jako pokračovatelka JČF. Ve své dosavadní práci je výbor JKF rozhodnut pokračovat za všech okolností a v jakýchkoli podmínkách i nadále, jsa si vědom, že i činnost dnešní společnosti bude hodnocena soudem dějin. A o to, aby její činnost nebyla jednou odsouzena, se bude výbor JKF ze všech sil poctivě snažit. Je tím povinen tradicím JČF, jejíž záslužné činnosti v našem vědeckém a kulturním životě dnes vděčně a s obdivem vzpomínáme.
A. Fialová
POZNÁMKA.
1) K zpracování přednášky bylo použito materiálů z archivu JČF. Část o činnosti JKF byla na konferenci přednesena v podstatně zkráceném znění. — Roku 1893 vydala Jednota českých filologů Zprávu na oslavu pětadvacetiletého jubilea, v roce 1918 Památník na oslavu padesátiletého trvání Jednoty českých filologů.
OTAKAR FISCHER
JUPITER
Komedie   o   jednom dějství
Osoby:
Jupiter Juno, jeho žena Merkur
Iris, Junonina důvěrnice
Amfitryon
A I k m é n a
S o s i a s
K I e a n t h i s
Děje se na Olympu a v Thébách
S c é n a I.
Nádherná síň, kovově zrcadlící stěny. Jupiter na křesle ze zlata a slonoviny milostivě kyne vznešené návštěvě, která odchází s  mnoha   úklony. Merkur
v obřadném postoji.
JUPITER
Kdo ještě dál je hlášen, Merkurie? MERKUR   (nahlédne do předsíně a vrátí se) Již nikdo, milosti, tam nečeká.
JUPITER
Ach, to je život, jaký se tu žije! Jen bůh a zář, a nikde člověka I
MERKUR
Tvá milost není dobré míry, zdá se? Což na Olympu vypuk' nový spor? Či smrtelníků rod se rouhal zase? Je nepořádek v Hádu? v tanci Hór?
(důrazně a důvěrně)
Snad bohyně zas žárlí. . .?
40
41
JUPITER
Milý synu!
Chtěl bych žít bez bohyň a bez bohů.
Zde na to zlato, na tu slonovinu
se ani podívat už nemohu, MERKUR (pateticky)
Jsi otec náš! Jsi bohů král i lidí!
V tvé ruce žezlo. Tobě patří svět.
A mrak i světlo, zášť i lásku řídí
tvůj bleskovládný, věčně žhoucí hled! JUPITER (vyskočí)
Vždyť také já jsem živý tvor
a také já mám srdce ve své hrudi!
A nevycházet z metafor
i Olympana časem znudí!
Jsi věčný. Věčná. Věčné. Věky věků
to věčně slyším skloňovat.
Ó národe mých milovaných Řeků!
Ty nejsi věčný: proto tě mám rád. (mechanicky)
Neb nám se vleče čas. Den každý nový
dni včerejšímu tak je podoben — MERKUR   (s úsměvem)
— jak Amfitryon Amfiťryonovi? JUPITER   (úmyslně přeslechne)
A noc je stejně zářivá jak den.
Vždyť já bych spokojil se s málem
a s někým z vás bych vyměnil svou moc . . .
MERKUR
— však nejraděj' bys thébským byl zas králem?
JUPITER
Buď o tom ticho!
MERKUR
— na jedinou noc!
JUPITER
Ty na svých cestách dotýkáš se země, zříš neustále nové zábavy —
MERKUR
Aj, přece myslíš na to lidské plémě, smím-li se ptát: na které pohlaví?
JUPITER
Zas vidět zem.a lidskou cítit jsoucnost, (blouznivě)
mít zmatený a zranitelný cit,
po lidsku soužit se a vševědoucnost,
jež mne tak nudí, odložit...
MERKUR
Nu zkrátka, Joviši, jsi zamilován, Nač tolik oklik. Proč to zapíráš?
JUPITER
Zde v Olympu jsem jako v pouta vkován, žít na zemi, toť pravý Olymp náš.
MERKUR
Chceš vědět, proč tak horlíš proti nebi
a co tvá láska k lidem znamená?
Ty mluvíš o zemi a myslíš: Théby,
Když řekneš člověk, myslíš: Alkména. JUPITER   (s povzdechem)
Nuž, posle nebes, uhodl jsi. Ano,
Jsi bystrozraký. Nač to zapírat.
Já — bohům podsvětí bud' žalováno —,
já, Merkure, já mám ji rád,
Ty její polibky! a nářek sladký!
a pozdrav! úsměvy! MERKUR (paroduje)
A kolena I
JUPITER
To lidské žvatlání! ty lidské zmatky! MERKUR (varovně)
Ta dlouhá noc!
JUPITER
A vůbec: proměna! V ní je má rozkoš, v ní můj živel pravý. Má podstata je změna, pohyb, vzruch — MERKUR (varovně)
Leč navrátiv se do nebeské slávy, tys byl, ó bože, (ukáže) velmi malý bůh. Jak se tu hádkou ozývaly stěny, jak rozléhal se nářek — vzdechy.
42
43
JUPITER
Ba, nenalézat u žárlivé ženy ni pochopení ani útěchy — MERKUR (soucitně)
Ty nechápaný muži, A teď hlídán je každý krok tvou ženou bez citu. Své touze palčivé jsi v pospas vydán, zde v nebi, v nuceném tom pobytu.
JUPITER
Já nechápu svou Juno. Chápeš ty ji? Být žárlivým, toť neřest neřestí. Já vím, jak ženy našich bohů žijí, a rnoh' bych také leccos uvésti —
MERKUR
Nu, s Alkménou to trochu více bylo než pouhé řeči. Dovol, vzpomínám, kdy se to v Thébách vlastně přihodilo? Já všechno v hlavě popleteno mám tou spoustou úřadů svých . . . Kdyby tady, jak dole, zaveden byl lidský čas, já hádám, od tvé poslední že zrady tři týdny uplynuly as. Tak dlouho vězněn jsi —
JUPITER
A slov už dosti. Jsem odhodlán. My vrátíme se k ní.
MERKUR
My? Odpusť. Mou to není povinností.
To po jiném se poslu ohlédni.
Tvá výprava mne příliš málo láká.
Mně nelze — člověk řek' by: bohužel —,
mně žel už nelze hrát si na hlupáka.
Sosias nadobro mne omrzel,
Zas opilce mám napodobit,
žvást poslouchat a cítit pot?
Ne, děkuji. Náš thébský pobyt
je z nejtrapnějších episod.
JUPITER
Slyš, Merkure, a měj se na pozoru: Tvůj tón si zakazuji důvěrný. Či jsi se nakazil od mých tvorů?
