EDWARD GORDON CRAIG
O
DIVADELNÍM UMĚNÍ
Přeložil Milan Lukeš
DIVADELNÍ ÚSTAV PRAHA 2006
HEREC A NADLOUTKA
8 VEŠKEROU SRDEČNOSTÍ VĚNUJI SVÝM DOBRÝM PŘÁTELŮM, DE VOSOVI A ALEXANDRU 1IĽVESIMU
„Aby se divadlo zachránilo, musí být divadlo zničeno, herci a herečky musí vymřít na mor ... znemožňují uméní." ELEONORA DUSEOVÁ
Odedávna je předmětem sporu, je-li herectví umění, nebo ne, tudíž, je-li herec umělec, nebo cosi úplně jiného. Nezdá se, že by vůdčí duchy jakéhokoli historického období tato otázka bůhvíjak trápila, aleje hodné důkazů, žc kdyby sc už rozhodli přistoupit k tomuto tématu vážně, zkoumali by je stejně, jako když uvažovali o hudbě či poezii, o architektuře, sochařství a malířství.
Na druhé straně sc na toto téma v jistých kruzích stále vedou vášnivé diskuse. Úěastníky jsou zřídka herci a vůbec výjimečně divadelníci, a všichni sc vyznačují značným nelogickým zápalem a velmi malou znalostí problematiky. Argumenty proti herectví jakožto umění a proti herci jako umělci jsou obecné tak nerozumné a tak zaujatí svým opovržením vůči hereckému stavu, žc asi právě proto se herci neobtěžují do diskuse vstoupit- Takže kvartální útok na herce a jeho zábavné povolání přichází ted pravidelně s každým ročním obdobím, a obvykle skončí nepřítelovým ústupem. Nepřátelské šiky obvykle tvoří páni literáti nebo páni soukromníci. Vyzbrojeni tím, že celý život chodí do divadla, nebo tím, že jaktěživi v divadle nebyli, zaútočí z důvodu, který nejlépe znají sami. Sleduji tyto pravidelné útoky sezonu po sezoně, a připadá mi, že vyvěrají z popudlivosti, z osobního nepřátelství nebo z ješitnosti. Od počátku až do konce nemají žádnou logiku. Takhle útočit na herce nebo na jeho povolání nelze a já se tu připojit k takovým pokusům nehodlám. Chci vám tu pouze předložit něco, co pokládám v tomto zvláštním případu za logická fakta, která jsou po mém soudu mimo diskusi.
Herectví není uméní. Je tedy nesprávné hovořit o herci jako o umělci. Protože náhoda je nepřítel uméní. Umění je přímý protiklad pande-monia, a pandemonium tvoří změť ncjrůznéjších náhod. K uméní
[ se dospěje pouze po předběžném rozvrhu. Chccme-li tudíž vytvořit nějaké umělecké dílo, můžeme pracovat jen s takovým materiálem, který je vypočitaiclny. Člověk z takového materiálu není.
Člověk od přírody tíhne ke svobodě; ve své vlastní osobě nese důkaz, že jako materiál se v divadle upotřebit nedá. V moderním divadle je všecko nahodilé v důsledku toho, že těla mužů a žen tu funguji jako vlastní materiál. Pohyby hercova těla, výraz jeho tváře, zvuk jeho hlasu, to vše je vystaveno na milost a nemilost vichru jeho emocí: těch vichrů, které musejí kolem umělce neustále dout a uvádět ho do pohybu, aniž ho vyvedou z rovnováhy. Herce se však emoce zmocňuje; popadne ho za nu e i nohy .1 cloumá jimi, kam seji zat líce. Herec je jí vydán napospas, pohybuje sc jako v horečném snu nebo jako pomatený, potácí sc sem a tam; jeho hlava, jeho paže, jeho nohy jsou příliš slabé, aby sc vzepřely přívalu jeho vášní, pokud se kontrole nevy-mknou docela, a v každém okamžiku ho mohou zradit- Marně sc pokouší sám sc sebou diskutovat. Hamletovy věcné pokyny (mimochodem pokyny snílkovy, ne logikovy) jsou řeči do větru. Údy odpírají, opakované odpírají poslušnost rozumu ve chvíli, kdy sc rozpálí emoce, zatímco rozum celou dobu vytváří ten žár, od něhož posléze emoce vzplanou. A stejné jako s pohybem má sc to i s výrazem jeho tváře. Rozum se lopotí a na chvíli se mu daří pohnout očima nebo obličejovými svaly žádoucím směrem; na pár okamžiků si tvář zcela podrobí, a najednou ho smete emoce, která se činností rozumu rozpálila. Náhle, jako blesk, a dříve než rozum stačil na protest vykřiknout, horoucí vášeň ovládla hercův výraz. Ten sc stěhuje a méní, kolísá a obrací, emoce ho žene / hercova čela až dolů k ústům; teď je zcela v jejím područí a křičí na ni „Dělej si sc mnou, co chceš!" Výraz řádí jak utržený ze řetězu, a ejhle: „Z ničeho nepojde zase nic." Stejné jako s pohyby jc to i s hlasem. Emoce hercův hlas nakřápne. Strhne ho na stranu spiklenců proti rozumu. Zpracuje hercův hlas tak, že vytvoří dojem emocionální disharmonie. Nemá smysl prohlašovat, že emoce je duchem bohů a přesně to že má umělec vytvářet; za prvé to není pravda, a i kdyby to nakrásně pravda byla, žádná bludná emoce, žádný neurčitý pocit nemůže mít cenu. Proto je, jak vidíme, hercův rozum slabší než jeho emoce, poněvadž emoce dokáže nad rozumem zvítězit a napomáhá zničit to, co rozum by chtěl vytvořit; a jak si emoce rozum zotročuje, nezbytně sc jedna náhoda vrší na druhou. lak jsme dospěli k závěru, že emoce je příčina, která nej-
48
4'»
prve tvoří, a potom boří. Umění, jak jsme si řekli, nemůže připustit náhody. Tudíž to, eo nám dává herce, není umělecké dílo, ale série nahodilých vyznání. Zpočátku se v divadelním umění lidského těla jako materiálu nepoužívalo. Emoce mužů a žen se zpočátku nepovažovalo za vhodné předvádět davům. Když už byla potřeba vzrušení, slon či tygr v aréně posloužil lépe. Vášnivý zápas slona s tygrem nám poskytne více nezkaleného vzrušení, než dokážeme vydolovat z moderního hlediště. Taková exhibice není brutálnější, ale jemnější a lidštější; poněvadž nic není odpornějšího, než když se lidé, muži a ženy, pustí na pódiu ze řetězu, tak aby odhalili to, co umělci ukazovat odmítají, leda zahalené formou, kterou vytvořil jejich rozum. Jak došlo k tomu, že člověk se uvolil zaujmout místo, které do té doby zabíralo zvíře, není obtížné domyslet.
Vzdělanější muž potká muže temperamentnějšího. Osloví ho asi takovým způsobem: „Máte skvělý výraz; a tak velkolepé pohyby! A hlas máte, jako když ptáci zpívají! A ten lesk v očích! Působíte neobyčejně vznešené! Téměř jako bůh! Všichni by si měli uvědomit, co ve vás mají za poklad. Napíšu vám pár slov, a vy s nimi lidi oslovíte. 1'ostiLvite před ně a přednesete mťij texi zcela po svém. Určité to bude dokonalé."
A temperamentní muž odvětí: „Myslíte to vážné? Vážné vám připadám jako bůh? To by mé jakživo nenapadlo. A myslíte, že kdybych před lidmi vystoupil, mohl bych na ně zapůsobit tak, že by jim to prospělo a naplnilo je to nadšením?" „Ne, ne, ne," prohlásí inteligentní muž, „jenom vystouplí by rozhodně nestačilo, ale budete-li mít co říct, rozhodné uděláte velký dojem.11
Ten druhý odpoví: ,Já si myslím, že odříkat váš text by mi dělalo potíže. Snazší by pro mě bylo, kdybych proste jenem vystoupil, a pronesl něco instinktivně, třeba ,Zdravím všechny lidi!1 Mám pocit, ze takhle by to spíš šlo ze mne." „To je výborný nápad," řekne na to pokušitel, „to vaše ,Zdravím všechny lidi!' Na to téma napíšu takových pět deset stránek textu, a vy ho pronesete první. Ostatně je to váš nápad. Zdravím! Takže dohodnuti, uděláte to?11 „Když myslíte,11 odtuší ten druhý bezelstně a pošetile, a nadmíru polichocen.
