II/3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba V našem výkladu je formální paradigma vázáno na individuální lexikální jednotku. Obecně se proto formální paradigmatiku snažíme uchopit pomocí morfových souborů, jejichž členy lze pospojovat do konkrétních paradigmatických tvarů. Celkový přehled oněch souborů spolu s pravidly konkatenace jim přísíušících morfů jsme podali v předchozí kapitole. V této se podrobně zaměříme na soubory koncovek, zakončení a prostředků druhotné kmenotvorby, jež se coby nositelé gramatické proměny pojí s jednotlivými lemmatickými kmeny, nositeli lexikální stálosti. Kmenotvorbu lemmatickou, prvotní, vyložíme v kapitole následující. Formální paradigmatika litevského slovesa je složitá hlavně proto, že musíme vytvořit kompromis mezi dvěma odlišnými motivacemi definičních oborů pro slovesné lexikální jednotky, mezi kategoriálním paradigmatem, opírajícím se výlučněo komutační možnostiv pevné síti syntagmatických vztahů, a mezi morfologickou derivační blízkostí, propojenou s lexi-kálně-gramatickými podokruhy. Zásady kompromisního řešení jsme přijali již v 1. kapitole. Spočívají v tom, že hlavní morfématické kategorie stanovujeme pro každý slovesný podokruh zvlášť (1.4.8) a že uvnitř relevantních podokruhů - jde o vf a Pl - se odděleně zavádějí i morfématické kategorie vedlejší (1.1.7). Z podstaty morfosyntaktického vymezení slovesa vyplývá, že důležitější než schopnost kongruence s vybraným doplněním je pro predikát jeho schopnost morfologicky vyjádřit, že už sám bez dalších doplnění tvoří větu: věta je větou právě aktem predikace (1/2.5.2). Litevské sloveso k tomu účelu disponuje zvláštním tvarem, predikatívem (Praed), který je v našem pojetí všem vedlejším morfématickým kategoriím nadřazen jako případ absolutně nepříznakový vůči případům o různé míře příznakovosti. Pokud tedy v dalším výkladu budeme tvrdit, že mluvnická neosoba je nepříznaková vůči mluvnickým osobám (pro Vf), či že pl.masc je nejméně příznaková kombinace ze všech propojení čísla a rodu (pro Pl), jde vždy o nepříznakovost relativní, stanovovanou ze strany prostředků kongruence, tedy prostředků oproti Praed příznakových. Nejprve předvedeme obecnou strukturu koncovek Vf (3.1), a jak lze jimi popsat ind_ praes a ind.praet spolu s celým derivačním okruhem příslušných kmenů, jenž obsahuje též predikatívy a participia (3.2), potom kmen infínitívní (3.3) a nakonec specifické podokruhy, jež z něho vycházejí (3.4-8). 3.1 Exponenty a formanty koncovek. Konjugační schémata Rekneme-li «sloveso», máme v tomto oddíle vždy na mysli uerbum fínítum. 3.1.1 Koncovka litevského slovesa může obsahovat až dva segmenty: exponent morfosyn-taktických kategorií osoby a čísla a formant konjugačně-paradigmatického zařazení. Přehled exponentů podává následující tabulka. Exponenty singulár plurál duál 1. osoba (-U ** -UO-) (-me ** -mé-) (-va ** -vo-) 2. osoba (-i ** -ie-) (-te ** -té-) b (-ta *» -to-) neosoba 0 Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 135 Poznámky: • Štruktúra tabulky exponentu je maximalistická. V kategorii čísla proto vedle sémat singuláru (sg) a plurálu (pl) vždy uvádíme i séma duálu (du). Duálu se v moderním jazyce sice neužívá (nahrazuje se plurálem), leč séma du je systémové v tom smyslu, že duálové tvary lze pravidelně odvodit pro každou lexikální jednotku. Pro panchronní popis litevštiny je duál nepostradatelný. Jeho okrajové postavení vyjadřujeme menším typem písma. • Mluvnická neosoba, která je vůči oběma osobám nepříznaková, nemá žádný exponent, což je vyjádřeno nulovým morfem 0. • Každý exponent se vyskytuje ve dvou alomorfech, nepříznakovém krátkém a příznakovém zdlouženém. Zdloužené vystupují před príklonkami (proto je u nich naznačena i vazba vpravo, zatímco základní podoby mají pouze vazbu vlevo), v moderním jazyce jedině před zvratným morfem s (i). • Plurálové exponenty -me, -te podléhají tronkaci; ztrácejí svou slabikotvornou samohlásku a stávají se finálami předchozí slabiky o podobě -m, -t. Takto redukované morfy litev-ština nejen běžně říká, ale též běžně píše. Zdloužené alomorfy se neredukují. • Morfy morfosyntaktických exponentů jsou úplně vymezeny teprve spojením fonéma-tických řetězců s prosodickými rysy. Značka b vyjadřuje, že morf coby slabika má schopnost na sebe přetahovat přízvuk ze slabiky bezprostředně předcházející. Vztahuje se na krátký i zdloužený alomorf, a proto je vytknuta za závorku. Jelikož jde o schopnost morfu coby slabiky, dodejme, že v důsledku slabičné tronkace morfy -m, -t rys b ztrácejí. • Intonaci exponentů slabičné dlouhých vyložíme později (3.1.6). • Pro vyčerpávající panchronní popis litevského systému je třeba ještě dodat tabulku zvláštních exponentů athematické konjugace. Provedeme později (3.1.5). 3.1.2 Před exponentem morfosyntaktické kongruence, který může být i nulový, stojí formant konjugačně-paradigmatického zařazení. I ten v jistých případech může chybět. Zatímco nulový exponent je záležitostí morfového inventáře (neosoba neschopná kongruence nenese žádný kongruenční morf), je vypuštění formantu spíše výrazem jisté slabičné zásady (formant se však může projevit neslabičně). Radikální nepřítomnost konjugačně-paradigmatického formantu doložíme pouze v historické athematické konjugaci (3.1.5). Formanty jsou dvojího druhu slabičné krátké V = -a-, -ia-, -i- slabičně dlouhé V = -o-, -é-a ve spojení s exponenty dávají obecná schémata slovesných koncovek, jež otiskujeme na následující straně. Intonaci dlouhých slabik, jež přitom vznikají, popíšeme až v části 3.1.6. Poznámky • Konjugační formant tvoří sám o sobě koncovku neosoby. Na rozdíl od exponentů nemá prosodickou charakteristiku b, sc. nepřetahuje na sebe přízvuk z předchozí slabiky. Vzhledem k tomu, že slovesný kmen svůj přízvuk koncovce nikdy nenabízí, je formant-koncovka vždy bez prízvuku. • Konjugační formant vystupuje ve své nezměněné podobě před exponenty pl i du. Spojením obou segmentů vznikají dvojslabičné koncovky. Samy exponenty sice mají rys b, ale protože předchozí slabika, tvořená segmentem formantovým, sama nikdy přízvuk nenese, 136 Verbum Liber II zůstávají koncovky PL i DU jako celek vždy bez prízvuku. Rys b zde vůbec nevyznačujeme, protože se ve spojení s formantem nemůže uplatnit. • Konjugační formanty se s exponenty sg pojí jen do té míry, aby výsledná koncovka zůstala jednoslabičná. Dlouhý formant se před exponentem krátí (V > V) a vytváří s ním dvojhlásku. Jde o morfologickou proměnu nositele slabičné délky. Ta zůstává uchována a signalizuje příslušnost singulárových tvarů ke schématu s - vokahcky i slabičné - dlouhým formantem. Krátký formant mizí a koncovka sestává pouze z exponentu. I toto je případ morfologického uchování slabičné délky: protože fusí dvou samohlásek nemůže vzniknout krátká slabika, potřebná k tomu, aby se signalizovala příslušnost koncovky ke schématu o krátkém formantu, vokalický formant, byť je jeho přítomnost morfologicky motivována, se s exponentem nepojí, může jej však poznamenat neslabičně. Dvojhláskové koncovky sg, vzešlé z dlouhého formantu, už k sobě nemají zdloužené alomorfy, jednohláskové koncovky sg, vzešlé z formantu krátkého, k sobě zdloužené alomorfy mají. • Protože koncovky sg jsou jednoslabičné, uplatňují v nich exponenty -u a -i svou pro-sodickou charakteristiku b, a to i v případech dvojhláskových. • Vokalické formanty se dělí na nepalatalizující (-a-, -o-) a palatalizující (-ia-, -i-, -é-). Ve schématech o palatalizujícím formantu palatalizují jak koncovku neosoby, tak koncovky pl a du, I samotný exponent 2.sg má schopnost palatalizovat. Je-li konjugační formant vokalický krátký, pak se jeho schopnost palatalizace přenáší též na koncovku l.sg, a to tak, že před exponent -u předstoupí palatalizační prvek /i/. Koncovka nabude podoby /-iu7, ve zdlouženém alomorfu /-iuol7. To je právě ten neslabičný projev konjugačního formantu zmíněný výše. Ve schématech o slabičné dlouhém formantu jsou vůbec všechny koncovky buď nepalatalizující (-o-), nebo palatalizující (-é-). • Dlouhé vokalické formanty se v koncovkách sg krátí podle schématu /o/ > /a/, /é/ > /e/. Pro -o- tak vycházejí koncovky /-auV, /-aiV, pro -é- koncovka 2.sg /-eiV a koncovka l.sg /-iauV, v níž se projevuje to, že litevština nemá dvojhlásku eu (1/3.2, 3.3.2); vlastnost palatalizace je v /-iau/uchována, ba posílena, cf. /'matB-&-aub/ > [ma'tau] [ma'č'au] < /'matB-&-iau1'/ 'vidím' (praes :: praet). Schéma V singulár plurál duál 1. osoba (-U ** -U0-) -V-me <• -V-mé- -V-va ■*» -V-vo- 2. osoba (-i ** -ie-) ^ -V-te -V-té- -V-ta ** -V-to- neosoba -V Schéma V singulár plurál duál 1. osoba -Vu -V-me ** -V-mé- -V-va ** -V-vo- 2. osoba -Vi * -V-te ** -V-té- -V-ta •* -V-to- neosoba -V Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 137 3.1.3 Následující tabulky rozepisují abstraktní schémata ý a V do konkrétních podob. Podávají tak přehled všech produktivních sad slovesných koncovek. Jimi lze popsat veškerá formální paradigmata ind.praes a ind.praet. Schéma a singulár plurál duál 1. osoba (-U ** -UO-) -a-me ** -a-mé- -a-va ** -a-vo- 2. osoba (-i ** -ie-) -a-te ** -a-té- -a-ta ** -a-to- neosoba -a Schéma -ia- singulár plurál duál 1. osoba (-iu *» -iuo-) -ia-me -ia-mé- -ia-va ** -ia-vo- 2. osoba (-i *► -ie-) -ia-te *» -ia-té- -ia-ta ** -ia-to- neosoba -ia Schéma -i- singulár plurál duál 1. osoba (-iu ** -iuo-) -i-me ** -i-mé- -Í-va -i-vo- 2. osoba (-i «■ -ie-) fc -i-te ** -i-té- -i-ta ** -i-to- neosoba -i Schéma -o- singulár plurál duál 1. osoba -au b -o-me -o-mé- -o-va ** -o-vo- 2. osoba -ai -o-te ** -o-té- -o-ta ** -o-to- neosoba -o Schéma -é- singulár plurál duál 1. osoba -iau k -é-me « > -é-mé- -é-va ** -é-vo- 2. osoba -ei -é-te ** -é-té- -é-ra *> -é-to- neosoba Poznámky • Koncovka 2.sg má stejnou podobu ve všech schématech o krátkém slabičném formantu (-i//-ie =» -a-, -ia-, -i-). Koncovka l.sg je při krátkém slabičném formantu jednoznačná 138 Verbum Liber II pouze v případě nepalatalizujícím (-u//-uo => -a-), kdežto palatalizována připouští dvojí zařazení (-íu//-ÍU0 =» -ia-, -i-). Ostatní koncovky patří jednoznačně do pouze jediného konjugač-ního schématu. • Koncovky 2.sg -i a non-pers -/' schématu -i- vypadají shodně, leč liší se svými proso-dickými charakteristikami: 2.sg na sebe dokáže přetáhnout prízvuk, non-pers nikoliv, cf. /'turB-&-ib/ > /tu'ri/ :: /'tuři/ < /'turB-&-i/ 'má, musí'. To ovšem neznamená, že v individuálních formálních paradigmatech vycházejících ze schématu -i- je homonymie vyloučena. Dochází k ní tehdy, když slovesný kmen aktivitě koncovky nepodlehne (ve smyslu 2.4.2 má charakteristiku A, nikoliv B), cf. /'nórA-&-i'°/ > /'nóri/ = /'nóri/ < /'nórA-&-i/ 'chce'. závěr. V předvedených konjugačních schématech se nevyskytuje homonymie. Nejednoznačnost ve schématickém zařazení, o níž jsme mluvili v prvním bodě poznámek, na homonymii nevede, protože vždy jde o koncovku téže sématické interpretace (2.sg nebo l.sg). Fonéma-tická shoda nestačí ke ztotožnění koncovek 2.sg a non-pers schématu -i-, protože, jak jsme předvedli ve druhém bodě poznámek, ony koncovky se liší prosodickými charakteristikami. 3.1.4 Za koncovku se může připojit reflexívní morf -si. Jeho výskyt si vynutí uplatnění zdlouženého alomorfu. Samotný zvratný morf podléhá tronkaci /-si/ > /-s/. Vedle aktuální tronkace však musíme uznat i existenci neslabičného alomorfu /-s/. Neslabičný alomorf se povinně připíná ke koncovkám dvojslabičným (pl, du), slabičný alomorf ke koncovkám jednoslabičným (sg, non-pers). Tato distribuce zajišťuje, že výsledný morfový komplex nemá nikdy víc než dvě slabiky. Koncovky s reflexívním morfem nemusíme předvádět pro všechna schémata, dostatečnou představu dávají následující dvě, jedno s krátkým a jedno s dlouhým vokalickým formantem; ostatní jsou plně analogická. Volím navíc schéma palatalizující a nepalatalizující, aby bylo vidět, že tento rozdíl s volbou zdloužených alomorfu nesouvisí. Schéma -i- s(i) singulár plurál duál 1. osoba -iuo-si -i-mé-s -i-vo-s 2. osoba -ie-si -i-té-s -i-to-s neosoba -i-si Schéma -o- s(i) singulár plurál duál 1. osoba -au-si -o-mé-s -o-vo-s 2. osoba -ai-si -o-té-s -o-to-s neosoba -o-si Poznámky • Rozdíl mezi koncovkami 2.sg -í a non-pers -í schématu -i- vynikne před reflexívním morfem ještě víc. Spočívá totiž nejen v prosodických charakteristikách, cf. /'tikB-&-ib/ > Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 139 /ti'ki/ :: /'tiki/ < /'tikB-&-i/ 'věří', ale též v nahraditeľnosti zdlouženým alomorfem, cf. /'tikB-&-il-&-si/ > /ti'kB-iek-&-si/ > /tľkiesi/ :: /'tikisi/ < /'tiko-ét-i-Ä-si/ 'doufá'. • Tronkace je samostatný morfonologický proces, k němuž dochází až poté, co skončí proces konkatenace, cf. /'tikB-&-iub-&-si/ > /ti'kB-iuo"-&-si/ > /ti'kiuosi/ > /ti'kiuos/ 'doufám', /'ródA-&-o-&-si/ > /'ródosi/ > /'ródos/ 'zdá se'. Není tedy možné, aby morf -s přistoupil k plurálovým koncovkám již tronkovaným: existuje ňkime i ňkim 'věříme', ale jen ťikimés 'doufáme', je tlkite i ňkit 'věříte', ale jen ňkités 'doufáte'. • Pro výklad jevu tronkace je zásadní, že obě varianty, úplná i tronkovaná, v úsu koexistují. Se samostatným alomorfem -s musíme při popisu systému pracovat právě proto, že plurálové ani duálové koncovky se segmentem -si se vůbec nevyskytují; je pouze tikimés 'doufáme', ródotos 'vy dva vypadáte (nějak)'. • K intonaci dlouhých koncovkových slabik se vyjádříme souhrnně v oddíle 3.1.6. 3.1.5 Schématy předvedenými v 3.1.3 spolu s alomorfickými variantami vyloženými v 3.1.4 popíšeme celý inventář ind.praes a ind.praet moderní spisovné litevštiny. Pro panchronní popis, který by logikou svého výkladu chtěl obejmout celý systém doloženého litevského jazyka, což představuje rozpětí téměř pěti set let, potřebujeme ještě schéma athematické konjugace. Označením «schéma 0» dáváme najevo, že koncovky postrádají vokalický formant a sestávají pouze z exponentů. Athematická konjugace se uplatňuje jedině v ind.praes. Schéma 0 singulár plurál duál 1. osoba (-mi ** -mie-) (-me ** -mé-) (-va ** -vo-) 2. osoba (-si «* -sie-) (-te ** -té-) b (-ta ** -to-) neosoba -i Poznámky • Exponenty pl a du známe z předchozích tabulek, exponenty sg jsou zvláštní a nemají nikde jinde v systému litevského jazyka obdoby. Stejně tak bez obdoby je vyjadřování non-pers samostatným morfem. • Koncovka neosoby podléhá tronkaci, cf. /'liekB-&-ti/ > /'liekti/ > /iiekt/ 'zůstává'; v historických textech tronkovaný tvar výrazně převažuje, ba u řady lexikálních jednotek je jediný doložený. • Všechny koncovky začínají souhláskou a při napojování na souhláskovou finálu kmene dochází ke zjednodušování, cf. /'giedA-&-mi'7 > /'giedmi/ > /'giemi/ 'zpívám' (obě varianty jsou textově doloženy), a k disimilaci, cf. /'raudA-&-ti/ > /'rausti/ 'naříká'.1 • Všechny morfy mluvnických osob disponují zdlouženými alomorfy, jež se uplatňují tehdy, když za koncovkou v jediném fonotaktickém slově následuje ještě další morf, príklonka. Morf neosoby tuto vlastnost nemá. V historických textech se zdloužené alomorfy vyskytují nejen před reflexívním morfem si, ale i před jinými, povětšinou před částicemi větného 1 Disimilační -s- v mnoha případech zbytnělo a stalo se součástí koncovek 2.pl a 2.du. Daniel Klein ve své Gramatice (1653: 121) uvádí athematické časování slovesa eitni 'jdu' s tvary eiste, eista, jež nelze vyložit jinak než konkatenací kmene ei- a koncovek -ste, -sta (místo -te, ta). 140 Verbum Liber II postoje, cf. /'esB-&-sib/ > /e'si/ vs. /e'siegu/ < /'esB-&-sieb-gu/ < /'esB-&-sib-&-gu/ (oba tvary - esi 'jsi' i esíegu 'zdaž jsi?1 - dokládá Daukšova Postilla 1599). • Všechny morfy mluvnických osob se vyznačují prosodickým rysem b, tedy schopností přetahovat na sebe prízvuk z předchozí slabiky. Morf neosoby tuto vlastnost nemá. Historická existence. Schéma Oje konstrukt. Lze jím dobře vysvětlit slovesné tvary doložené ve starých textech. Pro málokteré lexikální jednotky však můžeme doložit úplné formální paradigma. Jisté je sloveso 'je' s kmenem es-, cf. esmi, esi, esmě, estě, esvá, está, ěsti. Daniel Klein (1653: 116-128) uvádí navíc úplná paradigmata dúosti 'dává' a eiti 'jde', obě však vykazují nepravidelnosti.2 Theophil Schultz (1673: 53-59) předvádí koncovkové schéma shodné s naším, ne však úplná paradigmata. Celkový přehled doložených slovesných tvarů podává Kazlauskas (1966: 304-316).3 Moderní spisovný jazyk využívá jen několika individuálních tvarů. Jde o neosobuěs-íř 'je, jsou' a o defektní slovesa niěž-ti 'svědí' (ind.praet niei-e-j-o, Inf niei-é-ti) a peřš-ti 'pálí' (IND.praet perš-ě'-j-o, Inf perš-e-ti), z nichž druhé dává přednost alomorfu peřš-i. Postavení tvaru ěsti osvětlíme za chvíli. Defektnost sloves niěž-ti a peřš-ti spočívá v tom, že se vyskytují pouze v neosobě (od infinitivu se přitom liší fonématickou i prosodématickou stavbou kmene). Původně jde o slovesa bez agentu s rekcí datívně-akuzatívní (D: kdo pociťuje; a: kde pociťuje), cf. jám (D) niěžti délnus (a) 'svrbí ho dlaně' (chce se do něčeho - případně do někoho - pustit), mán (D) peřšti gérkle (a) 'pálí mě v krku', což je společné širší sémantické rodině tělesné bolesti, cf. nuô alaús gálvQ (a) skaús (Vf) 'z pití rozbolí hlava'. Nyní dochází k syntakticko-séman-tickému přehodnocení na rekci datívně-nominatívní (D: kdo pociťuje; N: co ten pocit způsobuje), cf. jám (D) niěžti delnai (H) 'svrbí ho dlaně', mán (D) galvä (N) skaúdo (Vf) 'rozbolela mě hlava'. 3.1.6 Náš výkladový aparát se od tradičních liší mimo jiné tím, že pokládá intonaci za vlastnost dlouhé slabiky nezávislou na prízvuku (1/3.2). Vyvstává z toho povinnost každý morf, jenž vytváří dlouhou slabiku, intonačně upřesnit. Pro deklinaci to v příští knize provedeme najednou (III/2.4), pro konjugaci tak budeme činit po částech. Zde se omezíme na koncovky podle schémat V, V a schématu 0, jež nahrazuje tabulku morfosyntaktických exponentů. Schéma 0 singulár plurál duál 1. osoba (mi ** mie'-') (me ** mé'-') (va ** vo'-') 2. osoba (si ** sie7-') (te *» té7-') b (ta «•to'-') neosoba 'i 2 Pro elti jsou to zbytnělé koncovky -ste, -sta zmíněné v předchozí poznámce, dúosti obsahuje athema-tické i thematické tvary a jeho kmen kolísá mezi duo- a duo-d-. 