44
MERKUR
Můj respekt ke králi je nezměrný, však jestli moje slovo něco váží, já, milosti, tě prosím: nejdi tam; věř, opakovat blaho, neoblaží; kde byla rozkoš lásky, čeká klam; jen echo zazní někdejšího slova; co smíchem znělo, zazní posměchem, (naléhavě)
Hru, která napsána je, nepiš znova: to básníkům už vymstilo se všem I
JUPITER
Ty nám se budeš posmívati? A slibuješ si místo lásky klam? A nechceš se mnou . , .? Dobrá. Platí. Já k odpovědnosti tě nevolám, však slyš můj rozkaz: zařídíš mi nyní a všechno přichystáš a všechno zvíš, bych mohl se z těch vyzlacených síní k svým drahým lidem odebrati níž.
MERKUR
Já? Zvědět? Tobě? Pane vševědoucí!
JUPITER
Co vševědoucnost moje platná mi, když ani dole nelze oddychnout si, když naše božství moc má nad námi. Co zmůže bůh, když na něj žárlí žena I Co zbude z milence, když manžel jsem! (velitelsky)
Ty zařídíš to tak, by pohoršena má Juno nebyla mým záletem! (chodí rozhorleně ssm a tam)
MERKUR
„Ty zařídíš to tak", se lehce káže.
Leč jak? Jak smířit Junoninu zlost?
Zde ve všech síních špehy má a stráže.
Jak přelstíti mám božskou žárlivost? JUPITER (neodpovídá) MERKUR
Co zbývá? Pokusím se pánu sloužit. A tedy nejprv musím vyzvědět,
45
zda přestal Amfitryon už se soužit a kdy a proč a kudy krok ho veď. Jak nejlíp na to? . . . Ducha přivoláme jednoho z obyvatel paláce, pak několik mu otázek zde dáme a zpátky pošlém ho zas do práce; až vystřízliví — totiž: až se vrátí —, ni tušit nebude, kde prodléval, jen mlhavě se cos mu bude zdáti, že nevýslovný sen se mu to zdál. (pohlédne dolů)
Hle, tam jsou Théby. Na schodech kdos leží, (afeklovaně)
Jest opět opojen!
JUPITER
Jak? Zpil se zas?
Mluv po lidsku!
MERKUR
Ten probudí se stěží.
JUPITER
Mám na spěch. Rychle!
MERKUR
On to I Sosias! Amfitryonův sluha! Ten mi poví, jak žije, pije, nyje thébský pán. Nuž, pojď sem, duchu. Pojď, pojď k Merkurovi. Leť na křídlech svých. Na Olymp jsi zván. Už vznáší se. (Jupiterovi) Ted', prosím, odstoupíme, by probral se, než snese tuto zář, Dům Olympanů poprvé dnes přijme tak povedený exemplář, (oba odstoupí; na prahu Sosias jako duch)
SOSIAS
Mně zdá se, že jsem lítal , . . Nevím . . ,
No, tohle nádherný je byt!
Mám pravým krokem? nebo levým?
či nemám vůbec překročit?
Ach, zde by se to krásně spalo!
Tak počkej, noho, co jdeš dál?
Fi, chlape líná! Ještě málo
jsi po tom falernském spal?
To chutnalo! Já ležel v limbu. Ó, jemináčku, to byl limb! . . . Však co to je? Já tonu v nimbu ! Snad nepřišel jsem na Olymp?
(zatahá se za ucho)
Au, tohle bolí. Ergo žiju. Jsem skoro stříži i v. Tedy jsem. Tohle je něco pro Sosiu. Jak jsem se vlastně dostal sem? (sedne, přemýšlí)
Jedno je jisto. Jen tak zhola se nedostalo mi té cti. Mně nějaký sem úřad volá. Co mám tu asi provésti? No počkej . . . Vtip by nebyl špatný. Jen pozor: nejdi na ten lep! Kdo pak jste, pane, he? Jsem vrátný Amfitryonův z města Théb. Měl bych snad svoji službu změnit a vrátného zde zastávat? Zde na příchozí zuby cenit? olympským služkám nadávat? (ukáže dolů)
Já, nenahraditelný tamo,
že Cerbera bych dělal vám?
Snad je vám, páni bozi, známo,
kdo jsem, co umím ... Už to mám!
Je jejich posel churav asi
a bozi měli úradu,
ta jednohlasně vyhlédla si
mne jako jeho náhradu.
Jsem rychlý, chrabrý, důmyslný,
mám zcela slušnou postavu,
dnes vína, zítra citů plný,
a sloužím pánům od stavu.
Výš nad žold vlídnosti si cení
má urozená nátura.
Nižádné závady tu není,
proč nezastal bych Merkura.
Když dal mi v Thébách pětadvacet,
můj vlastní na sebe vzal zjev.
46
MERKUR
Zde mohl bych mu stejně splácet — však nechci, aby tekla krev,
(přijme zcela postoj i grandezzu Merkurovu;
Merkur se vrací, v pozadí Jupiler) SOSIAS
Kdo jsi? Co chceš tu?
Neslýcháno! Ten chlap i v Olympu je zpiti
SOSIAS
Snad nejsi Merkur? Co? Ze ano? Snad bys mne nechtěl znova bít? Zde jinak rozdány jsou, brachu, než dosud naše úlohy. Zde už mi nenaženeš strachu. Ne já, spíš ty jsi ubohý!
MERKUR (Jovišovi)
Ten duch je při vědomí. Breptá. Ba ještě si z nás tropí smích. A nečeká, až se ho zeptá ten, kdo ho ze silnice zdvih'.
SOSIAS
JUPITER MERKUR
A víš-li pak, ty lžimerkure, ty moje nedůstojné já, proč, napivše se aquae purae, tě oslovují ústa má? Proč, vyrušen byv z libospánku, přestoupit ráčil jsem ten práh? A víš-li pak, kdo na svém vánku mne k sobě vábil, nes' a táh'? A víš-li pak, že na svém křídle mne Diův orel k nebi zveď, že budu na olympském sídle ctěn jako nový Ganymed? Číšníkem budu od nektaru a pán mne bude milovat: to proto, že je lepých tvarů a jinošských on ctitel vnad. (dá se do smíchu)
(zoufale)
Abych ho ještě jednou uspal!
Dál nejde to .. . Tos tolik pil? Nejraděj ústa bych ti ucpal, jen kdybys mluvit nemusit.
(dotkne se ho thyrsem)
Tak. A teď budeš na otázku mi odpovídat, Nu, spi dál. SOSIAS (uspán)
Já pil jsem, že jsem vyhrál sázku.
MERKUR
Copak se na to někdo ptal?
SOSIAS
Ty. Ano, pane. Zrovna před tím.
MERKUR
Budeš mi zticha! Zbláznil ses? Div z éteru že nevyletím.
SOSIAS
Neblázním. Tys mne k nebi nes'. (Merkur lom! rukama, Jupiter se prohýbá smíchy) MERKUR
A teď mi budeš odpovídat! Měls dovoleno dole spát?
SOSIAS   (jako školák)
Ne.
MERKUR
Cos měl dělat?
SOSIAS
Proč?
