AURELIUS   AUGUSTINUS


                                            O   POŘÁDKU


                                             DE ORDINE












                                               ÚVOD


Na podzim r. 386 se vzdal Augustin, jemuž bylo tehdy 32 let, svého místa učitele rétoriky v Miláně
a odešel na venkovský statek Cassiciacum; pozval ho tam jeho milánský druh, učitel gramatiky
Verekundus. Příčinou jeho odchodu ze školy bylo jednak jeho otřesené zdraví, jednak náboženský
obrat, jejž tehdy prožil a jenž ho přivedl nadobro ke křesťanství. V Cassiciacu nežil sám:
provázela ho tam jeho matka Monika, syn Adeodatus, bratr Navigius, dva bratranci, bývalý žák i
krajan Alypius a dva jinoši, také krajané, Licentius a Trygetius. Ty Augustin v Cassiciacu
vyučoval: četl s nimi Vergilia a rozmlouval s nimi i s ostatními přáteli o filosofii; mimo to se
staral o přítelovo hospodářství, a volný čas, zvláště noci, věnoval přemýšlení a spisování.

V dialogu „O pořádku“ (De ordine), jenž tehdy (koncem r. 386) vznikl, se dokazuje, že v celém
vesmíru vládne pořádek a ten pochází od Boha. Ale není to jediný námět tohoto spisu: ač mluví o
pořádku, dbá ho zde Augustin méně než v jiných svých dílech a ponechává volnou cestu svému
mladistvě překypujícímu myšlení, směřujícímu vždy k celku a spojujícímu věci na první pohled
odlehlé. Začíná sice hned bez okolků řešiti svou otázku, ale čím dále tím více od ní odbíhá.
Dokazuje, že i zlo náleží do světového pořádku, ale nabízející se otázku, je-li Bůh původcem zla,
nechává výslovně nedořešenu (II 24) a místo toho jedná obšírně o cestě k poznání Boha. V jiných
odbočkách dokazuje, že křestan se smí obírat filosofií (I 32), vymezuje pojem bytí s Bohem (II
3-10, 20), uvažuje o mudrcově duchu (II 4-9,18), o pohybu (II 3,18), o autoritě a rozumu (II 26 n.)
a j. Mezi těmito odbočkami a hlavním námětem jsou ovšem spojující niti: tak cesta k poznání Boha je
cestou pořádku v životě a v učení, výklad o mudrci vede k důležitému vymezení pošetilosti a s ní i
zla, úvahy o autoritě a rozumu jsou úvodem k popisu cesty k Bohu a pod., přece však nelze popřít,
že myšlenková osnova spisu je velmi volná.

Základní myšlenka dialogu, že vesmírem vládne pořádek pocházející od Boha, je v souhlase s
křesťanským pojetím Boha, ba je jeho nutnou součástí, ale Augustin ji dokazuje způsobem antických
filosofů. Řekové, jsouce vedeni svým estetickým smyslem, viděli pořádek v celém vesmíru (kosmos,
řád). Podrobně prokazovali onen pořádek Platon v „Timaiu“, stoikové a Plotinos. Na Augustina
působili zvláště stoikové a Plotinos, kteří mluvili o Prozřetelnosti a snažili se omluviti zlo ve
vesmíru, tak jako je omlouval v novém věku Leibniz (Essais de Théodicée, 1710). Také druhý,
vedlejší námět dialogu, vzestup duše k Bohu, pochází z antické filosofie: takovou cestu líčil již
Platon v Hostině. Avšak Augustin nečerpal z něho, nýbrž z Plotinova učení o očišťování duše a z
Varronova díla O naukách; Varro se v něm opíral o stoika Poseidonia, který těžil z pythagorovské
číselné mystiky, z Platona a z jiných řeckých filosofů. I některé jiné myšlenky dialogu pramení z
antické filosofie : myšlenka o nehybném Bohu (II 3) náleží Aristotelovi, zásada obecné příčinnosti
(I 11) a obraz mudrce stoikům, pojetí zla jako temnoty, nedostatku Plotinovi a pod. Tyto i jiné
myšlenky řeckých filosofů rozvinul Augustin podle svých zájmů (zvláště ho zajímala estetika a
psychologie) a přetvořil je v křesťanském duchu: všechny přizpůsobil své hluboké víře v Boha.

Také slovesný tvar jeho spisu je antický: je to nepřímý dialog (o rozhovoru se vypráví) s věnovacím
dopisem; Augustin připsal spis svému příteli Zenobiovi. Takové dialogy s věnovacími dopisy skládal
Cicero; on byl vzorem Augustinovi, ne tvůrce filosofického dialogu Platon, jehož díla mohl znát jen
z nečetných překladů. Přesto se v „Pořádku“ dosti přiblížil Platonovu dialogu, a to zevrubnou,
názornou kresbou prostředí, osobitým líčením hlavních postav, Licentia a Trygetia - jsou to jinoši
vzrušení stejně jako Sokratovi žáci v dialozích Platonových - a dialektickým způsobem rozmluvy s
hojnými oklikami. Tak i základní myšlenky spisu i jeho tvar jsou platonské, ale ne proto, že by byl
Augustin Platona napodobil, nýbrž že měli příbuznou povahu.

Arci sloh Augustinova dialogu jest odchylný i od Platonova i od Ciceronova. Je rétoričtější; po
způsobu rétorů činí Augustin hojné poklony i příjemci dialogu i jiným jeho čtenářům (I 32), užívá
rozlehlých souvětí s větami často trojdílnými nebo antithetickými a s jinými účinnými figurami. Ale
nejde tu jen o rétoričnost mluvy : proti klasickému slohu Platonovu a klasicistickému Ciceronovu má
Augustinův dialog ráz barokní: řeč oplývá obrazy, výraz je často vzrušený, pathetický (např. I
29n.), jindy nás překvapují naturalistické výjevy (I 22 n.). Na vrub tohoto naturalismu spadá
Augustinovo zdůrazňování, že jeho dílo je věrným obrazem skutečných rozmluv se žáky a přáteli,
které byly hned zapisovány. Jistě tomu nesmíme doslovně věřiti: mluva všech osob je zcela jednotná
a myšlenky jinochů přesahují nejednou jejich pravděpodobné schopnosti, ale že základem dialogu byly
skutečné rozhovory, o tom netřeba pochybovat.

Přes svůj bohatý, rozmanitý obsah a přes svůj umělý tvar je dialog „O pořádku“ málo znám. U nás
podal z něho jen výtah Fr. Doubrava (Sv. Aurelia Augustina spisy, I, 1893, 253 n.), ale i do cizích
jazyků býval zřídka překládán; teprve v poslední době vyšly najednou dva jeho německé překlady (C.
J. Perl, Paderborn 1940; P. Keseling, Münster 1940) a jeden francouzský (R. Jolivet, Paříž 1939).
Není to snad pouhá náhoda, nýbrž výraz dnešní touhy po božském řádu.

Základem našeho překladu je kritické vydání P. Knölla (Corp. script. eccles. lat. 63, 1922, 119
n.).




Ale kdo je v mysli tak zaslepen, že by váhal přiřknout božské moci a vládě to, co je rozumného v
pohybu těl, pokud je to mimo lidské uspořádání a vůli? Či snad náhoda utvářila údy s tak přesným a
jemným rozměřením i u všech nejmenších živočichů? Anebo, kdo tu neuznává náhodu, mohl by snad
tvrdit, že se to děje jinak než rozumem? Anebo se snad nějakými hříčkami lichého dohadu odvážíme
odlučovat v celé přírodě od skryté vůle Boží vznešenosti to, čemu se podivujeme ve všech
jednotlivých věcech, uspořádaných bez účasti lidského umění? Avšak právě to budí pochybnosti, že
údy blechy jsou podivuhodně rozloženy a rozlišeny, zatím co lidský život je zmítán a kolísá se
neklidem nesčetných zmatků. Ale kdyby někdo viděl tak málo, že by jeho zrak nebyl s to obsáhnout na
mosaikové podlaze nic více než jednotlivý kamének, vytýkal by podobně umělci neznalost uspořádání a
skladby, ježto by pokládal rozmanitost kaménků za porušenu a nemohl by najednou vidět a přehlédnout
onu mosaiku, souhlasnou v podobě jednotné krásy. A nic jiného se neděje nevzdělaným lidem; svou
slabou myslí nedovedou obejmout celé přizpůsobení i smysl věcí, a proto, zarazí-li je něco příliš
velikého pro jejich myšlení, domnívají se, že je ve věcech něco velmi ošklivého.

Hlavní příčinou tohoto omylu jest, že člověk je sám sobě neznám. Aby se poznal, potřebuje dlouhého
cviku v odvracení se od smyslů a v soustřeďování ducha v sobě samém i jeho podržování u sebe
samého. Toho dosahují jen ti, kdo poranění domněnek, způsobená během denního života, buď
vypalují[1] osamělostí, nebo léčí svobodnými naukami. Jen duch sobě navrácený chápe, jaká je krása
veškerenstva. To je jistě nazváno dle jednoho (unus — universitas), a proto nemůže jeho krásu vidět
duše, která se obrací k mnohému a svou chtivostí upadá do chudoby. Té — toho duše neví — se lze
vyhnout jenom odloučením od množství; míním pak ne množství lidí, nýbrž všech věcí dotýkajících se
smyslů. A nediv se, že duše trpí tím více nedostatkem, čím více touží obsáhnout! Neboť v sebe
větším kruhu je jediný střed, kam vše směřuje — matematikové jej nazývají kentron[2] — a ačkoli se
celý obvod může dělit do nekonečného počtu částí, přece není nic mimo onen jediný bod, čím by se
ostatní stejnoměrně odměřovalo, a on vládne nade vším jakýmsi právem rovnosti. A chtěl-li bys z
něho vystoupit do kterékoli části kruhu, vše se ztrácí tím více, čím se postupuje do více částí.
Stejně duch, od sebe se rozlévající, se tříští jakousi nesmírností a strádá opravdovou chudobou,
neboť vlastní povaha jej nutí, aby hledal všude jedno, avšak množství mu nedovoluje, aby je nalezl.


Ale jak je to s tím, co jsem řekl, a jaká je příčina bloudění duší i jak se všechny věci v jednotě
shodují, jsou dokonalé, a přitom přece je nutno se vyhýbat hříchům, vše to jistě pochopíš, milý
Zenobie, neboť je mi dobře známo tvé nadání i tvůj duch, milující všelikou krásu, prostý nemírnosti
i kalu vášně. Tato předzvěst tvé budoucí moudrosti brání božským právem zhoubným žádostem, takže
neopustíš svou věc, zlákán nepravými rozkošemi, nad kteréžto poklesnutí nelze nalézt nic
hanebnějšího a nebezpečnějšího. Pochopíš to tedy, věř mi, věnuješ-li se svému vzdělání. Jím se
očišťuje a pěstuje duch, jenž dotud nebyl nikterak způsobilý, aby mu byla svěřena božská semena. A
jak se to vše má, jaký to vyžaduje pořádek, co slibuje rozum pilným a řádným lidem, jakým životem
žijeme my, tobě nejdražší, a jaký plod sklízíme ze své svobodné prázdně, o tom tě tyto knihy — jsou
nám milejší pro tvé jméno než pro naši práci — snad dostatečně poučí, obzvláště zvolíš-li si lepší
stránku a oddáš-li se i přizpůsobíš pořádku, o němž tobě píši.

Neboť sotva mě donutily žaludeční bolesti zanechat vyučování[3] — snažil jsem se však, jak víš, i
bez takové nutnosti utéci se k filosofii, ihned jsem se odebral do venkovského dvorce našeho
důvěrného přítele Verekunda. Mám ti říkat, že byl tomu rád? Znáš nejlépe obzvláštní jeho laskavost
ke všem a zejména ke mně. Tam jsme vzájemně rozmlouvali o tom, cokoliv se nám zdálo užitečným, a
užívali jsme přitom pisátka, abychom všechno zaznamenali. Viděl jsem, že toto prospívá mému zdraví,
neboť měl-li jsem jakousi obtíž při souvislém mluvení, při střídavém hovoru nevznikala zvláštní
námaha. Kromě toho, kdybych se byl rozhodl uveřejnit něco ze svých výkladů, nebylo by nutno jinak
to vyjadřovat a nebyla by obtíž s rozpomínáním. Brali pak v tom se mnou podíl Alypius, můj bratr
Navigius a Licentius, jenž se proti všemu očekávání oddal najednou básnictví. Také Trygetius se nám
vrátil z vojny a jako bývalý voják si oblíbil dějepis.

Měli jsme též po ruce některé knihy.

