OBSAH
Peter L Berger: Invitation to Sociology
Published by arrangement with The DoubSeday Broadway Publishing Group, a division of Random House, Inc.
Předmluva...............................................................................7
t. Sociologie jako individuální zábava...............................9
II* Sociologie jako forma vědomí......................................33
■II- Exkurz; Alternace a biografie neboli jak získat
prefabrikovanou minulost............................................61
IV. Sociologická perspektiva - člověk ve společností........73
V. So ciol og i cká pe rs pekti va - s pol ečnos! v čl ově ku........99
VI. Sociologickáperspektiva-společnostjakodrama....127
VII. Exkurz; Sociologický machíaveiismus a etika
neboli jak získat morální ohledy a dále podvádět.......153
VIIL Sociologie jako humanitní disciplína..........................165
Dodatek: Co se to stalo sociologii?....................................177
Bibliografické poznámky.....................................................183
<Ě> Peter |_. Berger, 1Ö63
© Barrister & Principal - studio, 2003
ISBN B0-B5í47-90-0
PŘEDMLUVA
Tuto knihu jsem napsal, aby se četla, nikoli studovala. Není to učebnice ani pokus vybudovat teoretický systém. Je to pozvánka do myšlenkového světa, který je podle mne nesmírně vzrušující a důležitý. Predkládáme-H pozvánku tohoto druhu, je nutné vymezit svět, do něhož je čtenář zván; rozhodne-H se ale brát toto pozvání vážně, je jasné, že bude muset vykročit za obzor této knihy.
Kniha je, jinými slovy, určena těm, u nichž začala sociologie z toho či onoho důvodu vzbuzovat zájem a vyvolávat otázky. Předpokládám, že mezi nimi budou studenti, kteří si snad pohrávají s my Sienkou, ze by se sociologii mohli vážné věnovat, a také zralejší členové oné poněkud mytologické entity, jíž se řiká „vzdelaná veřejnost". Poněvadž všichni nacházíme jisté narcistické uspokojení, díváme-li še na obraz, jehož jsme sami součástí, přiláká snad kniha také některé sociology, i když těm řekne jen málo věcí, které by nevěděli. Jelikož tedy kniha směřuje k poměrně širokému publiku, snažit jsem se pokud možno vyhnout se odbornému žargonu, jímž si sociologové vydobyli pochybnou pověst. Zároveň jsem se vyhýbal tomu, abych čtenáře blahosklonně poučoval - hlavní proto, že takový postoj je podle mne sám o sobě odpudivý, ale také proto, že lidi, studenty nevyjímaje, kteří musí být poučováni, se tm do této hry příliš zvát nechce. Upřímně přiznávám, že pokud jde o akademická rozptýlení, která se dnes nabízejí, pokládám sociolo-
P02VÁMI DO SOCIOLOGIE
gii za jakousi „královskou hru" - a na šachový turnaj nezveme ty, kdo neumějí hrát domino.
Počin tohoto druhu nemůže neodhalit autorovy předsudky ohledně jeho oboru. I to je třeba hned na začátku upřímné přiznat. Budou-li tuto knihu číst jiní sociologové, zejména v Americe, některé z nich její orientace nevyhnutelně rozladí, nebudou souhlasit $ některými směry argumentace a získají pocit, že chybějí věci, které pokládají za důležité. Jediné, co k tomu mohu říci, je, že jsem se snažil být věrný ústřední tradíd, která vychází od klasiků našeho oboru, a že jsem pevně přesvědčen o její trvalé hodnoté.
Mě zvláštní zaujetí v tomto oboru patří sociologii náboženství. Pravděpodobně se to projeví v příkladech, které užívám, protože mě napadaly nejsnadněji. Jinak jsem se ale snažil neklást na svou specializací důraz. Chtěl jsem pozvat čtenáře do Široce otevřené krajiny, ne do konkrétní vesničky, v níž náhodou Žiji.
Při práci na knize jsem rausel rozhodnout, zda do ní zahrnu tisíce poznámek, čí vůbec žádnou. Rozhodl jsem se pro druhou možnost, protože se mi zdálo, že kdybych dal knize podobu némecky důkladného pojednání, příliš by se tím nezískalo. Autory uvádím v textu tam, kde nejsou jejích myšlenky součástí obecného konsenzu v oboru. Tato jména jsou znovu shrnuta v poznámkách na konci knihy, kde čtenář najde také určité podněty k další četbě,
Ve vsem, co v oboru, který jsem si zvolil, promýSIín^ patří můj nezměrný dík mému učiteli Carlu Mayerovi. Obávám se, že bude-li tuto knihu číst, při některých pasážích pozvedne obočí. Přesto doufám, že zde předložené pojetí sociologie nebude pokládat za příliš velkou travestii toho, jež předával svým studentům. V jedné z kapitol tvrdím, že všechny světové názory jsou výsledkem spiknutí. Totéž lze říci o názorech týkajících se vědeckého oboru. Na záver bych proto rád poděkoval třem lidem, kteří se mnou v řadě rozhovorů a sporů konšpirovali - Brigitte Bergerové, Kansfriedu Kellnerovi a Thomasi Luckmannovi. Výsledky těchto schůzek najdou na následujících stránkách na nejednom místě.
L
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
O sociolozích se nevypráví mnoho anekdot. Možná to v nich vyvolává určité zklamání, zvláště když se srovnají se svými vzdálenějšími bratranci psychology, kteří jsou oblíbenější a téměř ovládli onu oblast amerického humoru, jež byla tradičně vyhrazena duchovním. Člověk, který je na nějakém večírku představen jako psycholog, ihned pocítí, že je předmětem značné pozornosti a zdrojem nepříjemného rozruchu. Sociolog na tomtéž místě vzbudí nejspíše stejnou reakci, jako kdyby byl do společnosti uveden pojišťovací agent. Bude si muset získat pozornost jako kdokoli jiný. To je možná mrzuté a nespravedlivé, ale také poučné. Nepočetnost vtipů o sociolozích zřejmě naznačuje, že nezaujímají v představách veřejnosti tolik místa jako psychologové. Ukazuje však také na to, že v představách veřejnosti o sociolozích existuje určitá nejasnost. Dobrým východiskem pro naše úvahy snad bude, podíváme-li se na některé z těchto představ blíže.
Zeptáme-li se studentů, proč si zvolili za hlavní studijní obor sociologii, dostaneme často tuto odpovéď: „Protože rád pracují s tidmi." Ptáme-li se jích dále, jaké jsou jejich plány, pokud jde o budoucí zaměstnání, zpravidla slyäime, že mají v úmyslu věnovat se sociální práci. O tom si řekneme víc za okamžik. Jiné odpovědi jsou vágnější a obecnější, ze všech ale vyplývá, že dotyční studenti by se zabývali raději lidmi než věcmi. Výčet povolání a oborů, jež v této souvislosti zmiňují, zahrnuje personalistiku, lidské vztahy v pracovním procesu,
POZVANÍ DO SOCIOLOGIE
práci s veřejností, reklamu, plánování obecního rozvoje nebo laickou práci v náboženských komunitách. Väem těmto oblastem činnosti je, jak se obecně předpokládá, společné, že v nich člověk může „udělat néco pro lidi'*, „pomáhat lidem", „dělat prácí, která je užitečná pro společnost". Takovou představil sociologa lze charakterizovat jako sekularizovanou obdobu liberálního protestantského pastora s tajemníkem YMCA, který by mohl zprostředkovávat propojení mezi náboženskou a světskou dobročinnosti. Sociologie je tu pojímána jako nej novější variace na klasické americké téma „povznesení" a sociolog je považován za člověka, který se profesionálně zabývá osvětovou činností mezi jednotlivci i ve prospěch společnosti jako celku.
O trpkém rozčarování, do něhož tento typ motivace ústí ve většině zaměstnání, o nichž jsme se zmiňovali, bude brzy napsán velký americký román. Lidumilové, kteří si našli prácí v osobních oddělení cl: a poprvé se utkávají s lidsky tvrdou realitou stávky, v níž musí bojovat na jedné straně přísně stanovené bitevní linie, nebo kteří pracují s veřejností a právě objevují, co to znamená, když se od nich očekává propaganda a angažovanost v tom, co odborníci na tuto oblast nazývají „technika získávání souhlasu", nebo kteří nastoupili do obecních institucí a začínají procházet tvrdým Skolením v politice spekulací s nemovitostmi, všichni tito nadšenci mají dojemný osud. Zde se však nechceme zabývat ztrátou nevinnosti. Jde nám jen o konkrétní představu sociologa, která je nepřesná a zavádějící,
Je samozřejmě pravda, že sociology se stali í někteří chlapci skautského typu. Je také pravda, že osobním výchozím bodem pro studium sociologie mohou být dobročinné zájmy. Musíme však zdůraznit, že stejně dobře by k lomu mohl posloužit i zlovolný a misantropický postoj- Sociologický pohled má cenu pro každého, kdo chce ve společností nějak jednat. A toto jednání nemusí být nijak zvlášť humánní. Někteří američtí sociologové jsou dnes zaměstnáni ve vládních úřadech, které chtějí pro národ najít snesitelnější formy soužití. Jiní pracují pro vládní úřady zabývající se tím, jak vymazat z mapy společenství nepřátelských národů v případě, že taková nutnost nastane.
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
Ať už jsou morální důsledky těchto činností jakékoli, neexistuje žádný důvod, proč by zájem o sociologická studia měl být v některé z nich omezen. Podobné je tomu s kriminológií jako speciálním odvětvím sociologie, disponujícím otevřenými informacemi o metodách zločinu v moderní společnosti. Tyto informace mají stejnou cenu jak pro ly, kdo se snaží proti zločinu bojovat, tak pro ty, kdo mají zájem ho páchat. Fakt, že více kriminologů bývá zaměstnáno u policie než u gangsteru, muže být vysvětlen morálními předsudky samotných kriminologů, veřejným postavením policie a snad í nedostatkem vedecké erudice gangsteru. S povahou informací to však nemá nic společného. Když to shrneme, „pracovat s lidmi'1 může znamenat dostat lidi z brlohu, nebo je dostat do vězení, dělat jim propagandu, nebo je okrádat (ať již legálně, nebo nelegálně), vést je k výrobě lepších automobilů, nebo je školit na lepäí piloty bombardéru. Pro představu o sociologovi je tedy tato fráze v mnohém nedostatečná, i když může sloužit alespoň k popisu počátečního podnětu, v jehož důsledku se někteří lidé začnou studiu sociologie věnovat.
Několik dalších poznámek je třeba uvést i v souvislosti s jinou, blízce spřízněnou představou sociologa jako jakéhosi teoretika sociální práce. Taková představa je vzhledem k vývoji sociologie v Americe pochopitelná. Přinejmenším jeden z kořenů americké sociologie lze nalézt v obavách sociálních pracovníků, kteří se střetávali s ohromnými problémy, jež provázely průmyslovou revoluci - rychlým růstem měst a chudinských čtvrtí v nich, masovým přistěhovalectvím, obrovskými přesuny lidí, rozpadem tradičních způsobů života a následnou desorientací jednotlivců zasažených těmito procesy. Takové obavy byly zdrojem řady sociologických výzkumů. A tak tomu je zcela běžně u studentů, kteří mají v plánu zabývat se sociální prací jako hlavní sociologickou specializací.
Ve skutečnosti byla americká sociální práce při rozvíjení své „teorie" daleko více než sociologií ovlivněna psychologií. Tento fakt s velkou pravděpodobností souvisí s tím, co jsme již předběžně řekli o relativním postavení sociologie a psychologie v představách veřej*
10
11
pchvánI do sociologie
sociologie jako individuálni zábava
nos ti. Sociální pracovnicí museli vést dlouhý a nesnadný boj, aby byli uznáni jako „profesionálové" a získali prestiž, vliv a (v neposlední řadě) také plat, které takové uznání obnáší. Když se ohlíželi po vzoru „profesi on álau, který by mohli napodobit, zdálo se jim, že nejpřirozeněji se nabízí psychiatr. Dnešní sociální pracovníci tak přijímají své „klienty" v kanceláři, vedou s nimi padesátiminutové „klinické rozhovory", které zaznamenávají ve čtyřech kopiích a pak je konzultují s celou hierarchií „dohližitelů", S vnější výzbrojí psychiatrů byla přirozeně přijata i jejích ideologie. Současnou americkou „teorii" sociální práce tak z podstatné části tvoři poněkud vykuchaná verze psychoanalytičke psychologie, odrůda freudismu pro chudé, jejímž účelem je podpořit tvrzeni sociálních pracovníků, že pomáhají lidem „vědeckým" způsobem, Zkoumání „vědecké" platnosti této syntetické doktríny nás zde nezajímá. Podle našeho názoru má se sociologií nejen máloco společného, a Je navíc se vyznačuje vskutku mimořádnou tupostí v pojímání sociální reality. Ztotožňování sociologie se sociální prací v představách mnoha lidí je p-rojevem jakési „kulturní zpozdilosii", která se datuje od období, kdy se ještě „před-profesionální" sociální pracovníci věnovali chudobě místo libidinóz-ni frustraci, a to bez dobrodiní diktafonu.
