Česká filosofie v 19. století • Hegelianismus (40.-50. léta) • herbartismus (50.-90. léta) • Pozitivismus (od 70.-80. let: první fáze) • Novotomismus (od zač. 80. let) • T. G. Masaryk (od 1882) – „osamělý balvan“ Česká filosofie v 1. pol. 20. století • Pozitivismus • Idealismus • Křesťanská filosofie (katolická, protestantská) • Pragmatismus • Strukturalismus • Fenomenologie • Marxismus • Filosofie práva Pozitivismus Pozitivní údaje (= faktické, jisté, dané, konkrétní, racionální, vědecké), jediný zdroj poznatků o světě • August Comte (1798–1857); Kurs pozitivní filozofie 1–6; Pozitivní politika 1–4 • J. S. Mill (1806–1873); Tři eseje o náboženství • Herbert Spencer (1820–1903); Systém pozitivní filozofie Český pozitivismus • První fáze (70.–80. léta 19. století): Lindner, Durdík, Josef Mikš, Em. Makovička, Krejčí • Druhá fáze (90. léta–1918): Krejčí, Čáda, Drtina • Třetí fáze (1918–1939): Tvrdý, Král, Zbořil, Fajfr: rezignace na nedosažitelné cíle, rozvoj speciálních věd • Pozitivismus se v 2/2 19. století prosadil mj. v historické vědě (TGM), filologii (Jan Gebauer, RKZ) a v literatuře (realismus). • Hlavní rys pozitivismu: ujednotit vědecké poznání a přeměnit (reorganizovat) společnost podle nových vědeckých poznatků. František Krejčí (1858–1934) F. Krejčí – život • Narozen 21. 8. 1858 v Hostinném • Maturita na Akademickém gymnáziu v Praze • 1875-1879 studium na FF UK (klasická a slovanská filologie, němčina, psychologie, estetika, filosofie) • Středoškolský profesor na různých gymnáziích • 1897 docentem • 1900-1931 redaktorem České mysli • Od 1906 aktivní v české sekci Volné myšlenky • 1905 mimořádný prof. filosofie (se zvl. zřetelem k Psy) na FF UK • 1912 řádný prof. filosofie na FF UK • Zemřel 24. 5. 1934 v Praze Česká mysl (1900–1947) První redaktoři: • F. Krejčí (do 1931) • F. Drtina (do 1907), Myšlenkový vývoj evropského lidstva • F. Čáda (do 1918), Noetická záhada u Herbarta a Milla Pozdější redaktorský kruh: • V. K. Škrach, F. Fajfr, J. L. Fischer, J. B. Kozák, E. Rádl, J. Král… Pozitivistický ráz: zdůrazňování vědeckosti, odmítání metafyziky, spoléhání na přírodovědu, zájem o etiku, psychologii, o aktuální potřeby, uznávání TGM Česká mysl Dílo F. Krejčího • Psychologie, 1902–1926 • O filosofii přítomnosti, 1904 • Svoboda vůle a mravnost, 1907 • Filosofie posledních let před válkou, 1918 • Positivní etika, 1922 • Kritický pohled na současný stav filosofického myšlení v Čechách, 1925 • Politika a mravnost, 1932 Psychologie (1902) Psychologie F. Krejčího – hlavní rysy • Oprostil se od pojmu duše jako nemateriálního nositele lidského duševna (F. Mareš: „psychologie bez duše“) • Zavedl do psychologie pojem psychofyzického paralelismu • Jeho zásluhou se psychologie vymanila z područí filosofie a zvědečtěla • Od 1927 první předseda Psychologické společnosti Co je „psychofyzický paralelismus“? • Duševní jevy jsou uvědomělé reakce organismu. • Duševní jevy probíhají paralelně s fyziologickými jevy, ale jsou na nich nezávislé = psychofyzický paralelismus. • Každý duševní jev je doprovázen nějakou změnou v nervstvu, ale duševní nepůsobí na hmotné a hmotné nepůsobí na duševní. • Jde o jednostranný paralelismus – duševní dění je vždy doprovázeno děním hmotným (v nervstvu), ale ne