DENIS DIDEKOT O UMĚNÍ ... ODEON 168 HERECKÝ PARADOX HERECKÝ PARADOX 169 veliký herec. Já po něm chci velkou inteligenci. Já od herce .požaduji, aby se umel chladně a klidně dívat. Musí mít pozorovatelský talent a nesmí se poddával citu; musí umět každého napodobit čili — což jt totéž — mít stejné předpoklady pro všechny role a charaktery. DRUHÝ Nesmí se poddávat citu! PRVNÍ To nesmí. Ještě jsem své vývody patřičné ncseřadil: dovolte mi, abych vám své připomínky vyložil, jak mě nad zmateným spisem vašeho přítele napadnou. Kdyby byl berec doopravdy citlivý, byl by schopen zabrat dvakrát na sebou stejnou roli stejné temperamentně a zdařile? Při premiéře by oplýval vřelostí, a po třetím představení by byl vyčerpaný a studený jako led; kdežto pozorný a soudný imitátor [přírody napodobuje svědomité sebe samého nebo to, co si nastudoval, a protože isouBtavně sleduje, jakým dojmem na nás v roli Augusta, Cinny, Orosmana, Agamemnona 'nebo Mohameda působí, nebude jebo výkon ochabovat, nýbrž díky dalšímu promýšlení role naopak nabude jistoty; přidá barvy nebo jí ubere a vy budete s jeho hrou čím dále tím spokojenější. Když ďo role vkládá sebe sama, jak to provede, aby byl někdo jiný? Jestliže chce přestat být sebou samým, jak postřehne, kdy a kde se musí zastavil? V mém názoru mě utymijí nevyvážené výkony herců, kteří do hry vkládají dušT, Neočekávejte od nich nijak ucelenou hru: brávají jednou výrazně, podruhé chabĚ, jednou i vroucně, jindy nezúčastněně, brzy přízemně, brzy vznešeně. Zítra zklamou v místě, | ve kterém se dnes vyznamenali, zato však se zaskvějí tam, kde zítra ztroskotají. Kdežto ![herec, který íhrajc promyšleně^, využívá své znalosti lidské povahy, obrazotvornosti i a_j>ainěti a neustále napodobuje nějaký ideální vnor, podá při všech představeních i •vyvážený, vždy stejně dokonalý výkon; všechno předem v duchu proměřil, zkombinoval, nastudoval a uspořádal; jebo přednes není ani jednotvárný, ani nesouladný. Jeho žár se rozněcuje, stupňuje a pohasíná, má svůj počátek, střed a vrchol. Má stále tentýž jiapájel z nevyčerpatelných zdrojů přírodyjijinak by své bohatství brzy vyčerpal. Může hrát někdo dokonaleji než Claironová? Avšak pozorujte ji, zkoumejte ji, a přesvědčíte se, že při šestém představení bude umět nazpaměť všechny podrobnosti hry, právě tak jako každé slůvko své role. Určitě si vytvořila nčjaký\ vzor, kterému se zpočátku snažila přizpůsobit; jisté si zvolila vzor co nej vznešenější, nej ušlechtilejší, najdokonalejší. Avšak tento vzor, jejž převzala z historie nebo který si svou obrazotvorností vysnila jako velkolepou vidinu, t^iiení ona sama; kdyby tento vzor nepřesahoval její vlastní úroveň, byla by její hra velice chabá. Až se usilovnou prací své ipředstavě co nejvíce přiblíží, bude cíle dosaženo; udržet se pak na dosažeiíé úrovni jo už jen věcí cviku a paměti. Kdybyste přihlížel jejímu studiu role, kolikrát byste jí řekl: To je ono! ... a kolikrát by vám odpověděla: Mýlíte se,',,. Malíři Le Quesnovovi jeho přítel jednou zadržel ruku a volal: Nechte toho už! Lepší dobrému škodí, jen to pokazíte... „Vy vidíte jen to, eo jsem namaloval,1' ohradil se prudce umělec; ,,ale nevidíte mou vnitřní představu, u tu tam ještě musím dostat.11 Claironová pociťuje při prvních pokusech, určitě stejná muka jako Le Quesnoy; ale když je zápas dobojován, když se herečka přiblíží svrchovanosti své vidiny, dokonale se ovládá a opakuje už roli bez rozrušení. Podobně jako to někdy prožíváme ve snu, má hlavu v oblacích a rukama dosáhne až k obzoru; jako kdyby byla duší veliké figuríny, v níž je ukryta a která k ní při zkouškách pevné přilnula. Nenucené odpočívá Jieí hnutí na lehátku