A tak začíná komedie o autorovi a herci. Mladý muž vystoupí pred davem lidi a odříká text, jehož přednes je .skvělá propagace literárního umění, Potlesk odezní a na mladíka se rychle zapomene, dokonce je mu i odpuštěno, jak text přednesl; svého času to byl nový
a originální nápad, pro autora výhodný, a krátce nato i další autoři zjistili, že používal pohledné čiperné mladíky jako nástroje je skvělá věc. Vůbec jim nevadilo, že nástrojem byla lidská bytost. Ačkoli jeho klapky neovládali, jakž takž na něj zahrát dovedli a zjistili, že je užitečný. Takže dnes tu máme zvláštní obraz člověka ochotného pronášet myšlenky druhého člověka, které ten druhý člověk opatřil formou, a vystavovat přitom svou osobu na odiv veřejnosti. Počíná si tak, protože mu to lichot i - a marnivost se s rozumem nesnáší. Přitom však stále, až do skonání světa, bude lidská přirozenost usilovat o svobodu a bouřit se proti zotročení a úloze pouhého zprostředkovatele myšlenek někoho jiného. Celé jc to dost vážná vče, a není dobré odsunovat ji stranou a namítat, že herec není médium autorových myšlenek, ale že autorova mrtvá slova oživuje; protože i kdyby to byla pravda (jakože to pravda být nemůže), dokonce i kdyby herec byl hlasatelem idejí, jejichž je on sám autorem, jeho přirozenost by pořád zůstávala v područí; jeho tělo by se muselo stát otrokem rozumu, a to, jak jsem ukázal, zdravé tělo zásadné odmítá. Pročež je - z důvodů, které jsem uvedl - lidské tělo od přírody jako umělecký materiál naprosto k ničemu. Jsem si plně vědom paušálního rázu tohoto výroku, a protože se dotýká mužů a žen, kteří jsou živí a kteří jakožto vrstva zůstanou navždycky v oblibě, musím jej ještě rozvinout, abych se nedopustil nechtěné urážky. Velice dobře vím, že to, co jsem tu řekl, nezpůsobí hromadný exodus všech herců ze všech divadel světa a že j c to nezazené do pochmurných klášterů, v nichž jim pro zbytek jejich života bude divadelní umění, jako hlavní tema jejich zábavné konverzace, pro smích. Jak už jsem napsal jinde, divadlo se bude vyvíjet dál a herci budou ještě pár let jeho rozvoji na překážku. Vidím však skulinu, kterou časem mohou ze své poroby uniknout. Musejí si vytvořil novou formu herectví, sestávající hlavně zc symbolického gesta. Dnes ztělesňují * interpretují; zítra musejí re-prezentoval a interpretovat; a pozítří musejí vytvářet. Takovým způsobem se může vrátit styl. Dnes herec ztělesňuje nějakou konkrétni bytost. Volá na publikum: „Sledujte mě, teď předstírám, že jsem takový a takový, a teď předstírám, že dělám tohle a tohle,'1 a tak pořád jenom co možná přesně napodobuje to, co původně hodlal ukazovat. Například jc Romeem. Říká obecenstvu, že je zamilovaný, a předvádí to tím, že líbá Julii. To prýjc umělecké dílo a inteligentní způsob jak naznačit myšlenku. Proč? Vždyť je to jako by malíř nama-
51
Joval na stěnu obraz zvířete s dlouhýma ušima, a pod něj pak napsal ..To jo osel". Člověk by řekl, žc s dlouhýma ušima jc to už beztak jasné, nápis jc zbytečný, jak už desetileté dítě pochopí. Rozdíl mezi desetiletým dítětem a umělcem je v tom, že umělec kresbou jistých znaků a tvarů vytvoří dojeni osla, a vetší umělec je ten, kdo vytvoří dojern celého oslího rodu, ducha věci.
Herec sc dívá na život jako fotografický aparát, a pokouší se pořídit snímek, kterým by se tnu vyrovnal. Ani ho nenapadne, že jeho umění je takového rodu jako například hudba. Snaží se reprodukoval přírodu; zřídka ho napadne s pomoci přírody vynalézat, a nikdy ho ani nenapadne tvořit. Jak jsem řekl - když chce zachytit a sdělit poezii polibku, zápal boje nebo chlad smrti, nezmůže se na nic lepjiho, než žc to otrocky napodobí - že bude líbat - bojovat - že sc natáhne a bude dělal mrtvého- Když to vezmete kolem a kolem, není to všechno strašné hloupé? Není ubohé takové umění a taková moudrost, které nejsou s to publiku sdělit ducha a podstatu ideje, ale jenom její neuměleckou kopii, jen faksimile věci samé? To pak je imitátor, ne umělec. To sc pak hlásí k příbuzenstvu s břichomluvcem.1
Herecká hantýrka zná výraz „dostat se roli pod kůži". Lepší výraz by byl „z kůže role se úplné vysvléknout". .Prosím vás," slyším pěnit brunátného lícíte, „to v tom vašem divadle nemá byt žádné maso a krev? Žádný život?" Přijde na to, co je pro vás život, siňorc, když toho slova užíváte v souvislosti s uměním. Malíř myslí něco dost odlišného od konkrétní životní reality, když mluví o životnosti ve svého umění, a jiní umělci obvykle míní cosi bytostné duchovního; jenom herec, bříchomluvec a preparátor zvířat, když hovoří o tom, žc (In svého díla vkládají život, míní jakousi skutečnou a životu podobnou reprodukci, cosi do očí bijícího, co mé vede k pomyšlení, žc by bylo lépe, kdyby herec svlékl kůži role úplně. Budc-li tohle nějaký
i „Kdyby tedy přišel k rum do atice muž, umrjicJ svou moudrostí viclijak sc promenovali a všechny věci napodobovali, a chtěl nim předvésti sebe i své básni, patrné bychom sc mu s úctou poklonili jako muži svatému, podivuhodnému a miléniu, ale řekli bychom mu, íc neni muže takového v nall obci, mezi nimi a ani nesmí nikdy byli, i poslal bychom hu do jiné ubec, ruinu.- vonné masti ca hlavu jeliu ,1 uvinouce jej vlneným vínkem, sami pak bychom ve svém vlastním prospechu sc spokojili prosí tím a ment líbivým bigníkem a skladatelem báji, ktrry by nám napodoboval sloh muže ušlechtilého a mluvil podle onrch lásad, které jsme předepsali hned na počátku, kdy/ jsme sc počali nabývali výchovou vojínů." PLATÓN. (Celá pasáijc přilií dlouhá, aby tady mohla byl utištěna, lakžc odkaicujcme čtenáře na Ústavu, knihu třeli, 'jo8 a-b.)
