Twittertura

Dnes se mi divně píše.
Do háje. Na břichu mám nějaké bílé skvrny…
Asi jsem se proměnil ve velkého brouka.
Už se vám to někdy stalo? Na www.doktorka.cz k tomu nic nepíšou.
Rodinu můj stav netěší!
Táta a máma chtějí, abych umřel.
Sestra mi schovává jídlo!!! Díky bohu.

Takto by prý svou Proměnu popsal hrdina Kafkovy povídky, kdyby používal
sociální síť Twitter. Celý text spolu s dalšími podobně stručnými verzemi
desítek literárních děl — včetně Frankensteina Mary Shellyové, Shakespearova
Romea a Julie či Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho — vydalo nakladatelství
Penguin v knížce Twitterature (Twittertura, 2009). Autorský nápad patří
dvěma studentům univerzity v Chicagu, Alexanderu Acimanovi a Emmettu
Rensinovi, a třebaže ani jedna z jejich vět se na Twitteru ve skutečnosti
nikdy neobjevila, ze slova "twittertura" (zkráceně "twit lit") se stal v
krátké době pojem. Označuje rozmanité literární projevy na Twitteru: kromě
břitkých parodií "twittelektuálů" na literární díla také texty spisovatelů a
básníků a pokusy o kolektivní kreativní psaní.

Haiku i protest

Podle posledních odhadů toto virtuální bludiště aktivně využívá dvě stě
milionů lidí a dnes je významným nástrojem nezávislé žurnalistiky. Formát
textových příspěvků, takzvaných tweetů,přitom připomíná zprávy SMS: limituje
je 140 znaků, a proto jsou velmi stručné, krátké a často i hutné. Na rozdíl
od chatů či sociálních sítí ovšem komunikace probíhá zcela veřejně: vaše
tweety může kdokoli číst a přeposílat dál (retweetovat) a může na ně i
reagovat, ať již otevřeně nebo prostřednictvím DM, soukromé zprávy. Twitter
vznikl v roce 2006 jako nápad webového developera a podnikatele Jacka
Dorseyho a brzy se stal jednou z deseti nejnavštěvovanějších internetových
stránek. Sledovat (follow) na něm můžete nejen své přátele a známé, ale i
známé osobnosti, včetně herců, politiků, sportovců a v neposlední řadě i
nakladatelů, spisovatelů a básníků.

Prvním významnějším pokusem o literaturu na Twitteru byla zřejmě povídka
amerického prozaika Ricka Moodyho "Some Contemporary Characters" (Několik
současných postav, 2009) pro online časopis Electric Writing. Autor sice
Twitterem zpočátku opovrhoval právě pro jeho zkratkovitost a jednoduchost,
zaujala ho však určitá podobnost tweetů s haiku. Přesto svůj experiment
označil za "marnou naději" a pomíjivou záležitost. Moodyho protipólem je
zapálený kanadský konceptuální básník a autor sbírky tisíce a jednoho tweetu
Tweet rebelle Jean‑Yves Fréchette (@JYFrechette), píšící pod pseudonymem
Pierre‑Paul Pleau (@pierrepaulpleau). Spolupracuje také na internetovém
projektu l’Institut de twittératurecomparée (Institut komparativní
twittertury) a jeho prostřednictvím organizuje mezinárodní literární
festival Twitterature. Souvislejší dílo se nedávno pokusila vytvořit i
americká spisovatelka a nositelka Pulitzerovy ceny Jennifer Eganová.
Prostřednictvím účtu časopisu New Yorker (@NYerFiction) publikovala během
pěti dnů krátkou povídku "Black Box" (Černá skříňka, 2012) o špionce Lulu a
její misi ve Středomoří:

Lidé málokdy vypadají tak, jak to očekáváte, i když jste je viděli na
fotkách.

V existenci člověka je nejdůležitějších prvních třicet sekund.

Máte‑li potíže s vnímáním a představami, soustřeďte se na představy.

