■
'mimi a Itt*©©,
Přednáška
C. Coq-ue. lína.
Člena Comédíe-Fran^aise.
C e b Ir ý  překlad  o cl B.
V PRAZE.
Nakladatel: ALOIS HYNEK, knih kupíc
íaea
■
■
V.'.. H
fa
■ ■
■Ji':
'V
í
s..
■V
Í ■
10
sto, je podati. Ano, herec tvorí, i když uskntečňujeseň geniů á la Raeine, Corneille, Hugo, ano, i když hraje úlohu, kteráž od zvláštních oněch mistrů vymyšlena a na jeviště postavena by!a> kteří byli zároveň herci, jako Shakespeare a Moliere.
Mezi typem vybásneným a živým je vždy jakéhos rozdílu; nepostačil, stvořiti duši, nýbrž musíme jí pro-p&jĚ.iti i tělo a toto tělo musí být jejím dokonalým, dle života pravdivým výrazem, musí mí ti sviij zvláštní spů-sob, jakým jde, přichází, vstupuje, se vzdaluje, usedá, se směje, pláče, dýšo, mluví, mlčí a veškeré tyto spů-soby bytí, jednání a trpěni, musí býti v souvislosti, musí tvořiti osobnost v životě se naskytující, reální, zjevnou, za pravou uznatelnou a k tykání nás vyzývající. Kůži, již figura ta potřebuje, dostává od herce.
Kůže, jižto herec některé postavě dává — třeba i postavě shakespearovské — zůstává s touto tak srostla, že si Hamleta nebo Othella bez určité nuance, bez určitého Garrickem neb Keanein nalezeného rysu nedovedeni na divadle ani pomyslili; francouzské jeviště pak má jednotlivé, od Moli éra nikdy nezmíněné tradice, bez nichžto sobě Moliěra více nepredstavujem a jež sobě posluchač — stane-li se opět čtenářem — u teplého krbu před duševním okem svým opět oživuje, podobně jak si mezery neúplného exempláře knihy doplňujem.
Však ještě více! Jest tak mnohé zastaralé dílo mistrovské, jemuž se, čtouce je, obdivujeme, jehož provozování však nám nemožným, ano —: abychom to vyznačili pravým slovem - nudným pripadá a jež tím taká,v skutku jest, svěří-li se provedení jeho umělcům
n
prostředním. Nechť přijde však jen herec nadaný a zmocní se díla toho. jež pod prachem lhostejnosti neb zbožné úcty leží pohřbeno, kteráž mnohdy tytéž účinky rodí, co lhostejnost; nechať se uchopí této úlohy, vynaloží na ni svůj oheň a svou sílu a — ejhle! — mumie se vyvine ze svých obvazků, stane se živou a svěží, množství přikvapí a nadchne se a zapomenuté dílo mistrovské docílí skvělých příjmů! Umění nespokojuje se zde tím, že tvoří, o no ť probouzí zároveň k novému životu.
Připojme k tomu, že jest málo mistrovských děl, k nimžto herec ničeho nebo skorém ničeho nemusí při&initi. Mnohem četnější jsou naproti tomu úlohy, v nichžto autor druhé, třetí neb nižádné třídy ponechává herci vše nebo skorém vše k činění. Co íbylo z klasických kusu z dob prvního císařství neb restaurace, z těch „Leonidu", „Mariů", „Karlů VI." atd. Nic, nežli památka Talmova. Kačlc učinili pokus, prečisti je až do konce í Dospějete k místu, v němž byl ■ Talma, jak víte, velikolepým, i budete se tázat zamyšleně : „U všech všudy! kterak to dokázal Tl ,.. Velmi jednoduše — tvořil ť právě. Budete čisti scénu a nenaleznete nežli autora, Arnaulta, Píchala nebo jiného některého, i shledáte ji velice pražnou; on ale přidal T a 1 m u k tomu a scéna ta objevila se pak živou, velikou a krásnou. A vy pravíte, to že není žádné umění V Zavděčili byste se mi, kdybyste mi řekli, co to tedy . jest...
Já ale tvrdím, že jest to umění, podobné na př. ; umění podobiznáře. Herec, jenž nemá to tak snadné,
jako tento, nevídá typus, jejž chce reprodukovat, vždy p h .1 i>'mii:l nýbrž musí jej — jako čaroděj — Z říše duchů citovali.  Autor, je-li nadaucem, geniem, dlk^ povstati postavě celé vc svó obraznosti; mnohdy je to pouhá skízza, první model; tu a tam musi sáni v společné všem zásobárně: v povaze lidské, tvořili a na základě pozorování a reflexi vymalovat! si v duchu po-stavu, jež má později se vtělit, Šili tělesné podstaty nabyti.  Vynikající herci maji nesmírné to štěstí, že ze všech kusu — takorka proti úmyslu autorovu — vytvořuji typy, jež vedle typu Moli ére m vytvořených mohou obstáti. Celý svět ví, že mluvím o Frédéricku Lemaí-trovi a o jeho nesmrtelném Kobertu Macairovi.