Ale představa sociologa jako teoretického rádce sociálního pracovníka by byla scestná, i kdyby se americká sociální práce nesvezla s módní vlnou populárního psychologismu. Ať je sociální práce teoreticky zdůvodňována jakkoli, je určitou společenskou praxí. Sociologie oproti tomu není praxí, ale snahou porozumět. Jisté, i pro praktika může být toto porozumění užitečné. Co se toho týče, měli bychom říci, že hlubší pochopení sociologie by mělo pro sociální pracovníky velký užitek a zbavilo by je nutnosti sestupovat do mytologických hloubek „podvědomí", aby vysvětlili věci, které jsou zpravidla zcela vědomé, mnohem jednodušší a ve své podstatě sociální. V sociologickém úsilí o porozumění společnosti však není nic, co by nutně vedlo k tomu či onomu druhu praxe. Sociologické porozumění může být prospěšné sociálním pracovníkrim, ale také obchodníkům,
12
ošetřovatelkám, kazatelům a politikům - zkrátka všem, jejichž záměry předpokládají zacházení s lidmi pro jakýkoli účel a s jakýmkoli morálním ospravedlněním.
Taková koncepce sociologie vyplývá z klasického vyjádření Maxe Webera, jedné z nejdůležítéjších postav v rozvoji této discipliny, v tom smyslu, že sociologie je „hodnotově nezatížená". Protože později se budeme muset vTacet k této otázce častěji, bude snad užitečné je v tomto bodě blíže osvětlit. Toto vyjádření zajisté neznammá^ že sociolog nemá nebo by neměl mít žádné hodnoty. V každém případě je téměř nemožné, aby lidská bytost bez jakýchkoli hodnot vůbec existovala, ačkoli v hodnotách, které lidé zastávají, se mohou vyskytovat obrovské rozdíly. Sociolog bude za normálních okolnosti vyznávat řadu hodnot jako občan, soukromá osoba, člen náboženské obce nebo příslušník nějakého jiného společenství. V rámci jeho sociologické činnosti vsak působí jen jedna základni hodnota - hodnota vědecké poctivosti. Samozřejmě i zde musí sociolog jako lidská bytost počítat se svými přesvědčeními, emocemi o předsudky. Součástí jeho intelektuální přípravy je vsak to, že se pokouší toto vše pochopit a zvládat jako předpojatosti, které mají být z jeho práce pokud možno vyloučeny. Rozumí se samo sebou, že to není vždy snadné, ale není to nemožné. Sociolog se pokouší vidět to, co je. Může mít naděje nebo obavy související s tím, co zjistí. Ale bez ohledu na to se pokouší pojímat věci nezaujatě. Sociologie tedy směřuje k aktu čistého vnímáni - tak čistého, jak to jen dovolí omezené lidské prostředky.
Poněkud lépe nám to pomůže objasnit určitá analogie. V každém politickém nebo vojenském konfliktu je výhodné zachytit informace, které využívají výzvědné organizace druhé strany. Je tomu tak proto, že dobré zpravodajské údaje sestávají z informací očištěných od předsudků. Jestliže špion podává zprávy, které jen vyhovují ideologii a ambicím jeho nadřízených, jeho zprávy jsou bez užitku nejen pro nepřítele^ pokud by je zachytil, ale i pro špionovu vlastní stranu. Jednou ze slabin Špionážního aparátu totalitních států bylo prý to, že špioni hlásili, nikoli co zjistili, ale co chtěli slyšet nadřízení. To je
POZVÁNÍ DO SOCÍOLOGIE
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
zcela evidentně spatná špionáž, Dobrý špion podává zprávy o tom, co je. O tomf co se má na základě jeho inforn-tací udělat, rozhodují jiní. Sociolog je v mnoha ohledech také j akýmsi špionem. Jeho úkolem je podávat co nejpresnájSí zprávy o určité společenské oblasti. Jiní, nebo í on sám, pokud vymění roli sociologa za jinou, budou muset rozhodnout, co je třeba v dané oblasti podniknout. Chtěli bychom zdůraznit, že z toho, co bylo řečeno, nevyplývá, že sociolog nemá žádnou povinnost ptát se na záměry svého zaměstnavatele nebo na to, k čemu bude využita jeho práce. Ale takové otázky nemají sociologickou povahu. Týkají se jednání každého člověka ve společnosti. Například biologické poznatky mohou pomáhat léčit, nebo být zneužity k zabíjení, a to znamená, že biolog se nemůže zfíci odpovědností za to, čemu slouží. Ale když posuzuje svou odpovědnost, neposuzuje biologický problém.
Ke dvěma představám sociologa, o nichž jsme tu mluvili, se pojí ještě třetí, totiž představa sociologa jako sociálního reformátora. Tato představa má opět historické kořeny, a to nejen v Americe, ale i v Evropě. Auguste Comte, francouzský filozof první poloviny devatenáctého století, který vymyslel pro tuto disciplínu název, pojímal sociologii jako teorii pokroku, jako světskou nástupkyni teologie a královnu věd. Sociolog v tomto pohledu hraje roli arbitra pro všechna odvětví poznání, která se vztahují k blahu člověka. Toto pojetí, třebaže zbavené svých přespříliš fantastických nároků, přetrvávalo zvlášť houževnatě ve vývoji francouzské sociologie. Našlo svou odezvu i v Americe, když například v počátcích americké sociologie někteří Comtovi zámořští žáci v memorandu prezidentovi Brownovy univerzity zcela vážně navrhovali, aby všechny její katedry byly reorganizovány a podřízeny katedře sociologie. Takto by svou roli dnes chápalo jen málo sociologů, a dokonce snad žádný v Americe. Něco z této koncepce však přežívá v očekávání, že sociologové vystoupí s návrhem společenských tetbrem při řešení určitých sociálních problémů.
Z určitých hodnotových pozic (včetně autorových) je potěšitelné, že sociologické poznatky v mnoha případech posloužily ke zlepšení
14
osudu mnoha skupin lidí, protože například odhalily jejich morálně neúnosné životní podmínky nebo rozptýlily kolektivní iluze nebo ukázaly, jak lze nějaké společensky žádoucí změny dosáhnout humánnějším způsobem. Je možné poukázat na určité aplikace sociologických poznatků v trestní praxi západních zemí. Nebo by bylo možno uvést využití sociologických studií pro rozhodnuti Nej vyššího soudu Spojených států z roku 1954 o rasové segregaci ve veřejném Školství, Mohli bychom se podívat na aplikací jiných sociologických studií v plánování lidsky důstojnější městské výstavby. Morálně apoliticky citlivý sociolog bude mít jistě z takových příkladů radost. Opět však musíme mít na mysli, že v uvedených příkladech nejde o sociologické porozuměni jako takové, ale o určitou jeho aplikaci. Není těžké nalézt případy, kdy by mohlo být totéž porozumění využito k opačným záměrům. Sociologické poznání dynamiky rasových předsudků může být s úspěchem využito těmi, kdo mají zájem na vzbuzování nenávisti mezi určitými skupinami, stejně jako těmi, kdo se snaží šířit toleranci. Sociologické poznání povahy lidské solidarity může vstoupit do služeb totalitních í demokratických režimů. Uvědomění, že tytéž procesy, které vytvářejí konsenzus, může využívat sociální pracovník v nějakém letním táboře v Adirondackých horách i komunistický vymývac mozků ve vězeňských táborech v Číně, nás vede k střízlivosti. Ochotně uznáváme, že sociolog může být někdy přizván, aby poradil, pokud jde o změnu některých nežádoucích sociálních podmínek. Ale představa sociologa jako sociálního reformátora je stejně zmatečná jako představa, že je sociálním pracovníkem.
Jestliže jsme všechny tyto představy sociologa odmítli s (im, že obsahují jakýsi prvek kulturní zpozdilosti11, můžeme se nyní obrátit k některým jiným, jež jsou novějšího dala a maji vztah k novějšímu vývoji sociologie. Jedna z nich je představa sociologa jako shromaž-ďovatele statistických údajů o lidském chování. Sociolog je v ni pojímán v podstatě jako pomocník počítače, \^jde ven s dotazníkem, náhodně vybere lidi, se kterými ho vyplní, vrátí se domů, přenese své
POZVÁNI DO SOCIOLOGIE
i
i   SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNI ZÁBAVA
záznamy na nespočetné děrné štítky, jimiž pak nakrmí počítač, V tom všem mu samozřejmě pomáhá velký štáb spolupracovníků a je podpořen velmi Štědrým rozpočtem. Součástí této představy je názor, že výsledkem všeho toho úsilí je bezcenné pedantické přeformulování toho, co už beztak každý ví. Jak to jadrně vystihl jeden pozorovatel, sociolog je chlapík, který utratí 100 000 dolará, jen aby našel svou vlastni cestu do bordelu.
Ve veřejném mínění byla taková představa sociologa posilována činností mnoha agentur, které by se daly docela dobře nazvat paraso-ciologické, zejména těch, které se zabývají výzkumem veřejného mínění a tržních trendů. Dobře známou postavou amerického života se stal tazatel obtěžující lidí otázkami na jejich názory, od zahraniční politiky až po toaletní papír. A protože metody využívané v komerčním výzkumu veřejného mínění jsou úzce podobné sociologickému výzkumu, je upevnění takové představy o sociologovi pochopitelné. K dalšímu rozšíření této představy pravděpodobně přispěly i Kinsey-ho studie o sexuálním chování Američanů. Základní sociologická otázka, ať už se týká předmanželského sexu, volebních preferencí republikánů nebo rvaček na nože mezi gangy, je vždy uváděna slovy , jak často?" nebo „kolik?" Nepočetné příležitostné vtipy o sociolozích kolující mezi lidmi se obvykle vztahují k této statistické představě (jaké vtipy to jsou, raději ponecháme na čtenářově fantazii).
Nyní musíme, byť s politováním, přiznat, že tato představa sociologa a jeho uáplně práce není žádným výmyslem- Krátce po první světové válce se americká sociologie dosti rozhodné odvrátila od teorie k intenzivnímu zájmu o úzce pojaté empirické studie. V souvislosti s tímto odklonem sociologové neustále zdokonalovali své výzkumné teclimky a mezi nimi, což je přirozené, zaujaly přední místo statistické metody. Asi od poloviny čtyřicátých let znovu ožil zájem o sociologickou teorii a existuji náznaky, žetedence k opuštění úzkého empirismu stále sílí. Zůstává však pravdou, že značná část sociologického snažení v této zemi i nadále sestává z drobných studií o skrytých fragmentech sociálního života a je lhostejná k jakémukoli
■i i
Siršimu teoretickému zájmu. Tento názor potvrdí pouhý pohled na obsah nej důležitějších sociologických časopisů nebo na seznam příspěvků sociologických konferenci.
