech tohoto druhu o původnosti) v naší literatuře nedošlo. Jde vskutku jen o ohlasy, ale snad i ty zaslouží, aby na ně bylo upozorněno.8
A Die Vitae Vergilianae, vyd. E. Diehl, Kleine Texte č. 72, Bonn 1911.
5 K nim přiřadilo 16. století Cornelia Agrippu a Theofrasta Paracelsa. Ztělesněním romantických představ o učeném mágovi se stai nakonec, jak známo, doktor Faust. Se všemi legendami o čarodějství vynikajících osob minulosti zúčtoval G. Naudé v zajímavém díle „Ľapologie pour les grands hommes faussement soupconnés de magie", vydaném v Paříži 1625.
6 Comparetti 11,2111., 45 aj.
7 To nebudiž chápáno jako výtka. Slovanské překlady „Sedmi mudrců" vzal Comparetti na vedomí ihned, jakmile o nich napsal Můrko práci, kterou budeme jeatě citovati.
8 V české literatuře psal o našem tématě, a to zcela stručné podle Comparettiho, Tím. Hrubý v článku „Čarodějný Vergil ve středověku", Zlatá Praha, 1884, a opakoval tento výklad v knize „Ze života básníků antických", Moravská bibliot. XXXI, Velké Meziříčí 1888.
n.
Kdybychom chtěli siedovati vliv Vergiliova básnického díla na naše písemnictví předhumanistické, našli bychom první a patrně nejvýznamnější doklad v Kosinově České kronice, psané arci latinsky, ale právem kladené na počátek našeho národního písemnictví.9 Ale jak jsme již naznačili, je náš úkol jiný. Nebudeme shledávati reminiscencí na literární odkaz Vergiliův, nýbrž půjdeme jen po stopách Vergilia křesťanského a vergiliovské legendy. Než i pak bude naším prvním svědkem jíž Kosmas, a to právě ono místo jeho Kroniky, jež cituje Comparetti na uv. m., vykládaje o populárnosti křesťanské interpretace IV eklogy a o Vergiliové spojení se Si-byllou. Ve 4. kap. I. knihy snaží se totiž Kosmas dodati víry svému vypravování o věštkyni Libuší mimo jiné příkladem Sibylly, která římskému národu předpověděla budoucí osudy, a při tom poznamenává: quae etiam, si fas est credere, de Christo vaticinata est, sicut quidam doctor in sermone suae praedicationis versus Virgilii ex persona Sibyllae de adventu domini compositos introducít.
Verši Vergiliovými, v nichž prý tlumočil Sibyllino proroctví o Kristu, rozumí se proslulé místo IV eklogy (w. 4-10)
Ultima Cumaei venít iam carminis aetas:
magnus ab integro saeciorum nasciturordo.
lam ředit et Virgo, redeunt Saturnia regna,
iam nova progenies caelo demíttitur alto.
Tu modo nascenti puero, quo ferrea primům
desinet ac toto surget gens aurea mundo,
casta fave Lučina: íuus iam regnat Apollo.
A rozuma se jimi vůbec celá ta mesiánsky sladěná oslava dítěte, s jehož příchodem na svět se má lidstvu vrátit i zlatý věk.10 Kosmův „doctor quidam" může býti církevní historik Eusebius nebo sv. Augustin, nejstarší naši svědkové křesťanského výkladu citovaných veršů,11 ale stejně tak i některý pozdější spisovatel (kazatel).
Není-Ii ani dnes shody mezi vědci o tom, do jaké mtry souvisí báseň Vergiliova se židovským mesianismem a na které dítě se vztahuje, jaký div, že církevní otcové spatřovali, vedeni zápalem víry, v největším římském poetovi proroka Kristova. Pro osud Vergiliův ve středověku měla tato okolnost, jak známo, veliký význam. Společně se Sibyllou byl Vergilius přiřaděn k starozákonním prorokům, kteří předpověděli příští Kristovo, a to mu zjednalo privilegované postavení mezí pohanskými básníky.
O českých ohlasech se přitom nezmínil ani slovem. Zcela obecně je pojat též fejeton Jana Vo-borníka „Básník, věštec, čaroděj" v Národ. Listech ze dne 25. V. 1930. Jiné české práce nás se týkající připomeneme na příslušných místech.
Příslušnou literaturu uvádí Ant. Kolář, Kosmovy vztahy k antice. Sborník filoz. fak. univ. Komenského 1925, str. 16 a n. Mezi všemi básnickými vzory Kosinovými stojí Vergilius na prvním místě počtem citací.
Zda zna! Kosmas IV. eklogu z vlastni četby, o tom lze arci pochybovat! právě na základě jeho slov. Giní tak ne bezdůvodně J. Vilikovský, Několik poznámek ke Kosmovi, Český čas. histor. 34, str. 354.
Srov. literaturu ve vydání Bretho.Izově (1923) str. 13.
108
109
Sláva moudrosti a vševědoucnosti, jíž Vergilia obdařil obdiv jeho starorímskych ctitelů, byla tak potvrzena a rozvíjela se dále v zabarveni křesťanském.
V úloze proroka Kristova vystupoval vedle Sibylly „vates Maro gentilium" v středověkých hrách liturgických, zvláště vánočních.12 S latinskými hrami se dostal Vergilius pravděpodobně i do naších chrámů. V zachovaných zlomcích česko-latinských her sice jeho jména, a tuším ani Sibyllina, nenalézáme, ale to mnoho neznamená; jsou to právě jen zlomky.13 Z liturgických her přejato pak výtvarné umění s ostatními proroky vedle Sibylly tu a tam i Vergilia a Sibylla sama bývá označována na obrazech citátem ze IV eklogy.14 Nejznámější doklad pro to jsou Kumská Sibylla Michelangelova v kapli Sixtinské a Tiburská Sibylla Raffaellova v Sta Maria detla Pace.
Toto mnohonásobné spojení Vergilia se Sibyliou poskytuje nám příležitost, abychom si zde všimli českých ohlasů pověsti, v níž sice Vergilius sám není jmenován, aíe kterou také Comparetti zaznamenává v souvislosti s křesťanským výkladem IV. eklogy.15 Je to stará legenda, rozšířená po Evropě nejvíce „Zlatou legendou" Jakuba de Voragtne, o založení slavného velechrámu Sta Maria ďAracoeli na římském Kapitolu. Když se prý senát usnesl vzdávati císaři Augustovi božskou poctu, tu prý se radil císař se Sibyliou. Ta mu pak ukázala nebe otevřené a v něm Pannu (Marii) s děťátkem na rukou a při tom bylo shůry slyšeti hlas: haec est ara filti Dei (nebo: coelí apod.). Augustus pak odmítl božské pocty a později byl na tom místě, kde se zjevení stalo, zbudován jmenovaný chrám.
V době Karla IV byla tato legenda v Čechách dobře známa. Čteme o ní jednu delší a jednu kratší zmínku v latinské kronice Marignolové. K r. 752 od založení Říma poznamenává Marignola, že bylo víděti tři slunce a Oktavianu Augustovi že se objevila „puella crinibus dissoíuta cum puero in sinistra spícas septem habens et in circuitu pro corona duodecim stelías, ostendente Sibylla".16 K popularitě tohoto vypravování přispělo jistě ono místo Legendy o sv. Kateřině (w. 1802n. Spina), kde sv. Kateřina zahanbuje pohanské mistry příkladem ženy-Sibylly, jež
„v svém proroctví boha znala
a o něm prorokovala
řkúc: Vidiech v slunci stojiece
pa n nu a syna koj iece
na ruce, ten krásen bieše... atd.
12 Comparetti H,90n.
13 Snaci stojí za to zde zaznamenati, že podle zprávy p. prof. F. Žákavce předvedly někdy počátkem tohoto století školní děti v Nelahozevsi velkonoční hru, v níž vystupovala Sibylla a Vergilius, nebo aspoň byla o něm zmínka.
14 É. Mäie, Ľart religieux du XII' s. en France, 1922, str. 142n. Ferd. Piper, Mythologie der christl. Kunst, Weimar 1847,1,480,498 aj.