Ponechám jemu samému slovo, předčítaje Vám z knihy u Ollendorľa vydané líčení premiéry kusu „Au-bergo des Adrets":
„Historie tohoto od autorův jeho opravdově míněného, ve frašku zvráceného příšerného melodramatu byla tak velico přetvořena, že nebude nezajím a vo, vypravovali o skutečném původu této podivnůstky, kteráž tvořila pouze prolog ke komédii, jež o deset let později měla popudlivost tak mnohého k poctám dospěvšího Roberta Macaira, tak mnohého dekorovaného Bertranda popichnouti.
Po čtené zkoušce ke kusu tomu šel jsem zmalát-něn z divadla, jelikož měl tento Macaire byli my m prvním výtvorom. Jak mela se obecenstvu tato pochmurná, temná, v mluvě naprosto neakademickó vyvinutá intrika záživnou učiniti? Jak měla býti, aniž by se vzbudila veselost, hrubé cynická postava zákeřníka toho předsta-
ven a, hrůznějšího imžli lidojedi v liii'-linľkáeh Perraul-tových, tohoto vraha, kterýž nestoudnost tak přepínal, že si kadeřil dýkou licousy, hltaje při tom kus švýcarského sýra?
Tof nebylo více opotřebované, z mody vyšlé melodrama, jež o krok hlouběji než obyčejně v propast, zapomenutí sestupovalo, katnž zákon přírodní všecky věci táhne — toť bylo mihlé sřieení se celého druhu podobných kusů. Nevěděl jsem již ani, který díl kusu toho měl bych dříve studovali, au jsem jednoho dne, obraceje vždy znovu listy rukopisu, shledal, že veškeré situace i řeči Macairovy i Bertrandovy, jestliže jsme jo jednou se stránky komické byli pojali, nad míru jsou obveselujicí.
Sdělil jsem svou bizarní, bláznovskou myšlénku, jež ve mně byla vznikla, Firminovi, kterýž byl duchaplným mužem a jemuž bylo rovněž hroz.no, hráti Bertranda vážně. On shledal, že je výborná. Musili jsme se však chránil, navrhnouti autorům Lu změnu, ježto byli tito přesvědčeni, že stvořili nějakého nového „Cida".
Uzavřevše, že provedeni tento záměr za každou cenu, umluvili jsme spolu, aniž bychom byli komu slovíčka prozradili, svoje „etťekty' a u večer prvního provozováni vystoupili jsme spůsobem, jejž jsme o zkouškách nebyli ani dost málo naznačili.
Výsledek byl ohromující, když obé roty v posici od těch dob tak často reprodukované před obecenstvo se postavily: Bertrand ve svém širokém, šedém svrch-níku s nepřirozeně dlouhými kapsami, ruce maje skrížený na držadle svého deštníku, vzpřímen, nehybný ...
naproti němu pak Macaire smelo jej měřící, klobouk bez dýnka naražený na uchu, zelený kabát d n zad odhozený, v rozbitých červených pantalonech, tornou páp skn na jednom oku, k tomu krajkový jabot a bálové střev ioe.
Nie neuälo bystrozraku novým a nepředvídaným tím podíváním překvapeného obecenstva. Každé kopnutí, jež Bertrand a trží J, každé zaskřípění Macairovy tabatěrky i každá narážka vybudila veselost tím větší a upHmnějěí, ježto ostatní díl kusu druhými uniělei s celou opravdovostí a vážností se představoval, jí ž to úlohy jich vymáhaly.
Mademoiselle Levescme hrála Marii, Robertovu nešťastnou choť, s toutéž presvědčeností, jakouž byla dvě léta před tím v „tvoření11 své úlohy v „Therose oti ľOrpbeline de Geněve" osvedčila a svědomitý Baron *o Germanii byl pln bonhommie.
Ředitelé Audinot a Sénépart docílili výsledku, jakéhož nikterak neočekávali, neboť se přiznali později zcela otevřeně, že byli v kas ten malé naděje kladlí.
Au t ořové Benjamin Autier a Saint-Amand, kteříž byli později mými spolupracovníky pri „Kobertu Ma-cairovi", pojali tu vle co mwži duchaplní a těžili se tím, že sice obecenstvo, jak byli doufali, k slzám nepohnuli, a to tím více, jelikož vůĚi každodenním, k nepoznané až potud výsi vzrůstajícím příjmům kasovním, slz žádných prolívati nemohli. Jenom třetí ve. spolku jich, jakýsi dr. Polyanthe, příležitostní to dramatik, kterýž-— kdyby se byl na Štěstí nozpamatoval —■ byl by
tolik melodramat co pacientu zahubil, zahorel k nám nesmiřitelnou nenávistí.