se založenýma rukama a zavřenýma očima, a jak svou pamětí sleduje len sen, múže se sama vidět, slyšet, posoudit a odhadnout, jaký vzbudí dojem. V této chvíli jsou v níj dvě. byiosti zároveň: malá Claironová a velká Agrippina. DRUHÝ Jestliže vám dobře rozumím, je zřejmě herec na jevišti nebo při studiu své role něco jako děti napodobující v noci na hřbitovech strašidla; vystrkují přes zeď na bidle dlouhé bílé prostěradlo a skřebotají pod ním tak příšerně, že se každý kolemjdoucí pocestný vyděsí... PRVNl Máte pravdu. Ale Dumesnilová je úplně jiná než Claironová. Když přichází na jeviště, fjcŠtě ani netuší, co bude mluvit; po celou polovinu svého 'výstupu neví, co povídá, jale pak přijde ten úchvatný okamžik. Proč by herec měl být něco jiného než básník, malíř, řečník nebo hudební skladatel? Jeho osobitost není plodem nadšení, z něhož vznikl první náčrtek díla; rodila se v klidu a za studena, v okamžicích zcela nečekaných. Nevíme, kde se osgbjté rysy díla berou, vděčíme za inspiraci. Teprve když geniální umělci střídavě pozorně ^koumají přírodu a svou skicuj krása zrozená z inspirace, nahodilé rysy, jejichž náldé vynoření je první překvapilo, zapůsobí a sklidí úspěch bezpečněji než to, co hodili na papír z [jrvní vody. Rozlet nadšení musí být přibrzděn '■■ chladnou ruz.vahou. Mnohem více než vznětlivý člo\čk, kterého všechno vyvede z míry, působí na nás ten, kdo se dovede ovládat. Zvláště velcí dramatičtí básníci jsou neúnavní pozorovatelé všeho, co sir kolem nich odehrává jak ve sťéře hmotné, tak i mravní. DROHÝ Obě ty sféry jsou jedno a totéž. PRVNÍ Přivlastní si všechno, co je zaujme; dělají si zásoby. Z těchto bezděčně nashromážděných vnitřních zdrojů pak přechází do jejich děl tolik osobitých zvláštností. Horkokrevní, prchliví •citliví lide vábí básníkovu powrnost; skýtají podívanou, ale netěší Íse z ní. Podle nich vytváří genius svůj obraz. Velcí básníci, velcí lierei — a patrně vůbec všichni velcí napodobitelé přírody s bohatou, obrazotvornosti, správným úsudkem, jemným citem a bezpečným vkusem — jsou lidé pramálo citoví. Jsou nadaní stejnou měrou pro příliš mnoho včcí; jsou pfíliš zaujati pozorováním* pounáváním a napodobováním, aby jejich niterné dojetí mohlo být bezprostřední. Představuji si je stále st: složkou papírů na klíně a s tužkou v ruce, . I My, my cítíme; oni pozorují, zkoumají a kreslí. Mám to říci? Proč ne? Qitovftsií se 'génius nevyznačujie. Velký duch bude milovat spravedlnost; ale bude tuto ctnost prosazovat, a neokusí ani její sladkost. Všechno dělá hlavou, nikoliv srdcem. Citový človek hlavu při sebenepatrnější nenadálé okolnosti ztrácí; nebude ani slavným králem, ani slavným ministrem, ani slavným vojevůdcem, ani slavným právníkem, ani slavným lékařem. Naplňte hlediště takovými upíakánky, ale neposílejte mí rádného z nieh ,iia jeviště. Podívejte se na ženy; citovostí nás určitě daleko předčí: ve chvílích vášně ise s nimi nemůžeme srovnávat. Ale zrovna tak jako my muži za nimi zůstáváme pozadu činorodosti, nevyrovnají se nám ženy v napodobováni. Citovost je vždycky projevem ústrojné slabosti. Slza, která unikne opravdovému muži, nás dojme více než všechny ženské vzlyky. Ve velke komedii, komedií života, ke které se stále vracím, ■ zaplňuji vroucné duše jeviště; geniální lidé jsou v hledišti. Ty první nazývají blázny; ti druzí, kteří jejich bláznovství zobrazují, se nazývají mudrci. Mudrcovo oko postřehne 170 HERECKY I'ARAHOX směšné itrállky lolika různých osoh, vykreslí je a díky jemu se zn&rnějctc jak těmto mamelukům, jimž j ste naleteli, tak sobě samým. To mien mudrc vás pozoroval a na-írrl komický obraz toho mameluka i vašeho trápení. I kdyby