15 Comparetti íl, 95.
16 Kronika Marignolova, vyd. J. Emter, Prameny dějin čes. III, str. 519, srov. str. 588.
O císaři Augustovi a o „ara coelí" tu zmínka není. Od vypravování Marignolova se liší též poněkud ona verze, kterou čteme u Tomáše ze Štítného v Knihách naučení křesťanského (Vrťátko str. 177): „1 byla nějaká Sibylla prorokyně slovutná; tu ciesař pozvav k sobě, tázal jie, jest-li anebo bude-li kto mocnější než on, jemuž by sě s poklonů modliti měli? A ona ukázala jemu v slunci pannu, ana drží na ruce syna; i odvedla ciesařeta Sibylla, aby nedal tak klaněti sě sobě, řkúc: Tomu, jehož panna porodí, budúťsě klaněti, tenťbude větší než ty."17
Středověká učenost, jež rozeznávala po příkladu římského starožitníka M. Te-rentía Varrona (citovaného Lactantíem Inst. div. I 6) deset, později dvanáct Sibylí, spojovala Vergilia s ohledem na VI. zpěv Aeneidy a na IV. eklogu se Sibyliou Kum-skou, a vystoupení před císařem Augustem přičítala Sibylle Tiburské, poslední Si-bylle Varronové, vlastně věštnč bohyni uctívané vTiburu podjménem Aibunea. Někdy však v legendě aracoelské je jmenována právě vergíiiovská Sibylla Kumská18 a naopak zase Tiburská Sibylla Raffaellova v St. Maria della Pace je označena slovy IV eklogy, iam nova progenies. Jakub de Voragine píše v legendě aracoelské obecně jen o Sibylle a stejně tak i naši autoři. Zato jsou rozlišeny tyto dvě Sibylly v českém textu z XV sto!., důležitém pro nás tím, že se v něm vyskytuje jméno Vergiliovo. Je to nezcela dokončený rukopis pojednání o Sibyllách chovaný v pražské univerzitní knihovně (sign. XVÍI D18, u Truhláře č. 148). U desáté Sibylly, Tiburské, je zmínka o věštbě dané Augustovi: „Vyšší tobě přijde, nedaj se sobě klaněti". (Srovnej citát ze Štítného!) Větší význam má pro náš účel výklad o sedmé Sibylle, Kumské, který zde otiskujeme celý:
„Sibylla Cumana řečená Amalthea neb Taraxandra neb Deifeba, [v] Vlaších blíž Napuli vyšla; mnoho o příští pána Kristovu pravila, jakož píše Varro aneb Virgiiius: Že veliký narodí se od neporušitedlného (neb celého neb stálého) věku řád. Již se navrátí i panna, navrátí se i Saturnovo královstvie (totiž časy pod nimi šťastně spravované neb dobré časy, kteréž se nyní Jupiterovi připisují, totiž nejdobrotivějšímu správci). Již nové vzplozenie (neb urozenie) z nebe púští se vysokého (pokolenie). Ty nynie majíciemu se naroditi dietěti, skrze kteréhož najprve opuštěn bude zatvrzený lid a všemu světu povstane zlatý lid, čistá popřej Lučino, nebo tvuoj již kraluje Apollo."19
Sibylla ukazující císaři Augustovi Pannu Marii v nebesích je zobrazena na pěkné fresce ze sklonku XV. stol. ve Smíškovské kapli kutnohorského chrámu sv. Barbory. Srov. Jos. Bráníš, Dějiny středověkého umění v Cechách li, 1893, str. 160, nebo od téhož spisovatele: Chrám sv. Barbory, Hora Kutná 1891, str, 118.
Doklady o tom F. Piper, Mythologie der christl. Kunst I, str. 487 a 490. Přepis, který uveřejnil F. Menčík, Česká proroctví, Vídeň 1879, str. 30, je neúplný a hemží se chybami, Menčík četl např. Taraxandská rn. Taraxandra, což je jméno Sibylly, arci málo známě (v. Roscherúv Lexikon der gr. u. r. Mythologie s, v,). Od slov, „že veliký,.." je vše podáno chybně, neboť si Menčík neuvědomil, že je to překlad veršů Vergiliových. Rukopisné „zlatý lid", opraví! na „zlatý věk", neprávem, neboť je to doslovný překlad latinského „gens aurea".
110
111
Jméno kumské Sibylly Amalthea pochází z Varrona, kdežto Deifebaje Deipho-be z VI. zpěvu Aeneidy. Proroctví samo není ovšem nic jiného než doslovný a neobratný překlad w. 5-10 čtvrté eklogy, promíšený variantami překladu a glosami pojatými opisovačem nesprávně do textu. Oddělili jsme tyto vložky oblými závorkami a takjsme získali, nemýlíme-ti se, nejstarší český - arci prosaický - překlad několika veršů Vergiliových. Je docela přirozené, že jsou to právě ony verše, jež způsobily Vergiliovi ve středověku největší slávu.
Jsou-li všechny věci, o nichž byla dosud řeč, mnohonásob jinde doloženy, můžeme přece vytěžiti z naší literatury málo známý, ale dosti zajímavý doplněk k obrazu křesťanského Vergilia. Máme na mysli jedno místo v řeči, kterou pronesl M. Jan Hus před univerzitním shromážděním dne 29. listopadu 1409. Vykládaje o marnosti statků pozemských praví Hus:20
„Cur non ad nostram venit Virgilius memoriam? qui circa mortem suam quat-tuor versus fecisse iegitur, in quibus se graviter in compilando tres libros asserit la-borasse, scilicet librum de Bucolicis, in quo tradit artem pastoralis curae, librum de Georgicis, in quo tradit artem agriculturae, et librum Aeneidos, in quo tradit artem milittae. Attamen conqueritur, quod de toto illo labore nihil secům ad monumentům portavit, quia nec de capris sive ovibus tam bene pastiš portavit lac, nec de ag-ris tam bene cultis portavit segetes, nec dg hostibus victis portavit spolia. Unde dixit:
Pastor, arator, eques, pavi, sevi, superavi capras, rura, hostes, quaeque labore gravi. De capris pastiš, rúre sato, hoste subacto nec lac, nec segetes, nec spolia uila tuli. Haec omnia figurative locutus est Virgilius."
Naivní výklad díla Vergiliova nesmí nás v této době překvapiti, shledáme se s ním ještě o dvě stě let později u Šimona Lomnického.
Čtyřverší citované zde Husem se Čte21 v několika rukopisech stol. XII1.-XVI. A Riese je pojal po příkladu starších vydavatelů do Latinské antologie (Anth. Lat. II2 c. 800, srov. Baehrens PLM, IV c. 194). V středověkých rukopisech bývají tyto verše označovány jako epitaf Vergiliův. Ostatně se hlásí již svým obsahem za protějšek známého „Mantua me genuit". Nelze s určitostí říci, že skladatel tohoto epitafu byl křesťan, ale jisté je, že v té souvislosti, v níž se epigram čte u Husa, jeví se „Virgilius" jako mluvčí křesťanské askese. Na to jsme chtěli upozorniti tím spíše, že se Compa-retti, pokud víme, ani o čtyřverší samém nezmiňuje. Co se týče autora prozaického výkladu, musíme se zatím spokojiti poznámkou, že celé citované místo Husovo se čte s malými změnami stylistickými v rukopisné sbírce kázání univ. knihovny vrati-
20 Citováno podle norimberského vydání spisů Husových z r. 1558, altera pars, Condones sy-nodicae foi. XL!. Český překlad v Sebraných spisech M. J. H., vyd.V. Flajšhans, Spisy latinské 1, str. 198.
21 Za poučeni v té věci děkuji doc. Boh. Ryboví.
siavské z r. 1457.22 Dodejme jen ještě, že „optimus poetarum Virgilius" vystupuje jako autorita mravní vedle Alana a Anticlaudiana v Husově rekomendaci bakaláře Zdislava z r. 1404. Není však pochyby, že Hus znal Vergiliovy verše (Aen. X 467) jen z nějakého florilegia.
Ale je již třeba uzavřití kapitolu o křesťanském Vergiliovi, Učiníme tak citátem z díla kališnického kněze Jana Češky, jenž byl v letech 1490-1500 vychovatelem syna Viléma z Pernštejna.23 V jeho „Řečech a naučeních hlubokých mudrců"24 děje se v kapitole 35 (O ctnosti) zmínka o šestém zpěvu Aeneidy:
„Duše, když svlečena jest s těla, všecky nemoci, kterýchž v těle nabyla, s sebú nese a nemuož jich zbyti, leč Bohem uloženým čistěním, o kterémž gruntovně a velebně Virgilius vypisuje v šestých knihách Eneidorum."25
Přímý pramen tohoto místa není znám, ale ozývá se z něho jakoby vzdálená ozvěna téhož ducha, z něhož vzešla Dantova božská komedie. Ostatně zbožňovatel Petrarkův Češka věděl o Vergiliovi ještě leccos jiného, co nám již nepřipomene ani Danta ani Petrarky, jimž byla lidová legenda o Vergiliovi cizí. Ale to již nepatří do této kapitoly.