Rozkrikoval všade, že prý jsem jeho kus pochoval. Muž ten měl aspoň skutečně srdce „otcovské"... Oiia byli Lemaítrovi autoři v kuse „Le vieux caporal", kdež hrál němou úlohu a v kuse „Pailasse"!... Nesmí se zapomenouti, že týž muž, kterýž byl Roberta Macaira vynalezl, byl zároveň též divuplným interpretem ■ „Rny lilasa" i pochopí zajisté každý sílu výrazu, jehož užil Viktor Hugo, referuje o večeru dne 8. listopadu 1S38, kterýž pan Lemaitre neznamenal prý představení, nýbrž „oslavení" (zjevení se v slavě nadpozemské — trans-figurace). Tak zní to slovo, jež znamená nejvyssí účinek umění hereckého,
Snad by se dalo krásného tohoto slova „oslavení" užiti též o Régnierovi, když představoval „La joie ťait peur", „Gabrielle'\ „ĽAvanturiére" nebo „Búmala"; o Samsonovi za jeho paíra francouzského v „Caroa-raderie", za marqnuje de Seiglíěre, za Bertranda de liantzau am.'Wi        -jian-lla v „Donu Juanovi"; o De-launayovi. když hraje Fortania, Perdicana nebo svého rozkošného Horace v „Ecole des femmes"; o G o to v i, nechť si hraje v kuse „Duc Job", „Gŕiboyär" nebo svého znamenitého abbého v „II ne ťaut jurer de rien"; o Saínt-Germainovi vkuse „Bóbé\
Nepřišel bych ku konci, kdybych měl citovati vý-tvory tak mnohých umělcův první třídy.
Reminiscence, jež vyvolávám z hrobu zapomenutí, připomínají mně zároveň jeden z argumentů, kterýchž
n;
se proti nain uživá. íiíká so, herec-umělec že netvoři, poněvadž po smrti jeho nie od neho nezbývá. To jest skutečno velikým neštěstím našeho uméní! Talma želel toho ve své hodince smrti. A přec nespočívá v tvrzení tom absolutní pravda, neboť Lemaitre — jak jsme právě viděli — zanechal typ, kterýž není nikterak zralým k zaniknutí.  Avšak i kdyby citované právě tvrzení bylo zcela pravdivým a správným, neměli bychom snad provozovat umění, protože jsou díla jeho pomíjejícími? Nalézá se jedině herec v tom stavu? Co zbylo po Apellovi, co po všech ostatních antických malířích ? Památka, rovněž jak po herci Kalípidovi, vrstevníku sochaře Phi-diase.  Trváni uměleckých děl? Ach! Toť otázka větší či menši pomijejicnosti. Mnoho-li překrásných výtvoru básnictví, malířství i sochařství jest navždy ztraceno? Tvoření děl a jejich trvání jest dvojí věci. Mramor přetrvá plátno, verše přetrvají mramor, avšak čas hlodá na nich všech.   Dejme touni, že by  byla následkem smutného zákona přírodního  v hodině, kdy M i ch e 1 Angelo zmíral, smrt neviditelným udeřením kladiva veškerá jeho díla od „Mojžíše" až k „Poslednímu soudu" v prach byla proměnila, nebyl by Michel Angelo býval žádným umělcem, nebyl by ničeho vytvořil poněvadž tvůrce i dílo jeho současně bylo zničeno?
S hercem má se to tak; zmírají s ním. Zbývají o nich jako o dílech Praiitelových více či méně živé tradice. Opakuji: to jest neštěstím našeho umění, to nás zbavuje poslední útěchy neuznaných talentův: odvolání se k potomstvu. Mělo by nás býti litováno. Snad že nás máš více milovati, útrpné obecenstvo, ježto jsi
17
naši přítomností i budoucností. S ozvěnou tvé pochvaly končí naše nesmrtelnost!
Vyslovil jsem slovo „tradice*. Tradicí žijeme po smrti, dále, někdy i otřesením, kteréž jeden z nás, mocnější ostatních, jakýsi koryfej uměni — celé době sdělí. Veliký autor vyvolává básnická díla pro divadlo. Tak li u r b a g e za doby Shakespearovy, L e m a i t r e nebo Boeage. Jediný založí školu, spůsobí revoluci v kostumech, v přednesu, ve všeobecné interpretaci mistrovských děl i zdá se, jako by tato obnovoval.
Herec jest tedy umělcem.
Co jest však jeho úlohou?
Mon Dieu! Možno ve velkém a v celku říci: že má tutéž úlohu, co ženy, totiž: aby se líbil. Ovšem platí to o herci, kterýž na sobě a na svém umění něčeho si zakládá: aby so líbil, uspokojuje ušlechtilé a jemné pudy obecenstva; okouzluje na odiv stavením krásného; uchvacuje představováním vznešeného; povzbuzuje líčením pravdivého k zdravému smíchu a přemítání.
Diskutovati o tom, jsou-li herci užitečnými, i bylo by diskutovali o tom, zdali potěšení, jež prostřed-kují a o němž jsem právě mluvil, jest člověčenstvu ku prospěchu, diskutovati o užitečnosti divadla vůbec. Poukazuji k tomu. co o tom zúčastnění mistři Oorueillo, Moliěre, Shakespeare a v starověku Aristoteles pověděl.
.Mně ad personam zdá se to dětinským, pochybo-vati o užitečnosti ústavu, jenž tak zřejmé potřebě člo-tó&mstva vyhovuje.