Takový model - a to nejen v sociologii - podporuje politická a ekonomická struktura amerického akademického života. Vyšší školy a univerzity jsou obvykle řízeny velmi zaměstnanými lidmi, kteří nemaj i čas a zájem probírat se ezoterickými díly svých učených zaměstnanců. Tito administrátoři jsou nicméně povoláni k tomu, aby rozhodovali o přijímání, propouštění, povyšování a runkcich pracovníků své fakulty. Jaká kritéria by měli používat při svém rozhodování? Těžko lze od nich očekávat, že budou číst, co píší profesoři, protože pro takovou činnost nemají čas a zvláště v odbornějších disciplínách nemají pro posouzení takového materiálu ani potřebnou kvalifikaci. Názory nej bližších kolegů v oboru na tyto profesory jsou podezřelé a priori, protože běžné akademické instituce jsou arénou zatyořklých půtek mezi fakultními frakcemi, z nichž žádná není schopna objektivně posoudit členy ani vlasmi, ani opoziční skupiny. Dotazovat se studentů by byl postup ještě nejistější. Administrátorům, tak zbývá řada stejně neuspokojivých možností. Mohou přistoupiťjaa princip, že daná instituce je jedna šťastná rodi* na, kde všichni členové postupují nakariérňím žebříčku bez ohledu na zásluhy. Tak se to zkoušelo již mnohokrát, ale v době konkurenčního boje o přízeň veřejností a o pejtiíze nadaci je to stále obtížnější. Jinou možností je spolehnout se na rady jedné kliky, vybrané více či méně racionálně. To pro administrátora skupiny, která chronicky brání svou nezávislost, může znamenat zřejmé politické potíže. Třetí a dnes nej obvyklejší řnožnosti je uchýlit se ke kritériím produkti víty, které se uplatňují v,podnikatelském světě. Protože je však skutečně velmi těžké posoudit produktivitu vědeckého pracovníka v oblasti, s níž není člověk dobře obeznámen, musí se nějak pokusit zjistit, jak je tento pracovník přijímán svými nezaujatými kolegy v oboru. Předpokládá se pak, že respekt, který si získal, může být vydedukován z počtu knih a článků, které jsou nakladatelé a vyda-
16
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGJE
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
vatelé ochotni mu přijmout k vydání. To nutí odborníky, aby se koncentrovali na práci, která může být snadno a rychle proměněna v seriózni malý článek, který bude pravděpodobně přijat k otištění v odborném časopise. Pro sociology laková práce predstavuje nějakou malou empirickou studii o úzce vymezeném předmětu. Ve většině případů vyžadují takové studie uplatnění statistických metod. Protože většina odborných sociologických časopisů se na články, které neobsahují alespoň nějaký statistický materiál, dívá podezřívavě, tato tendence dále sílí, A tak nás horliví mladí sociologové, trčící někde v provinCních institucích a toužící po bohatých nivách lepších univerzit, zaplavují nepretržitým proudem malých statistických studií o zvycích svých studentův navazování partnerských a erotických vztahu, o politických názorech okolního obyvatelstva nebo o třídním složení nějaké vísky, která je jeStě v přijatelné vzdálenosti od jejich cam-pusu. Snad bychom měli dodat, že to není tak hrozné, jak by se nováčkovi v oboru mohlo zdát, protože rituální požadavky systému znají väichni zainteresovaní velmi dobře. Každý rozumný člověk tak čte v sociologických časopisech hlavné recenze knih a nekrology a jde na sociologická setkání, jen když hledá práci nebo má na starosti nějaké jiné věci.
Dneění význačné postavení statistických metod v americké sociologii má tedy určité rituální funkce, které suadno pochopíme z hlediska mocenského systému, v němž musí většina sociologů realizovat svůj profesní vzestup. Ve skutečnosti však nemá většina sociologů o mnoho větSí znalosti statistiky, než jaké by načerpala z kuchařky, a zachází s ní se stejnou směsí bázně, nevědomosti a opatrnosti, s jakou by chudý venkovský farář zacházel s mohumýrni latinskými kadencemi tomísttcké teologie. Jakmile sí tyto věci uvědomíme, mělo by nám být jasne, že sociologii nelze posuzovat podle těchto úchylek. Začneme o sociologii uvažovat jaksi sociologicky vytříbeněji a budeme schopni prohlédnout vnější znaky a odhalil určitou vnitřní krásu, ktetá se za nimi skrývá.
Statistická data sama o sobě sociologii nedělají. Stávají se sociologií teprve tehdy, když jsou sociologicky interpretována, zasazena do určitého teoretického referenčního rámce, který má sociologickou povahu. Sociologie není prosté počítání, a dokonce ani zjišťování korelací mezí různými položkami, které jsme spočítali. V Kinseyho zprávě" téměř žádná sociologie není. To neznamená, že údaje v takových studiích jsou nepravdivé nebo že nemohou mít pro sociologické porozumění význam. Samy o sobě jsou surovinou, kterou lze použít pro sociologickou interpretací. Interpretace však musí být obsažnější než samotná data. Sociolog se například nemůže zastavit u frekvenčních, tabulek předmanželských erotických zkušeností nebo mimomanželské homosexuality. Takové výčty mají pro něj význam jen vzhledem k mnohem širSím důsledkům pro porozumění institucím a hodnotám naší společnosti. Aby k takovému porozumění dospěl, bude musel často využít statistických metod, zejména když se zabývá masovými jevy moderního sociálního života. Avšak sociologii tvoří statistika stejně málo jako filologií časování nepravidelných sloves nebo chemii vyrábění nepříjemných pachů ve zkumavkách.
Další současná představa sociologa, která se dosti těsně přimyká k představě sociologa jako statistika, ho pojímá jako člověka, který se zabývá převážně rozvojem vědecké metodologie, již pak vkládá do popisu lidského světa. Takovou představu mají Často lidé z humanitních oborů a je pro ne důkazem, že sociologie je forma intelektuálního barbarství. Zčásti je tato kritika sociologie často sžíravým komentářem literátů, kteří se vyjadřují k bizarnímu žargonu, v němž je sepsáno mnoho sociologických prací. Ti, kteří takové kritiky pronášejí, se samozřejmě oproti tomu vydávají za strážce klasických tradicí humanitní vzdělanosti.
Bylo by zcela snadné čelit takové kritice argumentací ad hominem. Zdá se, že intelektuální barbarství je zcela rovnoměrně rozděleno mezi všechny hlavní vědecké disciplíny zabývající se fenoménem „člověk". Argumentovat ad hominem je však nedůstojné, a proto bychom měli ochotně připustit, že mnohé z toho, co se skrývá pod názvem sociolo-
1R
POZVÁNI DO SOCIOLOGIE
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
gie, je zcela oprávněně považováno za barbarství, pokud je toto slovo použito k označení nezájmu o historii a filozofii, úzké odborností bez širších obzorů, výlučného zaměření na technické dovednosti a naprosté necitlivosti v užíváni jazyka, A co víc, tyto prvky mohou být samy pochopeny sociologicky ve vztahu k určitým charakteristikám současného akademického života. Soutěž o prestiž a práci v oboru, která se stává stále všestrannější, si vynucuje specializaci končící až příliš často ve skličující úzkoprsosti zájmů. Také v tomto případě je však nepřesné ztotožňovat sociologii s tímto mnohem rozšířenějším intelektuálním trendem.
Sociologie se od svých počátků považovala za vědu, ale o přesný význam tohoto sebevymezení se vedlo mnoho sporů. Například němečtí sociologové zdůrazňovali rozdíl mezi společenskými a přírodními vědami mnohem silněji než jejich francouzšti a američtí kolegové. Avšak věrnost sociologů vědeckému étosu znamenala vždy ochotu podřídit se určitým vědeckým kritériím způsobu práce, Chce-Ii sociolog zůstat věrný svému povoláni, musí ke svým tvrzením dospět při dodržování určitých pravidel důkazu, která umožni jiným přezkoumávat, opakovat nebo dále rozvíjet to, co zjistil. Právě proto, že sociologie je vědecká disciplína, dává sociolog často přednost studiu nějaké sociologické práce před, řekněme, četbou románu, který se věnuje stejnému tématu a může popsat věci mnohem působivějším a přesvědčivějším jazykem. Když se sociologové pokoušeli rozpracovat pravidla vědeckého důkazu,, byli nucení uvažovat o metodologických problémech. To je důvod, proč je metodologie nutnou a platnou součástí sociologického úsilí.
Současně je naprostá pravda, že zvláště v Americe se někteří sociologové dali natolik strhnout metodologickými otázkami, až se úplně přestali zajímat o společnost, V důsledku toho neobjevili nic významného, pokud jde o nějaký aspekt sociálního života, protože stejně jako v lásce i ve vědě platí, že soustředění na techniku s tiejvyšší pravděpodobností povede k impotenci. Toto upnutí se k metodologii můžeme z velké části vysvětlit tlakem, pod kterým si relativně nová disci-
plína byla nucena hledat přijetí na akademické scéně. Protože věda je mezi Američany obecně a mezi americkými akademiky zvláště téměř posvátná, nováčkové na tržišti učenosti velmi silně touží napodobit postupy starších přírodních věd. Například experimentálni psychologové si tuto touhu splnili tak úspěšně, že jejich studie nemají s tím, co je nebo dělá člověk, obvykle už nic společného. Paradoxní je to, že sami přírodovědci již opustili právě ten pozitivistický dogmatismus, který se jejich napodobítelé stále snaží si přisvojít. Zde se však zajímáme o něco jiného. Postačí jen říci, že ve srovnání 5 některými příbuznými obory se sociologii podařilo největším přehmatům tohoto „metodologismu" vyhnout. Nyní, když se sociologové stali ohledně svého akademického statusu jistější, můžeme očekávat, že se tento komplex metodologické méněcennosti bude dále vytrácet.
S podobnými výhradami může být přijata i výtka, že mnozí sociologové píší barbarským jazykem. Každá vědecká disciplína musí rozvíjet určitou terminologii. To je samozřejmé u takového oboru, jako je kupříkladu atomová fyzika, která se zabývá problémy, jež jsou pro většinu lidí neznámé a pro jejichž vyjádření nemá běžný jazyk žádná slova. Avšak pro sociální vědy je terminologie snad ještě důležitější, neboť jejich předmět je známý a slova k jeho označení již existuji. Protože jsme všichni dobře obeznámeni se sociálními institucemi, jež nás obklopují, naše vnímání těchto institucí je nepřesně a často mylné. Naprosto stejně tak většina z nas bude mít značné potíže, bude--li muset přesně popsat své rodiče, manžela nebo manželku, děti a blízké přátele. Také náš jazyk je, pokud jde o odkazování k sociální realitě, často (a snad naštěstí) vágní a zmatečný. Vezměme si například pro sociologii velmi důležitý pojem třída. Jistě existují tucty významů, které má tento termín v běžné řeči - příjmová úroveň, rasa, etnická skupina, mocenská klika, výška inteligence a mnoho jiných. Je zřejmé, že má-li sociolog ve své práci postupovat s nějakým stupněm vědecké přísnosti, musí mít přesnou, nedvojznačnou definici tohoto pojmu. Z tohoto hlediska lze pochopit, že někteří sociologové se pokoušeli vymýšlet úplně nová slova, aby se vyhnuli sémantické
20
21
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
léčce hovorového jazyka. Měli bychom pak připustit, že některé z těchto neologismů byly nutné. Měli bychom však rovněž připustit, že převážná část sociologie může být bez velkého úsilí prezentována ve srozumitelném jazyce a že velká část současné „socioJogičtíny" může být chápána jako vědomá mystifikace. Zde se však opět setkáváme s intelektuálním fenoménem, který se projevuje i v j iných oborech. Může to taky souvisel se silným vlivem německého akademického života ve formativním období vývoje amerických univerzit, kdy se vědecká hloubka poměřovala těžkopádností vědeckého jazyka. Jestliže byl vedecký spis srozumitelný jen úzkému kroužku zasvěcenců v dané problematice, byl to ipso facto důkaz jeho intelektuální úctyhodnosti. Dodnes se mnoho amerických vědeckých spisů čte, jako by šlo o překlady z němčiny. To je jistě politováníhodné, má to vsak málo co společného s oprávněností sociologického zkoumání jako takového.
Konečné bychom se měli zminit o představě sociologa, která se ani tak netýká jeho profesní role, jako jeho lidské existence - hypotetické osobnosti určitého typu. Je to představa sociologa jako lhostejného, cynického pozorovatele a chladného manipulátora s lidmi. Tam, kde tato představa převládne, ilustruje paradoxní triumf sociologova vlastního úsilí, aby byl akceptován jako opravdový vědec. Sociolog se zde stává samozvaným nadřazencem, který stojí mimo hřejivou vitalitu obyčejné existence a nachází své uspokojení nikoli v soužití s jinými, ale v chladném oceňování jejich životů, jež subsumuje pod několik málo kategorií, a tak pravděpodobné přehlíží skutečný význam toho, co pozoruje, K tomu se dále pojí domněnka, že když sám zasahuje do sociálních procesů, činí tak jen jako neutrální technik, který dává své manipulativní schopnosti do služeb silám, jež jsou právě u moci.
Tato poslední představa pravděpodobné není příliš rozšířena. Vyskytuje se hlavne u lidí, kteří se z politických důvodů zajímají o skutečné nebo možné zneužití sociologie v moderních společnostech. K vyvrácení této představy nelze mnoho říci. Jako zobecněný obraz
současného sociologa je jistá hrubým zkreslením. Hodí se na velmi málo jedinců, které by dnes mohl někdo v této zemi potkat. Nicméně problém politické role sociálního vědce je velmi reálný. Například zaměstná vájií sociologů v jistých odvětvích průmyslu a vládních úřadech vytyčuje morální otázky, které by se mely řešit komplexněji, než tomu bylo dosud. Takové otázky se však týkají všech lidí zastávajících odpovědná místa v moderní spoleíností. Představou sociologa jako pozorovatele bez váäní a manipulátora bez svědomí se zde nemusíme déle zdržovat. Vzato kolem a kolem, v historii se objevuje jen velmi málo Talleyrandů. A většina dnešních sociologů by pro takovou roli, i kdyby na ni chtěli v okamžicích horečnaté fantazie aspirovat, stejně postrádala emocionální výbavu.