K nutným ingrediencím úspěšného očekávání patří hihňání, obnažené nohy a
stydlivost.

Cílem je být neodolatelná i neviditelná.

Když uspějete, jeho oči vyšlou pronikavý pohled…

Formát tweetů omezený na pouhých 140 znaků a připomínající SMS však vybízí
nejen k psaní zhuštěné prózy a experimentálních textů, ale i takzvaných
"mikrobásní", nejčastěji už zmíněných haiku. Někteří autoři je publikují
denně, ti aktivní se mohou dočkat i vydání v online časopisu. Snad
největšího ohlasu se dočkal projekt Seven Twenty a jeho elektronická
antologie básní sto devatenácti autorů z patnácti zemí, včetně Německa,
Indie nebo Polska, 140 And Counting (2011).

Zvláštním, a pro Twitter přece typickým typem literárního psaní jsou
kolektivní vyprávění (crowd sourced narratives). Průkopníkem tohoto žánru je
britský autor Neil Gaiman. Když roku 2009 napsal první větu pohádky pro BBC,
navázalo na ni sto dvacet čtyři uživatelů Twitteru. Redakce BBC pak z tisíců
tweetů vybrala ty nejlepší, všechny označené hashtagem, tedy poznávacím
heslem s křížkem, a výsledkem byl příběh Heart, Keys and Puppetry (Srdce,
klíče a šaškárna) vydaný v podobě audioknihy. Úspěch experimentu vedl BBC k
dalšímu twitterovskému psaní, tentokrát s americkou autorkou Deníku
princezny (The Princess Diaries) Meg Cabotovou. Ta spolu s padesáti fanoušky
vytvořila scénář pro audioknihu Fashionably Undead (Módně nemrtvá, 2010) o
modelce a královně zombies.

Ovšem twittertura může mít i jiný než prvoplánově zábavný rozměr. Může
sloužit i jako protest. Do jednoho se před dvěma roky pustili posluchači BBC
na popud britské obdoby Obce spisovatelů, Society of Authors, aby vyjádřili
nesouhlas s plánovaným omezením vysílání literárních pořadů věnovaných
povídkám na stanici Radio 4. Kromě klasické petice, kterou podepsaly tisíce
lidí, vznikl ojedinělý několikatýdenní maraton, "tweetathon". Mezi autory,
kteří do twitterosféry vypustili vždy první větu, byli Sarah Watersová, Ian
Rankin, Joanne Harrisová a (opět) Neil Gaiman. Díky nadšeným uživatelům
sociální sítě vzniklo celkem pět povídek různých žánrů o celkem 670 znacích.

Na českém Twitteru

Nápadu na podobný twitterovský maraton se u nás vloni chopil Zdeněk Král,
vydavatel internetových Příběhů na 50 slov a autor povídek
(http://kralonline.cz). Pro projekt twitteropsaní získal Jaroslava Rudiše,
autora románu Nebe pod Berlínem či komiksového příběhu Aloise Nebela. Stejně
jako v britském twittertonu byly příspěvky twitterníků omezené 140 znaky,
žánrem a hashtagem. Naše tříčlenná porota pak společně online vybrala
nejlepší pokračování, jež vytvořila obstojný mikrothriller:

Tohle město bolí.

Nechtěl jsem se vrátit, ale musím dopsat jeden starý příběh. Moje tužka je
nůž, který svírám v kapse. Beru tramvaj a jedu do ulice, kde domy hoří. Vím,
že tam bude. Stále ve stejném křesle, jen o dvacet let vrásek víc na čele.
Pozná mne ještě? Snad. Mám přece stejné pichlavé oči, oči naší matky.

Dvůr je plný povědomého harampádí. Pod očernalou rohožkou nahmatávám klíč.
Na pozadí slyším rádio. Palcem nervózně přejíždím přes ostrou čepel, kterou
za malou chvilku udělám konečnou tečku za poslední větou.

Jenže tohle město bolí.

Nožem odřezávám svou jmenovku ze dveří a vracím se po schodech dolů.