MERKUR SOSIAS JUPITER
Co troufá si ten MERKUR (chlácholivě)
JUPITER
I ve snu mluví. .
MERKUR
(Sosiovi)
Co pán tvůj dělá?
Palác hlídat.
2e se nám tam zloděj vkraď.
Dovol chvíli.
jak by bděl
48
49
Proč?
Tvá paní?
Kde dlí teď?
Jak! Sama?
A sama se tam nebojí?
Vztekem šílí.
Pánbůh do zelí mu šel.
Zoufá si a pláče.
Sama v pokoji.
Ticho. Nevzbuď spáče!
SOSIAS MERKUR SOSIAS MERKUR SOSIAS MERKUR SOSIAS JUPITER MERKUR
SOSIAS MERKUR SOSIAS MERKUR SOSIAS MERKUR SOSIAS MERKUR
A pán? Kde?
SOSIAS
Nevím, bohužel.
MERKUR (Sosiovi)
Mluv! Stručně. O pánu i paní!
Co její pláč? Kam jeho krok? SOSIAS (odříkává)
Ne.
Proč?
Je vedle moje žena.
A kde je pán tvůj?
Odešel.
Co tedy s Alkménou je?
Sténá.
Od oné hrozné chvíle ranní,
kdy setkal se s ním boží sok,
Amfitryon se nehnul z domu
a paní lkala víc než dost.
Dnes v poledne řek': „U sta hromů,
ach, zpropadená žárlivost
mne o zisk připraví té války,
v níž jsem se bil tak statečně.
Už je mi hnusno ze zahálky,
já nemohu žít netečně!
Dnes pro kořist a za svou slávou
si jdu a zítra zpět jsem zas.
2e nikdo nevejde, svou hlavou
mi věrný ručí Sosias.
Až, Alkméno, se vrátím zpátky,
nepůjdu na krok od tebe."
On odešel — já mok pil sladký
a pak jsem přišel do nebe.
MERKUR
I teď se ještě chválou zdobí, však jádro řeči není lež.
JUPITER
Pak není příhodnější doby než teď. Jdu. Bez odkladu.
MERKUR
Jdeš?
Jen chvíli ještě. Ne tak rázně. Jak milenci jsou bezhlaví! Co služebnictvo? Nemáš bázně, že Juno všecko zase zví? A což, když zví to Amfitryon? (na Sosiu)
Co s tímhle?
JUPITER
Nech ho u sebe. Pak aspoň slůvka nezradí on,
MERKUR
Jak člověk přijde do nebe! O nebešťana bude více — Ó božská klidem dobroto! Leč Alkménina služebnice choť nebešťana tohoto?
50
51
JUPITER (nevrle)
Mlč! Zařiď to, jak chceš! MERKUR Nu budiž.
(Sosiovi, důrazně)
Vše zapomeneš, co tu zříš.
A bez váhaní, jak se vzbudíš,
dům svého pána opustíš, (ještě naléhavěji)
Vem s sebou svoji Kleanthidu
a teprv s pánem domů přijď, (žertovně)
Buď slušný, sice zase přijdu
si k tobě do Théb ... Už se klid! (Sosias pryč, poslední rlova zaslechla Iris) IRIS   (pro sebe)
„Svou Kleanthidu?" Toho jména
já neznám. „K tobě?" „Do Théb zas?"
Do Théb? Kde byla podvedena
má velitelka? Sosias
to byl! On, který před oltáři
mé paní zradil, Alkména
jak byla bohem v lidské tváři
za noci vThébách přelstěna!
Snad nechystají lest zas novou?
Co chtěl zde? Jdu to oznámit.
Toť podezřelé. Jovišovou
bych nepřála si ženou být! (odejde)
JUPITER   (spokojeně Merkurovi)
Teď ještě na noc u Junony
se omluvit a na ráno —
Co mám jí říc'? . . . Aj, do Dodány
se musím snést: je vyhráno! (Merkur a Jupiter odejdou, z druhé strany vstupují Juno a Iris) JUNO
A více, družko má, jsi nevyposlouchala? To ještě nestačí, toť pouhé domnění. Ach, úzkost o lásku a nejistota stálá můj domov olympský mi v peklo promění. Mít lidskou soupeřku! Ó hoře nevýslovné! Je každá láska boj: leč stejnou mějme zbraň!
Když moje soupeřky svým rodem jsou mi rovné,
já na ně nežárlím, já nehorším se naň.
Leč tak mne zahanbit! Před všemi bohyněmi
dát jasně najevo, že krve jeho plam,
mou láskou nehašen, tam dolů šlehá, k zemi,
k těm tvorům smrtelným, k těm světa spodinám!
IRIS
Kleanthis, jak se zdá, je Sosiova žena. Ti oba spolu as teď půjdou z hradu Théb, — snad aby Alkména tam zbyla opuštěna, by znovu její cit byl zmaten, sláb a slep? By božský milenec k ní znovu moh' se snésti a znovu ztropit s ní svůj podvod nebožský —
JUNO
Dost! Pouhou řečí svou již rozbíjíš mé štěstí. Což by tak bídný byl? Tak zrádný, slabošský?
IRIS
Smím-li ti radu dát, já prosím, bych hned nyní se směla odebrat v Amfitryonův dům, já v Kleanthis se změním, její otrokyni, a odvolávajíc se k zlým předtuchám a snům, svou paní Alkménu já vyprovodím z hradu a povedu ji v dál, kams mimo thébskou vlast, kde bude v bezpečí a mimo všechnu zradu — by nemoh' Jupiter jí osidla zas klást. A jestli Jupiter se k Thébám snese vskutku a kořist nenajde, leč prázdnou jenom klec, snad zastydí se sám a roztoužen a v smutku se k tobě navrátí jak věrný milenec.
JUNO
Ne, posud nevěřím, že chce mne zradit znovu. A dráždit jeho stud se skoro obávám. Hle, s Merkurem jde sem. Snad moudrá jsou tvá slova však zda jich poslechnu, nechť rozhodne on sám. (vstupuje Jupiter a Merkur) JUPITER
Má chotí! Hledám tě — JUNO (Iridě)
Jak ohnivě to volá!
JUPITER
Já spěji za tebou —
52
JUNO (stranou)
Jak podezřelý spěch!
JUPITER (slavnostně)
Mé Hóry vstupují dnes do nového kola,
rok jeden sluneční zas dokončilsvůj běh,
Co loni slíbil jsem, já spěju vyplniti
těm, kdož mi děkují za lásku, za život.
Noc ona nadchází, kdy přislíbil jsem jiti,
bych zemi navštívil a smrtelníků rod.
Jich nářek, jejich strast mne sterým echem vzývá.
Zas objevím se jim v své plné nádheře.
JUNO
Ach, proto na Olymp prý duše přišla živá — JUPITER   (vyčítavě k Merkurovi)
To zas nějaký špeh si stoupl za dveře! (Junoně)
Tak tomu, choti má. Mne posel mojich lidí stesk přišel vylíčit a prosit o pomoc. Já neodolal jsem — IRIS   (pro sebe)
Ó hrůza ! Jak ji šidí!
