ZNAKY A HODNOTY (Sémiotika a axiologie mezitextovosti)
Většina článku této knihy jsou literárněhistorická pojednáni o novodobé české literatuře. Tyto samostatné, vecné uzavřené stati se mezi sebou značně liši dejinnou problematikou, jíž se obírají, jsou si však podobné jednou kvalitou své látky: všechna literární díla zde analyzovaná jsou poznamenána mezitextovým vztahem. Už to přibližuje k sobě jednotlivá pojednání. Ještě těsněji souvisí jedna stať s druhou a bezprostředně se s ní váže do homogenního myšlenkového celku tim, že se ve všech článcích (tedy i v posledním článku s námětem textologickým) zabýváme mezitextovosti v obecné rovině a že rovněž v obecné rovině ve všech článcích traktujeme záležitosti hodnotové, které nejen jsou produktem mezitextových vazeb, ale jsou i skrze mezitextovost zřetelnější a snáze uchopitelné.
Takto tvoří vybrané otázky z intertextuality a z literární axiologie druhou vrstvu v celku knihy - arciže druhou jen co do výkladového postupu, nikoli co do závažnosti. Tuto obsahovou vrstvu, rozptýlenou v jednotlivých statích a svázanou s historickou látkou, která obecné uvažování navodila a popřípadě je demonstruje, chceme na závěr představit jako samostatný celek o několika kapitolách. Vybíráme - povětšinou a úmyslně v doslovném znění - podstatné zobecňujici partie a teoretické úvahy, skládáme je k sobě tentokrát už podle jejich vlastních věcných vazeb a sounáležitostí, a co knihou nesouvisle, bez přímé návaznosti prochází jako její koncepční pozadí, chceme teď znovu zpritomnit v podobě textově souvislé. Je možné, že se leckteré naše názory - hlavně co se týká* hodnotového obsahu jazykových promluv - budou nelíbit, a proto tím spíš nemá být touto závěrečnou sumací celkový výklad poklidně uzavřen, nýbrž naopak průhledněji a nabádavěji otevřen k diskusi.
Zaměření našeho zájmu o mezitextovost
Studium intertextuality výrazné v minulých desítiletích poznamenalo světovou literární védu. Obecně a věcné správně se uvádí, že jeho teoretickým inspirátorem je M.
M. Bachtin, i když sám slovní výraz intertextualita nepochází od něho. Druhým důvodem zvýšeného zájmu o inter-texlualitu - a to důvodem ex post již mnohem méně pripomínaným - se stal fakt, že se v krásne literatuře vůbec a v prozaické beletrii zejména objevuje dnes nápadně často to, v čem je podstata intertextuality, totiž různé formy zpŕítom-ňováni a replikováni toho, co již dříve bylo literárně vytvořeno a jazykovými texty zhmotněno a co se již stalo součástí historického kulturního fondu. Tento druhý podnět, svázaný s živým literárně uměleckým děním, privábil k dané problematice uměleckou kritiku a kulturní publicistiku, a v jejích pracich a v jejím nazírání mnohdy už přestávala být intertextualita záležitostí poetologickou a textologickou, přestávala tu být věcně pojmenovávána a sledována s odbornou střízlivostí. Stávala se atraktivním předmětem aktuálních kulturních úvah i sporů o soudobém, postmoderním umění, jeho směřování, výlučném charakteru, funkcích, osobnostech apod. Literární véda hovoříc o studiu intertextuality má na mysli odbornou produkci, která je východiskově inspirována Bachtinem; co však bylo o jevu samém napsáno, je ve skutečnosti rozprostřeno věcné i koncepčně mnohem šíře, je po funkční, metodické, názorové orientační stránce velice různorodé.
V době, kdy ve světové literární vědě na sebe intertextualita strhávala pozornost, prošli kolem ní čeští literárněvědní neostrukturalisté bez podstatného zájmu, toto studium je nezaujalo ani teoreticky, ani jako metoda výkladu lite-rárněhistorického. Je pravda, že se teď v této práci k inter-textualitě obracíme vyslovené z pozice pražského neostruk-turalismu. Nikoli však proto, abychom ji ve chvíli, kdy jinde je tato záležitost zřejmě již za horizontem své problémové přitažlivosti, dodatečně nějak konfrontovali nebo konformo-vali s českým strukturalismem. Ve zkoumání intertextuality nechceme vidět cíl studia a ani nemíníme jakkoli přímo navázat na Bachtina a jeho pokračovatele. Ze všeho toho, co tak rozmanitě bylo reflektováno odborně i publicisticky, vybrali jsme si pouze dva momenty. Jedním je jev sám, který nazýváme mezitextovostí a jehož podstatu spatřujeme v tom, že se text nově vznikajícího díla zjevně vztahuje k jednomu textu či souboru textů svého provenienčně dřívějšího okolí,
že navazuje na celek nebo na část staršího textu tím, že ho v sobě uplatňuje různě provedeným replikováním. Druhý moment vyplývá z prvého. Když text nově vznikající různým způsobem replikuje něco z literárních textů již vytvořených, existujících, dává tím markantně najevo věc, která pro literaturu platí generálně (tedy i tehdy, kdy ke zjevné mezitex-tové vazbě nedochází) a jejíž samozřejmá danost se nebere vždy dostatečně v potaz: nezbytným genetickým předpokladem literatury- je literatura - literatura se nutné rodí z li teratury. Pojímáme-li literární dílo jako znak, vidíme v mezitextovostí jeden běžný úkaz sémiózy, totiž pohyb mezi znaky, proměnlivé konexe mezi nimi, vzájemné ovlivňování a přechody, které se uskutečňují i přes hranice jednotlivých znakových systémů a forem.
Jestliže je nově vzniklé literární dílo vždy geneticky nějak svázáno s literaturou již vytvořenou a jestliže se bez její spoluúčasti na svém vzniku neobejde, pak každé dílo v sobě obsahuje dva typy svých komponent: vedle „nových", nové a původně pro dané dílo koncipovaných, také „staré", jimiž nové dílo v té oné podobě obdařila jeho genetická vazba na literární tvorbu dřívější a s nimiž do nové produkce vchází i literární minulost. Co takto platí vždy a pro jakékoli dílo, má při mezitextové vazbě zmohutnělou podobu, vystoupí to zjevně na povrch. Nejen vazba díla na literaturu již danou, vytvořenou stává se při mezitextovostí vazbou určitě vyslovenou, vazbou mířící na určitou literární minulost a na určité literární dílo či soubor děl, ale i komponenty „staré" jsou při mezitextovostí spíše viditelné, jsou individualizované a vymezené, jsou oproti „novým" spíše odlišené, jsou jakoby ohraničené. To je hlavní důvod našeho zájmu o mezitexto-vost: Mezitextové vazby činí zjevným, a tudíž pro literární zkoumání i snáze operabilním to, co je latentné přítomno v každém díle a v jeho výstavbě a co obecně platí o skladbě a provenienci jeho významotvorných a hodnototvomých elementů. Zaměřujeme-li se při analýze konkrétního literárního díla na zjištěnou mezitextovou vazbu, pronikáme do jeho struktury tak, jak odjinud není možné, a mezitextovost při literárním výzkumu funguje jako speciální nástroj či médium umožňující uchopit, nač ostatní instrumentarium nebo indikátory nejsou dostatečně citlivé.
