Ovidius, Metamorfózy VIII

Daidalos a Ikaros

přel. F. Stiebitz



Krétu a vyhnanství dlouhé si mezitím znechutil zcela

Daidalos; po rodné zemi ho vroucí pojala touha,

byl však uzavřen mořem. „Nechť zahradí země a moře

Mínós,“ dí, „však vzduch jest otevřen: Půjdeme tudy!

I kdyby v moci měl vše, pláň nebeskou nemá on v moci!ů

Takto pravil a v neznámý um se zahloubav duchem

jal se přírodu měnit. On pokládal do řady pera

počav nejmenším, tak, že delší šlo za kratším vždycky,

jako by na svahu vzrostla. Tak pastýřské varhánky druhdy

z rourek nestejné délky se zdvíhají drobnými stupni.

Uprostřed lněnou nití je upevní, dole pak voskem,

a když je spořádal tak a spjal, pak zahnul je mírně,

aby jim dal tvar skutečných perutí.


Ikaros mladý

u něho stál a netuše nic, že s vlastní si zkázou

pohrává, s úsměvnou tváří tu pírka schytával čile

zvířená těkavým vánkem, tu měkčil hravým zas palcem

žlutý vosk a v díle překážel podivuhodném

otci svou hrou. Když naposled už svou dovednou ruku

přiložil umělec k dílu, pak vyvážil na obou křídlech

tělo své sám, i rozvířil vzduch a ve výši utkvěl.


Poučí potom i syna: „Hleď středem, Ikare, letět,

slyš mou výstrahu, „ dí, sic půjdeš-li přespříliš nízko,

křídla ti zatěžká voda, a vysoko – ožehne oheň!

Uprostřed obého leť! A nezírej na Vozataje,

na Óriónův tasený meč, ni Heliku jasnou:

za mnou přímo se ber!“ Též návod k letu mu přitom

podá a neznámá křídla mu k pažím připevní vhodně.


Za té práce a výstrah se zrosily starcovy tváře,

rozechvěl otcovy ruce strach. I zulíbal syna,

jehož mu nebylo přáno už políbit, zdvihl se křídly,

kupředu spěl a strach měl o druha, tak jako starý

ptát, jenž do vzduchu z hnízda svá mláďata vyvádí útlá:

tak jej za sebou lákal a cvičil v tom umění zhoubném,

peruťmi mávaje sám a za synem zíraje nazpět.


Nejeden muž, svým prutem třesavým lovící ryby,

pastevec opřený o hůl nebo oráč spolehlý na kleč

viděl je letět a žasl a myslel si, že to jsou bozi,

kteří se mohou ovzduším brát.


                                               Již nalevo měli

Júnónin ostrov Samos (dřív minuli Délos a Paros),

vpravo pak Lebinthos byl a Kalymné úrodná medem

a tu se hoch jal radostně vzpínat odvážným letem,

opustil vůdce svého a zlákán po nebi touhou

zamířil do výše let. Však blízkost prudkého slunce

změkčila vonný vosk, jenž poutal pospolu pera.

Vosk se mu roztavil hned: on holými pažemi mává,

avšak nemaje křídel, již nemůže nabrati vzduchu.

Chlapecká ústa jeho, jež volala otcovo jméno,

přijala blankytná voda: té jména se dostalo po něm.


Nešťastný otec jeho (však nebyl již otcem) , ten volal:

„Ikare můj, kde jsi můj Ikare? V které směru

hledat tě mám?“ Tak volal; tu spatřil na vlnách pera.

Proklev vynález svůj i umění, uložil tělo

do hrobu. Ostrov ten dle mrtvoly pohřbené nazván.