JUPITER
— a slíbil sestoupit hned nyní, tuto noc,
(obřadně)
V mém dubu posvátném, jenž nad Dodanou šumí; je svatý oltář můj: tam snese se můj let. Svým bleskem vyzbrojen, já vyjdu — MERKUR   (pro sebe)
Ten to umí!
JUPITER
— a rodu požehnám, jenž bez nás byl by klet. A proto, Junono, se s tebou loučit musím. Když láska s vládou mou se v zápas vydává, žel, cit můj ustoupí —
MERKUR   (pro sebe)
Dost! Já se smíchy dusím!
JUPITER
Čím byl by králů lesk, když lid je bez práva?
JUNO
Jak tobě lidský tvor, tak u mne Iris moje tvých lidí horlivou se stala přímluvci.
54
Ty smrtelníky své voď k hrdinství a v boje, já k nim jak matka jsem, jež nad dítětem bdí.
(Iridě)
Tvůj návrh přijímám, má moudrá družko. Snes se a bud' jim útěchou, by ztlumil se jich žal, by ten, kdo dosavad se jevil v snách je děse, jim byl jak pomocník a otcem jim se zdál. (Jovišovi)
A velké dílo tvé, ó pane, chápu zcela.
Jdi k lidem, sestup v hloub, v své velebě se zjev,
by na všech oltářích se oběť rozhořela,
by stoupal k Olympu jich díkůvzdání zpěv.
JUPITER
Nuž, paní, odcházím. Jdu prokázat se světu. Nechť cítí každý tvor, co bůh je nebeský — MERKUR (stranou)
Teď vzletný je on sám a hrá si na poetu.
JUPITER
— neb není veleby nad hrom a nad blesky, (velkolepě)
Buď zdráva, paní má! Jdu do Dodány dolů.
IRIS (Junoně)
Ó hrůzo! Paní má, jak dí to nevinně!
JUNO (prostě)
Buď zdráv, ó choti můj! My sejdem se tam spolu. Bůh míní — mění bohyně. JUPITER   (s kyselou tváří nabízí Junoně rámě; odcházejí)
Opona
Scéna II.
Šeří se. Před Amfitryonovým palácem. Sosias leží a spí, Z domů vychází
Kleanthis.
KLEANTHIS
Kde je můj manžel? Sosiásku? Což nehlídáš?
(spatří ležícího)
Kdo je to tu ? Vyhánět nestačím tu chásku, tu žebrající holotu, (netroufá si blíž)
55
Hej! Povídám! Je plno čárů
zde před domem i v paláci.
Snad hledá druhou půli k páru?
Snad bůh se do Théb navrací?
Ach, pomoc! Ach, teď výdech sladce.
Snad chce mít se mnou rodinu.
Snad ke mne sleť co k příští matce,
jež porodí mu hrdinu.
Já nechápu, proč moje paní,
si tolik zoufá všechen čas.
Já bych si řekla . . . Smilování!
To je můj muž. Toť Sosias.
Jaké jsi měl to zase spády?
Nu počkej, však ti ukáži!
Tys jako stráž měl stati tady —
Já ti dám ležet na stráži!
Nu lež si. Pán tě pomaluje,
že modrý budeš celičký.
Aj, milostpán se protahuje?
Už vyhajal se z opičky?
SOSIAS
Tak jsem se dostal — Já ti viděl — Mně se ti zdálo — Já měl sen — KLEANTHIS
Já myslím, aby ses radš styděl a netroubil tak vyjeven!
SOSIAS
Tak. Už to mám. Teď jsem to nahmáť. A tu máš. (plačtivě) Zas je všechno pryč. KLEANTHIS
Člověku moh' by hrůzu nahnat, jak tu tak sedí. Breč a kvič, jenom když vstaneš.
SOSIAS
Počkej ještě. A nebuď přece hned tak zlá. Tak. Teď jsem pod okapem z deště. Mně se ti zdálo, mně se zdá . . . KLEANTHIS
Že byl jsi bit, se nezdálo ti, ty opilče? Ty pijane?
SOSIAS
Můj mozek námahou se potí a vzpomenout si ne a ne. Teď — Počkej. Neharcuj tak na mě, sice to ztratím. Achich, ach, kde jsem to byl jen? Někde v jámě, či mezi lotry? Já mám strach. Všecko to tady na mne padá a tlačí mne to ze všech stran, já musím pryč — KLEANTHIS (polekána)
To budu ráda, až se nám zase vrátí pán! SOSIAS   (jektá zuby)
Já samoten tu nezůstanu, já nebudu zde hlídat dům, podívej tady na tu stranu a neslyšíš ten divný šum? To hrůzostrašné Eumenidy, to bohyně jsou Osudu . . . (klesne na kolena)
Ó při ctnosti mé Kleanthidy! Já tady hlídat nebudu. Ach, moje ženo, prchněm odsud, je záhubou nám váhání, zde z toho paláce nás osud, ach, neúprosný vyhání. KLEANTHIS
Nebesa! Na pomoc! On třeští. Co posedlo tě? Kous' tě běs?
(Sosias chce ji odvléci) KLEANTHIS
Že nedostanu se z těch kleští? No tak mě pusť už! Zbláznil ses? SOSIAS  (ji pustí)
„Zbláznil ses"? — Kde jsem to už slyšel? (s komickým patosem, ale přitlumeně, jako celá tato scéna)
Ty nebeský mne blesku znič, když nevzpomenu, kam jsem přišel. A nevzpomenu. Tedy pryč! Pryč z těchto míst!
56
KLEANTHIS
Co to jen žvaní?
SOSIAS
Já nebesa zřím plamenná — KLEANTHIS
Přece nenecháme tu svou paní! Alkména nám je svěřena!
SOSIAS
Alkména I Jaké jméno! Běda !
Ó jaký pekelný to zvuk! KLEANTHIS
Když po dobrém si říci nedá — SOSIAS   (zase prosaicky)
A máš to marné. Ani muk.
A půjdeš se mnou. To by hrálo.
Však uhlídáme, kdo je pán. KLEANTHIS
Nějaké blbství se mu zdálo
a hned je jako pokousán.
SOSIAS
Sen, který se mi zdál, ten teďka mi velmi jasně vytanul. A také ty ho poznáš, tetka.
KLEANTHIS
Jen kdybych tady měla hůl!
SOSIAS
Mně se zdálo: vem na ramena své nohy a svou ženu též. Ať škrábe tě, ať zuří žena, ty nech ji nadávat a běž. (odnese ji proti její vůli;
z druhé strany předstoupí Iris v podobě Kleanthidy) IRIS
Hle, úspěch Merkurův. To bylo křiku, než otrok pochopil svůj strašný sen. Vzduch čistý je a dům bez služebníků, i mohu hájit práva slabých žen. IRIS   (pro sebe)   (z domu vystupuje Alkména)
Já jako Kleahthis teď jednat mohu a hojit hruď, jež steskem churaví.