Nuže kterési noci jsem se podle svého zvyku probudil a uvažoval jsem tiše u sebe o tom, co mi
odněkud přicházelo na mysl. Neboť z touhy po nalézání pravdy se mi stalo již zvykem, že jsem buď
první část noci, měl-li jsem větší starosti, anebo poslední část, vždycky však téměř polovinu noci
probděl a o něčem přemýšlel, a netrpěl jsem, abych byl odváděn od sebe samého nočními pracemi
jinochů. Oni po celý den tolik pracovali, že se mi zdálo přílišným, kdyby vynakládali též část noci
na učení, a měli také ode mne nařízeno, aby se bez knih něčím u sebe obírali a navykali svou mysl
se soustřeďovat. Bděl jsem tedy, jak jsem řekl, když, hle, upoutal můj sluch šumot vody, tekoucí za
lázní, a nad obyčej pozorně jsem si ho povšiml. Zdálo se mi nad míru podivným, že táž voda valící
se přes kameny, hučela brzy jasněji, brzy tlumeněji. Počal jsem se sebe tázat, jaká je toho
příčina. Přiznávám se, nic mě nenapadalo. Tu na svém loži Licentius zahnal dotěravé myši tím, že
udeřil blízko do dřeva, a dal tak najevo, že bdí. A já se ho tázal: „Pozoroval jsi, Licentie —
neboť vidím, že ti tvá Musa roznítila světlo k noční práci —, jak to koryto nestejně zvučí?“

„To mi není již nové,“ odvětil, „neboť když jsem se někdy probudil a z touhy po pěkném počasí jsem
naslouchal, zda neprší, dělala ta voda totéž, co nyní“ přisvědčil Trygetius, neboť i on ležel v
téže síni na svém lůžku a bděl, aniž jsme to věděli — byla totiž tma; to je v Itálii bezmála nutno
i u zámožných lidí.[4]

Viděl jsem tedy, že naše škola, ať jakkoli malá — neboť Alypius i Navigius odešli do města — nespí
ani v těchto hodinách, a onen běh vody mě nabádal, abych o něm něco pověděl. I pravil jsem: „Co se
vám zdá být příčinou, že se ten zvuk tak mění? Vždyť nelze myslit, že by někdo v těchto hodinách
tolikrát přerušoval tok buď přecházením nebo praním něčeho.“

„Co myslíš jiného,“ řekl Licentius, „než že někde nějaké listí, jaké na podzim stále a hojně padá,
vraženo jsouc do úžiny koryta, někdy je proudem přemáháno a ustupuje, ale sotva přejde dorážející
voda, znovu se hromadí a těsná? Anebo působí rozmanité padání plovoucího listí něco jiného, co může
podobně onen proud brzy zadržovat, brzy propouštět?“ Zdálo se mi to pravděpodobným, ježto jsem
neměl jiného výkladu; pochválil jsem Licentiův vtip a přiznal jsem, že jsem nic nenalezl, ač jsem
dlouho uvažoval o příčině.

Pak jsem pravil po krátkém mlčení: „Právem ses ničemu nedivil a u Kalliopy[5] zdržoval.“

„Právem,“ řekl, „ale nyní jsi způsobil, že se velmi divím.“

„Čemupak?“ tázal jsem se.

„Protože ty ses tomu podivil,“ odpověděl.

„Odkudpak,“ tázal jsem se, „vznikává podiv, anebo která jest matka této nectnosti, ne-li nějaká
nezvyklá věc mimo zřejmý pořádek příčin?“

A on řekl: „Uznávám mimo ,zřejmý‘, neboť se mi zdá, že se nic neděje mimo pořádek.“

Tu jsem se vzrušil živější nadějí než jindy při svých otázkách, protože duch Licentiův, málem
teprve od včerejška k tomu obrácený, pochopil tak velikou věc a tak náhle, ač jsme mezi sebou nikdy
o těchto věcech neuvažovali. I pravil jsem: „Dobře, dobře, věru zcela dobře jsi mnoho myslil a
mnoho ses odvážil. To, věř mi, daleko přesahuje Helikon,[6] k jehož vrcholu se snažíš dojít tak
jako k nebi. Ale velmi bych si přál, abys setrval při této myšlence, neboť se pokusím ji zviklat.“

„Nech mě jenom,“ řekl, „prosím tě, neboť jsem obrátil svou mysl k něčemu úplně jinému.“

Tu jsem se nemálo bál, aby on, zcela stržen básnickým zájmem, nebyl daleko odveden od filosofie, a
pravil jsem: „Dráždíš mě, abych si zpěvem a vytím dobíral ty tvé verše všeho druhu, které se
chystají postavit mezi tebe a pravdu hroznější zeď než mezi tvé milence, neboť oni aspoň na sebe
dýchali starou štěrbinou.“ Začal totiž tehdy básnit Pyrama.[7]

Když jsem to pronesl přísnějším hlasem, než Licentius očekával, umlkl na chvíli. A já jsem již
zanechal, co jsme začali, a vrátil jsem se k sobě, abych se zbytečně a pošetile nesnažil
zaměstnávat již zaměstnaného. Tu on řekl:

„Já prozradil se jako myš,

to nebylo vhodněji řečeno u Terentia,[8] než může být řečeno ode mne o mně. Ale ovšem konec verše
se snad změní v opak; praví-li totiž onen:

a dnes jsem zcela ztracen,

budu snad já dnes nalezen. Neboť nepohrdáte snad věštěním zmyší, běžným u pověrčivých lidí. Nuže
onu myš nebo rejska, jenž ti prozradil, že bdím, jsem povzbudil svým lomozem, pokud něco chápe, aby
se vrátil do svého pelíšku a tam odpočíval: proč bych tedy já sám nebyl povzbuzen lomozem tvého
hlasu, abych spíše filosofoval než básnil? Neboť filosofie je náš pravý a pevný příbytek, jak
počínám již věřit tobě, denně to dokazujícímu. Není-li ti to tedy obtížné a pokládáš-li to za
nutné, taž se mě, nač chceš! Pokud mohu, budu hájit pořádek světa a budu tvrdit, že se nic nemůže
stát mimo pořádek. Neboť jsem jej do své mysli tak vssál a načerpal, že ani když mě někdo přemůže v
tomto rozhovoru, nepřičtu to náhodě, nýbrž světovému pořádku. Neboť nebude přemožena sama věc,
nýbrž Licentius.

S radostí jsem se opět věnoval svým žákům. I táži se Trygetia: „Co se tobě zdá?“

„Jsem sice co nejvíce nakloněn pořádku,“ odvětil, „přece jsem však nejistý a přál bych si, aby byla
tak důležitá věc co nejbedlivěji probrána.“

„Měj si tedy,“ pravím, „ona strana tvou přízeň; neboť to, že jsi nejistý, je ti, tuším, společné s
Licentiem i se mnou samým.“

„Já,“ řekl Licentius, „jsem si zcela jist svou myšlenkou. Neboť proč bych váhal zbořiti zeď, o níž
ses zmínil, dříve než byla postavena? Věru básnictví mě nemůže tolik odvracet od filosofie jako
nejistota, že bych mohl nalézt pravdu.“

Tu zvolal radostně Trygetius: „Hle, náš Licentius — to mnoho znamená — není již akademikem; vždyť
jich dříve horlivě hájíval![9]

„Nech toho již, prosím,“ řekl Licentius, „aby mě jejich lest a úskočnost neodvrátila a neodtrhla od
jakési božské věci, která se mi počala ukazovat a ke které se dychtivě připoutávám!“

Tu jsem viděl, že se má radost vzmáhá mnohem silněji, než jsem se někdy odvážil si jen přát, a
pronesl jsem v nadšení tento verš:

„Kéž tak učiní bůh otec!“[10]

Neboť ten, který nám dává právě věštbu a vniká v naše mysli, nás dovede, kam nám káže jít a kde se
usadit, budeme-li ho následovat.[11] Ale není to vznešený Apollon, jenž v jeskyních, na horách a v
lesích uchvacuje šílející věštce, roznícen dýmem kadidla a krví dobytčat, nýbrž je to jistě někdo
jiný, jiný vznešený, pravdomluvný a sama — proč bych to obcházel slovy — pravda, jejímiž věštci
jsou, kdokoliv mohou být moudří. Nuže začněme, Licentie, ve zbožnosti i oddanosti a svými šlépějemi
udusme zhoubný oheň dýmavých žádostí!“

„Taž se již, prosím tě,“ řekl, „mohu-li ovšem tuto tak velikou věc vyložit slovy, a dokonce svými
slovy!“

„Odpověz mi,“ pravím, „nejprve na to, z čeho soudíš, že ona voda sem neteče jen tak náhodou, nýbrž
v pořádku! Neboť že teče na dřevěných korytech a že je vedena až tam, kde jí potřebujeme, to může
souviset s pořádkem. Lidé, užívající rozumu, učinili, že z jednoho vedení vody zároveň pijí,
koupají se i perou, a bylo důsledkem výhodné polohy, že tak učinili. Že však ono listí podle tvých
slov tak napadalo, až se přihodilo, čemu jsme se divili, to přisoudíme nějakému světovému pořádku
či spíše náhodě?“

On pravil: „Jako by se věru někomu, kdo zcela jasně vidí, že se nic nemůže stát bez příčiny, mohlo
zdát, že ono listí musilo nebo mohlo padat jinak, než padalo! Jakpak, přeješ si, abych sledoval
polohu stromů i větví a samu váhu, jakou dala příroda listům? Nač mám zkoumat buď pohyb vzduchu,
jímž listy poletují, nebo jeho klid, jímž klesají, jakož i rozmanité způsoby jejich pádu podle
stavu počasí, podle jejich tíže, podle jejich tvaru a jiných nesčetných i tajemných příčin? Tyto
věci jsou skryty našim smyslům, zcela skryty, avšak to, co dostačí pro řešenou otázku, není jaksi
skryto naší mysli, totiž že se nic neděje bez příčiny. Neboť dotěrný tazatel se může dále vyptávat:
jaká byla příčina, že tam byly zasázeny stromy? Odpovím, že lidé vyhledávali úrodnou půdu. Ale což,
nejsou-li to ovocné stromy a vyrostly tam náhodou? I tu odpovím, že my, lidé, málo vidíme a že
příroda, jež zrodila ony stromy, není nijak nerozvážná. Co mám ještě říci? Buď mě poučíte, že se
něco děje bez příčiny, nebo věřte, že se nic neděje, leč v určitém pořádku příčin!“

Pravil jsem mu : „Až mě nazveš dotěrným tazatelem — stěží jím mohu nebýt, vždyť jsem vybojoval,
abys nerozmlouval s Pyramem a Thisbou -, přece se tě budu dále dotazovat. K jakému účelu (abych
pomlčel o jiných nesčetných věcech) zrodila tato příroda — chceš totiž, aby se jevila spořádanou, —
ty stromy, které nenosí ovoce?“

Když on přemýšlel, co by odpověděl, řekl Trygetius: „Cožpak poskytují stromy lidem užitek jen svými
plody? Jak veliký je prospěch z jiných věcí: ze stínu, ze dřeva a konečně ze samotných ratolestí a
listů?“

„Zapřísahám tě,“ řekl Licentius, „neodpovídej takto na jeho otázky! Vždyť lze uvést nesčetně věcí,
z kterých nemají lidé žádného užitku, anebo je tak skrytý a tak nepatrný, že jej lidé, zejména my,
nemohou vypátrat nebo dokázat. Ať nás raději sám poučí, jak se něco děje bez předcházející
příčiny.“

„Později,“ pravím, „to uvidíme. Neboť není třeba, abych já byl učitelem, když ty jsi prohlásil, že
sis v tak veliké věci jist, a dosud jsi mě nijak nepoučil, ač nadmíru toužím po poučení a jen proto
bdím ve dne i v noci.“

„Kam mě to posíláš?“, zvolal. „Děláš to proto, že tě následuji ochotněji, než ono listí následuje
větrů, jimiž je vrháno do vody, takže mu nestačí padat, ale je také vlečeno? Neboť co se stane
jiného, učí-li Licentius Augustina, a dokonce o tom, co je v samém nitru filosofie?“

„Prosím tě,“ pravím, „ani sebe tolik neponižuj, ani mne nevynášej! Vždyť také já jsem ve filosofii
ještě dítětem, a táži-li se na něco, nestarám se příliš o to, čím prostřednictvím mi odpoví ten,
jenž mě denně přijímá jako prosebníka a jehož hlasatelem se ty — tak věřím — jednou staneš. A toto
‚jednou‘ není snad již vzdáleno. Ale i jiní, velmi vzdálení od této činnosti, nás mohou něčemu
naučit, jsou-li spojeni jakoby pouty otázek se společností rozmlouvajících. A toto ,něco‘ není k
zahození. Či nevidíš — rád totiž užiji tvého podobenství —, že právě ono listí, které je unášeno
větry a které pluje po vlnách, nemálo brání valícímu se proudu a připomíná tak lidem pořádek věcí,
je-li ovšem pravda, co hájíš?“

Tu on radostí vyskočil z lůžka a zvolal: „Kdo by mohl popírat, veliký Bože, že vše spravuješ v
pořádku? Jak spolu všechno souvisí! V jak přesném postupu se to do sebe váže! Jak veliké a jak
četné věci se přihodily, abychom toto mluvili! Jak veliké věci se dějí, abychom tebe nalezli! Neboť
odkud to vzniká a pochází než z pořádku věcí, že jsme se probudili, že jsi zpozoroval onen zvuk, že
ses u sebe tázal na jeho příčinu a že jsi nenalezl příčinu tak nepatrné věci? I myš vyleze, aby se
prozradilo, že jsem vzhůru! A konečně také tvá řeč, aniž snad o to usiluješ — neboť nikdo nemá v
moci, co mu přijde na mysl, — je tak nějak vedena, že mě sama poučí, co ti mám odpovídat. Prosím
tě: kdyby byla naše rozmluva zapsána, jak to máš v úmyslu, a dosti se rozšířila mezi lidmi, zdaž by
se to nezdálo tak velikou věcí, že by nějaký znamenitý věštec nebo Chaldej,[12] byv na to otázán,
měl odpovědět mnohem dříve, než se to stalo? Kdyby vskutku odpověděl, byl by nazýván božským, byl
by všemi vychvalován, a přece by se ho nikdo netázal, proč padl list se stromu, anebo zda byla
pobíhající myš obtížná ležícímu člověku. Zdaž řekl někdy některý z oněch věštců sám od sebe, nebo
snad byl od tazatele přinucen říci, že se stanou takové věci? A přece kdyby předpověděl, že vznikne
nějaká ne nepatrná kniha, a viděl by, že se to nutně stane — neboť by nemohl jinak věštit —, jistě
to, cokoli venku působí poletující listy a cokoliv doma působí nejnižší zvířátko, je tak nutné v
světovém pořádku jako onen spis. Neboť se v něm vyslovuje to, co by bez oněch předcházejících,
zcela nepatrných věcí nemohlo ani přijít na mysl, ani být vysloveno a uchováno potomstvu. Proto
již, prosím vás, nikdo se mě netaž, proč se vše  děje! Stačí, že se nic neděje a nic nevzniká, co
by nebyla zrodila a v pohyb uvedla nějaká příčina.“