Od doby kamenná vyvozovala potřeba ta divoko pantomimy, představování boju a vyzývání. Po potopo světa — je vidět, jak rychle k ní se dostávám — nalézáme potřebu tu opět v náboženstvích i inspiruje tatáž mystérie, v nichžto celá dramata, jako Adonisova smrt a z mrtvých vstání, se odehrávala.  Věickni původní národové měli podobne produkce. Všade pak, kde lidská společnost existuje, nalézáme opět divadlo a kde ona barbarství vítězně uniká, nabývá divadlo deJinitivní formy a povznáší se utěšeně.  Divadlo jest především uměním míru a civilisace; u milováníhodných a společenských plemen par excellence, u Řeků a Francouzů, dochází nej vyšší ho stupně lesku a od nich ozařuje antický i novomódní svět. Co spůsobuje divadlo skutečně? Staví člověka proti němu samému. Vyliěuje mu jeho osudy. Jelikož je divadlo věcí mnohostrannou, jest užitek z něho plynoucí též rozmanitý a sahá od pouhé zábavy a od pouhého tělesného zotavení až k nejvyšsíni mravným naukám. Nevinný vaudeville LabMirúv. kle-rýž nás na chvíli činí tak bodře veselými, jak jeho autor jest, prospívá nám jiným spůsobem, nežli „llo-race" nebo „Cinna". Jelikož mimochodem CorneiÍlových děl se dotýkám, musím říci, že jest mi obtížno popí-rati, že bychom v nich nenašli právě tolik a snad ještě více užitečného nežli v nej krásnějším pojednání o mravních povinnostech a že jeho básnické plody v dobách nepokojů a nebezpečí neznamenají národní zálohu vlastenectví a důstojnosti. Avšak byť i užitečnost divadla nebyla vždy tak velikou, kdyby nás — jak o to usi-lujo — nehojilo vždy z našich neřestí, ukazujíc nám spo-
lečné naše křehkosti a nutíc nás k smíchu nebo k pláči, tedy nás učí přece vždy ještě, jak se máme vespolek snášeti, jeden druhému odpouštěti, jeden na druhém zalíbení míti, jedním slovem, činí nás družnějšími, Činí nás lidštějšími. Otázka jedna dělí divadelníky ve dva tábory: má-li herec náruživosti své úlohy sdíleti, má-li plakal, aby rozplakával aneb má-li podrželi vládu nad sebou i v nejpohnuíějších, nejvážnějších momentech své úlohy, nesdíleje žádný z pocitův, jež vyjadřuje — zkrátka, má-li, aby jiné jistě pohnul, sám zustati nepohnutým, jak Diderotovo „paradoxon" žádá.
Nuž dobře, věřím, že toto „paradoxon" pravdu samu znamená; věřím, že jsme velikým hercem jen pod tou podmínkou, dovedem-li se absolutně ovládati a vyjadřovat po libosti effekty, jichž nesdílíme, sdíleti nikdy nebudeme a dle své přirozené povahy ani sdíleti nemůžeme.
A právě proto jest povolání naše uměním! Právě
proto tvoříme!
Tatáž schopnost, kteráž dramatickému básníku možným Činí, vytvořiti Tartuffa nebo Macbetha se všemi charakteristickými vlastnostmi, jakkoli je on sám počestným mužem, schopnost ta dovoluje i herci, aby se postavě takové připodobnil, pružiny její dle libosti v pohyb uvedl neb zastavil, aniž musil proto přestátí sám býti jiným, a zůstati od postavy té zcela rozdílným, jakož so malíř různí od svého plátna.
Horec vězí uprostřed svého výtvoru. Z vnitřku řídí on nitky, kteréž figury jeho popuzují, aby vyjadřovaly celou stupnici lidských pocitů; nitky tyto, jež jsou jeho
■
90
vlastními čivami, musí míti v své moci a dle libosti jimi vlúdnouti. Neříkám, že by to šlo bez únavy; mnohdy může to i k vyčerpání všech sil vósti. Toť věcí temperamentu. Musíme si však zachovati vliv na to, jak dalece se máme a smíme vydati.
Herec komponuje neb skládá jaksi svou figuru, čerpaje z básníka, z tradice, ze své přirozené povahy, z toho, co ví o lidech i věcech, ze své zkušenosti, ze své fantasie; /krátka, obstarává svou práci; stalo-li se to, tedy má svou úlohu, vidí ji, drží ji pevně, bydlí v ni, není však jí vlastním.
7j toho pochází, že skutečny herec jest vždy hotov. Onť môže kdykolivěk své úlohy se uchopit a ihned žádaný účinek spůsobiti. Máť on smích, slzy, hrůzu ve své moci; netřeba mu čekati, až bude sám uchvácen aneb až jej milost s hóry nadchne a osvítí.
T alma hrál jednoho večera Hamleta. Mezitím co čekal na svoji narážku, klábosil za kulisami s jedním svým přítelem. Inspicieut, vida, že se rozpačité usmívá, blíží se k němu se slovy: „Pane Talmo, přijdete hnedky na řad." — „Dobrá, dobrá, očekávám svou narážku." Výstup jeho s duchem měl za kulisami pocítí a obecenstvo mělo jej slyšeti dříve, než jej spatřilo na jevišti. On vedl zatím rozhovor s přítelem vesele dálo, stisknul mu na konec ruku, spustil — ještě s úsměvem na rtech — pojednou : „Fuit, spectre épouvantable". .. přítel poděšen couvá a mrazivá hrůza obchází veškeré obecenstvo.