tytu pravdy 1»J"Itt prokázány, velcí heroi liy je neuznali: vid y ť j ť to jejich tajemství. Průměrní Letni neho nováčci j t prirazme1 odmítají a někteří další — dalo by se říci — věří, že cítí, podobně jako poverený věří, í e věří; a jako pro jednoho není spásy bez víry, není pro druhého spásy bez citu. , Ale jak to? namítnete mi, cožpak ten otřesně bolestný nářek, deroucí se matce na jevišti z hloubi duše a rozbírající divákovo nitro, není projevem skutečného citu, což Jej nevyvolalo zoufalství? Naprosto uc; důkazem tu je, že len nářek je umírněný; je , Součástí dek la mac u i ho Ktylu; kdyby lir suížil nebo zvýšil O dvacetinku ětvrlláuU, zněl j by nepřirození; je podroben zákonu jednoty; jako v nauce o akordech je upravený u vyvážený; splňuje všechny žádoucí potím niky teprve po dlouhém nácviku; přispívá k rozřešeni vytčeného problému; aby byl náležitě intonován, musil být stokrát opakován a přes ěetné a opakované zkoušky se ještě někdy nepodaří; dříve než herec pronesl slova Zaifů, vy pláčete! ticho Však, dcero, uzítte. Vvlinirt, Zaira, jeiln, IV, výitup Z Pacint, ffi£tlit, jí J a. II, výsiup z dlouho se sám poslouchal; a i ve chvílí, kdy vás vzrušuje, se sátu poslouchá a veškerý jeho talent nctkví v tom, že cítí, jak vy předpokládal ľ, nýbrž že tak pečlivě znázorňuje v něj ^ í s\n |i i n k v <-i 11 [, ŕ i ■ ^ .1.-: IÍ i ti o k Im u e. V ý k f Lk y bolesti inú f. ry. iioslavou není. Všechny ty řeěi o různých stupních citovosti, jež nutno zharmonizovat, aby se dosáhlo co nejvělši působivosti, které j c třeba navzájem sladovat, oslabovat, zesilovat nebo odstiůovat, aby vytvořily jednotný celek, to všechnu j c mi k smíchu. Tvrdím jen a důrazné prohlašuji: „Vypjatá citlivost vytváří průměrné herce; průměrná citovost i' y tváří množství špatných herců; naprostý nedostatek citovosti připravuje vynikajíeí herce." — Hercovy slzy jsou produktem jeho musiku; s I* y citového člověka pramení z jeho nitra: srdce mate citovému člověku zbytečně hlavu; hercův rosmm vnáší někdy přechodily zmatek do jeho duše; pláče jako nevěřící kněz, který káže o Kristově utrpení; jako svůdce u nohou ženy, kterou nemiluje, ale snaží se ji obalamutit; jako žebrák na uliei neho u kostelních dveří, který vás p roklina, když se vzdal naděje, že vás dojme; nebo jako nevěstka, která nic ueeílí, a přitom vám umdlévá v uáraěí. r .v J*, I jujshľckV ľ ah a nox 171 Uvažoval jsle vůbec někdy o tom, jaký je rozdíl mezi slzami vyvolanými tragickou událostí a slzami vzbuzenými jímavým vyprávěním? Slyšíte vyprávět něco krásného: n[fILeiiáhhi sc vám spleten myšlenky, eosi v hrudi se vám sevře a UŽ tečou slzy. Pří pohledu na tragické neštěstí vsak věc, pocit i dojetí splývají; v jediném okamžiku se ! sevřou útroby/vykřiknete, ztratíte hlavu a vyhrknou vám slzy; v lom to případe zaslzíte z ne na i láni, v onom prvním :tž dodatečně. Takovou výhodu má přirozený a piav-r^ivý. tvrat^v ději hry proti výřečnému výstupu; způsobí náhle to, nač výstup nechává IdíváEyčckat; je vsak mnohem obtížnější vyvolat iluzi zvratu t nevěrohodná, špatní xahraná epizoda jí zničí, Citové projevy se napodobují lépe než duševní hnutí, ale ta působí silnějším dojmem. K a tom je za !u ženo pravidlu, kieré myslím nepřipouští výjimku: siáplelkn nutno rozuzlit dějem, a ne vyprávřidm, jinak bude hra suchopárná. Tak nemáte žádnou námitku? Porouchám vás, jak vypravujete něco ve společnosti; jste hluboce dojat, zajíkáte se, pláčete. Říkáte, žc vás přemohl cit, a hluboký cit. Může být; ale připrav il jste se na to? Mluvil jste ve versích? Přesto jste s von řečí všechny zaujal, ohromil, vzrušil, vyvolal jste hluboký dojem. To je pravda. Ale zkuste svůj