228
229
Tímto způsobem se s mezitextovosti vyjevuje v díle problematika jednak významová, jednak axiologická. 1. Protože se při mezitextové vazbé viditelně dostává na úroveň prvku významové výstavby literárního díla to, co již dříve bylo literárně zformováno a co jako text už fungovalo, vystupuje do popředí otázka po apriorní, na nové struktuře díla nezávislé sémantické energii těchto převzatých a replikovaných prvků i otázka po spontánním, či řízeném uplatnění této energie. 2. Cbápeme-li mezitextovost jako repliku vybraných dat historicky kulturních, bereme tím v potaz také dané axiologické vybavení a fungování replikovaného textu, a to dále otvírá pohled vůbec na hodnotovost a osobité axiologické dispozice textu nově vzniklého.
Mezitextovost jako vztah podmíněnosti mezi znaky
Vzhledem k uvedenému pracovnímu užití a vzhledem k pražsky stnikturálnímu myšlení o literatuře, do jehož prostředí se dostává, vymezujeme pojem mezitextovosti dvéma zřeteli.
Dosavadní odborné studium věnovalo již dostatečnou pozornost konkrétním formám, jimiž se intertextualita projevuje (jako je doslovné převzetí, citace, odkaz, aluze, referováni, parafráze, adaptace, parodie, travestie atd.), a celou tuto oblast také obhlédlo a utřidito obecně. To nám umožňuje postoupit ještě dále v zobecněni a říci, že při jakémkoli a při jakkoli formovaném mezitextovém vztahu je text díla (jako celek nebo v své části) podmíněn textem díla jiného (jeho celkem nebo části), popřípadě určitě vymezeným souborem děl (jako jsou např. faustiády nebo hry s donjuanskou lát kou). První zřetel limitující naše pojetí mezitextovosti spočívá tedy v tom, že ji chápeme výlučné jako vztah podmi-ňovací. O jednom textu hovoříme pak jako o členu podmiňujícím, o druhém jako o členu podmiňovaném. Přitom je ovšem třeba vidět, že prvotní iniciativa k navázání podmi-ňovacího poměru vychází z členu podmiňovaného (z toho, který je pojmenován jazykovou formou pasivní), a člen podmiňující si svou novou textovou působnost nevoli, je pro ni zvolen, je naveden do této podmiňovaci aktivity.
Mezitextovost evidujeme jako objektivní datum pouze v rovině textové. Nepřihlížíme už dále k rovině spisovate-
lova vědomí a autorského záměru, nebereme tudíž v potaz, zda jde o podmíněnost autorsky chtěnou, záměrnou či vědomou, anebo o nahodilou, nezámérnou, nevědomou. Naše pozornost se obrací k těm případům, kdy je studované literární dílo v pozici člena podmiňovaného, - i když jsme si vědomi toho, že také opačný pohled, zajímající se o mezitextové vztahy, které se k jednomu literárnímu dílu upínají (a které ho tedy společně staví do pozice člena podmiňujícího), může právě svým zpětným odrazem prospěšně osvětlovat leccos z jeho významotvorných možností a daností.
Uvedené pojetí mezitextovosti jakožto pcdmiňovacího vztahu je absolutní, ani se tedy do něho nevejde otázka po míře této podmíněnosti, ani z něho nemohou být automaticky odvíjena ohlížení po dalších podmiňovacích spojích, resp. po následných kauzálních řetězcích. Hned vpředu jsme zdůrazňovali, že se literatura vždy nutné rodí z literatury. Z toho samozřejmé vyplývá, že nikdy nelze přesně stanovit, kde mezitextové vazby začínají nebo kde už o mezitextovost nejde. Odtud nevede cesta ven jinudy, než že o mezitextovosti hovoříme až tehdy, kdy zjišťujeme zřetelný vztah ke konkrétnímu, jedinečnému textu, resp. k souboru textů.
Druhý náš vymezující zřetel převádí mezitextovost do oblasti úkazů sémiotických. Literárně umělecké dílo je znak jazykově materializovaný, mezitextový vztah je tudiž podmiňovaci vztah mezi znaky, kondicionálni meziznaková konexe. Literární text-znak je ve chvíli svého zrodu obklopen existujícimi, už dříve vzniklými znakovými výtvory (texty v širším slova smyslu) též jiných znakových systémů, uměleckých i non-artistických (např. rituály) a materializovaných jinak než jazykově; právě tak se v okolí hotových, konstituovaných literárních textů rodí znaky-texty neliterár-ní. Také mezi nimi a literárním dílem mohou vznikat konexe, literární dílo může být těmito neliterárními a nejazykovymi znaky podmiňováno, nebo podmiňovat je.
Takto je např. mezitextové podmíněn druhý oddíl Sovovy básně Smetanovo kvarteto Z mého života (sb. Zlomená duše, 1896) hudební skladbou Bedřicha Smetany, takto je Dury-chova povídka Sen Albrechta Důrera (sb. Obrazy, 1922) podmíněna Durerovým obrazem (a skrze něj dále novozákonním příběhem), takto je román J. Š. Baara Paní komisařka
230
231
(1923) v partiích 9. kapitoly (třikrálova koleda, slavnostní tuš na přivítáni v hospodě u Bartošů, tanečni sólo Králových a muzikantské vyprovázení komisarových) podmíněn tradičními lidovými obřady a zvyklostmi, které mají znakovou povahu. Jako příklady opačné (a zřejmé častější) vazby tohoto typu - tj. kdy samo literárni dílo je tím, co podmiňuje nejazykový znakový výtvor - uveďme ilustraci románu, sochařský portrét povídkové postavy (Gutfreundovo sousoší Babičky s dětmi), operní libreto, zhudebnění básně písní, kantátou, oratoriem nebo ne vokální skladbou (Dvořákovy symfonické básně podle Erbenových balad, Ravelův klavírní Kašpar noci podle Bertrandových básní), zfilmování nebo jevištní adaptaci prózy, alegorický vůz s výjevem z dramatu či z románu.