IIL
První díl svého spisu konči Comparetti kapitolou o středověkém latinském románě zvaném „Dolopathos", který napsal na konci XII. stol. mnich Johannes ab Alta Sylva {tj. z kláštera Hauteseille v Lotrinsku). Dolopathos, sicilský král a současník císaře Augusta, pošle syna Lucinia na vychování do Ríma k svému příteli, učenému básníku Virgíliovi. Ten ho vychovává ve své škole sedm let a vzdělá ho v sedmi uměních, zvláště v astronomii. Zatím však králevicova matka zemře, Dolopathos se ožení znovu a povolá syna domů. Virgilius ví jako astrolog, že Luciniovi hrozí nebezpečenství, a uloží mu, aby doma nepromluvil ani slova. Když Lucínius přijde na otcův dvůr, svádí ho macecha pod záminkou, že mu vrátí dar řeči, k hříšné lásce, a poněvadž jí nevyhoví, obviní ho, že jí chtěl učinití násilí. Lucinius má býti upálen, ale v poslední okamžik, když už otec (!) zapálil vlastní rukou hranici, objeví se mezi lidem jakýsi mudrc a vypravuje králi na výstrahu povídku. Dosáhne toho, že král popravu o den odloží. Jiní mudrci opakují totéž po dalších 6 dní, až nakonec přijde sám Virgilius, vypravuje též svou povídku a vyzve Lucinia, aby promluvil.
Uvedený rukopis (í F 685} obsahuje Sermones thesauri noví per quadragesimam. Naše místo odtud publikoval Jos. Kíapper ve sbírce středověkých kazatelských příkladů, které nejsou odjinud známy, Exempla aus Handschr. des Mitteäalters, Sammlung mittellatein. Texte č. 2., Heidelberg 1911. Má tam č. 13. Druhý ze čtyř veršů ve vratislavském rukopise chybí. (PodSe dodatečného sdělení stát. a univ. knihovny ve Vratislavi není citované místo obsaženo v „Sermones thesauri noví", nýbrž v „Sermones pro defunctis", jež byly připsány později.) Jan Jakubec, Dějiny české literatury !■ 1929, str. 562. Rozumí se samo sebou, že mi bylo dílo Jakubcovo vůbec bohatým zdrojem poučení a bibliografických informací v celé této práci. Na Češku mne upozorni! K. Hrdina. Jemu také děkuji za opis tří míst z nejstaräího rukopisného textu Čéšková a za poučení o jeho pramenech.
Piurál „Aeneida" se vyskytuje ve Mředověku často analogií podle „Bucolica" a „Georgica".
112
113
Upálena je potom macecha. Po smrti Dolopathově vládne Lucinius a stane se křesťanem. Mezi argumenty, jimiž je získán pro novou víru, je i IV ektoga VergiHova.
„Dolopathos" jest jenom jednou z versí povídky „o sedmi mudrcích", látky to indického původu, ale rozšířené i v lidové literatuře evropských národů tak, jako asi žádná jiná povídka, vlastně sbírka novel toho druhu. Východní verze se nazývá jménem nejmoudřejšího ze sedmi mudrců, vychovatelů princových, „Syntipas" (po-řečtěné Sindibád), kdežto v západoevropské verzi, zvané obyčejně „História septem sapientum", nedělá se mezi mudrci rozdílu. „Dolopathos" zaujímá zvláštní místo mezi verzemi „sedmi mudrců" již tím, že známe jeho původce. Také pojetí Virgilia, jenž v „Dolopathu" převzal místo filosofa Syntipy, není čistě „iidové". Johannes ab Alta Sylva cituje verše Vergiíiovy a ví aspoň, kdy básník žil. Starou představu učeného básníka si ovšem oživil bujnou romantickou fantasií, učinil z Virgilia středověkého učence, jenž zná nejen sedm svobodných umění, ale i čte z hvězd budoucnost. Všechny své vědomosti chová v zázračně malé knížce. Zkrátka od tohoto Virgilia není k Virgilíoví-kouzelníku nijak daleko, třebas oceňujeme důvody, které přiměly Comparettiho, aby pojal „Dolopatha" ještě do tradice literární.
Do češtiny „Dolopathos" přeložen nebyl. V latinském originále byl však u nás hojně čten. Svědčí o tom okolnost jistě pozoruhodná, že ze šesti rukopisů známých na evropském kontinentě je celá polovina původu českého. Vydavatel „Dolopatha" Hilka nazývá ony tři rukopisy „skupinou česko-moravskou".26
Jako skutečný čaroděj vystupuje Vergilius v anonymní západoevropské Historii sedmi mudrců, o níž byla již řeč. Není tu však vychovatelem princovým, nýbrž vypravuje o něm macecha jednu ze svých povídek (pátou), jimiž potírá výstražné příklady sedmi mudrců. Obsah této povídky je ve stručnosti asi takový:
Za císaře Oktaviana žil v Římě kouzelník Virgitius. Na žádost Římanů vystavěl věž a na jejím vrcholu postavil kolem dokola kamenné sochy zobrazující jednotlivé římské provincie. Každá socha měla v ruce zvonek. Uprostřed stála socha se zlatým jablkem v ruce (tj. socha bohyně Romy), Jakmile se některá část říše chystala ke vzpouře, zazvonila příslušná socha, otočila se kolem své osy a Římané pak snadno vzpouru v zárodku potlačili.27 Dále zhotovil Virgilius pro dobro lidu římského síoup s věčným ohněm a lázně s teplou i studenou vodou. Nad tím vším stála socha s výstražným nápisem. Jednou však nějaký ziskuchtivý clericus28 porazil sochu, doufaje, že pod ní najde poklad, a voda i oheň hned zmizely. Také ona ochranná věž byla
História septem sapientum II. Johannis de Alta Sylva Dolopathos sive de rege et septem sapí-entibus. Herausg. v. Alfons Hilka, Heidelberg 1913. První z uvedených rkp. má univ. knihovna v Praze (z poč. XV. stol,), druhý svatovítská kapitula (z 1. pol. XV. stol.), třetí je v národní knihovne vídeňské, ale psal jej český mnich kartusiánského kláštera v Králově Poli u Brna r. 1459/60.
To je jen jedna z versí vypravování o tzv, salvatio Romae, Tento motiv existoval již dříve, než byl spojen s Vergiliem, ale podle Comparettiho (11, 76) je to první legenda, v níž působnost Virgília-čaroděje byla přenesena z Neapole do Říma. K této věci se ještě vrátíme, CSericus znamená ve stredoveku vzdělaného člověka vůbec a překládá se v staré češtině
zničena lakotou, a to samého císaře Oktaviana. Přišli do Říma nepřátelští rytíři, a zakopavše u každé ze čtyř městských bran zlatý poklad, představili se císaři jako vykladači snů a hledači pokladů. Císař se dal oklamati, a když objevili čtyřikrát po sobě zlato, které ovšem sami zakopali, dovolil jim nakonec, aby hledali i pod věží se sochami. Věž se zřítila a Římané potrestali lakotného císaře tím, že mu nalili do hrdla roztavené zlato a za živa ho zakopali.
Ze všech povídek o Virgiiiovi-kouzelníku čte se tato v českém znění nejčastěji. Především byla pojata s jinými povídkami „sedmi mudrců" do většiny latinských rukopisů proslulé sbírky „Gesta Romanorum". Je i v staročeských Gestech, přeložených z latiny v 2. polovici XIV. stol.29 Kdy byla uvedena „História" do češtiny samostatně, nevíme. Tiskem vyšla v Plzni r, 1502 (?) pod názvem „Kronika sedmi mu-drcuov"; druhé známé vydání vyšlo v Praze r, 1590.30
Staročeská Gesta i Kronika sedmi mudrců podávají celkem touž verzi naší povídky. V Gestech je vypravování stručnější a vystupují v něm tři nepřátelští rytíři, kdežto v Kronice čtyři. Zajímavá je myšlenková shoda mezi výstrahou, kterou vyvozuje z toho příběhu císařovna, a mezi duchovním výkladem Gest. Poněvadž Gesta nevyšla tiskem, byla to především Kronika, v níž naši předkové XVÍ. stol. čtli o mistru Virgiliovi, „kterýžto všichnyjiné mistry v černém umění i všelijakém jiném pře-vyšováše."
Jinou verzi tohoto vypravování čteme u Šimona Lomnického z Budce v traktátu „Tobolka zlatá aneb lakomá žádost peněz nenasycená", psaném r. 1615. Čte se na konci v dodatku a má název „O čarodějném zrcadle a slaupu". Úkol oné věže se sochami má zde totiž kouzelné zrcadlo, v němž je možno viděti vše, co se kde děje. Místo rytířů jsou od nepřátelského krále (v „Kronice" je řeč o 3 králích) posláni do města dva studenti. Místo o Oktavianovi mluví se jen o pánu nejmenovaného města. Když studenti podkopali sloup, na němž zrcadlo stálo, a zrcadlo se rozbilo, přišli nepřátelé, zajali „pána" a nalili mu zlata do hrdla řkouce: „Zlata si žíznil, zlato pí!"