nenucený tůn, své nehledané vyjadřování, své domácké vystupování a svou obvyklou gestikulaci přenést na jeviště, a uvidíte, jak budete vypadat uboze a bezvýrazné- T kdy byste Hulil potoky sĺz, dopadne to komicky n vysmějí se vám. Ten váš vistu p už nebude tragický, nýbrž čisté tragikomický. Myslíte, žc by se scény z Comeílle, ■Raeiiia, Voltaira nebo dokonce í Shakespeara mohly deklamovat tónem vašich domácích rozhovorů? To by nebylo možné, právč tak jako by hešlo přednášet vaše 'rodinné historky s teatrálni m patosem a výslovností. DItUHÝ Zřejmě proto, žc oba — jak Ractne, tuk Corneilie —, ačkoliv byli tak slavní, nenapsali nic pořádného. ľ IIVNI Takhle se rouhali Kdo hy si troufal něco takového vypustit z úst? Kdo by si iroofal s tím souhlasit? Ani všední věci u Corneilie se nemohou pronášet všedním tonem. Ale mnohokrát se vám přihodí, že kc konei vašeho vyprávění uprostřed vsirušení a dojetí vašeho malého salónního publik a přijde zčistajasna nová osoba a nutný uspokojit její zvědavost. Vy však už nemůžete, jste úplně vyčerpán, nezbývá vám ani dojeti, ani vřelost, ani slzy. Proč nepociťuje herce s lejnu u uehablost? Protože mezi jeho zaujelím [tru vymyšlený příběh a vaším zaujetím pro sousedovo neštěstí je zásadní rozdíh Jste Ciuua? Byl jste uěkdy Kleopatrou, Méropou nebo Agrippinou? Co vám na těch iideeb záleží? Cožpak divadelní Kleopatra, Méropé, Agrippiua nebo Cínna jsou ještě historické postavy? Ne; jsou lo smyšlené básnické vidiny; ani to nc: jsou to jen } pří/raky vytvořené každým básníkem podle jeho osobitosti. Tyto výtvory přebujelé obraznosti se svými gesty, pohyby a výkřiky patří na jeviště; špatně by se vyjímaly v historii: mezi literáty nebo ve společnosti by vyvolaly salvy smíchu. Všichni by se Šeptem ptali: Pomátl se na rozumu? Kde se tu vzal ten lion Quijotc? Kam chodí na tyhle povídačky? Z jaké lo sem spadl planety? DRUHÍ Ale proč se nebo oři publikum v divadle? 1'RVNl Protože tyiilo postavy patří k uznané konvenci. Vzorce vymyslil starý Aischyloa; jeho receptář je v platnosti již po tři tisíciletí. 172 HERECKY PARADOX jlJCHECKY PARADOX 173 DRUHÝ A bude; platit ještě dlouho? FRVNl To nevím. Vím jed i in":, se čím jsme blíž vlastnímu století a vlastní zemi, tím více se id něho odchylujeme. Podívejte se, král Jindřich IV., jatý neblahým tušením a svěřující svým přátelům: „Zabijí mě, to jc jisté, zabijí mé...**, je v situaci zcela: obdobné postavení Agam.eniu.ima v prvním výstupu Jjigenie. Představte si, že ten velký a nešťastný panovník, že ten auatuen.itv muž nemůže spát, vstane a jde zaklepat na dveří? svého ministra a přítele SullyLlií myslíte, že by se vyskytl tak zpozdilý básník, aby i jeho drama! u Jindřich tíkal: Probouzí tě tvůj král! Nasloucháš Jindřichovi! Jeho lilas přece anái! Pojď, tobě není nevýt..., načež i)y Sídly odpověděl: Vy, pane? Patrně, jste dnes byl donucen vstát í véíných důvodů, dříve neS nastal den: vás neozařuje, mne nevyvedl z klidu, kromě nás víechno Spí ■-- DRUHÝ Snud takhle Agameiimón opravdu mluvil. PRVNl i Nemluvil, a Jindřich IV. laké ne. Tohle je jazyk Homérův, jazyk Haeiuův, tohle je-i jazyk básnický; a tento slavnostní jazyk mohou používat jen neznámé bytosti, mohou jím hovořit jen básnická ústa básnickým hlasem. I ■ ■ ——^ Přemýšlejte chvilku o tom, čemu se na divadle říká IbýX piapdivý. Znamená to-ukazovat na jevišti věci v jejich skutečné podobě? Ovsem že ne. Pravdivé by v tomto smyslu bylo pouze všední. Co je to tedy pravdjvost na jevišti? Je to soulad děje, řeči, mimiky obličeje, hlasu, pohybu i gestikulace ě ideálním vnořeni, její si básník vymyslil a který heren" ěaslo nadsazuje. V lom je to neobyčejné. Vzor nemá vliv