herec číst, jestlipak sc mi podaří, aby si uvědomil tu směšnou absurdnost svého sebeklamu, té víry, žc se má snažit o věrnou kopii, o reprodukci? Budu předpokládat, že takový herec je tu teď se mnou, a zvu mezi nás hudebníka a malíře. Ať mluví oni. Už nechci být podezírán, že z triviálních pohnutek napadám hereckou práci, Mluvil jsem tak z lásky k divadlu a protože doufáni a věřím, že stojíme na prahu mimořádného rozvoje, který oživí a povznese to, co v divadle upadá, a protože doufánt a věřím, že herec sebere veškerou svou sílu, aby hvl této obnovu nápomocen. Mnozí lidé od divadla můj postoj v této věci špatné chápou, ľŕipadá jim, že je to můj postoj, pouze můj; zřejmě jsem v jejich oéích zbloudily kverulant, pesimista a bručoun, kterého už divadlo unavuje, a tak ho chce zbourat. Proto ať s hercem mluví jiní umělci, a herec ať před nimi hájí svou věc, jak nejlépe umí, ale ať naslouchá, co si o umění myslí oni. Takže tu sedíme a diskutujeme, herec, hudebník, malíř a já. Já, který tu reprezentuji umění lišící sc od těch jej ich, zůstanu zticha,
Jak tu tak sedíme, hovor sc nejprve točí kolem přírody. Obklopují nás krásné křivky strání a stromů, v dálce sc tyčí rozlehlá pohoří pokrytá sněhem a všude kolem zní nesčetné jemné hlasy přírody - Život. „Taková krása," vzdychne malíř, „jak krásný to všecko má smysl!" Sní o tom, jak téměř nemožné jc přenést na plátno plnou pozemskou i duchovni hodnotu toho, co ho obklopuje, přesto však sc k tomu staví čelem, jako se člověk zpravidla staví čelem k tomu, co jc riejnebezpečnější. Hudebník klopí zrak k zemi. Herec obrací svůj vnitřní zrak do sebe. Nevědomky vychutnává sebe sama jako ústřední postavu vskutku vydařené scenérie. Vykračuje si po prostranství mezi námi a vyhlídkou, hbité opisuje půlkruhy a pozoruje skvostné panorama, aniž jc vidí, vědom si jednoho jediného, totiž sebe a svého postoje. Samozřejmě žc herečka tváří v tvář přírodě by tu jen pokorně postávala. Je přece takový drobek, takové malé pitoreskní nic, jak nám dává najevo každým svým pohybem, i takřka neslyšitelným povzdechem, adresovaným publiku i sobě samé na znamení, žc tu stojí, „chudinka malá", před tváří Boha, který ji stvořil, a další sentimentálni nesmysly. Takže jsme sc tu sešli všichni, se svými přirozenými postoji, a budeme sc jeden druhého vyptávat. A představme si, že jednou taky každý máme opravdový zájem o zájmy a práci toho druhého. (Připouštím, že to je velmi neobvyklé a že sobecké myšleni, ta nejvyšší forma stupidity, mnohé údajné umělec dost nemilosrdně
52
uzavírá do malé hranaté krabice.) Předpokládejme však, že zájem jc obecný, že herec i hudebník se chtějí něco dovédét o výtvarném uničili a že maliŕ i muzikant by sc rádi od herce dověděli, v čem jeho práce spočívá a jestli a proě ji považuje za uméní. Protože tady si nebudou brát ubrousky, ale budou říkat to, o čem jsou přesvědčeni. A protože jim o nic jiného než o pravdu nejde, nemají sc čeho bát; všichni jsou to slušní lidé, dobří kamarádi a žádné netykavky, dovedou rány přijímat i dávat. „Pověz nám," řekne malíř, ,je pravda, že musíš prožít emoce postavy, kterou ztělesňuješ, abys mohl svou roli pořádné zahrát.?" „Ano i ne; přijde na to, co tím myslíš," odpoví herce. „Musíme umět prožít a soucítit, ale také kritizoval emoce postavy; pozorujeme ji zdálky, než se s ní pustíme do křížku; načer-parne z text u, co nejvíc se dá, a oživujeme si emoce, které jsou vhodné, aby postava dala najevo. A když ty emoce, které pokládáme za důležité, mnohokrát přeskupíme a vytřídíme, učíme se je reprodukovat před publikem, a abychom to dokázali, musíme prožívat co nejméně; čím méně prožíváme, tím lépe budeme ovládat svůj mimický i pohybový výraz." Výtvarník s výrazem žoviálni netrpělivosti vstane a přechází sem tam. Očekával, že jeho přítel odpoví, že s emocemi to nemá nic společného, že dokáže ovládal svou tvář, svoje rysy, svůj hlas a vůbec všechno, jako by jeho tělo bylo pouhý nástroj. „Copak nikdy neexistoval herec," ptá se výtvarník, „který by měl svoje tělo od hlavy k patě lak vytrénované, aby reagovalo na činnost rozumu, aniž emocím dovolí, aby se vůbec probudily? Určité přece musel existovat herec, třeba jeden z tleseti milionů, který to dokázal!" „Ne," prohlásí herec s veškerou rozhodností, „vůbec nikdy! Nikdy neexistoval herec, který by dosáhl takového stupně mechanické dokonalosti, aby jeho tělo bylo absolutním otrokem jeho rozumu. Edmund Kcjn v Anglii, Salvini v Itálii, Ráchel, Eleonora Duscová - vybavuji si je všecky a opakuji, že takový herce nebo taková herečka, jaké ty líčíš, nikdy neexistovali." Nato výtvarník prohlásí: „Takže připouštíš, že takhle by dosáhli dokonalosti?" „Ale ovšem! Ale není to možné, a nikdy to možné nebude," křičí herec, a vstává - takřka s pocitem úlevy. „Ale to pak je, jako bys řekl, že dokonalý herec nikdy neexistoval, že nikdy neexistoval herce, který' by svůj výkon nepokazil jednou, dvakrát, desetkrát, někdy stokrát za večer, Copak nikdy neexistovalo herectví, které by se dalo nazvat téniéř dokonalým, a což nikdy existovat nebude3" Pro odpověď nejde herec daleko: „A existoval snad obraz
nebo architektura, nebo hudební skladba, které by se daly pokládat za dokonalé?" ,Jistč," odtuší ostatní. „Umožňují to zákony, jimiž sc naše umění řídí." „Například na obraze," pokračoval výtvarník, „mohou být čtyři linky nebo čtyři sta linek různým způsobem uspořádané, třeba krajnéjediioduše, ale přitom dokonale. To znamená, že si mohu nejprve zvolit, čím ty linky vytvořím, pak si mohu zvolit, kam je umístím, a mohu to zvažovat, jak dlouho budu chtít, a mohu to měnit, a pak ve stavu, kdy nepropadám spéchu, nervozitě, vzrušení, ani depresi - vlastné v jakémkoli rozpoložení se mi zachce (a ten stav si taky připravím, nebo si počkám a vyberu si ho) - mohu ty linky dát dohromady - tak, a led jsou na svém místě. Mám vlastni materiál a nic než má vlastni vůle na tom nic změnit nemůže, a jak jsem řekl, svou vůli mám zcela pod kontrolou. Linka může být rovná nebo se může vlnit, když sc mi zachce; může být zakulacená, když budu chtít, a netřeba se obávat, žc bude zakřivená, zatímco já bych ji chtěl mil rovnou, anebo že v tc zakřivené budou rovná místa. A když už je hotová, nepodléhá žádným změnám, mimo ty, které způsobí čas, jenž