Jak tedy máme sociologa pojímat? Při probírání různých představ, jež se hojné vyskytují v bčžném myšlení, jsme již uvedli určité prvky, které by se mohly stát soxtíástí naší koncepce. Můžeme je nyní shrnout. Přitom budeme konstruovat to, co sami sociologové nazývají „ideální typ". To znamená, že náš nástin se nenalézá ve skutečnosti v čisté formě. Místo toho se shledáme s proměnlivou škálou přiblížení k tomuto ideálnímu typu, nebo naopak odchylek od něj. Ideální typ ovšem nesmí být chápán jako empirický průměr. Dokonce si ani nečiníme nárok na to, aby se všichni, kdo se považují za sociology, v naší koncepci bez výhrad rozpoznali, ani nechceme upírat těm, kdo se v ní neuvidí, právo se odvolat. Nemáme zájem někoho exkomuni-kovat Přesto bychom chtěli stát na tom, že náš „ideální typ" odpovídá vlastnímu sebepojetí většiny sociologů v hlavním proudu této disciplíny jak historicky (přinejmenším v tomto století), tak dnes.
Sociolog je tedy někdo, kdo se soustavné snaží potozumět společností. Povaha tohoto oboru je vědecká, což znamená, že to, co sociolog zjišťuje a říká o sociálních jevech, které studuje, je vsazeno do jistého, dosti přísně definovaného referenčního rámce. Jedna z hlavních charakteristik tohoto vědeckého referenčního rámce spočívá v tom, že operace v něm jsou podřízeny určitým pravidlům důkazu. Jako védec se sociolog snaží být objektivní, ovládat své osobní sym-
POZVÁNI DO SOCIOLOGIE
patie a předsudky a spíže jasně vnímal; než normativně soudit. Toto omezení samozřejmě nezahrnuje totalitu sociologovy existence jako člověka, nýbrž se vztahuje jen na jeho působení jakožto sociologa. Ani sociolog netvrdí, že na společnost lze pohlížet jedině z jeho referenčního rámce. Pokud jde o tuto věc, dnes by se našlo jen velmi málo vědců z kterékoli oblasti, kteří by tvrdili, že je možné se na svět dívat jen vědecky. Botanik prohlížející si narcis nemá důvod upírat básnikovi právo dívat se na tentýž předmět naprosto odlišně. Hrát můžeme mnoha způsoby. Důležité není to, abychom popírali hry ostatních, nýbrž to, aby měl každý jasno o pravidlech vlastní hry, Hra sociologa se podřizuje vědeckým pravidlům. Sociolog si tedy musí jasně uvědomovat význam těchto pravidel, a to znamená, že 'se musí zabývat metodologickými otázkami. Metodologie samá ale není jeho cílem. Sociolog se snaží, zopakujme to jeatě jednou, porozumět společnosti a metodologie mu v této snaze pomáhá, Aby porozuměl společnosti nebo nějaké její části, kterou právě zkoumá, bude využívat různé prostředky, mezi jinými i statistické metody. Statistika může být při zodpovězení jistých sociologických otázek velmi užitečná, ale sama sociologii netvoří. Sociolog jako vědec se bude muse't zabývat přesným významem pojmů, které užívá, a tak se bude muset pečliví věnovat i terminologií. To neznamená, že musí vymýšlet svůj vlastní t. nový jazyk, jen by neměl naivně užívat každodenní hovorové řeči. A konečně, sociologův zájem je primárně teoretický, jde mu tedy o porozumění pro ně samotné. Může si být vědom praktické použitelností nebo důsledků svých zjištění, či dokonce se jimi zabývat, ale v tomto bodě opouští sociologický referenční rámec jako takový a vstupuje do oblastí hodnot, přesvědčení a ideji které sdílí s ostatními lidmi, kteří nejsou sociology.
Věříme, že se tato koncepce sociologa setkala v rámci dnešní sociologie s velmi širokým souhlasem. Rádi bychom zde však postoupili kousek dále a položili poněkud osobnější (a tedy nepochybně spornější) otázku. Rádi bychom se zeptali nejen na to, co dělá sociolog, ale i na to, co jej k tomu nutí. Nebo, abychom použili slov Maxei^
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
Webera pronesených v podobných souvislostech, chceme zjistit něco málo o povaze sociologova démona. Přitom si vybavíme ani ne tak ideální typ ve shora uvedeném smyslu, ale spise vyznání ve smyslu osobní odpovědností. Zde opět nemáme zájem někoho vylučovat. Hra sociologie se hraje na rozsáhlém hřišti. Chceme jen trochu důkladněji popsat ty, které bychom rádi přiměli, aby se připojili k naši hře.
Můžeme tedy říci, že sociolog (to znamená ten, koho bychom skutečně rádi pozvali ke své hře) je osoba, která se intenzivně, ustavičně a bez skrupulí zajímá o to, co lidé dělají. Jeho přirozeným prostředím jsou všechna místa světa, kde se scházejí a potkávají lidé, Sociolog se může zajímat j eatě o mnoho jiných věcí, ale jeho stravující zájem zůstává ve světě lidí, jejich institucí, jejich historie, jejich vážní. A protože se zajímá o lidí, nic, co lidé dělají, nemůže být pro něj úplně nudné. Bude se přirozeně zajímat o události, v nichž se projevují základní lidská přesvědčení, o okamžiky tragédie, velikosti a extáze. Ale bude fascinován také běžným, každodenním životem. Bude vědět, co je to úcta, ale ta mu nesmí bránit, aby chtěl vidět a porozumět. Někdy může pocítit, že se od něj lidé distancují nebo jím pohrdají, ale to jej neodradí odusili dostat odpovědi na své otázky. Ve své snaze porozumět se sociolog pohybuje světem člověka bez ohledu na obvyklé demarkační linie. Vznešenost a degradace, moc a bezvýznamuost, inteligence a pošetilost - to vše ho zajímá stejně, bez ohledu na to, jak různě oceňuje tyto kvality ve svém osobním hodnocení nebo jak odpovídají jeho vkusu. Jeho otázky jej mohou zavést do všech možných úrovní společností, na nejznámější i nejméně" známá místa, k nej váženějším i nejvíce opovrhovaným lidem, Je--li však dobrým sociologem, ocitne se na všech těchto místech, protože je tak posedlý svými otázkami, že nemá jinou volbu než na ně hledat odpovědi.
Totéž by bylo možno říci méně nadneseně: sociolog je člověk, který navzdory svému akademickému titulu a proti své vůli musí naslouchat pomluvám, je v pokušení nahlížet klíčovými dírkami, číst cizí dopisy a otevírat zavřené skříňky. Než pojmou někteří málo vytížení
POZVÁNÍ DO SOCIOLOG]E
psychologové úmysl vypracovat test k měření sociologických schopností na základě sublimo váného voyeurismu, musíme rychle dodat, že zde mluvíme jen analogicky. Je možné, že někteří malí chlapci, které stravovala zvědavost vidět svou staropanenskou tetu v koupelně, se později stali zarytými sociology. To je ale naprosto nezajímavé. Co nás zajímaje zvědavost, která se zmocní každého sociologa před zavřenými dveřmi, za nimiž je slyšet lidské hlasy. Je-li dobrým sociologem, bude chtít ty dveře otevřít, aby těmto hlasům porozuměl Za každými zavřenými dveřmi bude tušit nějakou novou stránku lidského života, kterou ještě nikdo nepostřehl a nepochopil
Sociolog se bude zabývat věcmi, které jiní považují za příliS posvátné nebo příliš odporné pro věcné a objektivní zkoumám. Zjistí, že je pro něj stejně prospěšné být ve společnosti kněží jako prostitutek, nezávisle na tom, čemu osobně dává přednost; podstatné jsou otázky, které se mu podaří v daný okamžik položit. Bude se také zabývat záležitostmi, které jiní možná shledávají příliš nezáživnými. Bude se zajímat o lidskou interakci, která se odehrává ve válce nebo při velkých intelektuálních objevech, ale také o vztahy mezi lidmi zaměstnanými v restauraci nebo o komunikaci ve skupině děvčátek hrajících si s panenkami, V středu jeho pozorností není konečný význam toho, co lidé dělají, nýbrž jejich činnost samotná jako jeden z příkladů nekonečné rozmanitosti lidského chování. Tolik k představě našeho spoluhráče.
Na těchto cestách světem člověka bude sociolog nevyhnutelně potkával jiné profesionální zvědavce. Ti ho někdy nebudou moci vystát, protože se budou domnívat, že pytláci v jejich revíru. Někde se sociolog potká s ekonomem, jinde s politologem a ještě jinde s psychologem nebo emologem. Nicméně je tu naděje, že otázky, které ho přivedly do stejných hájemství, se liší od otázek, jež tam nutí rušivě vstupovat jeho kolegy z jiných oborů. Sociologovy otázky zůstávají v podstatě pořád stejné: „Co spolu lidé navzájem dělají?",, Jaké jsou jejich vzájemné vztahy?",, Jak jsou tyto vztahy organizovány v instituce?", „Které kolektivní ideje hýbou lidmi a mění instituce?". Když
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
se sociolog bude pokoušet na tyto otázky odpovědět, v konkrétních případech se samozřejmě nevyhne ekonomickým nebo politickým záležitostem, ale bude je pojímat jinak než ekonom nebo politolog. Scéna, o které uvazuje, je táž lidská scéna, kterou se zabývají jiní vědci. Sociologův úhel pohledu je však odlišný. Jakmile si toto uvědomíme, bude nám jasné, že nemá velký smysl pokoušet se přesně vymezovat enklávu, v níž by měl sociolog právo provozovat svou činnost. Sociolog bude muset přiznat, podobně jak to udělal John Wesley, že jeho farností je celý svět. Ale na rozdíl od dnešních náboženských vůdců bude tuto farnost rád sdílet s ostatními. Existuje však jeden cestovatel, jebož stezky bude sociolog na své pouti křížit mnohem častěji než stezky jiných. Je to historik. Jakmile se sociolog obrátí od přítomnosti k minulosti, je skutečně velmi nesnadné odlišit jeho zájmy od zájmů historika. Necháme však tento vztah jako předmět našich úvah na později. Zde postačí říci, že sociologova cesta bude v mnohém ochuzena, nebude-li často přerušována konverzací právě s tímto typem specializovaného cestujícího.
Každou intelektuální aktivitu v okamžiku, kdy se přibližuje objevu, doprovází vzrušení. V některých oblastech poznání je to vzrušení z objevu světů dříve neznámých a nemyslitelných. Takové je vzrušení astronoma a atomového fyzika na opačných hranicích reality, kterou je člověk ještě schopen chápat. Ale může to být také vzrušení bakleriologa nebo geologa. Nebo v trochu odlišné podobě vzrušení lingvisty, který objevuje novou oblast lidského vyjadřování, nebo antropologa, jenž zkoumá lidské zvyky v dalekých krajích. Je-li takové objevování podloženo dostatečným zanícením, může vést k rozšíření a někdy ke skutečné transformací vědomí. Svět se stává mnohem podivuhodnější, než se komu kdy snilo. Vzrušeni ze sociologie je zpravidla jiného druhu. Je pravda, že sociolog někdy proniká do světa, který byl dříve pro něj zcela neznámý - například do světa zločinu nebo nějaké bizarni náboženské sekty nebo do světa utvářeného zvláštními zájmy nějaké skupiny, jako lékařských specialistů, vojenských vůdců nebo reklamních odborníků. Po většinu času se však pohybuje
POZVÁNI 00 SOCIOLOGIE
SOCIOLOGIE JAKO INDIVIDUÁLNÍ ZÁBAVA
v oblastech zkušeností, které jsou j errm a převážné části lidí jeho společnosti důvěrné známé. Zkoumá společenství, instituce a činnosti, o nichž se můžeme každý den dočíst v novinách. A přešlo jeho zkoumání vyvolává vzrušení z objevování, Neni to vzrušení z toho, že přišel na něco úplně neznámého, ale spíže vzrušení nad tím, jak něco známého změnilo svůj význam. Půvab sociologie spočívá v tom, že její perspektiva nám umožňuje vidět v novém světle svět, v němž všichni žijeme své životy. To rovněž vede k transformaci vědomí. Tato transformace je navíc existenciálne mnohem důležitější než v mnoha jiných intelektuálních oborech, protože je mnohém obtížnější ji izolovat v nějaké speciální přihrádce mysli. Astronom nežije ve vzdálených galaxiích a atomový fyzik může mimo svou laboratoř jíst, smát se, ženit se a jít k volbám, aniž by přemýšlel o nitru atomu. Geolog sí prohlíží skály, když si k tomu vyhradí čas, a lingvista mluví se svou ženou v mateřském jazyce. Sociolog však žije ve společnosti, ať je v práci, nebo ne. Jeho vlasmi život je nevyhnutelně součásti předmětu, který zkoumá. Sociologové jakožto lidé laké nakonec dovedou izolovat své profesní názory od svých každodenních záležitostí. Ale provést toto oddělení poctivě je poněkud obtížný výkon.