Byl proto snad nepřirozeným? Nikterak. Mozek umělcův musí zůstati volným a vlastní jeho rozčilky,
-.im
21
i ty nejvlastnější, musí na prahu jeho myšlénky herecké utiebnouti. Jeť to dvé různých oborů. Jest pak herec tím jediným, při němž mužem úkaz ten pozoro-vati? Budiž mi dovoleno, uvésti faktum, jež leží zdánlivě mimo thema této přednášky.
Jistý přítel Viktora Massé-ho tvrdil mi ještě nedávno: U lože jeho zbožňované matky, na smrt nemocné, lékaři již za ztracenu pokládané, uprostřed nej-hlubší bolesti sestoupila na komponistu inspirace a ta komponoval, jakou že hudbu, myslíte? Jasnou, života-plnou a veselou hudbu k opeře „Le noces de Jeannette", Takovýchto příkladů vzájemné neodviBlosti ducha od srdce při umělcích jest nesčíslně mnoho. Jeden z nich převede mne k mým závěrkům.
Běží tu opět o Tal mu. Vypravuje se, že — zvěděv o smrti svého otce — vyrazil ze sebe vzkřik tak ardeervoueí, tak upřímný, tak krásný, že umělec, v něm vždy bdící, vzkřik ten si zapamatoval a uzavřel, na jevišti naň si vzpomenout!.   Charakteristický tento rys ukazuje umělce, kterak nad vlastními svými pocity lidskými se vznáší a sobě tytéž podmaňuje, aby z nich si tvořil poklad, z něhož později to neb ono čerpá. Jakož básníku bol jeho k tomu napomáhá, aby psal krásné verše, tak může sloužiti nám, abychom krásné úlohy tvořili. Nalézáte v tomto rysu téhož člověka, kterýž na loži smrtelném neželel života, nýbrž umění, jež čest a zájem jeho života tvořilo a jenž okem umělce své vyhublé,  trpící tělo pozoruje a rukou svou bezmasou kůži na šíji povytahuje, praví k příteli: „To by bylo ^ bývalo dobré pro úlohu Tiberia." Kdyby byl mohl, byl
3
bý vlekl svou mrtvolu na jeviště, aby hrál tyrana! Tam byl by ze svých útrap, ze své choroby použil toho. čeho bylo k pravdivosti úlohy jeho zapotřebí, ostatní byl by donutil, aby pro něho, dokud hraje, neexistovalo. Rovněž by byl — vrátím se k tomu ještě — opakuje na jevišti svůj vzkřik sirotka, potlačil svůj bol, ba, nebyl by ho snad ani cítil.  V každém z obou případu byl by býval hercem, ničím nežli hercem, pánem a mistrem všeho lidského v sobě, co herec dosti velikým, aby též bez pomoci své choroby „udělal" si bolestí zkřivenou tvář a bezmasý krk Tiberiův a aby sám od sebe, aniž by byl otce svého ztratil, pouhým zábleskem svého genia nalezl tono vzkřiknuti, jež příroda rtům jeho násilím byla vyrvala.
Herec nemusí tudíž býti pohnutým.  Má toho tak málo zapotřebí, jako pianista nepotřebuje býti zoufalým, aby hrál smuteční pochod Beethovenův nebo Chopinův. Zná jej, otevře klavír a posluchač je uchvácen. Naproti tomu mužem se založiti, kdyby se pianista oddal osobnímu svému bolu, že bude velice spatně hráti a — nápodobně — že herec, kterýž by své pocity měl za něco jiného, nežli za materiál k zpracování pro jeviště, aneb kterýž by náruživosti a vášně úlohy chtěl skutečně učinit svými vlastními, nedobře by vyváznul z nesnáze. Pohnutí zajiká se neb vzlyká, podvazuje hlas aneb jej láme. Nebylo by nás slyšeti. .. Přirozený účinek vášně jest, že přicházíme o vládu nad sebou samými. Rozum ztrácí svoji moc a kterak možno myslit, že uděláme něco spíš lip než hůř, nevíme-li víc ani, co děláme?
Jakési rozčilení může býti neškodným; já však nebudu o duchu a lásce, jež se jedině po šampaňském a po lanýžích jeví, nikdy mnoho soudit. Spolehati se na inspiraci, jest dle mého náhledu bludem; podobně jako duch svatý v Bórangerově písni může se ona zdráhat sestoupiti a veškeré rozkřikování se ve světě a všeliká znamení hrôzy a zděšení nebudou míti žádného účinku.
Nepopírám toho, co se nazývá záblesky genia; avšak myslím, že se genius jeví mnohem spíše plným a trvalým sebeovládáním, nežli snad vznešenými, ale nesouvislými výbuchy, trumfy to, jež pouze náhodou odkrýváme.