ji posléze zničí." „loje pozoruhodné," prohlásí herec; „kéž by to šlo v mé práci." ,Jistí," odvětí výtvarník, Je to velice pozoruhodné, a je v tom po mém soudu celý rozdíl mezi inteligentní a přibližnou nebo namátkovou výpovědí. Namátková výpověď je věcí náhody. Když inteligentní výpověď dosáhne své nejvyšší možné formy, stává se uměleckým dílem. A proto jsem vždycky soudil, jakkoli sc mohu mýlit, že tvoje práce není umělecké povahy. Jinými slovy (a tys to řekl sám), každá výpověď, jakou ve svém díle učiníš, jc vystavena všem myslitelným změnám, které si emoce zamane způsobit. To, co je počato v tvé mysli, ti přirozenost tvého těla nedovolí dovršit. Tvoje tělo dokonce natolik převáži nad tvou inteligencí, že ji v mnoha případech z jeviště vyžene úplně. Někteří herci jako by si říkali: Jakou maji krásné představy cenu? Nač by moje mysl spřádala pČkné nápady nebo zajímavé myšlenky, když je pak moje tělo, které jc zcela mimo mou kontrolu, pokazi? Hodím rozum přes palubu, ať mne a celou hru táhne moje tělo'; a mně dokonce připadá, žc na postoji takového herce něco jc. Nelavíruje mezi dvěma postoji, které se v něm přou, a jeden přitom vyvrací druhý'. Ani trochu sc nebojí, k čemu to povede. Jde do toho jako chlap, někdy až příliš jako kentaur, vědu, opatrnost, všechen rozum odhodí stranou, a výsledkem jc dobrá nálada v publiku, které si za ni rádo zaplatí. Jenže my tu mlu-
;VI
55
víme o jiných věcech, než jc dobrá nálada, a třebaže tleskáme herci, který takovou osobnost má, neměli bychom snad zapomenout, že tleskáme jeho osobnosti, že tleskáme jemu, a ne tomu, co nebo jak delá, a to nemá nic, ale vůbec nic společného s uměním, s nějakým výpočtem či s rozvrhem." „Ty jsi ale pěkný kamarád," směje se herec vesele, „ty mi tu vykládáš, žc moje umění žádné uměni není! Ale já vím, co tím myslíš. Ty chceš říct, že jsem umělec, ale jenom do té doby, než vstoupím na jeviště a než přijde ke slovu moje télo.Ll „Ano, tak to je, to náhodou jsi, protože herec jsi moc špatný, na jevišti jsi hrozný, ale máš nápady, máš imaginaci, vlastně se dá říct, že jsi výjimka. VykládaJjsi mi kdysi, jak bys hrál Richarda III., co bys dělal, jakou podivnou atmosféru bys kolem sebe šířil, a to cos mi vykládal, to jsi ve hře taky viděl, a co sis vymyslel a vložil do ni, bylo tak pozoruhodné, tak důsledné promyšlené a formálně tak výrazné a vytříbené, že kdybys dokázal předělat svoje tělo ve stroj, nebo v mrtvý materiál, j a koj e hlína, a kdyby té kdykoliv a po cel nu dobu, co j c před divákem, poslouchalo, a kdyby ses dokázal bez Shakespearovy básně obejít - mohl bys vytvořit umělecké dílo z toho, co je v tobě. Protože bys o něčem nejenom snil, ale taky to dovedl k dokonalosti, a to cos dovršil by se dalo opakovat s rozdíly ještě nepatrnějšími, než jsou mezi dvěma mincemi," „Ach bože," povzdychl si herec, „předeštíráš mi tu příšerný obraz. Chceš mi dokázat, íc si na sebe jako na umělce nesmíme ani pomyslet, liereš nám náš nejkrásnější sen, a nic nám za nej nedáváš." „Nc, ne, není na mnč, abych vám něco dával. To si musíte najít sami. Někde u kořenů divadelního umění nějaké zákony uloženy být musí, jako v každém opravdovém umění, a kdybyste jc našli a ovládli, jistě by se naplnily všechny vaše tužby." .Jenže takové hledání by herce zatlačilo kc zdi." „Přeskočte ji!" ,Je moc vysoká." „Tak ji přelezte!" .Jak máme vědět, kudy?" „Přece nahoru a přes." „To jsou samé potrhlé řeči, mluvíš do větru," „A to jc přesně ten směr, kterým se, kamarádi, musíte vypravit; létat v povětří, žít ve vzduchu. Někdo musí začít, a něco se už vyvine. Počítám," pokračoval výtvarník, „že časem se dopracujete ke kořenům, a otevře se před vámi skvělá budoucnost! Já vám vlastně závidím. Někdy mé mrzí, že fotografie nebyla vynalezena před malbou, aby si naše generace mohla vychutnávat tu závratnou radost z pohybu vpred a dokazovat, že fotografie je sice taky dobrá, ale že existuje- ještě učco lepšího!" „Snad nechceš naši práci klást na stejnou úroveň s fotografií?" „To rozhodné
nc, protože zdaleka není tak přesná. Je méně umělecká než fotografie. Ale my dva si povídáme, a muzikant nám tu celou dobu sedí a mlčí jako zařezaný, jen se propadá čím dál hlouběji do křesla, a naše umění mu vedle toho jeho připadají jako legrácky a absurdní hriéky." V in chvíli muzikant všecku zkazí lim, ze ho nenapadne \:.< lepšího než vstát a utrousit nějakou hloupou poznámku. Herec začne okamžitě vykřikovat „Nepřipadá mi, že na představitele jediného umění na světě by to byla bůhvíjak pronikavá reakce" - čemuž se všichni zasmějí; hudebník, kterému spadl hřebínck, trochu zahanbeně. „To je, kamaráde, lim, žcje muzikant, Jak neni ve svém živlu, jc k ničemu. Pokud se nevyjadřuje v notách, v tónech a v tom ostatním, je dosi zaostalý. Stěží zvládl rodný jazyk, stěží se vyzná v rodném světě, a čím větší muzikant, tím víc je to znát; když potkáš inteligentního muzikanta, je to špatné znamení. A pokud se týká hudebního intelektuála, to znamená nějakého dalšího - ; ale to jméno tu nemůžeme ani zašeptat - je dneska tak populární. To by byl panečku herec, a jaká to byla osobnost! Zřejmě celý život toužil stát se hercem, rozhodně by z něho byl skvělý komik, a místo toho se stal skladatelem - nebo snad dramatikem? Nakonec měl velký úspěch - jako osobnost." „Nebyl tu snad umělecký úspěch?" .Jakého umění myslíš?" „Všech uměni dohromady," odvětí hudebník, nejisté, ale pokojné. „Copak to jde? Jak se mohou všechna umění spojit a vytvořit jedno? Z toho může povstat jenom jeden jediný vtip - jedno Divadlo. Věci, které se zvolna, přirozeným vývojem spojuji, mohou po mnoha letech či staletích ziskat jakési právo žádat přírodu, aby jejich produktu dala nějaké nové jméno, Jen tak se může zrodit nové uměni. Nevěřím, že naše stará matka schvaluje násilné procesy, a pokud nad nimi přimhouří oko, vzápětí se pomsti; a v umění je to taky tak. Nemůžete je smíchat dohromady a přitom vykřikovat, že jste stvořili nové umění. Kajdete-li v přírodě nový materiál, jaký nikdo jelté nepoužil, aby dal svým myšlenkám tvar, pak teprve můžete prohlásit, ée jste na cestě stvořit nové umění, ľončvadijste objevili něco, čím můžete tvořit. Zbývá jenom začít. Divadlo, jak je vidím já, si teprve svůj materiál musí najít " A tím rozhovor skončil.