3 Na neúplnost athematických paradigmat důvodně poukazuje Alfred Senn (1966: §548), upozorňuje, že mnohé z «ukázkových» tvarů, jež uvádějí slovníky a historicko-srovnávací mluvnice, v autentických litevských textech vůbec doloženy nejsou. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 141 Schéma V singulár plurál duál 1. osoba (u ** U0-) V ] me «* V j mé'-' V j va «* V1 vo'-' 2. osoba (i «* ie-) V|te «*V|té'-' Vjta «V|to'-' neosoba V Schéma V singulár plurál duál 1. osoba Vu= b V'-'Jme ** V/= jmé - V|,-í va ** V'-'] vo'-' 2. osoba Vi- V'-'jte «*V/=/|té/-/ V'-'|ta -V'='|to'-' neosoba ytzi Popis. Vodorovná čára - vyjadřuje dlouhou slabiku, - upřesňuje intonaci akátovou, ' cir-kumflexovou. Dvojitá šipka *» zaznamenává vztah kontextových alomorfů, svislice ] vyznačuje slabičnou hranici, prosodická charakteristika b vytknutá za závorku se vztahuje k oběma alomorfům. Napojovací vazby u morfů zde už nevyznačujeme, abychom přespříliš neztěžova-li čitelnost zápisu. Výklad. Přestože intonaci zavádíme nezávisle na prízvuku, naše schopnost intonaci ověřit na prízvuku závisí. Přímo můžeme intonační průběh stanovit pouze u těch koncovek, jež pří-zvuk přijímají, tedy u koncovek sg schémat V a V, cf. juokiúosi, juokíesi 'smeje se' (v příslušných osobách), šypsaú, šypsaí 'usmívá se1. Vzhledem k totožnosti morfu pak tuto intonaci postulujeme i v případech, kdy koncovka přízvuk nenese, cf. mókau, mókai 'učí' (stále v příslušných osobách), seduosi, sediesi 'sedá si'. V ostatních koncovkách - jde o non-pers, pl a du schémat V a V a dále o všechny kategorie osoby ve schématu 0 - můžeme na intonaci dlouhých slabik usuzovat jen na základě systémových analogií, a proto je uvádíme v šikmých, morfonologických závorkách, cf. III/2.4.2. Ony systémové analogie spočívají v reinterpretaci diachronních zákonů «hláskového vývoje» do synchronních morfonologických korespondencí. V úvahu přicházejí dva zákony, Leskienův a de Saussurův.4 První říká, že dlouhá akútová (ne však cirkumflexová) slabika se v koncové poloze krátila, druhý říká, že dlouhá akútová na sebe přetáhla přízvuk z předchozí slabiky neakútové (dlouhé cirkůmflexové nebo krátké), pokud se nacházel právě na ní. Leskienův zákon je klíčem k výkladu kontextových alomorfů litevských koncovek, jež se vyskytují jak v konjugaci, tak v deklinaci. Nyní nepříznakové krátké podoby jsou historicky vzato kontextově zkrácené v koncové poloze, kdežto nyní příznakové zdloužené tvary, jež se vyskytují jedině před dalším, příklonkovým morfem, jsou původní dlouhé, které, protože se nenacházely v koncové poloze, nikdy zkráceny nebyly. Jelikož krácení postihovalo jedině 4 De Saussurův zákon se tradičně označuje jako «zákon de Saussurův — Fortunatův», protože oba badatelé vykládali stejný jev ve stejné době nezávisle na sobě. Ferdinand de Saussure se vyjadřuje jedině k litevštině, Filipp Fedorovič Fortunatov pojímá vývojový vztah jako záležitost balto-slovanskou. 142 Verbum Liber II slabiky akútové, musí být jim odpovídající dlouhé, nekoncové alomorfy akútové. Akútová intonace je skutečně doložena u všech koncovkových alomorfů, konjugačních i deklinačních, které přijímají prízvuk. Postulujme ji proto i u koncovek, jež přízvuk nepřijímají. Přízvuk se nedostane na zdloužené exponenty pl a du schémat V a V. Ty jsou však stejné jako ve schématu 0, takže můžeme postupovat analogicky. Právě historické schéma 0 přitom dosvědčuje, že exponenty všech osob a čísel přízvuk přijímají. Jde nicméně o neaktuální jev, nepřístupný přímému fonetickému rozboru. Historické texty dokládají dloužení před príklonkou, někdy dokonce i polohu prízvuku (Daukša: Ka-thechismas 1595, Postilla 1599), ne však povahu slabičné intonace. Zákon de Saussurův je klíčem k výkladu prosodické charakteristiky b. Spočívá v tom, že slabika na sebe přetahuje přízvuk z předchozí slabiky neakútové (kmenová prosodická charakteristika B, cf. 2.4.2). Diachrónni výklad požaduje, aby přetahující slabika sama byla akútová, synchronní rys se projevuje též u slabik neakútových. Podíváme-li se nyní na schéma exponentů, vidíme, že všechny zároveň nesou rys b a zároveň disponují zdlouženými alomorfy. Ony zdloužené alomorfy, u nichž jediných se můžeme ptát na intonaci, musí být akútové z důvodu zákona Leskienova — a zákon de Saussurův nyní tuto intonaci potvrzuje jiným argumentem: schopnost přetahovat na sebe přízvuk vychází z původní akútové intonace a zůstává zachována, i když se slabika - právě v důsledku své akútové intonace - zkrátila a přestala být intonačně rozlišitelná. Negativně pak de Saussurův zákon zdůvodňuje, proč vokalicky dlouhým formantům, jež nikdy přízvuk nenesou, přisuzujeme intonaci cirkumflexovou: kdyby byly akútové, přetahovaly by na sebe kmenový přízvuk stejně, jako to činí exponenty. Zvláštního komentáře si žádají koncovky sg schématu V. Ty jsou cirkumfiexové, a přitom na sebe přetahují přízvuk, cf. /'matB-&-au 7 > /ma'taúV 'vidím'. Zde musíme postulovat, že jazykový systém se dokázal Leskienovu zákonu o krácení koncové akútové slabiky aktivně bránit, a to metatonií, sc. změnou intonace. Koncovky o struktuře /Vu/ a /Vi/ vznikly jako akútové, což dalo původ jejich charakteristice b, leč zároveň je vystavilo krácení. Systém však měl zájem na udržení slabičné dlouhého charakteru konjugačního schématu, a proto krácení předešel metatonií.5 Tyto koncovky jako jediné nemají dva alomorfy a i v nekoncové poloze vykazují změněnou, cirkumflexovou intonaci, cf. /'matB-&-aúl'-&-si/ > /ma'taúsi/ 'vidím se'. 3.2 Derivační okruhy prézentního a préteritního kmene Pojem lexikálně-gramatického okruhu, jejž jsme zavedli v 1/2.6.1 a pro sloveso upřesnili v II/1.3, nám umožňuje spojit do jediné lexikální jednotky to, co by na základě morfosyntak-tického vymezení představovalo několik různých lexikálních jednotek (případně i výrazy, jež lexikální jednotkou vůbec nejsou). Vycházíme tak vstříc jistému povědomí o blízkosti jazykových výrazů. Ono povědomí nemá dostatečný lingvistický fundament, aby se mohlo přímo včlenit do teorie, je však široce sdíleno v kruzích kultivovaných mluvčích, a již proto představuje nezanedbatelnou kulturní hodnotu. Je z ní i praktický užitek, neboť zakládá dobrou síť orientačních bodů v jazykové skutečnosti. Pojmem derivační okruh nyní nově označíme soubor lexikálních jednotek, u nichž se opíráme o povědomí nikoliv lexikální totožnosti, nýbrž příbuznosti. Na příbuznost přitom 5 Naše argumentace je teleologická. K teleologickému postoji se nejen přiznáváme, ale přímo hlásíme jako k nezbytnému předpokladu štrukturalistické práce. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 143 usuzujeme ze slovotvorných prostředků, jež umožňují daný jazykový tvar vysvětlit jako odvozený od jiného. Derivační okruh je uspořádán podle narůstající morfologické složitosti; rozlišujeme kmen výchozí a kmeny odvozené. Za výchozí vezmeme v tomto oddíle první dva členy lemmatického trojkmení prézens - préteritum - infinitiv. 3.2.1 Derivačné nejjednodušší jsou v okruzích prézentního a préteritního kmene tvary ind_ praes a ind.praet. Ty vznikají přímým spojením (konkatenací) kmene a koncovky. Jednotlivá konjugační schémata se uplatňují takto: ind.praes schémata -a-, -ia-, -i-, -o-ind.praet schémata -o-, -é- Vidíme, že v ind.praet se uplatní jedině schémata V a že v schémata V se uplatní jedině v ind.praes. Schéma -o- se může pojit s oběma kmeny a dokáže obsloužit oba Časy, cf, Žin-o iinó-j-o žinó-íi 'ví, zná'. Dodejme, že schéma 0 se uplatňovalo (v hojně doložených památkách) a dosud uplatňuje (ve svých nepatrných reliktech) jedině v ind. praes. Ind.praes a ind.praet jsou mezi všemi modálně-temporálními kategoriemi litevského Vf jediné, které si mohou vybírat z několika konjugačních schémat. Uspořádané dvojici kon-jugaČních schémat obsluhujících (ind.praes, ind.praet) říkáme konjugační (paradigmatický) typ.6 Ne všechny z matematicky možných 8 uspořádaných dvojic se v jazyce skutečně uplatní: žádné sloveso není typu (-i-, -ě-) a podle typu (-ia-, -o-) se Časuje jedině (/iéid--ia/ >) léidzia íéido íéisti 'pustí, dovolí' plus tři slovesa se sufixem v préteritu. Příslušnost slovesné jednotky ke konkrétnímu konjugačnímu typu zásadně závisí na struktuře jejích lem-matických kmenů, a proto konjugační typy soustavně vyložíme až v příští kapitole zároveň s lemmatickým trojkmením. Konkatenací s morfy z dalších skupin - s předklonkou, předponou, reflexívem (cf. 2.3-4) - se konjugační typ už dále nemění. Že stálost paradigmatického typu není samozřejmá, poznáme v okruhu jmenném, kde prefixová modifikace deklinační typ zásadně mění (III/5.1) a reflexívum jej může zcela rozvrátit (III/8.5). 3.2.2 Protože výklad konjugačních typů jsme odložili na později, ilustrujme si různá spojení kmene a konjugačního schématu na slovese, jež se i z jiných důvodů běžnému paradigmatickému zařazení vymyká, na slovese o infinitivu búti 'býť: kmen ěs-/les- 0 singulár plurál duál 1. osoba es-mi es-mě es-vä 2. osoba es-si > esi es-tě b es-ta neosoba ěs-ti ft Jde o paradigmatický typ konjugace. V příští knize zavedeme paradigmatické typy deklinační. Bude-li jasné, že se pohybujeme pouze v okruhu nomen či pouze v okruhu verbvm, budeme hovořit prostě o paradigmatických typech, jinak budeme mluvit o typech konjugačních a deklinačních. 144 Verbum Liber II kmen ěs-llěs- -a- singulár plurál duál 1. osoba es-ú b ěs-a-me ěs-a-va 2. osoba es-i ěs-a-te ěs-a-ta neosoba yrá kmen bún- -a- singulár plurál duál 1. osoba bún ú b bún-a-me bun-a-va 2. osoba bún-] bún-a-te bůn-a-ta neosoba bun-a kmen buv- -a- singulár plurál duál 1. osoba búv-ú búv-a-me búv-a-va 2. osoba búv-i búv-a-te búv-a-ta neosoba buv-a kmen buv- -o- singulár plurál duál 1. osoba buv-aú búv-o-me búv-o-va 2. osoba buv-aí búv-o-te búv-o-ta neosoba búv-o Poznámky • Kmen ěs- se pod přízvukem dlouží na ěs- a jeho dlouhá slabika má intonaci cirkum-flexovou; ta by se rigorosně vzato měla značit /ě7, běžně však {ě}. Toto dloužení je charakteristickým rysem všech prézentních a préteritních kmenů s krátkou slabikou o nositelích /ě/, /ä/ (2.4.4), a jak vidíme při srovnání tabulek 0 a -a-, nezávisí na konjugačním schématu. • Schéma 0 má pouze teoretickou výpovědní hodnotu. Reálně se používá jedině tvaru ěsti. Na dvojicích esmě :: ěsame, estě :: ěsate (obdobně i pro du) si můžeme předvést mechanismus prosodického rysu b : přetažení prízvuku z kmene na koncovku (exponent) je v athematické konjugaci možné právě proto, že tomu nebrání vkladná slabika tvořená thema-tickým vokálem (formantem -a-). • Všechny kmeny mají prosodický rys B: přízvuk spočívá na jejich jediné, a tudíž koncové slabice, jež je neakútová, totiž krátká či cirkumflexová. Ve všech tabulkách vidíme, že koncovky, které mají schopnost na sebe přízvuk z kmene přetáhnout, tak činí. • Tvar vra morfonologicky nijak nesouvisí se zbytkem svého paradigmatu. Nemá smysl jej dělit na segment «kmenový» a «koncovkový», protože vydělitelné části není v celém sy- Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 145 stému litevského jazyka s čím srovnávat; speciálně pak -a z druhé, prízvučné slabiky nemůže být koncovka, protože systémová koncovka -a nikdy prízvuk nenese, ayr- nesouvisí s ničím, co by jen trochu rozumně zakládalo kmenový supletismus.7 • Neexistuje slovesný tvar *ěs-a (je jenom yrá a ěsti), existuje však segment es-a-, kmen -&- formant, z něhož vychází další kmenotvorba, sc. ěs-a-m-a, ěs-a-nt- (cf. Tnfrä). • Předstoupí-li před kmen ěs- stejně jako před tvar vra aktualizační morf (všechny končí na e-), je jeho samohláska pohlcena a jeho slabika zaniká podle vzorců /-e=es-/ > /-es-/, /-e=ľra/ > /-é'ra/. Tento jev označujeme za absorpci, nikoliv kontrakci (2.3.6). Absorpční /-é'ra/, jež vzniklo pohlcením krátké samohlásky dlouhou, je slabičné dlouhé (s nositelem ě) a jeho slabika nikdy nenese prízvuk, cf. térá 'jenom tolik je', něrá 'není', neběrá 'už není'; absorpční /-es-/, jež vzniklo pohlcením krátké samohlásky krátkou, navíc totožnou, je slabičné krátké a dlouží se pod přízvukem jako každé jiné kmenové e, cf. nesú 'nejsem', teběsame 'pořád ještě jsme'. • Kmen ěs- před sebe připouští aktualizační předklonky, ne však předpony. Ty se pojí výlučně s kmeny bún-, búv- a samozřejmě s bäv-, u něhož jsou textové výskyty předpon nej-frekventovanější. Ani zvratný morf si se u kmene ěs- nevyskytuje, lze jej však doložit u kmenů na b-, nejčastěji zároveň s předponou, cf. i-si-búna 'usadí se' (kdo kde), pa-si-búna 'pobývá' (kdo kde), a pokud bez předpony, pak s pomocnou předklonkou be-, cf. mán be-si--búnant... 'zatímco jsem se tam zdržovala...'. sémantika • Kmen buv- je préteritní, všechny ostatní jsou prézentní. Préteritní kmen búv- je všem prézentním společný, stejně jako je jim společný infinitiv báti. • Kmen ěs- vyjadřuje existenci, výskyt někde (esu namiě 'jsem doma'), přiřazení do třídy (esu děstytojas 'jsem vysokoškolský učiteľ), přiřazení vlastnosti (tebesú nelabaípátiki-mas 'pořád jsem nepříliš spolehlivý'), ba obecně zařazení do jakéhokoliv vztahu (mán yrá kěturiasdešimt devynerí mětai 'je mi čtyřicet devět leť). Tvar ěsti se specializuje na čistou existenci, vzorovým příkladem je Diěvas ěsti 'Bůh je' (nemysli si, že není); tvar yrá zastane tento význam též a kromě toho pokrývá všechny další zmíněné. • Kmeny bún- a búv- se navzájem významově neliší. Nevyjadřují obecné vztahové přiřazení, nýbrž pobývání. Proto mohou přijímat předpony, jež upřesňují orientaci, Aktionsart o-noho pobývání, i reflexívní morf, jenž zdůrazňuje jeho intensitu. Rys "pobývání" se s rysem "zařazení do vztahu" může setkat a utkat vlastně v jediném případě, a to když se vztahové zařazení omezí na konstatování výskytu: yrá ir tokiu tmoniú podává skutečnost, že 'jsou i takoví lidé', jako by šlo o vyhledávání různých případů (můžeme si ve své sbírce založit i "takovou" položku), búna ir tokiu žmoniQ tvrdí, že i takoví lidé jsou součástí světa, ve kterém žijeme, že i "takoví" jsou naši bližní, a musíme se s tím nějak vyrovnat. • Všechny kmeny na b- vycházejí z téhož kořene bú-, jejž nejlépe dokládá infinitiv bu--ti. Préteritní búv- vzniklo morfonologickou disociací, již jsme popsali již dříve (1/3.1.3 sub B, II/2.3.1). Prézentní búv- vzniklo vložením -n- do disociovaného búv-, sc. buňv-, čímž se založila nová dlouhá slabika, tentokráte cirkumflexová, jak je pro -n- prosodicky charakteris- 7 Kmen yr- nalezneme v soudobém jazyce jedině v prézentu slovesa ýr-a ir-o ir-ti 'rozpadá se (tkanina), hroutí se (stavba)' a v préteritu slovesa ir-ia ýr-é ir-ti 'vesluje'. Ani jeden z těchto kmenů nemůže vzhledem ke své sémantice supletívné přistupovat k es-u, ěs-a-me. 146 Verbum Liber II tické; prézentní bún- nelze vysvětlit jinak než druhotnou úpravou buv-, jež měla za cíl zviditelnit morf -n-, který se skryl v důsledku kmenového pravidla /VnR/ > /VR7. Kromě toho existuje též alomorf búst- (DLKŽ jej nezaznamenáva, LKZ 1:1213 ano), vzniklý z kořenového bií- přidáním -sir-, kteréžto rozšíření na rozdíl od dříve zmíněného -n- se připojuje jedině k dlouhým slabikám a nemění jejich intonaci (cf. 4.2.2). 