Ostatně není nic tak spůsobiló k probouzení inspirací, jako pořádná práce průpravná; aneb, abych zůstal při svém podobenství, chceme-li ducha svatého pohnouti k sestoupení, musíme se upraviti v „stav milosti" — to jest, zúrodňovati svůj mozek přemýšlením a stálým praktickým cvikem, pokud se úloh hereckých dotýče.
Mínění, k němuž já se přiznávám, sdíleno bylo všemi herci skutečně volikými: Táhnou, Rachelkou, Samsonem, Rógnierem, paní Dorwalovou atd. Opačný , náhled jest předsudkem množství. V následku tohoto předsudku by totéž množství — a sice právem — netrpělo, aby herec svou úlohou vlastní své city, domácí své starosti nechal probleskovat, onoť syoIujo, ono poroučí, abychom hráli úlohy k popukání i když se sami svíjíme bolestmi; týž předsudek však popouzí množství, aby u východu z divadla čekalo na Jntrikána", chtíc jej nepříznivě uvítati. Když Provost svého času na di-
• ■
Ľ t
vadle Port-Saint-Martin hnil úlohu Hudsona Lowo, nemohl opustit divadlo leč pod ochranou stráží.
Neměl bych o této kapitole dále se sířit, avšak historka o Talmovi upamatovala mne na jinou, jižto Vám nechci zatajili, ježto jo sice bolestná ale rozto-mila.
Jednoho jarního jitra roku 1849 ubíral se otec se svou dceruškou, rozkošným to dítětem, přes Pont des arts a jelikož měla tato chuť k rozběhnutí se, běžel on sám jako dítě za ní. Konečně ji dohonil, vyzvednul do výše a líbal ji s podivuhodným výrazem štěstí otcovského. „Výborně!" zvolal někdo vesele za nimi a applau-doval jako v divadle. Applaudujícím byl Emil Augier, něžným otcem Régnier a tento, připadnuv na proslulé slovo Jindřicha IV., kterýž, překvapen byv při hraní se svými dětmi, zvolal: „Jste otcem, pane vyslance?" O '"'lvu roku později vraeel se iili.Jiý ob; c s o svým shv-ným přítelem ze hřbitova, kdež byli toto roztomilé dítě pochovali.   Přišed domu, vložil  Augier,  kterýž právo páté jednání své „Gabrielle" předělával, do něho místo; „Existujem v skutku jen malými těmi bytostmi, kteréž co vládci celé naše srdce zaujímají, náš život si přivlastňuji, ničeho o tom netušíce a kteréž nepotřebují leč býti šťastnými, aby nebyly nevděčnými."
Nějaký Čas na to přednášel otec na jevišti pravdivé ty a půvabné verše; co umělec ukládal bolu svému mlčení Či spíšo, s odvahou, již umění naše s sebou přináší, shnětl svoje pocity s pocity své úlohy dohromady, aby z toho vykouzlil výtvor znamenitý. Když pak mu Augier posílal exemplář „Gabrielly", napsal, aby mu
86
děkoval a upomínku tuto oslavil, na první stránku několik slov tohoto obsahu:
„Mému příteli Kéguierovi! Zpouiínáš sobě dne, kdy jsem Vás potkal, otce s dítětem? Bylo to, tuším, v některý den dubna neb květnu.
Hnali jste se jako školáci po moste; v láskyplných, důvěrných hovorech jevila se blaženost z vašeho spohibytf.
Cítili jste sc uprostřed davu tak samotnými, že jsi pojednou, nedbaje živého vlnobití, v náručí svém je líbal.
Veselé toto překypění šťastného a plného srdce, bodromyslnó to políbení zaneslo duši mojí v hvězdo-jasný svět.
Odlesk tohoto, bohužel, příliš záhy ztraceného blaha září tobě, jako nad mými verši rozestřený paprslek
a staví, ubohé, zoufanlivé srdce, přátelství naše pod ochranu prchlého tvého anjela, jenž těmto veršům pomohl k vzniku a rozkvětu."
Vracím se k svému predmetu.
Vtírá se mi časlo dost přetřásaná otázka o divadelní konvonienei a — v protivě k ní — o reáliemi] a „naturalismu", jak se za našich dnů říká.
Dle mého mínění není mimo přírodu nic krásného a velikého; avšak, musím to opakovat, divadlo jest uměním a následkem toho může příroda na jevišti jedině v tom osvětlení a vyzdobení býti předváděna, bez něhož není žádného umění.
■
87
Jdu ještě dále, pravim-li, že ryzá, prostá příroda působí na divadle toliko prostřední účinek.
Toť je snadno pochopitelné, Vynaložme veškeré uinělůstky inscenace, vykonejmež divy co do dekorace, zničme se sestavením příslušenství neslýchané správnosti a důkladnosti, jakož i kostumů, kteréž okouzlí znalce i sběratele a přec toho nikdy nedocílíme, aby' svět, v němžto se theatrální děj odehrává, byl světem skutečným. Jsmeť v divadle a nikoliv doma neb na ulici. Přeneste > událost nějakou z ulice nebo od krbu domácího na scénu, pak se stane něco podobného, jako kdybychom postavili sloup neb sochu přirozené pouze velikosti: zdáloť by se, jako by nedosahovala ani této výše.