Pokud jde o mne, souhlasím s posledním výrokem výtvarníka. Soutěžil s přičinlivým fotografem, v tom se vyžívat nehodlám; spíš se budu vždycky snažit dosáhnout něčeho naprosto odlišného od života, tak jak se nám jeví, Život z masa a kostí, jakkoli se nám všem
5 ti
.57
líbí, není pro mne zrovna něco, do čeho bych chtěl pronikat nebo čemu bych chtěl dělat reklamu, ani v nějaké zkonvcncionalizované podobé. To spíš je mým cílem zachytit vzdálený záblesk ducha, kterému říkáme Smrt - vyvolat krásné věcí z imaginárního světa. Říká se, že jsou studené, ty mrtvé věci, ale nevím, často mi připadají vřelejší a živoucnější než ty, které se honosí svou živostí. Stíny a duchové mi připadají krásnější a nasycené větší vitalitou než muži a ženy; než celá města mužů a žen, plná banality, nelidských bytostí, skrytého, mrazivého cli lad u lidského pokolení. Nepřipadá nám snad - nahlížiinc-li život příliš dlouho - všechno kotem ani krásné, ani tajemné, ani tragické, ale nudné, melodramatické a hloupé? - to spiknutí proti vitalito, které nám brání rozpálit sc do ruda či do bčla? Z vécí nepolíbených sluncem života nelze čerpat inspiraci. Avšak zc života mys-tického, radostného, dokonale završeného, jenž sc nazývá Smrt - ze života stínů a neznámých tvarů, kde všechno nemůže být jen temnota a mlha, jak sc předpokládá, ale jasná barva, jasné světlo, ostře řezaný tvar; zc světa zalidněného zvláštními, lítými a velebnými postavami, půvabnými i důstojnými, a postavami obdařenými úžasnou harmonií pohybu - to všechno je něco víc než pouhá věcnost. Z teto ideje smrti jako jakéhosi jara a rozkvětu - z této krajiny a ideje může vzejít tak mohutná inspirace, že neváhám a radostně se po ní vrhám; a hic, v tu chvíli mám náruč plnou květin. Postoupím krok nebo dva, a opčt jejich kolem mne plno. Volně přejdu k moři krásy a pluji, kam vítr moje plachty napne - tam, tam není žádné nebezpečí. Tolik o mém osobním přání, ale celé Divadlo světa není ani ve mně, ani v tisícovce výtvarníků či herců, ale v něčem úplné jiném. Takže ať je můj osobni cíl jakýkoli, důležitost má pramalou. Cílem divadla jako celku jc jeho obnova jako umění, a ta by měla začít tím, že se z divadla vyhosti idea ztělesňování, tato idea reprodukování přírody; poněvadž dokLid se bude v divadle ztělesňovat, nebude divadlo svobodné. Herci by měli cvičit za pomoci starších technik (pokud jsou ty nejstarší a nej-lepši techniky příliš strohé, aby se začalo s nimi) a budou muset odolat šílené touze vložit do svého umění živol; v tisících případů proti jednomu to přináší přehnané gesto a překotnou mimiku, hlas, který bučí, a scénu, která oslepuje, v divoké a marné víře, že takovými prostředky sc vyčaruje nějaká vitalita. A protože výjimka potvrzuje pra vidlo, v ojedinělých případech sc to zčásti povede. Zčásti se to zdaří u bujarých jevištních osobností. U nich jc to případ triumfu proti pra-
vidlům, přímo jim navzdory, a my tomu přihlížíme nebo vyhazujeme klobouky do vzduchu a jásáme, jásáme jako diví. My totiž musíme, my nechceme zvažovat ani se ptát, my se necháme unášet přílivem obdivu a sugesec. Našemu vkusu ani za mák nevadí, že jsme zhypnotizovaní; těší nás, žc jsme dojati, a doslova skáčeme radostí- Velká osobnost triumfuje nad námi i nad uménint. Ale taková osobnost jc velice vzácná, a když chceme, aby sc suverénně prosadila a my byli svědky jejího naprostého triumfu, pak musíme zároveň být zcela lhostejní vůči dramatu a jiným hercům, jakož i vůči krásnu a umění.
Ti, kteří v této věci sc mnou vůbec nejsou zajedno, jevištní osobnosti uctívají nebo pokorné obdivují. Nesnášejí moje tvrzení, že jeviště jc třeba nejprve vyčistit ode všech herců a hereček, než se začne zotavovat. Jak by taky mohli sc mnou souhlasit? Vždyť by při šli o svoje favority - o dvě či tři bytosti, které v jejich očích jeviště proměňují zc sprostého vtipu na ideální zem. Čeho se však bojí? Nic jejich Favoritům nehrozí - i kdyby bylo možné prosadit zákon zakazující všem mužům a ženám veřejné vystupovat na divadelním jevišti, ani v nejmenším by sc nedotkl těchto favoritů, těch mužských a ženských osobností, kterým diváci nasazují korunu. Představte si kteroukoli z těchto osobností, že by sc narodila v dobé, kdy jeviště neexistovalo; omezilo by lo nějak její moc, zabránilo by jí to ve vyjádření? Ani za mák. Osobnost si vytváří způsoby a prostředky, jimiž se vyjádří; a herectví je pouze jediným - a nejmenším - prostředkem, jímž velká osobnost vládne; tito mužové a ženy by byli slavní v každé dobé a v každém povolání. Ale jsou-li mnozí, jimž připadá nesnesitelný můj návrh očistit jeviště od všech herců a hereček, abychom oživili divadelní umění, jsou líŕké jiní, kterým je příjemný.
„Umělec," praví Flaubert, „má býti ve svém díle jako Bůh v tvorstvu, neviditelný a všemohoucí, ať je ho cítit všude, ale ať ho nevi tlíme. A pak, umění sc má povznesli nad osobni dojmy a nervové uedňtklivosti,1 Je načase, abychom mu dali nemilosrdnou metodou přesnost přírodních věd."1 A jinde: ,Vždyckyjscm sc snažil nesnižovat umění uspokojováním izolované osobnosti." Má na mysli hlavně literární umění, ale když tak přísně smýšlí o spisovateli, který vc skutečnosti zůstává neviděn, jenom stojí poodhalen za svým dílem, jak
i   „Kašpar nerná iídní city," vrčel Samuel Johnson.
1   Český překlad in Josef Kopal, 0 Gustavu Flaubtrtovi. Praha 1923, s. ig-90.
58
53
teprve muselo se mu protivit skutečno vystoupení herce - ať je či není osobnost-
Gharlcs Lamb napsal: „Vidět Leara hrát, vidčt starce, jak vrávorá o holi, když ho dcery o deštivé noci vyhodí zc dveří, nebudí nic než pocity trapnosti a odporu. Chce se nám zavést ho pod střechu, to jsou jediné pocity, které ve mně herectví u Leara vzbudilo. Nicotná mašinérie, s níž se znázorňuje bouře, do které odchází, neznázorňuje hrůzy skutečných živlů o nic nepřiměřeněji než jakýkoli herec znázorňující Leara. To už' by spíš mohli chtít na jevišti zpodobovat Milionová Satana nebo některou ze strašných postaviv! ichcla n gel o výt h - v podstatě se Lear na jevišti zobrazit nedá."
Dante v La Vita Nuova nám líěí, jak ho ve snu navštívila Láska v postavě jinocha. V rozhovoru o Beatrici řekne Láska Dantovi, aby „napsal báseň, v níž bys řekl, jakou mocí ti vládnu jejím prostřednictvím. ... A ty verše napiš tak, aby byly jakýmsi prostředníkem, ať k ní nemluvíš přímo, protože to není vhodne."1 A znova: „I zmocnila sc mě velká touha vyjádřit cosi rýmem, ale když jsem začal přemítat, jak bych to mel říci, připadlo mi, že hovořit o ní by bylo neslušné, pokud bych nehovořil v druhé osobě k jiným dámám." Tady vidíme, že tito lidé pokládali za špatné, aby živý člověk vešel do rámu a sám se vystavil na vlastním plátně. Pokládali to za „nevhodné" a „neslušné".
Máme tu svědky vypovídající proti celé praxi moderního divadla. Kolektivně vynášejí tento rozsudek: špatné je takové umění, které působí tak osobné a zaujaté, že pozorovatel, zaplavený osobností a emocí tvůrce, zapomene vče samu. A nyní výpovědherečky.
Eleonora Duscová říká: „Aby se divadlo zachránilo, musí být divadlo zničeno, herci a herečky musí vymřít na mor. Otravují vzduch, znemožňují uměni.*2
Můžeme jí věřit. Míní to co Flaubert a Dante, jenom to formuluje jinak. Ajc mnoho dalších svědků, kteří by vypovídali v můj prospěch, pokud dosavadní svědectví nestačí. Jsou tu lidé, kteří jakživi nezajdou do divadla, miliony lidí proti tisícům, kteří do divadla chodí. A pak tu máme většinu dnešních divadelních podnikatelů. Moderní divadelní podnikatel soudí, že hry musí být na jevišti skvostně vypravené. Řekne vám, že se nesmí litovat žádné námahy a že všechny pro-
1 Dante Alighicri.A&irýáiw/, 1'raha 19%, s. 59. ťŕekladjana Vladislava. 1   Arthur Symons, Stlittiti in SťVťnArlt, Constable 1900.
středky jsou dobré, jen aby obecenstvo propadlo klamnému pocitu skutečnosti. Nikdy nás nepřestane přesvědčovat, jak důležité všechny ty dekorace jsou. Zdůrazňuje to z nej různějších důvodů, a ten následující není poslední: cítí se prostou a poctivou prací velice ohrožen; vidí, že dost lidí je proti takovým opulcntmni dekoracím; ví, že v Evropě se proti takové okázalé podívané staví celé hnutí zastávající názor, žc velké hry jenom získají, hrají-li se před nejjednodušším pozadím. Lze dokázat, žc roje mocné hnuti - rozprostírá se z Krakova do Moskvy, z Paříže do Říma, 2 Londýna do Berlína a do Vídně. Divadelní podnikatelé vidí před sebou nebezpečí; vědí, že jakmile si lidé tento Fakt uvědomí, jakmile publikum jednou okusí potěšení, které přináší hra bez dekorace, že půjdou dál a budou žádat hru bez herců; a konečné půjdou dál a dál, až oni, a ne podnikatelé, umění důkladně zreformuj!.