pouze na tón, nýbrž pozměňuje i chůzi a vystupováni Proto herec na ulici a herec na jevišti jsou dvě osoby odlišné tak dalece, ie je stěží poznáme. Když Jsem slečnu Clairoiiovou poprvé uviděl u ní doma, vykřikl jsem mimoděk: „Aeli, slečno, jiředstttvovttl jsem si vás o "re/o« Idttvit větší!" Zena, která je nešťastná, opravdově nešťastná, vás svým pláčem nijak nedujme: ke všemu ji ještě hyzdí grimasa, která je vám k smíchu; její příznačná intonace zní ■s ašemu sluchu nelibě a pohoršuje vás; s těmi jejími typickými gesty se vám zdá její bolest protivná a nevkusná; neboť pobouřené city skoro vždycky provázejí grimasy, které herec bez vkusu otrocky napodobuje, kdežto skutečný umělec se jich hledí vyvarovat. Vyžadujeme, aby si každý i v nej hlubším utrpení zachoval rysy člověka, h Jí koti důstojnost. Čelu: se dosáhne tímto heroickým přemáháním? Že svou bolest ohlušíme a zmírníme ji. Chceme, aby hrdinka klesla k zemi způsobně a vláčně, aby hrdina umíral jako římský gladiátor uprostřed arény za potlesku cirku, půvabně a ušlechtíte, v elegantním a malebném postoji. Kdo splní naše očekávání? Bude to silák přemožený bolestí, s tváří strhanou? Nebo tu bude silák KU^Iedtlěnv, který se dokonale i ovládá a provozuje i při posledním vydechnutí gymnastické cviky':1 Rímsky gladiátor I stejní jako velký herec, velký herec stejně jako římský gladiátor neumírají, jako sc umírá I na Ježi; aby nám imponovali, musí nám zahrát jinou smrt. Zjemnělý divák si patrně uvědomí, že holá pravda, děj zbaveny' veškeré vymnčlkovaiiosli by byl ubohý a kontrastoval by s básnivostí celku. Kyzí skutcčnosL má ovšem také své vznešené okamžiky; ale jejich vznešenost dokáže ,bezpečně zachytit a uchoval jedině len, kdo jo jasnozřivě nebo geniálne vytuší a ehladuo-Ifcrevně vyjádří. [ Nepopírám, že existuje také jistá citovost naučená nebo umělá; chcete-li vědět, co jo ní soudím, považuji ji za téměř stejnějjjebezpečnou jako citovost přirozenou- Vede Iherce nezbytně poueuáhlu k^maiiýfe"-,a k jednotvárnosti, což je prvek odporující vše-'siramiosti velkého herce; musí se od takové manýry pracné oprošťovat, a takovéhoto sebezapření je schopen pouze mozek ze železa. V zájmu snadného a úspěšného nastudování role, univerzálnosti talentu a dokonalosti hry by bylo lépe, kdyby herec víibet nebyl nucen se takto odosobňovat, neboť právě proLože je lo tak nesmírně obtížné, bývá každý herec omezován nu jediný druh rolí, a bud jsou pak divadelní společnosti nutne velmi početné, nebo hrají všechny kusy špatně, ledaže se dosavadní stav věcí [převrátí a autoři začnou psát hry pro herce; pudle mne hy to mělo být právě naopak: 'herci by se měli podřizovat hře. DRUHÝ | Ale když se při nějaké nehodě shlukne na ulici dav a každý projevuje nelíčené a nezávisle na ostatních své osobité pocity, je z toho báječná podívaná, z které může načerpat tisícero cenných vzorů sochař, milíř, skladatel i básník. 1* h V K1 ľk To je pravda. Ale myslíte. Že tahle podívaná snese srovnání s podívanou vzniklou k uvážené souhry, z. onoho souladu, který do ní vloží umělec, když výjev přenese ,7. ulice na jeviště nebo na plátno? Jestliže ano, kde je potom tedy ta vychvalovaná éarutiioc uuičtú, když jen kazí to, co nedotčená příroda a nahodilé seskupeni udělaly lépe? Popřete snad, že umění skutečnost zkrášluje? Což jste nikdy nesa lichotil ženě slovy, že je krásná jako Katťaelova madona? Nezvolal jste nikdy při pohledu na krásnou krajinu, že je jako vystřižená z románu? Ostatně mluvíte se mnou o něčem skutečném, 'kdežto já s vámi hovořím o napodobování; říkáte tni o prchavém okamžiku skutečnosti, a já miniím o uměleckém výtvoru, plánovitě připravovaném, soustavně