Pojímáme-li mezitextovost jako záležitost sémiotickou v plné šíři, jako podmiňující vztah znak : znak, pronikáme do daleko rozlehlejší a různorodější látkové oblasti, než ke které se obrací dosavadní běžné studium intertextuality. Nejde však jen o kvantum a novou kvalitu látky, která takto vstupuje do našeho zorného pole. Při tomto způsobu nazírám se představuje literárni text tak, jak vskutku bytuje: obklopen znakovým prostředím. To je jeho dané existenční milieu kulturní, s ním je také svázán - popřípadě i mtimními příbuzenskými vztahy - a s nim a shodné jako veškerá zna-kovost je (připomněli jsme to hned na začátku) v permanentním pohybu, přeskupováni a ovlivňováni, nebo alespoň v trvalé připravenosti k této aktivitě a mobilnosti. Jak již bylo řečeno, naše studium mezitextovosti nevyrůstá z Bach-tina, přesto je snad vhodné na tomto místě vyslovit domněnku, že teprve s takto pojatou sémiotickou verzí mezitextovosti je tato problematika důsledně dovedena do terénu, který s oblibou obzírá M. M. Bachtin.
Pragmatická dimenze sémiózy v souvislosti s mezitextovosti
Cokoli přejde z textu podmiňujícího - ať jsou to děje a postavy, jejich výroky, ať dílčí popis, ať verš z básně, její příznačná rýmová dvojice, její titul nebo narážka na ni -a v jakékoli podobě to odtud přejde do textu podmiňovaného, stává se tu jedním ze znaků významové výstavby, znaků jednou komplexnějších, podruhé jednoduššich. Sou-
běžně však kterýkoliv z těchto znaků odkazuje i na text podmiňující, má navíc platnost znaku indiciálního, takže i sám text podmiňující vstupuje - zpřítomněn druhotným, indiciálním fungováním převzatého znaku - do významové výstavby. Co do vnějškové podoby může nastat až jeden ze dvou krajně odlišných pripadů. Nově vzniklý text ostentativné poukazuje na texty, s nimiž je svázán mezitextovou vazbou (takto poukazují např. Čapkovy apokryfy na bibli, Homéra, Shakespeara atd.), anebo nově vzniklý text svou textovou podmíněnost skrývá (takto např. skrývá Čapkův román Život a dílo skladatele Foltýna závislost titulního hrdiny na vzpomínkovém vyprávěni Karla Sabiny o podivínu Hornerovi). To, jak jednoho i druhého - resp. různých mezistupňů - nové dílo dosahuje, je převážně věcí poetické techniky, a záleží jen na autorském koncepčním záměru, /.da do významovosti díla má vstoupit podmiňující text tim, že je ostentativně zpřitomnén a že se na něj nepřehlédnutelné poukazuje, anebo zda má být vnějškově utajována jeho implicitní přítomnost a zastírána jeho funkce. Rozhodování o těchto věcech a na této úrovni je v rukou a možnostech uměleckého tvůrce.
Bez ohledu na autorův záměr a bez ohledu na způsob, jak a do jaké miry viditelně se mezitextovost realizuje, uchovává si vše, co přichází z texfti podmiňujícího, svou schopnost odkazovači, a efekt odkazováni neustále zůstává po-icneiálni součástí významové výstavby. Trvale existuje možnost, že se tento efekt při četbě a recepci díla uplatní, a jakmile jednou k mezitextové vazbě došlo, je pak už zcela mimo dosah autorových sil zabránit tomuto uplatněni. Bylo již mnohokrát poukázáno na to, že významotvomé dění, které se takto uskutečňuje (tj. možně uskutečňuje), působí na čtenáře jen tehdy, jestliže čtenář zná dílo, na něž se odkazuje. Je to věcné oprávněná připomínka a převedena do jazyka sémiotiky říká, že zmíněné odkazování a jeho významotvomé důsledky se realizují jen u toho vnímatele, jehož recepční pragmatická dimenze se v tomto jednom místě shoduje s pragmatickou dimenzí autorskou či genetickou.
Rozdíl mezi pragmatikou recepčni a genetickou není ovšem jedinou dichotomií, s níž se u této složky sémiotiky v případě mezitextovosti viditelně setkáváme. Pragmatiku
232
233
vůbec považujeme za jedno funkční místo sémiotkkého děni, které je mezitextovostí silně atakováno a jehož kvality a dispozice se také nejvíce podílejí na tom, v jaké podobě, ve které roli a s jakou intenzitou se mezitextové vazby uplatňuji ve strukturaci díla. To je důvod toho, proč je nutné v souvislosti s mezitextovostí přehledově si zpřitomnit problematiku pragmatické dimenze a zpřitomnit přitom zejména moment historičnosti, na nějž se při uvažování o pragmatice mnohdy zapomíná.
Podle Morrisovy teorie pracujeme s tím, že je každé fungování znaků určováno jednak vztahy mezi znaky navzájem (syntaktickou úrovní sémiózy), jednak vztahy mezi znaky a předměty jimi označovanými (sémantickou úrovni sémiózy) a že se pravidla vyplývající z těchto vztahů uplatňuji v rukou těch, kdo znaky vysílají a přijímají. Uplatňují se tedy na pragmatické dimenzi sémiózy, která jakožto vztah mezi znakem a jeho aktivním nebo pasivním uživatelem je dalším, třetím relačně vymezeným participantem na fungování znaků a která vstupuje do této procedury. Sémiotikové majíce před očima individualitu, jedinečnost a zvláštnost lidského uživatele znaků (např. mluvčího a adresáta jazykové promluvy), vidí pragmatickou dimenzi především jako místo, kde se při konstituování a výměně znaků uplatňuje to osobité, jedinečné a zvláštni, co je v samotných uživatelích znaků, a spolu s tím i jedinečné a zvláštní, jimiž je obklopena a určována daná momentální procedura sémiózy, jedinečné a zvláštni v situaci, okolnostech, v přidružených znacích jiného systému, v mimoznakových podílnicích znakového dění apod., a pochopitelně jako místo, kde se hojně uplatňují lidšti a lidem pridružení činitelé se zjevným habitem nahodilosti. Pragmatickou dimenzí, a tudíž skrze toho, kdo znaků užívá jako vysílatel nebo příjemce, otvírá se znakové dění - a dále samotná formace a působení znaků - velkému množství toho, co se na konkrétní podobě sémiózy podílí kvalitou zvláštního, individuálního, unikátního, nahodilého.