„Je zřejmo,“ pravím, „že nevíš, hochu, kolik námitek a od jakých mužů bylo proneseno proti
věštectví. Avšak odpověz nyní, ne zda se něco děje bez příčiny — neboť na to, jak již vidím,
nechceš odpovídat —, nýbrž zda tento pořádek, tebou hájený, se ti zdá něčím dobrým či zlým!“

On odvětil po jakémsi váhání: „Neotázal ses tak, abych mohl odpovědět jedno z dvojího. Vidím tu
totiž cosi středního, neboť pořádek se mi nezdá ani dobrem ani zlem.“

„Co aspoň myslíš,“ pravím, „že je opakem pořádku?“

„Nic,“ odpověděl, „neboť jak by mohlo být něco opakem věci, která vše ovládla, vše obsáhla? Vždyť
to, co bude opakem pořádku, bude nutně mimo pořádek; vidím však, že není nic mimo pořádek; proto je
třeba soudit, že není nic opakem pořádku.“

„Tedy chyba,“ namítl Trygetius, „není opakem pořádku?“

„Nikterak,“ řekl, „neboť vidím, že nikdo nechybuje bez příčiny, avšak řada příčin je spjata
pořádkem, a chyba je nejen plozena příčinou, nýbrž také něco plodí, čeho je příčinou. Proto, jako
není chyba mimo pořádek, tak nemůže být opakem pořádku.“

Trygetius umlkl a já se nemohl udržet radostí, poněvadž jsem viděl, že se Licentius, syn
nejdražšího přítele, stává také mým synem, že mi v něm dokonce povstává a roste přítel a že on, nad
jehož zájmem i o všední nauky jsem zoufal, vchází s veškerou prudkostí do nitra filosofie, jako by
v ní poznal své vlastnictví. Zatím co se tomu mlčky podivuji a překypuji díkučiněním, zvolá náhle,
jako by byl uchvácen jakýmsi vnuknutím: „Ó, kdybych mohl říci, co bych chtěl! Prosím vás, slova,
kdekoliv jste, přispěchejte! I dobra i zla jsou obsažena v pořádku. Věřte, chcete-li, neboť nevím,
jak bych to vysvětlil!“

Já se divil a mlčel. Když však viděl Trygetius, že se Licentius, ztráviv jaksi své opojení,
uklidňuje a vrací k rozmluvě, řekl: „Zdá se mi nesmyslným a zcela vzdáleným od pravdy, co povídáš.
Ale, prosím tě, měj se mnou trochu trpělivosti a neruš mě křikem!“

„Řekni co chceš“, pravil Licentius, „neboť se nebojím, že mě odvedeš od toho, co vidím a téměř již
držím.“

Trygetius řekl: „Kéž by ses neodchyloval od pořádku, jehož hájíš! Pak bys neútočil proti Bohu s tak
velikou — abych mluvil mírně — bezstarostností. Neboť co mohlo být řečeno bezbožnějšího, než že je
také zlo zahrnuto v pořádku? Vždyť Bůh jistě miluje pořádek.“

„Věru miluje,“ dí on, „od něho pořádek vchází, s ním jest, a může-li se říci něco vhodnějšího v tak
vznešené věci, sám s sebou, prosím, o tom uvažuj! Neboť nejsem schopen, abych tě o tom nyní
poučil.“

„Nač mám uvažovat?“, odvětil Trygetius, „zcela přijímám, co říkáš, a mám dosti na tom, čemu
rozumím. Neboť jistě jsi řekl, že je zlo zahrnuto v pořádku, že pořádek vychází od nejvyššího Boha
a jest jím milován. Z toho plyne, že i zlo pochází od nejvyššího Boha a že Bůh zlo miluje.“

Při tomto závěru jsem dostal strach o Licentia. Avšak on, naříkaje nad nedostatečností slov a
nehledaje vůbec, co by odpověděl, nýbrž jak by vyjádřil to, co měl odpovědět, řekl: „Bůh nemiluje
zlo, a to jen proto, poněvadž není v pořádku, aby Bůh zlo miloval; a proto velice miluje pořádek,
poněvadž proň nemiluje zlo. Avšak jak by zlo nebylo obsaženo v pořádku, když je Bůh nemiluje? Vždyť
to je právě pořádek zla, že není Bohem milováno. Či se ti zdá malým pořádkem věcí, že Bůh miluje
dobro a nemiluje zlo? Tak zlo, jež Bůh nemiluje, není mimo pořádek, a přece Bůh miluje pořádek;
neboť právě to miluje: milovat dobro a nemilovat zlo, a to svědčí o znamenitém pořádku a o božském
zařízení. A ježto tento pořádek a zařízení udržují samotným rozlišením souhlas veškerenstva, proto
musí být také zlo. Tudíž podobně jako z antithet[13] — je nám to milé i v řeči — tj. z protiv,
utváří se vespolek krása všech věcí.“

Pak na chvíli umlkl, ale náhle se vztyčil směrem k loži Trygetiovu a řekl: „Táži se tě, prosím,
je-li Bůh spravedlivý.“ Onen mlčel, a jak později vyprávěl, příliš se divil i děsil nad řečí svého
spolužáka a přítele, nadšenou náhle novým vnuknutím. A když mlčel, pokračoval Licentius takto:
„Odpovíš-li mi totiž, že Bůh není spravedlivý, hleď, co děláš, jenž jsi mě před chvílí vinil z
bezbožnosti! Je-li však Bůh spravedlivý, jak se nám to říká a jak to cítíme nutností samého
pořádku, pak je rozhodně spravedlivý tím, že přiděluje každému, co mu náleží. O jakém však lze
mluvit přidělování, kde není žádného rozdílu? Anebo o jakém rozlišení, je-li vše dobré? A co lze
shledat příčícího se pořádku, jestliže dává Boží spravedlnost každému, co mu náleží, podle zásluhy
dobrých a zlých skutků? Že je však bůh spravedlivý, všichni uznáváme; vše je tedy spjato pořádkem.“

Po těchto slovech se vrhl na lůžko a pravil již mírnějším hlasem, když mu nikdo nic neodpovídal:
„Ani ty mi nic neodpovídáš, jenž jsi mě sem přivedl?“

A já mu pravil:

                „Hle, nová zbožnost v tebe vstoupila; sem s tím!“ [14]

Ale co se mi bude zdát vhodným, odpovím až za dne; ten se tuším již vrací, není-li to záře měsíce,
jež pokrývá okna. Nyní je třeba mlčet, aby zapomnění nepohltilo tak veliké a tak dobré myšlenky,
Licentie. Což si nežádá náš spis, aby mu byly svěřeny? Řeknu ti jasně, co myslím. Budu mluvit proti
tobě, pokud mohu, neboť porazíš-li mě, nemůže se mi dostat větší slávy. Jestliže však tvá slabost,
nejsouc dost posílena vědeckým vzděláním, nebude snad moci snést tak velikého Boha a podlehne
chytráctví nebo nějakému těžkému omylu lidí, jejichž věc se vynasnažím hájit, pak ti to připomene,
jak veliké síly musíš nabýt, aby ses vrátil k Bohu statnější. Mimo to si přeji, aby byl podán tento
náš rozhovor trochu vybroušeně, neboť jsem jej dlužen uším nikterak hrubým. Vždyť náš Zenobius
mluvíval se mnou často a mnoho o světovém pořádku, a když se mě vyptával na skryté věci, nemohl
jsem ho nikdy uspokojit buď pro jejich temnost, nebo pro nedostatek času. Byl pak častými odklady
do té míry netrpělivý, že mě i básní povzbudil, abych mu musil bedlivěji a obšírněji odpovědět.
Byla to dobrá báseň; měl bys ho pro ni ještě raději. Ale nemohl jsem ti ji ani tehdy přečíst, kdy
jsi byl naprosto bez zájmu o tyto otázky, a ani nyní nemohu. Jeho odchod byl pak za onoho
poplachu[15] tak náhlý a dál se v takovém zmatku, že jsme nemohli na nic z toho myslet. I rozhodl
se zanechat mi tuto báseň, abych mu odpověděl, a mnoho okolností přispívá k tomu, aby mu byla
poslána naše rozmluva. Předně poněvadž jsem mu ji dlužen, dále poněvadž se sluší pro jeho laskavost
k nám, abychom mu takto ukázali, jaký život nyní vedeme; konečně poněvadž se nikdo více netěší
nadějí v tebe než on. Pokud tu byl přítomen, měl pro přátelství k tvému otci nebo spíše k nám všem
velikou starost, že leckteré jiskry tvé vlohy, které pečlivě pozoroval, nebudou rozdmýchány mou
péčí, nýbrž spíše zhašeny tvou nedbalostí. Doví-li se nyní, že se obíráš též básněním, bude se
velmi radovat. Ba, zdá se mi, jako bych ho již viděl, jak jásá.“

„Ničím se mi více nezavděčíš,“ řekl, „ale ať se budete smát mé nestálosti a chlapecké
lehkomyslnosti, ať se to ve mně děje nějakým vpravdě božským pokynem a pořádkem, neváhám vám říci:
zprotivila se mi náhle ona metra; jiným, zcela jiným světlem mi cosi zazářilo. Krásnější je
filosofie, přiznávám, než Thisbe, než Pyramus, než Venuše i Mílek a všechny takové lásky.“ A
vzdychaje děkoval Kristovi. Vyslechl jsem to — mám říkat, či nemám říkat, že rád? Ať to každý
vyslechne, jak chce; nedbám o to, ledaže jsem se snad nemírně radoval.

Mezitím se rozednívalo. Oni vstali a já jsem se v slzách mnoho modlil. Náhle slyším, jak si
Licentius radostně a hlučně prozpěvuje ona prorocká slova : „Bože ctností, obrať nás a ukaž nám
tvář svou, a budeme spaseni!“[16] Minulého dne, když po večeři vyšel ven za přirozenou potřebou,
zpíval to hlasitě a naše matka nemohla snést, že se na onom místě zpívá a stále opakuje taková věc.
Neříkal totiž nic jiného než to, ježto si nedávno osvojil onen nápěv, a jak to bývá, miloval novou
píseň. Žena, jak víš, velmi zbožná, ho pokárala právě proto, že se ono místo nehodí zpěvu. Tu on
řekl žertem: „Jako by věru nevyslyšel Bůh můj hlas, kdyby mě tu zavřel nějaký nepřítel!“

Když se tedy ráno samoten vrátil — neboť oba vyšli pro touž příčinu — přistoupil k mému loži a
řekl:

„Pověz mi pravdu — staň se již se mnou, cokoliv si přeješ! — co o mně soudíš!“

Tu se chopím jinochovy pravice a řeknu: „Co soudím, cítíš, věříš a chápeš. A věru myslím, že jsi
nezpíval včera nadarmo, aby se ukázal tobě obrácenému Bůh ctností.“

On si na to vzpomněl s údivem a pravil: „Velikou věc říkáš a pravdivou. Neboť mě nemálo dojímá, že
jsem se nedávno tak těžce odvracel od oněch pošetilostí své básně, a nyní bych se již mrzel i
styděl k nim se vracet: tak jsem všecek unášen k něčemu velikému a podivuhodnému. Zdaž to není
opravdové obrácení k Bohu? Zároveň se raduji i z toho, že mi byla zbytečně učiněna ona úzkostlivá
výčitka, protože jsem zpíval na takovém místě takovou věc.“

„Mně,“ pravím, „se to docela líbí a myslím, že náleží k onomu pořádku, abychom i o tom něco
pověděli. Neboť shledávám, že se k oné písni hodí i místo, jímž byla matka pohoršena, i noc. Neboť
od čeho myslíš, že chceme být odvráceni, modlíme-li se, abychom byli obráceni k Bohu a spatřili
jeho tvář, ne-li od jakéhosi tělesného kalu a špíny, jakož i od temnoty, v kterou nás zahalil omyl?
Anebo co jiného jest obrácení než ctností a umírněností se pozvednout k sobě samému od nevázanosti
neřestí? A co jiného je Boží tvář než sama pravda, ke které vzdycháme a pro kterou se očišťujeme,
ježto ji milujeme?“

„Nelze to lépe říci,“ zvolal; pak řekl tišeji jakoby do ucha: „Podívej se, prosím, kolik se toho
sběhlo, abych věřil, že se se mnou něco děje již v příznivějším pořádku!“