3.2.3 Konjugační schéma koncovek Vf, jak jsme je vyložili v oddíle 3.1, je dáno vokalic-kým formantem. Ten sám o sobě tvoří koncovku neosoby, je přímou součástí koncovek pl i du a ve velké míře ovlivňuje i koncovky sg. Formant jsme hned na začátku nazvali formantem konjugačně-paradigmatického zařazení. Jak určuje paradigmatické typy, jsme předvedli v části 3.2.1, V dalších částech tohoto oddílu předvedeme, že a jak ovlivňuje veškerou druhotnou kmenotvorbu, jež vychází z kmenů praes a praet. Především je formant přímou součástí procesuálního predikatívu. Ten se odvozuje od kmene prézentního tak, že se na něj přes vokalický formant napojí slabika -ma. Srovnejme: V = -a- Vf ďirb-a 'pracuje' -» Praed dirb-a-ma 'pracuje se', "probíhají práce"; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -* Praed láuk-ia-ma 'čeká se', "žije se v očekávání"; V - -i- Vf tyl-i 'mlčí' -* Praed tyl4-ma 'mlčí se', "trvá mlčení"; V — -o- Vf säk-o 'říká' -» Praed säk-o-ma 'říkají', "stává se, že někdo řekne"; V = -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. Pokud se mezi kmen a koncovku vkládá pomocný konsonant bránící kontaktu dvou samohlásek, je tento konsonant zahrnut i do kmene predikatívu, kde stojí před konjugacním formantem, cf. dúo- -* Vf dúo-d-a 'dává' -» Praed dúo-d-a-ma 'dává se1, eľ- -» Vf el-n-a 'jde1 -* Praed el-n-a-ma 'jde se', vaziúo- -* VF vaziúo-j-a 'jede' -* Praed vaziúo-j-a-ma 'jede se'. Morf -ma nikdy nenese prízvuk. Prízvuk PRAED spočívá na stejném místě jako ve výchozím tvaru non-pers ind.praes, tedy bud' na vlastním kmeni, cf. Vf ap-veřk-ia 'oplakává' -* Praed ap-veřk-ia-ma 'oplakává se', nebo na prefixovém úseku, cf. Vf né-kalb-a 'nemluví', nú-neš-a 'odnáší' -* Praed ně-kalb-a-ma 'nemluví se', nú-neš-a-ma 'odnáší se'. Krátká slabika vlastního kmene s nositeli /e7, /ä/ se pod přízvukem dlouží stejně jako v ind.praes, cf. Vf dě-d-a 'klade', käl-a 'kuje' -* Praed de-d-a-ma 'klade se', käl-a-ma 'kuje se'; v úseku prefixovém k dloužení nedochází, cf. Vf pá-de-d-a 'pokládá', ně-kal-a 'nekuje' PRAED pa-de-d-a-ma, ně-kal-a-ma (2.4.4), Kromě aktualizačních předklonek a předpony může predikatív obsahovat i zvratný morf si. Ten se klade zezadu, začíná-li fonotaktické slovo úsekem vlastního kmene, a zepředu, vyskytuje-Ii se předklonka či aktuální předpona, cf. Vf juôk-ia-si, ne-si-juôk-ia 'směje se, nesměje se' -* Praed juôk-ia-ma-si, ne-si-juôk-ia-ma "dochází, nedochází ke smíchu". Morfosyntaktické postavení predikatívu v lexikálně-gramatickémokruhu VERBVMjsme objasnili v 1, kapitole této II. knihy, jeho tektogramatické postavení v celkové struktuře větného významu popíšeme až v navazujícím svazku. Pro rovinu morfématickou zdůrazněme, že predikatív, který zde popisujeme, odvozovaný sufíxem -ma od kmene prézentního, nese vidové séma proc(esuálnost). Dodejme, že predikatív perfektívní se neodvozuje od kmene préteritního, nýbrž infinitívního. Odvozování procesuálního predikatívu j sme důsledně popisovali jako derivaci vycházející od tvaru non-pers ind.praes. Vzhledem k roli, kterou přitom hraje formant konjugačně- Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 147 paradigmatického zařazení, vyvstává otázka, co se slovesy, jež onen formant nemají. Jde jednak o yrallěsti 'je', jednak o defektní niěi-ti 'svědí' a peřš-ti 'pálí'. V prvním případě disponujeme thematickými tvary Vf jako ěs-a-me, ěs-a-te a Praed se odvozuje od nich, cf. ěs--a-ma "dochází k výskytu". Ve druhém případě uvažme, že s ohledem na lexikální význam oněch defektních athematických sloves není predikatívu, prostředku odosobnělého, deagentív-ního podání děje, vůbec zapotřebí. Pokud by už taková potřeba nevyhnutelně vyvstala, muselo by se defektní sloveso přiřadit k některému ze schémat s vokalickým formantem (LKŽ dokládá, že existují alomorfy niěi-a, peřš-i) a predikatív by se odvodil od nich. Bez vokalického konjugačního formantu procesuálni predikatív odvodit nelze. Dobře to vidíme v ne j starších textech, kde se bez formantu dá časovat Vf (athematická konjugace), leč Praed se tvoří s formantem (thematicky). Daukša běžně používá dúomi, dúost 'dávám, dává', leč tvrdí-li, že není každému dáno, píše důsledně dúod-a-ma. 3.2.4 Do derivačního okruhu prézentního kmene dále patří deagentívní participium P2 o vidovém upřesnění proc. Jeho kmen se druhotně odvozuje od lemmatického kmene prézentního zcela analogicky k procesuálnímu predikatívu, tedy sřetězením kmene prézentního -&- případným přidáním epenthetického konsonantu (-d-, -n-, -j-) -&- povinným uplatněním vokalického formantu konjugačně-paradigmatického -&- kmenotvorným formantem -m. Na takto poskládaný druhotný kmen se napojují koncovky konkrétních paradigmatických typů deklinač-ních. V následující III. knize je popíšeme jako typy P a IV\ jež právě v tomto pořadí představují masc a fem, jazykem historicko-srovnávací jazykovědy jde o litevské realizace indo-evropských o-kmenů a a-kmenů. Zatím je zastoupíme koncovkou N.sg masc -as. Srovnejme: V = -a- Vf ďirb-a 'pracuje' -* P2 proc dirb-a-m-as "na kterém se pracuje"; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -* P2 proc láuk-ia-m-as "který se očekává"; V = -i- Vf tyl-i 'mlčí' * P2 proč tyl-i-m-as "o kterém se mlčí"; V = -o- Vf sák-o 'říká' -» P2 proč säk-o-m-as "o kterém se říká"; V = -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. Uvedené příklady se od předchozích, predikatívních, liší pouze tím, že místo jediného segmentu -ma uvádíme dvojí segment -m-as. O epenthetických konsonantech jsme mluvili výše: pro participium i predikatív se užívají naprosto stejně, cf. dúo- -* Vf dúo-d-a 'dává' -* Praed dúo-d-a-ma 'dává se' et P2 dúo-d-a-m-as '(po)dávaný', et- -* Vf ei-n-a 'jde' -» Praed eí-n-a-ma 'jde se' et P2 el-n-a--m-as 'schůdný', vaiiúo- -* Vf vaziúo-j-a 'jede' -» Praed valiúo-j-a-ma 'jede se' et P2 va-ziúo-j-a-m-as 'sjízdný'. Na druhotný kmen procesuálního deagentívního participia lze přenést všechny proso-dické charakteristiky, jež jsme zatím uvedli pro druhotný kmen procesuálního predikatívu. Přímo platí to, že krátké slabiky vlastního kmene s nositeli /&, /ä/ se pod přízvukem dlouží stejně jako v ind.praes, cf. Vf de-d-a 'klade', käl-a 'kuje' -» P2 dě-d-a-m-as, kál-a-m-as, v úseku prefixovém však k dloužení nedochází, cf. Vfpá-de-d-a 'pokládá', ně-kal-a 'nekuje' -» Praed pá-de-d-a-m-as, ně-kal-a-m-as. Per analógiám pak platí, že v úseku mimo segment -m-as spočívá přízvuk na stejném místě jako ve výchozím tvaru non-pers ind.praes, tedy bud' na vlastním kmeni, cf. Vf ap-veřk-ia 'oplakává' -* P2 ap-veřk-ia-m-as 'oplakávaný', nebo na prefixovém úseku, cf. Vf ně-kalb-a 'nemluví', nú-neš-a 'odnáší' -* P2 ně--kalb-a-m-as "o kterém se nemluví", nú-neš-a-mas 'odnášený'. 148 Verbum Liber II Zásadní prosodický rozdíl oproti Praed tkví v tom, že vlastní kmen P2 je schopen dvojí exocentrické akce, nejen vůči prefixovému úseku, ale též vůči jmenné koncovce. Ta přitom nabízený přízvuk může, ale také nemusí přijmout. Dobře to doložíme na koncovkách N.sg masc -as vs. fem -a, z nichž první přízvuk nepřijímá, druhá však ano, cf. Vf gir-ia 'chválí' -» P2 /'gir-ia-m=t-&-as/ > /'giriamas/ = {giriamas} vs. /'gir-ia-m=t-&-a/ > /giria'ma/ = {giriamä}. Ne každé participium však takovouto exocentrickou akci vyvíjí. Pokud tak nečiní, všechny koncovky jsou bez prízvuku, cf. Vf íešk-o 'hledá' -» P2 íeškomas, íeškoma 'hledaný, hledaná'; v tomto případě nelze výrazově rozlišit N.sg fem od Praed íeškoma 'hledá se', "probíhá pátrání". Vyvíjí-li (vlastní) kmen exocentrickou akci vůči koncovce, vyvíjí ji i vůči prefixovému úseku. Pokud v takovém případě koncovka přízvuk nepřijme, ten se přesune dopředu, cf. Vf pá-gir-ia 'pochválí' -» P2 /pa-&-'»=gir-ia-m=t-&-as/ > /'pagiriamas/ = {pagiriamas} vs. /pa-&-'egir-ia-m=t-&-a/ > /pagiria'ma/ = {pagiriamä}. Soustavný výklad těchto jevů podáme v III/8.2.1. Druhý, ne však podružný rozdíl mezi procesuálním P2 a praed spočívá v postavení zvratného morfu si. Zatímco predikatív jej snadno přijímá na obou možných místech, čili jak na samém konci fonotaktického slova, tak před úsekem vlastního kmene, není systém (sic!) litevského jazyka připraven stabilně řešit interferenci reflexívního morfu a deklinačních koncovek, a úsus se proto koncové poloze vyhýbá. To se projevuje jak resignací na zvratnost, tak použitím předklonky či předpony, pro něž jinak není zvláštní důvod, cf. M/8.5.4. Bez vokalického formantu procesuálni deagentívní participium odvodit nelze. Pro sloveso yrállěsti máme ěs-a-m-as 'přítomný', "charakteristický tím, že se - ať již on sám někde, nebo v něm něco jiného - vyskytuje" podle ěs-a-me, pro další slovesa se pak v historické konjugaci athematické vždy vycházelo od thematických alomorfů. Indoevropeisticky poučený čtenář se jistě již delší dobu trápí otázkou, proč v částech 3.2.3-4 obracíme tradiční pohled a proč jsme dosud neřekli, že predikatív na -ma je druhotným tvarem participia na -mas, pozůstatkem neutra, jež jinak jako samostatný jmenný rod zaniklo. Ano, litevský morf -ma lze diachrónne interpretovat jako IE thematický vokál /Ô7 napojený na kmenotvorné rozšíření l-m-l, čímž vznikne paralelismus masc /-m-ós/ /-m-o/ neut, cf. lit. něša-m-as :: něša-m-a, řec. 0epó-^e v-oq :: al-u-nt 'vyživují' -» */al-m-ó-m/ > al-m-u-m 'životodárné'.8 Podání zde zvolené zdůrazňuje synchronní nekompatibilitu srovnávaných kategorií: predikatív je morfosyntakticky rovnocenný Vf, participium je morfosyntakticky odlišné; predikatív je invariantní, participium je schopné kongruence. 3.2.5 Vedle deagentívního participia P2 se od kmene prézentního odvozuje též agentívní participium pi. I ono nese sématický rys proc. Druhotnou kmenotvorbu procesuálnflio Pl * Není nutné složitě vysvětlovat ztrátu nosového segmentu v koncovce litevského neutra. Mnohem jednodušší je předpokládat, že takový segment tam nikdy nebyl. Ze to je konsistentní s celkovým pohledem na vývoj IE deklinace, objasňuje Hoskovec (1998:9.3.1; 2002:3.1.3). Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 149 musíme popsat ve dvou podobách, jež spolu úzce souvisí. Obé zapracovávají vokalický formant konjugačně-paradigmatický, obě spolu s ním vytvářejí dlouhou slabiku. Vokalický dlouhý konjugační formant se v důsledku této slabičné délky mění. Druhotná kmenotvorba vychází z kmene prézentního, napojuje na něj - přes případný epenthetický konsonant - vokalický formant konjugačně-paradigmatický a k takto vzniklému morfověrnu komplexu, formálně totožnému s tvarem neosoby ind.praes, se přidává segment -nt-, jenž s vokalickým formantem vytváří dlouhou slabiku. To je první podoba: participiální kmen, který může (la) syntakticky fungovat tak, jak je, tedy holý, a (lb) přibírat koncovky z deklinaČního inventáře. Druhá podoba vznikne tak, že se v koncové slabice holého kmene nahradí posloupnost /-Vnt/ dlouhým vokálem V, timbrově shodným s původním V. Tak vznikne zakončení, které může syntakticky fungovat (2a) samo o sobě, (2b) rozšířeno o segment -s. Obě varianty podoby (2) pokládáme za kondensovaná zakončení, u nichž nelze vydělit samostatný morf kmenový a koncovkový, jež však svým vokalismem úzkostlivě uchovávají podobu příslušného kmene. V = -a- VF dirb-a 'pracuje' -* Pl proč ďirb-ant, dirb-a(s) 'pracující'; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -* Pl proč láuk-iant, láuk-ia(s) 'očekávající'; V = -i- Vf tyl-i 'mlčí' -* Pl proč tyl-int, tyl-i(s) 'mlčící'; V = -o- Vf säk-o 'říká' -* Pl proč säk-ant, säk-a(s) 'říkající'; V — -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. V podobě (1) vytváří segment -nt- s krátkým konjugacně-paradigmatickým formantem V dlouhou slabiku o dvojhláskovém vrcholu /Vn/. Místo dlouhého formantu V = -o-, jediného použitelného, vstupuje do smíšené dvojhlásky timbrově nejbližší krátká samohláska /ä/, přičemž posloupnost /-ant/ = {-ant} nahrazují v podobě (2) zakončení /-ä/ a /-äs/, zapisovaná {-**}> {-4s}. Bez vokalického formantu procesuálni Pl odvodit nelze. Pro sloveso yrállěsti máme ěs-ant, ěs-a(s) 'jsoucí', podle ěs-a-me, cf. ěs-a-ma, pro další slovesa se pak v historické konjugaci athematické vždy vycházelo od thematických alomorfů.9 Z okrajových soudobých athematických sloves dokládá LKŽ pro niěž-ti A.pl fem nieiančias < /niež-a-nt-ias/ ausis (VIII:791), pro peřš-ti pak ausis perŠinčias < /perš-i-nt-ias/ (IX:854). Základní sémantickou charakteristiku těchto participií jsme podali v 1.3.3 a 1.4.8, jejich morfosyntaktický potenciál podrobněji rozebereme v III/8.1. Zatím jen poznamenejme, že holý kmen podoby (1) slouží jako přechodník spojující predikace o různých podmětech, kdežto obdařen deklinačními koncovkami, chová se atributívně. Podoba (2) vytváří zvláštní predikáty, a to (a) inkongruentně i v kongruenci s N.pl masc, (b) v kongruenci s N.sg masc; zato pro vyjádření kongruence s fem se používá tvarů o podobě (lb). 9 Na tom nic nemění oblíbené indoevropské archaismy saňt- 'jsoucí' a eňt-, ějant- 'jdoucí', doložené v nejstarších litevských textech. Participium s-a-nt- má jistě jiný kmenový stupeň, leč stále stejný thematický vokál -a-, který spojuje kmen s- s kmenotvorným rozšířením -nt-, jako je tomu v dnešním (i tehdejším) ěs-a-nt-. Rovněž participium ějant- má mezi kmenem ei- a rozšířením -nt thematický vokál -a-, shodně s dnešním ei-n-a-nt-. Podobu eňt-, doloženou v některých pádech jako druhotvar k ějant-, cf. A.sg masc eňt[ vedle ějanti, vykládá indoevropeistika z */i-ent-/, kde /i-/ je slabý stupeň kmene /ei-/ a /-ent-/ kmenotvorné rozšíření -nt-, jemuž předchází thematický vokál l-t-l, alternativa thematického vokálu /-ä-/ (cf. Zinkevičius 1987:226). Na tom je zvláštní vlastně jenom vokalický timbre, jejž jinak v tomto kontextu litevština nikde nemá. Nabízím proto k úvaze, zda se na eňt-nedívat spíše jako na výsledek synkopy v kmenu ějant-. 150 Verbum Liber ii Vedle zjevného rozdílu fonématického se podoby (1) a (2) liší i v prosodických charakteristikách. V případě (1), kdy můžeme jasně oddělit druhotný kmen Pl od koncovky, spočívá prízvuk vždy na kmeni, a to na stejné slabice jako ve výchozím tvaru non-pers Vf (konjugační formant přízvuk nikdy nenese), cf. něš-a 'nese' -»něŠ-ant-is 'nesoucí', at-neš-a 'přináší' -+ át-neš-ant-is 'přinášející'. V případě (2) se přízvuk může přesunout na konden-sované zakončení, ať již v kmeni VF spočíval na úseku vlastního kmene, či prefixovém, cf. Vf něš-a, ät-neš-a -* Pl neš-q(s), at-neš-4(s). Kdy k přesunutí prízvuku na zakončení dojde, záleží na celkové struktuře prézentního kmene, cf. II/4.4.3.3, IH/8.1.4. Spisovná norma se v tomto ohledu přizpůsobuje úsu. Původně se striktně držela pravidla, že na specifické zakončení Pl se přízvuk přesouvá právě tehdy, když se ve Vf přesouvá na prefixový úsek. Psali jsme výše ďirbas, kláusias, tylis, rášgs, protože je ne-ďirba, pa-kláusia, nu-tyli su-rášo. Tak to vyžaduje stará, Búgova norma. Úsus zřejmě již dávno - i když o něm na rozdíl od normy nemáme třeba pro první polovinu xx století spolehlivá svědectví a musíme se opírat hlavně o texty kárající nedodržování normy - kladl přízvuk na specifické zakončení v míře mnohem hojnější. V dalších formulacích spisovné normy vidíme narůstající ústupky: přízvuk se na specifické zakončení přesouvá u všech sloves s formantem V bez slabičného kmenotvor-ného sufixu, cf. dirbás, klausiás, tylis, ba připouští se už i rašäs (DLKG: §959). Ke způsobům zapojení zvratného morfu si se vyjádříme v 111/8.5.2,5. 3.2.6 Okrajovým derivátem prézentního kmene je tvar zvaný optatív. V úvodním přehledu způsobů a časů Vf, podaném v oddíle 1.2, jsme jej vůbec neuváděli. Dokud nebudeme mít k dispozici důkladnější rozbor jeho textových výskytů, budeme jej v systému moderní spisovné litevštiny řadit jako variantu imperatívu s příznaky "vznešený" a "starobylý".10 Označení optatív ponecháváme s ohledem na jistou indoevropeistickou tradici. Diachrónni výklad jeho tvarů podává Hoskovec (2001:4.2.5; cf. Kazlauskas 1968:381), v synchronním pohledu popíšeme optatív tak, že v neosobě ind.PRAES nahradíme konjugační formant dvojhláskou /ie/ pro V a /ai/ pro V, zároveň přidávajíce před kmen morf te-, cf. V = -a- Vf dirb-a 'pracuje' -*■ opt te-dirb-iě ' ať pracuje '; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -* opt te-lauk-iě ' ať očekává '; v = -i- Vf tyl-i 'mlčí' -* opt te-tyl-iě ' ať mlčí '; v - -o- Vf säk-o 'říká' -* opt te-säk-ai ' ať řekne'; v = -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. Ke slovesu yrállěsti zní optatív te-es-iě (po synkopě tesiě), což odpovídá schématu -a- nikoliv podle neosoby, ale podle tvarů pl; často se užívá i te-bún-iě od varianty bún-a. Zakončení /-ie/ nese přízvuk u všech sloves, jejichž kmen neobsahuje slabičný sufix, cf. te--aug-iě ' ať roste ' vs. te-gyv-ěn-ie ' ať žije ' (kdo kde jak); zakončení /-ai/ nenese přízvuk nikdy. Není-li přízvuk na zakončení, spočívá na stejné slabice jako v non-pers ind_ praes; na morf te- se přízvuk nepřesouvá. Zvratný morf se klade důsledně za te-, cf. te-si--ryzt-iě ' ať se rozhodnou ', stejně jako morf záporový, cf. te-ne-dár-ai ' ať nedělají '. 1(1 Podíváme-Ii se třeba, jak ve xx století podávají moderní litevské biblické překlady modlitbu Páně (Mt 6,9-13; L 11,2-4), nalézáme právě optatívy teesiěšveňtas Távo vařdas, teateiniě Tavo karalystě. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 151 Úsus a sémantika. Optatívu se užívá jedině v neosobě. Předpokládá se přitom, že predikát má podmět. Nemusí být vyjádřen, musí však být textově přítomen, cf. tebuniě, kaip tu nóri ' ať je tedy po tvém ' (z textu víme, co má tak být), tesiiinai ' ať dělá, jak rozumí ' (z textu víme, kdo má dělat). Samotný morf te- přitom dokáže obsah optatívu, totiž přání, často i svolení, aby nastal děj daného slovesa, vyjádřit sám o sobe již ve spojení s neosobou [ND.praes, cf. teateína ' ať přijde '. V tomto případě se te- může pojit i s jinými větnými členy, a tím obměňovat větnou perspektívu, cf. te jis päts ateína ' ať přijde on sám ' (a neposílá za sebe jiného) vs. fís päts teateína 4 on sám ať přijde ' (ne abych já chodil za ním). Litevská ortografie píše te- se slovesem dohromady, jinak zvlášť. Morf te- je sám o sobě neprízvučný, kmen ind.praes však na něj svůj přízvuk může přesunout podle obecných pravidel pro přesouvání prízvuku na prefixový úsek (2.4.3, 4.4.3.4), cf. tě-supa 1 ať obaluje ' = ně-supa, te-sí~supa ' ať se teple obléká ' = ne-si-supa. Ze srovnání s optatívním tvarem te-supiě nelze usuzovat na změny proso-dického chování morfu te-, vše se vysvětlí chováním kmene: pokud kmen svůj přízvuk vůbec nabízí, nabízí jej nejprve dozadu, optatívnímu zakončení, a protože to nabídku vždy přijímá, dopředu, na morf te- se přízvuk už nedostane. Dodejme, že kmeny, které mají optatívní zakončení -ai, svůj přízvuk nikdy nikam nenabízejí. Neprízvučný morf te- má k sobě prízvučný protějšek tegů, případně tegul, cf. Tegul saulě Lietuvoj / Tamsumas prašalina I Ir šviesa, ir tiesa I Müs zingsnius telydi ' Nechť slunce na Litvě zažene temnoty / A světlo a pravda nechť provázejí naše kroky ' (z národní hymny). Indikatívni konstrukci lze použít i pro predikaci bez podmetu, cf. telyja ' ať prší ', tegú aušta ' kéž už svítá '. Existuje i varianta užívající místo ind.praes tvarů fut, jak dokládá třeba básnířka Saloméja Néris (1904-1945) ve verších Te sugers (fut) jq země, te gimtoji saugos (fut) tQ srovele kraujo ' nechť ji vypije zem, nechť rodná prsť v svou ochranu pojme ten potok krve '. Aldona Paulauskiené (1994: 313-314) popisuje, jak litevské normativní gramatiky konstrukci s fut dlouho odmítaly coby «slavismus», přestože se dá najít už v nej-starších památkách a v dialektologických sběrech, stejně jako u klasiků moderní litevské literatúry; DLKG (§871) ji zmiňuje coby rovnocennou obdobu konstrukce s prézentem. Uvážíme-li všechny uvedené morfosyntaktické souvislosti, vidíme, že optatív je pouze jednou z položek inventáře slovesných tvarů, jež vyjadřují «prani», «prikaz», «svoleni» a k nimž existují tradiční lingvistické koncepty «optativ», «imperativ», «permisiv». Zde vyzdvihujeme optatív nejako kategorii, ale jako derivační zvláštnost formální morfologie, jež se vyznačuje nápadným zakončením spolu s