vytvářeném, který se vyvíjí a trvá. Vezměte každého z těchto náhodných herců, obměňujte scénu na ulici jako mt divadle, a ukažte mi postupně ony postavy jednotlivě, vždy po dvou nebo po třech; nechtěje přirozeně se pohybovat; ať jednají naprosto svobodně, a uvidíte, jaký podivný nesoulad z toho vzejde. Myslíte, že se to napraví, když jc necháte opakovat výstup společně? Pak je konec všem jejich přirozeným pocitům, a tím lépe. [Divadiel, je nceu podobného jako dobře uspořádaná společnost, v níž každý obětuje1 část svých základních práv pro dohro celku. Kdo bcciii lépe velikost této oběti? Nadšenec? Fanatik? Jistěže ne. Ve společnosti (o bude .spravedlivý člověk, na divadle přemysliv v herce. Váš pouliční v vstup se má k dramatickému výstupu jako smečka divochů ke shromáždění civilizovaných lidí. Zde je vhodné říci něco o zrádném vlivu průměrného spoluhráče na vynikajícího herce, 'Výborný herec pojal svou roli velkoryse, ale bude nueeti vzdát, se své ideální představy ja snížit se na úroveň ubožáka, který s ním vystupuje. V lom případě nepotřebuji: hru ani podrobně studovat, ani o ní hloubat: k něčemu obdobnému dochází na procházce nebo doma, rozmlouvající ztiší hlas, mluví-li jeho společník potichu. Nebo přejete-li [si jiné přirovnání: jako ve whistu, kde ztrácíte zčásti svou obratnost, nemůžete-li se spolehnout na spoluhráče. A nejen to: liudeledi si přát, Claironová vám poví, jak Lc Kain ze škodolibosti libovolně při společném vystupování zhoršoval ucho srážel její herecký výkon a jak na oplátku byl zase on někdy jejím přičíněním v y pískán. A co tedy 174 dvu herci, kteří si jsou nu jevišti vzájemnou oporou V To bý vají dvě osobnosti bud* 8 Celkem podobným pojetím vlastní role, unebo podřizující svá pojetí dramatické situaci, aby jeden z nich nebyl příliš silný nebu přílií .^LhI>v; zřídkakdy pozdvihne silný herec slabého na svou úroveň, aby vyvařil tento nesoulad; naopak se promyšleně přizpůsobí jeho slabému výkonu. A víte, proč se tolikrát zkouší? Al>y he dosáhlo povito válry niczj nestejnými talenty bercň, jimi sc nakonec došilme jednotného ceííiového účinku-a když některý ?. nich se tomu ve své pýše zpěčuje, utrpí tím vždycky dokonalost celku u zkazí to vás požitek; málokdy vás totiž vynikající výkon jediného herce odškodní podprůměrnou hru ostatních, nýbrž právě naopak ji ještě zdůrazní. Nejednou jsem. byl svědkem, jak velký herec doplatil na svou osobivost, když obecenstvo pošetile tvrdilo, ŕe prehrá* á, a neuvědomovalo si přitom, í.e jeho partner je slabý. Nyní jste básník: má se hrát váš kus n je na vás, zda si vyberete rozvážné a přemýšlivé herce, anebo herce citově založené. Ale dříve než se rozhodnete, dovolte mi otázku, V jíikém věku je člověk velkým hercem? Když je ještě plný ohně, krev mu v žilách vře, ísebejcmiiějsí otřes mu hluboce rozruší nitro a mysl se roznítí i drobnou jiskřičkou? [To bych neřekl. Ten, kdo dostal do vínku herecký talent, vynikne ve svém umění teprve ( po dlouhých zkušenostech, když se utišily vzbouřené vášně, horká hlava ochladla a city l>e dovedou ovládat. I uejlcpšl víno je při kvašení trpké a kalné: teprve dlouhým pře-■ chováváním v sudech se stává ušlechtilým. Cicero, Seneca a Plútarchos mi zosobňují trojí věk tvořivého člověka: Cicero je často sláma planoucí pro potěchu zraku; Seneca jsou hořící révové úponky, jejichž světlo bodá ostře do očí; kdežto starý Plútarchos je popel, z něhož vyhrabávám příjemně hřející žhavé uhlíky. Ha ion hrával ještě po šedesátce hraběte z Essexu, Xlfarcsa, Uritaiuiikft, a hrál je dobře. Gaiissmová okouzlovala jako padesátiletá v Proroctví a ve Schavance, DRUHÝ Nevypadala zrovna na svou roli, PRVNl