58
Jdu jménem bohyň úklad mařit bohů, Vždyť bohyně jsme stejné pohlaví a stejnou máme strast jak tato žena, v svém zájmu tedy spolčíme se s ní, Ať muž, ať bůh, jak malá jeho cena, co tkne se stránky morální. ALKMÉNA   (Iridě, již má za Kleanthidu)
Má Kleanthido, hluk jsem zaslechla v svém tichu, jenž tak mne polekal, že k tobě spěji ven —
IRIS
Ó, promiň veselí. Mně tolik přišlo k smíchu, že zbrklý Sosias mi vyprávěl svůj sen. ALKMÉNA
Jak ráda promíjím, Mně veselí už nezní.
Já neslyším než pláč. Hruď moji smutek vězní,
A byť i zvonil smích, v mém sluchu je to bol;
jsem hluchá k rozmaru, kdy hovor šumí kol.
Ach, z vlastních smyslů svých mám bázeň, nedůvěru
k nejprostším věcem všem: Šat, který na se beru,
zda vskutku držím jej? Zda vskutku je to šat?
Či pekel mámení? Či podved' mne můj hmat?
Jsem to já? vskutku já? Má družko, jsi to ty?
Či z nesmrtelných kdos, ať z žertu nebo msty,
vzal na se tvoji tvář?
IRIS
Jsem družka spolehlivá,
ALKMÉNA
Což, Kleanthido, vím, kdo v domě se mi skrývá? Je podezřelý stín mně každý tam a kout. Kéž mohu z paláce, kéž sobě uprchnout! Proč jsem tak zbabělá? Proč ruka má se zdráhá meč vtisknout do hrudi, když není mi už drahá zář slunce na zemi? . . . Leč kdo mi dí, že stín, v nějž proměním se pak, těch nevinných mých vin vzpomínat nebude? Tak, bez viny přec vinna, já chtěla bych jít v kraj, kde vše se zapomíná.
IRIS
Pojď, duše trpící. Já povedu tě tam.
Znám nápoj. Klesneš v sen — Již nebude tě klam,
již podvod nebude tě mučit zlého boha.
ALKMÉNA
Tak zcela nezvykle mi znějí tvoje slova, ba cos jak útěcha se vplížilo v mou hruď, jak ucítila jsem tvou ruku. Se mnou buď. Snad jakás bohyně se smiluje . . . Jsem klidná. Já zažila jich zášť. Snad jsou i božství vlídná.
IRIS
Svůj všechen vyplač bol. Měj pevnou naději. Ne, nevracej se v dům. Pojď se mnou raději; pojď, pokavad náš pán se domů nenavrátí, u mojich rodičů bys mohla prodlévati.
(vystoupila mluvícími neviděna Juno v podobě Alkménině)
ALKMÉNA
Ach, nevěř výmluvě, že zítra k večeru se opět navrátí. Jak může nevěru, jak může prominout své choti klam a zradu? Můj muž se nevrátí již do thébského hradu — Jen že tak dobrý jest, mne z domu nevyhnal. Ze příliš smuten jest, on v nový boj se dal. Ze příliš hrdý jest, smrt raději si volí, než aby o lásku se dělit měl s kýmkoli.
IRIS
Tím spíše opusť dům! Což kdyby zradu zas tvůj vládce obmýšlel? Je pozdě. Kvapí čas. Já lekat nechci tě, leč považ, ó, má paní — ALKMÉNA
Veď odsud mne. Kam chceš. Jdu s tebou bez váhání. Pryč odsud, z ponurých těch uprchněme stěn . . . Buď, svědku hanby mé, buď, dome, pozdraveni
IRIS
Jdem. Ruku podej mi. A jak se chvěješ celá, ALKMÉNA (zmatena)
Ty nejsi Kleanthis . , ,? JUNO   (ze svého úkrytu)
Já v povržení měla
a v neúctě ten rod ... ALKMÉNA (Iridě)
Má družko! Tys to! Ty?
JUNO   (pro sebe)
Já neznala jích strast...
60
ALKMÉNA (Iridě)
Jsi moje Kleanthis?
IRIS
Já jsem to, paní má. Já, která vlévám vláhu všem prsům zmučeným, já, která vodím k blahu ty, kteří ve slunce už věřit nechtějí, já, která přes mračna most klenu k naději . . . (Iris odvádí Alkménu, která se k ní tulí)
JUNO   (v podobě Alkmény, předstoupí)
Můj choti proradný! Ó krutý podvodnice! Ty — lidí záštitou? Čím je ti hoře žen! Ty vládce vševládný, však rabe svého chtíče, zda slyšels kdy, jak já, teď smrtelníků sten? Kéž bys jen zakusil, jak bolí býti zrazen! Kéž sílu měla bych tě sama potrestat! Má pomsta je jen mdlá. Chci, by tvůj žár byl schlazen. Já chci tě přistihnout, až vstoupíš v tento hrad. Já chci se přesvědčit o čárech, o úskoku, jejž bedně poznala tam ctnostná žena ta. Já jsem tě předešla. Chci stát ti oko v oku a zkusiti svou lest: to budiž moje msta! (vystupuje po schodech do domu)
A v těle Alkmény a s hořem tvojí ženy
zde vyčkám. Nadarmo kéž čekati tu smím I
Kéž jsou mé obavy teď aspoň vyvráceny!
Kéž nepoznám, jak bůh se chová k smrtelným! (odejde do domu, chvíli ticho, pak za scénou křik; Amfitryon žene před sebou Sosiu; za nimi Kleanthis) AMFITRYON
Co, bídný otroku? Já řekl,
že jako svíce máš tu stát — SOSIAS (pláče)
Mně se zdálo, že — AMFITRYON
Což ti změkl tvůj poloshnilý mozek snad? Kdo pak mi ručí teď, zda zase k nám nepřišel host nezvaný?
SOSIAS
Ten sen tak hrozný byl —
AMFITRYON
Mně zdá se, že zapomněl už na rány — (Sosiovi)
Kdo dovolil ti sen mít za dne?
SOSIAS
Já, pane, za to nemohu — AMFITRYON
Vy jste mi služebnictvo řádnéI
Vy znáte svoji úlohu I KLEANTHIS
Ó, pane, bohům chvála,
že se tak brzo vracíš k nám,
Já byla uvnitř, pak jsem stála
zde u něho a přísahám,
že nikdo nešel do paláce
než já a on a tvoje choť. AMFITRYON (Sosiovi)
Pryčl Jdi mi z očí! Klid' se, zrádce!