předklonkou te-; je provázen stilovou hodnotou "vznešený", "starobylý" a syntaktickou podmínkou textové přítomnosti podmetu. Zajímávaje otázka, zda «přací» morf te- lze ztotožnit s aktualizační předklonkou te-. Ta vyjadřuje malou míru platnosti slovesného děje, cf. Geidžiamoji nuosaka teturi tre-Čaji asmeni 'Optatív má jen třetí osobu' (Ambraška & Ziugžda 1937:104). i tento morf se váže na sloveso, okrajově pak i na jmennou složku predikace (explicitní syntaktický status podáme až v dalším svazku), cf. brólis bůvo dvejaís mětais užjq tevy-rěsnis 'bratr byl jen o dva roky starší než ona' (LKŽ XV: 1047), snáší se však se všemi slovesnými osobami i časy, cf. ttek těmaliau (ind.praet). tíek teválgysiu (fut) v 'tolik jenom jsem namlel, tolik jenom budu jíst' (není každý den posvícení). Z hlediska formálního není mezi pracím a aktualizačním morfém rozdíl: oba se napojují jakopredklonky na vlastní kmen, oba přijímají přízvuk, pokud jej kmen přesouvá dopředu. Z hlediska větného významu samozřejmě je rozdíl, jestli větu tQ žodifis tepri-simena budeme interpretovat "jen na toto slovo si vzpomene" nebo "jen ať si na toto slovo vzpomene". Přesto snad můžeme uznat, že spisovná litevština systematizovala do dvou speciálních vztahů něco, co v mnohoútvarovém celku národního jazyka před- 152 Verbum Liber II stavuje jedno obsahové kontinuum: malá míra děje může být postavena do protikladu k míře obvyklé, čímž vynikne nedostatečnost, ale též k absenci děje vůbec, čímž vynikne uskutečnění, cf. " jen přijď " {nemusíš nic dělat, stačí, když prostě přijdeš) vs. " jen přijď " (uvidíš, co se stane, když se opovážíš přijít). Důraz na uskutečnění děje lze interpretovat jako přípustku i jako výzvu, aniž je nutné - ba často vůbec jen možné - mezi přípustkou a výzvou přísně rozlišovat. Derivační potenciál. Charakteristické morfy /-ie/ a /-ai/ vykládáme diachrónne jako proměny konjugačních formantů v systému litevském, nikoliv jako zakonservované indoevropské archaismy. Historicky můžeme doložit, že speciálně morf /-ai/ posloužil jako nový, modálně příznakový formant při tvoření širšího paradigmatu, zahrnujícího osoby 2.sg, l.pl a 2.pl. Předklonky ie- se u gramatických osob neužívalo. Ve 2.sg sloužilo samotné optatívní /-ai/, jež se od koncovky ind.praes /-ai*/ lišilo prosodickou charakteristikou, cf. ' říkáš ' sak--aí:: säk-ai ' ať řekneš '. V dalších osobách potkáváme tvary säk-ai-me, säk-ai-te ' ať řekneme, ať řeknete ', odvozované tak, že se za optatívní morf /-ai/ napojily morfosyntak-tické exponenty /-me/, /-te/. (Nemám doklady na duál, nicméně z logiky systému vycházejí jednoznačně podoby säk-ai-va,,säk-ai-ta ' ať my dva řekneme, ať vy dva řeknete '.) Distribuce koncovkových segmentuje analogická ke schématům V a V (místo formantu konjugač-ně-paradigmatického zde slouží vokalický segment /ai/ coby nositel optatívní «modality»), zvláštní distribuce kongruenčních exponentů, kdy 2.sg nenese žádný příznak, je zcela analogická ke struktuře imperativu, již rozebereme v 3.5.3. Ve 2.sg nelze uvažovat o splynutí /-ai-&-i 7 do jediné slabiky, protože to by sice fo-nématicky mohlo dát jednoslabičné /-ai/, leč uchovala by se prosodická charakteristika b, takže by celá koncovka vypadala /-aiV, nikoliv /-ai/. Uchovávání prosodické charakteristiky jasně dokládají schémata V, kde máme /-o-&-ib/ > /-ať/, /-é-&-ť/ > /-eť/, cf. 3.1.2. Derivačního potenciálu formantu /-ai/ si jsou dobře vědomy první učebnice moderní litevšti-ny, jež pokládají za důležité uvedené tvary zmínit jako další možnosti v systému rozkazovacího způsobu, cf. Jablonskis (1922:§109), Senn (1929:198). 3.2.7 Všechny dosud probírané druhotné deriváty vycházely z lemmatického kmene prézent-ního a braly ohled na vokalickou hodnotu konjugačně-paradigmatického formantu. Pro V = -é- jsme vždy uváděli «neuplatní se, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézent-ním». Nutno dodat, že formant -é- se přímo neuplatní ani u derivátů, jež vycházejí z kmene prčtcritního, s nímž jediným se pojí. Nicméně i druhotné deriváty préteritního kmene hledí ke konjugačně paradigmatickému typu, leč jiným způsobem, než jaký jsme dosud znali. Především se od préteritního kmene odvozuje agentívní participium Pl se sématickým rysem PERF(ektivita).11 Přímo ke kmeni se (přes případný epenthetický konsonant -j-)n připojuje 11 Připomeňme, že dvoučlennou kategorii Pl s vnitřním dělením na vidy proč :: perf lze rozšířit do čtyřčlenné škály Pl o modálně nevýrazných časech praes, praet, fut, freq, přičemž praes = proč, praet = perf, cf. 1.4.7. 12 Epenthetických konsonantů -n- a -d- se užívá pouze v kmenu prézentním. Konsonantická zakončení vycházející z morfonologických rozkladů dl > /i-j/, lul > lu-vl, (/uo/ >)/au/ > /a-v/ považujeme za součást préteritního kmene. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 153 buď (1) kmenotvorrrý sufix o podobě -us- či -i-us-, nebo místo něho (2) komplexní zakončení o podobách -e a -es. Participiální kmen utvořený cestou (1) může (la) syntakticky fungovat tak, jak je, tedy holý, nebo (lb) přibírat koncovky z deklinačního inventáře. V případě (la) slouží participium jako přechodník spojující predikace o různých podmětech, v případě (lb), obdařeno deklinačními koncovkami, chová se atributívně. Komplexní zakončení vystupují v řadě syntaktických rolí (cf. III/8.1), vyjadřujíce tvarem -z nepřítomnost kongruence i kongruenci v masc.pl, tvarem -es pak kongruenci v masc.sg. Oba typy morfů jsou slabičné samy o sobě a nevyužívají vokalického formantu konjugačně-paradigmatického, cf. V - -o- Vf ďirb-o 'pracoval' -* Pl perf ďirb-us, ďirb-e_(s) "který odvedl práci"; V = -é- Vf láuk-ě 'čekal' -» Pl perf lduk-us, láuk-e(s) "který zažil čekání"; V = -o- Vf tyle-j-o 'mlčel' Pl perf tyle-j-us, tyle-j-e_(s) "který smlčel"; V = -é- Vf sak-ě 'říkal' ■* Pl perf säk-ius, säk-e_(s) "který řekl". Kmenotvorný sufix i komplexní zakončení začínají samohláskou a předpokládají, že předchozí kmen končí souhláskové. Zakončení kmenovou finálu vždy slabě palatalizuje, sufix má podobu nepalatalizujícflio -us- a silně palatalizujícího -ius-, cf. /'mět-&-us/ > /'mětus/ = [Fm'ětus], /'mět-&-ěs/ > /'mětěs/ = ['m'ěťěs] "který hodil" vs. /'mat-&-ius/ > /'mäčius/ s ['mäČ'us], /'mat-&-ěs/ > /rmätes/ s [m'aťes) "který viděl". Perfektívní participium Pl má ve všech svých tvarech, nesklonných i skloňovaných, prízvuk na morfech odpovídajících vlastní části výchozího kmene Vf, k přesunu na koncovky, zakončení, ale ani na prefixový úsek nedochází, cf. Vf iš-met-ě -» Pl iš-mět-us, iš-met-^s "který vyhodil", Vf ap-veřk-é 'oplakával' -* Pl ap-veřk-us, ap-veřk-^s "který oplakával", Vf nu-tylě-j-o -» Pl nu-tyle-j-us, nu-tylé-j-es "který zamlčel", Vf pa-pa-sak-o-j-o -»pa-pä--sak-o-j-us, pa-pä-sak-o-j-gs "který povyprávěl".13 Vidíme, že krátká slabika vlastních kmenových morfů s nositeli /ě7, /a7 se v Pl perf pod přízvukem dlouží stejně jako v ind.praet. Zbývá objasnit, kdy se uplatňuje morf -us- a kdy -í-ms-. Záleží jedině na paradigma-tickém typu slovesa. Silně palatalizující morf -i-us- přibírají právě slovesa typu {-o-, -é-), pro něž je příznačný infinitiv na -y-ti, morf -us- pak všechna ostatní. Na rozdíl od procesuál-ního participia, odvozovaného od kmene prézentního, se u participia perfektívního nehledí k vokalismu konjugačního formantu, který se pojí s jediným kmenem, nýbrž ke konjugaČní-mu typu, který charakterizuje celé lemmatické trojkmení. Zakončení -qs a -e, -es jsou dokonale symetrická, cf. (räš-g, räš-gs :: räš-e, räŠ--es) = (rôš-o :: ráš-ě). Příslušné morfy jsou sice strukturně homologické, ne však derivačné analogické. Zatímco tvary räš-o a räš-q(s) lze propojit panchronním derivač-nímvztahem {räš-o} = /'räš-o/ < /'räš-&-o/ ->/'räš-&-o-nt(s)/ > /'räjä-änt(s)/ > /'räjš-aN(s)/ > /'rä|š-ä(s)/ = {räša(s)}, tvary räš-é a räš-e(s) takto propojit nelze, protože vokalismus -e(s) nevzniká setkáním konjugačního formantu -é- se segmentem -nt- v jediné slabice. Do derivačního okruhu préteritního kmene dále patří substantiua uerbälia, všechna nômina äctiônis a mnohá nômina agentis. Jejich formální morfologii podrobně popisujeme v III/8.4, zde se pouze zmíníme o jim příslušné kmenotvorbě. Nômen äctiônis označuje jak slovesný Slabika /'pä-/ nesoucí prízvuk je předponou deaktualizovanou - na rozdíl od aktuální předpony /pä-/, jež přízvuk nenese - a jako taková je součástí vlastního kmene, cf. 2.3.5, 2.4.0. 154 Verbum Liber II dej, tak jeho výsledek, cf. sprénd-ě tygti 'řešil rovnici' -* lygties sprend-im-as 'řešení rovnice', kde sprendimas 'řešení' označuje jednak hledání čísel vyhovujících zadanému vztahu, jednak nalezená čísla. Tvoří se sufixem -im- nebo -im-, jenž se připojuje přímo ke kmeni préteritnímu. Volba mezi sufixovými alomorfy se děje podle stejných zásad jako v případě -us- a -i-us-. Morf -im- přibírají právě slovesa konjugačního typu {-o-, -é-), morf -im- pak všechna ostatní, cf. präšo práše prašyti 'prosil' -» práš-ym-as 'prosba' vs. léidíia léido léisti 'povolil, vydal' -» leid-im-as 'povolení, vydání'. Prosodickou charakteristiku těchto derivátů můžeme v úplnosti popsat až zvláštním aparátem jmenné morfologie (cf. III/2.3). Ve vazbě na sloveso lze říci pouze to, že sufix -im- nenese přízvuk nikdy, sufix -im- pak právě tehdy, když préteritní kmen neobsahuje jiný slabičný kmenotvorný sufix, cf. gim-é 'narodil se' -* gim-im-as 'narození' vs. gyv-en-o 'žiľ -* gyv-ěn-im-as 'život'. Pokud nômina äctiônis hledí ke struktuře slovesného kmene nejpozději v souvislosti se svou prosodickou charakteristikou, pak nômina agentis hledí ke struktuře slovesného kmene již v souvislosti s výběrem slovotvorného morfu. Má-li sloveso ve svém infinitívním (sic) kmeni slabičný sufix, odvozuje se konatelské jméno od tohoto infinitívního kmene sufixem -to-j-as < /-to-&-i-as/. Je-li infinitívní kmen bez sufixu, odvozuje se konatelské jméno od kmene préteritního sufixem -ě-j-as < /-ě-&-i-as/ nebo -ik-as, cf. präšo práše prašýti 'prosil' -» praš-ý-to-j-as 'prosebník' vs. léidiia léido léisti 'povolil, vydal' leid-e-j-as, leid--ik-as 'vydavateľ (tiskovin), ale též obecně "povolovatel". Suftxy -ě-j-as a -ik-as nesou přízvuk vždy, takže je můžeme zapisovat -ě-j-as a -ik-as, sufix -to-j-as, připínaný za kmenotvorný sufix infinitívní, nenese přízvuk nikdy.14 Více morfologických derivátů v okruhu préteritního kmene nenajdeme. 3.2.8 Zmiňme se nakonec o jednom derivátu, který najdeme spíš v popisech lexika než gramatiky. Je participiální povahy v tom smyslu, že umožňuje syntakticky kondensovat dvě věty, obě se stejným podmětem. V tom se shoduje s participiem PIV2 (cf. 1.3.3, 3.8.4). Liší se od něho tím, že je neproduktivní, váže se na velmi úzký výsek lexikální sémantiky a mění rekci predikátu. Pomocí AtgDLKŽ se mi podařilo sebrat následující případy:15 věd-a 'vede' — věd-in-as "a vede s sebou" věi-a 'veze' -* věz-ln-as "a veze s sebou" něš-a 'nese' *-* něš-in-as "a nese s sebou" velk-a 'vleče' -» velk-in-as "a vleče za sebou" vár-o 'žene' -» vár-in-as "a žene před sebou" gěn-a 'žene' -> gěn-in-as "a žene před sebou" 14 Rozlišujme mezi systémov ostí a usuálností. Ke slovesu ária äré árii máme vedle systémového are-jas "ten, kdo orá", jakoby "oratel", usuální artójas 'oráč', volně odvozené sufixem -to-j- přidaným ke kmeni préteritnímu. Na to, že artójas vychází z kmene préteritního, usuzujeme z prosodických charakteristik slova: přízvuk je na příponě, jak je tomu u systémových derivátů préteritního kmene se sufixy -ě-j-as a -ik-as; z infinitívního ár-ti o akátové intonaci by sufix -to- na sebe přízvuk nikdy nepřetáhl. 15 Tytéž lexikální jednotky uvádí ve své gramatice i Jablonskis (1922 §171). DLKŽ ony jednotky označuje za žemaitskou dialektální zvláštnost, Jablonskis jako citát ze spisovatelky Žemaité, s níž spolupracoval jako jazykový poradce a jejíž dílo se vzhledem ke své prestiži stalo hlavním zdrojem že-maitismů přijatých do spisovného jazyka. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 155 Díky tvarům veík-in-as, gěn-in-as můžeme prokázat, že jde o deriváty prézentního kmene (préteritum vypadá viík-o, gin-ě, infinitiv vilk-ti, giň-ti). Musíme však konstatovat, že deriváty neberou ohled na vokalismus konjugačné-paradigmatického formantu, což jsme v de-rivačním okruhu prézentního kmene dosud nepotkali. Deriváty nabízejí svůj prízvuk koncovkám a ty jej podle svých prosodických vlastností případně přijmou. Je proto věd-in-as (masc.sg) :: ved-in-i (masc.pl) :: ved-in-ä (fem.SG) :: ved-in~os (fem.pl). S takovým prosodickým chováním jsme se setkali již u P2. Tam nicméně celý prosodický rys nabízení kmenového prízvuku koncovce hleděl ke konjugačně-paradigma-tickému zařazení, takže vedle věd-a-m-as vs. ved-a-m-i stálo vär-o-m-as et vär-o-m-i (formant -o- brání pohybu prízvuku). Zde se však formanty neuplatňují, a tak máme vär-in-as vs. var--in-i. Stejně jako v P2 a Vf se i zde kmenové /ě/, /ä/ pod přízvukem dlouží. Použití participia na -in- je vázáno na výlučné lexikálně-syntaktické podmínky. Propojují se jimi dvě větné predikace, přičemž participium označuje děj příznakově podaný jako průvodní okolnost. Obě predikace musí mít podmět, a to stejný. Participium se s ním coby predikát shoduje v rodě a čísle. Koncovky, jež onu shodu vyjadřují, odpovídají adjektívním koncovkám nominativu, leč pádová kategorie zde nemá opodstatnění: syntaktický kontext nedovoluje participium skloňovat. Participia se odvozují jen od výše uvedených sloves. Těm je společný lexikálně sémantický rys "brát s sebou". V hlavní predikaci musí být sloveso pohybu. Všechna slovesa, jež tvoří participium na -in-, sice mají rekci akuzatívní, leč participium si vynucuje instrumentál. Typické příklady (Jablonskis 1922 §91 X): [namě išéjo vienu vaiku nešina, antru vedina 'Podruhyně odešla, jedno dítě nesouc, druhé vedouc za sebou'; léjopilvu varinas, ridinas 'Vstoupil a své obrovské břicho přímo tlačil, valil před sebou'.16 Jablonskis (1922 §171) je, nakolik vím, jediný, kdo o participiích na -in- pojednává v gramatice, přičemž vysvětluje, že o žádná participia nejde. V této práci pojímáme participia jako slovesné deriváty, jež se uplatňují v syntaktické roli predikátu či atributu, případné v obou. Tomuto vymezení výše uvedených Šest derivátů vyhovuje. Stačilo by uzavřít, že tento derivační model není produktivní a vyčerpává se předvedenými příklady, a dotyčný jev důstojně pojmenovat, třeba «participium colligěns». Jablonskis při své argumentaci proti participiální povaze uvedených derivátů vychází z širšího definičního oboru, než je našich šest příkladů. Všechno jsou to výrazy mající sufix -in- a zařazené ke stejnému deklinačně paradigmatickému typu jako věd-in-as, ne všechny však vykazují stejnou derivační historii a syntaktické možnosti. Některé jsou čistými adjektivy, stojí pouze v atributu a mají jinou rekci, genitívni, cf. kiipinas 'vrchovatě plný (čeho)', "jdoucí přes okraj", sklidinas 'plný (čeho)', "jdoucí až po okraj"; některá fungují jako doplněk, totiž příslovečné určení kongruentní s podmě-tem, a jsou zcela bez rekce, cf. bek skubinas (masc.sg) 'běž honem', bek těkinas (masc.sg) 'utíkej co nejrychleji'; sem lze ostatně zařadit i sáulé teka ridiná (fem_ sg) 'slunce vychází, jako by se kutálelo'. 16 Tvar värinas jsme vyložili výše, ridinas ve smyslu "valil před sebou" je hapax legomenon, jež Jablonskis cituje z Žemaité a jež v jím citované větě jako jediný doklad přebírá LKZ (XI: 537). Jinak se tohoto výrazu ve smyslu "kutálel se" a bez syntaktických doplnění používá ještě o slunci, jež se kutálí po obloze, a protože slunce je v litevštině feminínum. je omezen na fem.sg, cf. sáulé těka ridiná 'slunce vychází, jako by se kutálelo'. 156 Verbum Liber II 3.3 Infinitiv, infinitívní kmen a jeho derivační podokruhy Nejbohatší derivační okruh má v litevštině kmen infinitívní. Sestává z několika derivačních podokruhů, jež jsou specifikovány zvláštními kmenotvornými formanty: -t- (případně -d-) pro podokruhy infinitivů, predikatívu, participií a slovesných substantiv, -s- pro podokruh futurál-ní, -ki- pro imperativ, -tum- pro kondicionál a -dav- pro podokruh frekventatívní. O derivačních podokruzích mluvíme proto, že za uvedenými kmenotvornými formanty se může vystřídat i několik různých morfových sad, umožňujících odvodit jak specifické uerbum fínítum, tak specifické participium. V koncovkách takto specifických slovesných tvarů často rozpoznáme i segmenty odpovídající vokalickým konjugačním formantům, na nichž byl postaven náš výklad derivačních okruhů prézentního a préteritního, leč v oněch specifických podokruzích hrají roli čistě formální: vyskytnou-li se, pak vždy jediného druhu, bez možnosti obměny ve stejném postavení. Morfové sady jednotlivých specifických podokruhů proto budeme popisovat vždy jako velmi komplexní zakončení sahající od specifického kmenotvorného formantu až po kongruenční exponenty. Všimněme si, že všechny formanty, a tudíž i všechna komplexní zakončení na ně navázaná začínají na souhlásku, zatímco všechny deriváty kmenů prézentního i préteritního se vyznačovaly morfy počínajícími samohláskově. To má zásadní vliv na slabičné dělení infini-tívního kmene oproti předchozím lemmatickým kmenům a leckdy i vyvolává druhotné změny kmenového vokalismu. 