Napoleon prý řekl: „V životéje mnoho nechutností, které sc musí v umění vypouštět, mnoho pochyb a kolísání, a to všecko musí ve znázornění hrdiny zmizet. Měli bychom ho viděl jako sochu, na níž slabosti a třas těla ui nejsou znát." A nejenom Napoleon, i Hen Jorison. Lessing, Edmund Scherer, Hans Christian Andersen, Lamb, Goethe, Georgc Sand, Colcridge, Anatole France, Ruskin, Pater,1 a snad všichni inteligentní mužové a ženy Kvropy - o Asii nemluvě, poněvadž i asijští nevzdelanci sice nerozumějí fotografii, ale umění jako prostý a jasný projev chápou - protestovali proti té reprodukci přírod)-, s její chabou fotografickou konkrétností. Protestovali proti tomu všemu, a divadelní podnikatelé se proti nim energicky ohrazovali, takže pravda vyjde v pravý čás najevo. To jc rozumný závěr. Odstraňte skutečný strom, odstraňte realistický přednes, odstraňte realistické jednáni, a jste na cestě odstranit herce. Časem k tomu dojít musí, a já s potěšením registruji, žc divadelní podnikatelé už tuto ideu podporují.
1 O sochařství Pater pi-se: .Jeho bílé světlo, očištěné od zlostných, krvavých skvrn jednání u vášně, odhaluje nikoli to, co jc v člověku nahodilé, ale boha v něm, na roi-ttil od člověkova nekLiduélio pohybu." A jinde: „Základem veškeré umelecké geniality jc schopnost pojmout lidstvo novým, překvapivým, radostným způsobem, předložit Šťastný svět své vlastní konstrukce na místo podřadnějšího sveta väcdních dnu, svít, jenž kolem jubc vytváří atmosféru nabitou novou silou refrakce, selekce, transformace, rekornbinacc obrazů, které vysílá podle výběru imaginativnílsů intelektu-* A dál: „Všechno, co je nahodilé, vše, co rozptyluje ten jednoduchý vliv, jímž na nás pťisobí svrchované typy človečenstva, veškeré stopy, které na nich zanechala obytej-nost světa, to vše postupně odstraňuje-*
1.10
61
Odstraňte herce, a odstraníte prostředky, s nimiž se vytváří a vzkvétá pokleslý jevištní realismus. Už nebude živé postavy, která by nás zaváděla spojováním skutečnosti a umení; už nebude živé postavy, na níž by slabost a třas těla byly znát.1
Herec musí odejita na jeho místo přichází neživá figura - můžeme ji nazvat Ubcr-marionettc, dokud pro sebe nezíská lepší jméno.
0 loutce, či o marionetě, se už napsalo hodně. Je o ní pár skvělých svazků a inspirovala také četná umělecká díla. Dnes, za jejích méně šťastných časů, ji mnoho lidí považuje za lepší panenku - a myslí si, že se z panny vyvinula. To je chyba. Loutka je potomek kamenných obrazů ve starých chrámech - dnes je to poněkud degenerovaná forma božství. Zůstává věrným přítelem dětí a stále ví, jak si vybírat a přitahoval příznivce.
Když někdo navrhne loutku na papíře, nakreslí strnulý a komický předmět- Takový člověk nemá ani potuchy, co obsahuje ta idea, kterou nyní nazýváme marionetou. Zaměňuje vážnost tváře a klid těla s prázdnou stupiditou a hranatým znetvořením. Ale
1 moderní loutky jsou neobyčejné předměty. Ať potlesk burácí, nebo sotva kape, jejich tep sc nezrychlí, ani nezpomalí, svoje signály ani neuspěchají, ani ncpopletou; a tvář první dámy, ačkoli zaplavená přívalem květin a lásky, zůstává stejně slavnostní, stejné krásná a stejně povznesená jako vždycky. V marionetě je něco víc než záblesk génia, a je v ní také víc než lesk předváděné osobnosti. Marioneta mi připadá jako poslední ozvěna nějakého vznešeného a krásného umění minulé civilizace. Ale tak jako všechno umění, které přešlo do tučných a sprostých dlaní, stala se z marionety výčitka. Loutky poklesly na úroveň komediantů.
Napodobují komedianty větších a plnokrevných jevišť. Vstupuji, aby padly naznak. Pijí, aby vrávoraly, a milují, aby rozesmály. Zapomněly na radu své matky Sfingy. Jejich těla ztuhla a ztratila půvab vážnosti. Jejich oči ztratily tu nekonečnou rafinovanost zdánlivého vidění, a jenom už zírají. Předvádějí svoje dráty a chrastí jimi a jsou ve své dřevěné moudrosti sebejisté. Zapomněly, že jejich umění by mělo nést stejnou známku zdrženlivosti, jakou občas zahlédneme v díle jiných umělců, a že největší umění je to, které skrývá dovednost
< Z jiného hlediska, kicrc nelze jen tak přehirdnoiic ani oddiskutovat, sc vyjadruje anglicky kardinál Manntng, když zvláště cmfaticky hovoří o tom, žc herecké jednání si vynucuje „prostituci tria očisteného křtem".
62
a nezná se k tvůrci. Mýlím sc, anebo to byl starý řecký cestovatel asi tak roku 800 před Kristem, který popisoval svou návštěvu chrámu-divadla v Thébáeh a vylíčil nám, jak byl uchvácen jejich „vznešenou umelostí"? „Pri svém vstupu do Domu vizí vidčl jsem v dáli krásnou snědou královnu sedět na trůně - na hrobce - protože jedno i druhé mi její sedadlo připomínalo. Spočinul jsem na pohovce a sledoval její symbolické pohyby. Její rytmy sc měnily s takovou lehkostí, s jakou její pohyby přecházely z jednoho údu na druhý; s takovým poklidem odhalovala nám pomyšlení své hrudi; tak důstojně a krásné prodlévala u výrazu své bolesti, až se nám zdálo, že žádná bolest nemůže jí ublížit; žádná znetvoření těla či rysů nedovolovalo nám propadnout dojmu, že byla poražena; její ruce stále zachycovaly vášeň a bolest, a držely ji jemně a nahlížely s klidem. Její paže a ruce připadaly v jedné chvíli jako útlá fontána teplé vody, která stoupá vzhůru, tříští sc a v podobě něžných prstíku padá jako tříšť zpátky do klína. Bylo by to pro nás hotové zjevení umělecké dovednosti, kdybych byl už stejného ducha nespatřil v jiných ukázkách umění těchto Egypťanů. Toto ,Umění předvádění a zahalování1, jak je nazývají, je v této zemi tak velkou duchovní silou, žc hraje valnou roli v jejich náboženství. Můžeme se z něho něco poučit o síle a půvabu odvahy, neboť nelze sledovat takovou podívanou bez pocitu tělesného i duchovního osvěžení." Tolik v roce 800 před Kristem. A kdoví, jestli sc loutka znovu nestane věrným médiem pro krásné myšlenky umělcovy Nemůžeme snad doufat a těšit se na den, kdy sc nám ta postava či symbolická bytost, a zároveň výplod umělcovy dovednosti, a s ní ta „vznešená umělost", o níž starý autor píše, znovu vrátí? Pak už nebudeme pod krutým vlivem citových konfesí slabochů, jichž jsou dnes lidé večer co večer svědky a které v nich, v divácích, opět vytvářejí přesně tu slabost, kterou tu vylévají. Za tím účelem musíme usilovat, abychom tyto obrazy znovu vytvořili - a nespokojeni už s loutkou, musíme vytvořit nadloutku. Nadloutka nebude soutěžit sc životem - bude ho přesahovat. Jejím ideálem nebude maso a kosti, nýbrž tělo v transu - bude se chtít prio-dít krásnem smrti, a přitom vydechovat živoucího ducha. Několikrát se už v této eseji dostalo na papi r slůvko či dvč o smrti - přivoláno neustálým pokřikem „Život! Život! Život!1*, jejž zvedají realisté. To může být snadno pokládáno za afektovanost, zejména ze strany těch, jimž síla a mystická radostnosti nevášnivých uměleckých děl není ani sympatická, ani milá. Slavný Rubens a oslavovaný Rafael jisté jiné
63
než vášnivé a nevázané postoje nezaujímali, bylo však mnoho malířů před nimi i po nich, pro které byla nejcennějším cílem umění zdrženlivost, a jejich projev, více než všech ostatních, vykazuje známky skutečné mužnosti. Ti ostatní hýriví či naopak skleslí umělci, jejichž jména a díla přitahují pozornost dnes, se jako muži ani nevyjadřují, spíše řvou jako zvěř nebo šišlají jako ženské.