SOSIAS
Já chci si na svůj sen — KLEANTHIS
Tak pojď I
(odejdou Sosias a Kleanthis) AMFITRYON
Teď volněj' dýchám. Konečně. Zas doma — Snad přece nikdo nešel přes náš práh? (buší do vrat)
Hej, otevř. Rychle otevř, Alkméno má. Proč nejde? Nebyl zbytečný můj strach! Tak prudce jak má pěst mé srdce buší. Nu konečně! 2e přece otvíráš! Nebyl tu nikdo? . . . Stěny mají uši, sem přistup. Nikdo nešel přes práh náš?
JUNO
Ne, nikdo, pokud vím, AMFITRYON (stranou)
2e by mi lhala, to nezdá se. Je pevný její hlas.
JUNO
Tak brzo jsem tě ani nečekala.
AMFITRYON
Já také ne. Jen když jsem doma zas. JUNO   (pro sebe)
Kdo tušil by, král nebeské že říše tak dobrou masku na se vzal. Kdo v člověku by hádal nä Jovíše! Ký div, že Alkménu tak oklamal I AMFITRYON   (pro sebe)
Mám se jí přiznat, jak jsem zmíral strachem? Mám se jí přiznat, jak mám jí rád? Sám nezažít to, prohlásil bych tlachem, že bůh kdy smrtelníka zmát. (nahlas)
Dřív přicházím, než tuši! jsem, má paní, a dřív, než ty ses asi nadála — JUNO   (pro sebe)
Co na to říc'? . . , (nahlas)
Já čekám bez ustání —
AMFITRYON
A marně mohlas čekat bezmála.
JUNO   (pro sebe)
To pro nenucenou cestu do Dodány. AMFITRYON
Však před svým cílem jsem se obrátil.
JUNO
Jak!Tedy přece? AMFITRYON
Neboť nad zákony a nad přísahy jediný je cíl: a ten je zde! zde u tebe! má ženo! Nech boj, nech obřady! Já spěchal sem — JUNO   (pro sebe)
Jak dobře má to choť můj nacvičeno! On, zdá se, tvrze béře útokem, (nahlas)
Buď vítán I AMFITRYON
Vítán buď? To nezní vřele. Ne slovy jen, máš polibky to říc',
62
JUNO   (pro sebe)
Jak žhavě přišel I S jakou žízní v těle! (nahlas)
Kdy vyjdeš znova — dílu svému vstříc . . .?
AMFITRYON
Ach, neprchej! My žili jako cizí
a ve zoufalství několik těch dní.
Teď klidněj' na bohů zřím klam. Teď mizí
z mé hrudi hořkost: láska mluví z ní.
JUNO   (pro sebe)
Jak milostiv! On odpouští sám sobě! (nahlas)
A na mne, pane můj, se nehněváš? (pro sebe)
Už vzdychám jako člověk. AMFITRYON
Ruce obě
zde na usmířenou. Z paměti své smaž, co na nás jako z mraku blesk se svezlo, co padlo do cesty jak těžký stín. Když jsem ti křivdil, odpusť. Zvrh' se ve zlo mé lásky dech, mé slovo a můj čin.
JUNO   (pro sebe)
Ten nestoudník! Teď dvojsmyslnou řečí
svůj zločin ještě vyšperkuje v ctnost! AMFITRYON
Mé slovo kajícné tě nepřesvědčí?
Proč nemluvíš? Já také trpěl dost! JUNO   (pro sebe)
A přec! Tak lichotně to všechno říká,
že skoro sama pomatena jsem.
Ba, nebýt Junonou, bych podvodníka
ni nebešťana nepoznala v něm! AMFITRYON
Teď teprv se mi rozbřesklo. Když zlobně
jsem z domu spěl, vzít podíl z trofejí — JUNO   (pro sebe)
To poněkud zní pravděnepodobně,
to měl by odůvodnit pádněji. AMFITRYON
Tys pravila — — — ?
64
JUNO
Rci, jaký, na čem podíl?
A trofej---?
AMFITRYON
Snílku, zapomenulas? Což v poledne mne krok tvůj neprovodil až před práh — JUNO   (pro sebe)
Ach ! Vždyť řek' to Sosias I
AMFITRYON
i Ten otrok! chám! — však já ti kosti zlámu —
Ovšem že také přitočil se k nám. JUNO   (pro sebe)
Místo by dík mu vzdal, on vyčítá mu. V tom svého Jupitera poznávám. AMFITRYON
On slyšel stejně jako ty, má drahá — JUNO   (pro sebe)
2e nepoznal mne, aspoň jisto je — AMFITRYON
— že do města jdu, v něž mne volá snaha,
bych zajistil si podíl z výboje.
Leč nežli stih' jsem dobytého města, | kde zdobila mne snítka vavřínu,
| mne přepad' stesk: a zpět mne vedla cesta,
j „K ní musím, domů, sice zahynu,"
| jsem šeptal, volal, „co mi po trofejích,
j když nevím, kdo se připlíží v můj dům —
i svůj vavřín obdržet chci z rukou jejích,
j já zvítězím, když přitisknu ji k rtům."
j Co bylo, není. Sen to byl jen pouhý,
1 že někdo z Olympanů podveď nás.
Já mučil tě jen ze zrazené touhy,
já byl jsem krutý, teď však tvůj jsem zas! JUNO (opravdově)
Jak ráda řekla bych též já : je lží to,
že v náručí mne držel Olympan. j Je lží, že bílé moje ruce tyto
! kol šíje ovíjel si nebes pán —
i AMFITRYON (raněn)
1 Ne! O tom nemluv dál —
JUNO   (pro sebe) .
I na žárlivce
si budeš hrát? (nahlas) A přec to pravda, žel,
mé líbal rty —
AMFITRYON , , . ......
Ja jako k mlade dívce
jsem k tobě, Alkméno má, domů spěl —
Zas osten, jehož vzpomenout již bodne,
v mé srdce vrážíš rozbolestněné?
JUNO
Leč já se ptám : (pro sebe) Když teď vše neuhodne,
přec aspoň na svou Juno vzpomene! — (nahlas)
Proč stále hlasem rozbíráme měkkým
tu zradu, jíž jsem podlehla, já bloud?
Leč víš, kdo já jsem? Nemohu být někým,
kdo tebe přišel přistihnout?
AMFITRYON
Mne? Při čem? Přistihnout?
JUNO ,, , „.
Ja poznala te, .
hned jak jsi přišel. Ty — Amfitryon?!
Zas dívá se tak nevinně a svatě
jak na Olympu ... Či to není on?
Já zmýlila se . . .
AMFITRYON ^ , , „,
Dokonce snad ve mne?
Kdo jsi, ty všudybyle?
(chce ji obejmout) „
A uz dost!
JUNO   (uhne inu)
Má otázka ti zněla nepříjemně
a rozptyliti chceš mou pozornost?
Znám příliš dobře to tvé objímání —
Tím špatné svědomí vždy zastíráš —
Chceš jinam zavést hovor — Dost už lhaní!
Já jsem tě prohlédla!
AMFITRYON • „' . ,„
Coz domov nas
má být jen svědkem podvodů a hříček?