Pokud jsme mohli zjistiti, je toto vypravování Lomnického nejbližší oné verzi Knihy o sedmi mudrcích, jejíž výtah pojal v 1. pol. XIV stol. Joannes íunior do náboženského spisu Scaía caeli,31 neboť i tam se mluví obecně o jednom městě, o zrcadle na sloupu a nepřátelský král posílá do města „aliquot clericos". Ve francouzském zpracování „Roman des sept sages" je sice též užito místo věže se sochami orientálního motivu kouzelného zrcadla, aleje řeč o Římě a o rytířích.32 Jak se do-
Staročeská Gesta Romanorum, vydalJ. V. Novák ve Sbírce pramenůvl, 2,2. Praha 1895, povídka ě. 78.
O „Kronice" a ostatních českých í slovanských zpracováních této látky pojednal M. Můrko ve spise: Die Geschichte von den sieben Weisen bei den Siaven, Sitzungsber. d, Akad. d. Wiss., Wien 1890,122. Band, X. Abhandl. Podle Můrka je pořízen staročeský' překlad z první latinské inkunábule tištěné v Kolíně n, R, r. 1473. První vydání „Kroniky" z r. 1502 (?) je nyní v Musejní knihovně v Praze.
Toto zněni otiskl K. Goedeke, Orient u. Occident, 3,385n.
Comparetti, II, 84n., pokládá motiv kouzelného zrcadla v pověsti o salvatio Romae za pozdější než věž s obrazy, ale o latinské „Historii" tvrdi (str. 70, pozn. 2), že je pouhou redukcí fran-
114
115
stat Lomnický k verzi objevené Goedekem v Scala caeli, nepodařilo se nám zjístiti.33 Je třeba ostatně dodati, že i od ní se Lomnický v lecčems odchyluje. Tak v Goedeko-vě verzi zabíjí krále jeho vtastní poddaní, u Lomnického „pána" usmrtí nepřátelé.
„Tobolka zlatá" byla přetištěna r. 1791 F J. Tomsou, jenž neopomněl připojiti k vypravování o kouzelném zrcadle pod čarou osvícenskou poznámku pro lidové čtenáře: „Výmyslek".
Než ani tu se nekončí osudy naší povídky v české lidové literatuře. Syn V. M. Kraméria Václav Rodomil Kramérius vyda! u A. J. Landfrase v Jindř. Hradci „Pamětnou historii o sedmi mudrcích". Jak ukázal Můrko, v citov, díie str. 25n., není to úprava staročeského překladu, nýbrž moderního německého, jenž vyšel v tomtéž nakladatelství. Kdy vyšla tato „Pamětná historie" poprvé, není známo. Pražská univerzitní knihovna má vydání z r. 1860, tištěné švabachem. A tam ještě čteme na str. 55 o císaři Oktáviovi (sic!) a mudrci jednom, jenž „nazván Virgil".
Je zajímavé si všimnouti, že jméno Vergiliovo potlačilo již italské zpracování Románu o sedmí mudrcích z XVI. století. Comparetti II, 155 to uvádí v souvislost s humanistickým studiem klasiků. U nás teprve páté vydání Kramériovy „Pamětné historie", opatřené ostatně již titulem „Pohádka o sedmi mudrcích" a tištěné latinkou (vyšlo podle Murkova dohadu asi r. 1888) mluví obecně jen o „císaři" a o Jednom mudrci". Tentokrát se patrně již vydavatel obával, aby mu nějaký gymnazista nebo vůbec kritičtější čtenář neprotestoval pnfti takové římské historii. Však žil zásluhou této povídky kouzelník Virgilius v našem lidu dlouho dost, právě půl tisíciletí!34
IV.
Zmínili jsme se v předešlé kapitole o tom, že povídka o Vergiliovi ze „Sedmi mudrců" byla pojata do Gest. V staročeských Gestech Romanorum vydaných J. V. Novákem má ona povídka čísio 78. Dodáme k tomu nyní, že čaroděj Vergilius vystupuje mimo to ještě ve čtyřech jiných číslech našich Gest.35
couzského „Románu". V tom je arci spor, jenž unikl Compareítimu tím, že podání latinské „Historie", pokud vidím, vůbec nezaznamenáva.
33 Z toho, že u Lomnického následuje „duchovní výklad", mohii bychom se domnívati, že převzal svou povídku z Gest, třebas neznáme vydání Gest, v nichž by se vyskytovala verze se zrcadlem. Ale pokud Lomnický uvádí příklady z Gest, cituje vždy číslo kapitoly shodující se sčíslem vulgáty, vydané H. Oesterleyem (Gesta Romanorum, Berlín 1872). Do té „História septem sapientum" nebyla pojata. Ani anonymní Magnum speculum exemplorum, Rosari-um sermonům praedicabilium, Discipuli exempla a jiné sbírky, z nichž Lomnický bral mravokárne příklady, neposkytly nám poučení.
3* Dramatická „Komédia o sedmi mudrcích", vydaná v Prostějově r. 1558, je nezvěstná. V samostatném českém zpracování „Historie", o němž píše Můrko, str. 27-70, povídka o Vergiliovi obsažena není. Příležitostně zde poznamenávám, že má bratislavská univ. knihovna 2. vydání této knihy (Mrawná Kronyka o sedmi mudrecých aneb Wítězstvi ctnosti, Wytisste-ná w Skalicy 1831). Můrko znal jen vydání z r. 1865 a 1889.
35 O Vergiliovi v staroč. Gestech zmiňuje se J. Veitz v či, „Povaha povídek v Gesta Romanorum", Listy fiiol. 37,1910, str. 270.
Z nich vlastně již známe č. 21 (O jablku zlatém). Vypravuje se v něm totiž o obraně Ríma, salvatio Romae, ale o ničem jiném, zejména ne o zkáze této stavby. „Mistr Virgilius" postavil v „římském městě" nikoli věž, nýbrž „ušlechtilú sieň". Vedle soch se zvonci byl v ní ještě rytíř na měděném koni, jenž v době nebezpečenství zatřásl kopím a hleděl na nepřátelskou krajinu. Jak i v českém překlade je řečeno, je tato stať převzata z latinského spisu Angličana Alexandra Neckama (1157-1217) De naturis remra, jenž je jedním z prvních pramenů legendy o Vergiliové magii.36
Další kapitola Gest, v níž vystupuje „mistr Virgilius", je č. 36 (Od Virgília a od Tyta). Císař Titus rozkázal slaviti svátek svého prvorozeného syna úplným klidem práce, a aby věděl o každém porušení zákona, postavil mu mistr Virgilius uprostřed Říma „siúp nebo sochu, kterýžto slúp všecky tajné hriechy toho dne dopuštěné cie-sařovi praviešie." Jakýsi kovář, jménem Foka, chtěl sochu zastrašili, ale byl zatčen a přiveden před Tita. Vyložil však císaři, proč musí každý den vydělati svých osm peněz (pro otce, syna, ženu a sebe), byl pochválen a sta! se po smrti Titově sám císařem.
V č. 39 (O Darioví) uvádí se mistr Virgilius jako původce tří čarovných klenotů, které římský císař Daríus (!) odkázal svému synu Jonathovi. Byl to prsten, jenž získával tomu, kdo jej měl na prstě, přízeň všech lidí, náhrdelník, jenž měl moc spíniti každé přání, a kus sukna, jenž přenesl toho, kdo si na něj sedl, kamkoli si pomyslil. Povídka pak vypravuje o tom, jakých zkušeností Jonathas s těmi dary nabyl, ale to by nás vedlo příliš daleko. Ostatně česká Gesta podávají jen první část povídky.
Významnější úkoi je přisouzen Virgiliovi v povídce č. 110 (O jednom rytieri). Nějaký římský rytíř měl nevěrnou ženu. Ze zármutku nad tím se rozhodl jiti do Svaté země (za vlády císaře Ptolomea!). Zena a její milenec, jenž uměl čarovatí, chystali mu smrt. Rytíře však zachránil mistr Virgilius, jenž mu dal kouzelné zrcadlo. V něm rytíř viděl, co se děje v jeho domě, a když milenec jeho ženy ho chtěl usmrtiti tím, že střílel z tuku na jeho obraz, schoval se vždy na pokyn Virgiliův pod hladinu lázně, v níž při tom stál, až potřetí se šíp obrátil proti milenci a usmrtil ho. Virgilius nevzal od rytíře odměny, jen si vyžádal, aby se za něho modlil.