Sociolog se pohybuje v obyčejném světě lidí, blízko toho, co by vétäina z nich nazvala realitou. Kategorie, které používá ve svých analýzách, jsou jen upravenými kategoriemi, v nichž ostatní lidé žijí - moc, třída, status, rasa, etnikum, V důsledku toho se na některá sociologická zkoumání mylně pohlíží jako na něco banálního a vlastně samozřejmého. Člověk si o nich přečte, souhlasné přikývne ke známému prostředí a poznamená, že to vše slyšel už dříve a zda lidé nemají lepší věcí na práci než plýtvat časem ke konstatování truis-mů - dokud není náhle konfrontován s náhledem, který radikálně zpochybní vše, co předtím o tomto známém prostředí předpokládal. A to je právě okamžik, kdy začneme pociťovat vzruSení ze sociologie.
Uveďme sí konkrétní příklad. Představme si kurz sociologie na nějaké vysoké škole na Jihu, jehož téměř všichni posluchači jsou bílí jižané. Probíhá přednáška o rasovém systému na lihu. Přednášející
mluví o problému, který je všem studentům známý od dětství. Možná, že jsou obeznámeni s detaily tohoto systému dokonce lépe než lektor. Díky tomu jsou zcela znuděni. Zdá se jim, že přednášející užívá jen okázalejší slova k popisu toho, co již znají. Tak například může použít pojem „kasta", který je nyní k popisu rasového systému na Jihu americkými sociology běžně používán. Aby lépe objasnil tento pojem, přejde k tradiční hinduistické společnosti. Pokračuje pak analýzou magických přesvědčení, která jsou s kastovnim tabu neoddělitelně spojena, vysvětluje sociální dynamiku soužití a manželství, ekonomické zájmy skrývající se v tomto systému, způsob, jímž je s tímto tabu spjata náboženská víra, účinky průmyslového rozvoje na kastovní systém a naopak - to vše v Indii. Náhle vsak Indie není tak daleko. Přednášející se vrátí zpět ke svému jižanskému tématu. Známé se jíž tak zcela známé nezdá. Vyvstávají nové otázky, možná z rozhořčení, ale přesto vyvstávají. Alespoň někteří studenti začínají chápat, že v těchto rasových záležitostech jsou skryty funkce, o nichž nečetli v novinách (alespoň ne v novinách svého města) a o nichž jim neřekli nic ani jejich rodiče - zčásti i proto, že ani rodiče, ani noviny o nich nic nevědí.
Mohlo by se říci, že první moudrostí sociologie je poznatek, že věci nejsou tím, čím se zdají být. Ale to je, jak se hned ukáže, rovněž zavádějící zjednodušeni. Sociální realita se rozkládá do mnoha významových vrstev. Odhalení každé nové vrstvy mění vnímání celku.
Antropologové používají k popisu dopadu kultury na někoho, kdo se s ní setkává poprvé, termínu „kulturní Šok". V extrémním případě zažije takový šok západní badatel, jemuž je v polovině večeře řečeno, že jí tu milou starou paní, s níž si včera povídal - Sok s předpověditel-nými fyziologickými, ne-li morálními důsledky. Většina badatelů se dnes na svých cestách s kanibalismem nesetkává. Avšak první setkání s polygamií nebo s pubertálními obřady, nebo dokonce se způsobem, jak některé národy jezdí svými automobily, může být pro amerického návštěvníka úplným šokem. Šok může být doprovázen nejen nesouhlasem a znechucením, ale též pocitem vzrušení, Že věcí mo-
POZVANÍ DO SOCfOLOGIE
SOCIOLOGIE jako individuálni zábava
hou být skutečné odlišné od toho, jaké jsou doma. Alespoň do jisté míry je lo stejné vzrušení, jaké se zažívá z každé první cesty do ciziny. Zkušenost sociologického objevu může být popsána jako „kulturní šok" minus zeměpisný posun. Jinými slovy, sociolog cestuje doma - s šokujícími důsledky. Pravděpodobně nezjistí, že právě snědl milou starou paní k večeři, Ale například objev, že jeho vlasmi církev investovala značné peníze do výroby raket nebo že několik bloků od jeho domu žijí lidé, kteří se účastní kultovních orgií, se nemusí příliš lišit od emocionálního šoku. Tím nicméně nechceme vyvozovat, že sociologické objevy obvykle, nebo dokonce vždy urážejí morální city. Vůbec ne. Mají väak s výzkumy v dalekých zemích společné to, že náhle osvětlují nové a netušené stránky sociální existence. V tom je podnětnost, a jak se pokusíme ukázat později, i humanistické ospravedlnění sociologie.
Lidé, kteří se raději Šokujícím objevům vyhýbají, kteří dávají přednost víře, že společnost je právě taková, jak se učili v nedělní škole, kteří milují bezpečí pravidel a zásad toho, co Alfred Schůtz nazýval „světem braným jako samozrejmosť', by se měli držet od sociologie stranou. Mimo sociologii by měli pravděpodobně zůstat i lidé, kteří nepociťují pokušení před zavřenými dveřmi, kteří nejsou zvědavi na lidi, kteří spokojeně obdivují scenérii, aniž přemýšlejí o lidech žijících v domech na druhém břehu řeky. Shledali by nejspíš, že jím nepřináší potěšení a každopádně je nevýnosná. Lidé, kteří se zajímají o druhé jen tehdy, když je mohou měnit, převracet nebo napravovat, by měli být varováni, neboť dojdou ke zjištění, že sociologie je mnohem méně užitečná, než doufali. A lidé, kteří se zajímají hjavně o vlastní pojmové konslrukce, by udělali právo tak dobře, kdyby se věnovali zkoumání bílých myšek. Sociologie bude dlouhodobě uspokojovat pouze ty, kdo si neumějí představit nic úchvatnějšího, než je pozorování lidí a pochopení jejich věcí.
Nyní je snad jasné, že jsme v názvu této kapitoly záměrně něco zamlčeli. Sociologie je jistě individuálni zábava v tom smyslu, Že některé lidi zajímá a jiné nudí. Někteří lidé rádi pozorují jiné lidi, jíní
30
dělají pokusy na myších. S vět je dost velký pro všechny druhy zájmů a neexistuje logický důvod, proč by jeden měl mít přednost před jiným. Slovo „zábava" je však pro popis toho, co máme na mysli, nedostatečné. Sociologie je podobnější vážni. Sociologická perspektiva je jako démon, a když někoho posedne, vnucuje mu znovu a znovu otázky, které jsou s ní spjaty. Úvod do sociologie je tedy pozváním k velmi zvláštnímu druhu vážně. Každá vášeň však přináší jisté nebezpečí. Sociolog, který nabízí své zboží, by si měl být jist, že v dostatečném předstihu před koupi jasná vyslovil své caveat emptor -kxipující nechť si dá pozor.
31
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
mus vůči společnosti není to jediné, co zbývá po odmítnutí volit mezi důvěřivou konformitou s touto dobou a společností a důvěřivou nadějí v to, co má teprve přijít
Jiná možnost je ta, která podle nás zcela zjevně vyplývá ze sociologického porozumění a která spojuje soucit, omezený závazek a smysl pro komiku společenského karnevalu. Tato volba vede k postoji vůči společnosti, který je založen na tom, že je vnímána v podstatě jako komedie, v níž lidé korzují a stavějí na odiv své křiklavé kostýmy, mění klobouky atituly a navzájem si ustě^lřují rány holemi, které buď skutečně mají, nebo to alespoň před svými spoluherci předstírají. Pohled prizmatem komedie nepřehlíží fakt, že i neexistující hole mohou způsobit reálné krvácení, ale z tohoto faktu nebude vyvozovat mylný závěr a zaměňovat Potěmkinovy vesnice za Obec boží, Pohlí-ží-li člověk na společnost jako na komedii, nebude váhat s podvodem, zvláště když jím může trochu zmírnit bolest tady nebo učinit život trochu veselejším jinde. Odmítne brát vážně pravidla hry s výjimkou toho, kdy tato pravidla chrání reálné lidi a posilují reálné lidské hodnoty. Sociologický machiavelismus je tedy pravým opakem cynického oportunismu. Je to cesta, jíž se v sociálním jednání může projevit samotná svoboda.
VIII.
i SOCIOLOGIE
7
i JAKO HUMANITNÍ DISCIPLÍNA
\
i
i
i
I
Sociologie se od začátku považovala za vědu. Hned zkraje našich úvah jsme pojednali o některých metodologických důsledcích tohoto sebepojetí. V těchto závěrečných poznámkách se nebudeme zabývat metodologií, ale spíše lidskými důsledky toho, že máme akademickou disciplínu, jako je sociologie. V předcházej i cích kapitolách jsme se pokusili popsat způsob, jak sociologická perspektiva pomáhá objasnit sociální existenci člověka. V posledním exkurzu jsme stručné probrali, jaké etické důsledky by mohla tato perspektiva mít. Nyní uzavřeme tím, že se ještě jednou podiváme na sociologii jako na jednu z mnoha disciplín v tom konkrétnim koutě sociálního karnevalu, který nazýváme věda a vzdělanost.
Od svých kolegů vědců v přírodních vědách mohou mnozí sociologové pochytit jednu důležitou věc, totiž určitý smysl pro hru, pokud jde o jejich vlastní obor. Přírodovědci jako celek dosáhli postupem času určité míry intelektuálního odstupu od svých metod, což jim umožňuje chápat tyto metody jako relativní a s omezeným rozsahem využití. Sociální vědci často chápou svou disciplínu s ponurou vážností a vzývají pojmy jako „empirický", „data", „validita", a dokonce „fakty" jako kouzelník kultu voodoo své nejmilejší zlé duchy. Jakmile se sociální vědy dostanou ze své entuziastické puberty k vyrovnanější zralosti, můžeme od nich očekávat podobnou míru odstupu od své hry, jak se s tím již někde skutečně setkáváme. Pak bychom mohli
164
165
POZVÁNÍ 00 SOCIOLOGIE
sociologii chápat jako jednu hru mezi mnoha jinými, jako významné, ale sotva poslední slovo o lidském životě, a dovolit si nejen tolerovat, ale i zajímat se o epistemologické zájmy jiných lidí.
Takové vyzrálé sebepojetí má samo o sobě humánni význam. Můžeme dokonce říci, že pouhá přítomnost ironické skepse v intelektuální disciplíně, pokud jde o jeji vlastní činnost, je známkou její humánní povahy. To vše platí ještě víc pro sociální vědy, které se zabývají zejména směšnými jevy tvořícími „lidskou komedií1' společnosti. Ve skutečností by se dalo říci, že sociální vědec, který nevnímá tento komický rozměr reality, nepostřehne její podstatné rysy. Není možné pochopit svět politiky, jestliže jej nechápeme jako podvod, nebo systém stratifikace, když nevidíme jeho charakter kostýmové party. Nedospějeme k sociologickému vnímání náboženských institucí, když si nevybavíme, jak jsme si jako děti nasadili masku a hrozně vyděsili některého ze svých vrstevníků jednoduchým trikem - slovy „bububu". Nikdo nemůže pochopit žádný z aspektů erotiky, když nechápe, že její základní kvalita je stejná jako u opery bouffa (toto by se mělo zvlášť zdůraznit seriózním mladým sociologům, kteří vedou kurzy o „námluvách, manželství a rodině" se zasmušilou vážností, která se sotva slučuje z výzkumem oblasti, jejíž každý aspekt je takříkajíc závislý na té části lidské anatomie, kterou jde brát vážně jen s nej většími obtížemi). A nemůže rozumět právu sociolog, který si nevzpomene na zákonodárství jisté královny z Alenky v kraji divů. Je zbytečné říkat, že tyto poznámky nejsou míněny tak, aby snižovaly seriózní studium společnosti, prostě jen chtějí naznačit, že pro samo toto studium budou takové náhledy, které lze získat jen při smíchu, velmi užitečné.