Jest tu zvláštní kruh stanoven i nutno se mu podrobí ti.
Vezměme na př. hlas. Kdybych mluvil na jevišti jako v saloně, tímtéž milým hlasem, kterýmž se Vás táži po vašem zdraví, nebylo by mně rozuměno, nebyl bych ani slyšám Pokoj, jejž mohu několika málo kroky přeměřit, jest něco jiného, nežli ohromný ten prostor, kdežto 15—1800 osob mně naslouchá a má právo, chtít mi rozuměti.
Abych docílil zdo téhož účinku, jako mezi Čtyřmi stěnami při něžném téte-a-těte, musím hlas povýšiti, zřetelněji akcentovat a — aby mi bylo dobře rozuměno — ve svftj spůsob řeči různý názvuk uvósti, jehož bych v důvěrném obcování nemusil užívati, jelikož je tu osobnost má beztoho dobře známa. To jest nutná kon-venience. A jiná existuje vzhledem k posunku. Jsouf
to zákony optiky. Jelikož jest toto „milieu" již jednou dáno — osamotnělé, zvýšené, .osvětlené jeviště, souhrn konveniencí: rampa, kulisy, dekorace, herci — také herec jest konveniencí — naskytuje se, aby byla v shromážděném diváetvu spůsobena illuse života — nutná potřeba, ve smyslu tohoto „milieu" podmínky životní upraví ti.
Kemohu se spouštěti do jednotlivostí těchto nutných koncesí; úkol ton byl by příliš technický, příliš odbornický; avšak k důležitému tomu momentu chci poukázati — jelikož na toto obecenstvo 15—1800 hlav účinek života zdánlivě skutečného má být docílen — že nutno k stupni vzdělanosti a intelligence shromážděného obecenstva přihlížeti. Illusi života nebude ke při pařížském obecenstvu těmitéž konveniencemi docí-liti, jako při obecenstvu divochů; dítky spokojují se s původními obvyklostmi, jichž Kašpárek užíval a obecenstvo za doby Shakespearovy nepotřebovalo o mnoho více. My činíme dnešního dne větších nároků. Zákon zhrubšování, zákon reliéfu trvá věčně, jelikož je zákonem uměleckým; konvenience však mění se časem a lidmi:
Drsnější mravy praotouv vyžadovaly snad toho nutněji, aby se na jevišti koulelo očima a aby se „r" vyslovovalo co možná hrrrůzyplně. Zjemněné mravy našich dnův činí zbytečným podobné přehánění. Nároky se v ohledu tom zmírnily.
Jsem proti zpěvavómu přednesu na jevišti a ošklivím sí všeliké přepínání. Kdyby však se. jako r. 1830 všeobecný převrat myslí udál, kdyby předrážděné obe-
censtvo stalo se vášnivě, prudce rozechvělým, pak, myslím, že bychom musili také na divadle podobnou revoluci provésti; musili bychom svůj tón opět vyšroubovat, abychom se uvedli v souhlas s obecenstvem.
Pojednávaje jen mimochodem o této otázce, zaujímám, jak je viděti, zvláátní stanovisko herecké. Kdybych měl -vóc tu posuzovat s vyššího stanoviska, poukázal bych čtenáři k velmi krásné předmluvě, kterouž Duuias fils napsal k své „Cizince". Těším se z toho, že jsem stejného náhledu s tímto mistrem, synem to mistra, po němž dědil — totiž na divadle. Pan Alexandr Dumas definoval podivuhodný in spusobein umění i vyložil důvody, proč jest absolutní reprodukce pravdy na jevišti nemožnou. Besumuji tedy: Nesmí se konvenience na jevišti k vůli divadelní konvenienci ničit; tak pojímám potěšení, jež se zde hledá — potěšení to, jež. se ze skutečného děje a jednáni skládá, jež však provázeno jest osobní bezpečností, jakož i z vnitřního přesvědčení, že nám tu s pouhou illusi co či ni L jest. Pocit osobní bezpečnosti musí zůstati zachován; necháme-li diváka na to příliš zapomínati, že má přece jen divadlo pouhé před sebou, nebude se více bavit; stane se z diváka spoluhrajíeím a sice ošáleným, jelikož je tím jediným, kterýž upřímně a opravdově spolu hraje. Potěšení z divadla plynoucí podobá se potěšení mudrce Lucretiova, kterýž pozoroval rád s břehu bouře na moři. StrČíme-li jej do moře, nebude mu to více žádným potěšením.  Zaopatřme tedy obecenstvu illusi pravdy, ale pouhou illusi.  Mámeť pocity a dojmy, jež nemůžein přivósti na divadlo, a sice z nutné té příčiny, jelikož
■
2»
člověka od toho zdržují, aby šel do divadla. Které jsou to'? Autoři i herci, musíte je uhodnouti; jest to věcí vašeho jemnocitu. Uvádím za příklad Paulina Ménicra v „Courier de Lyon".