Kdežto vypravování o salvatio Romae Comparetti pokládá, jak jsme již řekli, za poměrně starou součást vergiliovské legendy, o účasti kouzelníka Virgilia v ostatních povídkách Gest soudí jinak (11, 107n.). Do těchto povídek byl prý Vergilius uveden pozdě, když už představa o jeho magii byla velmi populární. V povídce o kováři Fokovi prý původně vystupoval bezejmenný „magister", v povídce o rytíři bezejmenný „clericus". Vergilius prý se vyskytuje zejména v překladech německých a anglických, tam kde nejstarší redakce jeho jména nemá.
Myslíme, že tento výklad potřebuje jakéhosi omezení. Staročeská Gesta byla přeložena v druhé polovici XIV. stol. z latinské předlohy, která byla velmi podobná
Příslušné místo Neckamova spisu otiskl Comparetti II, 192.
116
117
latinskému originálu staroněmeckého překladu vydaného Kellerem.37 Mnichovský rukopis otištěný Kellerem (Oesterleyova soupisu č. 127) pochází z XV. století. S ním se úplně shodují čtyři nemecké rukopisy z Donaueschingen (Oest. č. 116-119), jež pocházejí rovněž z XV stol., č. 116 z r. 1416, č. 119 z r. 1437. Březnický rukopis našich Gest je z r. 1443. Nejstarší datovaný rukopis latinských Gest je rukopis univ. knihovny v Inšpruku z r, 1342, který vydal W Diek38 a z něhož právem vychází M. Křepinský ve své genealogii Gest.39
Nuže v staročeských, staroněmeckých i v nejstarších známých latinských Gestech (inšpruckých) vyskytuje se jméno Vergiliovo v témž rozsahu (ledaže u Dicka nejsou povídky ze „sedmi mudrců"). Naproti tomu v nejstarším anglickém překlade, zachovaném v rukopise z r. 1444 40 a v latinské (Oesterleyem vydané) vulgátě, jež se ustálila v 70. letech XV století, a také v polském překlade41 vyskytuje se jméno Vergiliovo jen v povídce o kováři Fokovi, v ostatních dvou povídkách, o něž íu jde, nikoli.
Comparetti se tedy mýlí, domnívá-li se, že anglická a německá Gesta (o Českých nic neví) dopřávají více místa Vergiliu-čarodčji než původní (latinská) verze. Hle-díme-li jen k datům zachovaných rukopisů a tisků, pak je Vergilia méně v pozdní, nejvíce rozšířené latinské vulgátě než v nejstarším latinském rukopise a v starých překladech. í v české literatuře můžeme tento zjev doložiti. V jednom ze svých mravoučných spisů nazvaném „Peycha života" fer. 1615) uvádí Lomnický celou povídku
0 rytíři a nevěrné ženě, aie místo Virgilia ujme se rytíře „nějaký učený mistr". Je to překlad z vulgáty, k níž také odkazuje číslo kapitoly 102, citované Lomnickým.
V jistém smyslu však přece Comparetti uhodl pravdu. To se nám objeví, při-hlédneme-li k výsledkům práce M. Křepinského. Bystrým a pracným postupem dospěl Křepinský k tomu, že prvotní Gesta nebyla sestavena v Anglii, jak se soudívá, nýbrž spíše někde v území kolem Bodamského jezera, dále že rukopis ínnsbrucký představuje co do výběru a pořadu povídek nejstarší verzi Gest. Ale - a to se nás týká - v některých věcech je anglická větev a pak větev x, k níž patří i vulgáta, původnější než rukopis Ínnsbrucký (větev x). Je zajímavé, že právě u této větve reprezentované rukopisem innsbruckým konstatuje Křepinský snahu pojmenovávali anonymní vladaře jmény císařů (v. str. 366/34). Podle toho bychom mohli usuzova-ti, že byl Vergilius uveden do povídky o třech klenotech a o rytíři sice velmi záhy (před r. 1342), ale že se v nejstarším znění, zachovaném v této věci anglickou větví
1 vulgátou, mluvilo obecně o magistrovi (klerikovi).
37 Gesta Romanorum, das ist der Roemer Tat. Herausg. v. A. Keller, Quedlinburg u. Leipzig 1841.
38 Die G. R. nach der Innsbrucker Handschrift v. J. 1342 und vier Münchener Handschr., herausg. v.W. Dick, Erlangen u. Leipzig 1890.
39 Quelques remarques relatives ä l'histotre des G. R. Extrait du Moyen äge, 2 Série, Tome XV, p. 307-367.
40 The early english version of G. R. ed. by F. Madden, re-ed, by S. J. Herrtage, Early Engl. Text Soc. II, 33, London, 1879/98.
41 Historye Rzymskie, vydal Dr. Jan Bystroň, Krakow 1894 (podle nejstaršího polského tisku z XVII. stol.).
Zato však co se týče povídky o Fokovi, nelze pochybovati, že v ní měl Vergilius roli kouzelníka již dříve, než byla tato povídka pojata do souboru Gest. Z jakého pramene ji čerpal první kompilátor, nelze říci. Hagen42 vyslovil domněnku, že onen Vergiliův sloup, zhotovený pro Tita, je redukovaný motiv kouzelného zrcadla na sloupu, známého nám z jedné verze „Sedmi mudrců". Nedovedu se ubrániti myšlence, že povídka o kováři Fokovi nějak souvisí se známým sloupem císaře Foky, jenž stojí na římském Foru od zač. 7. stol. po Kr. a jenž zůstal viditelný, i když zasypání Fora dosáhlo nejvyšší úrovně. Jako se v povídce stane z kováře Foky císař, tak se mohl státí v lidové etymologii z císaře Foky kovář. V mnohých rukopisech i vydáních se nazývá onen kovář Focus (= oheň). Virgilius byl uveden do povídky stejně, jako mu byla přiřčena stavba zvaná salvatio Romae, sloup s věčným ohněm, socha s výstražným nápisem, sloup s kouzelným zrcadlem apod. Do této, abychom tak řekli, římské souvislosti se hlásí kouzelné dílo Vergiliovo v povídce o Fokovi, a nikoli mezi motivy „sporadické".
Než nechrne problémů, na jejichž důkladnější řešení není zde místa, a vraťme se k staročeským Gestům. Viděli jsme, že obsahují, můžeme-Ii to tak říci, maximum Vergilia-kouzeiníka. Připomeneme-li si ještě, že byla u nás ve XIV a XV stol. opisována i latinská Gesta43 (později se rozšířila tištěná vulgáta, viz Lomnický!), můžeme si domysliti, že k populárnosti představy o čaroději Virgíiiovi přispěla u nás Gesta velikou měrou.
Ještě jen malou poznámku, než uzavřeme tuto kapitolu. Jak známo, byla Gesta Romanorum sestavena pro kazatele, aby si z nich vybírali příklady (exempla). Proto následuje po každé povídce „duchovni" výklad (moralísatio) a lze opravdu pochybovati, že by bez této pomoci obyčejný kazatel pronikl k „duchovnímu" smyslu těchto většinou docela světských, ba někdy i laxních povídek. Vykladač pracoval pověstnou metodou, alegorickou, kterou arci vynašel již starověk. O jejím bezděčném humoru si učiní snad čtenář představu, uvedeme-li na příklad, že v moralizaci povídky o rytíři a cizoložné ženě císař = Ježíš Kristus, rytíř = každý člověk, žena = hříšné tělo, milenec = ďábel, kouzelné zrcadlo = písmo svaté, lázeň = zpověď, a co nás zde nejvíce zajímá, Vergilius je prý obrazem šlechetného zpovědníka. Toto přirovnání je však daleko předstiženo výkladem povídky o Fokovi, kde Vergilius znamená dokonce Ducha Svatého. Až k takové cti se dostal pohanský básník oklikou přes funkci čaroděje!
V.
Třetím a posledním význačným pramenem, jímž byla uvedena legenda o čaroději Vergiliovi ve známost našim předkům, je proslulý spis Waltera Burleye (též
43 F. H. v. Hagen, Gesammtabenteuer III, 1850, str. CXXXIV.
43 Pražská univ. knihovna má podle Truhlářova katalogu 9 rukopisů latinských Gest ze XIV. a XV. stol. Oesterley uvádí, a to teprve v dodatku, dva pražské rukopisy, rovnéž tak i J. V. No-vákv úvodá k vydání Staroá. Gest.