Zvláště sociologii bude dobré doporučit, aby se nevázala m postoje suchopárného scientismu, který je slepý a hluchý k bufonerii sociálního jeviště, Vymezuje-li se sociologie tímto způsobem, může zjistit, že si sice osvojila spolehlivou metodologii, ale ztratila ten svět jevů, který původně chtěla zkoumat - postihne ji stejně smutný osud jako kouzelníka, jenž konečně našel formuli, která osvobodí džina
SOCIOLOGIE JAKO HUMANITNÍ DISCIPLÍNA
z láhve, ale nemůže si vzpomenout, na co se vlastně chtěl džina pře* devsíra zeptat. Sociolog, který se vystřihá scientismu, bude schopen objevit lidské hodnoty, které jsou vlastní vědeckým postupům sociálních i přírodních věd. K takovým hodnotám patři pokora před nezměrným bohatstvím světa, který zkoumá, neprosazování vlastního já při hledání porozumění, poctivost a přesnost metody, respekt k objevům, k nimž se dospělo poctivě, trpělivost a ochota nechat vyvrátit nebo revidovat své teorie a v neposlední řadě společenství jiných lidí sdílejících tyto hodnoty.
Vědecké postupy využívané sociologem předpokládají některé zvláštní hodnoty, které jsou pro tento obor charakteristické. Jednou z takových hodnot je pečlivá pozornost věcem, které jiní vědci mohou pokládat za přízemní a nehodné důstojnosti objektů vědeckého zkoumání - je to v sociologickém přístupu něco, co bychom téměř mohli nazvat demokratickým ohniskem zájmu. Pro sociologický výzkum může mít vše, co lidé jsou nebo dělají, bez ohledu na svou všednost svůj význam. Jinou takovou zvláštní hodnotou je sociologovi vlasmi nutnost naslouchat jiným a neprojevit své názory. Umění naslouchat klidně a s plnou pozornosti je něco, co si musí osvojit každý sociolog, který se chce zapojit do empirických studií. I když bychom neměli přehánět důležitost toho, co je často jen výzkumnou technikou, je v takovém chování přinejmenším potenciálně přítomen lidský význam, což p Jatí zejména v naší nervózni a upovídané době, v níž si téměř nikdo nenajde čas soustředěně naslouchat, A konečně, existuje zvláštní lidská hodnota v sociologově odpovědnosti za hodnocení svých objevů - pokud je toho psychicky schopen - bez ohledu na své předsudky, sympatie a antipatie, naděje a strachy. Tuto odpovědnost samozřejmě sociolog sdílí s jinými vědci, Ale pracovat takto v disciplíně, která se tak úzce dotýká lidských vášní, je mimořádní obtížné. Je jasné, že tento cíl nebývá vždy dosažen, ale samo toto úsilí má morální význam, který nelze zlehčovat. To se projevuje zvlaM tehdy, když srovnáme sociologův zájem naslouchat světu, aniž by cli UM okamžitě reagovat vykřikováním svých vlasmi ch formulací, co jo
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
dobré a co špatné, s postupy normativních disciplín, jako je teologie nebo právo, u nichž se setkáváme se stálým nutkáním vtěsnat realitu do úzkého rámce něčích hodnotících soudů. Sociologie se v tomto srovnání jeví jako apoštolský nástupce karteziánskeho hledání .jasného a zřetelného vnímání'*.
Kromě těchto lidských hodnot, které jsou vlastní vědeckému úsilí sociologie samotné, má tato disciplína jiné rysy, které ji řadí do bezprostředního sousedství humanitních věd, pokud ve skutečnosti ne-naznačují, že tam patří úplně. V předešlých kapitolách jsme se snažili tyto rysy vysvětlit; můžeme je charakterizovat ve shrnutí, že sociologie se živě zajímá o to, co je konec konců základním předmětem humanitních věd - o samotnou lidskou situaci. Právě proto, že sociálno jako takové tvoří klíčový rozměr lidské existence, sociologie znovu a znovu dospívá k základní otázce, co znamená být člověkem a co znamená být člověkem v určité situaci. Tato otázka může být často znejasněua výzbrojí vědeckého výzkumu a bezkrevným slovníkem, který sociologie rozvinula v touze legitimízovat své postavení jako věda. Sociologická data jsou vSak vyříznuta z takové blízkostí živen* čího jádra lidského života, že tato otázka se neustále znovu vynořuje, přinejmenším u těch sociologů, kteří jsou citliví k lidskému významu toho, co dělají. Tato citlivost není, jak jsme již uvedli, prostě jen nějakou vedlejší schopností, kterou může sociolog vládnout navíc k vlasmi profesní kvalifikaci (jako je dobrý hudební sluch nebo vytříbená chuť), nýbrž je přímou oporou samotnému sociologickému vnímání.
Takové pojetí humanitního umístěni sociologie předpokládá otevřenou mysl a univerzální vizi. Měli bychom však hned přiznat, že takový postoj lze zaujmout jen za cenu obětování striktně uzavřené logiky při budováni sociologického systému. Jako rozpačitá ilustrace této slabosti může sloužit naše vlastní argumentace. Zdůvodnění, které jsme sledovali ve 4. a 5. kapitole této knihy, může být logicky skloubeno do teoretického systému sociologismu (tj. do systému, jenž veškerou lidskou skutečnost interpretuje konzistentné a výlučně v sociologických termínech, ve svém hájemství neuznává žádné jiné kauzál-
SOCIOLOGIE JAKO HUMANITNÍ DISCIPLÍNA
ní faktory a ve své kauzální konstrukci nepřipouští žádné skuliny). Takový systém j e úhledný, a dokonce esteticky příjemný. Jeho logika je jednorozměrná a uzavřená sama v sobě. Tento typ intelektuální stavby je lákavý pro mnohé spořádané mysli, což dokládá přitažlivost, jíž měl od počátku pozitivismus ve všech svých formách. Velmi podobné kořeny má přitažlivost marxismu a freudismu. Vést sociologickou argumentácia pak se odvrátit od sociologických závěrů, které zdánlivě vypovídají o donucující moci společnosti, musí budit dojem nedůslednosti a nedostatečné myšlenkové přísnosti, jak mohl čtenář pocítit, když se naše argumentace v 6. kapitole začala obracet. To vSe můžeme ochotně přiznat - nicméně však doplnit tvrzením, že nedůslednost nevyplývá z nesprávného myšlení pozorovatele, ale z paradoxní mnohostrannosti samotného života, téhož života, který se zavázal pozorovat. Taková otevřenost vůči nezměrnému bohatství lidského života znemožňuje potvrzeni deprimuji cích důsledků sociologismu a nutí sociologa, aby připustil „díry" v uzavřených stěnách svého teoretického schématu, otvory skrze něž může obhlédnout jiné možné horizonty.
Otevřenost vůči humanistickému rozměru sociologie dále zahrnuje nepřetržitou komunikaci s jinými disciplínami, které se živě zabývají zkoumáním lidské situace. Nejdůležitěji z nich jsou historie a filozofie. Pošetilostem některých sociologických prací - zvláště v této zemi - se lze snadněji vyhnout s určitou mírou vzdělanosti v těchto dvou oblastech. Většina sociologů se snad díky své povaze nebo profesní specializaci zajímá hlavně o současné události, a přitom nevšímavost k historické dimenzi je nejen odmítnutím klasického západního ideálu civilizovaného člověka, nýbrž i přečinem proti sociologickému uvažování samému - zejména proti té jeho části, která se zabývá ústředním jevem sociálního předurčení. Humanitní pojetí sociologie vede k téměř symbiotickému vztahu s historií, ne-li k vlastnímu pojímání sociologie jako historické discipliny (což je představa pro většinu amerických sociologů stále ještě cizí, ale v Evropě zcela běžná). Pokud jde o filozofické vzdělání, nejenže by některé
168
169
P 02 VÁN f DO SOCIOLOGIE
sociology uchránilo před metodologickou naivitou, ale vedlo by k adekvátnějšímu pochopení jevů, které chce sociolog zkoumat. Nic z toho by nemělo být vykládáno jako snižování statistických technik a jiné výzbroje, kterou si sociologie vypůjčuje od zcela nehumanimích zdrojů. Jejich užití však bude kultivovanější a také (smíme-li to tak říci) civilizovanější, bude^li probihat na pozadí humanitního vědomí.
Představa humanismu byla od dob renesance těsně spojena s představou intelektuálního osvobození. Na předchozích stránkách jsme řekli mnohé ke zdůvodnění tvrzení, že sociologie na tuto tradici právoplatně navazuje. Na závěr se tedy můžeme zeptat, jakým způsobem se může sociologická činnost v této zemí (která sama nyní tvoří sociální instituci a profesní subkulturu) sama propůjčit k této humanistické misi. Tato otázka není nová a byla naléhavě kladena sociology, jako byli Florian Znaniecki, Robert Lynd, Edward Shils a jiní. Je však natolik důležitá, abychom ji nepominuli, než naše úvahy uzavřeme.
Alchymista zavřený bezohledným knížetem, který potřebuje zlato a potřebuje ho rychle, bude mít malou naději zaujmout svého zaměstnavatele ezoterickým symbolismem kamene mudrců. Sociologové zaměstnaní v mnoha vládních úřadech a průmyslových odvětvích budou často zhruba ve stejné pozici. Není snadné vnést humanistický rozměr do výzkumu, který má za cíl stanovení optimálního složení posádky bombardéru, nebo objevit faktory, které přimějí náměsíčné hospodyňky v supermarketu sáhnout po jedné značce prásku do pečiva místo po jiné, nebo poradit personálnímu šéfovi nej lepší postupy, jak podkopat vliv odborů v továrně. Ačkoli sociologové zaměstnaní takovými užitečnými činnostmi mohou ke svému uspokojení dokázat, že v tomto využili jejích dovedností není nic eticky pochybného, vyžadovaJo by si to něco z tour de farce ideologizace, kdybychom na tuto činnost pohlíželi jako na humánní úsilí. Na druhé straně nelze příliš globálně odmítnout možnost, že využití sociálních věd ve vládních a průmyslových aktivitách přece jen vyústí v určitý humánní akcent. Například účast sociologů v různých programech veřejné zdravotní péče, sociálního plánování, rekonstrukce měst nebo ve vlád-
SOCIOLOGIE JAKO HUMANITNÍ DISCIPLINA
nich úřadech zabývajících se odstraněním rasové diskriminace naft může varovat před ukvapeným závěrem, že zaměstnání ve službách vlády musí znamenat bezduché podrobení se politickému pragmatismu. I v průmyslu dochází k případům, že nejrozumnější a nejprozíra-vější myšlení v oblasti řízení (zejména ve sféře personalistiky) vydatně čerpá z přínosu sociologie.
Může-li být sociolog pokládán za machiavelisrickou postavu, pak jeho schopností mohou být využity jak v lidsky odpudivých, tak lidsky emane ipačních aktivitách. Pokud je zde přípustná poněkud barvitá metafora, je možné sociologa pojímat jako kondotiera sociálního vnímání. Někteří kondotiéři bojují na straně utiskovatelů, jiní na straně osvoboditelů. Rozhlédneme-lí se po Americe, stejně jako když se podíváme za její hranice, najdeme dost důvodů pro přesvědčení, že v dnešním světě je místo i pro druhý typ kondotiera. V dnešních situacích, kdy jsou lidé strháváni bojovnými fanatismy, není zanedbatelným přínosem ani samotná nestrannost sociologického machiavelis-mu, protože tyto fanatické postoje mají jednu důležitou společnou vlastnost - ideologické mateni o povaze společnosti. Naučit člověka motivovat se lidskými potřebami spíše než grandiózními politickými programy, vázat se výběrově a ekonomicky spíše než se zasvětit totalitní víře, být zároveň soucitný a skeptický, usilovat o porozumění bez předsudků - všechny tyto existenciální možností sociologické aktivity mohou být v mnoha situacích dnešního světa stěží přeceněny. Tímto způsobem může sociologie získat rovněž důstojný politický význam; ne proto, že by nabízela svou vlastní konkrétní politickou ideologii, nýbrž právě proto, že to nedělá. Zvláště těm, kdo prožili deziluzi z vášnivých politických eschatologií naší doby, může sociologie poskytnout pomoc tím, ze jim ukáže možnosti politické angažovanosti, které nevyžaduji obětování vlastní duše a smyslu pro humor.
V této zemi však zůstává skutečností, že většina sociologů je zaměstnána v akademických institucích. Tento stav pravděpodobně přetrvá i v dohledné budoucnosti. Jakékoli úvahy o humanistickém potenciálu sociologie proto musí počítat s akademickým kontextem,
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
v němž působí větší část americké sociologie. Představa některých akademiků, že Špinavé ruce mají jen ti, kdo jsou placeni politickými a ekonomickými organizacemi, je nesmyslná a sama je ideologií, která slouží k legilimizování vlastního akademického postavení, Jednak má dnes ekonomika vědeckého výzkumu lakovou povahu, že akademický svět sám je proniknut pragmatickými zájmy těchto vnějších organizací. I když existuje mnoho sociologů, kteří nepřicházejí lehce k penězům z vládního či podnikatelského bohatství (většinou k jejich značné mrzutosti), technika známá akademickým správčími jako „uvolňování fondů" (méně eufemisticky řečeno jako „metoda doutníkové krabice") zajisTuje, že i ezoteričtější profesní snahy mohou být živeny drobty ze stolu hojnosti.