To byl mistrovský výtvor! S jakou neobyčejnou umelostí byla veselá tato figura komponována! Jaký to posuněk! jaká grimassa! A nenapodobitelný ten akcent šibalský! Zpomehte si jen na to!
Nebylo v tom dosti přírody? Bylo to realistické, avšak ne odporné; děsné ale ne ohavné. Bylo to mnění, výtečné umění. Bylo v tom viděti paprsek, kterýž dělá z obrazu Tónierova neb Jan Stcenova dílo mistrovské. Divák, pobaven i poděšen, necítil ničeho odporného a neměl chuť odejiti. Pamatujte si to, prosím Vás za to: divák nemá pociťovat chuti k odchodu z divadla. Co tuto pravím, je snad poněkud šosácké, avšak nenahlížím, kterak může divadlo bez obecenstva obstatí.
„Avšak," zvolají puristé, „což má divadlo za účel, pouze bavit? Pak postav jen ženy na jeviště!L|
Tak to nemyslim. Nemám ničeho proti tomu. aby se ženy ukazovaly, když umění při tom dobře pochodí, t. j, chceme-li ženami divadelní a ne spíše intimní, řekl bych, tajné potěšení fedrovati. Nezapomínám maximy „castigat ridendo mores". Chci toliko, aby jí bylo v plném smyslu užíváno. Ano, divadlo nechť kárá mravy, ale smíchem. Potlačme malé gerundium „ridendo" a odstraníme tím divadlo, stavíce očistec hříchů na jeho místo. Lóže však, byť byla i zamřížována, neni žádnou zpovědnicí. Kdyby bylo divadlo k Čemus takému určeno, myslíte, že by se dostavilo každého večera 1800
30
navstévovatelů ? Přísní moralisté tvrdí, že muži i ženy hledají mnohdy ve chrámu theatralní zábavu; neslyšel jsem však posud nikdy, že by chtěl kdo v divadle církevní útěchy a povzbuzení nalézti.
Rozumí se, že překládám slovo ridendo v nejšir-Ším smyslu; nemá to pouze smích, nýbrž vůbec zábavu znaiuenati, divadelní zábavu, kteráž, jak jsem již pravil, dle genru z nestejných dávok illuso a pravdy je složena, zábava to, kteráž je pouze zvláštní odrůdou toho potěšení, jakéž kuždókoli umění spůsobuje.
Když jsem byl takto dokázal, žo herec provozuje umění, že má umění to své obtíže, svůj prospěch a svou velikost, rád bych ku konci vyšetřil, jaké společenské postavení herci přísluší.
U ííekův, pravých to praotcův divadla, byl herec u veliké vážnosti. Zpouieňme si jen na Kallipida, kterýž velel loďstvu athénskému, aniž by se byl proto masky neb lyry zřekl.
Divadelní představení měla tehdáž ráz náboženský a vlastenecký, líylať povstala z kultu Bacchova (Diony-' sova) a kněz boha toho stál v jich čele.
Obdivuhodným zápasům Ayschylovým a Sopho-kletovým obcovalo celé Ŕecko, applaudujíc v ohromném amphitheatru na Akropoli: bylyť to světové výstavy tehdejších dob.
Slovem tragédií byl jaksi lid sám; ústy koryphaeo-vými projednává v Aristophanových parabasíeh státní záležitosti mluvou Athén důstojnou, oněch Atheu, kteréž byly tehdáž tím, čím nyní naše Paříž: předmětem úcty pro myslitele a přímo šílené lásky pro všecko lidstvo.
V středověku mělo divadlo, nehledě k básnické ceně kusů, posud něčeho z té povahy. V církvi zrodilo se s „mystériemi"; pašijoví bratří jsou přímými předky divadla francouzského.
V obrovské rozsáhlosti představení, kteráž trvala po celé týdny, ve veřejných jevištích i v návalu obecenstva shledáváme v středověku podobnost ač zhrubělou s dramatickými slavnostmi athénskými, jakož solené a pepřené volnůstky Aristophanovy, ovšem v hrubších, naturalističtějších barvách v smělostech dialogu při starých těchto dílech nalézáme, kteráž byla tak nevázána co do formy i odvážná co do myšlének.
Církev i divadlo bratřily se tenkráte; dekorace o tom svědčila. Vysoko nahoře nebe s hierarchickými svými přihrádkami, hluboko dole propast pekelná.
Oím to, že mystériím u moralitám tak mateřsky nakloněná církev od těch čas s námi se tak' rozdvojila?
Obávám se, že roztržka ta pochází z dob staro-írancouzských frašek, z doby dobrého Gringoira, s nímžto jsem žil poněkud společně.
Ano, obávám se, že povstala roztržka tu se smělými dramatickými satirami výtečného, nešťastného toho přítele, kterýž, jak víme, se odvážil, cirkev samu v podobě „Měre-sotte",*) Jeho Svatost, papeže, pod maskou „tvrdošíjného muže" přivósti na prkna.
Věc zhoršovala se vždy více, avšak teprv později, za Moliéra, stalo se každé smíření holou nemožností.
*) Spoleínobt pro pořádání verejných her v středověku, podobně jako „Frcres do Ifc Basoehe",