2.1 Litevské konsonanty (souhlásky)
2.1.1 Znělé a neznělé souhlásky
j	1	m	n	r	b	d	g	z	ž	h	v	c	č
	-	-	-	-	P	t	k	s	s	ch	f	dz	dž
Zmvo (byl)     tu (ty)       seka. (sleduje)    šilas (bor) puwo (hnil)    du (dva)    sega (zapíná)     žilas (šedivý)
Asimilace (spodoba) znělosti: b, d, g, z, ž
t
p, t, k, s, š znělost —>■ neznělost
dirôa (pracuje) —► dirôti [dirpti] (pracovat) auga (roste) —> augti [au&ti] (růst)
veza (veze) —► vežti [vešti] (vézt)
neznělost —>■ znělost
su&a (kroutí) —► suA:davo [sugdavo] (točil) lipa (leze) —> lipdavo [liftdavo] (lezl)
nesa (nese) —► nešdavo [neždavo] (nosil) kasa (ryje) —► kasdavo [kazdavo] (ryl)
2.1.2 Měkkost a tvrdost souhlásek (palatalizace)
Všechny litevské souhlásky mohou být měkké a tvrdé. Výjimku tvoří „j" - je vždy měkké.
2.1.2.1 Poziční tvrdost:
Souhláska je tvrdá před zadními samohláskami (vokály), včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar; ul, um, un, ur.
C + V(a) -> CV(a)
galva (hlava), vaikas (dítě), baltas (bílý), duona (chléb), šoka (tančí), rodo (ukazuje)
2.1.2.2 Poziční měkkost:
Souhláska je měkká před předními samohláskami, včetně dvojhlásek ei, ie; el, em, en, er; il, im, in, ir.
C + V(i) -> CV(i)
pilis (hrad), pienas (mléko), mes (my), nervinti (znervózňovat), dědě (strýc)
2.1.2.3 Nepoziční měkkost
Souhláska může být měkká také před zadní samohláskou (včetně dvojhlásek ai, au, uo; al, am, an, ar; ul, um, un, ur). Tato měkkost nesouvisí s pozicí souhlásky; označujeme ji písmenem „i", které se vloží mezi souhlásku a samohlásku.
1
C + V(a)
C'iV(a)
&au/i| —►   kiauli\\ rašau —► rašŕau
{kostí, g. pl.)    {sviní, g. pl.) {píšu, přít.č.)    {psal jsem, min. č.)
2.1.2.4 Písmeno „i" má v litevštině dvojí uplatnění: označuje samohlásku [i], anebo je znakem pro palatalizaci (měkkost) souhlásek. Jako znak pro palatalizaci se toto písmeno „nečte", jen změkčuje před ním stojící souhlásku. Příklady:
„i" jako vokál: pil/s (hrad), tu esž (fy jsi), Cekrja, pmnas (první), pžlkas (šedý), zstorija (historie)
„i" jako znak pro palatalizaci: šzauré [š'aeure:] (sever), kraule [k'eule:] (svině), lzaudis [ľaeudis] (národ), lmdnas [ľu:dnas] (smutný), siulas [s'u:las] (nit)
Písmeno „i" jako samohláska + „i" jako znak pro palatalizaci se nikdy nevyskytují ve stejných pozicích:
1) „i" jako znak pro palatalizaci nikdy není na začátku ani na konci slova; v těchto pozicích označuje „i" vždy samohlásku, proto se také vyslovuje (např. řstorija, tu esi);
2) „i" jako samohláska se nikdy nevyskytuje mezi souhláskou a samohláskou; v těchto pozicích je „i" vždy znakem pro palatalizaci, proto se nevyslovuje (např. šzauré, smlas).
Existují dvě výjimky:
a) Kombinace „souhláska + ie", např. pienas {mléko), miegas {spánek), „i" je zde součástí dvojhlásky „ie", nikoliv znakem pro palatalizaci.
b) Při setkání dvou samohlásek na hranici slabik čteme „i" jako samohlásku, např. šiitas ľši-i-tasl (větev muslimů), pianinas [pj-a-ni-nas] {piáno).
2.1.2.5 Cvičení. Určete, zda písmeno i označuje v následujících slovech vokál nebo znak pro palatalizaci.
1. ilgas (dlouhý), 2. toli (daleko), 3. žiaurus (krutý), 4. šilta (teplá), 5. Vilnius, 6. meilé (láska), 7. kiaušas (temeno), 8. siulo (nabízí), 9. jis (on), 10. pilnas (plný), 11. žiogas (kobylka), 12. žiema (zima), 13. sriuba (polévka), 14. sliekas (žížala), 16. kirmélé (housenka), 17. kiaušinis (vejce), 18. žiedas (květ), 19. žiauna (čelist), 20. šiukšlés (smetí).
2.1.2.6. Palatalizace souhláskových skupin
Měkkost se vždy týká celé souhláskové skupiny v slabice:
šnekéti (hovořit), ganrfrelis (mládě čápa), pliaupti (hodně pršet) 2.1.2.7 „č" a „rfz" v litevštině
Poziční měkkost/tvrdost se u souhlásek „t" a „d" uplatňuje stejně jako u ostatních: ril/as (most) deda (klade)
2
Nepoziční měkkost „t" a „d" způsobila vznik afrikát „č" a „dž": měkké „t" se před zadní samohláskou proměnilo v „č", měkké „d" v „dž":
t—>č: skai/é —► skaičiau d—>dž: žak/é —► žau/žiau
(četl/a)     (četl/a jsem) (hrál/a)     (hrál/a jsem)
Příklady proměn t—>č a d—>dž při ohýbání slov:
(užovka) N. žal/ys G. žalčio D. žalčiui A. žal/j
(kohout)
gak/ys
gak/zio
gairfziui
gairfi
skaityti, skaito skaité (číst); gydyti, gydo, gydé (léčit) aš      skaičiau gyrfžiau tu       skai/ei gy^ei jis, ji   skai/é gy^é
2.2 Litevská slabika
Litevská slabika povinně obsahuje alespoň jednu samohlásku. Dvojhlásky a jednotky „souhláska + samohláska" (al, am, an, ar, ...) také mohou vytvářet slabiky.
Samotná souhláska slabiku netvoří. Litevština nevytváří slova typu krk, vlk, Brno.
Slabika je dlouhá, pokud obsahuje dlouhou samohlásku, dvojhlásku nebo jednotku „souhláska + samohláska". Slabika je krátká, pokud obsahuje krátkou samohlásku.
2.3 Dialogy:
Laba diena!		Koks Jusij vafdas?	
Lábas! SveTkas!	Mano vafdas... Mano pavardé... Aš esu...	Kokia Jusij pavardé? Koks távo vafdas?	M pasimátymo! Viso gěro!
Sveika! Sveiki! SveTkos! Lábas rýtas!		Kokia távo pavardé? KaTp Jusij / távo vafdas? KaTp Jusij / távo pavardé? Kuô Jus vardú?	Viso lábo! Sudiě! Iki! Labánaktis!
Lábas vákaras!		Kuô tú vardú?	
2.4 Odkazy na litevské slovníky on-line najdete na stránkách baltistiky www.phil.muni.cz/wbal v rubrice „Užitečné odkazy".
3