Moudří a zdrženliví mistři, silní díky zákonům, jimi přísahali zůstat navéky věrni, a jejichž jména většinou zůstala neznáma - a byl to skvělý rod!; tvůrci velkých i malých božstev Východu i Západu, strážců těch velkých dob - ti všichni obraceli svoje myšlenky kupředu k neznámému, pátrajíce po tom, co k vidéní a sJyšení je v té pokojné i radostné zemi, aby mohli vztyčit postavu z kamene nebo zazpívat verš a prodchnout je stejným mírem a radostí, jakou spatřovali v dáli, a aby tak vyvážili vezdejší vřavu a rmut.
V Americe si bratry tohoto mistrovského rodu můžeme v duchu představit, jak žijí vc skvostných starobylých městech, v kolosálních městech, o nichž si stále myslím, že se mohla v jediném dni dát do pohybu; vc městech prostorných hedvábných stanů a zlatých baldachýnů, pod nimiž dleli jejich bozi; v příbytcích zařízených tak, aby uspokojovaly i požadavky těch nejvyběravejších; a ta pohyblivá mésta stoupala do hor a klesala na planiny, překračovala řeky a údolí, jako tažení nejaké obrovské mírové armády. A v každém tom mésté byl nejeden či dva „umělci", na nčž by ostatní zahlíželijako na zahaleče, ale řada takových mužů vybraných obcí pro svou vyšší míru vnímavosti - skuteční umělci. Neboť to právě titul umělce znamená: ten, kdo umí vnímat víc než ostatní, a zaznamenává víc, než kolik viděl. A neposlední mezi nimi byl umělec obřadů, tvůrce jejich vizí, celebrant, jehož povinností bylo slavit jejich vůdčího ducha - ducha Pohybu.
I v Asii ti zapomenutí mistři chrámů a všeho, co tyto chrámy obsahovaly, prostoupili každou myšlenku, každou známku svého díla tímto pocitem chladného, smrti podobného pohybu, aby jej oslavili i pozdravili. V Africe (o níž si někteří myslí, že teprve teď j t budeme civilizovat) byl ten duch doma, byl esencí dokonalé civilizace. I tam žili velcí mistři, nc jedinci posedlí potřebou prosazovat svou osobnost, jako by to bylo cosi cenného a mocného, a vyznačovali se svatou trpělivostí, když hýbali mozkem a rukama pouze tím směrem, který dovolily zákony - vc službě prostých pravd.
64
Jak přísný zákon to byl a jak málo si tehdejší umělec dovoloval předvádět svoje osobni pocity, lze zjistit pohledem na kteroukoli ukázku egyptského uméni. Pohleďte na kterýkoli úd vytesaný Egypťany, zahleďte se do všech jimi vyhloubených očí, budou vám vzdorovat až do skonání světa. Jejich postoj jc tak pokojný, až je podoben smrti. A přesto je v nich něha a kouzlo; půvab bok po boku se silou, a každé dílo z těchto děl omývá láska; ale erupce, emoce, chvástavá osobnost umělce? - nikde ani potuchy. Zběsilé záchvaty pochybností? - ani stopy. Činorodé odhodlání? - ani jeho sebemenší náznak umělci neunikl, a nikde žádné hloupé výlevy. Ani pýcha, ani strach, ani sméšnost, ani sebemenší náznak, že umrlcova mysl či ruka se byť na tisícinu okamžiku vymkla zákonům, které ji řídí. Skvělé! To je projev velkého umélec, kdežto to množství dnešních i včerejších emocionálních výlevů není známkou svrchované inteligence, a to znamená, že není známkou svrchovaného umění. Tento duch pronikl do Evropy, vznášel se nad Řeckem, ještě z Itálie ho nedokázali vyhnat, ale nakonec uprchnul a nechal malé šňůrky slz - perel - ležet před námi. Většinu jsme jich rozdrtili, sežvýkali s naší žaludskou potravou, a pokračovali dál na ještě horší pastvu, až jsme padli tváří na zem před takzvanými „velkými mistry", a tem bujně nebezpečným osobnostem se kořili. Jednoho zlého dne jsme si ve své nevědomosti pomysleli, žc jejich posláním jc si nás získat, že mají vyslovit naše myšlenky, že to co vkládají do své architektury či do své hudby má něco společného s námi. A tak jsme došli k požadavku, abychom vc všem, nač sáhnou, mohli rozpoznat sebe: to znamená, že máme figurovat v jejich architektuře, v jejich skulptuře, v jejich hudbě, v jejich malbě i v jejich poezii - a taky jsme jim kladli na srdce, aby nás zvali familiárními slovy „Přijďte, jak jste".
Umělci po mnoha stoletích ustoupili a to, oč jsme je žádali, nám poskytli. A tak se stalo, že tato nevědomost zahnala krásného ducha, jenž kdysi vedl umělcovu mysl i ruku, a jeho místo zaujal duch temný; bezstarostný rošťák na stolci práva - jinými slovy, hloupý duch se ujal vlády, a kdekdo začal vykřikovat o renesanci! zatímco malíři, hudebníci, sochaři, architekti se vzájemně předháněli, aby vyhověli poptávce - aby všechno vypadalo tak, aby všichni rozeznali, že to má cosi společného s nimi.
A tak se rojily portréty sc zardčlými tvářemi, vyvalenýma očima a rozšklebenými ústy, s pisty svrbícími touhou vylézt z rámu, sc
65
—
zápěstími ukazujícími puls, všechny barvy pátc přes deváté a linky v jednom chumlu, jako řádění šílencovo. Forma propadla panice; klidný a chladný šepot života v transu, jenž kdysi dýchal nevý-slovnou nadějí, sc rozehřál, chytl plamenem a zhasl, a na jeho místě - rcaliímits, strohý výpis zc života, něco, čemu nikdo nerozumí, ale co každý pozná. A všechno to vzdáleno smyslu uméní: protože jeho smyslem není odrážet skutečná fakta tohoto života, poněvadž není zvykem umělce chodit za včemi, když už si vydobyl výsadu kráčet před nimi - vést- To spise život má odrážet podobu ducha, poněvadž to by! duch, kdo si zvolil umělce, aby zaznamenával jeho krásu.1 A na tomto obrazu, je-li jeho forma z živých, se pro krásu a něhu ducha barva musí hledat v neznámé krajině imaginace, a která jiná krajina to je než ta> v níž dlí to, co nazýváme Smrtí? A tak nehovořím o loutkách a jejich schopnosti podržet krásný a odtažný výraz tvaru a tváře jen tak lehce a ušLěpačně, jakkoli jsou někdy provázeny brebentěním chvály a průtrží potlesku, jsou lidé, kteří si z loutek tropí žerty. „Loutka" je pohrdavý výraz, ačkoli stálejšou lidé, kteří vidí v těch figurkách krásu, jakkoli jsou poklcslé-
ílovoŕit s většinou lidí o loutce znamená jt: rozesmát. První, nač pomyslí, jsou jejich dráty; pomyslí na jejich tuhé ruce a trhané pohyby, a řeknou mi, žc to jc „taková legrační panenka1'. Ale dovolte mi pár věcí jim o těch loutkách říct. Zopakovat, žc jsou potomky velkého a vznešeného rodu Obrazů, obra2Ů vskutku stvořených „do podoby boží11 s a že před mnoha staletími byl pohyb těchto figur rytmický, ne trhaný; že nezávisely na žádných drátech, ani nemluvily nosovým hlasem skrytého vodiče. [Ubohý Kašpárku, nechci se tř dotknout! Stojiš tu sám, důstojný ve svém zoufalství, a ohlížíš sc staletí nazpátek, namalované slzy na svých vrásčitých tvářích ještě mokré, a jako bys naléhavé volal na svého pejska: „Andulko, Andulko, to nikdo nepřijde? A pak si s tím svým nádherně drzým čelem vynutíš náš Smích (a můj pláč) nad sebou, když ze sebe vyrazíš srdce rvoucí výkřik: „Ach můj ubohý nosánck! Můj nosánek!"] Mysleli jste si, dámy a pánové, že loutky byly vždycky j enom třicet centimetri! vysoké?