I když se však soustředíme na vlastní akademický proces, sociologové s akademickým zaměstnáním nemají moc důvodů, pToč ohrnovat nos nad ostatními. Konkurenční boj na univerzitě je často brutálnější než příslovečné krysí závody na Madison Avenue, třeba jen proto, že jeho ničemnost je kamuflována učeneckou zdvořilostí a nadšením pedagogického idealismu. Když se někdo snaží po deset let dostat jako absolvent třetiřadé vyšší Školy na některou z prestižních univerzit nebo když se později stejně dlouho pokouší na téže univerzitě obhájit mimořádnou profesuru, bude u něj humanistický náboj sociologie podroben přinejmenším stejně velkému tlaku jako pod egidou neakademického zaměstnavatele. Bude psát ty věci, které mají naději „ že budou publikovány na správných místech, bude se pokoušet setkat s těmi lidmi, kteří mají blízko k hlavním zdrojům akademické patronace, bude zaplňovat mezery svého životopisu se stejnou politikářskou vytrvalostí jako každý mladý úředník, který se snaží o kariéru, a bude si klidně ošklivit své kolegy a studenty, jako by s nimi sdílel společnou celu vězení. Tolik o akademické domýšlivosti.
Faktem zůstává, že má-li sociologie humanitní povahu, musí se projevit, kdyby jen ze statistických důvodů, i v akademickém prostředí. Domníváme se, že tomu tak je navzdory nelichotivým poznámkám, které jsme právě vyslovili. Univerzita se ve své citlivosti ke
SOCIOLOGIE JAKO HUMANITNÍ DISCIPLINA
svodům mocných tohoto světa podobá církvi. Když lidé na univerzitách, stejně jako duchovní, takovým svodům podlehnou, projevuje se u nich komplex viny. Stará západní tradice univerzity jako místa svobody a pravdy, tradice, za níž se prolévala krev i inkoust, určitým způsobem znovu vyhlazuje před neklidným svědomím své nároky, V této přetrvávajíci akademické tradici může humanistický náboj sociologie v současné situaci nalézat svůj životní prostor.
Je zřejmé, že mezi univerzitami, které připravují novou generaci profesionálních sociologů, a vySSimi Školami, kde se studenti sociologii učí na nižším stupni, je v tomto ohledu rozdíl. V prvním případě je problém relativně snadný. Autor přirozeně cítí, že koncepce sociologie, kterou zde rozvinul, by měla mit při „formování" budoucích sociologů své místo. Důsledky toho, co bylo řečeno o humanitním rozměru sociologie pro osnovy studia graduovaných studentů, jsou zřejmé. Zde není místo je rozvíjet. Stačí říci, že v této souvislosti předvídáme vývoj směrem k rostoucí humanitní vzdělanosti na úkor technologického profesionalismu. O tom, ják má být sociologie vyučována, bude však samozřejmě rozhodovat to, jakou koncepci sociologie jako vědecké disciplíny má vyučující. Ale ať je tato koncepce jakákoli, bude důležitá jen pro omezený počet studentů. Ne každý se naštěstí může stát plně kvalifikovaným sociologem. Ten, kdo se jím stane, pokud jsou naše úvahy správné, může zaplatit rozčarováním a hledat ve světě, který žije v mýtech, svou cestu. Řekli jsme dost, abychom naznačili, jak je to podle našeho přesvědčení možné.
Problém je zřejmě jiný při studiu na vyšší Škole. Učí-li sociolog v lakových poměrech (což se týká většiny), ví, že jen velmi málo jeho studentů bude pokračovat na univerzitě ve studiu jeho konkrétní specializace. Je dokonce pravděpodobné, že tam půjde velmi málo z těch, kdo maji sociologii ža hlavni obor. Místo toho půjdou do sociální práce, žvtmali štiky, podnikové správy nebo do řady jiných zaměstnání ■, kde je „sociologický zaklad" považován za užitečný. Sociolog, jenž učí na jedné z mnoha průměrných škol a přehlíží svou třídu chlapců a dívek, kteří zoufale pomýšlejí na sociální vzestup, probiji si svou
172
173
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
SOCIOLOGIE JAKO HUMANITNÍ DISCIPLÍNA
cestu vzhůru přes systém kreditů a vytrvale se přou o své známky, chápe, že by nemohli mít menší zájem, ani kdyby jim četl telefonní seznam, pokud by jim za to započetl tři kredity na konci semestru. Takový sociolog se bude muset dříve či později sám sebe ptát, jaké povolání vlastně vykonává. I sociolog učící ve vznešenějším prostředí a poskytující intelektuální zábavu těm, jejichž status je již předem určen a jejichž vzdělání je spíše privilegiem než prostředkem ke získání iakového statusu, může docela dobře dospět k otázce, jaký smysl má v této situací sociologie i se všemi svými podobory. Na státních univerzitách stejně jako na Ivy League je vždy několik studentů, kteří mají skutečný zájem a skutečně něco chápou, a člověk může vyučovat jen s ohledem na ně. V dlouhodobém horizontu je to však frustrující, zvláště když se objeví pochyby o pedagogické užitečnosti toho, co učí. A to je právě otázka kterou si morálně citlivý sociolog musí klást, když učí studenty, kteří nebudou profesionálními sociology.
Problém výuky studentů, kteří přicházejí na vyšší školy, protože potřebují diplom, aby je najala korporace, kde chtějí nastoupit, nebo protože se to od nich očekává v určité sociální pozici, je společný sociologům i jejich kolegům z jiných oborů. Zde jej nemůžeme řešit. Pro sociologa však nastává zvláštní problém, který je přímo spjat s demaskující a rozlaďující povahou sociologie a o němž jsme mluvili výše. Snadno lze položit otázku, jakým právem takto pokoutně na-bízi intelektuální zboží mezi mladými mozky, které s velkou pravděpodobností správně nepochopí a nevyužijí perspektivu, již se jim snaží předat. Rozdávat sociologický jed těm graduovaným studentům, kteří se již na celý úvazek oddali své náklonnosti a kteří mohou být v průběhu intenzivního studia vedeni k pochopení terapeutických možností obsažených v tomto jeduje jedna věc. Jiná věc je velkoryse ho trousit mezi těmi, kteří nemají žádnou nadějí nebo sklon přejít v tomto ohledu k hlubšímu porozumění. Jaké právo má nějaký člověk otřásat přesvědčením, které jiní považují za samozřejmé? Proč vzdělávat mladé lidi, aby viděli labilitu věcí, o nichž předpokládali, že jsou absolutně pevné? Proč je zasvěcovat do třmění subtilního rozrušování
kritickým myšlením? Proč je, když se to tak vezme, nenechat na pokoji?
Je jasné, že odpověď spočívá alespoň zčásti v odpovědnosti a dovednosti učitele, Nebude hovořit k čerstvým studentům, jako by byli v semináři pro postgraduanty. Jinou částečnou odpověď bychom mohli dát tím, že řekneme, že samozřejmě brané struktury jsou až příliš pevně usazeny ve vědomí, než aby byly snadno otřeseny například dvěma kurzy v druhém ročníku. Ke ,Jkultumímu šoku" nedochází lak rychle. Většina lidí, kteří nejsou připraveni pro tento druh relativiza-ce svého samozřejmého světového názoru, si sama nepřipustí, aby se plně vyrovnala s jejími důsledky, a bude se místo toho na ni dívat jako na zajímavou intelektuální hru, která se hraje v jejich sociologické třídě, velmi podobnou té, kterou by mohla hrát při diskusi, zda předmět existuje, když se na něj nedíváme, ve třídě filozofu - to znamená, že bude hrát hru, aniž na okamžik vážně zapochybuje o naprosté platnosti předešlé perspektivy zdravého rozumu. Tato částečná odpověď má také své přednosti, ale sotva bude ospravedlněním sociologovy výuky, kdyby jen proto, že je ji možné použít jen do té míry, do jaké jeho výuka nedosáhla svého cíle.
Domníváme se, že výuka sociologie je oprávněna jen potud, pokud se o liberálním vyučování předpokládá, že má více než jen etymologickou souvislost s intelektuální liberalizaci. Tam, kde tento předpoklad neexistuje, kde je vyučování chápáno jen z technického či profesního hlediska, nechť je sociologie vyškrtnuta ze studijního plánu. Bude jen rušivě zasahovat do jeho hladkého průběhu, ovšem za pícd-pok ladu, žesociologie nebyla vyklešlěna v souladu s duchem vzdě láváni, který v takových situacích převládá. Kde však je tento předpoklad ještě skutečností, zařazení sociologie opiwňuje přesvědčení, že je lepe si uvědomovat než neuvědomovat a že uvědomění je podmin-■        ka svobody. Získal větší míru uvědomění, a tím i svobody zahrnuje ;        určitou dávku trápení, a dokonce rizika. Vzdělávací proces, který by } se tomu chtěl vyhnout, se stává prostým technickým výcvikem a pře-
stává mít jakýkoli vztah ke kultivaci mysli. Tvrdíme, že kultivovaná
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
mysl v naší době jo zčásti nutně utvářena stykem se specificky moderní a specificky aktuální formou kritického myšlení, kterou nazýváme sociologie. 1 ti, kdo nenašli v tomto intelektuálním úsilí svého vlastního démona, jak to vyjádřil Weber, stanou se díky tomuto kontaktu trochu méně omezenými ve svých předsudcích, poněkud více Opatrnější ve svých závazcích a trochu skeptičtější vůči závazkům druhých - a na svých cestách společností snad také trochu soucitnější.
Vraťme se ještě jednou k představě loutkového divadla, kterou naše úvahy vyvolaly již dříve. Vidíme loutky, jak tančí na své miniaturní scéně, pohybují se sem a tam podle toho, jak tahají provázky, a dodr* zují předepsaný pohyb svých různých malých částí, Učíme se chápat logiku tohoto divadla a v jeho pohybech vidíme sami sebe. Nalézáme se ve společností a o své vlasmi situaci zjišťujeme, že jsme zavěšeni na jejích neviditelných provázcích. Na okamžik si připadáme skutečně jako loutky. Pak ale pochopíme zásadní rozdíl mezi loutkovým divadlem a naším vlastním dramatem. Na rozdíl od loutek máme možnost se zastavit, rozhlédnout se a pochopit mechanismus, který námi pohybuje. V tomto aktu spočívá první krok ke svobodě, A v tomtéž aktu shledáváme přesvědčivé ospravedlnění sociologie jako humanitní disciplíny.
DODATEK: CO SE TO STALO SOCIOLOGII?
Otázka, která stojí v názvu, se v posledních letech často klade jak uvnitř, tak vně tohoto oboru. Myslím, že na ni lze odpovědět celkem jednoduše: sociologii poznamenaly dvě vážné deformace. První se objevila v padesátých letech; označil bych ji jako „metodologický fetisismus". Druhá byla součástí kulturní revoluce, která začala na konci šedesátých let; Šlo v ní o přeměnu sociologie z vědy v nástroj ideologické obhajoby, S tím, jak si širší veřejnost tyto změny stále vice uvědomovala, ztrácela sociologie prestižní postaveni, jež kdysi zaujímala v americkém kulturním životě, ztrácela přitažlivost pro nejnadanějŠÍ studenty a ne zcela bezdůvodně přišla i o velkou část finanční podpory.
Nejsem nezainteresovaný pozorovatel tohoto vývoje. Jako mladý sociolog, dosud nadšený zvoleným oborem, jsem napsal Pozvání do sociologie, vyšlo v roce 1963, kdy se ještě nezačala projevovat druhá deformace a ta první se stále ještě zdála být zvládnutelná. Tato útlá knížka se stále vydává a i dnes probouzí u studentů zájem o sociologii. Můj pohled na tento obor se od té doby zásadně nezměnil a nezříkám se toho, co jsem tehdy napsal. Kdykoli se mě ale někdo na knihu zeptá (zvláště zeptají-li se na ni studenti), musím říci, že obraz oboru, který jsem v ní načrtl, jen málo souvisí s tím, o co v něm jde dnes. Trochu to připomíná vztah marxistické utopie k tomu, čemu se říkalo ^reálný socialismus".