naopak. O filosofii přítomnosti (1904) Filosofie posledních let před válkou (1918) Filosofie posledních let před válkou (hlavní teze) • Pozitivismus je vědecká filozofie: omezuje se na zkušenost a vylučuje veškerou metafyziku • Pozitivismus je světový a životní názor, který má uspokojovat rozum i srdce člověka (FPLPV, s. 65) • Těžištěm je otázka transcendentna a možnosti jeho poznání • Pozitivismus je náboženství • Transcendentno je nepoznatelné (H. Spencer) • Víra v neustálou zdokonalitelnost mravního stavu lidstva Co je „transcendentno“? • Podstata světa, kosmu, přírody, člověka, to, co se kryje za zjevy bez ohledu k našim smyslům. • Jsoucno; není to ani hmota, ani duše, ani energie, je to prostě něco, neznámé, nepoznatelné něco. • Poznání transcendentna není možné. • Transcendentno je nepotřebné pro názor na svět. Positivní etika jakožto mravouka na základě přirozeném (1922) Etika F. Krejčího – hlavní rysy • Snaží se doložit, že na pozitivistickém základě lze vybudovat autonomní laickou morálku, vyhovující rozumovým i citovým potřebám a nárokům moderních lidí. • Vědecká etika nepotřebuje nadpřirozenou autoritu. • Vědecká etika je normativní věda (tzn. je předpisem správného jednání). • Věří, že mravní ideály, ideály humanity a rozumu, ovládnou lidskou společnost. • Sociální etika má řešit historické a sociální problémy a tak ovlivňovat i kulturní a sociální vývoj společnosti. Politika a mravnost (1932) Polemická kniha; Krejčí tu pranýřuje mravní prohřešky v soudobé politice a reaguje na námitky odpůrců – mj. i K. Vorovky. Kantova kritika čistého rozmyslu (1930; překlad F. Krejčí) F. Krejčí – o něm • Jiří Cetl, Český pozitivismus, Brno 1981 • Jiřina Popelová, Filosof František Krejčí, Praha 1942 • Sborník ku poctě F. Krejčího, Praha 1929 http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/krejfr.html František Drtina (1861-1925) • Myšlenková povaha středověku, 1898 • Ideály výchovy, 1900 • Myšlenkový vývoj evropského lidstva, 1902 • http://www.phil.muni.cz/fil/s cf/komplet/drt.html František Čáda (1865-1918) • Noetická záhada u Herbarta a Stuarta Milla, 1894 • Etika individuální, 1920 • www.phil.muni.cz/fil/scf/ko mplet/cadaf.htm Český pozitivismus (třetí fáze) • Josef Tvrdý (1877-1942) – http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/tvrdy.html • Josef Král (1882-1978) – http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/kralj.html • Blahoslav Zbořil (1901-1982) – http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/zboril.html • František Fajfr (1892-1969) – http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/fajfr.html Český idealismus Rané období začátek 20. století • František Mareš (1857–1942) • Emanuel Rádl (1873–1942) • Ladislav Klíma (1878–1928) František Mareš (1857–1942) F. Mareš – život • Narozen 20. 10. 