118
119
W Burieigh, Gualterius Buríaeus, žil 1275-1345 a byl profesorem teologie v Oxfordu) „De vita et moribus philosophorum et poetarum". Je to svod životopisů, vlastně anekdotických zpráv o životě a díle filozofů, básníků a jiných vynikajících mužů starověku. O humanistické znalosti starověkých literatur není tu ani potuchy, středověká bezuzdná fantazie zakrývá a groteskně zkresluje historickou skutečnost. Přesto nebo právě proto došlo toto dílo nesmírné obliby a bylo hojně opisováno, vydáváno později tiskem a také překládáno do jazyků národních. Obsah by! při tom všelijak zkracován nebo ínterpolován.
V Čechách byl Buríaeus jisté znám již v době Karia IV44 Pražská univerzitní knihovna má latinské vydání jeho „Životů" v 15 rukopisech stol. XIV. a XV. a v pěti exemplářích tří různých tisků inkunabulních. V rukopisech XV. století se zachovaly čtyři45 anonymní české překlady. Tiskem vyšel překlad Mikuláše Konáče z Hodíš-kova r. 1514 a nová samostatná úprava Šimona Lomnického r, 1591 a 1595.46
To všechno nás zde zajímá proto, že Buríaeus věnuje jednu z kapitol své knihy i Vergiliovi. Jen tou kapitolou se budeme zabývati a omezíme se při tom na dvě česká zpracování, jež vyšla tiskem.
Konáč se snažil překládati kapitolu o Vergiliovi, pokud to dovedl, celkem věrně podle latinského textu. Vynechal však, a to je pro humanistu(l) Konáče příznačné, i tu nepatrnou zmínku o třech hlavních básních Vergiliových, kterou nacházíme u Burieye. A tak se český čtenář dověděl u*Konáče tolik, že byl Vergilius nejlepší z římských básníků, že se narodil v Mantui, studoval v Kremoně, v Miláně a pak se odebral do Ríma. Vše ostatní je už čirá legenda. Jméno Virgilius se odvozuje od „virga" (prut, ratolest, též: kouzelný proutek). Matka básníkova měla prý sen, že porodí ratolest, jež bude sahati až k nebi. To je anekdota, jejíž jádro je už v životopise Suetoniově-Donatově. O činnosti magistra Virgilia pak čteme: „On také přiro-zenú múdrostí nad jiné obdařen také čemodějník veliký byl." A vypočítávají se tato jeho díla: 1. moucha měděná na bráně města Neapole, jež všechny mouchy od města odvracela; 2. masné krámy, v nichž maso „mocí nějaké velmi vonné byliny" nepodléhalo zkáze i padesát tet (v originále 500 let, Konáč vůbec tu latinskému
44 O osudech Burleyova spisu v Čechách pojednal Fr. Novotný v objevném Cl. Burleyovy životy starých mudrců a jejich česká zpracování. Příspěvek k dějinám starší liter, české. Listy filol. 40,1913, str. 342 n. Odtud máme své informace obecného rázu.
45 K těmto čtyřem rukopisným příkladům, jmenovaným u Novotného v uv. čl. str. 352 n., přistupuje (podle sdělení Boh. Ryby) neúplný pátý v teologickém sborníku Jana z Pardubic zr. 1480 (Nár. mus. pražské III F 3, katalogu Bartošovac. 758).
46 U Konáče má kniha název „Životové a mravná naučení mudrcuov přirozených a mužov ctnosti osviecených krátce vybraní". U Simona Lomnického r. 1591: „Knížka o životu a dobrém chování filosofů pohanských k navedeni mravův kresťanských", r. 1595: „Fílosovský život aneb historický spis o mravích a šlechetném životu a obcování mudrců a filosofů starých pohanských". Buríaea nejmenuje při tom ani Konáč, ani Lomnický. Lomnický poznamenává v úvodě, že čerpal „na větším díle ex Laertio Historico". Nelze toho vytýkali ani Konáčovi ani Lomnickému. Latinské tisky univers, knihovny neuvádějí jména autorova a jeden z nich (XLIi F 25) je přímo nadepsán: Diogenis Laertii de vitis philosophorum. Lomnický udal svůj pramen bona fide.
textu dobře nerozuměl); 3. zbavil obyvatele Neapole obtížných pijavíc tím, že hodil zlatou pijavici do studné (u Konáče puteus = jáma); 4. že svou zahradu obklopil vzdušnou zdí; 5. že si zhotovil „most z větru, po kterémžto místo kratochvíle(l) chodíval" (smysl originálu je ten, že mohl po něm chodit, kam mu bylo libo); 6. že vystavěl zvonici, jež se pohybovala, když se v ní zvonilo; 7. že si zřídil zahradu, na niž nikdy nepršelo; zde následuje u Burieye zmínka o lázních Vergiliových, patrně narážka na lázně Puteolské, jež se též pokládaly za dílo Vergiliovo; narážka tak bezobsažná, zeji Konáč vynechal; 8. že v Římě „sloup nějaký v chrámě postavil, na kterémž svrchu obraz stál a okolo toho sloupu dvanácte krajin znamenáno bylo". Jakmile se některá část říše chystala ke vzpouře, obraz té krajiny hned sebou pohnul „a ten, kterýž v prostředku na stoupě stál, na něj prstem ukázal" atd. S Burleyovým textem se shoduje tento Konáčův výklad o salvatio Romae jen částečně. Zdá se, že znal Konáč toto vypravovaní ještě odjinud. Tomu by nasvědčoval i dodatek, který připojuje: Když se Virgilia tázali, jak dlouho bude tato stavba stati, odpověděl prý, že bude stati tak dlouho, dokud panna neporodí. Římané se z toho radovali doufajíce, že bude stát věčně, ale „potom pak když Panna porodila, obrazové všickni padli a zkaženi sú."
Tímto vypravováním, jež se nečte ani v inkunabulních tiscích Burieye ani v tisku štrasburském z r. 1516, se končí výklad o Vergiliovi. Představu, kterou si odtud staročeský čtenář udělat, utvrdila o něm rytina zobrazující Vergilia jako čaroděje. Je sice neumělá, ate snad si zaslouží, aby byla zde reprodukována 47
Neapolské divy, o nichž se v českém jazyce dočítáme teprve u Konáče, jsou podle známé nám teze Comparetttho nejstarší součástí legendy o Vergiliové magii a jsou právě Comparettimu hlavním důkazem jejího vzniku v lidu neapolském. Zaznamenali je poprvé Konrád z Querfurtu a Gervasius z Tilbury na konci XII. stol. Ale již současník těchto dvou návštěvníků Neapole, Alexander Neckám (1157-1217) přidává vypravování o salvatio Romae a spojuje s ním předpověď o příchodu Kristově (známou nám z Konáče). Zmínka o zahradě, na niž nepršelo, a o pohyblivé zvonici se vyskytuje poprvé v Kronice francouzského truvéra a později mnicha He-linanda a odtud byla pojata se zprávou o jiných divech Vergiliových do proslulého „Speculum hístoriale" Vincentia Bettovackého.48
Lomnického úprava kapitoly o Vergiliovi je mnohem samostatnější a obšírnější. Kdežto Konáčův překlad má 3 strany, Lomnický vypravuje o Vergiliovi na 10 stranách! Životopis se začíná charakteristicky: „Virgilius Maro, kníže poetův, z Mantue rodem, chudých rodičů syn byl." Dále se však uvádí jako jeho rodiště ves Andes. Jméno Virgilius se vykládá shodnějako u Burieye, ale udává se mimo to rok naroze-
V původním textu je vložen obrázek Vergilius jako čaroděj z Konáčových „Životů a mra vných naučení" z r. 1514 (pozn. vyd.).
Comparetti II, 71. Z poznámky Comparettiovy, II, 70, 3, by se zdálo, že jediným pramenem Burleyovým byl Neckám. Tomu arci neni tak. Buríaeus uvádí též divy zaznamenané teprve Helinandem a naopak zamlčuje předpověď příchodu Kristova, spojenou se salvatio Romae, kterou Neckamova stať obsahovala.
120
121
ni básníkova {67 př. Kr.) a cituje se výrok sv. Augustina, že Vergilius „mezí všemi jinými poety veliký a znamenitý jest, avšak more poětarum mentítus est." Neboť (a tu překládá Lomnický volně po svém způsobu „obecní přísloví" nevěda, že to je citát z Horatia, Epíst. ad Pis. v. 9-10):
Malíři a poetové,
ti mají právo takové,
že zároveň klamat mohau,
malujíc, píšíc věc mnohau,
které nikdá neviděli,
jen aby peníze měli(l).
