Neslepená koláž Placák, Jan. Hezký den. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014. Sbírka Hezký den grafika a básníka Jana Placáka, poslední dobou proslaveného zejména jako sběratele a iniciátora výstavy děl „něžného barbara“ Vladimíra Boudníka, dostala obyčejné jméno, očividně odkazující k všednodennosti. Z obálky se stal pozdrav, který působí dojmem značně prostým, usedlým, jako sousedské ahoj při venčení psů. A celý obsah je jako cesta do práce, při které se člověk nejen snaží všímat různých detailů, ale zároveň sumarizovat svůj život. Nic nevynikne, nic nezarazí, vše se kupí a kupí a nikdo nepřijde s lopatou, aby to trochu prohrábl. Majitel kulturně nabitého místa, galerie‑nakladatelství‑antikvariátu Ztichlá klika, se po šesti letech od svého pozdního básnického debutu, sbírky Procházka sadem, opět ozývá jako literární autor. Stejná edice, stejný nakladatel. Edice „Současná česká poezie“ poskytuje Placákovým básním papírový azyl vedle jmen s pomyslným literárním plnovousem jako Grögerová, Hiršal, Hauková nebo Král. Jedná-li se o přehlídku antikvariátních hvězd, Placák‑antikvář sem svým způsobem bezesporu zapadá. Současného je v edici však pomálu. (Ale je čemu se divit, když v edici vyšli i Eugenio Montale či Konstantinos Kavafis, narozeni v 19. století?) Koláže, kterým se Placák také věnuje, jsou vedle básní příslovečnou polovinou svazku. Snaha vytvořit „ilustraci“ své sbírky u takového autora tedy nezarazí. Daří se to však? Vraťme se k Placákovu inspirátorovi, Boudníkovi. Tato osobnost české grafiky je ikonická především jako autor explozionalismu a explozionalistický autor, upozorňující na asociativnost díla, na tvůrčí okamžik „čtenáře“ obrazu. Svou inspiraci Boudníkem Placák veřejně přiznává, ve svém díle jej nezatajuje, naopak ve spojení s tímto jménem Placákovy práce nacházejí umělecký kontext a zařazují se do „poezie všedního dne“. Tak, jak (vyučený nástrojář) Boudník ve svých grafikách prosazuje plech, i antikvář Placák tvoří ze starých stran starých knih ozvláštněných sem tam obrázkem více či méně dobovým, sem tam však do nich Placák plácne ciferník švýcarských hodinek nebo automobil s německou značkou. Propojení starého a moderního, pro Placáka jedna a druhá tvář všednodennosti, není vyvážené, odkaz se ztrácí pod tíhou antikvariátu. Poetické vrčení motoru se tedy nekoná. Nesourodost koláží je první věcí, která člověka na sbírce zarazí. A pak vybuchuje řetězovou reakcí dál a dál, prázdné výstřižky starého textu vedou jako červený alarm k hledání nějakého pojítka básní, druhé hlavní složky sbírky. Nenajdeme. Volné verše mají charakter jak pocitů, tak sumarizace života ‒ plus momentů či obrazů věcí. Závěj z básně „Stopa končí v závěji / navátých vzpomínek / ztracených pocitů / vyhaslých citů“ nádech sbírky vystihuje; vánice je tak prudká, že se básně nakonec ztratí v celku, který je neurčitý. Snaha o vykreslení okamžiku troskotá nad přemírou užití substantiv: jak se může čtenář nad něčím zastavit, když vypravěč chrlí a chrlí obrazy nebo jeden detail za druhým? Jako „Záchody zapáchají / dříví nehoří / svíčky praskají / hlas zvonů jasně zní / hvězdy se míhají / hory černě vyhlíží […]“, i oči se klíží, hlava se točí, slova utíkají. Základní struktura jednotlivých veršů, sloveso a podstatné jméno, nechávají vymizet atmosféru a z básní nezůstane nic. Jako kdybychom se krajinou projeli na horské dráze. Placák chce něco vyjádřit, ve způsobu však nemá jasno. Pěkné slovní hříčky jako „Nina má ráda zeleninu / zelenina / lezenina / žerenina / řezenina / ninaleze / ninařeže / ninažere / zeleninu“ asociující dětskou mluvu jsou jednou z mála perel sbírky, i když do zbytku jakoby nepatří. Celek tak působí jako katalog autorského díla grafického i básnického, jako pokusy, Popelčina sbírka hrachu (nebo substantiv?), což nakonec vytváří onu hromadu ničeho. Zoufale scházející pojítko jak sbírky, tak jednotlivých básní, které obyčejná „všednodennost“ nezvládne zastřešit, způsobuje jediné. Sbírka a koláže jsou symfonické paradoxně zejména tím, že jsou nesourodé. Avšak ne záměrně. Hezký den i vám. Michaela Tabakovičová