Tím však není dán typový výčet veškerých faktorů pragmatiky a zřejmě tím nepostihujeme ani nejpodstatnější sé-miotické dění na pragmatice závislé. S námi lidmi, kteří znaků užíváme, vchází do sémiózy také to, čeho my sami
jsme součástí, co přesahujicího nás neseme v sobě. S námi lidmi vchází do sémiózy a stává se její součásti určitý a proměnlivý čas, určitý a proměnlivý prostor, určitá a proměnlivá lidská komunita. Nebo vyjádřeno souhrnným pojmenováním, pragmatickou dimenzí sémiózy rozumíme také a v prvé řadě konstituování znaků a situováni znakových procesů v jedinečné historické kultuře a za jejího aktivního účastnického podílu a vkladu. Tato kultura je přítomna v nás, kteří vysíláme znaky a přijímáme je, a tak se to jedno misto, které kdo z nás ve své historické kultuře zaujímáme a obýváme, skrze nás promitá do vyslaných i přijatých znaků, uzpůsobuje jejich podobu a fungování včetně významovosti a hodnotovosti, trvale v nich ulpívá. Záměrně se zde nehovoří o celku dané (synchronní) historické kultury, nýbrž o jejím jednom místě, o pobytu v jedné dílčí výseči této historické kultury; žádný uživatel znaků nemůže objímat její celistvost, jsme při značném rozrůznění a mnohosmérné vrstevnatosti kultury naplněni pouze tou jednou její části, v níž je kdo z nás právě situován, a toto jedno zvláštní místo našeho osobního bytu v historické kultuře sehrává potom při konkrétním znakovém dění svou úlohu v pragmatice - tak jako ve stejném čase a ve stejné historické kultuře sehrává zase úlohu v pragmatice místo jiné, to misto, v němž bydlí a je právě situován jiný uživatel znaků, jiná lidská individualita.
Z toho nejprve a nejpodstatněji vyplývají dvě věci. Ani při primem jazykovém dialogu se nemůže zplna krýt pragmatika jednoho mluvčího s pragmatikou druhého, a tím větší je pak distance při literárně umělecké komunikaci. Musíme tu brát v potaz rozdílnost, která nutně a vždy je mezi pragmatikou genetickou (či autorskou, producentskou) a recepční. Zatímco ve chvíli prvního zveřejnění díla obvykle mívá jeho genetická pragmatika své obsahové obdoby a příbuzenství v recepční pragmatice alespoň části čtenářů, při časovém vzdalováni recepce díla od doby jeho vzniku považujeme proces odlišováni jedné pragmatiky od druhé už za nutný dějinný jev, za proces bezpřiznakový.
Za druhé konstatujeme, že s funkčním uplatněním pragmatické dimenze vždy vstupuje do sémiózy, do fenoménu univerzálně působícího a intersubjektivního, také subjek-
234
235
tivní činitel a vyhrocuje se zvláštní, individuálni pól. Trvající napěti, které se vytváří mezi obecnou platností, univerzálnosti a intersubjektivitou na jedné straně a mezi zvláštní jedinečností a individuálností na druhé straně, je pak vůbec nejpří značnější polaritou, jíž je sémióza vždy poznamenána. Díky jazykovědě a jejímu studiu toho, jak mluvčí vstupuje do své promluvy, jak se v ní projevuje, jak ji nutně modifikuje a nutně svou zvláštností zvláštně vybavuje, snad jsme si již dostatečně uvědomili toto polární, podvojné strukturování nejen řeči a promluvy, ale i jazyka jakožto sémio-tického systému. Neuvědomujeme si však dostatečně - zdá se -, že zmíněná podvojnost je v prvé řadě spjata s dejinností, která s pragmatikou vchází do sémiózy, a že co platí pro znakový systém přirozeného jazyka, platí pro veškeré znakové systémy tohoto typu. I u nich se projevuje polarita mezi obecností a intersubjektivitou na jedné straně a mezi zvláštní jedinečností a individuálnosti na straně druhé. Uplatnění obou pólů je obsaženo v každém znakovém dění a výtvoru a podoba vztahu mezi jedním a druhým pólem (prostá paralelnost, soulad, kontrast opoziční či komplementární) jistě souvisí také s funkcí znaku, i když to nebývá vazba předem limitovaná. Právě na krásné literatuře se zřetelně ukazuje, že podoba vztahu mezi zmíněnými polárními protiklady není funkčnosti (v tomto případě estetickou) dána předem, nezměnitelně a nepohyblivě.
Sémantická energie mezitextovosli
Když budeme na textaci literárního díla pohlížet technologicky, tj. budeme-li v textaci vidět proces zpracovávání a uzpůsobováni dané materie, jazyka, pro stanovený úkol, ukáže se, že tato materie není pouhou netečnou, inertní hmotou, jež je pasivně vydána tomu, kdo s ni zachází a pro jaký předem stanovitelný finální výsledek ji zpracovává. Ukazuje se naopak, že systémové danosti národního jazyka, jeho artikuláciu vlastnosti i jeho nashromážděné řečové zkušenosti aktivně zasahuji do průběhu a významového směřováni tex-tace, do jisté miry si tento proces přizpůsobují a vždy do něho vstupují s vlastni iniciativou, s imanentní sémantickou energií, která rozviklává i zdánlivé předem fixované cílové stanoviště celé procedury.
Jestliže je text nově vznikající mimoto předem podmíněn textem jiným, už existujícím - tedy jestliže se projevuje mezitextový vztah -, uplatňují se vedle čisté, pouze z daností a možností jazyka vyplývající materie také různé fragmenty a různá zpřítomnění a replikováni textů již dříve zformovaných a uplatněných. Vystupují nejen vedle dosud čisté materie a spolu s ní, ale i na zcela shodné funkční úrovni. Přitom ovšem přinášejí do textačního dění jakožto hotové, už zformované znaky též svou už hotovou, ustavenou vý-znamovost. Protože tu jde o znaky, které se prvotně formovaly na odlišné pragmatice, než je ta, na niž se mají nově uplatnit, vchází s nimi do podmiňovaného textu i tato jejich původní situace historické kultury, situace vždy časově vzdálená. Sémantická energie, která je obsažena ve znakovém materiálu pocházejícím z textu podmiňujícího, jednak je daleko mohutnější a svým obsahem určitější než ta, která je obsažena uvnitř čisté materie, uvmtř jazyka ještě nesvedeného do jedinečného řečiště znakového promlouvání, a jednak se při ustalování nového textu vyjímá jako něco cizorodého, jako element kulturně odlišný, jinohistorický, -jak je to dáno tím, že tyto texty a znaky nadále v sobě nesou i jinou, časové dřívější pragmatickou dimenzi.
Jakmile do textace literárně uměleckého díla vstoupí mezitextový vztah, vždy se musí sémantická energie, jež je vlastní rodícímu se textu podmiňovanému, konfrontovat s osobitou sémantickou energii, kterou v sobě obsahuje text podmiňující a s kterou se zpřitomňuje i jeho historicky kulturní čas. Je tu pak potřeba položit si dvě otázky. První zní, zda pro průběh, směr a výsledek tohoto konfrontačního střetu platí nějaké obecné regule.