1857 v Opatovicích u Hluboké n. Vltavou • Studium filozofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě • Studium lékařství: asistent • 1886 docent • 1895 řádný profesor fyziologie na LF • 1895–1928 přednosta fyziologického ústavu • 1913–1914 a 1920–1921 rektor UK • 1920–1925 politická činnost: senátor NS za Čs. národní demokracii, • 1934 v čele nacionalistického polit. seskupení Vlajka (od 1928 studentský spolek a časopis: proti kapitalismu, marxismu a německému nacismu) • Zemřel 6. února 1942 v Českých Budějovicích F. Mareš – dílo • „O životní síle“, Athenaeum 1884 • Všeobecná fyziologie, 1894 • Idealism a realism v přírodní vědě, 1901 • Fyziologie 1-4, 1906–1926 (Fyziologická psychologie, IV-1) • Psychologie bez duše. Ke kritice základů psychologie prof. F. Krejčího, 1912 • Věda a náboženství. Ke kritice monismu, 1913 • Život – tvůrčí síla, 1914 • Životní účelnost, 1917 • Pravda nad skutečnost, 1918 • Pravda v citu, 1922 • Otázky filosofické, národní a sociální v politice, 1923 • Marnost bojů proti RKZ, 1933 • Soumrak duchovní kultury před svítáním. Srovnání středověké F křesťanské s přírodní vědou a F nové doby, 1939 „O životní síle“ (1884) • Věda, fyzika a chemie nepostihují vše • Život má metafyzickou podstatu • Při zkoumání života zůstává něco, co věda není schopna postihnout = životní síla (lat. vis vitalis), duchovní činitel, jehož podstata je pro vědu nepoznatelná • Vitalismus = přírodovědecký dualismus (Hans Driesch, 1867-1941): uznává existenci zvláštní životní síly, která je příčinou pohybu, myšlení, vývoje, plození Idealism a realism v přírodní vědě (1901) • Vliv Immanuela Kanta (přijal jeho apriorismus) • Kritika Masarykova pojetí Kanta – začátek sporu o Kanta • Vliv Schopenhauera (v jeho pojetí vůle spatřoval kořeny vitalismu) • Tvůrčí světová vůle = křesťanský Bůh, který prostřednictvím Ježíše vyzývá člověka ke spolupráci na utvoření říše boží v lidstvu Pravda nad skutečnost (1918) • Pravda stojí nad skutečností • Metafyzickou pravdu lze poznat bezprostředním zřením pravé skutečnosti • Existenci nadosobního, duchovního řádu (světa) poznává člověk citem • Duchovní řád je základem řádu mravního • Úkolem života je tvořit hodnoty, kterými vývoj života postupuje nad člověka a překonává „bestii v člověku“ Pravda v citu (1922) Pravda v citu – hlavní teze • City prožíváme sebe sama jakožto duchovou bytost. • Lidé prahnou po duchovém společenství, po spojení všech myslí v jednu mysl; jen z tohoto spojení může vzejít poznání pravdy. • Život nelze pochopit žádnou objektivní vědou, nýbrž jen z nitra, přímým prožíváním, citem a snahou. Racionalismus stále jen něco někde hledá; avšak pravda se tuší z nitra, cítí se. Pravda v citu (hlavní teze) • Odmítá racionalistický pozitivismus (F. Krejčí) • Odmítá naivní realismus (TGM), který sice hlásá humanitu a mravnost, ale je bezcitný, bezduchý, bezbožný a ohrožuje kulturu • Odmítá intelektualismus (názor, že rozum a věda vedou k poznání pravdy) • Kulturu tvoří – vedle racionální osvěty a vědy – rovněž mravnost a umění • Základem kultury je metafyzika • Vrcholem kultury je náboženství Pravda v citu (hlavní teze) • Vědecká pravda je relativní, zaměřená jen na výsek reality • Vědecká pravda nepostihuje to, co zkušenost přesahuje, co je transcendentní, neproměnlivé, absolutní • Podstatu života nelze poznat vědeckými metodami • Věda je omezena na lidskou zkušenost, nemůže řešit otázky pravdy • Duše působí v lidském organismu jako entelechie (Aristoteles: Metafyzika; řec. en-telos-echein, mít vnitřně daný cíl) – vývoj a pohyb živých organismů i člověka je určován daným cílem, směřuje k uskutečnění (rostlinné semeno – rostlina ; housenka – motýl) František Mareš – o něm • „Mareš jako biolog i jako psycholog poznává důležitost citové stránky ve vývoji společnosti: pravda je v citu. Pojem pravdy přitom naplňuje vroucně životním obsahem, je to pravda boží, pravda vzněcující, kterou je třeba uskutečňovat a hájit. Pojetím pravdy jakožto mravního příkazu, pojetím citu jako duchovního tmelu, pojetím národa jako zodpovědné osoby jest Mareš myslitelem opravdu českým.