Pak se vypočítávají „čáry Virgiliusovy", o němž prý „historikové píší, že byl znamenitý filozof a černokněžník", a ío v témž pořadu jako u Burleye a Konáče: Výrazu „pontem aěreum" porozuměl Lomnický špatně a přeložil: „most nějaký měděný." Mezi zprávou o zahradě, na niž nepršelo, a o salvatio Romae čteme však místo narážky na lázně Puteolské burleskní vypravování o milostném dobrodružství Vergiliové, k němuž se ještě vrátíme.
Popis stavby na ochranu Říma je podán podie Burleye (Neckama) a jako u Konáče, tak i u Lomnického se čte přídavek o předpovědi příchodu Kristova. Tímto proroctvím se však kapitola nikterak nekončí. Lomnický dále ví, že byl Virgilius „lékařského umění doktor a matematik", že*byl oblíbencem Augustovým a vypravuje obšírně známou anekdotu,49 jak jednou, když císař chystal hry, napsal Vergilius na dveře, mimo něž mě! Augustus jiti, distichon oslavující Augustovu moc:
Nocte pluit tota, redeunt spectacula mane:
commune impérium cum love Caesar habet.
Neboli česky:
Přes celou noc pršelo, byl mračný čas, ráno k divadlům vyjasnilo se zas. Neb nebe a vody Jupiterovi, země, tento svět, slouží císařovi.
K autorství těchto nepodepsaných veršů se přihlásil jakýsi Bathyllus, „nadav se odtud dobrého koláče", a byl hojně odměněn. Potom však napsal Vergilius na tytéž
dveře čtyřikrát pod sebe: sic vos non vobis____, a když nikdo nedovedl těch slov do-
plnití, učinil tak sám:
sic vos non vobis nidificatis aves,
sic vos non vobis vellera fertis oves, ..•,: sic vos non vobis meílificatis apes,
stc vos non vobis fertis aratra boves,
49 O osudech této anekdoty obšírné Comparetti 1.190.
a připsal: hos ego versiculos feci: tulit alter honorem.
Tyjsemjá verše složil a má práce jest, jiný pak přejal mi tu poctivost a čest.50
Bathyllus byl usvědčen a Vergilius bohatě odměněn. Slova originálu: Hic scrip-sit libros tres Bucolicon, Georgicon et Eneidos, rozvádí Lomnický velmi zajímavě: „za živobytí svého mezi jinými tyto troje knížky užitečné uměle složil a vydal, totiž Bucolica, v kteréž učí dobytek pasti, Georgica, v té učí rolí vorati a zemi dělati, Eneida, a v té učí bojovat!." Připomíná nám to naivní chápáni Vergiliovy poezie v Husově kázaní, ale v době Lomnického, kdy se už Vergilius, jak on sám praví, četl „téměř všudy ve všech školách", je ío přece jen anachronísmus. Následuje výklad průpovědi o Vergiliové závislosti na Homérovi (magnorum virorum est, clavam ex-torquere de manu Herculis); najednou se zase objeví věta z Burleye, které Konáč nepřeložil, že „by! jest Virgilius živ a stkvěl se za času Pompeiaf!)", že zemřel vBrundisiu a byl pohřben v Neapoli. Náhrobní nápis překládá Lomnický podle svého zvyku veršem:
Mantua ta mne zplodila,
Kalábria uchopila.
Parthenopejižmá nyní,
jenž se Neapolis míní.
Psa! jsem o pastvách a rolí
a kdož vojska vésti volí.
Konečně vykládá o zevnějšku a zdraví Vergiliové a staví „všechněm synům a pobožným dietkám" za vzor péči, s jakou se Vergilius, „muž učený a kromě slepoty pohanské dobrý", staral o své chudé rodiče.
Téměř všechny anekdoty, jimiž Lomnický více než trojnásob rozmnožil Bur-leyův text, čtou se v životopise Suetoniově-Donatově, nikoli ovšem v starém znění, nýbrž v interpolovanom textu, jak se opisoval, tiskl a vykládal na školách ve XIV-XVI. století i později.51 Všechno to bylo v době Lomnického majetkem pilného absolventa latinských škol, ale Lomnický sám praví o své knize:
že to není pro učené
v tom ve všem prvé skušené,
ani pro žádné mudráky,
než pro rovné mně prostáky.
50 Verše tyto přeložil, jak mne upozornil Boh. Ryba, později též Komenský (srv. J. Král, O pro-sodii české i., 1923, vyd. Jakubcovo, str. 49), a to časomerné takto:
Já tyto sám sem verše děial, čest dána jinému; tak vy jiným ne sobě, ovce nosíte vlnu, tak vy jiným, ne sobě, lovci honíte srnu, tak vy jiným, ne sobě, ptáci, rodíte míadé, tak vy jiným, ne sobě, včelky, strojíte med.
51 Původní i rozšířený text Suetonia-Donata otiskl E. Diehš, Vitae Vergilianae, Kleine Texte 72, Bonn 1911.
122
123
Omluvme tím i my všelijaké jeho naivnosti!
Lomnického interpolace v překladu Burleye odvedly nás od Vergiliovy magie k motivům, jež Comparetti počítá k legendě „literární". Nám není možno ani třeba přesně dodržovat! rozdělení Comparettiovo. Neváháme také připojiti při této příležitosti k životopisným anekdotám, s nimiž jsme se seznámili u Lomnického, ještě jednu. Musíme se však pro ni vrátit o sto let zpět. Známý nám již Češka utěšuje v 20. kapitole „Řečí a naučení hlubokých mudrců" mládence naříkajícího, že pochází ze „zlého lůže", tím, že mu uvádí příklady slavných lidí z neslavného rodu. Je mezi nimi i císař Augustus, ,jehož narozenie mudrák Virgiiius poznav, a ot něho tajně a pilně tázán jsa, pověděl mu, že pekařuov syn jest". Augustus se nejen nerozhněval, ale i obdaroval básníka.
V Čéškově prameni, totiž Petrarkově spise „De remediis utriusque fortunae", přeloženém do češtiny r. 1501 Řehořem Hrubým z Jelení, je v díle II, c. 5, narážka na pochybný původ Augustův, ale o Vergiliovi se neděje zmínka. Zato najdeme tuto anekdotu obšírně vypravovanou v ínterpolovaném „Donatovi". Jenomže u Donata má vypravování ráz žertovný. Dříve než Virgiiius proslul jako básník, osvědčil se v císařské stáji jako znamenitý znalec psů a koní. Augustus mu dal několikrát proje-viti svou přízeň darem několika chlebů (!). Proto když se později Vergilia ptal na svůj původ, odpověděl tento, že je císař asi synem nějakého pekaře, když mu znova a znova dává darem chleba. Císaři se vtip zalíbil a doporučil Vergilia Poliionovi.
U Češky tato pointa chybí. Mohli bychom se domnívati, že si Češka sám přizpůsobil anekdotu pro svůj účel, kdybychom ji nečtli stejně doopravdy pojatou v dodatku k německé lidové knížce „Zauberer Virgiiius", vydané K. Simrockem r. 1847.52 Poněvadž je tu však otištěna bez udání pramene, musíme se omezití na poučení získané z Češky, že vážná verze naší anekdoty existovala již v XV. stol., nepochybně však dříve. Máme v ní totiž jen jednu z ilustrací staré představy o zvláštní moudrosti Vergiliové, představy, od níž k legendě o magii nebylo, jak víme, daleko.53
VI.
Z dodatků Šimona Lomnického k textu Burlaeovu ponechali jsme si pro tuto kapitolu vypravování, jež je snad dosti zajímavé, aby zde bylo celé otištěno:
„A toto pakještě mnohém jest věc divnější: nějaká krásná mladá paní zalíbila se Virgiliusovi, že zahořel k ní velmi milostí a hledal toho při ní s pilností, aby mu k skutku svolila a milovati se dopustila. A chtíc mu ona posmíšek nějaký učiniti, nebyla proti tomu a svolila mu, však na ten spuosob, aby pro tajnost toho do koše, kte-
52 Ve sbírce „Die deutschen Volksbücher" ve Frankfurtu n. M. O této knížce se dovídáme zComparettiho II, 164 pozn. 3, že je to vlastně moderní německý překlad holandské úpravy povídky „Les faits merveílleux de Virgille", jejíž francouzský original vysel tiskem pofi. XVI. stol. Comparetti právem vytýká Simrockovi, že svůj text otiskl jako „lidovou knížku německou" bez udání pramene.