Všeobecně neplatí nic jiného, než že konfrontace je nutná a že předem není žádné straně - ani složce podmiňující, ani podmiňované - přidělena role činitele aktivně určujícího a pasivné určovaného. Začasté poskytne text podmiňovaný textu podmiňujícímu příležitost, aby uplatnil svou specifickou sémantickou energii, a přitom toho využívá k svým vyjadřovacím potřebám. Jednoduchý příklad máme v Jiráskově románové kronice U nás (časop. 1896-1903), když je pro scénu předbřeznové návštěvy venkovských vlastenců v pražském Pospíšilově knihkupectví do vyprávěni zamon-
236
237
tována - anonymně a v nepříliš adaptované slovní podobě -Tylova črta Blahosti kněhkupecké (časop. 1836). Takovéto případy představuji jakoby středovou výsledkovou podobu, kdy textu nově vznikajícímu (podmiňovanému) sice připadá role určujícího činitele, avšak text podmiňující se tím nedostává do výlučné pozice článku sémanticky pasivního a určovaného.
Druhá otázka zní, zda do konfrontace mezi dvěma sémantickými energiemi mohou či musí vstoupit ještě další činitelé s eventuální úlohou posilovat tu onu stranu, anebo rozhodovat mezi nimi o nadvládě. Předpoklady pro odpověď si tady nejspíše vytvoříme, doslovime-li, o čem jsme začali hovořit, a budeme-li dále srovnávat dvě krajní výsledkové podoby: jednu krajnost představuje finální převaha sémantické energie pocházející z textu podmiňujícího, druhou nadvláda sémantické energie textu nově vznikajícího, podmiňovaného.
Když se silou určující jednoznačně stává energie vycházející z textu podmiňujícího, může dirigovat významovost textu podmiňovaného, zaměřovat jeho smysl a eventuálně natolik opanovat nový text, že ho staví až do pozice napo-dobitele či kopisty. Krajnost opačná - kdy se stává jednoznačně určující silou energie vycházející z nově se rodicího (podmiňovaného) textu - neprojevuje se jenom tak, že mezi-textové vztahy jsou pro dílo také příležitostí vyrovnat se v jednom vyhraněném významovém směru s tím, pro co se obrátilo do tradice a co odtud, z jakéhokoli dřívějška, do něho vchází (příklad: Goethův Faust). Tato druhá krajnost se projevuje i tak, že dílo dává svou sémantickou suverenitu najevo tím, že benevolentně v sobě vymezuje prostor pro volné těkání, nahodilé dotýkání, předem neregulované jiskření valencí a potencí, jež do sebe s mezitextovostí vsálo (příklad: povídkové soubory Fikce a Alef od J. L. Borgese).
Z toho, jak jsme si představili dvě krajně odlišné výsledkové podoby konfrontačního střetu sémantické energie textu podmiňujícího a textu podmiňovaného, zřetelně vyplývá, že se tyto dvě energie spolu nevyrovnávají až v textu, nýbrž v jeho původci, v textátorovi, v umělecky tvůrčí osobnosti Ta sice nemůže způsobit, aby se sémantická energie vysílaná textem podmiňujícím zcela ztratila a zmarnila, avšak na ní do značné míry záleží, na mohutnosti jejího tvůrčího roz-
hodováni a voleb, zda se v nově vznikajícím textu prosadí jako rozhodující síla jeho vlastní sémantická energie, nebo zda pro slabost, nepůvodnost či přizpůsobivost kreačních schopnosti básníkových ovládnou nové dílo sémantické potence textu podmiňujícího a z tohoto nového díla učiní svého neosobitého pokračovatele, napodobeninu, rozmělňující kopii, plagiát.
V tom, že dnešní literatura často hustě je protkána mezi-textovými vztahy, mnohdy se vidí projev kulturní únavy a tvůrčí ochablosti schopné už jenom replikovat a donekonečna se vracet k stejným východiskům. Náš výklad doufám dostatečně umožňuje uvědomit si, že takovéto jednosměrné interpretace markantní mezitextovostí v dnešní literatuře jsou zcela nepatřičné.
Problematika hodnotovosti
Tím, že je pro Morrise jedním rozměrem sémiózy její pragmatika, je nejen každá znaková aktivita situována do určitého místa historické kultury, ale jsou i tato určitá historicky kulturní místa pochopena v své roli spoluúčastníků znakového děni, v roli jeho nutných, neopominutelných aktivních určovatelů. Umísťuje-li Morrisova teorie sémiózu dovnitř kultury, dovnitř jevu, jehož základní podobu vytváří strukturace hodnotová, umísťuje ji s pojmem kultury do prostředí dominující hodnotovosti. Implicite poukazuje na to, že znaky, znakové fungování a procedury existujíce v historické kultuře a obsahujíce ji v sobě nemohou existovat vně dané historické axiologie, nemohou jí nebýt naplněny. Sémióza se vždy děje uvnitř oblasti hodnot a v jejich určité konfiguraci, a s každou znakovou artikulací se také artikuluje její příslušná určitá axiologie.
Spojitosti znakového dění s hodnotovosti si odborná literatura sémiotická již tu tam povšimla, ovšem povšimla si ji jen bočně, do důsledků už tento jev nesleduje ani obecná sémiotika, ani disciplíny zabývající se jednotlivými znakovými systémy. To se týká i jazykovědy. Tam se dokonce názorně ukazuje, kde tkví hlavní příčina toho, proč se ohled na axiologii nemůže dostatečné prosadit. Když se v nedávné věcné orientaci lingvistiky ustkutečnil tzv. komunikačně pragmatický obrat, byl sice zpola otevřen také výhled tím
238
239
směrem, kde se jazykovedná problematika stýká s axiologií, popř. kde nejsou věci jazyka a řeči bez ohledu na bodno-tovost zplna a patřičné postižitelné, ale náležitému uplatnění axiologického zřetele v Lingvistice a jeho problémovému rozvinutí zabránilo a nadále brání to, že už výchozí představa o tom, co rozumět pod slovem hodnoty, je takřka případ od případu jiná. Výklady tohoto jevu, které nabízí filozofie, jsou natolik mnohé a natolik rozdílné, že nedorozumění mezi jazykovědci (z nichž se nadto mnozí vůbec nestarají o filozofické upřesnění pojmu hodnota) začíná už s vyslovením slova hodnota; stavět transformátory pro srozumění ve filozofickém východisku zatím nikdo neprojektoval. A tak se jazykověda vyrovnává s axiologickou problematikou jazykovědy jen dílčím způsobem, jen okrajově. (Napr. zčásti zúžila dotud velice rozlehlý terén toho, co připisovala citům a citovosti, a na takto vyzískané místo dosadila hodnoty a hodnotovost.) Jazykověda se kontaktuje s axiologií pouze tam, kde vlastní filozofické pojetí hodnot nevystupuje do popředí anebo nemusí být striktně respektováno při koncepčních krocích lingvistických, tedy kontaktuje se s ni zatím jenom stranou od vlastního jádra problematiky.