„Dbáš-li,“ pravím, „o pořádek, je třeba, aby ses vrátil k oněm veršům. Neboť vzdělání v svobodných
naukách, arci jen skromné a omezené, činí milovníky pravdy hbitějšími, vytrvalejšími i půvabnějšími
k jejímu objetí, takže po ní ohnivěji touží, vytrvaleji ji následují a na konec u ní sladčeji
spočívají; to se nazývá, Licentie, blaženým životem. Při jeho jméně se všichni zvedají a hledí
jaksi na tvé ruce, zda máš, co bys mohl dát jim nuzným a ztíženým rozmanitými nemocmi. Ale když jim
počne moudrost ukládat, aby se podřídili lékaři a dali se s jakousi trpělivostí léčit, tu klesají
zpět do svých cárů, a jsouce zžíráni jejich teplem, raději škrábou svrab svých ubohých rozkoší, než
aby snášeli a podstupovali předpisy lékařovy, poněkud tvrdé a nemocem obtížné, a byli tak navráceni
úplnému zdraví a světlu. A tak, spokojujíce se jménem nejvyššího Boha a myšlenkou naň tak jako s
almužnou, bídně žijí, přece však žijí. Avšak onen nejlepší a nejkrásnější ženich hledá jiné muže,
anebo abychom správněji mluvili, jiné duše, které jsou již důstojny jeho lože, pokud mají toto
tělo; jsou to ty, jimž dostačí ne žít, nýbrž blaženě žít. Jdi tedy zatím k oněm Musám! Ale víš, co
bych chtěl, abys dělal?“

„Poruč,“ řekl, „co je ti libo!“

Pravil jsem: „Jakmile se Pyramus a jeho milenka na sobě navzájem usmrtí, jak o tom chceš básnit,
pak máš nejvhodnější přiležitost v samé bolesti, jíž má být tvá báseň prudce roznícena. Proklínej
onen hanebný chtíč a otravné plameny, které vedou k tak žalostným koncům, a potom se zcela pozvedni
k chvále čisté i upřímné lásky, jíž se duše, vybavené naukami a zkrášlené ctností, snoubí
prostřednictvím filosofie s rozumem a nejen unikají smrti, nýbrž užívají též nejblaženějšího
života!“

Tu on mlčel, dlouho přemítal a potřásaje hlavou odešel.

Potom jsem také já vstal, vykonali jsme každodenní modlitbu k Bohu a dali jsme se na cestu do
lázní. Kdykoliv jsme nemohli být pro nevlídné počasí venku, hodilo se nám ono místo k rozmlouvání a
byli jsme na ně zvyklí. Tu, hle, před vraty spatříme kohouty, velmi prudce bojující. Bylo nám milé
je pozorovat. Vždyť oči milujících všechno obcházejí, všudy pronikají, zdaž odněkud nekyne krása
rozumu, upravujícího a spravujícího vše vědomé i nevědomé. Tato krása všudy unáší své následovníky,
na ni zírající, a káže, aby byla všude hledána. Neboť odkud anebo kde nám nemůže dát znamení? Tak u
oněch kohoutů bylo vidět dopředu natažené hlavy, rozčepýřené peří, prudké rány, velmi opatrné
uhýbání a v žádném pohybu těchto nerozumných zvířat nebylo nic nepůvabného, ježto jiný rozum shůry
vše upravoval. Konečně bylo pozorovat sám zákon vítězův: hrdý zpěv a údy téměř v jeden kruh sevřené
jakoby v pýše nadvlády; pak znak poraženého: peříčka vytrhaná s krku, v hlase i v pohybu vše
ohyzdné a právě tím shodné jaksi s přírodními zákony i krásné.

Mnoho jsme uvažovali o tom, proč si tak všichni vedou, zda kvůli panství nad samicemi sobě
podřízenými, dále proč v nás sám pohled na boj — nehledě k oněm hlubším úvahám — budí nemalou
rozkoš z podívané, dále co je to v nás, co hledá mnohé věci odlehlé od smyslů, a co je to, co je
poutáno lákáním samých smyslů. I říkali jsme si: kde není zákona?, kde nenáleží vláda lepšímu?, kde
není stopy po pravidelnosti?, kde není napodobení oné nejpravější krásy?, kde není míry? A jsouce
tím napomenuti, aby byla míra též v našem dívání, pokračovali jsme v cestě, kam jsme mířili. Tam
jsme co možná přesně — neboť to byly čerstvé věci, a kdy by mohly tak význačné myšlenky uniknout
paměti tří horlivých lidí? — zapsali všechny výtvory svého ponocování do této části knihy. Abych
šetřil svého zdraví, nedělal jsem již onoho dne nic jiného, leč že jsem jako jindy probral se svými
žáky před večeří půl zpěvu Vergilia. Přitom jsme nedbali o nic jiného než o pravou míru : ji nemůže
nikdo neschvalovat, avšak uvědomit si ji je pro toho, kdo se něčím horlivě obírá, velmi obtížné a
vzácné.

Potom druhého dne časně z rána jsme se sešli svěží na obvyklém místě a usedli jsme tam. A zatím co
oba na mne napjatě hleděli, pravil jsem: „Teď ukaž, Licentie, co dovedeš, i ty, Trygetie, neboť
nejde o malou věc: uvažujeme o pořádku. Proč bych vám měl nyní obšírně a uměle chválit pořádek,
jako bych byl ustanoven na oné škole, odkud jsem rád unikl, ať již jakýmkoliv způsobem? Poslyšte,
chcete-li — ano, hleďte, abyste to chtěli —, co lze říci nejkratšího, a jak se mi zdá,
nejsprávnějšího k chvále pořádku! Pořádek to jest, jenž nás dovede k Bohu, budeme-li jej v životě
zachovávat, a nebudeme-li jej zachovávat v životě, nedojdeme k Bohu. Že však k němu dojdeme, věříme
i doufáme, neklamu-li se o vás. Proto musí být tato otázka mezi námi co nejbedlivěji probírána a
řešena. Přál bych si, aby byli přítomni též ostatní, kteří s námi mívají podíl v takových pracích;
přál bych si, kdyby to bylo možné, abych měl u sebe netoliko tyto, nýbrž všechny naše přátele,
jejichž nadání se vždy podivuji, a aby byli tak pozorni, jako jste vy, anebo abych tu měl aspoň
Zenobia, jenž tolik přemýšlel o této věci, ale nikdy jsem ho nevyslechl v klidu, přiměřeném její
důležitosti. Ale poněvadž tu nejsou, budou čísti aspoň náš spis, neboť jsem se rozhodl, neztrácet
již slov o těchto otázkách a věci, unikající z paměti, svázat jaksi poutem písma, kterým by byly
přiváděny nazpět. A snad to vyžadoval sám pořádek, jenž způsobil jejich nepřítomnost. Neboť vy
přistupujete jistě k tak veliké věci s horlivější myslí, ježto se vám samojediným ukládá její
provedení, a až to budou číst oni, kteří nám leží nejvíce na srdci, snad je podnítí něco k odporu.
Tak nám tato rozprava zplodí jiné rozpravy a sám postup rozhovorů vstoupí do pořádku nauky.

Ale nyní, jak jsem slíbil, budu odporovat Licentiovi, pokud to předmět dovoluje; on provedl již
skoro celou věc, může-li ji arci trvale a bezpečně opevnit obrannou hradbou.“

Tu jsem z jejich mlčení, tváře, očí a napjatých i nepohnutých údů viděl, že jsou značně zaujati
velikostí předmětu a rozohněni touhou poslouchat. I pravil jsem: „Nuže, Licentie, je-li ti libo,
seber v sobě, kolik máš sil, zostři, kolik máš bystrosti, a obsáhni pojmovým vymezením, co jest
onen pořádek!“

Tu on, jakmile uslyšel, že je nucen k vymezování, ulekl se, jako by byl polit studenou vodou,
hleděl na mne se zmatenou tváří, a jak to bývá, usmívaje se samým nepokojem, řekl: „Co to má být?
Co myslíš, že beru na sebe? Myslíš, že jsem napojen nějakým cizím duchem?“ Ale hned se vzpamatoval
a řekl: „Anebo se snad přece něco se mnou děje?“ A na chvíli umlkl, aby uvedl do výměru, cokoli
věděl o pořádku, a pak řekl vzrušeně: „Pořádek je to, čím se koná vše, co Bůh ustanovil.“

„Což,“ táži se, „nezdá se ti, že je také Bůh řízen pořádkem?“

„Zajisté se mi to zdá,“ odvětil.

„Je tedy Bůh řízen?“ ptal se Trygetius.

A on odpověděl: „Cožpak neuznáváš za Boha Krista, jenž k nám přišel v pořádku a říká, že byl poslán
od Boha?[17] Seslal-li k nám Bůh v pořádku Krista a uznáváme-li Krista za Boha, pak také Bůh nejen
vše v pořádku řídí, ale je jím též řízen.“

Tu pravil Trygetius s jakousi pochybností: „Nevím, jak mám toto přijmout, neboť jmenujeme-li Boha,
nepomýšlíme jaksi na samého Krista, nýbrž na Otce; na onoho však pomýšlíme, jmenujeme-li Syna
Božího.“

„Pěknou věc děláš,“ namítl Licentius, „popřeme tedy, že syn Boží je Bohem?“

Tu on, ač se mu zdálo nebezpečným odpovědět, přece se k tomu donutil a řekl: „I ten je sice Bohem,
ale přece ve vlastním smyslu nazýváme Bohem Otce.“

Pravil jsem mu: „Zadrž raději, vždyť Syn není nazýván Bohem v nevlastním smyslu!“

Tu Trygetius, pohnut zbožností, nechtěl, aby byla jeho slova zapsána, zato Licentius doléhal, aby
byla zachována. Vedl si tu po způsobu dětí, nebo spíše — hrůza! — skoro všech lidí, jako bychom
věru jednali o tom pro slávu. A když jsem káral vážnými slovy jeho cit, začervenal se. Tu jsem
zpozoroval, jak se Trygetius směje jeho zmatku a raduje se z něho, i pravil jsem oběma: „Tak si
počínáte? Nedojímá vás, jakým břemenem neřestí a temnotou nevědomostí jsme svíráni a zahalováni? To
je ta vaše pozornost, nad níž jsem se pošetile radoval, a vaše pozdvižení k Bohu i pravdě? Ó,
kdybyste viděli, třebas tak chorýma očima jako já, v jakých nebezpečích se ocitáme, jak chorobné
šílenství projevuje tento smích! Ó, kdybyste to viděli! Jak rychle, jak ihned byste obrátili smích
v trvalý pláč! Nešťastníci, nevíte, kde jsme? Je sice společné všem pošetilým a neučeným, že jejich
duše jsou pohrouženy, ale moudrost nedává pohrouženým pomocnou ruku jedním a týmž způsobem. Jedni,
věřte, jedni jsou voláni vzhůru, druzí jsou pouštěni do hlubin. Nezdvojujte, zapřísahám vás, mé
strasti! Kéž mi dostačí mé rány, za jejichž vyléčení prosím Boha téměř každodenním nářkem, ale
často sám sebe usvědčuji, že nejsem dosti hoden, abych byl tak brzo vyléčen, jak bych si přál.
Nečiňte tak, zapřísahám vás, jestliže jste mi povinni trochou lásky, trochou přátelství, jestliže
chápete, jak velice vás miluji, jak velice si vás vážím, jak velice mě znepokojuje starost o vaše
mravy, jestliže jsem hoden, abyste mnou nepohrdali, jestliže konečně — Bůh mi buď svědkem! — nelžu,
tvrdím-li, že nepřeji více sobě než vám! Splaťte mi dobrodiní, a nazýváte-li mě rádi svým učitelem,
dejte mi mou mzdu: buďtež dobří!“

Tu mi slzy zabránily, abych pokračoval, a Licentius, „nesa velmi těžce, že se všechno zapisovalo,
řekl: „Copak jsme vlastně učinili, prosím tě?“

„Nepřiznáváš se aspoň k svému hříchu?“ pravím. „Nevíš, jak jsem se ve škole zlobíval, že hoši
nebyli vedeni užitečností a půvabem věd, nýbrž láskou ke zcela liché chvále, takže se někteří ani
nestyděli přednášet cizí řeči a sklízet za to potlesk — ó žalostná špatnosti! — právě od těch,
jejichž majetkem bylo, co přednášeli. Vy jste se sice snad nikdy ničeho takového nedopustili, ale
přece se pokoušíte do filosofie a do toho života, který jsem konečně zvolil k své spokojenosti,
zavést a tam rozplemenit poslední, avšak nade všechny ostatní škodlivější mor, mor zžírající
řevnivosti a liché vychloubačnosti. A poněvadž vás odvracím od této chorobné marnivosti, budete
snad lenivější k vědecké práci, a jsouce odehnáni od žáru nestálé slávy, ztuhnete do nečinné
malátnosti. Já ubohý, budu-li musit i nyní kolem sebe snášet takové lidi, od kterých nemohou
odstoupit neřesti, aby nenastoupily jiné neřesti na jejich místo!“

„Budeš s námi spokojen,“ řekl Licentius, „jak se polepšíme. Jenom tě při všem, co miluješ, prosíme,
abys nám odpustil a abys dal vše to vymazat; ušetřil bys tím také psacích destiček, kterých se nám
již nedostává. Vždyť leccos z našich hojných rozmluv nebylo zapsáno do knih.“

„Jen ať zůstane náš trest,“ řekl Trygetius, „aby právě ta sláva, jež nás láká, nás svými důtkami
odháněla od lásky k sobě samé. Ale my se nemálo vynasnažíme, aby tyto zápisy čtli jenom naši
přátelé a známí.“ Licentius s tím souhlasil.