53 Češkovu knihu zveršova! Šimon Lomnický v „Instrukcí mladému hospodáři". Anekdota o původu Augustově se tu čte, ale bez jména Vergiliova.
rýz mu ona k tomu připraví, vsedl a v něm se k ní vtahnouti ji dopustil a dal, K čemuž on vděčně, nenadav se tu od ní žádné lsti, přivolil. Když pak k tomu přišlo, že jest ho do prostředka té vejše vytáhla, teda ho tu přivázala a v tom koši viseti tak nechala, aby všichni z města přijdauce spatřiti a viděti ho mohli a jemu se velicí i malí posmívali, což se i tak stalo. A zdá se mi, že mu bylo Lux,, nebohý Kramář pro pek uváz na lep, bylby se ten čas raději někde v pauhém lese viděl, nežliby takový posměch ode všech tu trpěl a snášel. Jsa potom pak zase dolů spuštěn, vrchovatě se toho té mladé paní odplatil, a to takto: Dovedl toho uměním svým, že po všem městě oheň zhasl a toliko v jejím přirozeném místě hořel: Tak že všichni k tomu štinavému ohništi jiti a sobě rozsvecovať! musili. A snad se mnohém více tomu smáli, než kdyžjsau Virgiliusa v koši viseti viděli. "54
Zdá se, že vypravoval Lomnický tento pikantní příběh na místě zcela nevhodném (vzpomeňme, jak dává hned nato Vergilia za vzor mládeži) nejspíše proto, aby se pomstil některému z četných nepřátel narážkami na nějaké nepříjemné milostné dobrodružství. („Pek" je jen přesmyknuté „kep" = cunnus.)ss
Nás zde více zajímá vlastní burleska, o níž pojednal Comparetti s obvyklou svou učeností (II, 11 ln.). Ukázal, zevní splynuly dva motivy, jež existovaly původně odděleně a kolovaly pod různými jmény. 1 s jménem Vergiliovým byl spojován brzy první, brzy druhý, brzy oba dva. První motiv bychom mohli obecně označiti: vynikající muž oklamán nebo zesměšněn ženou, do níž se pošetile zamiloval. V různých variacích tohoto motivu vystupují Adam, David, Samson, Herakles, Hippokrates, Aristoteles a jiní mužové proslulí silou těla nebo ducha, ale ženou přemožení. Zvláště v kázáních středověkých, naplněných nenávistí k. ženě, je to velmi oblíbený locus communis. Druhý motiv, o zlomyslném čaroději, jenž se pomstil ženě tím, že zhasil oheň a dovolil jej obnoviti jenom způsobem známým z Lomnického, vyskytuje se již v Aktech sv. Lva Divotvorce. Přičítá se tam mágu Heliodorovi, jenž žil na Sicílii v VIII. stol. S jménem Vergiliovým jsou oba motivy spojeny v jednom latinském rukopisu XIII. stol,, dále v německé veršované Kronice vídeňského básníka z polovice XIII. stol. Jana Enenkela a „ve velkém počtu spisů ze XIV, XV, XVI. století, zvláště francouzských a německých, ale i anglických, španělských a italských". Velmi obšírně je líčen příběh, jehož podstatný obsah podává Lomnický, v Kronice města Mantovy, kterou italsky zveršoval r. 1414 Buonamente Aliprando, a v anonymním francouzském románě tištěném na poč. XVI. stol. s názvem „Les faits merveílleux de Virgille". V některých variantách je onou dívkou, do níž se čaroděj Virgiiius zamiluje, dcera bohatého kavalíra nebo samého císaře. Milostné dobrodružství Vergiliovo, tj. „Vergilius v koši", bylo i velmi často zobrazováno ve výtvarném
54 F. Novotný upozornil na toto vypravování vedle citov, studie v LF také čl. „Vergilius a »ohné zmar«v českém překladu", Hlídka času, 19. III. 1913.
55 Osobní narážky jsou u Lomnického označeny nápadným tiskem. - Posměšnou německou píseň o témž tématu „na písaře Heinricha Konráda", tištěnou na letáku z 15,-16. století, zaznamenává Hagen, Gesammtabenteurer III, p. CXLJII.
124
125
umění,56 ba bylo tak populární, že jedna z římských věží byta podle něho nazvána Torre diVirgilio.
Za tohoto stavu věcí nelze se ani dohadovati, odkud vzal Lomnický toto vypravování. Jeho záliba v pikantních, burleskních a romantických látkách je známa, ale v pramenech, které sám uvádí, není, pokud jsme viděli, o ,Vergiliovi v koši" ani zmínky. Stojíme před podobnou záhadou, jako když jsme měli zjistití, kde Lomnický našel onu odlišnou verzi vergiliovské povídky ze „Sedmi mudrců". Můžeme zato ukázati, že Lomnický není u nás první, kdo uvedl Vergilia ve vztah k ženě. Jde ovšem jen o dvě nepatrné zmínky.
V učeném romantickém hádání mezi milencem a neštěstím, v známém „Tkad-lečkovi", jenž byl sepsán r. 1407, uvádí se tato řada mužů, kteří byli ženou oklamáni: „Šalomún, David, Aristoteles, Virgilius, Ovidiáš a k tomu jiní mudrci."57 Třeba však dodati, že Vergilius se vyskytuje jen v rukopise muzejním, opsaném kolem r. 1800 ze ztracené předlohy, a není v rukopise strahovském z druhé polovice XV. stol. Poněvadž pak krátce před tím místem (M 74 = S 14 b) není Vergilius v téže souvislosti jmenován, je spíše pravděpodobné, že se jeho jméno dostalo do Tkadlečka až vopise pozdějším, než je opis strahovský.
V překvapující vztah k ženě je uveden Vergilius u Češky v kap. XXII., nadepsané „O ženění další řeč". Vdovci, jenž naříká nad ztrátou manželky, dostává se poučení, že se nemá nad čím rmoutiti, vždyť žena je^pro muže jen zlem. V té souvislosti se praví: „Čilis nečetl, co onen praví, kterýž v oblaciech svú ženu nosil, Virgilius: Vrtkavé a proměnné zvieře vždycky jest žena."58 Podle zjištění Hrdinova je tento pasus přeložen z Petrarky (Dial, II. 18) až právě na slova označená odlišným tiskem, slova, která nás uvádějí do rozpaků.
O manželce Vergiliové je zmínka teprve v citované již knize z poč. XVI. stol. „Faits merveitieux de Virgille". Ale tam Vergilius svou ženu nijak nenosí na rukou, naopak zabíjejí za to, že shodila sochu, jejíž pouhý pohled znemožňoval římským ženám úkony lásky. Pak ovšem unesl Vergilius krásnou dceru sultánovu a žil s ní šťastně.
Je zcela pravdě nepodobné, že náš kališnický kněz znal tento francouzský svod vergiliovských legend, i jestliže byl sepsán již v XV sto!., což není jisté. Nezbývá tedy, než se domnívati, že buď existoval v XV stol. text nám neznámý, v němž se mluvilo o manželce Vergiliové (o domnělé milence Plotii Hierii je zmínka již u Suetonia-Donaía), nebo že věta Čéšková je vzdáleným ohlasem anekdot o „Vergiliovi v koši", přizpůsobeným jaksi ad usum delphini, nebo konečně čirým výmyslem majícím rétoricky zdůřazniti trpkost domnělé životní zkušenosti Vergiliovy.
Celkem vzato, kdyby nebylo zlomyslnosti Šimona Lomnického, snad by ani nebyla historka o ženě a Vergiliovi do češtiny uvedena. Mohlo by se říci, že pro látky tohoto druhu nebylo u nás vůbec mnoho smyslu. Podle našeho míněni je však hle-dati příčinu spíše v tom, že tento vergiliovský motiv byl obšírněji zpracován jen v jazycích národních, a odtud byla cesta do naší starší literatury nesnadnější než z univerzální latiny.
Dospěli jsme ke konci svého výkladu. Jistě by se ještě mnohý ohlas vergiliovské legendy u nás našel, zvláště v nevydaných textech. Ale snad i tak jsme dostatečně ukázali, že byla u nás vergiliovská legenda dobře známa ve všech svých podstatných složkách, ba že možná žila u nás déle než kde jinde. Vergilius čaroděj zaměstnával nepochybně mnohem více fantazii našich předků než Vergilius básník. Snad by bylo lépe, kdyby tomu bylo naopak. Ale konec konců i legenda je součástí kultury. 1 na legendě o Vergiliovi lze prokázati, že naše vzdělanost je starou složkou latinské vzdělanosti západoevropské. V tom bychom chtěli spatřovat! smysl tohoto článku.
1930,bM. i. 95
E. Mále, ťart religieux en France du XIII- s., Paris 1923, str. 338. Tkadieček. Vydali H. Hrubý a Fr, Simek. Sbírka pram. i, 1, č. 11, v Praze 1923. Aen. IV, 569 - jistě jeden z opěrných bodů pro anekdotu o nepříjemném milostném dobrodružství Vergifíově.