Pokud jde o axiologické pojetí, jehož se přidržuje tato práce: Hodnoty nepovažujeme za fenomén existující před člověkem, vně člověka a nezávisle na člověku, nýbrž naopak za jev podmíněný historickým a druhovým bytím člověka a existujícím pouze v obvodu člověka. Hodnota je entita relační, je to vlastnost, které nabývá cokoli hmotného i duchovního, cokoli z přírodní a lidské skutečnosti ve vztahu k potřebám, zájmům a cílům člověka, jak vyplývají z jeho společenské a individuální existence. Hodnoty jsou tedy také specifickou formou, jíž se člověk zmocňuje skutečnosti tun. žc ji vztáhne k sobé a poměří ji i naplní sám sebou. Jsou pro člověka prostředkem zvláštního členěni a hierarchizace jsoucna a nástrojem, který mu slouží k tomu, aby se ze své antropickč pozice a vzhledem k ní orientoval v tom, co jej obklopuje i co je on sám.
Hodnotový fond jako celek má složky jednak neproměnné nebo relativně a zdánlivě trvalé (takzvané věčné hodnoty), jednak takové, které se mění, zanikají, nově vystupují. V první vrstvě to odpovídá tomu, že některé elementární
potřeby a zájmy člověka vyplývají z jeho antropických konstant, zatímco jiné - zřejmě co do počtu četnější - jsou s časem, místem a s druhem kultury proměnlivé. Odlišnosti zájmů, potřeb a cílů člověka - a důsledkové potom další vrstvy pohybů a změn ve světě hodnot - se ovšem projevují nejen na diachrónni a diatopické ose, ale i na synchrónni ose syntopické, vyplývajíce z toho, jak různá místa lidé zaujímají ve společenské hierarchii, v sociálních, zájmových, profesních skupinách, jak se liší svým vzdělánim, výchovou, majetkovými poměry, virou, názorovou orientací, svým citovým, volním a jiným vybavením i celkovým osobnostním habitem. To vše také dále rozrůzňuje, členi, odlišně strukturuje, pořádá a stratifikuje hodnotový fond nazíraný jako fenomén intersubjektivni. Reálnými nositeli a tvůrci těchto jednotlivých intersubjektivních formaci, pásem, vrstev a segmentů jsou reálné lidské bytosti; člověk jedinec je ve vztahu k těmto formacím jak fonnatus, tak formans. Jedincův individuální hodnotový plán svčdčí o čase a kulturním i společenském místě jeho bytí, a přitom současně je i příznačným výrazem jeho osobnosti, a z tohoto hlediska potom i obrazem jeho jedinečnosti.
Jestliže se do hodnot projektují potřeby, zájmy a cíle člověka, upřené k objektivním vlastnostem skutečnosti i k němu samému, vyplývá z toho za prvé, že hodnotová oblast ve svém celku odpovídá totalitě člověka, a za druhé, že veškerá aktivita člověka je tak onak spojena s hodnocením. Ve všem, čím člověk svou aktivitu projevuje, a ve všem, co vytváří, jsou jeho hodnotové představy a aktuální aplikace tohoto hodnotového fondu obsaženy. Každý lidský výtvor - duchovni stejně jako materiální - je primárně determinován lidskými potřebami, zájmy a cíli, je záměrnou odpovědí na to ono z lidských potřeb, zájmů a cílů, nese tudíž v sobě hodnotovou propozici. To se v plném rozsahu týká i výtvorů řečových: mluvčí do nich vždy vstupuje jako hodnotící subjekt a jako lidský jedinec, který nemůže stát vně hodnotovosti. Poznamenávaje své promluvy svým individuálním hodnotovým horizontem, vtiskuje do nich i tu stopu historické kultury, kterou on sám v sobě nese a kterou reprezentuje. Skrze hodnotící projevy mluvčího se tak uskutečňuje spojitost jazykově znakového děni s hodnotovostí - spojitost, která je (jak bylo uvedeno) patříčností systému.
240
241
Běžně užívané Jakobsonovo vymezení šesti konstitutivních činitelů každé řečové události (každé promluvy) nepočítá vedle vecného sdělení také s vyjádřením hodnotového postoje. V důsledku toho pak Jakobson neuvažuje o tom, že funkce hodnotící nejen patří do základního souboru jazykových funkci, ale že co do své závažnosti a co do početnosti uplatnení stoji na stejné úrovni s funkci poznávací (denotativní, označující). Nemá však stejnou podobu uplatnění. Protože sama nutnost hodnotit, sama potřeba hodnotíci aktivity je uložena v mluvčím, proniká hodnotící funkce spontánně do každé promluvy hned s aktem promlouváni. Samozřejmě nevylučuje toto samovolné uplatnění hodnotíci funkce tu možnost, že se hodnoceni stává jediným nebo hlavním záměrným úkolem promluvy, ale nese to s sebou, že vedle vyjádření, které je v řeči dáno přímo, explicite, bezprostředně, chtěně a záměrné, jsou (mnohdy v téže jedné promluvě) i hodnotíci vyjádřeni nepřímá, implikovaná, pro-středkovaná, neřízená a spontánní.
Musime počítat s tím, že každá promluva má svůj plán hodnotové výstavby. Ze strany plánu významové či věcné výstavby může jednou být tento plán řízen a do posledního výrazového projevu ovládán (např. v řeči zákonů). Je však i druhá extrémní situace, kdy dominujícím činitelem v promluvě je plán výstavby individuálně hodnotové (napr. v dialogické řeči hádky). Kromě zmíněných dvou extrémních situací (a tudíž vedle poměru zjevné nadřazenosti či podřízenosti) je tu dále nutno počítat i se vztahem dvou činitelů, kteří se v průběhu promluvy projevují jako rovnovážní, doplňující se a nestretávající se partneři, anebo jako trvalí rivalové, neustále se utkávající v zápase o nadvládu.
Axiologie mezitextovosti
Hodnotová vybavenost literárně uměleckého textu, jeho hodnotový plán a celkové zaměření jeho hodnotové výpovědi jsou faktory závažné mimo jiné i pro estetické fungování textu, jak to ostatně napovídá i skutečnost, že četné, zejména normativně orientované estetické teorie podmiňují estetickou a uměleckou kvalitu díla jeho kvalitami morálními, ideovými, věroučnými a jinými hodnotami mimoes-tetickými.
Mimoestetické hodnoty díla jednak patří k reálné životni skutečnosti, jež se rozkládá vně uměleckého díla, a jednak jsou zjevnou součásti vlastní struktury díla. Pro toto své pomezní umístění na hranici mezi tim, kde běžně žije čtenář a kde je zvláštní teritorium poezie, stávají se při recepci díla prvním článkem, na nějž čtenář naráží, který jej provokuje k reagování a nutí zaujmout k němu určitý postoj.
