Tam, kde se v sadu pramení
Tam, kde se v sadu pramení studánka v travné zeleni, ve stínu korun mladých pní, kde kvítí potok objímá, uprostřed ptačích švíření, náhodou jsem se potkal s ní — s tou, kterou k svému žalu znám.
Půvabná byla k nevíře a ovšem dcera rytíře; zpívali ptáci, kvetly kře, myslím si, to ji dojímá, zjihne jak dívky na jaře, až řeknu jí, co ve mne vře — tu však byl její klid ten tam.
Vyhrkne v pláč a hořký vzdech rve z hloubi srdce v poryvech: „Ježíši," praví, „králi všech, drtí mě vaše pohana a pro vás tonu v úzkostech: vždyť nejvíc jde vám sloužit těch, nad které sotva lepší znám.
Můj přítel se k nim taky dal, šlechetný, krásný, vím, zač stál, a mně tu po něm zůstal žal, trýznivá touha, pláč a tma. A tím je vinen jenom král,
Ludvík je přece povolal,
a já z toho jen bolest mám."
A když tak hořce žalostní,
přejdu a stanu vedle ní.
„Pláč," pravím, „tvář vám poplení,
vypláčete ho s očima.
Ten, jenž dal listí jabloni,
i k vám se s láskou nakloní,
jen v zoufalství je člověk sám."
„Ach," vzdychla, „doufám a • že v onom světě budu s Ním, spasena milosrdenstvím. Tady mi ale odnímá jedinou bytost, na níž lpím, a pláčem tu nic nespravím, můj milý už jde bůhvíkam."
snad smím
65
66