Ale kdež! Loutka kdysi měla velkorysejší formu než vy.
i dceřiny formy jsou v básníkovi mysli dokonalé, alt nejsou jhst mho vány, ani poskládány z přírody; pocházejí t. Imaginace." - William ESliike.
iiii
Myslíte, že kopala nožkama na maličkém pódiu o šesti čtverečních stopách, v miniatuře starodávného divadla, kde se její hlava takřka dotýkala portálu? A myslíte, že vždycky bydlela v malém domečku, jehož dveře a okna byly malé jako v domku pro panenky, a malované okenice uprostřed půlené, a kde květiny v její malé zahrádce měly statné korunní plátky, velké jako jeho hlava? Pokuste se tuto představu zcela vypudit z mysli a dovolte mi, abych vám o jejím obydlí něco řckl-
Jcjí první království Leží v Asii- Na březích Gangu jí postavili domov, rozlehlý palác vzpínající se na pilířích do vzduchu a na pilířích klesající do vody. Obklopen zahradami zateplenými hojnými kvety a ochlazovanými fontánami, zahradami, do nichž nepronikl žádný zvuk a v nich téměř nic se nepohnulo. Jen v chladivých komnatách tohoto paláce byly v neustálém pohybu hbité mozky jejích služebníků. Ty vytvářely něco k její okrase i k poctě ducha, z něhož se zrodila. A pak, jednoho dne, obřad.
Na tomto obřadu sc podílela; byl to další obřad ke chvále Stvoření; staré díkuvzdáni, hurá existenci, a s ním temnější hurá privilegované existenci, která icprvc přijde a jc zahalena slovem smrt. A během tohoto obřadu se před zrakem hnědých celebrantů zjevovaly symboly všech včcí na zemi í v Nirváně. Symbol krásného stromu, symbol pohoří, symboly vzácných rud z lůna Lech t o hor; symbol mraku, větru a všech rychle se pohybujících věcí; symbol té nej rychlejší z nich, myšlenky, ěi vzpomínky; symbol zvířete, symbol Buddhy a Člověka - a tu přichází ona, figura, loutka, které se všichni tolik smějete. Dnes se jí vysmíváte, poněvadž jí nezbylo nic než její slabosti. Máje po vás, ale kdybyste ji ví dél I v rozkvětu, v té dobé, kdy byla povolána stát sc symbolem člověka při velkém obradu a představila se - byla to krásná figura, nad níž se srdce smálo. Kdybychom svým smíchem památku loutky uráželi, posmívali bychom se pádu, který jsme si sami v sobe způsobili - posmívali bychom sc víře a obrazům, kLeréjsme sami zničili. Uplyne pár století, a její domov maličko sešel. Z chrámu se proměnil - neřeknu žc v divadlo, ale v něco mezi chrámem a divadlem, a v tomto prostredí loutka chřadne. Něco je v povětří a lékaři jí říkají, žc sc musí mít na pozoru. „Co mi hrozí nejvíc?11 ptá se jich. A oni odpovídají: „Nejvíce se střež lidské marnivosti." Loutka přemítá; „Ale k tomu jsem přece sama vždycky nabádala, že my, kdož oslavujeme radost tohoto našeho bytí, se právě toho
«7
nejvíce musí nie s tra chova L Je možné, že já, která jsem tuto pravdu kdysi odhalila, bych ji ztratila ze zŕclclc a byla jednou z prvních, která padne? Zřejmě se na mne chystá nějaký rafinovaný útok. budu upírat zrak k nebesům." A propustí své lékaře a přemýšlí o tom.
A tceľ vám povím, kdo že to přísel rozrušit to klidné povetrí, kině obklopovalo tuto podivné dokonalou věc. Je zaznamenáno, že o něco později sc loutka usídlila na pobřeží Dálného Východu, a tam sc jednou za ní přišly podívat dvě ženy. Na obřadu, který ty dvě ženy navštívily, zářila loutka takovou pozemskou nádherou a přitom tak nadzemskou prostotou, žc nadchla jeden tisíc devět set devadesát osm duší, které sc slavnosti účastnily, tak, že očistily svou mys J právě tím, jak ji opojila. Ale pro tyto dvě ženy to bylo jenom pouhé
opojeni. Lmuka je nevidela, její í rak byl upřen k nel>r^......      jle wm
tik v nich plamen příliš mocný, než aby mohl být uhašen - touhu stát se přímým symbolem toho božského v člověku. Od pomyšlení ke skutku nebylo daleko; a tak na sebe vzaly co možná ncjlepší šat („jako ten její," myslely si), dělaly posunky (prohlašovaly, ž c ,Jako ty její**) a protože lidé sc jim podivovali (křičely, že „přesné jako jí"), postavily st chrám („jako ten její," ,jako ten její"), aby vyhověly nízké poptávce, a výsledkem byla ubohá parodie.
Tak stojí psáno. Je to první záznam o herci, který se na Východě zachoval. Herec povstal z pošetilé marnivostí dvou žen, které neměly sílu popatřil na symbol božství, a nepropadnout přitom pokušení zahrávat si s ním; a parodie ukázala sc být výnosná- Za padesát či za Sto let sc místa konání takových parodií rozšířila po všech částech světa.
Plevel prý roste rychle, a divoký plevel zvaný moderní divadlo vyrazil záhy. Figura božské loutky vábila čím dál tím méně milovníků, a poslední výkřik módy byly tyto ženy. S poklesem loutky a vzestupem tec h to žen, které se na jevišti předváděly místo ní, nastoupil temnější duch, nazývaný Chaos, a s jeho úsvitem triumfovala buričská osobnost. Chápete tedy, proč mám rád a proč si cením to, co dnes nazýváme „loutkou", p opovrhuji tím, čemu říkáme „život" v umění? Usilovné sc modlím za návrat toho obrazu - té nadtoutky - do divadla, a až se vráti a lidéji jenom zahlédnou, zamilují šiji tak, že se vrátí k c svým prastarým radostným obřadům - znovu sc bude celebrovat Stvoření - vzdávat hold bytí - a šťastné božské přímluvě u Smrti,
Florencie, březen tgo?
EDWARD GORDON CRAIG O DIVADELNÍM UMĚNÍ Přeložil Milan Lukeš
Edice SVETOVÉ DIVADLO Redakce Jana Patočková Obálka a grafická úprava Václav Sokol Vydání první, 2006 Vydal Divadelní ústav, Cclctná 17,110 00 Praha 1 jako svou 564. publikaci Sazba Nakladatelství AMU v Praze. Tisk ERMAT Praha Doporučená cena 21 o,-Kč
ISBN 80-7008-304-1