“ Karel Vorovka o Marešovi (1927) • http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/maresf.html Emanuel Rádl (1873–1942) Emanuel Rádl • 21. 12. 1873 Pyšely • FF UK, přírodní vědy (biolog, fyziolog) • Učitel na gymnáziích v Plzni, Pardubicích a Praze • 1904 habilitace pro fyziologii smyslových orgánů zvířat a dějiny biologických teorií • 1915-1934 předseda Jednoty filozofické • 1919 profesor přírodní filozofie a dějin přírodních věd na FF UK • 1919 zakládá se Z. Nejedlým Realistický klub • 1922 cesta kolem světa: Západ a Východ • 1922/23 ředitel semináře pro metodologii a dějiny věd přírodních na PřF • 1927 zakládá s J. L. Hromádkou Křesťanskou revui • 1934 VIII. mezinárodní filosofický kongres v Praze • 12. 5. 1942 Praha Hlavní důrazy Rádlovy filosofie • Protipozitivismus • Protiiracionalismus • Příklon k náboženství (křesťanství) • Uznávání existence absolutního mravního řádu nad světem • Řešení otázek empirické vědy a nadosobní pravdy • Příklon k Masarykově realismu • Řešení sociálně politických a mravních otázek • Řešení nábožensko-filozofických otázek • Osobní angažovanost, aktivita a mravní odpovědnost člověka Dílo • Dějiny vývojových teorií v biologii 19. století, něm. 1905, č. 1909 a 2006 • Úvahy vědecké a filosofické, 1914 • Romantická věda, 1918 • Náboženství a politika, 1921 • O naší nynější filosofii, 1922 • Západ a Východ. Filosofické úvahy z cest, 1925 • O smysl našich dějin, 1925 • Moderní věda. Její podstata, metody, výsledky, 1926 • „Filosofie a teologie“, Křesťanská revue 1/1927 • Válka Čechů s Němci, 1928, 1993 • Dějiny filosofie (I. starověk a středověk, II. novověk), 1932, 1933, 1999 • Útěcha z filosofie, 1946, 2000 Dějiny vývojových teorií v biologii XIX. století (1909) Úvahy vědecké a filosofické (1914) Vliv Masarykova realismu, obhajoba i výhrady. „Jsem filosofem, ale jsem zároveň vědcem. Jen konkrétní úvahy mají v sobě filosofii. Svůj názor jmenuji realismem, po příkladu Masarykově, ačkoli nesouhlasím ve všem s tímto svým učitelem.“ Romantická věda (1918) Romantická věda = kantovství a naturfilosofie (Fichte, Schelling, Hegel), vycházející z Kanta. Polemika s německou filosofií (zvl. s Kantem) a vědou, která násilně změnila poměr mezi přírodou a člověkem a vyhýbá se osobním postojům a otázkám pravdy a mravnosti. Náboženství a politika (1921) Vliv Masarykova realismu s etickými důsledky pro národní a sociální praxi i pro filosofii, která má řešit společenské úkoly. O naší nynější filosofii (1922) Původně Rádlovy příspěvky z Času (ČF před válkou a po válce). Kritika mladších filosofů za jejich příklon k iracionalismu a za přehlížení Masarykovy filosofie. Západ a Východ (1925) Racionální metafyziku Západu (antiky a středověku) Rádl staví do protikladu k mystickému iracionalismu Východu; k východní filosofii se staví přezíravě: „…v Orientě není systémů ani názorů ani vývoje problémů ani filosofických událostí… Moderní filosofický aparát, kritický a metodický, se nehodí na ducha orientální filosofie.