Mezitím vstoupila má matka a otázala se nás, jak daleko jsme pokročili, neboť i jí byl znám předmět
rozhovoru. A když jsem dal po našem způsobu zapsat i její příchod i její otázku, zvolala: „Co to
děláte? Cožpak jsem kdy slyšela, že by v těch knihách, které čtete, byly uváděny též ženy do
takových rozmluv?“

A já jí odpověděl: „Nedbám valně o úsudek pyšných a nezkušených lidí, kteří se hrnou podobně do
čtení knih jako do pozdravování lidí. Neboť neuvažují o tom, jací jsou to lidé, nýbrž jakými šaty
jsou oděni a jakou nádherou majetku a bohatství září. A v knihách nedávají příliš pozor na to,
odkud vychází otázka, nebo kam se snaží dojít rozmlouvající, nebo co jest od nich vyloženo a
dokázáno. Ale přece se mezi nimi vyskytují někteří, jejichž duch nezasluhuje pohrdání, neboť jsou
jakoby pokropeni kořením ušlechtilého vzdělání a snadno je lze dovést pozlacenými a pomalovanými
vraty do svatyně filosofie. Jim vyhověli naši předkové, jejichž knihy, jak vidím, jsou ti známy z
naší četby, a v naší době — pominu-li ostatní — muž nejvíce vynikající i nadáním i výmluvností i
všemi vyznamenáními a dary štěstěny i duchem, což je nejdůležitější, totiž Theodorus,[18] jehož
sama dobře znáš, usiluje o to, aby ani nyní ani u potomstva žádný druh lidí nemohl oprávněně
naříkat na písemnictví našich dob. A dostanou-li se snad mé, knihy do rukou některých lidí, kteří,
přečetše mé jméno, neřeknou :,Kdopak to je?, a nezahodí svazek, nýbrž buď ze zvědavosti nebo z
veliké horlivosti vstoupí dovnitř, nedbajíce chudičkého prahu, tu se nebudou tito čtenáři horšit
nad tím, že s tebou filosofuji, a nepohrdnou snad nikým z těch, jejichž řeč vkládám do svého spisu.
Neboť jsou to nejen svobodní lidé, což dostačí kterékoli svobodné nauce, neřku-li filosofii, ale
pocházejí každý z nejlepšího rodu. Ostatně ve spisech nejučenějších lidí vystupují i filosofující
ševci i lidé mnohem nižšího postavení,[19] kteří však zářili tak mocným světlem ducha a ctnosti, že
by své přednosti za nic a za žádných okolností nechtěli vyměnit, i kdyby mohli, s žádnou takovou
vznešeností. A nebudou chybět, věř mi, takoví lidé, jimž se bude více líbit to, že se mnou
filosofuješ, než kdyby tu nalezli něco jiného buď příjemného nebo vážného. Neboť i u starých ženy
filosofovaly[20] a tvá filosofie se mi nadmíru líbí.

Neboť abys, matko, vše věděla, to řecké slovo, kterým se nazývá filosofie, znamená láska k
moudrosti. Proto také svaté Písmo, jež máš ve veliké úctě, nařizuje, abychom se vyhýbali a
posmívali ne filosofům vůbec, nýbrž filosofům tohoto světa.[21] Že je však ještě jiný svět, zcela
vzdálený od našich očí, jejž spatřuje jen duch několika málo zdravých, to naznačuje dostatečně sám
Kristus, neboť neříká: „Království mé není ze světa,“ nýbrž: „Království mé není z tohoto světa.“
[22] Kdokoliv se domnívá, že se máme vyhýbat veškeré filosofii, ten nechce nic jiného, než abychom
nemilovali moudrost. Pominul bych tě tedy v tomto svém spise, kdybys nemilovala moudrost, nepominul
bych tě však, kdybys ji prostředně milovala, a ještě méně bych tě pominul, kdybys milovala moudrost
tolik jako já. Avšak ty ji miluješ mnohem více než mne samého — a já vím, jak velice mě miluješ, —
a tolik jsi v ní pokročila, že se již neděsíš — to je nejvyšším vrcholem filosofie, jak všichni
uznávají — ani před žádným náhodným neštěstím, ani před samou smrtí, což je nejnesnadnější i pro
lidi velmi učené. Nebudu tedy rád tvým žákem?“

Tu řekla matka laskavě a pokorně, že jsem nikdy tolik nelhal. I viděl jsem, že jsme již tolik
mluvili, že to bylo třeba zapsat, a že míra knihy byla již dovršena a nebylo již po ruce psacích
destiček. Rozhodl jsem se tedy odložit rozpravu; učinil jsem tak i proto, abych šetřil svého
žaludku, neboť jej vzrušilo více, než bych byl chtěl, to, co se mi zdálo nutným vychrlit na ony
jinochy.

Ale když jsme počali odcházet, pravil mi Licentius: „Všimni si, kolik a jak užitečného se nám od
tebe dostává působením onoho nejtajnějšího božského pořádku, aniž o tom sám víš!“

„Vidím to,“ odvětil jsem, „nejsem Bohu nevděčný a doufám, že vy, kteří to pozorujete, se právě
proto polepšíte.“

To byla onoho dne celá má práce.



                                            KNIHA DRUHÁ


Po několika málo dnech přišel Alypius. Vyšlo zářivé slunce; jasná obloha i mírné počasí — pokud to
bylo v oněch krajinách v zimě možno — nás pobídly, abychom sešli na louku, kde jsme často a rádi
meškávali. Byla s námi též má matka. Její nadání i ducha, rozníceného pro božské věci, jsem poznal
již dříve dlouhým stykem i bedlivým pozorováním, a v jakémsi rozhovoru o nemalé věci, který jsem
vedl o svých narozeninách se spoluhodovníky a také do knihy zapsal,[23] se mi objevila její mysl
tak hlubokou, že se nezdálo nic vhodnějšího pro pravou filosofii. Proto jsem se rozhodl dbát o to,
aby nechyběla při naší rozmluvě, ježto měla mnoho volného času. To jsi poznal též z první knihy
našeho spisu.

Usedli jsme tedy, jak jsme mohli pohodlně, na jmenovaném místě a já jsem pravil oněm dvěma jinochům
: „Ačkoliv jsem se na vás horšil, že jste jednali dětinsky o vznešených věcech, přece, zdá se mi,
se nestalo přízní Boží bez pořádku, že tou řečí, kterou jsem vás odváděl od oné lehkomyslnosti,
bylo stráveno mnoho času a že tak důležitá věc byla patrně odložena až na příchod Alypiův. A
poněvadž jsem ho již zcela obeznámil s naší otázkou a ukázal jsem mu, kolik jsme v ní pokročili,
jsi teď připraven, Licentie, hájit podle onoho tvého vymezení věc, kterou jsi na sebe vzal? Neboť
si, tuším, pamatuji na tvůj výrok, že pořádek je to, čím Bůh vše koná.“

„Jsem připraven,“ řekl, „pokud stačím.“

„Jak tedy,“ táži se, „koná Bůh vše v pořádku? Tak, že také sebe řídí v pořádku, či spravuje v
pořádku ostatní věci mimo sebe?“

„Kde je vše dobré,“ odvětil, „tam není pořádek, neboť je tam nejvyšší rovnost a ta nijak nevyžaduje
pořádku.“

„Popíráš,“ pravím, „že je u Boha vše dobré?“

„Nepopírám,“ řekl.

„Z toho plyne,“ pravím, „že ani Bůh, ani to, co jest u něho, není spravováno v pořádku.“

Uznával to.

„Zdalipak,“ táži se, „vše dobré se ti nezdá být ničím?“ „Naopak,“ řekl, „dobro vpravdě jest.“

„Kam se tedy poděl,“ pravil jsem, „onen tvůj výrok, že vše, co jest, je spravováno v pořádku a že
není vůbec nic, co by bylo odloučeno od pořádku ?“

Odpověděl: „Ale jest i zlo a jím se stalo, že pořádek obsahuje též dobro, neboť samotné dobro není
řízeno pořádkem, nýbrž zároveň dobro a zlo. Říkáme-li však „vše, co jest“, nemluvíme rozhodně jen o
dobru. Z toho vyplývá, že vše dohromady, co Bůh spravuje, je spravováno v pořádku.“

A já: „Zdá se ti pohyblivým, co je spravováno a konáno, či to pokládáš za nehybné?“

Odpověděl: „O tom, co se děje v tomto světě, tvrdím, že se to pohybuje.“

„O ostatním to popíráš?“ tázal jsem se.

„Co je s Bohem,“ odpověděl, „se nepohybuje; vše ostatní, myslím, se pohybuje.“

Pravil jsem: „Když tedy to, co je s Bohem, pokládáš za nehybné, o ostatním však připouštíš, že se
pohybuje, pak uznáváš, že není s Bohem, cokoliv se pohybuje.“

„Opakuj mi to poněkud zřetelněji!“ řekl. Přál si to, jak se mi zdálo, ne pro nesnadné porozumění,
nýbrž aby získal čas, v němž by nalezl odpověď.

„Řekl jsi,“ pravím, „že to, co je s Bohem, se nepohybuje, ostatní však že se pohybuje. Kdyby se
tedy pohyblivé nepohybovalo, pokud by bylo s Bohem (poněvadž to, co je s Bohem, se podle tvého
tvrzení nepohybuje), pak zbývá, že to, co se pohybuje, je mimo Boha.“

Po těchto slovech chvíli mlčel, až konečně řekl: „Zdá se mi, že i v tomto světě, nepohybuje-li se
něco, je to s Bohem.“

„To mě nezajímá,“ pravil jsem. „Přiznáváš, jak myslím, že není vše na tomto světě nehybné. Z toho
plyne, že na tomto světě není vše s Bohem.“

„Přiznávám, že není,“ řekl.

„Je tedy něco bez Boha?“ „Není, řekl.

„Všechno je tedy s Bohem.“

Tu řekl váhavě: „Prosím, nemohl bych tvrdit, že není nic bez Boha, neboť se mi rozhodně zdá, že
není s Bohem, cokoliv se pohybuje.“

„Bez Boha je tedy,“ namítnu, „toto nebe nad námi, o němž nikdo nepochybuje, že se pohybuje.“

„Není nebe bez Boha,“ odpověděl.

„Je tedy něco s Bohem, třeba se to pohybuje.“

„Nedovedu vyložit svou myšlenku,“ odpověděl, „jak bych chtěl, přece vás však prosím, abyste,
nečekajíce na má slova, pochopili, můžete-li, co nejbystřeji, co se snažím říci. Neboť se mi nezdá
nic být bez Boha, a co je s Bohem, zdá se mi trvat bez hnutí. O nebi však nemohu říci, že je bez
Boha, a to nejen proto, že podle mého mínění není nic bez Boha, nýbrž i proto, že nebe, jak se
domnívám, má cosi, co se nepohybuje; to je vpravdě Bůh, anebo je to s Bohem. Nicméně nepochybuji,
že se nebe otáčí a pohybuje.“

I pravím: „Vymez tedy, libo-li, co je to ,být s Bohem‘ a co je ,nebýt bez Boha‘! Neboť je-li mezi
námi spor o slovo snadno se přes něj přeneseme, jen když uvidíme věc, již jsi pojal v mysli.“

„Já nenávidím vymezování,“ odpověděl.

„Co tedy učiníme?“ ptám se.

„Ty,“ řekl, „prosím tě, vymezuj! Neboť pro mne je snazší zpozorovat něco v cizím výměru, s čím
nesouhlasím, nežli vyložit něco dobrým výměrem.“

„Vyhovím ti,“ pravil jsem. „Zdá se ti, že je s Bohem to, co je jím ovládáno a spravováno?“

„Neměl jsem to na mysli,“ odvětil, „když jsem říkal, že to, co se nepohybuje, je s Bohem.“

„Hleď tedy,“ pravil jsem, „zda se ti líbí aspoň tento výměr: s Bohem je, cokoliv chápe Boha!“

„Souhlasím s tím,“ řekl.

„Cožpak,“ pravil jsem, „nezdá se ti, že mudřec chápe Boha?“

„Zdá se mi,“ řekl.