POZVANÍ 00 SOCIOLOGtE DODATEK
Padesátá léta byla pro sociologií jakýmsi zlatým věkem, i když se už zaťaly vyskytovat známky prvni deformace. Byla zde tří vlivná akademická centra, z nichž do všech koutů země vycházeli mladí nadšení učitelé. Na Harvardu byla impozantní postava Talcotta Par* sonse, který postupně, knihu po knize, skládal dohromady teoretický Systém známý jako „strukturální funkcionalismus" a získával stále širší okruh aktivních žáků. Parsons psal hrozným stylem (připomínal špatný překlad z němčiny), zabýval se ale „velkými otázkami", které byly od počátku předmětem sociologie: Co drží společnost pohromadě? Jaký je vztah mezi přesvědčením a institucemi? Xak dochází ke změně? Co je modernita? Dvě další osobnosti, téměř stejně strhující, působily na Kolumbijské univerzitě - Robert Merton, který učil poněkud umírněnější verzi strukturálního funkcionalismu", a Paul La-zarsfeld, který pomáhal rozvíjet stále sofistikovanější kvantitativní metody, nikdy však přitom nezapomínal na „velké otázky", na něž by tyto metody měly pomáhat odpovídat. Na Chicagské univerzitě pak bylo stále živě cítit dvě typicky americké sociologické tradice - směs sociologie a sociální psychologie zvanou „symbolický interakcionis-mus", která započala dílem George Herberta Meada (v Chicagu přednášel většinu svého života), a tzv, chicagskou školu sociologie města, která vyprodukovala ohromnou spoustu pronikavých empirických studií o řadě aspektů amerického Života. Také Kolumbijská a Chicagská univerzita vysílaly své mladé absolventy po celé zemi a stále častěji i na univerzity do zahraničí; Evropané přicházeli studovat sociologii do Ameriky a evropská sociologie po jistou dobu vypadala jako výsledek americké misionářské činnosti.
,JMetodologickým fetišismem" mám na mysli převládnutí metody nad obsahem. K tomu může v zásadě dojít v případě jakékoli metody věd o člověku; ve skutečnosti šlo ale bez výjimky o metody kvantitativní. Mateřskou vědou sociologů se Stala statistika. Není sporu o tom, že statistická analýza byla v řadě oblastí užitečným nástrojem. Žijeme ve společnosti, již tvoří miliony lidí, a účelem statistiky je učinit takovou společnost pochopitelnou, aniž bychom se museli dotazovat
každého jejího člena. Tvrdit něco takového však zdaleka neznamená přitakávat obecně rozšířenému t\frzení, že nic, co nelze kvantitativně analyzovat, nestojí za studium,
Aby se data dala statisticky analyzovat, musí být získána prostřednictvím standardizovaného dotazníku. To nutně znamená, že se po lidech žádá, aby odpověděli na omezený počet zpravidla jednoduchých otázek Někdy to funguje, někdy ne. Vezměme za příklad sociologii náboženství. Užitečná data lze získat i tím, že se lidí zeptáme, kolikrát byli v posledních čtyřech týdnech v kostele (pomiňme fakt, že v léto věci - jak bylo dokázáno - někdy lžou). Někdy se ale takové dotazníky snaží postihnout nejenom chováni, ale i přesvědčení a v takovém případě je význam odpovědí mnohem nejasnější. T tak zdánlivě jednoduchou otázku jako „Věříte v Boha?" budou respondenti interpretovat tolika různými způsoby, že bude těžké jejich odpovědi analyzovat, natož aby mohl zkoumající na jejich základě vytvořit například index ortodoxnosti, Z toho nevyplývá, že by nebylo možno objasnit záměry, které se za těmito odpověďmi skrývají; znamená to pouze, že statistický průzkum zde není dobrou metodou.
Uctívání kvantitativních metod má pravděpodobně dva důvody. Jak tomu v dějinách myšlení často bývá, máme zde co dělat se směsicí „ideových" a „materiálních" faktorů (takové směsice se snaží roztřídit sociologie věděni). Na úrovní idejí působí ohromná prestiž přírodních věd, v nichž j sou kvantitativní metody nepostradatelné, a malí sociologové se chtějí co možná nejvíce připodobnit svým velkým bratrům zkoumajícím fyzický svět. Na úrovni materiálních zájmů si ti, kdo financují sociální výzkum (například vládní úřady), často přejí výsledky, u niclrž je co nej menší „tolerance chyb", a které lze tedy prezentovat jako nevyvratitelné vědecké argumenty pro ten či onen směr jednání. Také to tlačí sociologii ke kvantitativním metodám. Tak j ako v řadě jiných oblastí lidského snažení, i v sociologii poroučí ten, kdo platí.
Metodologický fetišismus vede spoustu sociologů k tomu, aby užívali stále složitějších metod ke studiu stále triviálnějších věcí, Způso-
178
17íi
POZVÁNI 00 SOCIOLOGIE
DODATEK
bil také, že sociologické studie jsou stále nákladnější. Dřívější sociologové (například sociologové z „chicagské školy") pronikli do určité komunity, přihlásili se v laciném hotelu a následující měsíce pozorovali své sousedy a hovořili s nimi. Dnešní sociologové, jak fiká jedna anekdota, potřebují k tomu, aby se dostali do nejbližšiho vykřičeného domu, milionový grant, „Velké otázky" se v této verzi sociologie nutně vytrácejí. I její výsledky mohou být užitečné pro tu čí onu instituci (například pro vládní úřad, který chce zjistit, kolik lidí využívá některý z jeho programů, a snad také, co si tito lidé o tomto programu myslí), ale širší veřejnost nejspíše zajímat nebudou.
Ještě pustošivější účinky měla ideologizace sociologie. Ať byly výsledky metodologického fetišismu jakkoli triviální a zjednodušující, alespoň se k nim dospělo objektivním šetřením, které lze pořád ještě nazývat vědou. Ideologové, kteří jsou v posledních třiceti letech v převaze, však vědu deformovali v nástroj agitace a propagandy (komunisté tomu říkali „agitprop") vždy ve prospěch levé strany ideologického spektra. Základni vědecká zásada objektivnosti se v praxi ignoruje a v teorii se popírá její oprávněnost. Z řady sociologů se tak stali aktivní bojovníci v „kulturních válkách" stojící téměř bez výjimky na jedné straně bitevni linie. To samozřejmě odrazuje každého, kdo nesdílí přesvědčení a hodnoty jejích ideologického tábora.
Ideologický amalgam, který nám servíruje tato propagandistická kampaň, je obecně řečeno marxistické provenience. Vyznavačů marxismu v pravém slova smyslu však významně ubylo. (Po zhroucení „reálného socialismu" působí ti, kteří zůstávají, tak trochu jako hero-jové, jako zastánci teorie ploché země po koperníkovské revoluci.) Tato ideologie není ani tak marxistická jako marxizujíci - svým antagonismem ke kapitalismu a k buržoázni kultuře, popíráním vědecké objektivity, přesvědčením o bojové úloze intelektuálů a v neposlední řadě i svým fanatismem. V posledních letech opakuje tato odrůda sociologie mantru „třída, rasa, gendeť\
Nejzjevněji marxizujícíje stále první slovo této mantiy, až na to, že dělnickou třídu nahrazují jiné kategorie údajných obětí, mezi nimi
zejména lid rozvojových společností, jak ho charakterizují teorie neo-imperralismu. Protikapitalisttcké zaměření této ideologie se projevuje také v podobě obav o životní prostředí a nejnověji pak v odporu proti globalizaci. „Rasa" a „gender" samozřejmě odkazují k pestré směsici kategorií k označení obětí diskriminace - k rasovým a etnickým menšinám, ženám, gayům a lesbičkám (v poslední době se k nim přidávají také transvestité a transsexuálové - člověku vrtá hlavou, je-li takových lidí vůbec dost na to, aby mohli tvořit věrohodnou skupinu oběti). Ideologický amalgam zde čerpá z teoretiků multikul-turalismu a feminismu. Na rozdíl od doktrín ortodoxního marxismu jsou ale některé prvky tohoto amalgámu ve vzájemném napětí. Jak například projednávají multikulturalisté a femínisté takový problém, jako je „islámská cudnosť'? Logická nekonzistentnost však bývá zřídkakdy překážkou ideologické převahy (leninisté neoblomně trvající na konformitě byli výjimkou). Jak lze bohatě doložit, tato konkrétní ideologie se svou ohlupující mantrou navíc převládla nejenom v podstatné části sociologie, ale i v řadě ostatních sociálních věd. Spolu s metodologickým fetišismem je ideologická propaganda zásadním faktorem v úpadku sociologie, a to nejen v Americe.
Nerad bych přeháněl. Tu a tam se stále najdou sociologové odvádějící vynikající práci. Jelikož jsem se už zmínil o sociologii náboženství, dovolím si zde uvést Nancy Ammermanovou, Jose Casanovu, Jamese Davisona Huntera a Roberta Wuthnowa. Stále existují sociologové, kteří se tím či oním způsobem zabývají „velkými otázkami" -například Irvíng Louis Horowitz a Orlando Patterson v Americe nebo Antliony Giddens a nedávno zesnulý Niklas Luhmann v Evropě. Příspěvky těchto sociologů, z nichž žádný nevytvořil nic, co by se dalo nazvat myšlenkovou školou, však pouze podtrhují celkově deprimující stav našeho oboru. Zvrátit tento stav by vyžadovalo ohromné a vytrvalé úsilí. S úlevou zjišťuji, že jsem už příliš starý a také příliš zaneprázdněný jinde, než abych se mohl na takovém úsilí podilet.
Sociologie se zrodila ve snaze porozumět hlubokým proměnám, jež přivodily procesy modernity. Její základní otázkou - abychom
POZVÁNÍ DO SOCIOLOGIE
parafrázovali otázku, která se klade při přechodových rituálech - by i o: Jak se naše doba liší od jiných dob? Ve svém klasickém obdobi, přibližně v letech 1S90-1930, sociologie vzkvétala hlavně ve třech zemích - ve Francii, Německu a Spojených státech. V každé zemi nabývala základní otázka v důsledku odlišného intelektuálního a politického prostředí jiné podoby. Sociologie nám dala takové intelektuální velikány, jako byli Emile Durkheim a Max Weber a vlivné myšlenkové školy vycházející z jejich práce. Vzhledem ke struktuře moderního akademického života se sociologie stala samostatným oborem a profesí. Lze však tvrdit, že se na rozdíl od jiných oborů (například politologie a ekonomie) nezabývá jasně vymezenou oblastí lidského života. Je spíše perspektivou (perspektivou, jíž jsem se mimochodem snažil nastínit v Pozváni do sociologie). Tato perspektiva (někdy chápaná mylně, Často ale uplatňovaná správně) významně ovlivnila vpodstaíě všechny ostatní sociální i humanitní vědy. Sociologie tedy snad splnila svůj účel a v jejím koneěném zániku bychom neměli vidět velkou intelektuálni tragédii.
Přeloženo s tsskíivým svolením časopisu First Things, kde byl text poprvé uveřejnín pod názvem „Whirtťver Hstppened to Sociology?" (First TViňigj ]2$. říjen 2002.)
BIBLIOGRAFICKÉ POZNÁMKY
Tato kniha byla pozváním k návšté ví urCíté společnosti. Výtisk takového pozvání obvykle neobsahuje kádrový materiál všech lidí> které přepokládaný host v toto společnosti najde. Host však přesto bude chtít včdět o tčehto lidech nCco vfc nebo alespoň to, kde by si to mohl zjistit. Bylo by nesmyslné zakončit tuto knihu rozsáhlou bibliografií z rozmanitých oblastí sociologie, jichž se text týkal. Čtenář, který byl pozvaním zlákán, by vsak měl dostat určité bibliografické informace alespoň v tom rozsahu, aby mohl proniknout do věci trochu hlouběji, ÚSel těchto bibliografických poznámek je prostý - maji navrhnout nějaké záchytné body, od nichž by takové dalSí zkoumání mohlo -výhodně započít, V textu byla třiké roztroušena různá jména bez bliřaího vysvětlení. Tyto poznámky je znovu sesbírají a představí je Čtenáři pončkud důkladněji. Zaleží samozřejmé na čtenáři, jak dalece bude chtít reagovat na toto pozvání. Byl již varován, že takový počin se neobejde bez rizika.
Ke kapitole 1;
Pokud Čtenář není student, a snad i když jím je, muže mít při seznamování s novým předmětem hluboce zakořeněn a u averzi k používání učebnice, Dosti často je tato averze plně oprávněná. Ačkoli existují i pozoruhodné výjimky. Klasickou učebnicí sociologie je kniha Roberta M. Melvera. Society (Farrar and Rinehart, New York, 1937), která stále stojí za přečtení, čtenář, který dává přednost učebnici, která se soustředí na americkou problematiku, může nahlédnout do práce ttobina M. Williamse, Jr, American Society (Alfred A. Knopf, New