“ O smysl našich dějin (1925) Vliv Masarykových úvah o smyslu českých dějin. Hlavním smyslem českých a světových dějin je reformace = nikdy nekončící boj za poznanou pravdu, tj. za život ve shodě s absolutním mravním principem. Moderní věda (1926) Moderní věda Kritika pragmatismu a pozitivismu: „Pragmatismus přes svoji zdánlivou praktičnost je teorie kvietistická, nedávaje člověku podnět k boji za pravdu; uniká mu celý ten obsáhlý obor vědeckého života, kde jde o tušení a hledání pravdy, o rozhodování se pro pravdu a proti omylu a o mravní závaznost za pravdou jíti.“ „Pokud jest dnešní moderní věda amorální, lhostejná k mravním, náboženským, sociálním, kulturním následkům svých nauk a objevů, potud ovšem zavinila neutěšený stav společnosti.“ Válka Čechů s Němci (1928) Kritika nacionalismu a národnostní politiky čsl. státu vůči Němcům i ostatním menšinám. Podpora smíření a kulturního soužití české a německé národnosti v Čechách. Dějiny filosofie I–II (1932, 1933) Útěcha z filosofie (dopsáno 1942, vydáno 1946) Filosofie má napomáhat k vítězství absolutní pravdy, mravního řádu, Boha. Pravda je realita na člověku nezávislá, kterou člověk pouze odkrývá, ale netvoří; je to pravda neměnná, pravda s mravním obsahem, která zavazuje člověka k následování. E. Rádl (literatura o něm) • J. L. Hromádka, Don Quijote české filozofie – Emanuel Rádl, 1947 • Emanuel Rádl – vědec a filosof (konferenční sborník, * 130, † 60), 2004 • J. L. Fischer, Listy o druhých a o sobě, 2005 • http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/radl.html Rádl a pozitivismus • „Já sám nejsem pozitivista.“ • Oceňoval, že pozitivisté zvýšili úroveň naší filozofie: „Krejčímu se podařilo, co se dosud nepodařilo u nás žádnému filozofovi, ani … Masarykovi; že se filozofové orientují podle jeho učení, že hledají u něho chyby a že své přednosti vynášejí tím, že ukazují na jeho nedostatky.“ • „Pro svou osobu pokládám pozitivismus, charakterizovaný učením o mechanicky nutném běhu věcí, upřílišeným racionalismem, … nepochopením osobní odpovědnosti a tedy nepochopením křesťanství, za překonaný.“ • „Ale pozitivistické víry v tento svět … si vážím.“ ČF před válkou a po válce (1921) Ladislav Klíma (1878–1928) Dílo • Svět jako vědomí a nic, 1904, 1928 • Traktáty a diktáty, 1922 • Matěj Poctivý, 1922 • Vteřina a věčnost, 1927 • Utrpení knížete Sternenhocha, 1928 • Soud Boží, 1928 • Slavná Nemesis a jiné příběhy, 1932 • Arkanum. Cogitata, sentence, 1934 • Vlastní životopis filosofa L. Klímy, 1937 aj. • Vteřiny věčnosti (výbor textů; předmluva J. Zumra: Filosof hrdé lidskosti), 1989 Hlavní pojmy Klímovy filosofie • Egosolismus: svět je pouze vědomí subjektu, fikce – extrémní subjektivismus • Egodeismus: „já“ se stává bohem (Nietzschův kult nadčlověka) • Deoesence: boží bytí (být bohem) • Ludibrionismus: svět je absolutní hříčkou boha, tedy i mé absolutní vůle, protože já jsem bůh (z lat. ludibrium, hračka, hříčka) Svět jako vědomí a nic (1904) • Klíma = radikální subjektivista. • Existence světa je mu závislá na vlastním vědomí. • Svět se pro něj stává hříčkou jeho vůle, která