„Avšak mudrci se pohybují nejen v jednom domě nebo městě, nýbrž i v nesmírně rozlehlých končinách,
cestujíce po souši i po moři. Jak bude tedy pravda, že se nepohybuje, cokoliv je s Bohem?“

„Budíš ve mně smích,“ odvětil. „Jako bych já byl řekl, že je s Bohem to, co mudřec dělá! Avšak s
Bohem je to, co mudřec zná.“

„Nezná mudřec, namítnu, „svou knihu plášť, šat, nářadí, má-li jaké, i ostatní takové věci, které
dobře znají i pošetilí?“

„Přiznávám,“ řekl, „že znát šat a znát plášť neznamená ještě být s Bohem.“

„Říkáš tedy,“ pravil jsem, „že není vše s Bohem, co zná mudřec, ale cokoli má mudřec s Bohem
společného, to že zná.“ „Výborně,“ řekl, „neboť co zná mudřec tělesným smyslem, není s Bohem, nýbrž
to, co pojímá duchem. Snad se odvažuji ještě více říci, ale řeknu to, neboť vaším úsudkem se
utvrdím, nebo poučím. Kdokoliv zná jen to, čeho se dotýká tělesný smysl, nejen se mi zdá, že není s
Bohem, ale ani ne se sebou.“

Tu jsem zpozoroval, že se Trygetius tváří, jako by chtěl něco povědět, ale že ho zdržuje ostych,
aby jaksi nevtrhl na cizí majetek. Umožnil jsem mu tedy, ježto Licentius mlčel, aby pronesl, co by
chtěl. I pravil: „Co se vztahuje k tělesnému smyslu, to naprosto nikdo, jak se mi zdá, nezná. Neboť
něco jiného je smyslem vnímat, něco jiného znát. Proto, jestliže něco známe, myslím, že je to
obsaženo pouze v rozumu a jen jím to lze pochopit. Z toho vyplývá: je-li s Boehm to, co mudřec zná
porozuměním, pak vše, co zná mudřec, může být s Bohem.“

Licentius to schválil a připojil ještě něco jiného, co jsem nikterak nemohl zamítnout. Řekl totiž:
„Mudřec je zcela s Bohem, neboť mudřec chápe i sebe samého. To vyplývá jednak z toho, co jsem
slyšel od tebe, že je s Bohem to, co chápe Boha, jednak z toho, co jsme řekli my, že je s Bohem to,
co chápe mudřec. Ale tu jeho část, jejíž pomocí užívá smyslů, přiznávám, že neznám a vůbec netuším,
jakého je způsobu; ovšem myslím, že ji není třeba brát v počet, mluvíme-li o mudrci.“

„Popíráš tedy,“ pravil jsem, „nejen že z těla a z duše, nýbrž i že z celé duše se skládá mudřec,
neboť by bylo bláznovstvím popírat, že ta část, jejíž pomocí užívá mudřec smyslů, náleží duši.
Vždyť nevnímají samy oči nebo uši, nýbrž něco jiného vnímá skrze oči. Nepřiřkneme-li však vnímání
rozumu a nepřiřkneme-li je nějaké jiné části duše, pak zbývá, abychom je přisoudili tělu, ale nad
to by podle mého zdání nebylo možno říci nic pošetilejšího.“

Licentius odpověděl: „Duše mudrcova, očištěná ctnostmi a související již s Bohem, je také hodna
jména ‚moudrá, ba mimo ni nic jiného z mudrce není milo nazývat mudrcem. Avšak přece jakési, abych
tak řekl, špinavé obaly, z nichž se mudřec očistil a jakoby do sebe samého stáhl, slouží této duši,
anebo, má-li se to vše nazývat duší, slouží a jsou podřízeny té části duše, kterou jedinou dlužno
nazývat moudrou. A v této podřízené části, myslím, přebývá také paměť. Mudřec užívá tedy paměti
jako otroka, takže jí toto rozkazuje a tyto zákony ukládá jako přemoženému i podrobenému otroku: ať
paměť užívá smyslů k tomu, co je užitečno ne již mudrci, nýbrž jí samé, ale ať se neodvažuje
pozvednout se i povýšit se nad pána a užívat ledabyle i nemírně toho, co jí připadá. Neboť oné
nejnižší části duše může připadat jen to, co pomíjí. K čemu je však paměť užitečná, ne-li pro věci
pomíjející a jakoby prchající? Onen mudřec tedy objímá Boha a má podíl v Bohu, jenž vždy trvá, na
jehož přítomnost netřeba čekat a jehož nepřítomnosti se netřeba obávat, ale jenž právě proto, že v
pravdě jest, je vždy přítomen. Přitom mudřec, nepohnutý a v sobě trvající, pečuje jaksi o úspory
svého otroka, aby jich on jako řádný a pečlivý služebník dobře užíval a šetrně chránil.“

Uvažoval jsem s podivem o této jeho myšlence a vzpomněl jsem si, že jsem jednou totéž stručně
vyložil v jeho přítomnosti. I pravil jsem s úsměvem: „Poděkuj se, Licentie, tomuto svému otroku;
kdyby ti neposkytl něčeho ze svých úspor, neměl bys asi nyní, co bys podal! Neboť náleží-li paměť k
té části duše, která se podřizuje jako služka vedení dobrého rozumu, pak ti nyní pomohla, věř mi,
při tvé řeči. Proto nežli se vrátím k výkladu o pořádku, nezdá se ti, že mudřec potřebuje paměti
aspoň pro takové věci, t. j. pro počestné a užitečné nauky?“

„Pročpak,“ řekl, „potřebuje paměti, když mudřec má a drží všechen svůj majetek pohotově? Vždyť ani
při vnímání nevoláme na pomoc paměť k tomu, co je před našima očima. Nač tedy, prosím tě, je třeba
paměti mudrci, který, vše má před oním vnitřním zrakem rozumu, t. j. dívá se pevně a nepohnutě na
samého Boha, s nímž je vše, co rozum vidí a má? Potřebuji-li však paměti, aby podržela, co jsem od
tebe slyšel, proto jsem se ještě nestal pánem onoho sluhy, ale brzy mu sloužím, brzy o to bojuji,
abych mu nesloužil, a odvažuji se jaksi osvobozovat. A jestliže mu snad někdy rozkazuji a on mě
poslouchá i budí ve mně občas domněnku, že jsem nad ním zvítězil, tu se jindy zase tak pozvedá, že
ležím ubohý pod jeho nohama. Proto mluvíme-li o mudrci, nechci, abys mě jmenoval.“

„Ani mne ne,“ pravím. „Ale zdaž může mudřec nechat své přátele na holičkách, anebo pokud vládne
tímto tělem, v němž spoutal svým zákonem onoho sluhu, zdaž zanedbá povinnost, aby udílel dobrodiní,
komu může, a zejména, aby učil samotné moudrosti, což se od něho nejdůtklivěji požaduje? A když to
činí, tu aby vhodně učil a nebyl neobratný, si často něco přichystá, aby to pronesl a probral podle
osnovy; a jestliže si to nezapamatuje, nutně mu to unikne. Tudíž buď popřeš, že mudřec je povinen
blahovůlí, anebo přiznáš, že paměť mudrcova opatruje některé věci. Či snad přece něco ze svého
majetku svěří mudřec — ne k vůli sobě, nýbrž k vůli svým, avšak něco pro něho důležitého — k
ochraně onomu sluhovi, aby to opatroval jako střízlivý a dobře ukázněný otrok, sice jen to, co by
vedlo pošetilé k moudrosti, ale přece jen mu to uloží k opatrování?“

„Rozhodně myslím,“ odpověděl, „že ani jemu mudřec nic nesvěřuje, neboť je stále obrácen k Bohu, ať
již přitom mlčí, ať rozmlouvá s lidmi. Ale onen otrok, již dobře vycvičený, pečlivě uchovává, co by
občas napověděl rozmlouvajícímu pánovi a touto svou ochotou se mu zavděčil jako nejspravedlivějšímu
pánu, pod jehož mocí, jak vidí, žije. A to nečiní jaksi z úvahy, nýbrž to předpisuje onen nejvyšší
zákon a nejvyšší pořádek.“

„Nic,“ pravil jsem, „nenamítám nyní proti tvým vývodům, jen abychom již provedli, co jsme na sebe
vzali. Avšak o oné věci, jak to s ní je, uvážíme zevrubně jindy — není totiž nepatrná a nespokojuje
se s tak krátkou řečí —, až sám Bůh v pořádku k tomu poskytne příležitost.

Bylo tedy vymezeno, co je to ‚být s Bohem‘, a když jsem řekl, že s Bohem je to, co Boha chápe,
přidali jste ještě k tomu, že s Bohem je také to, co chápe mudřec. Přitom mě velmi znepokojuje, jak
jste najednou s Bohem spojili pošetilost. Neboť jestliže je s Bohem, cokoliv chápe mudřec, a
jestliže on nemůže uniknout pošetilosti, nepoznal-li ji, pak bude také ona zkáza s Bohem — a to
říkat je bezbožnost.“

Tímto závěrem byli zaraženi a nějakou dobu mlčeli, až řekl Trygetius: „Ať odpoví také ten, z jehož
příchodu, velmi příhodného pro tento rozhovor, jsme se netěšili tuším marně.“

Tu řekl Alypius: „Pomoz Pán Bůh! Jen potud mi bylo tedy dopřáno toto mé úplné mlčení? Avšak klid je
již porušen. Nuže nyní se vynasnažím vyhovět nějak této otázce, ale dříve se zajistím aspoň pro
budoucnost a vymohu si od vás, že nebudete ode mne nic více žádat mimo tuto odpověď.“

Pravil jsem: „Nikterak by se nesrovnávalo s tvou vlídností a laskavostí, abys odpíral svůj hlas
našemu rozhovoru. Ale pokračuj jen, a co jsi začal, dokonči! Ostatní dopadne, jak již určuje onen
pořádek.“

„Stejně já,“ řekl, „mohu něco lepšího doufat od pořádku, jehož hájení jste zatím na mne přenesli.
Ale, nemýlím-li se, usoudil jsi oním svým závěrem, že proto spojili tito jinoši pošetilost s Bohem,
poněvadž tvrdili, že s Bohem je vše, co chápe mudřec. Nechávám teď stranou, pokud je to třeba
uznávat, pozoruj však poněkud své usuzování! Řekl jsi totiž : ‚Neboť jestliže je s Bohem, cokoliv
chápe mudřec, a jestliže on nemůže uniknout pošetilosti, nepoznal-li ji‘ — jako by věru bylo
nejasno, že dokud se někdo nevyhne pošetilosti, nelze ho uznat za hodna jména mudrce. A bylo
řečeno, že je s Bohem to, co pochopil mudřec. Když tedy někdo, aby se vyhnul pošetilosti, chápe
tuto pošetilost, není ještě mudrcem. Až se jím však stane, pak nebude možno počítat pošetilost mezi
to, co chápe. A ježto je spojeno s Bohem, co chápe ten, kdo je již mudrcem, proto bude pošetilost
právem oddělena od Boha.“

„Bystře,“ pravím, „jsi sice odpověděl, Alypie, jako obyčejně, ale tak jako ten, kdo byl zatažen do
cizích nesnází. Protože se však pokládáš, jak se domnívám, dosud se mnou za pošetilého, co uděláme,
najdeme-li nějakého mudrce, jenž by nás poučováním a rozmlouváním zbavil tak velikého zla? Neboť o
nic ho nebudu, jak myslím, dříve prosit, než aby mi ukázal, která jest, čím jest a jaká je vůbec
pošetilost. O tobě bych to sice netvrdil tak snadno, avšak mne pošetilost tolik a tak dlouho drží,
kolik a jak dlouho ji nechápu. Řekne tedy onen mudřec podle tvé rady: „Abych vás tomu naučil, měli
jste ke mně přijít, pokud jsem byl pošetilý; nyní však budete moci být sami svými učiteli, neboť já
již pošetilosti nechápu.“ Kdybych to od něho uslyšel, neváhal bych vyzvat toho člověka, aby nás
provázel a abychom pak hledali společně jiného učitele. Třebas totiž nechápu plně pošetilost, přece
vidím, že není nic pošetilejšího nad jeho odpověď. Ale snad se bude ostýchat, aby nás tak nechal na
holičkách, nebo aby nás provázel. Bude tedy rozmlouvat a bude co nejobšírněji zdůrazňovat špatné
stránky pošetilosti. My však, dobře dbalí svého prospěchu, buď budeme pozorně naslouchat člověku
nevědoucímu, co mluví, nebo budeme věřit, že ví to, co nechápe, anebo je stále ještě — podle důkazu
tvých chráněnců — s Bohem spojena pošetilost. Avšak ani prvé, ani druhé nelze, jak vidím, hájit;
zbývá tedy poslední, ale to vy nechcete připustit.“

„Nikdy,“ odvětil, „jsem nepozoroval, že bys byl závistivý. Neboť kdybych byl obdržel od těch svých,
jak říkáš, chráněnců nějakou obvyklou odměnu,[24] musil bych jim ji ihned vrátit, když se tak
houževnatě držíš svého důkazu. Proto ať se spokojí tím, že jsem jim poskytl, zatím co jsem se s
tebou lopotil, nemálo času k přemýšlení, anebo poslouchají-li ochotně rady svého obhájce, jenž byl
přemožen, nikoli však svou vinou, ať i v tom tobě již ustoupí a ať jsou opatrnější v ostatním!“

„Nepřehlédnu,“ pravil jsem, „že při tvém obhajování chtěl Trygetius něco říci a hlučel. Vynasnažím
se s tvým dovolením — neboť snad nejsi o věci dobře poučen, ježto jsi k ní teprve nedávno přišel,
abych je oba, jak jsem to již začal, trpělivě vyslechl, samy hájící svou věc, když odpadá tvá
obrana.“

Tu řekl Trygetius, zatím co byl Licentius duchem zcela nepřítomen: „Poslyšte mě a vysmějte se mé
pošetilosti, jak je vám libo! Nezdá se mi vhodným nazývat rozumem to, čím chápeme pošetilost,
jedinou to nebo největší příčinu nerozumění.“

Odpověděl jsem: „Nezdráhám se to uznat. Velmi mě sice znepokojuje Alypiova myšlenka, jak by mohl
někdo správně naučit, jaká je věc, kterou sám nezná, a jak veliké nebezpečí přináší jeho mysli to,
co svou myslí sám nevidí (neboť to, co jsi teď řekl, se neodvážil vyslovit, ač dával pozor a ač je
mu ta myšlenka známa též z knih myslitelů), přece však, uvažuji-li o tělesném smyslu — neboť i jeho
užívá duše a lze jej do jisté míry přirovnat k rozumu —, docházím k tomu, abych tvrdil, že nikdo
nemůže vidět tmu. Proto je-li pro rozum chápání tím, čím je pro smysl vidění, a nemůže-li nikdo
vidět tmu, třebas měl oči otevřeny, zdravé a čisté, pak se zcela správně tvrdí, že pošetilost nelze
chápat, neboť nic jiného nenazýváme tmou mysli než pošetilost. A nebude nás již znepokojovat, jak
lze uniknout pošetilosti, které nechápeme. Jako se totiž očima vyhýbáme tmě právě proto, že
nechceme nevidět, tak ten, kdo bude chtít uniknout pošetilosti, nebude se ji snažit pochopit, nýbrž
se bude mrzet, že pro ni nechápe, co lze pochopit, a uvědomí si, že je v něm pošetilost ne tím, že
ji dobře chápe, nýbrž tím, že nechápe jiné věci.