Tak se při četbě literárního díla, při jeho recepci střetávají dvě axiologické mocnosti: text dila, prosycený hodnotovostí, a čtenářův individuálni hodnotový plán. Důsledkem čtenářovy konfrontační aktivity, kterou v prvé chvili vyvolaly zejména mimoestetické hodnoty díla, je jednak dezintegrace díla, způsobená vnímatelovým pohledem a axiologickým přístupem, jednak jeho nová integrace. Ta je orientována směrem k východisku hodnotových výpovědí, které si čtenář v díle rozkryl nebo do něho vložil a jímž se pro něho dílo stalo hodnotící individualitou, ne nepodobnou proti nám stojícímu a aktivně se projevujícímu člověku, kterého rovněž vždy pojímáme jako zvláštní subjekt hodnoceni. Recepce díla se děje tim, že je čtenář permanentně hodnotí, a dílo se stává objektem hodnocení, protože je nejprve přijímáno jako hodnotíci subjekt.
Takovéto vyrovnávání s hodnotovostí díla je nezbytnou podmínkou pro čtenářovo proniknuti dovnitř svébytného prostoru díla. Mimoto zde, v tomto svébytném poetickém prostoru, mimoestetické hodnoty zpřitomňují svou celistvostí hodnotovost vůbec a s ní pak lidský postoj ke jsoucnu jako postoj pro člověka a pro jeho antropické danosti, nutnosti a chtění. Vypovídajíce o tom, že hodnotovost je jak výlučnou sférou lidství, tak i jeho symptomatickým zpodobením, provázejí mimoestetické hodnoty recipienta až do nejzazšího místa ve smyslu a estetickém fungování díla, aby se tu nakonec podílely i na tom, že literárně umělecké dílo potvrzuje svého čtenáře v jeho výsostném človéctvi.
Co platí obecně o hodnotovém vybaveni textu a o roli mimoestetických hodnot pro uměleckost a estetické působení díla, platí i tehdy, kdy je dilo mezitextově svázáno s dílem jiným. Nadto se při mezitextovosti zpravidla zvětší hodnotový repertoár, jejž má text k dispozici, poněvadž tento text (text podmiňovaný) může s vazbou na text podmiňující
242
243
převzít i leckteré prvky jeho původních hodnotových dispozicí.
Protože pragmatika je tou branou, kudy do sémiózy vstupuje hodnotovost, je pragmatika i místem, kde se axiologie textu nové vznikajícího (podmiňovaného) setkává s hodno-tovostí, již je už z dřívějška naplněn a s níž do nového působiště vchází text podmiňující, resp. jeho části. Zpravidla se přitom setkávaji dva hodnotové plány více či méně di-ferující; o jejich vztahu rozhoduje tvůrce textu v míře nesrovnatelně menši, než tomu je u významovosti.
I když budeme brát ohled na případy, že se hodnotové dispozice textu podnúňujicího jednou vůbec neliší a podruhé krajné liší od dispozicí toho textového prostředí, do něhož nově přicházejí, vždy zjišťujeme, že je to text nově vznikající (podmiňovaný), co ustaluje hodnotovou pozici nového díla. Vzhledem k němu a na jeho pragmatice je pak také kvalifikována axiologie textu zvenčí přicházejícího, podmiňujícího. Je to nutný a vždy realizovaný proces, že se nově vznikající text ze své hodnotové pozice a na své pragmatice zmocňuje toho, co do sebe text podmiňující absorboval se svým axiologickým zakotvením dřívějšún, že si to různým způsobem podrobuje. Máme právo nazvat tento nutný proces přehodnocováním, ovšem s vědomím, že jeho výsledky nejdou jenom ve směru zjinačování. Jednou tu přehodnocovat vskutku znamená rušit hodnom dosavadní a zavádět novou, jinou - jindy pak je výsledkem přehodnocování až to, že se hodnotové dispozice podmiňujícího textu veskrze aprobují v novém hodnotovém řádu, že se na nich nic nemění, že jsou opěrně vráceny tam, kde byly.
Pro axíologii díla zůstává arci nejpodstatnéjší věci východisko tohoto přehodnocovacího procesu, totiž fakt, že se s každou mezitextovosti nejprve rozšíří rozloha hodnotového repertoáru a že tím uvnitř textu vzniká jakýsi axiolo-gický neklid. Když se díváme na film, který si svůj příběh a postavy vypůjčil z Dickensovy povídky (na film takto poznamenaný mezitextovou vazbou), zajisté se díváme na umělecké dílo, jehož pragmatika - svázaná s letopočtem našeho času - provedla svůj nutný zhodnocovací a přehod-nocovací manévr s podmiňujícím textem staré povídky. Samo toto uplatnění dnešní axiologie na minulostní umé-
244
lecký výtvor neni však zdrojem osobitého estetického zážitku, který míváme z moderního filmového ztvárnění starožitné literární památky. Ten můžeme mít tehdy, jestliže film, který převzav s literárním dílem odlišné historické provenience i jeho jinou, odlišnou disponovanost hodnotovou, nedává této odlišnosti zcela zaniknout, nelikviduje axiolo-gickou heterogennost, jež tím vzniká, nýbrž využívají k tomu, že se hodnotové plány do hloubky vrstevnatě seskupují. 1 když přitom zjevné trvá dominance plánu jednoho, vrstvy nestejných hodnotových světů se nekonfrontují nepřátelsky a způsobem vylučovacím, nýbrž konfrontují se pro diferencovanější, zjevnější a esteticky působivější prezentaci člověka v jeho různých a stále možných axiologických danostech, představách, vůlích.
Zdá se, že osobitý efekt, jímž se mezitextovost uplatňuje ve významové výstavbě díla, neleží ani tak v oblasti séman tické, jako spiše v hodnotové. Je to schopnost uvádět hodnotová data, hodnototvorné činitele a hodnotovost vůbec do pohybu i do vnitrních a vnétextových vazeb. Je to efekt axiologicky dynamizačni.
Znakovost a neznakovost
Pohyby a kontakty, uvnitř nichž literatura žije a které také nemálo ovlivňují její podobu, postihneme úplněji, jestliže doplníme řadu vázaností znaku na znak - řadu mezitextovosti - ještě obrazem dění, které uskutečňujíc se na samém pomezi, kde dominium znaků končí i začíná, projevuje se interakcemi mezi znaky a neznakovostí. Nemáme tím na mysli procesy, kterých jsme běžně svědky a kterým se dostává specifického uplatnění v kolektivních hrách, v rituálech a v náboženském životě, tj. že věc neměníc se sub-stanciálně a zůstávajíc jedním a totožným předmětem méni se funkčně a stává se znakem, popřípadě pozbývá znakové platnosti. Máme na mysli případy, kdy se skutečnost znaková (v našem případě literatura jako znakový systém) setkává s neznakovou (s jedinečnou empirickou realitou) tak, že jsou obdobně jako při mezitextovosti svázány podmiňovacím vztahem.