Oba twitterovské maratony úspěšně dokázaly, že sociální síť se dá použít i k
něčemu jinému než k šíření instantních mouder a pocitů, aktuálních zpráv či
odkazů; ten britský měl ovšem i přesah. Naznačil, že twittertura může
sloužit také k vyjádření názoru a občanského postoje — na něco podobného si
však u nás ještě zřejmě počkáme.

Jedním z důvodů může být i to, že česká scéna na Twitteru je zatím stále
poměrně malá — aktivně jej užívá jen několik desítek tisíc lidí.
Nakladatelé, spisovatelé a básníci jsou přitom spíše vzácností — k výjimkám
patří už zmínění Zdeněk Král (@ZdenekNa50) či Jaroslav Rudiš
(@jaroslavrudis) a autorky Jana Šrámková (@odrybnika) a Markéta Pilátová
(@Pilatova).

Posledních dvou jsem se zeptala, co pro ně Twitter znamená a jak ho jako
spisovatelky využívají. Jana Šrámková se podle svých slov sociálním sítím a
blogům dlouho vyhýbala, myšlenka Twitteru ji však nakonec nadchla jako
"stylistické cvičení": "Každé sdělení je třeba vměstnat do 140 znaků, každou
myšlenku a historku komprimovat, prořezávat, hrát si se slovy i větnou
stavbou, prostě to tam za každou cenu naprat. Twitter je tedy moje autorské
odvětrání a osvěžení, žádná marketingová strategie nebo prezentace. Tak ho
cíleně nevyužívám, protože to neumím a ani mi to nevoní, jakkoli to tak
lehounce, možná samospádem, funguje."

I Markéta Pilátová má Twitter ráda pro jeho výstižnost a snahu sdělovat
podstatné. Sama často odkazuje na recenze, pozvánky na čtení nebo rozhlasové
adaptace svých textů; stejně jako většina uživatelů také retweetuje články,
které ji zaujmou. Přidává i konkrétní tipy: "Sleduji třeba kubánské
disidenty, kteří nemají často dobré připojení, a proto je pro ně Twitter
výhodnější než Facebook, argentinského autora komiksů Ricarda Linierse,
kterého překládám do češtiny, českého komiksáře a ilustrátora Vhrsti
(@Vhrsti) nebo kamaráda‑spisovatele Járu Rudiše, španělskou spisovatelku
Nurii Amat, kulturní časopisy a přílohy jako třeba Salon, Respekt
(@RESPEKT_CZ), A2 (@ZkrA2tka) i brazilské deníky a tamní skvělý
investigativně‑kulturní brazilský časopis Veja."

Obě autorky na Twitteru oceňují i odezvu na knížky, jejich recenze a
vzájemná doporučení uživatelů. Jak říká Markéta Pilátová: "Díky němu se
literatura může šířit bez reklamy a marketingu, čili mnohem přirozeněji a
mnohdy i efektivněji." Twitter zkrátka propojuje čtenáře, ilustrátory i
překladatele s jejich autory, přináší inspiraci i radost, a i když vás někdy
může svým proudem informací zahltit, rozhodně to s ním zkuste.

Na závěr doporučím několik svých oblíbených tipů na literární Twitter účty,
které stojí za to sledovat:

@VeryShortStory — minipovídky, které už několik let píše Sean Hill;

@DrSamuelJohnson a @Edgar_Allan_Poe — výborné anonymní parodické účty;

@MargaretAtwood, @neilhimself (Neil Gaiman), @michalhvorecky — aktivní
autoři, kteří si své účty spravují sami;

@EllisAveryNYC — americká spisovatelka, která v rámci svého projektu 365
publikuje každý den jedno haiku;

literární účty Město literatury (@PragueCityofLit), časopis Psí víno
(@psivino), nakladatelství Twisted Spoon Press (@TwistSpoonPress) a
samozřejmě @hostbrno!

Sylvia Ficová, casopis.hostbrno.cz