Než vraťme se již k pořádku, aby nám byl konečně navrácen Licentius. Táži se vás nyní na to, zda,
cokoliv dělá pošetilý, dělá podle vašeho soudu v pořádku. Neboť hleďte, jaká osidla chová tato
otázka! Řeknete-li ‚v pořádku‘, co bude pak s oním vymezením: ,Pořádek je to, čím Bůh koná vše, co
jest‘, jestliže i pošetilý dělá v pořádku, co dělá? Není-li však pořádek v tom, co dělá pošetilý,
pak bude něco, čím pořádek nevládne. Vy však nechcete ani to, ani ono. Hleďte tedy, prosím, abyste
obhajováním samého pořádku neuvedli vše ve zmatek!“

Tu zase pravil Trygetius, neboť Licentius byl dosud zcela nepřítomen: „Je snadno odpovědět na tuto
tvou rozluku, ale chybí mi zatím podobenství, kterým bych měl, jak vidím, utvrdit a objasnit svou
myšlenku. Přesto řeknu, co myslím, a ty učiníš, co jsi učinil před chvílí. Neboť tvá připomínka tmy
nám přinesla nemálo světla k tomu, co jsem já zatemnil. Ačkoliv je celý život pošetilých jejich
vinou zcela nedůsledný a zcela nespořádaný, přece je působením božské prozřetelnosti nutně uzavřen
do světového pořádku a nikterak není připuštěn tam, kde nemá být, tak jako by mu byla vyhrazena
některá místa podle onoho nevyslovitelného a věčného zákona. Proto každý, kdo pozoruje omezenou
myslí život pošetilých sám o sobě, odvrací se od něho, jako by byl zhnusen jeho velikou ošklivostí.
Jestliže však pozvedne oči svého rozumu, rozhlédne se a najednou vše spatří, tu shledá, že je vše
spořádáno a jakoby na svém místě vždy rozlišeno a rozloženo.“

„Jak velikou,“ pravil jsem, „jak podivuhodnou odpověď mi dává skrze vás Bůh i sám — více a více
tomu musím věřit — skrytý jakýsi pořádek věcí! Vždyť říkáte, co ani nechápu, jak lze říci, není-li
to viděno, ani nechápu, jak to vidíte; tuším jen, že je to pravdivé i vznešené. Hledal jsi nějaké
podobenství pro svou myšlenku, snad jen jediné, avšak mně již přichází na mysl nesčíslné množství
věcí, které mě zcela nutí k souhlasu, Neboť co jest ohavnějšího nad kata? Co hrubšího a krutějšího
nad jeho mysl? A přece má nezbytné místo mezi samými zákony, řadí se do pořádku dobře zřízené obce,
je sice škodlivý svým smýšlením, avšak podle jiného pořádku je trestem pro škůdce. Co lze jmenovat
špinavějšího, co ničemnějšího, nečestnějšího a hanebnějšího nad nevěstky, kuplíře a jiné takové
vyvrhele? Odstraň však nevěstky z lidské společnosti, a uvedeš všechno chtíčem ve zmatek! Postav je
na místo paní, a zhyzdíš všechno špínou a hanbou! Tak tento druh lidí, podle svých mravů
nejnečištější životem, má podle zákonů pořádku nejnižší postavení. Zdaž nejsou v živočišných tělech
některé části, které bys nevydržel pozorovat, kdybys je pozoroval samotny? Přesto nechtěl pořádek
přírody, aby chyběly, ježto jsou nutné, ale nedovolil, aby vynikly, ježto jsou ošklivé. Tyto
ošklivé části zaujímají místo jim příslušející a postoupily lepší místo lepším částem. Co nám bylo
příjemnějšího, které divadlo se více hodilo venkovské krajině i dvorci než ona bitva a utkání
kohoutů, o němž jsme se zmínili v minulé knize?[25] Avšak co jsme spatřili ubožejšího nad ošklivost
přemoženého? A přece právě jí vznikla dokonalejší krása onoho zápasu.

Takové, věřím, je vše, ale hledá to oči, které by to viděly. Básníci si oblíbili t.ř. soloikismy i
barbarismy a raději je nazývají — změněným jménem — figurami a metaplasmy,[26] než aby se jim
vyhýbali jako zřejmým chybám. Avšak vezmi takové věci básním, a budeme pohřešovat nejsladšího
koření! Snes toho mnoho na jediné místo, a zprotiví se mi to celé jako ostré, strojené a odporné!
Přenes to do nevázané a veřejné mluvy, a kdo jí pak nerozkáže, aby odešla a ukryla se v divadlech?
Pořádek tedy, spravující a řídící tyto věci, nedovolí, ani aby jich bylo u sebe příliš mnoho, ani
aby byly kdekoliv na nevhodném místě. Řeč, jaksi nedbalá a zcela podobná neumělé, ozdobuje krásná a
půvabná místa, vkládá-li se mezi ně. Arci kdyby byla samotná, zavrhneš ji jako sprostou; kdyby však
chyběla, nevyniknou ony krásy, nevládnou jaksi na svých územích a panstvích, překážejí si svým
vlastním světlem a celek uvádějí ve zmatek. I tu jsme zavázáni pořádku velikým díkem.

Kdo by se nebál, kdo by nechoval v nenávisti klamavé závěry nebo závěry, které ubíráním anebo
přidáváním svádějí nepozorovaně k souhlasu se lží? A přece, jsou-li v rozhovorech umístěny na
určitých a vhodných místech, zmohou tolik, že samo oklamání se jimi nějak zpříjemní. Zdaž nebude
také zde chválen pořádek?

Dále v hudbě, v geometrii, v pohybech hvězd a ve vztazích čísel vládne pořádek tak, že kdyby někdo
toužil spatřit takřka jeho pramen i samo nitro, buďto by to nalezl v nich, anebo by tam jimi dospěl
bez jakéhokoliv bloudění. Neboť toto vzdělání,[27] užívá-li se ho s mírou, — ničeho se tam totiž
není třeba bát leč přílišnosti — živí takového vojína neb i velitele filosofie, takže tudy, kudy si
přeje, vzlétne, dospěje a mnohé dovede k oné nejvyšší míře, za níž by ani nemohl, ani neměl, ani
nechtěl nic hledat. Odtud, třebas by byl zdržován lidskými věcmi, tak by jimi pohrdal a tak by vše
rozeznával, že by nijak ho neznepokojovalo, proč si jeden přeje mít děti a nemá jich, kdežto druhý
je trápen přílišnou plodností své manželky, proč ten má málo peněz, kdo je ochoten mnoho štědře
rozdávat, zatímco hubený a špinavý lichvář leží na zakopaných penězích, proč rozmařilost rozptyluje
a rozhazuje veliké majetky, kdežto plačící žebrák si za celý den sotva vyžebrá penízek, proč
jednoho, nehodného, vynáší pocta, kdežto čisté mravy jsou skryty v zástupu.

Tyto i jiné zjevy v lidském životě přivádějí lidi často k bezbožné domněnce, že nikterak nejsme
řízeni pořádkem božské prozřetelnosti. Jiní pak, zbožní, hodní a skvěle nadaní, nemohou pochopit,
že by nás nejvyšší Bůh opustil, a přece, jsouce znepokojeni tak velikou jakousi temnotou a
zmateností věcí, nevidí žádného pořádku, a toužíce po tom, aby se jim odhalily nejskrytější
příčiny, naříkají na své bloudění nejednou i v básních. Otáží-li se takoví lidé jenom na to, proč
se Italové vždy modlí za suchou zimu, zatímco naše ubohá Gaetulie[28] vždy prahne po vláze, kdo jim
snadno odpoví anebo kde se u nás dopídíme nějakého tušení tohoto pořádku? Já však, mohu-li nějak
napomenout své přátele, soudím — pokud se mi to zdá a pokud tomu rozumím —, že by se měli vzdělávat
ve všech vědách, neboť jinak nemohou těm věcem porozumět tak, aby byly nad světlo jasnější. Jsou-li
však trochu pohodlní, nebo zabraní jinými pracemi, nebo se již těžce učí, ať si připraví pomoc
víry! Jejím poutem je k sobě přitáhne a zbaví těchto hrozných i zcela skrytých strastí ten, který
nedovoluje, aby zahynul, kdo mu pevně věří skrze tajemství.

Dvojí je totiž cesta, kterou se ubíráme, znepokojuje-li nás nejasnost věcí, buď cestou rozumu, nebo
cestou autority. Filosofie slibuje rozumové poznání, osvobozuje však jen zcela málo lidí. Nutí je,
nejen aby nepohrdali oním tajemstvím, nýbrž aby je také chápali, jak se má chápat, a ta filosofie,
jež je pravá, a abych tak řekl, rodná, nemá jiný úkol než učit, který je počátek všech věcí sám bez
počátku, jak veliký v něm přebývá rozum a co z něho bez jeho oslabení vyprýštilo k naší spáse.
Tohoto jediného, všemohoucího Boha a zároveň trojmocného Otce, Syna i svatého Ducha hlásá — ne
nejasně, jako to činí někteří, ani nedůstojně, jako to činí mnozí[29] — ctihodné tajemství, které
osvobozuje národy upřímnou a pevnou vírou. Jak veliká je to věc, že tak veliký Bůh ráčil pro nás na
sebe vzít a nosit toto lidské tělo! Čím se to zdá nižším, tím je to laskavější a na hony
vzdálenější od jakési pýchy bystrých lidí.

Odkud však pochází duše, co zde činí, kolik má v sobě od Boha, co má vlastního a střídajícího se v
obojí povaze, pokud totiž umírá a pokud se ukazuje nesmrtelnou — poznání všeho toho jak velikého
asi vyžaduje pořádku? Rozhodně velikého i přesného a o něm, bude-li kdy, později krátce promluvíme.
Nyní bych si přál, abyste ode mne toto vyslechli: odváží-li se kdo vtrhnout do poznávání těchto
věcí nerozvážně a bez pořádku nauk, stane se místo vědychtivého zvědavým, místo učeného
lehkověrným, místo opatrného nevěřícím. Proto se divím, odkud to jest, že mi na mé otázky tak dobře
i vhodně odpovídáte, a musím poznat příčinu toho. Ale je třeba, abych přihlédl k tomu, až kam může
jít vaše skryté napětí. Buďte nám také již vrácena slova Licentiova, neboť on, jsa něčím zabrán, se
tak dlouho neúčastnil našeho hovoru, že bude asi toto číst nejinak než naši nepřítomní přátelé. Ale
prosím tě, vrať se k nám, Licentie, a hleď, abys tu byl celý, vždyť pro tebe mluvím! Neboť jsi
schválil mé vymezení, jímž bylo vytčeno, co to je ‚být s Bohem‘, a snažili jste se mě poučit, pokud
to mohu sledovat, že s Bohem trvá nepohnutě mysl mudrcova.

Ale to mě znepokojuje, jakým způsobem se děje — když nelze popřít, že onen mudřec je v těle, pokud
žije mezi lidmi —, že jeho mysl trvá bez pohnutí, ač jeho tělo bloudí sem a tam. Vždyť tímto
způsobem můžeš říci, že hýbá-li se loď, lidé na ní jsoucí se nehýbají, ač uznáváme, že jí vládnou a
ji řídí. Neboť i kdyby ji pouhou myšlenkou řídili a pohybovali, kam by chtěli, přece se nemohou
nehýbat ti, kdo jsou tam umístěni, ježto jsou hýbáni lodí.“

„Duch,“ namítl Licentius, „není v těle tak, že by tělo duchu poroučelo.“

„To já netvrdím,“ pravil jsem, „vždyť ani jezdec nesedí tak na koni, že by mu kůň poroučel, a
přece, ač řídí koně, kam chce, nutně se hýbe, pohne-li se kůň.“

„Může,“ namítl, „sedět sám bez hnutí.“

„Nutíš nás vymezit, co je to pohyb,“ pravil jsem; „dovedeš-li to, přeji si, abys to učinil.“

„Rozhodně prosím,“ řekl, „ať trvá dále tvá shovívavost, neboť trvá i můj požadavek, a aby ses mě
vůbec netázal, zda chci něco vymezovat; sám se přihlásím, až to budu moci učinit.“

Sotva to řekl, přiběhl k nám z domu otrok, jemuž jsme to uložili, a oznámil nám, že je hodina
oběda. Tu jsem pravil: „Tento otrok nás nutí ne vymezovat, nýbrž ukázat samým očím, co je to
pohybovat se. Pojďme tedy a přejděme z tohoto místa na jiné, neboť pohybovat se není nic jiného,
neklamu-li se!“ Zasmáli se tomu a odešli jsme.