1 v těchto případech se podmiňování děje oběma směry. Literární dílo (znak) je v pozici činitele podmiňovaného ne-
245
znakovou skutečností, když např. určitá jedinečná krajina je takzvanou předlohou pro krajinomalebnou partii v povídce. Literární dílo nebo jiné dílo umělecké může být i v pozici činitele podmiňujicího neznakovou skutečnost, může svou celistvostí nebo části jakoby vyjít ze světa znaků do nezna-kové empirické reality. V kulturních dějinách máme pro to četné příklady, když literární postava vyjadřuje své dobové čtenáře v jejich chtěné podobě natolik, že se pak někteří snaží chovat se a vypadat jako ona. Z výtvarných děl, která obdobně podmiňují skutečnost neznakovou (nebo alespoň prvotně neznakovou), připomeňme kytice na obrazech Hanse Makarta, podle nichž se vázaly ozdobné kytice ze suchých trav a květů (rnakartovské kytice), nebo grafické listy Alfonse Muchy, podle nichž si secesní Pařižanky dávaly šít šaty, zhotovovat šperky a dělat účesy.
Zajímají nás přípaady, kdy je literami dílo v pozici člena podmiňovaného zvláštními danostmi empirickými, tedy relace neznak : znak. Těmto záležitostem věnovala tradiční' literární historie značný zájem, zejména heuristický, hovoříc tu o „reálném modelu" literárního díla (resp. jeho složky, části). Mezi jakýmkoli takovýmto „modelem" a literaturou jakožto znakovým systémem je vždy krajní odlišnost zejména co do formy existence a co do funkce a vždy vyvstává otázka po proceduře, již je tato diskrepance překlenuta. Zvláště pak v případech věcně komplikovanějších, kdy „reálným modelem", neznakovou podmiňující skutečností jsou hromadné úkazy lidského kolektivu (např. tradiční lidový životní styl v určitém regionu), jde už v prvni fázi této procedury o patřičné navázáni kontaktu literatury s tím, co je vzhledem k ní jinorodé, - jde o nalezení můstku umožňujícího, aby se literární tvoření setkalo s neznakovou skutečností tak, že ji potom může převést do svého řádu.
Tehdy se literatura nejprve upíná k hmotně existujícím a smyslově uchopitelným objektům, které jsou produktem i producentem té tradiční kultury, o niž má literatura tvůrci zájem, obsahují ji v sobě a mohou být jako médium nositelem informací o iů. Jednou to jsou reálie neznakové povahy (konkrétní lidé, jací jsou svým mentálním ustrojením a jak se projevují v svých běžných životních úkonech a osudech), jindy to jsou fenomény znakové, např. verbální výtvory (po-
246
věsti, vyprávěnky, korespondence, archivní dokumenty) nebo neverbální skutečnosti s primární či sekundární funkci znakovou (dobové fotografie, kresby, zvyky, obřady, formy společenského styku). Jakožto možní nositelé žádoucích informací o dané kultuře a daných životnich obsazích jsou všichni takovito zprostředkovatelé skutečnosti víceobsaho-vou a obvykle jsou také schopni artikulovat svou výpověď vice než jedním způsobem. O tom, jak jsou orientováni vzhledem k již určitému literárnímu uplatnění, tj. který z jejich více možných obsahů a způsobů výpovědi přichází přednostně ke slovu, rozhoduje osobnost uměleckého tvůrce. Pro takto uchopené předměty volíme termín reálný zdroj. Svou provenienci je reálný zdroj (stejné jako reálny model) skutečnost mimolilerární, avšak (na rozdil od reálného modelu) funguje pro literaturu a touto svou funkci se již stává činitelem literárnim, dostává se dovnitř literatury jako jeji součást.
Sám o sobě představuje reálný zdroj skutečnostm data vytržená z původních souvislosti a nahodile, neuspořádaně seskupená. Jakmile je však uměleckou osobnosti nadán funkcí pro literaturu, stává se už celistvosti nenahodilou a uspořádanou, organizuji se v něm nove \ ztahj. které mají svou dominantu. Reálný zdroj se sam stává také systémem, je strukturován. Vzdálenost krajní odlišnosti, neslučitelnosti, která je mezi literaturou jako znakovým fenoménem a mezi tím, co je přímým životním projevem, je odstraněna nebo překlenuta vloženým suponovaným systémem - reálným zdrojem -, který svým obsahem odkazuje k empirické životni realitě a který svým tvarováním a svým způsobem artikulace koresponduje s literaturou. Tento vložený supo-novaný systém je nezbytným faktorem při návaznosti literatury na reálná data lidského života a projevů. Protože stoji na začátku procedury, jíž se literatura zmocňuje pro své potřeby takových lidských obsahu, jako jsou např. hromadné úkazy v životě lidského kolektivu a v jeho kultuře, určuje jednu genetickou linku literárního díla. Je tudíž vždy také obsažen - a to případ od případu rozdílným způsobem - ve finálnim výsledku, má přímý vliv na uměleckou podobu díla.
Záležitost, již jsme se zabývali v této posledni partii, je už těžko možno označit za mezitextovost, přesto jsme tím
247
neopustili místa, která nás celkově zaujala. Nakonec jsme pozorovali proces, jímž literatura získává schopnost pojmout do sebe zvláštní lidské obsahy, učinit je předmětem své znakové artikulace. Souběžně s tím probíhá vždy i proces další: jak do krásné literatury pronikají lidské obsahy, které pro ni dotud neexistovaly, pozměňuje se i ona sama, modifikuje se, rozšiřuje se o to, že opět jinak, nebývale do ní vstoupil člověk a dále, jinak, nově ji humanizoval.
Pjolamování člověka do světa znaků byl také konečný obecný efekt, který nás zaujal na mezitextovosti. Intertex-tualitou se nad jiné zjevně prokazuje, že svět znaků, do něhož literatura patří, je světem pohyblivým, - neustále v něm dochází k proměnlivým vazbám a konexím, ke stykům, vzájemnému působení a interakcím nejen mezi znaky rovnorodými, ale i mezi znaky lišícími se co do systému, funkce, vyjadřovacích forem. Každému takovému styku, přechodu a ovlivňování asistuje přímo nebo prostředkované, jednorázově nebo opakovaně člověk, uživatel znaků, a sémióza se tímto způsobem jakoby obnažuje, otvírá se nejen směrem k člověku, jenž s ní právě zachází (a jenž je v této chvíli i mnohem víc než jenom uživatel znaků), ale skrze něho (a skrze jeho další, právě obnažované kvality) se otvírá též k živé kulturní formaci, kterou tento člověk v sobě nese jako něco, do čeho patří a co ho všemi směry přesahuje. Znakové dění otvírajíc se trnito směrem otvírá se axiologii, získává schopnost jiného, subtilnějšího a diferencovanějšího fungování hodnotového, to jest jiného, subtilnějšího a diferencovanějšího působení v oblasti, která nejpříznačněji vypovídá o člověku a člověctví.
248