3.3.1 Nejprve si musíme položit otázku, zda infinitívní kmen představuje morfonologickou jednotku stejné úrovně a stejně samostatnou jako lemmatické kmeny prézentní a préteritní. Podíváme-li se totiž blíže na prvotní kmenotvorbu litevského slovesa (o tom soustavně pojedná až následující kapitola), uvidíme, že pokud se mezi třemi lemmatickými kmeny vyskytnou rozdíly v jejich morfologické derivační struktuře, jsou kmeny préteritní a infinitívní z hlediska této struktury vždy totožné, oba pokaždé zároveň buď příznakově nezatížené, nebo naopak příznakově zatížené oproti kmenu prézentnímu, a jsou-li zatíženy, pak týmž derivačním prostředkem. Jedinou výjimku představuje konjugační typ (-0-, -é-), ve kterém prézentní a préteritní kmen vykazují morf fonématicky i prosodématicky totožný, kdežto infinitívní je zatížen příznakem jenž na sebe přetahuje přízvuk stejně jako morfosyntaktické exponenty, cf. ráš-o raš-ě raš-ý-ti 'psal'. Jelikož však sloveso o prézentu na -o a préteritu na -ě má nutně oba kmeny stejné a infinitiv nemůže mít jiný než na -y-ti, není sama existence konjugač-nflio typu (-0-, -é-) dostatečným důvodem k rozlišování kmene préteritního a infinitívního. Odhlédneme-li od typu (-0-, -ě-}, lze všechny rozdíly v podobě préteritního a infinitívního kmene vyložit druhotnou akomodací, jako bychom ke kmeni préteritnímu přidávali -bez použití vokalického formantu - infinitívní sufix -ti. Na rozdíl od všech ostatních morfů, jež se napojují na préteritní kmen, začíná sufix -ti souhláskou a vytváří slabičnou hranici. Jednotlivé případy předvedeme v následujících bodech vždy jako derivaci non-pers ind_ praet -» Inf: • Končí-li préteritní kmen na dentální (alveolárni) explozívu, ta se před sufixem -ti, jenž alveolárni explozívou začíná, disimiluje na neznělou frikatívu -s- téže artikulační řady, cf. 'hodil' /rmět-&-é/ -*/'mět-&-ti/ > /'městi/ = {městi} 'hodiť, 'vedl' /'věd-&-é/ -*/'věd--&-ti/ >/'věsti/ = {věsti} 'vésť — k čemuž máme dokonalé české paralely s-metl -» s-mést, vedl -* vést (dloužení českého infinitivu je druhotné). Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 157 • Před takto disimilovanou alveolárou dochází povinně k výměně nositele slabičné délky podle vzorce VnS > VS, přičemž se důsledně uchovává intonace, cf. 'kousľ /'känd-&-o/ -» /'känd-&-ti/ > /'känsti/ > /'kästi/ = {kásti} 'kousnout', 'lezl' /'lmd-&-o/-» /'Hňd--&-ti/ > /'líňsti/ > /'IŤsti/ = {listí} 'lézť. • Končí-li préteritní kmen na sonoru a před ní je dlouhá samohláska nebo dvojhláska, dojde v infinitivu k výměně nositele slabičné délky podle vzorců VjR > VR]C, WjR > VR J C, přičemž intonace dlouhé slabiky zůstává zachována, cf. /'ke j l-&-é/ -* /'kel j -&-ti/ > /'kělti/ = {kélti} 'zvedat', /bě | r;&-é/ -* /bér j-&-ti/ > /běřti/ = {beřti} 'sypať, '(s)padľ /'púol-&-é/ -»/'púoI-&-ti/ > /'pulti/ = {púlti} '(s)padnouť.17 Dodejme, že stojí-li v préter-itním kmeni před sonorní finálou krátká samohláska, vzniká v infinitivu změnou slabičné hranice nová dlouhá slabika, jež má intonaci akútovou, cf. 'povstal' /rkí|l-&-o/ -»/'kTlJ-&-ti/ > /'bíti/ = {kilti} 'povstať, 'sypal se' /'bí|r-&-o/ -*/'bírj-&-ti/ > /'bírti/ = {birti} 'sypat se' (cf. 2.4.1 n.ll). • Končí-li préteritní kmen na souhláskový trs tvořený frikatívou a guturální explozívou, v infinitivu se pořadí těchto souhlásek obrátí. To proto, aby i infinitiv dodržel obecné schéma litevského kmene -S'T2R3 V(V)J^S^?^ (cf. 1/3.6.4). Pořadí (frikatíva - explozíva) zaujímá pozice S6T7, což jsou vůbec poslední pozice v konsonantickém schématu, takže na počáteční souhlásku z infínitívního sufixu -// už nezbývá místo. Pořadí (explozíva - frikatíva) se promítne do pozic T5S6 a pozice T7 je volná, cf. 'znamenal' /'réišk-&-é/ -» /'réišk-&--ti/ > /'réikŠ-ti/ = {réikšti} 'znamenať, 'pletl, splétal' /'mězg-&-é/ -» /'mězg-&-ti/ > /'měgz-ti/ = {měgzti} 'plést, splétat'. • Je-li v ind.praet kmen zakončen vokalicky a vokalická koncovka se napojuje přes vkladnou souhlásku -j- (jiných se v préteritu neužívá), pak tato při odvozování infinitivu mizí, cf. 'spaľ /mie'gó-j-o/ < /mie'gó-&-o/-»/mie'gó-&-ti/ > /mie'góti/'spát', 'mluvil' /kal'bě-j-o/ < /kal'bě-&-o/^ /kaí'bě-&-ti/ > /kaľbeti/ 'mluvit'. • Má-li préteritní kmen svou původně vokalickou finálu druhotně konsonantizovanou (týká se krajních samohlásek), vystupuje v infinitivu její vokalická varianta, cf. 'pršelo' /'lí|j-o/ < /'ll-j-o/ < /'lí-&-o/ -* /'1Í-&-Ú/ > /'liti/ 'pršeť, 'byl' /'bů|v-o/ < /'bů-v--o/ < /'bů-&-o/->/'bd-&-ti/ > /'báti/'býť, 'dostal' /'gav-o/ < /'gáv-&-o/ < /'gáů-&--o/ -» /'gäú-&-ti/ > /'gäuti/ 'dostať. Pokud kvůli druhotné konsonantizaci došlo navíc k proměně /uo/ > /au/, restituuje se v infinitivu původní podoba, cf. 'dať /'däv-é/ < /'däv-&-é/ < /'däu-&-é/ < /'dfiô-&-é/ - /'dáô&ti/ > /'důo-ti/ = {dúoti} 'dáť. • Předchází-li druhotnému konsonantu dlouhá samohláska, pak se v infinitivu zkracuje. Slabičná délka Í intonace zůstávají zachovány, jejich nositelem je nyní dvojhláska, cf. 'pobil' /'kóv-é/ < /'kó|u-&-é/ -* /'kóú|-&-ti/ > /'káu-ti/ = {káuti} 'pobíť. 3.3.2 V předchozích případech jsme vlastně jen s obrácenou orientací přepisovali morfono-logické procesy vyložené v oddíle 2.3 (zvláště v částech 2.3.1 a 2.3.3). Lze-H pravidelnými úpravami kmenových morfů převádět préteritum na infinitiv a zase zpět, je to argument pro ekvivalenci obou kmenů, nikoliv pro jejich samostatnou a nezávislou existenci. I za takového stavu je možné se rozhodnout pro lemmatické trojkmení. Lze to provést jako účelový krok, 17 Fonématický zápis /'púlti/ vyjadřuje akútovou intonaci běžnou značkou pro akút ('), zato graféma-tický zápis {púlti} vyjadřuje tutéž akútovou intonaci slabiky o smíšené dvojhlásce, jež začíná krátkou krajní samohláskou, značkou gravisovou ("), cf. 1/3.2.4. 158 Verbum Liber II který umožňuje pohotově pracovat s dvojí podobou kmene pro dva různé morfonologické kontexty, jak je při různé vedené slabičné hranici vytváří morfové napojení samohláskové (praet) a souhláskové (INF). Vedle takto pragmatické motivace však nalézáme i jemnější důvody morfonologické: infinitiv se od derivátů préteritního kmene liší svým prosodickým chováním — a toto chování předává svým specifickým podokruhům futurálnímu, imperativnímu, kondicionálovému a frekventatívnímu. Právě proto pokládáme zmíněné podokruhy za speciální deriváty infinitivu, nikoliv préterita. Ostatně při jejich odvozování už nepůsobí ani všechny morfonologické proměny, jež utvářely zvláštnosti infinitívního kmene oproti préteritnímu. A) Nejnápadnějším prosodickým rozdílem je to, že ve vlastním kmeni nedochází pod pří-zvukem k dloužení krátkých slabik o vrcholech /e7 a /ä/, což v temže úseku kmene préteritního je naopak pravidlem, cf. 'uhasínal' /'gěs-o/ < /'gěs-&-o/ vs. /'gěs-&-ti/ > /'gěsti/ 'uhasnout', 'kopal' /'käs-é/ < /'käs-&-é/ vs. /'käs-&-ti/ > /'kästi/ 'kopať. Postihuje to nejen samotný tvar Inf, ale též podokruhy fut, imper, cond a freq. Préteritní (stejně jako prézentní) kmen se dlouží i v úseku kmenotvorných sufixů, nicméně pro infinitiv nemůžeme předvést žádný, který by zároveň nesl prízvuk a nepodléhal druhotné diftongizaci. Sufixy /-ějn-/ a /-ä|v-/, jež se v préteritním kmeni dlouží, cf. /'gív-as/ 'živý' -» /gj'v-&-é|n-&-o/ > /gľvčno/ 'žil', /'tarn-as/ 'sluha' -* /tar'n-&-ä|v-&-o/ > /tar'nävo/ 'sloužil', mají v kmeni infinitívním vždy podobu dvojhláskovou, cf. /gIV&-ěn J -&-ti/ > /gT'vénti/ 'žiť, /tar'n-&-äv|-&-ti/ > /tar'n--äu J -ti/ > /tar'näúti/ 'sloužit'. Sufixy /-tčjl-é-/, /-tějr-é-/, které se v infinitivu nemění, zase nikdy nenesou kmenový přízvuk. Jediné případy, kdy v infinitívním kmeni najdeme pod přízvukem ve slabice o cirkumflexové intonaci dlouhé /ě/, /ä/, které jsou «etymologicky» krátké, představují druhotná slovesa, jež si prodlouženou slabiku přinesla z výchozího jména. V oněch slovesech se přízvuk nikdy nepohne. V jejich vlastním okruhu tedy vůbec nelze mluvit o dloužení pod přízvukem, protože nepředvedeme slovesný tvar, jenž má přízvuk jinde, a sledovaná slabika je v důsledku toho krátká. Souvislost se zdloužením morfu pod přízvukem si uvědomíme teprve tehdy, když z o-kruhu slovesné jednotky vyjdeme ven, cf. gěr-in-a gěr-in-o gěr-in-ti 'zlepšovať vs. gěr-as ** geri 'dobrý', gräž-in-a gräz-in-o gräž-in-ti 'zkrášlovat' vs. graí-ús ** gräi-ús 'krásný', pá--sak-o-j-a pä-sak-o-j-o pä-sak-o-ti 'vyprávět' vs. pa-skait-á ** pä-skait-os 'přednáška' (vycházíme z analogie, protože etymologicky bezprostřední slovo pä-sak-a 'pohádka' má přízvuk trvale na první slabice, takže samo dloužení nepředvede). Další příležitost nabízí prefix per-, který vždy strhává přízvuk na sebe: dostaneme jiné, blízce příbuzné sloveso, jež oproti výchozímu dokládá krácení /ě7 > /ě/, /ä/ > /ä/, cf. pér-ger-in-a pér-ger-in-o pér-ger-in-ti 'přehnal vylepšováni",pér-grai-in-apér-grai-in-opér-graí-in-ti 'prezdobil', pér-pa-sak-o-j--apér-pa-sak-o-j-opér-pa-sak-o-ti 'převyprávěl'. Oklika přes druhotné sloveso nám dokonce vnukává představu, jak v potenci systému předvést dloužení /ě/ pod přízvukem v předklonce. Muselo by jít o předklonku deak-tualizovanou, jakou dokládá skutečně existující substantivum ně-liga 'předstíraná nemoc', dosl. "ne-nemoc". To ve všech svých tvarech nese přízvuk na první slabice, paralelně k ne-láisvě 'ne-svoboda, zajetí', kde je morf ne- vždy mimo přízvuk a krátký. Nyní zbývá ke jménu ně-liga vymyslet sloveso *ně-lig-o-j-a ně-lig-o-j-o ně--lig-o-ti "předstíraně churaví" podle vzoru liga 'nemoc' -> lig-ó-ja lig-ó-j-o lig-ó-ti 'churaví' — u vědomí, že systém umožňuje třeba ne-láisv-in-a 'bere do zajetí'.18 Nabídka vymyšleného příkladu není vědecky nepoctivá, uvedeme-li, že je vymyšlený, aby předvedl Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 159 B) Dalším nápadným prosodickým rysem infinitívníchpodokruhůje skutečnost, že se prízvuk nikdy nedostane mimo úsek vlastního kmene, zatímco v ind.praet jsme svědky jak exocentrické akce dopředu, tak endocentrické akce zezadu, cf. něš-ě -* ně-neš-ě, něš-ě ■* neš-eí (zde navíc doprovázeno změnou délky v kmenové slabice). Infinitiv může mít před vlastním kmenem různé morfy, žádný z nich ale přízvuk nepřebírá, cf. něš-ti 'nésť, at-něš-ti 'přinést', at-si-něš-ti 'přinést si' (vs. něš-ě, át-neš-é, at-sl-neš-é) — s výjimkou předpony pér-, jež na sebe strhává přízvuk za všech okolností, cf. pér-neš-ti 'přenést', pér-si-neš-ti 'přenést se', stejně jako ve tvarech pér-ne$-ě, pér-si-neš-ě. V samotném tvaru infinitivu o nepřenášení prízvuku dozadu za kmen nemůžeme přesvědčivě mluvit. Stačilo by říct, že charakteristický morf -ti na sebe nepřetahuje přízvuk z předchozí slabiky, jak to dělají třeba morfy koncovkových exponentů, ani nepřijímá přízvuk kmenem nabízený, jak to dělají třeba morfy participiálních zakončení (v okruhu praet). Tato nepohyblivost však platí i pro druhotné deriváty infinitívních podokruhů, kde přitom vhodné koncovky a zakončení můžeme doložit. Nejlépe to je vidět v podokruhů fut, který kmenotvorně vychází z tvaru infinitivu tak, že se slabičný morf -ri nahradí neslabičným rozšířením -s-. Sloveso tär-ia tar-e tař~ti 'pronést, vysloviť má futurum tař-s (v neosobě jen holý kmen). Zatímco koncovky 1.sg a 2.sg v Ind.praes i ind.praet na sebe kmenový přízvuk přetahují, cf. tar-iú, tar-l, tar-iaú, tar-ei, ve fut se tak neděje, cf. tař-s-iu, tař-s-i, ačkoliv jde o stejné exponenty /-ub/ a l-'ŕl a předchozí slabika, jež nese přízvuk, je neakútová. Podobně v Pl (masc) máme pro praes tar-bis, tar-iq, leč pro fut tař-s-ias, tař-s--iq. Přidejme i rozdíl mezi sit-tar-ia, sú-tar-é a su-tař-s 'dohodnou'. Nepohyblivostí prízvuku, zde předvedenou pro podokruh fut, se vyznačují i podokruhy imper, cond a freq. C) V úvodu této části jsme řekli, že při odvozování druhotných kmenů nepůsobí ani všechny morfonologické proměny, jež utvářely zvláštnosti infinitívního kmene oproti préterit-nímu. Vzhledem k podobě specifických morfů se to týká jedině pravidla VnS > VS. Pro žádné jiné z pravidel uvedených v bodě 3.3.1 nejsou splněny předpoklady, takže nelze předvádět, že neplatí. Futurální kmen se odvozuje tak, že ve tvaru infinitivu nahradíme morf -ti morfem -s-. Za -s- mohou následovat další morfy, ale i holý kmen má jistý gramatický význam (non-pers fut). Pokud v Inf stála před morfem -ti posloupnost /Vn/, vznikne ve fut posloupnost /Vns/, cf. 'rovný' lýg-us -* lýg-in-ti -* lýg-in-s 'bude srovnávat'. Tvar lýg-in-s sice obsahuje posloupnost /-ins/, leč zůstane, jak je, a nepřejde na *lýgis, jak by žádalo pravidlo VnS > VS, jež se při odvozování tvaru Inf od kmene praet uplatňovalo, cf. /'lIfid-&-o/ - /'XÍM-&-Ú/ > /'liňsti/ > /'ITsti/ = {lísti}. Podobně 'živý' gýv-as -* pér-gyv-en-ti -»pér-gyv-en-s 'přežije' vs. /nu-'skeňd-o/ -* /nu-'skeňd-&-ti/ > /nu-'skeňs-ti/ > mu'skesti/ 'utopit se'. Neplatnost morfonologického pravidla, totiž stav, kdy nastaly podmínky, leč nedostavil se závěr, je zásadní logický argument pro to, že kmen fut nelze odvozovat z kmene praet sou- možnosti abstraktního systému. V našem uchopení jazykovědy (cf. 1/1) jsou legitimní všechny příklady, jež lze opřít o konkrétní texty. Konkrétnost se přitom vztahuje k situaci, kdy je něco někde vytvořeno a přijato jako text, a může zavazovat byť jen malé společenství mluvčích. Vytvoříme-Ii takovou situaci ad hoc pro sloveso *něligoti. bude náš příklad platný. Ostatně paralelní derivát ne-láisv-in-a ne-láisy-in-o ne-láisv-in-ti je též více než abstraktní, byť z potence systému plně srozumitelný. Uvádí jej LKŽ (VIII:644) bez textového výskytu jako heslo, které má slovník Sirvydův/Szyrwidův (vydání 1713) a které Kurschat do svého slovníku (1883) přebírá jako pochybné, nedoložené. 160 Verbum Liber II běžně s kmenem Inf. Kmen fut lze odvodit teprve z kmene inf, a jde o jiný morfologický proces podléhající jiným pravidlům. Kmeny imper, cond a freq prohlásíme za samostatnou derivaci v okruhu Inf podle analogie s fut, již blíže rozvedeme v oddílech 3.4-7. Dodejme, že prosodické charakteristiky, jež jsme uvedli sub A) et B), neplatí - vůbec, či jen částečně - pro podokruhy predikatívu (perfektívního) a participií (jednak deagentívního per-fektívního, jednak agentívnflio procesuálního), jež se jinak po fonématické stránce s kmenem infinitivu shodují. Těmto derivátům, spolu s druhotnými jmény, jež jsou s nimi derivačné analogická, věnujeme oddíl 3.8. 3.3.3 Zmiňme se na závěr o nejbližších derivátech infinitivu (Inf). Za ně se tradičně pokládají supinum (Sup) a búdinys (Bud). Takto jsme je i zavedli v části 1.3.2 coby lexikálně-gra-matický podokruh infinitívní. O jejich gramatických funkcích jsme tehdy řekli, že infinitiv je obecným doplněním zřetele ke slovesnému ději, supinum pak zvláštním doplněním zřetele ke slovesnému ději, vázaným na jistý syntaktický kontext, a bůdinýs možná ani není větný člen (cf. 1/1.4.1), jenom se faute de mieux zařazuje jako příslovečné určení. U tohoto vymezení zatím zůstaneme, soustavný výklad všech tří forem patří až do dalšího svazku. Zaměřme se nyní na jejich morfovou strukturu a prověřme, zda představují jediný podokruh derivační. Všechny tři formy vycházejí fonématicky z téhož kmene a liší se navzájem pouze charakteristickým sufixem. Ten je vždy jednoslabičný a vždy začíná na -t-: -ti (Inf), -tu (Sup), -te (Búd). Infinitívní sufix běžně podléhá tronkaci, cf. 'říci' sak-ý-ti > sak-ý-t 'říct', 'bý-ti' búti > bút 'být'; obě podoby přitom koexistují ve spisovném (sic!) projevu mluveném i psaném. K tronkaci nemůže dojít, pokud se za infinitívní sufix přidává reflexívní morf (to se shoduje s naším výkladem tronkace koncovek v 3.1.4). Ostatní dva sufixy se nezkracují. Supinum se s infinitivem shoduje ve všech prosodických charakteristikách předvedených výše sub A) et B), sc. kmenová slabika se pod přízvukem nedlouzí a přízvuk nikdy nespočívá na prefixovém úseku s výjimkou předpony pér- (uvědomme si banální korolár, že infinitiv i supinum prefixové úseky vůbec připouštějí). Dodejme, že za sufixy -ti i -tu lze přidat reflexívní morf, a to v podobě neslabičného -s, takže zvratný tvar má stále jedinou slabiku, cf. káu-ti, káu-tu -* káu-ti-s, káu-tu-s 'bít se, bojovať. (Reflexívní morf se zezadu napojuje jedině tehdy, když infinitiv či supinum mají prázdný prefixový úsek; v opačném případě se klade - tentokráte ve slabičné podobě si - mezi tento úsek a vlastní kmen, cf. káusty-ti, káusty-tu -»pa-si-káusty-ti, pa-si-káusty-tu 'okovat si'.) Uzavřeme poznámkou, že ani -ti ani -tu přízvuk nikdy nenesou. Bůdinýs se ve všech uvedených bodech liší. Jeho kmen se svou fonématickou stavbou shoduje s kmeny Inf a Sup, leč prosodicky i kombinatoricky se s nimi rozchází. • Bůdinýs nikdy nemá prefixový úsek, a to i když se vztahuje ke slovesům, jež příslušné morfy mají, cf. degtě (Bud) děga (Vf) 'krásně to hoří' vs. degtě (Bud) ně-dega (Vf) 'vůbec to nehoří' (dříví v kamnech) vs. degtě (Bud) iš-degě (Vf) 'vyhořelo do základů' (stavení), či neště (bud) pér-nešě (Vf) 'přímo přenesl'.19 19 V logice systému by neměl vadit deaktualizovaný prefix, který se stal součástí vlastního kmene. Lze tedy předpokládat tvary pá-sak-o-te, pa-iin-te, par-dúo-te. V žádném explicitním popisu litevské gramatiky jsem o nich nenašel zmínky, žádný textový výskyt jsem sám nezaznamenal. Nicméně napínat systémové možnosti ad extrěma, případně ad absurdum je účinný způsob, jak se o systému něco dozvědět, a ve smyslu poznámky 18 jsou i vymyšlené příklady legitimní. Dostane-li se můj výklad do Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 161 • Búdinýs nikdy nemá zvratný morf, a to i když se vztahuje ke slovesům, která jsou re-flexiua tantum, cf. juoktě (BOD) juokě-si (Vf) iš maněs 'doslova se mi vysmáli'. • Bůdinýs přijímá prízvuk na svém charakteristickém morfu -te. Ve spisovném jazyce dokonce máme dvě konkurující si normy: podle starší (i) přijímá -te přízvuk tehdy, když infinitiv je přizvukován na slabice těsně předcházející sufixu -ti a ona slabika je neakútová (krátká, či cirkům flexová); podle mladší (ii) přijímá -te přízvuk vždy, když infinitiv má ve vlastním kmeni před -ti pouze jednu slabiku. Norma (ii) rozšiřuje normu (i), přestože operuje se zcela jinými pojmy: žádný slovesný kmenotvorný sufix totiž nemůže být v infinitívním kmeni zároveň přizvukovaný a neakútový. Přesun prízvuku (INF) děg-ti, juôk-ti-s -* deg-tě, juok-tě (Bud) odpovídá oběma normám, přizvukování bég-te, žél-te, jehož jsme užili v 1/1.4.1, odpovídá (i), zatímco podle (ii) by bylo bég-tě, iel-tě. • Nelze se vyjádřit k dloužení či nedloužení kmenového /ě/, /ä/ pod přízvukem, protože v důsledku přesunu prízvuku na sufix jsou kritické slabiky vždy bez prízvuku, cf. (inf) pa-měs-ti 'zahodiť, at-rás-ti 'nalézt' -* (BUD) mes-tě, ras-tě. Vidíme, že pro spojení Inf, Sup a Bud do jediného derivačního okruhu nejsou morfologické důvody. Toto spojení spočívá v tradici (včetně té, že búdinýs se nazývá «druhý infinitív») a v indoevropeistickém přesvědčení, že všechny tři formy jsou svým původem různé pádové tvary téhož slovesného substantiva. Nebudu toto přesvědčení vyvracet, pouze upozorním, že v systému litevského jazyka, ba ani v historickém rozpětí všech baltských jazyků nelze prokázat, že takové substantivum kdy existovalo, a pokud bychom se na ně chtěli dívat jako na substantivum defektní, vykazující pouze některé pádové tvary, čekaly by nás obrovské potíže sémantické (jak je interpretovat?) i morfonologické (proč se prosodicky liší od ostatních?). Búdinýs i supinum jsou tvary systémové, leč velmi okrajové. Je slušné se k nim vyjádřit. Kde se tak stane, je málo důležité. Stalo se. Více se jimi v tomto svazku zabývat nebudeme. 