Jsem na tvé kličky příliš prostý muž.
66
má být jen svědkem podvodů a hříček? Jsem na tvé kličky příliš prostý muž. -S ženami nedávám se do potyček — než do těchto, (strhne ji k sobě a líbá)
To výstrahou ti služ, že nerozumí válečník tvé řeči, že tvoje žerty nejsou pro muže, jenž o své lásce ženu nepřesvědčí, pokavad její ústa nezmůže! (líbá ji znovu) JUNO
Tak jsi mne nikdy nelíbal . . . AMFITRYON
Ba věru I Tak ještě muž svou ženu nelíbal. To za neštěstí své! To za nevěru! Po celý čas já dotknout se tě bál! A všechno hoře, jež mám nastřádáno, v ten jediný teď výkřik propuká: Já miluji tě, Alkméno!
JUNO
-. Ach!
AMFITRYON
Ano,
a odměnit tě musím za muka, ' jež mně, jež tobě, nám jež způsobeny, ty neposkvrněná, ty nevinná —
JUNO
Taks nelíbal — AMFITRYON
Vy ústa mojí ženy, vy sladká, planoucí, vy jediná, tak jste mne nikdy nelíbala, tak nebeskou já nepoznal jsem chuť, a slast, již dáváte, vy božská, malá, jak nektar chutná v ráji. JUNO (slaběji)
Buď, kdo buď, ó muži, jenž mne líbáš, skloň se ke mně, ať na tvém rtu ret můj zas oněmí — !
AMFITRYON
Ó nebývalé blaho!
JUNO
Šťastná země — když takto miluje se na zemi! AMFITRYON
Když v naší lásce tolik žije blaha — proč doposud se nezjevilo nám?
JUNO
Ó rode blažených I AMFITRYON
Má ženo drahá! A blaha poznat ještě víc ti dám!
(odvádí Ji do paláce; vstoupí Kleanthis, vede Sosiu) KLEANTHIS
Už uklouzli nám do paláce, a zas je ruka v rukávě. Však běda! Naše reputace — hned bych ti dala po hlavě. — Dělej, co umíš, pro mě za mě a přemýšlej si o svých snech a lež si v příkopu či v jámě, však mne už neznej, mne už nech. Neodpovíš? Ta motanice ti pořád nejde z mozku ven? Zde postavíš se jako svíce, zde budeš stát, až svitne den. Až vyjde pán, ať zpozoruje, jak jsi se naučil oň dbát, jak se mu palác opatruje. Nu, budeš-li mi zpříma stát? A mám zde stati místo tebe? a místo tebe dělat stráž? Co děláš? Spravedlivé nebe! Ty pořád ještě vzpomínáš? Už není nás tu zapotřebí — Kdo pak by šel sem za noci! Však alespoň ať vidí Théby, jak věrní jsme my otroci. A třeba že se v lásky vznětu pán s paní spat už odebral,
my stojíme, my hlídáme tu, by mu ji nikdo nepřebral.
(vstupuje Jupiter v podobě Amíitryonově) JUPITER   (pro sebe)
Co to? zde otroci! (volá) Hoj! Bez meškání,
že pán se navrací, zvěstujte Alkméně! KLEANTHIS
To cizinec je! — Naši páni už spolu dřímou blaženě. JUPITER   (pro sebe)
Jak? Amfitryon zde? (nahlas) Že není přichystána má choť mne přivítat? (Sosiovi)
Co se tak potácíš?
SOSIAS
To hlas, to zjev je mého pána. Ach běda, teď je jasno již. (na kolenou)
Tvůj božský sok se zase vrátil. Můj pane, já tě poznávám. Dnes on mne vlastnoručně zmlátil a teď s tvou ženou leží tam. JUPITER   (pro sebe)
Mně také nezbude než toho mluvku ztlouci . , . Jen klid ... Já neměl jsem se výsad božských vzdát. I v lidské podobě bůh má být vševědoucí: tak zcela člověkem já neměl jsem se stát. Ty chásko pozemská! Já zničit mohl bych tě — Mně z očí! — Soka moh' bych z domu vyhnat ven , . , (Sosias a Kleanthis zalezou)
Jen chladnou rozvahu! Bych, zemskou touhou dychtě, své ženě žárlivé zas nebyl vyzrazen! Snad jsem se ukvapil, že jsem tak příliš dychtil? či v nebi špeh a spěch vše pokazily dnes? Merkure! Merkure! Ó synu! Jaks to splichtil? Sem přijď! Já poroučím. Hned na zemi se snes! MERKUR   (v pravé podobě)
Pán káže — ?
JUPITER
Oko mé snad míň je bystrozraké, že na sebe jsem vzal zas chabost člověka.
68
69
MERKUR
Jsem k službám. Poroučíš?
JUPITER
Raď! Pomoz! Což ty také si nevíš s Alkménou — — —
MERKUR
Bůh boha poleká.
Zas pro Alkménu jen?
JUPITER
Co? Jen? Vždyť není sama! Vždyť s ní tam v paláci spí pravý její choť.
MERKUR
Když je tam on, jdi pryč.
JUPITER
Jak? Štěstí pod rukama
a pustit bych je měl? -
MERKUR
Tak jest.
JUPITER
Já?
MERKUR
Se mnou pojď.
JUPITER
Toť celá rada tvá? MERKUR   (vztyčí prst)
Můj pane! Střež sel Juno —
JUPITER
Tos desetkrát už řek'. MERKUR -
Je nebezpečný kvap!
JUPITER
Já mám tu venku stát a ňadra, tělo, lůno, a všechen její běl mi béře nízký chlap! Ne, Merkure, jsem bůh, byť jsem se z vůle vlastní vzdal všemohoucnosti, co dole prodlévám. Bůh má být spokojen, když lidé jen jsou šťastní, když svatokrádežník se vloupal v jeho chrám? Mám moc je rozdvojit, (proti domu)
Ó ty, Amfitryone, ty nedůvěrou zlou buď z lože svého štván,
70
a ty, jež ležíš s ním, si noci vzpomeň oné, kdy v náručí tě měl tvůj svrchovaný pán! Teď k mému blaženství nechť rozlétne se brána, nechť za svým výbojem muž thébský kráčí zas. Ty, ženo, připrav se zas přijmout svého pána! Odstupme, Merkure! Již slyším jeho hlas. (Jupiter a Merkur odstoupí, z domu vychází Amfitryon a Juno)
AMFITRYON
Alkméno, ocházím — MERKUR (stranou)
Aj, manželská zas váda.
JUNO
Amfitryone, stůj! Já dala jsem ti vše — AMFITRYON
Alkméno, nevěřím, že máš mne ráda —
JUNO
Amfitryone můj! Tak jako Joviše. AMFITRYON
Tak jako ke mně, tak jsi k němu štědrá byla.
I v této chvíli na to vzpomínáš!
Ty ve mně Joviše jsi políbila.
Ne svého manžela: ty boha objímáš!