vytváří sebe sama podle svých vlastních představ. Svět je tím, co z něho vědomí chce mít (ludibrionismus). L. Klíma – literatura o něm • Emanuel Chalupný, Studie o Otokaru Březinovi a jiných zjevech českého umění a filosofie, 1912 • Jaroslav Kabeš, L. Klímy filosofie češství, 1945 • Josef Zumr, Filosof hrdé lidskosti, in L.K., Vteřiny věčnosti, 1967 • Jiří Svoboda, L. Klíma – filosof smířlivého vzdoru, FČ 1980 • Petr Horák (medailon), in ANT z dějin českého a slovenského filosofického myšlení, 1989 • Věčnost není děravá kapsa, aby se z ní něco ztratilo. Soubor studií věnovaných L. Klímovi, eds. Erik Gilk – Jiří Hrabal (eds.), Příloha e-1 revue Aluze 2010 – http://www.aluze.cz/eprilohy/Klima_sbornik.pdf Mladší generace 20.–30. léta 20. století • Karel Vorovka (1879–1929) • Vladimír Hoppe (1882–1931) • Ferdinand Pelikán (1885–1952) • Tomáš Trnka (1888–1961) • Emil Svoboda (1878–1948) • Josef Bartoš (1887–1952) Ruch filosofický 5, 1925, č. 9–10 Filosofické časopisy vydávané u nás ve 20. letech 20. století • Ruch filosofický (1920–1942; Pelikán, Vorovka, Hoppe) • Česká mysl (1900–1947; roč. 17: 1919–1921, roč. 18: 1922; Krejčí + širší redakční kruh) • Filosofie (1927–1929; Vorovka, Bartoš, Trnka) • Křesťanská revue (od 1927– ; Hromádka, Rádl) • Na hlubinu (od 1926–1948; Braito) • Filosofická revue (od 1929–1948; Habáň) Ferdinand Pelikán (1885–1952) • O intuici, 1921 • Boj za svobodu ČF, 1928 • Fikcionalismus novověké filosofie, zvl. u Humea a Kanta, 1929 • Vláda demokracie ve filosofii a jiné eseje, 1929 • Současná filosofie u Slovanů, 1932 Ferdinand Pelikán Boj za svobodu české filosofie, 1928 Karel Vorovka (1879-1929) • Úvahy o názoru v matematice, 1917 • Skepse a gnóse, 1921 • Kantova filosofie ve svých vztazích k vědám exaktním, 1924 • Polemos, 1926 • Dvě studie o Masarykově filosofii, 1926 • Americká filosofie, 1929 Vladimír Hoppe (1882–1931) • Podstata, dosah a hodnota přírodovědeckého poznání, 1914 • Příroda a věda, 1918 • Základy duchovní filosofie, 1922 • Přirozené a duchovní základy světa a života, 1925 • Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie, 1928 • Dva základní problémy Kantova kriticismu, 1932 Tomáš Trnka (1888–1961) • Cesty filosofie a vědy, 1919 • Proudy v současné filosofii, 1920 • Záhada vědomí a poznání, 1920 • Hledám tajemství života I–III, 1923 Karel Čapek (1890–1938) • Pragmatismus čili Filosofie praktického života, 1918 • Hovory s TGM, 1928-1935 • Apokryfy (Pilátovo krédo, Pseudo-Lot čili o vlastenectví, RF), 1932 • Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, („noetická“ trilogie), 1933, 1934 • O umění a kultuře I–III (soubor úvah a recenzí), 1984–1986 • Od člověka k člověku I–III, 1988- Emil Svoboda (1878–1948) • Myšlenky o právu, etice a náboženství, 1920 • Utopie, 1922 • Člověk a společnost, 1926 • Demokracie jako názor na život a svět, 1927 • Výbor prací z práva občanského a z právní filosofie, 1939 • Duch socialismu, 1947 Josef Ludvík Fischer (1894-1973) • Filosofie, její podstata a problémy, 1922 • A. Schopenhauer. Geneze díla, 1921 • Glosy k české otázce, 1926 • O pravdách a filosofech, 1926 • Budoucnost evropské kultury, 1929 • Základy poznání. Soustava skladebné filosofie na podkladě zkušenosti, 1931 • Krize demokracie I–II, 1933