3.4 Podokruh futura. Napodobení okruhu prézentního Podokruh futura charakterizuje kmenotvorné rozšíření -s-, jež se připíná za infinitívní kmen místo infmitívního sufixu -ti. Takto rozšířený kmen přijímá koncovky Vf, stejně jako přijímá kmenotvorné formanty participia agentivního a deagentívního. Volbou formálních prostředků i formálním (leč pouze formálním) rozsahem svých derivačních možností se podokruh specifického kmene naturálního blíží derivačnímu okruhu kmene prézentního. Vyložíme si proto jemněji rozdíly mezi nimi. 3.4.1 Vyjděme od schématu VF, jež podáváme jako tabulku komplexních zakončení počínajících specifickým formantem -s-. Nejprve učiníme obecné poznámky. • Pokud kmen inf sám končí na frikatívu (sykavky s, z, š, z), specifické rozšíření -s-s ní asimilačně splyne do frikatívy jediné. Výsledná sykavka je neznělá: v tomto ohledu pře- rukou filologicky vzdělaného litevského básníka, prosím ho, aby se pokusil aktualizovat tvary pá-sak--o-te, pa-Sn-te, par-dúo-te v konkrétních textech. — Z druhé strany dodejme, že LKŽ (XX:660) uvádí řadu starších dokladů na búdinýs zníte, cf. zinte pažistu, ale negentáujuos 'jo, znám se s ním, ale příbuzní nejsme', iinte nepaíino, praště nesupráto 'nic nepoznali (= ničeho si nevšimli), nic nepochopili'. Ke slovesům pásakoti ani pardúoti žádný textový doklad na búdinýs neznám. 162 Verbum Liber II váží charakter přídatného formantu, cf. /'grimz-ti/ -»/rgrimz-&-s-Í-me/ > /'grirhs-s-i-me/ > /'grirhsime/ 'ponoříme se, propadneme (kam)'. Je-li kmenová sykavka tupá (š, z), výsledná bude též tupá (a neznělá, tedy š): v tomto ohledu převáží charakter infinitívního kmene, cf. /'veřž-ti/ -»/'veřz-&-s-i-te/ > /'veřš-s-i-te/ > /'veřšite/ 'stáhnete, svážete'. K výše uvedené tabulce fut tedy existuje varianta, kde místo -$-, jež se coby iniciála charakteristického zakončení připíná za finálu infinitívního kmene, stojí -$-, které je zároveň finálou infinitívního kmene i iniciálou charakteristického zakončení. Vše, co zde a dále tvrdíme pro segment -s-, platí také pro segment -Š-. Oba segmenty jsou zachycovány též grafématicky, jak dokládají zápisy {grimsime} vs. {grimzti}, {veřšite} vs. {veřžti}. • Mluvnická neosoba nemá žádný exponent. Futurum stojí bez koncovky coby holý kmen se specifickým rozšířením -s, cf. móky-s- (rozšířený kmen) mókys (neosoba). • Zdloužené tvary syntaktických exponentů, uvedené v závorkách, se uplatní pouze před zvratnou príklonkou s(i), cf. pro slovesa 'učit se' a 'učiť móky-s-ie-si vs. móky-s-i (2.SG), móky-s-i-té-s vs. móky-s-i-te (2.pl). Zvratná príklonka se k zakončení jednoslabičnému připojuje ve slabičné podobě si, cf. moky J -s-i-uo j -si (l.SG), máky j -s-ie j -si (2.SG); k zakončením dvojslabičným pouze v podobě neslabičné, tedy -s, cf. moky \-s-i \-mé-s (I.pl), máky \ -s-i J -té--s (2.pl). Ke tvaru non-pers, který má zakončení vůbec neslabičné, se zvratná príklonka připojuje též v neslabiČném alomorfu -s, avšak přes pomocný vokál cf. móky-s-i-s vs. móky-s. • Připomeňme nakonec, že před specifickým formantem -s- nedochází v moderním spisovném jazyce ke změně nositele slabičné délky podle vzorce VnS > VS, cf. 3.3.2 sub C.20 Schéma fut singulár plurál duál 1. osoba -s-i-u (-s-i-uo-) -s-i-me (-s-i-mé-) -s-i-va (-s-i-vo-) 2. osoba -s-i (-s-ie-) -s-i-te (-s-i-té-) -s-i-ta (-s-i-to-) neosoba -s 3.4.2 Interpretace morfů 1. a 2. osoby • V 1&2.pl (i v 1&2.du) se exponenty morfosyntaktických kategorií připínají ke kme-notvornému rozšíření -s- přes vokál -i-. Ten byl původně nejspíš pouze pomocný, podobně jako ve tvaru reflexíva neosoby,21 nicméně v jazykovém systému se nijak neliší od konju-gačně-paradigmatického formantu -i-. • Zakončení 2.sg obsahuje exponent -i s alomorfem -ie. Jeho dvojpodoba odpovídá všem schématům o formantu V, včetně -i-. V zakončení l.sg -s-i-u předchází exponentu -u s alomorfem -uo palatalizační prvek /i/. Slouží k tomu, aby udržel jednotný palatalizovaný 20 V panchronním záběru lze pro litevštinu dobře doložili systémy, v nichž platí nejen pravidlo VnS > VS pro specifický podokruh futura, ale dokonce i VnT > VT pro vůbec všechny specifické formanty z derivačního okruhu infinitívního kmene. Nejslavnějším nositelem takového systému je básník Kristijonas Donelaitis = Christian Donaleitis (1714 - 1780). 21 Nejstarší památky i některé západní (hlavné žemaitské) dialekty xx století dokládají zakončení bez vkladného -i-. Jde přitom o úplná paradigmata jako dúo-s-me dúo-s-te dúo~s-va dúo-s-ta, cf. Kaz-lauskas (1968: 366-368), LKA (III: Nr.102). Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 163 charakter specifického rozšíření -s- ve všech tvarech kongruenční osoby: před i (ať již jde o exponent nebo pomocnou samohlásku) se totiž kmenotvorné rozšíření -s- palatalizuje automaticky. To je chování příznačné pro schémata s palatalizací, sc. pro V = -ia-, -i-.22 • Musíme uzavřít, že schéma fut v kategoriích vlastní osoby, tedy mimo non-pers, nabývá fonématické (sic) podoby schématu V = -i-. To je jednoznačná vlastnost moderního spisovného jazyka, leč pouze jedna z možností v časoprostorovém kontinuu jazyka národního. • Od schématu -i- se schéma fut liší v prosodických charakteristikách. U zakončení 1&2.sg nevyznačujeme rys b, přestože je imanentní součástí příslušných exponentů a morfo-vé komplexy jsou pouze jednoslabičné. Při rigorosním popisu ze strany kmenových zakončení bychom prosodický rys b uvádět měli a měli bychom dodávat, že přízvuk se na zakončení nikdy nedostane v důsledku zvláštního prosodického chování kmene, cf. 3.3.2 sub B.23 3.4.3 Interpretace morfu neosoby Zakončení non-pers.fut sestává z holého kmene bez koncovky, pouze s kmenotvorným rozšířením -s. Konjugační formant -i- není přítomen. Nelze přitom tvrdit, že byl pouze druhotně opuštěn: nikdy tam nebyl. O tom svědčí i zvláštní prosodická charakteristika vyznačená t- Rys t uvedený u non-pers znamená, že zakončení -s mění prosodické vlastnosti kmene, a to jedním ze dvou způsobů: (A) kmenová slabika se zkrátí, nebo (B) kmenová slabika změní svou intonaci ve směru od akútu k cirkumflexu, cf. (A) li-s vs. lý-ti (Inf) 'pršeť, bú--s vs. bu-s-i-u 'budu', (B) vy-s vs. vý-s-i-u 'poženu', siú-s vs. siú-s-i-u 'budu šíť. Aby k uvedeným změnám mohlo dojít, musí koncová slabika kmene být dlouhá a mít akútovou intonaci. Jsou-li obě podmínky splněny, k jedné ze změn (A) a (B) dojde povinně. Ke krácení podle (A) dochází jedině u sloves 10 s kořenem zakončeným na fi, ů/ a 2° přijímajících v prézentu kmenové rozšíření -n- (znovu a podrobněji vyložíme v 4.2.8). Podmínkou 2° vysvětlíme, proč se krátí slovesa lis, bus (praet /'li-j-o/, /'bu-v-o/ -» praes /'li-ň-j-a/, /'bu-ň-v-a/ > /'Ilja/, /'buva/ = {lýja}, {bůva}), a nekrátí slovesa vy-s, siu-s (praet /'vi-j-o/, /'siu-v-o/ -*• praes /'ve-j-a/, /'siu-v-a/ m {věja}, {siúva}). K metatonii podle (B) dochází ve všech ostatních případech, cf. 'bude pracovať diřb--s vs. ďirb-s-iu, 'zvedne' kel-s vs. kél-s-iu, 'poroste' aúg-s vs. áug-s-iu, 'poběží' bég-s vs. beg-s-iu, 'řekne' saky-s vs. saký-s-iu. K metatonii dochází i v neosobě zvratných sloves, cf. domé-s-i-s vs. dome-s-iuo-si 'budu se zajímať, saky-s-i-s vs. saký-s-ie-si 'řekneš si', kel-s-i-s vs. kél-s-i-mé-s 'zvedneme se, povstaneme'. Nelze však doložit výskyt zvratného morfu za těmi tvary neosoby fvt, ve kterých dochází ke krácení akútové délky: brání tomu sémantika příslušných sloves.24 22 Staré památky a dialekty, které v pl a du nepoužívají vkladného mají v 1 .sg zakončení též ne-palatalizované, sc. -s-u, leč i tam jsou palatalizované tvary 1 ,sg doloženy. ^ Taková je norma spisovného jazyka. Mimo spisovný jazyk doložíme i jiné prosodické chování kmene, takže rys b, příznačný pro schéma -i-, se projeví i ve fut, cf. 'odejít' iš-eí-ti -* iš-ei-siú oproti spisovnému iš-ei-siu, jak dokládá Otrebski (1956: §466) pro nářečí východoaukštaitská. Kazlauskas (1968: 369) dokonce pro nářečí neužívající vkladného -i- dokládá časování jako 'koupit' piřk-ti •* pirk-smě, pirk-stě, kde se prosodický rys b uplatňuje i u exponentů plurálových. 24 Reflexívní morf se uplatní, pokud vůbec, jen zároveň s prefixem, takže stojí vždy před kmenem, nikdy za koncovkou, cf. buva buvo búti -» bus et pa-si-bus 'pobude si', ryja rijo ryti -* ris et pri-si--ris 'nacpe se, přežere se'. 164 Verbum Liber II Případy (A) i (B) jsou důležitým argumentem pro diachrónni výklad, že v neosobě futura nedošlo za předcházejícího vývoje litevštiny ke ztrátě koncovky, nýbrž že tento tvar nikdy koncovku neměl. Jenom tak mohl podlehnout obecnému zákonu Leskieno-vu o krácení akútové koncové slabiky. Krácení dokládá případ (A). Metatonie podle (B) skýtala v době platnosti onoho zákona prostředek jak délku uchovat, popř. restituovat. Výskyt metatonie i ve zvratných tvarech typu domésis, kehis navíc dokládá, že prosodické rysy dotvářejí celkovou charakteristiku kategoriálně vymezeného tvaru (zde non-pers fut) a nemění se podle okolí, v jakém se onen tvar právě vyskytuje. Stejný jev můžeme pozorovat ve schématech V = -o-, -é-, kde koncovky l.sg a 2.sg rovněž podstoupily metatonii, aby si uchovaly dlouhou slabiku. Nová cirkumflexová intonace se i tam drží též ve tvarech zvratných, příklonkových, kde krácení nikdy nehrozilo, takže v nich teoreticky mohla zůstat původní intonace akútová, cf. *sak-áu > sak-aů 'říkám' et sak-aú-si 'říkám si'. Zdůrazněme na závěr, že prosodická charakteristka morfu non-pers fut se týká pouze dvou kategorií prosodémat, délky a intonace. Je-li poslední slabika infinitívního kmene dlouhá akútová, pak neslabičné zakončení -sf akút vždy zruší, a to bud' tím, že vůbec zruší slabičnou délku, čímž jakákoliv intonace přestane existovat (A), nebo tím, že slabičnou délku sice u-chová, leč provede metatonii v rámci ekvipolentní kategorie intonace (B). Nikde neargumentujeme polohou prízvuku. Je jen souběh okolností, že případ (A) nastává výlučně v kmenech jednoslabičných, a tudíž nesoucích přízvuk. Případ (B) nastává i ve kmenech víceslabičných, ať již přízvuk spočívá na kterékoliv kmenové slabice. Zde je nutné se odpoutat od lituanistic-ké tradice gramaticko-ortografické a uvědomit si, že byť intonační rozdíly mimo prízvučnou slabiku nemusí «být slyšet*, nepřestávají být výrazovým prostředkem a uvědomělý výklad jazykového systému s nimi musí vždy pracovat, cf. 1/3.2, II/3.1.6, III/2.4. 3.4.4 Od kmene fúturálního lze odvodit dva druhy participií, agentívní s formantem -nt- a deagentívní s formantem -m-. Víme již (3.2.4-5), že oba konsonantické formanty předpokládají formanty vokalické. V okruhu prézentním v této roli vystupují formanty konjugačně-pa-radigmatické. Co vystupuje zde? • Před deagentívním formantem -m- nalézáme vokál týž pomocný vokál, který slouží i v tabulce VF, cf. bus-i-me 'budeme' -> bus-i-m-as 'budoucí'. Tato derivace je zcela pravidelná a vytváří dojem silného spojení mezi FUT a schématem -i-. Nicméně, jak jsme vyložili v 1.3.3, deriváty fúturálního kmene s komplexním zakončením -s-i-m-as nepředstavují skutečné deagentívní participium (P2). jež by se uplatnilo při syntaktických proměnách vět, nýbrž deverbatívní adjektivum (P3r) odvozované ad hoc. Lexikální jednotka busimas 'budoucí' je s touto derivační strukturou jediná, které se skutečně hojně užívá, vše ostatní jsou spíše příležitostné «intelektuální» konstrukty.25 Dodejme, že participium-adjektívum P3' se od Vf liší pohyblivostí prízvuku: jeho kmen je schopen svůj přízvuk nabízet koncovkám, a některé koncovky jej přijímají, cf. búsim-as (N.sg masc) vs. búsim-á (N.sg fem). K pohybu prízvuku dochází vždy, když kmen futura neobsahuje slabičný derivační sufix. Soustavně tuto prosodickou charakteristiku vyložíme v III/8.3.1.26 25 Intelektuální konstrukty jsou v našem výkladu důležitým nástrojem pro poznávání potence systému, a proto s nimi rádi a často pracujeme. Pokud se zde o nich vyjadřujeme varovně, pak jenom proto, že z potence systému nelze usuzovat na aktuálnost úsu. 26 Dochází-li k exocentrické akci kmene vůči koncovce, je na místě se ptát, zda nedochází i k exocen- Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 165 • Před agentívním formantem -nt- nalézáme vokalický formant -ia-, odpovídající konju-gačnímu schématu -ia-, nikoliv -i-, s nímž jsme až dosud futurální deriváty srovnávali. Z vo-kalismu -ia- vychází i alternatívni participiální zakončení, jaké jsme předváděli v 3.2.5, cf. 'budeme piť gérs-i-me -* gérs-ia-nt, gérs-ia(s). Toto participium nehýbe svým kmenovým přízvukem, čímž se drží prosodické charakteristiky naturálního kmene — a zároveň liší od participia prézentního, cf. gěr-ia -» ger-iq, ger-i /'běki-me/ > /'bekim/ 'běžme' vs. /'beg-o--me/ > /'běgom/'běželi jsme',/'áug-ti/ -»/'áug-&-ki-&-te/ > /'áuki-te/ > /'áukit/'vyrůstejte' vs. /'áug-o-te/ > /'áugot/ 'vyrůstali jste'. Neznělý charakter zjednodušené guturály se odráží i v pravopise, cf. {běkim} vs. {begti}, {áukit} vs. {áugti}. • Za specifický sufix -ki- se bez jakéhokoliv přídatného morfu připínají exponenty pl a du (podle tabulky 3.1.1). Plurálové exponenty běžně podléhají tronkaci, jak jsme již v předchozím bodě naznačovali. • Stojí-li sufix -ki- na konci (fonotaktického) slova, podléhá tronkaci -ki# > a to fakticky povinně. Plná slabičná podoba -ki se v beletrii hodnotí jako "archaizující" (pozor na jemnou hranici mezi "vznešeným" a "strojeným"), jinak může mít zabarvení nářeční. • Tvary v závorkách se uplatňují pouze před zvratným morfem. Ten se napojuje vždy v neslabičné podobě -s, cf. móky-ki-s 'uč se', móky-ki-tě-s 'učte se'. • Osoba l.sg se v imperativu neuplatní, proto je kategoriální políčko vyplněno ***. • Zakončení 2.sg a NON-pers nevykazují žádný rozdíl ani ve své podobě ani ve svém morf ono logickém chování. 3.5.2 Schéma fut jsme vykládali, vycházejíce od neslabičného kmenotvorného rozšíření -s-a operujíce se vkladným vokálem -/-, jenž schéma fut druhotně přiblížil schématu -i-. Nešlo by vyložit i schéma imper pomocí neslabičného -k- a přídatného vokálu? Nešlo. • Zakončení 2.sg i NON-pers má podobu -k. Prosodická charakteristika předchozí slabiky se nemění, nedochází ke krácení ani k metatonii. To je zásadní rozdíl oproti struktuře tvaru neosoby futura, cf. saký-k vs. saky-s 'řekne', bu-k vs. bus 'bude', a naopak plná shoda s druhotnou tronkaci infinitivu, cf. saký-ti > saký-t, bú-ti > bú-t. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 167 • Ve zvratném morfu 2.sg se vyskytuje slabika -kis. Kdyby šlo o exponent 2.sg -t, muselo by dojít ke zdloužení, cf. saký\-s-ie\-si\ > saký\-sie-s 'řekneš si'. K tomu však nedochází, máme jedině saký \ -kis j 'řekni si'. Vokál -i- v zakončení 2.sg se tedy nemůže shodovat s exponentem 2.sg a naopak nic jej neodlišuje od vokálu -i- v zakončení non-pers. • Zatímco pro fut existují historické i dialektální doklady na přímé spojení kmenotvor-ného formantu s plurálovými exponenty, sc. -s-me, -s-te, pro imper máme doloženy jedině podoby -ki-me, -ki-te. Z druhé strany pak máme historické a dialektální doklady na koncové -kift i ve tvarech 2.sg a non-pers. • Z uvedeného vyplývá, že výklad imperatívu, který by se opíral o neslabičné rozšíření -k- a pomocný, príležitostne vkladaný vokál -/-, by nebyl konsistentní s morfonologickým chováním celého slovesného okruhu, jak jsme jej dosud popsali. 3.5.3 sémantika holého kmene Ve schématu fut jsme viděli, že holý kmen futurální obsluhuje ten nejméně příznakový ze všech kongruenčních případů, totiž neosobu. Stejný stav uvidíme ve schématu cond a obdobný známe i ze schémat ind.praes & praet, kde, pravda, neosobu neobsluhuje holý kmen, stále však tvar morfonologicky (morfově) nejméně příznakový. Ve schématu imper holý kmen obsluhuje sice též neosobu, vedle ní však i jasně příznakovou osobu 2.sg. • Především si uvědomme, že jde o jeden z krajně vzácných případů systémové homo-nymie v litevštině, a vůbec první, který potkáváme.27 • Dále si uvědomme, že 2.sg a non-pers si jsou v systému možná rovny, rozhodně však ne v úsu. Usuální je holý kmen jedině v 2.sg, v situaci, kdy podmět není vyjádřen zvláštním morfem, leč je ve větě jednoznačně interpretován na základě textové danosti.28 Imperativní věty v non-pers mají vždy výslovný podmět a navíc se vyznačují velmi specifickým obsahem. Živé jsou pouze v hotových a ustrnulých jazykových útvarech žánru kletby, cf. imkjXvelniaí ' aby ho čert vzal! ', doslova '...