Teď chápu slova tvá — — —
JUNO
Tvá hra již může přestat, neb tys mi dokázal, jak velkou dáváš slast. Já se ti přiznávám, že přišla jsem te ztrestat, ■teď, běda, ve vlastní svou chycena jsem past A více, choti můj: já chvíli kolísala, zda se mi neblíží snad bytost nižších sfér. Mám stud, že víra má, byť na mžik;-byla malá: ■ Kdo miluje jak ty? Jen bůh. Jen Jupiter! A moji žárlivost, i tíhu mého smutku, to všechno přemohla tvá lá-ska vítězná. Já přišla potrestat, však ztrestána jsem vskutku: Vše smí si dovolit, kdo takto líbat zná. AMFITRYON   . .:
Jak? Nevěrnice ty! To troufáš si mi říci — Tak nízce uráží mne žena v domě mém! Zde vizte Alkménu LZde vizte podvodnicí. —
í
JUNO (polekána)
Já nejsem Alkména! Já tvoje Juno jsem!
(mezitím Jupiter chtěl se vrhnout na Amfitryona, Merkur ho zdržoval) JUPITER
Já rozdrtím ho v prach. AMFITRYON .
Sem prijdte s pochodněmi!
Já líbal bohyni! Já božskou zažil slast.
JUPITER (Merkurovi)
Jen tys vinen tím vším.
MERKUR . ,      „   ,    „ .
O, prosím, přede všemi
to nerozpřádej dál. Kdo jiným strojí past. . . AMFITRYON   (kleká před Junonou)
Ó, jasná, vznešená! O, choti Jovišova!
Já půjdu k oltářům vzdát díky za štěstí. . . JUPITER (Merkurovi)
Ten chlap mi děkuje! MERKUR (Jovišovi)
Teď přijde na tvá slova.
Jen vzpomeň: Žárlivost je neřest neřestí! JUNO   (spatří Jupitera)
Kdo je můj choť z vás dvou! Dva Amfitryonové — MERKUR   (zachraňuje situaci)
Je všemocný tvůj choť: je ve dvou podobách.
Že všudypřítomným i vševidoucím slove,
on stojí zde ... i zde.
JUN° Kdo z vás mne líbal, ach! —
(Jupiterovi, tiše)
Můj choti, odpouštím . . . JUPITER   (Merkurovi, zoufale)
Slyš! Ona mně! Hle, žena!
JUNO
Teď ovšem chápu tě. Já neznala tvou zem . . . MERKUR (Jupiterovi)
Ty jsi mi nařídil, že choť tvá pohoršena
být nesmí cestou tvou . . . Tvůj rozkaz splnil jsem. (Jupiter odvádí Junonu) MERKUR   (v rozpacích zakašle, pak Amfitryonovi)
Za vše tvé zásluhy a za chrabrovství divy
na dvoře olympském tě čeká odměna. Vše promine můj pán, budeš-lí mlčelivý.
(s významným posuňkem)
Ta, kterous objímal, to byla Alkména? AMFITRYON   (s úklonou)
Ach, připomínat mně, co dělat, nutno není.
Já vím, co kavalír je dlužen úctě dam.
Svou odměnu již mám. A vaše povýšení
a další odměnu já s díky odmítám. SOSIAS   (přiblížil se s Kleanthidou)
Teď pochopil jsem, co se stalo,
a na to, co se dnes mi zdálo,
já konečně si vzpomínám.
Já přišel jsem a nevím kam,
já viděl jsem a co, už nevím,
však dojem zbyl a ten vám zjevím. (Merkurovi)
Co nám, též vám se může stát,
a vždy je mrzutá to věc. (do hlediště)
My lidé půjdem klidně spat,
(Merkurovi)
a vám dám radu: nejlíp přec je o tom ani nemukat.
Opona
72
ediční poznámka.
Dosud netištěná Fischerova jednoaktovka JUPITER byla po prvé hrána 15. 1. 1919 v Městském divadle na Vinohradech v režii Hilaiově. Autor ji napsal jako dohru k Moliěrovu Amfitryonovi. Tak byla hrána a tak o ní hovořila soudobá kritika. Půvabná hříčka byla zcela zastíněna jinými Fischerovými hrami a zapadla. Znovu ji uvedl až B, Stejskal v Komorním divadle 26. 2. 1948 na večeru pietně věnovaném Otokaru Fischerovi. Jestliže nyní spatřuje světlo světa s laskavým svolením Fischerových dědiců v tomto čísle věnovaném století Jednoty klasických filologů, je třeba v edici této hry vidět jak splátku na dluh autorovi Hérakla a Otroků, tak žertovnou zdravici k tomuto jubiieu.
Tento text je upraven podle strojopisu pořízeného k provozování hry divadelním a literárním zastupitelstvem Centrum. Snažili jsme se co nejméně do textu zasahovat, Opravili jsme tedy pouze překlepy a. zjevná písařská nedopatření a přizpůsobili pravopis současnému úzu. Sjednotili jsme také poněkud nedůslednosti v interpunkcí, vždy však podle jiných Fischerových her a s přihlédnutím k specifice Fischerova používání interpunkce, která mnohdy slouží více méně jako scénická poznámka, jako pokyn pro zvukovou interpretaci verše. Text byl upraven na těchto místech:
str, 42 —
sir. 43 —
str. 44 —
str. 45
str. 45 —
str. 46 —
str. 56 —
str, 58, pozn. —
str. 59 —
str. 61 —
str. 64 —
však n e j r a d ě j"  místo však nejraději
po lidsku soužit se... m. po lidsku blížit se
zde v nebi, v nuceném tom pobytu... m, zde v nebi" nuceném to pobytu
Ty nám se budeš posmívá ti? m. Ty se nám...
vševědoucnost m. všemohoucnost
Nuž pojď sem,
m. Nuže, pojď sem,
zde   před   domem   i   v paláci... m. zde před domem  i paláci
odnese ji proti její vůli... m. odnese ji proti svévůli
Vždyť bohyně... m. Byť bohyně
zda slyšels kdy, jak já, teď smrtelníků sten m. zda slyšels teď, jak já, kdy smrtelníků sten.
To poněkud zní pravděnepodobně m. To poněkud zní pravděpodobně
E. Stehlíková
ARGUMENTUM
Fasciculus hie dedicatur centenario Societatis philologorum Bohemicorum, quae anno 1868 Pragce condita est et cui hodierna Societas philologorum classicorum successit. Continentur hie lectiones in castello Liblice prope Pragam die 27 mensis Septembris 1969 habitae (coetum sollemnem describit A. Fialová): L. Varel sessionem aperit, K. Janáček inquirit, quo modo philologia classica, J. Daňhelka quo modo philologia Bohemica in Societate cultae sint, A. Fialová históriám Societatis tractat. Adiungitur comoedia Ottocari Fischer luppitel cognominata, nondum typis impresso (curante Eva Stehlíkova).
74
75