To je pravda; tohle bude patrně vždycky na překážku naprosté dokonalosti divadla. Dobrý herec musí mít za sebou pěkných pár procházek po jevišti, a úloha vyžaduj* někdy mládí v prvním rozpuku. Jednou se vyskytla sedmnáctiletá herečka schopná zahrát Monimu, Dídotiu, Pulcherii nebo lleruúonu, ale to je div, který se nebude opakovat, (Sjtjtrý herec je směšný, jedině když jej síly úplně opustí nebo když | rozpor mezi jeho stářím a jeho rolí není vyvážen výjimečností jeho hereckého výkonu. V divadle tomu bývá podobně jako v životě: lidé vyčítají íotiě záletnost jedině tehdy, uemá-li dost nadáni nelni dostatek jiných předností, aby jimi své prohřešky zakryla. Dobře si pamatujeme na začátky Clairouové a Moléa, jak liráli jako automaty, a přece se nakonec okázalo, že jsou dobří herci. Čím to? Objevila se snad u nich s přibývajícím věkem duše, citovost a srdce? Nedávno chtěla Claironová po desetileté přestávce znovu vystoupit na jevišti; hrála podprůměrně proto, že pozbyla duše, citovosti a srdce? Ani nápad: pouze zapomněla : na své kreace. Více nám poví budoucnost. DltUHV [Ve, vy myslíte, že bude zase hrát? PHvrft Jinak zemře nudou; co by jí mělo podle vás vynahradit potlesk publika a velikou lásku? Kdyby herec nebo herečka byli prodchnuti hlubokým citem, jak se předpokládá, řekněte mi. zda by jednoho z nich vůbec napadlo dívat se do lóží, a druhého zase usmívat se do kulis, a téměř všeelrjiy mluvit do hlediště? A muselo by se pro třetího jít I herecký l>ahaijox 175 ,]„ šatny, vyrušit ho v lujlepší zábavě upozornění Ui, Že fii má jít lia jeviště v hodno o t dýku do prsou? t, Mám však chuť načrtnout vám výstup herce a jehu manželky, kteří ee navzájem nenávidí, a přitom mají hrát dvojicí něžných a vášnivých milenců; hráli ten výstup „řed obecenstvem na jevišti tak, jak vám jej budu reprodukovat, možná že ještě 1 „ěco lépe; zdálo se, žc se v něm jedinečně vžili do svých roli; sklidili za svůj výstup „přetržité ovace celého hlediště a luké uprostřed výstupu jsme je desetkrát přerušili potleskem a obdivným voláním. Je to třetí výstup čtvrtého jednání Moliěrovy komedie Truc Unec hrající ERASTA, Lucilina milence |.|it:ll,K, l.ni'.('irn mi trnku n hercovu nittllittka Herec Veříť mi, nepřicházím už, madam, vám znovu sijfřoťuí žár lásky, kterým strátiiim. Herečka To bych si vyprosila. Herec Chci se s ní vyléčit, je po víem. Herečka To doufám. Herec Dobři: vím, jultý díl viíjíi/h) srdce byl tuků mým. Herečka Větší, než jste si zasluhoval! Herec Zlobil Se,.. Herečka Ja e kvňli vám nemohu zlobit, za to mi nestojíte! Herec ,,,pro bříšek lak nicotného řádu! Váš hněv mi prozradil, že jíle tvor plný chladu, n chci vám vysvětlit, cu strastí pramení pro .-i'"-., citlivou... Herečka Vy a citlivá duše! Her ľ c ran opovržení! Herečka To ledy toho nejhlubšího! Herce Přiznávám, ve vašich oříeft je mnoho knuzel a sotva jiný zrak by více Uru vzbouzel! Herečka Neměl jste zrovna špatný vkus. Herec / vaše okovy mě uchvátily víc ne£ skvostné poklady královských klenotnic. Herečka Nikdy jste si neuvědomil jejich pravou cenu. 176 HERECKY PARADOX jItRECKV PARADOX 177 Herec Já patřil pauze vám a rád se k lomu přiznám... Herečku To není pravda, to jste mi jen nalítával. Herec Dost Urážek jsem byl už nucen vyslechnout, presto se přetěžko zbavuji vašich pout. Snažím se vyhojit své rány, vzdor mé péči má duše krvácí a obliině sv- léčí. Herečka Jeti se nebojte; to m zahojí. Herec í setřese-li jho sladkého tá vniku, nerfm, zda podruhé pomysli na lásku. Herečka \ lak vy zase vzplanete novou vášní. Herec Na tom už nesejde; data jste si tu práci Itnřvem ji vypudit; mí srdce se však vrací! Obtěžoval jsem vás po celé din lilu1 