čerti vzali', treňk tavě perkúnas ' ať do tebe hrom uhodí! ' (cf. Kazlauskas 1968:373).29 V nejstarších litevských památkách, jež jsou vesměs náboženského obsahu, pak tuto konstrukci nalézáme i v žánru modlitby (ta v jistém smyslu ani nestojí od kletby příliš daleko). Daukša ve své Postile (Vilnius 1599) píše: Kuriam' buk' laupse, garbe ir wiefipata-wimas Qnt' ámtiú amiinu (313 m) ' Jemuž budiž chvála, čest a panování na věky věků ', Buk wala tawá Tewe (15224) ' bud' vůle Tvá, Otče Ze neosobní tvar imperativu funguje pro neosobu i pro osobu ty zároveň, dokládá již nejstarší známý litevský text, rukopisný záznam Otčenáš, Zdrávas a Věřím (Vilnius, 1. čtvrtina xvi stol.), z něhož citujeme (v modernizovaném zápise): Těve músu, kuris esi danguosu, švqskisi 27 V poznámkáchk části3.1.3jsmevysvětlili,žehomonymieno/w ~ "chceš" vs, nór-i — "chce" není systémová, nýbrž že jde o případ, kdy se vzhledem k prosodické charakteristice kmene neuplatní pro-sodický rozdíl koncovek, jenž je u jiných lexikálních kmenů plně funkční, cf. gal-í — "můžeš" vs. gäl-i ~ "může". 28 Snadno si to ověříme testem jazykové kompetence. Kdo užije větu jako atněšk mán plúnkstiQ 'přines mi pero', sice výslovně neříká, kdo mu má pero přinést, leč v situaci užití, tedy v konkrétním textu nemůže nevědět, kdo tak má učinit. 29 Tyto konstrukce máme i v češtině, cf. vem ho čert (vedle čert ho vzal), ...když mě nechceš, hrom tě rozraz. Hrom tě rozraz na dvě strany za falešný miluvání. 168 Verbum Liber II vardas tavo, ateiki tavo karalystě, búki tavo valia kaip danguj, teip ir íeměj. Duona musu visu dienu duoki mums nu tr atleiski mums músu kaltes... neveski músu ialonu, ale mus gelbéki nuogi viso pikto. Všimněme si, že holý kmen zde všude nosí úplný sufix -ki, bez tronkace, a že bez tronkace je rovněž zvratný morf si v non-pers šve.s-kisi. Auvědomme si,jak přesně odpovídají litevské tvary českým výrazům '...posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, ...dej nám dnes a neuveď nás...'. Shrňme. Holý kmen imper je sám o sobě nositelem imperativní modality. Tento holý kmen funguje v kongruenční osobě, jíž se rozkazuje nejčastěji, tedy ty, a přijímá zvláštní morfy, je-li třeba upřesnit, že se rozkazuje osobám vy, případně my (cf. české na -» nate, hele ~* he-lemé). Druhotně se holý kmen, nositel modality, ne však kongruence, uplatňuje i v neosobě. Jsou historické doklady na to, že holý kmen imper přibíral v non-pers i příznačný morf te, jejž známe z optatívu (cf. 3.2.6). Daukša v Postile varuje Ne wienas... te ne norek... (11251) ' A nikdo... ať nechce...'. 3.5.4 Kategoriální souvislosti Funkčně-strukturální popis litevštiny si především musí klást otázku, za jakých podmínek a za jakou cenu lze do jediné morfématické kategorie o společném modalitním sématu spojit schémata imperatívu a optatívu, jež jsme vyložili v 3.2.6. Nejspíše by to vypadalo tak, že imperatív s příznakem -ki- by obsluhoval mluvnické osoby (kromě l.sg), optatív s příznaky te-...-ie/l-ai zase mluvnickou neosobu — a v poznámce pod čarou by se dodalo, že v jistých zvláštních případech zasahuje tvar -ki- i do neosoby. Pokud jde o podmínky, musíme uznat, že tomu nic nebrání. Cena takového rozhodnutí spočívá v nedobré ostrosti sématu, jímž bychom celou kategorii pokrývali. V právě naznačeném spojení jsou tvary mluvnických osob stilově neutrální, ba málo zdvořilé, uvážíme-li širší možnosti textových prostředků (cf. uželkit ' pojďte dál ' vs. präšom užeiti vs. ' pojďte prosím dál ' vs. ař neuzeítuméte? ' nešli byste dál? '), zato tvar neosoby je stilově vysoký. Můžeme se pokusit o nápravu tím, že imperativ spojíme nikoliv s optatívem, nýbrž s indikatívem o morťu te-. Takto upravené paradigma bude jistě stilově homogennější, leč vyvolá otázku po povaze děje: ve tvarech neosoby může stát jak prézens te-pa-dár-o, tak futurum te-pa-dar-y-s ' ať udělá ',30 ve tvarech osoby máme jen pa-dar-ý-k, pa-dar-ý-ki-t, etc. Navíc tvary tepadärolltepadarys mají k sobě varianty tegúl padäro II tegúl padarys, od nichž lze přecházet ke všem mluvnickým osobám, včetně 1 .sg, cf. tegúl ir á$ taípadaraú II padarýsiu ' ať to i já udělám '. Navržený pokus o opravu tedy nakonec způsobí rozvrat. Předvedli jsme sématické potíže možných kategoriáíních spojení osoby a neosoby, aniž bylo nutné otevírat tradiční otázku, zda vůbec lze v jediném sématu spojit «příkaz», vázaný na osobu, s «přáním», vázaným na neosobu. Domnívám se, že toto není závažná otázka jazykové sémantiky, a navrhuji obejít ji tím, že v abstraktním systému jazyka nazveme vyšetřovanou morfématickou kategorii úplně jinak - třeba «výzva» - a ve sféře sociálně-kul-túrních norem, jimiž se řídí interpretace konkrétních textů, popíšeme příkaz jako jisté zaměření na adresáta a přání jako jisté zaměření na původce výzvy. Při popisu jazykového systému je naopak velmi závažné, které morfémy zvolíme za definiční obor. My se budeme držet morfové struktury, tedy shod v plánu výrazovém. Uznáme derivační podokruh imperativu, vázaný na morf -ki-, a derivát optatív, vycházející z derivačního okruhu prézentního, což Rozdíl není ve vidu, jemuž v litevštině podléhá pouze predikatív a participium, nýbrž v časovém odstupu " ať udělá (bez upřesnění kdy, tedy i teď) " vs. " ať udělá (někdy v budoucnosti) ". Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 169 oboje patří do formální morfologie. Zato prací morf te-lltegúl budeme vyšetřovat až v definičním oboru větných vzorců, což už je záležitost morfosyntaktická.31 3.6 Kondicionál. Heterogennost morfového schématu Podokruh kondicionálu vytváří jedině Vf. Soubor jeho specifických morfů je málo průhledný a značně proměnlivý. Lemmatický kmen infinitívní je rozšířen o *-t palatalizované na -c, o t-ú, které se zapisuje {-tu}, a o -t-um; koncovky VF se vybírají ze schématu -é-, někdy však chybí (buď vůbec, nebo v důsledku apokopy). Mnohoslabičné komplexy navíc podléhají vnitřní redukci (synkopě). Přehled specifických morfů podává následující tabulka. Schéma cond singulár plurál duál 1. osoba -č-i-au -t-u(m-é)-me (-t-u(m-é)-mé-) -t-u{m-é)-va (-t-u{m-é)-vo-) 2. osoba -t-um-(ei) (-t-um-ei-) -t-u(m-é)-te (-t-u(m-é)-té-) -t-u(m-é)-ta (-t-u(m-é)-to-) neosoba -t-y 3.6.1 Nejprve si uvědomíme, že všechny morfové komplexy začínají alveolárni (dentální) explozívou lil nebo afrikátou lil téže artikulační řady. V tom se shodují s infinitívním sufixem -ti. Na rozdíl od předchozích podokruhů nedochází v podokruhu kondicionálovém ke zvláštním interakcím finály infinitívního kmene s iniciálou specifického zakončení. Zakončení si pro výklad rozdělíme do dvou skupin. V jedné bude morf l.sg, ve druhé pak všechny ostatní. Těmi začneme. S výjimkou l.sg lze totiž strukturu všech zakončení vyložit pomocí specifického sufixu -tum-. • V neosobě je holý specifický kmen zakončený sufixem -tum-, jenž podlehl pravidelné proměně segmentů IVn/ a IVml v koncové poloze, sc. /-tum/ > /-tuN/ > /-tů7 = {-tu} > [-tu.] . Jde o historický, tedy textově doložený proces, kdy se smíšená dvojhláska s nasální sonorou mění v samohlásku nejprve nosovou, pak dlouhou a nakonec polodlouhou (přičemž délka lul je distinktívní rys fonologický, kdežto polodélka [u.] fonetickou charakteristikou bez fonologické platnosti). • V osobách 2.sg, pl & du se na specifický sufix -tum- napojují koncovky ze schématu -é-. Plurálové i duálové exponenty těchto koncovek k sobě mají a v systému uplatňují zdlou-žené alomorfy, singulárová koncovka je vždy dlouhá, totiž dvojhlásková. Zdloužené alomorfy pl a du se vyskytují jedině před zvratným morfém, a ten se k nim shodně se zásadami podanými v 3.1.4 připojuje v podobě neslabičné, tedy -s. K singulárové koncovce -ei se zvratný 31 V sousední lotyštině lze mnohé větné vzorce posdružovat do tak pravidelných útvaru, že se běžně uznávají za perifrastické mody slovesné. Zato lotyšský imperatív má derivační strukturu svých morfů tak různorodou, že pokládám za vhodnější imperativ vůbec nezavádět a pouze upozornit na modalitní potenciál dotyčných tvarů. 170 Verbum Liber II morf připojuje v podobě slabičného -jí. (Podoby, jež se uplatňují před zvratným morfem, podává tabulka schématu cond v kulatých závorkách.) • Zakončení 2.SG, pl & du jsou značně dlouhá, dvoj- až trojslabičná. Podléhají slabičné redukci. (Ta je v tabulce vyznačena špičatými závorkami, jimiž jinak, zde však ne, vyznačujeme uspořádané dvojice.) V případě 2.SG jde o apokopu, při níž mizí celá koncovka -ei.32 V případě pl & du jde o synkopu, při níž se vypouští slabika -mě- nemající morfovou interpretaci. Výsledný tvar vypadá jako přímá adjunkce morfosyntaktického exponentu k morfu, jímž končí neosoba, což je analogické ke struktuře tvarů pl a du imperativu.33 Analogii ještě posiluje skutečnost, že synkopou zkrácená zakončení pl & du se v cond vyskytují jak v základní poloze, tak před zvratným morfem, kde se uplatní zdloužený alomorf exponentu. Zato ve 2.sg je apokopa před zvratným morfem vyloučena a uplatňuje se jedině -tum-ei-si. • Rozsah užití redukovaných forem se různí. Ve 2.SG je apokopované zakončení -tum jediné usuální, kdežto tvar -tumei je příznakově archaizující. Synkopická podoba je běžná v l.pl (snad i z důvodů eufonických, neboť se odstraňuje zdvojené -mé-me, případně -mě--mé-s), ^výrazně řidší* (cituji z DLKG §940) v 2.pl, a v du vzhledem k perifernosti a ne-usuálnosti tohoto číselného sématu vůbec nemá smysl poměřovat, čemu dává úsus přednost. Všimněme si nakonec, že v důsledku apokopy se holý kmen uplatní dvakrát, sc. 2.sg -tum :: -tu non-pers, přičemž to, co diachrónne jsou alomorfy, se synchronně přehodnotilo do různých morfů. Proces -tum > -tu už není aktuální, ajak jsme naznačili v předchozích dvou bodech při výkladu synkopy, samo {-tu} = [-tu.], zinterpretované jako Mu/, se stává východiskem vlastní, jinak vedené derivace příznakových osob. 3.6.2 Zakončení I.SG -čiau lze interpretovat jako koncovku téhož schématu -é-, jímž jsme vykládali koncovky všech ostatních mluvnických osob, cf. */-t-eu/ > /-č-i-au/. Potíž je v tom, že segment -c- < -t- nelze morfonologicky spojit se sufixem -tum-. Redukce */tujm--i-au/ > /t-i-au/ je krajně podezřelá, neboť se při ní uvnitř slova nevypouští slabika, jak je pro synkopu jedině možné. Lépe je uznat, že v I.sg se uplatňuje jiný sufix než v ostatních kongruenčních kategoriích. • Vedle zakončení -čiau, jež je jediné spisovné, existuje dialektálně živé a historicky dobře doložené zakočení -čia (cf. LKA III: Nr.103; Kazlauskas 1963:385). Navrhujeme dívat se na -čia < /-t-i-a/jako na jiný kmenotvorný sufix, alternativní k -tum, a uznat, že již sám holý kmen s tímto specifickým rozšířením mohl sloužit v jisté příznakové osobě, k níž byl svou sémantikou obzvlášť disponován (tak jako holý imperativní sufix -ki obsluhuje osobu 2.sg, jež je k tomu sémanticky zvlášť disponována).34 Podoba -čiau pak vznikne tím, že k sufixu -čia- přistoupí charakteristický exponent -u. Segment -iau, který se touto cestou vytvoří, má tu systémově výhodnou vlastnost, že byť i byl jiného původu, formálně se shoduje s koncovkami schématu -é-, jež se uplatňují v ostatních osobách kondicionálu. 71 Tronkace, o níž jsme mluvili u infinitivu či imperativu, se od apokopy liší tím, že odpadne pouze vokalický konec morfu, morf sám však v nějaké «osekané» podobě přežívá, cf. bu-ti > bú-t, bu-ki > bíi-k. Při apokopě mizí celý morf. Tak tomu je i v případě koncovky -ei, před níž zůstává jen holý kmenotvorný sufix -tum. n Polodélka [-tu.], jež běžně je alofonem za délku /-tu/, se zde hodnotí jako krátkost, sc. /-tu/. 34 Historicko-vývojové souvislosti tohoto výkladu rozvádí autor (2001). Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 171 3.6.3 PanchronnÍ rozhlédnutí po kontinuu litevského jazyka nabízí mnoho dalších možností. Tak především je v l.sg historicky doloženo «dis legomenon» -tumbiau (po jediném výskytu ve dvou textech z let 1566 a 1605). Přitom -tumb- se ve starých památkách běžně vyskytujejako alomorf k -tum- a v neosobe podstupuje stejnou proměnu na -tu. Tvar -tumbiau svedčí o systémové potenci sufixu -tum(b)- stát se základem celého paradigmatu. Z druhé strany je též doloženo zakončení 2.sg -tai, a to v dialektech, kde l.sg má morf -tau (tedy jako -čiau, ale bez palatalizačního prvku). Vidíme, že i kmenotvorný sufix -ta-, který je možná variantou sufixu -čia-, možná jeho alternatívou, určite se však liší od -tum-, může být základem derivace různých osob (přičemž doloženy jsou pouze l.sg -tau a 2.sg -ta/).15 Nevíme proč, ale v různých systémech litevštiny, jak je dokládají různé její dialekty, se do jediného schématu formálních paradigmat spojily různé kmenotvorné sufixy, jež patrně měly různou sémantickou motivaci. Ještě jinou možnost pak v litevských dialektech představuje nekon-gruentní typ schématu cond, ve kterém jak neosoba, tak všechny osoby mají stejný tvar o holém kmenotvorném sufixu -tum/f-ty (Kazlauskas 1968:389), jenž, dodejme, v podobě -tu představuje právě spisovný model lotyšský. 3.7 Praeteritum frequentatiuum. Neúplná slovotvorba v podokruhu frekventatívním se odvozuje Vf a Pl, oboje způsobem, jaký známe z okruhu kmene préteritního. Podokruh charakterizuje kmenotvorný sufix -dau-, jenž se disimiluje na -dav-, opět jak to známe z kmene préteritního. I z těchto důvodů označujeme vf za praeteritum frequentatiuum, zkráceně frekventatív, což nám připadá vhodnější než často užívaný název imperfectum. Litevsky se mu říká bútásis dažninis laľkas, doslova «minulý čas častého děje». Schéma Vf předvádí následující tabulka, strukturu Pl vysvětlíme vzápětí. Schéma freq singulár plurál duál 1. osoba -dav-au -dav-o-me (-dav-o-mé-) -dav-o-va (-dav-o-vo-) 2. osoba -dav-ai -dav-o-te (-dav-o-té-) -dav-o-ta (-dav-o-to-) neosoba -dav-o 3.7.1 Uvedené schéma Vf se od předchozích, «modálních» kategorií (fut, imper, cond) nápadně liší tím, že vůbec neobsahuje holý kmen se specifickým sufixem. Všechny tvary, včetně neosoby, mají úplné koncovky sestávající z konjugačně-paradigmatického formantu a z exponentu případné osoby. Dále je zvláštní, že charakteristický sufix -dav- lze morfologicky interpretovat. Sestává z kmenotvorného rozšíření -d- a kmenotvorného sufixu -au-. Vlastní koncovky VF: freq pocházejí ze schématu -o-, jež jako jediné dokáže v litev-štině obsluhovat jak praes, tak praet. Slovesa, která mají kmenotvorný sufix -au-, využívají schématu -o- pro préteritum, ba platí, že pro préteritum využívají právě jen schématu -o- (a M Ve schématu je doplňuje non-pers -tu aPL & du s přímou adjunkcí exponentů, sc. -tum(e), -tút(e), cf. Kazlauskas (1968:401). 172 Verbum Liber II prézens tvoří jedině schématem -a-). Sufíx -au- se v préteritním kmeni všech sloves mění na -av-, aby mohl přijmout morf začínající samohláskou. Tak bychom v derivačním okruhu praet vysvětlili proměnu /-dau-/ > /-dav-/. Tvary Pl: freq vycházejí z kmene -us- s alternativním zakončením -e(s), což jsou všechno morfy používané právě v derivačním okruhu préteritním. Opět jde o morfy začínající na samohlásky, jež předpokládají souhláskové zakončení u kmene, k němuž se připínají. Komplexní podoby -dav-us-, případně -dav-e(s), jež se v podokruhu frekventatívu vyskytují, bychom v derivačním okruhu préteritním opět vysvětlovali druhotnou proměnou, sc. /-dau-&--us-/ > /-dav-us-/, /-dau-&-e(s)/ > /-dav-e(s)/. Nevidíme-li mezi freq a praet rozdíl v postavení koncovek a zakončení Vf ani Pl, musíme hned upozornit na nápadný rozdíl v prosodickém chování kmene. Zatímco kmenové /ěV, /ä/ se v praet pod přízvukem povinně dlouží, freq - ve shodě s fut, imper a cond -dloužení nepodléhá, cf. 'stal se' täp-o, täp-es vs. táp-dav-o, táp-dav-e.s, 'zpohodlněl' lěp-o, lěp-e\s vs. lěp-dav-o, lép-dav-e_s. 3.7,2 V předchozím oddíle jsme napsali, že v derivačním okruhu praet bychom specifický morf -dav- vysvětlili jako výsledek druhotné proměny morfu -dau-. V derivačním podokruhu freq ovšem nemusíme nic vysvětlovat: morf -dav- je danost, jaká k sobě nemá alternativu. Na frekventatívu je přitom zvláštní právě to, že - až na specifické dloužení kmenové slabiky pod přízvukem - vypadá jako výsek jistého slovesa, výsek omezený na lemmatický kmen préteritní. Tvar gelsdavo 'toužíval (po čem)' se formálně nijak neliší od tvaru geidävo 'prahl (po čem)', a totéž platí pro všechny kongruenční osoby, cf. l.sg geísdavau = geidav-aú, l.pl geisdavome = geidävome, etc, ba i pro příslušná participia, cf. masc.sg geisdaves «= geidäve_s. Jak geisdavo, tak geidävo jsou přitom odvozeny od slovesa geidiia geidé geísti 'toužil' a mají společný kořen GeiD-. Rozdíl je jedině v tom, že geidävo patří do slovesné jednotky o lemmatickém trojkmení geid-áu-j-a geid-äv-o geid-áu-ti, kdežto geisdavo k sobě žádné *geis-d-au-j-a ani *geis-d-au-ti nemá a odvozuje se jedině cestou /'geid-&-ti/ > /'geís--ti/ -* /'geís-dav-o/, /'geís-dav-ěs/. Ještě zvláštnější je pak na frekventatívu to, že oba jeho kmenotvorné segmenty jsou dobře motivovány sémanticky a uplatňují se v mnoha oblastech slovesné slovotvorby. • Morf -d- je příznakem sloves odvozených od jiných sloves tak, aby se zvýraznila intensita děje vyjadřovaného výchozím slovesem. Výchozí sloveso může být nejrůznějšího paradigmatického zařazení, druhotné je vždy typu (-0-, -é-, -y-ti), cf. 4.4.1. Příznaková intensita může být vágní, cf. jó-j-a jó-j-o jó-ti 'jel na koni' -* jó-d-o jó-d-é jó-d-y-ti 'jezdil, vozil se na koni', většinou se však specializuje jako uerbum effecťTuum, cf. šql-a šäl-o šál-ti '(z)rar-zľ -* šál-d-o šál-d-ě šál-d-y-ti 'zmrazil', lyj-a lij-o lý-ti 'pršelo', "lilo se" -* lý-d-o lý-d-ě lý-d-y-ti "vystavil na déšť, aby se rozmočilo", "roztavil kov, aby se dal odlévat". Ve spojení s morfém -in- vytváří -d- uerba causaťíua se soustavným rysem "ne sám vykonal, ale zařídil, aby vykonal jiný", cf. ďirb-a dirb-o dirb-ti 'pracoval', "vykonával práci" -*■ ďirb-d-in-adirb--d-in-o ďirb-d-in-ti ' dal udělat ', "zadal, uložil práci", siuňč-ia siuňt-ě siUs-ti 'poslal' ** /'siuňt-&-d-Ín-/ > sius-d-in-a siús-d-in-o sius-d-in-ti ' nechal poslat ', kyl-a kil-o kií-ti ' pocházel odkud, měl kde svůj původ ' -*kil-d-in-a kil-d-in-o kil-d-in-ti' odvozoval, vykládal původ ', spróg-st-a spróg-o spróg-ti' pukl (člověk zlostí), vybuchla (nálož) ' ■* sprog-d--in-a sprog-d-in-o sprog-d-in-ti' vyhodil (stavbu) do povětří ', "způsobil, že co vybuchlo". Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 173 • Morfém -au- se tvoří mnoho druhotných sloves odvozených od jmen a ta jsou vybavena sémantickým rysem "usilovne se zabýval (designátem)", cf. gryb-as 'houba' * gryb-áu-j--a gryb-äv-o gryb-áu-ti 'houbařil, sbíral houby', žuv-is 'ryba' -»iuv-áu-j-a luv-äv-o zuv-áu--ti 'rybařil, chytal ryby'; speciálně pak "plnil roli (designátu)", cf. tafn-as 'sluha' -* tarn--áu-j-a tarn-äv-o tarn-áu-ti 'sloužiľ, karäl-i-us 'kráľ -» karal-i-áu-j-a karal-i-av-o karal-i--áu-ti 'kraloval' (4.3.5). Od sloves se pak sufixem -au- odvozují druhotná slovesa se sémantickým rysem "silně či opakovaně vykonával činnost (designátu)"; povětšinou přitom dochází ke změně intonace, případně i vokalismu kořenové slabiky, často se objevují přídatná kmeno-tvorná rozšíření, cf. rék-ia rék-é rék-ti 'vzkřikl, zakřičel' -» rék-au-j-a rék-av-o rék-au-ti 'křičíval, často a hodně křičel', meíd-&-ia > meldz-ia meld-é mels-ti < meld-&-ti 'prosil, modlil se' -» mald-áu-j-a mald-av-o mald-áu-ti 'neustále prosil, modlil se', fió-j-a žió-j-o zió-ti 'rozevřel ústa' -* žió-v-au-j-a iió-v-av-o iió-v-au-ti 'zíval', veřk-ia veřk-é veřk-ti 'plakal' -* vérk-au-j-a vérk-av-o vérk-au-íi, častěji však virk-au-j-a virk-av-o virk-au-ti 'plakával, poplakával (ne nutně silně, ale opakovaně)'. ZÁVĚR. Ve frekventatívu se projevuje jak účinek -d-, "intensita", tak účinek -au-, "opakovanost" . Že se děj intensivně opakoval v minulosti, nevychází z použitých kmenotvorných morfii (ty se uplatňují ve všech časech). Restrikce na minulý děj, sc. stav, kdy máme jakýsi pseu-do-préteritní kmen bez prézentního a infinitívního protějšku, je systémovou daností, již nemůžeme vysvětlit a musíme prostě konstatovat (včetně toho, že se uplatňuje příznakový alomorf -d-av- místo obecného -d-au-). Druhotná slovesa se sufixem -au- nejsou odvozena ke všem slovesům, nelze však předem stanovit žádná omezení na jejich odvoditelnost (pouze můžeme upozornit, že doprovodné morfologické jevy jako metatonie, ablaut, kmenová rozšíření jsou na překážku hojnějšímu odvozování). Frekventatívy se sufixem -dav- se od obecných dever-batívních iteratív a intensív liší právě svou systémovou odvoditelností pro všechna slovesa. Jistou vzájemnou dispozici sémantických rysů "minulost" a "intensita & opakovanost" si můžeme uvědomit i v češtině. Vezměme záměrně slovesa nedomácího původu se sufixem -uje -oval -ovat. Ta jsou vidově obojetná (analyzoval je jak nedokonavé, tak dokonavé). Dokonavost se upřesňuje prefixem a ten není vždy použitelný {zanalyzoval}^, systémové, leč působí divně). Nedokonavost se dá upřesnit iterativním sufixem a ten se snáze uplatní v préteritu (analyzovával) než v prézentu (analyzová-vá). V českém préteritu lze dokonavě prohlásit, že matematik při své práci něco zlo-garitmoval, mnohé poderivoval a pořádně si zaintegroval a snadno to převedeme i do prézentu (sic! cf. 1.2.1 n.21): ztogaritmuje, poderivuje a zaintegruje si. Pokud takové úkony prováděl mnohokrát a rutinně, lze nedokonavě říct, že vždycky logaritmo-vával, derivovával a integrovával (snad i zlogaritmovával a poderivovával, ale už ne zaintegrovával si), sotva to však vyjádříme v prézentu (logaritmovává? dehvovává? integrovává?). 3.8 Predikatív, participia a nomina uerbalia, jež vycházejí z kmene infinitívního V oddíle 3.3 jsme vyložili, v čem spočívá morfonologická specifičnost infinitívního kmene, a na závěr předvedli (3.3.3), že morfémy infinitiv, supinum a búdinýs, jež historicko vývojový indoevropeistický pohled vykládá jako pozůstatky jednoho širšího derivačního procesu, nelze pomocí platných systémových vztahů ani ve výrazovém ani v obsahovém plánu spojit do jedné společné kategorie. Zde se podíváme, jak si jsou navzájem morfonologicky blízké 174 Verbum Liber II deriváty infinitívního kmene, jež patří do různých okruhů lexikálně-gramatických a jimž je negativně společné jen to, že nejsou uerbum finítum. 3.8.1 Především se od infinitívního kmene odvozuje predikatív s vidově příznakovou hodnotou "perfektívní". Formálně lze jeho odvozování popsat tak, že se ve tvaru infinitivu nahradí specifický morf -ti specifickým morfem -ta, cf. bú-ti 'být, vyskytovat se' -* bú-ta "došlo k výskytu", ďirb-ti 'pracovať -» dirb-ta "proběhla práce". Vzhledem k tomu, že oba specifické sufixy začínají na stejnou souhlásku t, nedochází k žádným druhotným úpravám kmene. Sufix -ta se shoduje se sufixem -ti v tom, že nikdy nenese prízvuk. Tím však proso-dické shody mezi oběma tvary končí. Infinitiv nikdy nedlouzí kmenové /ěV, /ä/, predikatív tak ve spisovné normě činí pravidelně; infinitiv nikdy nepřenáší svůj prízvuk na prefiový úsek, predikatív to může činit. Máme proto něš-ti 'nést (nosit)', rás-ti 'naléz(a)ť vs. něšta "proběhl proces nošení', msta "proběhl proces nalézání"; ne-něš-ti, at-rás-ti vs. ně-neš-ta "neproběhl proces nošení", át-ras-ta "došlo k objevení" (v predikatívu se dlouží /S/, /ä/ pouze ve vlastním kmeni, nikoliv v prefixovém úseku). Na prefixový úsek přenáší perfektívní predikatív svůj prízvuk vždy, když 1° infinitiv -ní kmen nemá slabičný sufix a 2° kořenová slabika je neakútová. Je proto ně-kalb-a-ma "nedochází k mluvení" (proč) vs. (perf) ne-kalb-é-ta "nedošlo k mluvení" (infinitívní kmen má oproti prézentnímu sufix -é-), su-praňt-a-ma (proč) "dochází k pochopem" vs. su-pras-ta (perf) "došlo k pochopení" (prézentní kmen má neslabičné rozšíření -n-, jež brání přesunu prízvuku na předponu, infinitívní kmen, který toto rozšíření shodou okolností nenese, má kmenovou slabiku krátkou, tedy neakútovou).36 3.8.2 Dále se od infinitívního kmene odvozuje deagentívní participium s vidovým příznakem perfektivity (P2: perf). Formálně lze jeho odvozování popsat tak, že se ve tvaru infinitivu nahradí specifický morf -ti kmenotvorným rozšířením -t- a k takto upravenému kmeni se přidávají deklinační koncovky masc a fem podle příslušných paradigmatických typů (upřesníme ve III. knize, zvláště v oddíle III/8.2), cf. bú-ti 'být, vyskytovat se' -* bú-t-ás-is, bú-t-ó-ji 'minulý, bývalý', "poznamenaný tím, že byl, vyskytl se", dúo-ti 'dáť -* dúo-t-as, duo-t-á 'daný', nu-kiřp-ti 'odstřihnout, ostříhat' -» nú-kirp-t-as, nu-kirpt-á 'odstřižený, ostříhaný'. Už z uvedených příkladů je jasné, že perfektívní deagentívní participium se od infinitivu zásadně liší pohyblivostí prízvuku. Ten se může octnout jak na koncovce, tak na prefixovém úseku. Celkovou charakteristiku pohybů prízvuku podáme až ve III. knize, poté co komplexně vyložíme prosodickou složku deklinace. Zatím můžeme pouze říci, že 1° k pohybu prízvuku od kmene ke koncovce dochází právě tehdy, když infinitívní kmen nemá slabičný sufix (zda přízvuk skutečně spočine na té které koncovce, pak záleží na její prosodické charakteristice), a 2° k pohybu prízvuku dopředu na prefixový úsek dochází právě tehdy, když je splněna podmínka (1°) a navíc je kmenová slabika neakútová. Dále se P2: perf liší od Inf 36 Toto je stav podle spisovné normy. Již v části 2.4.4 jsme upozornili, že existují alternativní systémy (dialekty) litevštiny, které v tomto bodě více dbají na konformitu s infinitívním kmenem, takže se v nich kmenové /ě/, /ä/ pod přízvukem nedlouzí a přízvuk nepřesouvá na prefixový úsek. Uplatňují se tam tudíž tvary jako pa-im-ta "stalo se, že někdo uchopil", iš-měs-ta "stalo se, že někdo vyhodil" (cf. Senn 1929:229). Touto poznámkou chceme upozornit na to, že spisovný systém není jediný nutný; nic to však nemění na skutečnosti, že spisovný systém je právě takový, jaký je, a vyznačuje se výraznou diskrepancí mezi morfonologickou povahou infinitivu a predikatívu. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 175 tím, že /Ô/, /a/ ve vlastním kmeni se pod přízvukem dlouží, cf. něš-ti vs. něš-t-as 'nošený', rästi vs. räs-t-as 'nalezený'.37 Stejně jako v oddíle 3.2.4 uzavřeme poznámkou, že ŕ-predikatív sice lze v diachron-ním indoevropeistickém pohledu interpretovat jako neutrum /-participia zakončené thematic-kým vokálem bez jiných přídatných morfů, nicméně v synchronním systému litevštiny, ba v panchronním záběru přes celou historicky doloženou litevštinu pro takovou interpretaci není místo. Na morfématické rovině musíme proto predikatív od participia coby neslučitelné séma-tické kategorie důsledně oddělovat. Zato na rovině morfonologické je nutné uznat, že r-predi-katív a ř-participium jsou úzce spojeny jak ve své fonématické stavbě, tak v prosodických charakteristikách. Že predikatívní morf -ta nikdy nenese prízvuk, lze vysvětlit i tím, že jeho slabika prízvuk od kmene nabízený nepřijímá a sama jej na sebe z kmene nepřetahuje, v čemž se prosodicky dokonale shoduje s morfém -t-as ve funkci N.sg masc a maximálně rozchází s morfém -t-a ve funkci N.sg fem. 3.8.3 Ke kmenotvornému rozšíření -ŕ-, jímž se tvoří deagentívní participium perfektívní, lze přidat ještě specifický sufix -in-, čímž vznikne derivát, který syntakticky vystupuje čistě jako adjektivum, nicméně je odvoditelný pro každé sloveso a jednotně nese jasný sémantický rys. Tradičně se mu říká participium necessitätis, my jsme jej v části 1.3.3 označili za participium P3. Přijímá stejné deklinační koncovky jako P2. I participium P3 se vyznačuje pohyblivostí prízvuku, leč pouze přesouváním prízvuku z kmene na koncovku (zda přízvuk na koncovce skutečně spočine, záleží na její prosodické charakteristice, totiž na její schopnosti kmenem nabízený přízvuk přijmout). Prefixovému úseku vlastní kmen svůj přízvuk nenabízí a kmenové /ě/, /ä/ se pod přízvukem nedlouzí. Máme tedy něš-a něš-ě něš-ti 'nesl1 -* něš-tin-as (N.sg masc), neš-tin-á (N.sg fem) 'k nošeni", át-neš-a át-neš-é at-něš-ti 'donesl' -* at-něš-tin-as (N.sg masc), at-neš-tin-ä (N.sg fem) 'k donesení', kás-a kas-é kás-ti 'kopal' -* kás-tin-as (N.sg masc), kas-tin-a (N.sg fem) 'ke kopání', úi-kas-a úi-kas-ě už--kás-ti 'zakopal' -» už-kás-tin-as (N.sg masc), uí-kas-tin-á (N.sg fem) 'k zakopám". Kmen nabízí svůj přízvuk koncovce právě tehdy, když sám neobsahuje kmenotvorný sufix. Jde tedy znovu o podmínku (1°) z předchozích dvou částí. Podmínka (2°), jež se týkala přesouvání kmenového prízvuku na prefixový úsek, se zde neuplatní. Prosodické chování P3 se sice ve spisovném jazyce liší od chování P2 a predikatívu, nicméně shoduje se s alternatívami, jež jsme předvedli v poznámkách 36 a 37. Za specifický sufix -t-in- lze přidat ještě koncovkové soubory jiných deklinačních paradigmat. Vzniknou tak slovesné deriváty ad hoc, jež už nelze utvořit k libovolnému slovesu, cf. ďirb-ti 'pracovať -* ďirb-tin-as 'k udělání' vs. dirb-tin-is 'umělý' (oproti přirozenému). Po stránce prosodické se i zde uplatňuje podmínka (1°): přízvuk se pohybuje právě tehdy, když infinitívní kmen nemá slabičný sufix. Z nesufigovaného infinitívního kmene se přízvuk přenáší na morf -tin- (a z něho může být přetažen na koncovku, pokud ta tuto specifickou aktivitu vyvíjí). Na prefixový úsek se přízvuk z kmene nepřesouvá: má-li kmen slabičný sufix, je jeho přízvuk nepohyblivý v důsledku této skutečnosti, a nemá-li jej, přesouvá svůj přízvuk přednostně na morf -tin-. 37 Opět je pravda, že existují dialektální systémy, kde se participia chovají prosodicky jinak. Nemusí se pod přízvukem dloužit kmenové lěl, ľil, nemusí se přesouvat přízvuk na prefixový úsek, nicméně k jistému pohybu prízvuku od kmene ke koncovkám dochází i tam, byť za přísnějších podmínek (nestačí absence kmenového sufixu, kmenová slabika musí být neakútová, cf. Senn I966:§236), 176 Verbum Liber II K participiu P3 jakožto syntaktickému adjektivu lze dodat zvláštní predikatív, jde však již o predikatív adjektívní, nikoliv slovesné povahy. Prízvuk v tomto predikatívu spočívá na stejné slabice, na které leží v odpovídajícím tvaru N.sg masc. K adjektivům ad hoc, zakončeným na -tin-is, se predikatívy netvoří (souvisí to s lexikální sémantikou derivátů o deklinač-ně paradigmatickém zařazení -is). Za alternativu ke komplexu -tin- lze považovat i komplex -to-j- (segment -j- vzniká konsonantizací palatalizačního prvku -i-, který se zde coby součást koncovky ocitá mezi dvěma samohláskami, cf. III/3.2). Jím se tvoří podstatná jména činitelská, a to právě od sloves, jejichž infinitívní kmen obsahuje slabičný sufix, e.g. mók-o mók-é mók-y-ti 'učil' -» mók-y--to-j-as 'učiteľ, cf. 3.2.7. Tyto deriváty mají přízvuk nepohyblivý, což znovu lze vysvětlit podmínkou (1°): odvozují se právě od infinitívních kmenů sufígovaných. 3.8.4 Nakonec se od infinitívního kmene odvozuje tzv. participium contemporäle, jež jsme v 1.3.3 očíslovali PlVi. Na rozdíl od předchozích začíná jeho specifický sufix alveolárni ex-plozívou znělou, sc. -d-am-. To sice vede na jinou znělostní spodobu, než jakou vyvolával infinitívní sufix -ti, predikatívní -ta, etc, k žádným dalším fonématickým úpravám však nedochází. Za sufix -dam- se napojují koncovky stejného paradigmatického zařazení jako v případě P2 (perf, ale též proč), a to koncovky nominatívní. U samotného PI Vi však o pádu nelze mluvit: neskloňuje se, vyskytuje se jedině v predikátu a tam vyjadřuje kongruenci s pod-mětem v rodě a čísle. V prosodických charakteristikách se Pl Vi naprosto shoduje s P3: kmen nabízí svůj přízvuk pouze koncovkám, nikoliv prefixovému úseku a kmenové lél, /ä/ se pod přízvukem nedlouzí. Máme tedy něš-a niŠ-é něš-ti 'nesl' -* něš-dam-as (masc.sg), neš-dam--á (fem.sg) 'nesa', át-neš-a át-neš-ě at-něš-ti 'donesl' -» at-něš-dam-as (masc.sg), at-neš--dam-á (fem.SG) 'donášeje', käs-a kas-ě kás-ti 'kopaľ -» kás-dam-as (masc.sg), kas-dam-á (fem.sg) 'kopaje', úž-kas-a úž-kas-é už-kás-ti 'zakopal' -* ui-kás-dam-as (masc.sg), už--kas-dam-á (fam.sg) 'zakopávaje'. A znovu se uplatňuje podmínka (1°) : přízvuk se přenáší z kmene na koncovku právě tehdy, když kmen nemá slabičný sufix, cf. mók-o mók-é mók-y-ti 'učil' -»mók-y-dam-as, mók-y-dam-a 'uče, učíc'. Zda přízvuk skutečně na koncovce spočine, záleží na její prosodické charakteristice (jak vidíme z rozdílů mezi masc.sg a fem.sg). 3.8.5 Závér. Podokruh «neslovesných» derivátů infinitívního kmene je po stránce morfono-logické fonématicky značně homogenní, prosodématicky značně heterogenní. Spisovná norma nesourodost prosodických rysů ještě podtrhuje. I když však odhlédneme od hlavní prosodické diskrepance, již spisovný systém vytváří (jde o zvláštnosti prosodického chování /-predikatívu a ř-participií), pořád však v okruhu «neslovesných» derivátů jistá pohyblivost prízvuku zůstane coby nápadná odchylka od podokruhů «slovesných» (fut, imper, cond, freq). Nevidíme oprávnění pohlížet na soubor morfému Inf, Sup, Búd jako na něco jednotného, protože vo-kalické segmenty jejich specifických sufixů nelze interpretovat jako koncovky z nějakého systémově paradigmatického souboru. Zato v souhrnu tvarů P2: perf i Praed: perf přinejmenším morfonologickou jednotu vidíme, a to jak v paradigmatických souborech koncovek, tak v prosodématické struktuře kmenů. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 177 závěr 3. kapitoly. Hlavní morfématické kategorie litevského Vf ponecháváme bez definitivního rozdělení v pojmech modálně-temporálních, jež jsme zavedli v 1/1.2.2. Držíme se zásady, že kategorie způsobu je nadřazena kategorii času, ba že čas upřesňujeme jedině uvnitř jednotlivých způsobových kategorií a vůbec neuvažujeme o čase «nadkategoriálním». Uznáváme nepříznakový modus indicativvs a jasně příznakové mody imperatiws a condicio-nalis. Oba příznakové mody jsou bez vnitřního temporálního dělení, pouze indicativvs rozlišuje uvnitř (tempvs) praesens :: praeteritvm. Stranou tohoto primárně modálního vymezení stojí ambivalentní kategorie fvtvrvm a (praeteritvm) freqventatiwm. V této kapitole jsme jasné slovesné časy nepříznakového způsobu vyložili jako hlavní představitele velkých derivačních okruhů, jež vycházejí z lemmatických kmenů prézentního a préteritního, a všechny ostatní kategorie jako derivační podokruhy lemmatického kmene infinitívního. Kategorie čistě modálni, tedy imper a cond, přitom odvozují jedině Vf, kategorie způsobově-časově ambivalentní tvoří ve svých derivačních podokruzích ještě agentívní participium (Pl). A právě Pl, jež na rozdíl od Vf nestojí v opozici s případy jasně modálními, nabízí širší časovou Škálu freq :: praet :: praes :: fvt (všechna čtyři agentívní participia jsou přitom odvozena od stejných kmenů jako příslušné Vf). Deagentívní participium (P2) ani predikatív (Praed), jenž je s ním po stránce derivační úzce svázán, žádnou časovou škálu nevytvářejí a drží se pouze vidové opozice (aspectvs) processvalis :: perfectivvs, s níž koreluje Pl omezené na své dva prostřední členy praes :: praet. Perfektívní deagentívní participium se však neodvozuje od lemmatického kmene préterita, jak činí jeho agentívní protějšek vzhledem ke kmeni prézentnímu, nýbrž zakládá vlastní derivační podokruh lemmatického kmene infinitívního. Zmíněný podokruh se vyznačuje zvláštním prosodickým chováním, jež nesdílí žádný z podokruhů utvářejících Vf. Zvláštní složení onoho podokruhu ještě zdůrazňuje skutečnost, že do něho patří i jistá varianta agentívního participia procesuálního (Pl Vi). Takto lze shrnout korelaci okruhů lexikálně-gramatických, jež jsme zavedli v 1.3, a okruhů derivačních, zavedených v 3.2. Kromě toho existují deriváty, jež jsou zapojeny do pouze nesoustavných opozic (optatiws; P3 quasi participium necessitatis), nejsou dostatečně produktivní (P3' quasi participium futúrl passíul), či představují přímo lexikální výstřednosti (quasi participium colli-gěns, cf. 3.2.8).