dni: těch marných přání! Mám na závěr poslední. Herečka Mám také přáni; je, doufám, dost náležité: že mě svých závěrů, laskavé u šel rite! i I iTťi: Ihtšiuko, vy jste drzá a budele lotu Litoval. Tak dobrá, madam, vťm a vyhovím vám rád. Chci navsdy odejít, nemysltt na návrat, raději valit smrt, když je to přání dámy, raději smrt než stát o nový hovor s vámi. Herec k a Ľudu vám puvděčna. Herec Nemějte, prosím strach... Herecká Nemám z vás m jm. n -i strach, n it cil ... neporuším svůj slib, nebudu 11a vahách! V srdci mám uložen váš obraz, co ho změní? Nebudete však mít nikdy to jtolěšcní.,. Herečka Chcete říei smůlu. Herec ... anwu tne spatřit. Herecká Já? Spatřit? Proč, prosím vás? Herec Zlatíčko, vy jste ucpolcpšitcluá Lehnu a já vám ješté ukáži!... Spiše dám stokrát hrad své dýce napospas... Herečku Kdyby tak Pánbůh dal! Herec ... než snížit se, neí být znovu tak pošetilý ... Herečku Však by to nebylo poprvé ani naposled! Herec ... a vzdor všem nízkostem vám věnoval jen chvíli. Herečku Proč ledy o iont dál mluvit, it? A tak to pokračuje. 1'h tumlu dvojitém výslupa, jedu u m mileneckém, druhém t»nuselském, když Erust vyprovázel svou zbožňovánuu Lucilc do zákulisí, tiskl ji ramenu lak silně, že své milené eboti málem vyrval masu, a rozhořčeně a urážlivě odpovídal na její křik. DRUHÍ Kdybycb byl slyšel ty dva výstupy současně, v živ nič bych myslím už do divadla nevkročil, PRVNl Jestliže pudle vás ten licrec a ta herečka brali procítěné, tak kdy? Ve výstupu milenců, nebo ve výstupu manželů? Či snad v obou výstupech V \le poslechněte si další vý>tup který se odebral mezi toutéž herečkou a jiným hercem, jejím niileiieern. Zatímco milenec odříkává svou repliku, herečka si tnu stěžuje na manžel li: „Je to mizera, nazi'al mě... Neodvážím se vám to opakovat." Načež spustí svou repliku herečka a milenec jí odpovídá: „Cožpak na to nejste zvyklá?.. A tak to jde dál od jedné repliky k drobe. ..Nepovečeřímc dneska spolu?" — „Já bych ráda, ale jak se mu ztratit?" — „To je vaše starost." — „A eo kdy S se to dozví?" — „Tak ho neubude. A my budeme mít pro sebe kouzelný večer." — „A koho pozveme?" — „Koho budete chtít," — „Předně rytíře, to je kavalír." — „Když už je řeč o rytířovi, víle, že záleží jedině nu min", jestli budu nu něho žárlil?" — „A jedině na mně, jestli právem?" Vy jete obdivoval ty jemné bytosti, tak hluboce prozívající výstup, jejž jste slyšel, a zatím byli oni plně zaujati jen tichým výstupem, který jste neslyšel; vy jste volal: ..Musí se uznat, že ta žena je úžasná herečka; nikdo neumí druhému naslouchal tuk jako ona: hraje inteligentu?, půvabně, působivě, jemně a neobyčejné procítěné..." A já se vašemu obdivu smál, A ta herečka klame tuanžela s jiným hercem, tuho herce s rytířem, a rytiř ji překvapí v objeli b kýmsi třetím. Vymyslel si na ni velkolepou pomstu. Usadí se v nej dolejší prosecuiové lóži (tehdy )t> ještě hrabě de Lauraguais iicodslranil z francouzského tli-vadla). Těšil se, že nevěrnici svou přítomností a svými pohrdavými poldedy přivede do rozpaků a zmate ji lak, že ji diváci vypískají. Začne se hrál; objeví bc zrádkyuě; zpozoruje i\ liře; klidně hraje dál a poznamená s úsměvem: „Slyd se, hanebný škurahlide, nemáš proč se zlobit!" Rytiř se také usměje. Herečka pokračuje: .,Přijdete dnes večer?'' Kviíí mlčí a ona dodá: „Nechrne uS toho planého škorpení a predjedle s kolářem,,," Víte, d(( kterého výstupu byla vsunuta tahle scénka? l)u jednoho / nejdujemuějsích výstupů Nivella de La Chausséc, ve kterém la herečka vzlykala a vyvolala v nás potoky slz. Zaráží vás to, a přesto je to do slova u do písmene pravdu. DRU JI Y Tohle by mi dokázalo zprotivit divadlo.