Když jsme se posílili, usedli jsme na obvyklém místě v lázních, poněvadž oblohu zakryl mrak. A já
jsem pravil: „Uznáváš tedy, Licentie, že pohyb není nic jiného než přechod s místa na místo ?“

„Uznávám to,“ řekl.

Uznáváš tedy,“ pravím, „že nikdo není na tom místě, na kterém dříve nebyl, aniž se pohnul?“

„Nerozumím tomu,“ řekl.

„Jestliže něco,“ pravím, „bylo před tím na jednom místě a nyní je na jiném, uznáváš, že se to
pohnulo?“

Souhlasil. „Nuže,“ pravím, „mohlo by být živé tělo nějakého mudrce zde právě s námi tak, aby jeho
duch byl odtud vzdálen ?“

„Mohlo, „ odvětil.

„I kdyby,“ pravím, „s námi rozmlouval a něčemu nás učil?“

„I kdyby,“ odvětil, „nás učil samé moudrosti, řekl bych, že není s námi, nýbrž u sebe.“

„Nebyl by tedy v  těle?“ ptal jsem se.

„Nebyl,“ odpověděl.

A já: „Zdaž tělo, které je bez ducha, neuznáváš za mrtvé, zatím co jsem já mluvil o živém ?“

„Nevím,“ řekl, „jak bych to vyložil. Neboť sice vidím, že lidské tělo nemůže být živé, není-li v
něm duch, avšak nemohu říci, že není mudrcův duch s Bohem, ať je kdekoliv jeho tělo.“

Pravil jsem: „Učiním, že to vysvětlíš. Bůh je totiž všude, a proto snad mudřec, kamkoliv jde,
nalézá Boha, aby s ním mohl být. Můžeme tudíž o něm tvrdit, že přechází z místa na místo — to jest
pohyb — i že je přece stále s Bohem.“

„Uznávám,“ řekl, „že jeho tělo přechází s místa na místo, ale o jeho mysli to popírám a jí bylo
dáno jméno mudrce.“

„Nyní ti zatím ustupuji,“ pravil jsem, „aby věc velmi nejasná a vyžadující delšího a bedlivějšího
výkladu nebránila teď našemu záměru. Avšak podívejme se, když jsme vymezili, co je to ‚být s
Bohem‘, zda můžeme také vědět, co je to ,být bez Boha‘! Arci myslím, že je to již jasné, neboť máš
asi za to, že ti, kdo nejsou s Bohem, jsou bez Boha.“

Odpověděl: „Kdyby se mi dostávalo slov, řekl bych, co by se ti snad líbilo. Ale prosím tě, měj
strpení s mou nevýmluvností a uchop se bystrou myslí, jak se tobě sluší, věcí samých! Neboť se mi
zdá, že oni lidé nejsou s Bohem a že je přece Bůh má v moci; nemohu totiž říci, že jsou bez Boha
ti, které má Bůh. Neříkám však ani, že jsou s Bohem, poněvadž nemají sami Boha; již dříve totiž, v
onom velmi příjemném rozhovoru o tvých narozeninách, jsme se shodli, že mít Boha není nic jiného
než mít podíl v Bohu.[30] Ale přiznávám se ti, hrozím se tohoto protimluvu, že někdo není ani bez
Boha ani s Bohem.“

„Nechť tě to neznepokojuje,“ pravil jsem. „Neboť kdo by dbal o slova tam, kde je shoda ve věci?
Proto se již konečně vraťme k onomu výměru pořádku! I řekl jsi, že pořádek je to, čím Bůh vše koná.
Není však nic, jak vidím, co by nekonal Bůh; proto se ti zdálo, že nelze nic nalézt mimo pořádek.“

Odpověděl: „Trvám na svém mínění, ale již vidím, co řekneš: zda koná Bůh to, o čem uznáváme, že se
dobře nekoná.“

„Výborně,“ pravím, „zcela jsi vhlédl do mé mysli. Ale jako jsi viděl, co jsem chtěl říci, tak se,
prosím tě, podívej, co se má odpovědět!“

A on, kývaje hlavou i rameny, řekl: „Jsme zmateni.“

Náhodou k nám přišla při té otázce má matka, a on mě po krátkém mlčení požádal, abych se na to
znovu otázal; vůbec nepozoroval, že na tu otázku odpověděl již dříve Trygetius.[31]

Tu jsem pravil: „Co ti mám opakovat a proč?

Co vykonáno, říká se, to nekonej! [32]

Proto ti spíše radím, aby sis hleděl aspoň přečíst, co bylo dříve řečeno, nemohl-lis to slyšet. Že
jsi byl nepřítomen svým duchem při naší rozmluvě, jsem nenesl těžce a dlouho jsem to snášel.
Nechtěl jsem ti překážet v tom, co jsi pro sebe pozorně dělal, jsa od nás vzdálen, ale sám jsem
pokračoval v tom, co se ti nemohlo ztratit, neboť se to zapisovalo.

Nyní se táži na to, co jsme se dosud nepokusili zevrubně probrat. Když nás přivedl neznámý pořádek
k této otázce o pořádku, řekl jsi, pokud se pamatuji, že to je Boží spravedlnost, čím odlišuje Bůh
lidi dobré i zlé a každému uděluje, co mu náleží.[33] To jest, pokud tomu rozumím, zcela jasné
vymezení spravedlnosti. Proto bych si přál, abys mi odpověděl, zda podle tvého mínění nebyl Bůh
někdy spravedlivý.“

„Nikdy,“ odpověděl.

„Byl-li tedy,“ pravil jsem, „vždy spravedlivý, bylo vždy dobro a zlo.“

„Rozhodně nevidím nic jiného, co by odtud vyplývalo,“ řekla matka. „Neboť nebylo Božího soudu, když
nebylo zla, a jestliže někdy neuděloval Bůh dobrým a zlým, co každému náleží, nebyl tehdy patrně
spravedlivý.“

Licentius jí namítl: „Podle tvého soudu musíme tedy říci, že bylo vždy zlo?“

„Neodvažuji se to tvrdit,“ odpověděla.

Co tedy řekneme?“ pravil jsem. „Je-li Bůh spravedlivý, poněvadž rozsuzuje mezi dobrými a zlými, pak
nebyl spravedlivý, pokud nebylo zla.“

Zatím co oni mlčeli, zpozoroval jsem, že Trygetius chce odpovědět, a dovolil jsem mu to. I řekl:
„Rozhodně byl Bůh spravedlivý, neboť dovedl rozlišit dobro a zlo, kdyby bylo vzniklo, a právě tím,
že to dovedl, byl spravedlivý. Neboť pravíme-li o Ciceronovi, že rozvážně vystopoval Katilinovo
spiknutí, že si vedl umírněně a nedal se ničím podplatit, aby ušetřil zlých, že je dal spravedlivě
potrestat na hrdle podle vůle senátu a že statečně snášel všechny střely nepřátel, i jak říkal,[34]
břímě jejich závisti, pak jistě nemyslíme, že by nebyl měl tyto ctnosti,[35] kdyby nebyl Katilina
připravoval tak velikou zkázu obci. Vždyť i u člověka je třeba posuzovat ctnost samu o sobě, ne
podle nějakého takového činu, a tím více u Boha, smíme-li ovšem při nedostatku věcí nebo slov
srovnávat nějak toto s oním. Sotva vzniklo zlo, jež mohl Bůh oddělit od dobra, přidělil každému bez
meškání, co mu náleželo, abychom chápali, že byl vždy spravedlivý. A nebylo nutno, aby se tehdy
učil spravedlivosti, nýbrž aby jí užíval, neboť ji vždy měl.“

Když to Licentius i matka z nezbytí schválili, pravil jsem: „Co říkáš Licentie? Kam se podělo, co
jsi tak důrazně tvrdil, že se nic neděje mimo pořádek? Neboť to, že vzniklo zlo, jistě se nestalo
Božím pořádkem, ale jakmile vzniklo, bylo pojato do Božího pořádku.“

On se divil i mrzel, že mu tak najednou vyklouzla z rukou dobrá věc, a řekl: „Rozhodně tvrdím, že
se počal pořádek oním okamžikem, kdy počalo být zlo.“

„Nestalo se tedy pořádkem,“ pravil jsem, „že je zlo, jestliže počal být pořádek teprve tehdy, když
vzniklo zlo.“ [36]

„Nevím,“ řekl, „jak mi vyšla z úst ona myšlenka; nyní ji zavrhuji. Neměl jsem říkat, že se pořádek
začal teprve, když se zrodilo zlo, nýbrž jako ona spravedlnost, o níž mluvil Trygetius, tak i
pořádek byl vždy u Boha, ale neuplatňoval se, leč když počalo být zlo.“

„Upadáš do stejné nesnáze,“ namítl jsem, „trvá totiž neotřeseno to, co nikterak nechceš uznat.
Neboť ať byl pořádek vždy u Boha, ať počal být od oné doby, od které bylo zlo, přece se zrodilo ono
zlo mimo pořádek. Jestliže to připustíš, uznáváš, že se něco může stát mimo pořádek, a to oslabuje
i boří tvou věc. Jestliže to však nepřipustíš, počne se zdát, že se zlo zrodilo Božím pořádkem, a
uznáš Boha za původce zla; nad toto rouhání však neznám nic odpornějšího.“

Několikrát jsem to obracel a opakoval, protože tomu nerozuměl nebo se stavěl, jako by tomu
nerozuměl, ale neměl již, co by řekl, a umlkl. Tu pravila matka: „Já nesoudím, že se nic nemohlo
stát mimo božský pořádek, ježto právě zlo, které se zrodilo, nikterak se nezrodilo božským
pořádkem, avšak Boží spravedlnost je nenechala nespořádaným a uvedla je i zahnala do pořádku, jehož
si zasloužilo.“

Tu jsem viděl, jak všichni co nejhorlivěji hledají Boha, každý podle svých sil, ale nezachovávají
pořádek, o němž jsme jednali a jímž se přichází k pochopení oné nevyslovitelné vznešenosti. Proto
jsem pravil: „Jestliže, jak vidím, velice milujete pořádek, prosím vás, netrpte, abychom si vedli
zmateně a nespořádaně. Zcela skrytý rozum sice slibuje důkaz, že se nic neděje mimo božský pořádek,
přece však, kdybychom slyšeli některého učitele, jak se snaží učit slabikám dítě, které před tím
nikdo nenaučil písmenům, soudili bychom nejen, že se mu máme vysmát jako hlupákovi, nýbrž že ho
máme spoutat jako šílence, a to jen proto, jak myslím, že nezachovává pořádek vyučování. Nikdo však
nepopírá, že mnoho takového dělají jednak nezkušení lidé, což se smíchem kárávají lidé vzdělaní,
jednak šílenci, což neuniká ani soudu pošetilých. A přece ani toto všechno, co uznáváme za
zvrácené, není mimo božský pořádek; to, jak slibuje, ukáže snaživým myslím, milujícím jen Boha a
duše, hluboká jakási nauka, zcela vzdálená i od tušení množství, a ukáže to tak jistě, že ani
součty čísel nemohou být jistější.

Tato nauka je však sám zákon Boží, jenž trvá u něho pevně i nepohnutě a je jaksi přepisován do
moudrých duší, aby věděly, že žijí tím lépe a tím vznešeněji, čím dokonaleji jej pozorují rozumem a
čím bedlivěji jej zachovávaji životem. Tato nauka ukládá těm, kteří ji touží znát, aby zachovávali
dvojí pořádek, jehož jedna část se týká života a druhá vzdělání. Jinoši, kteří se věnují této
nauce, mají tedy tak žít, aby se zdržovali od pohlavních věcí, od lákadel břicha i hrdla, od
nemírného pěstování a zdobení těla, od neužitečného obírání se hrami i tupého spánku a lenivosti,
od ctižádosti, zlehčování jiných a závisti, od usilování o úřady a moc, ba i od nemírné touhy po
chvále. Ať jsou přesvědčeni, že láska k penězům je nejjistějším jedem jejich naděje! Ať nedělají
nic mdle, nic příliš směle! Ať při hříších svých přátel vůbec zapuzují hněv, nebo ať jej tak krotí,
aby se podobal zapuzenému! Ať nemají nikoho v nenávisti, ať nenechávají žádnou neřest bez léčení!
Ať dávají bedlivý pozor, když kárají, aby toho nebylo příliš, a když odpouštějí, aby toho nebylo
málo! Ať nic netrestají, nevede-li to k lepšímu, a ať v ničem neposhoví, co by se obrátilo k
horšímu! Ať pokládají za vlastní všechny ty, nad kterými jim byla dána moc! Ať tak slouží, aby se
druzí ostýchali nad nimi vládnout, a ať tak vládnou, aby bylo potěšením jim sloužit! Při hříších
cizích lidí ať nedorážejí na toho, kdo o to nedbá! Ať se nepřátelství vyhýbají co nejopatrněji,
snášejí je co nejklidněji, ukončují co nejrychleji! Při veškerém jednání a styku s lidmi stačí
zachovávat toto jediné, běžné přísloví: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim! Ať nechtějí
spravovat obec, leč jsou-li dokonalí, a stát se dokonalými ať se snaží buď ve věku senátorském[37]
nebo vůbec mužném! Kdo se však obrátí později k těmto věcem, ať si nemyslí, že proň neplatí
předpisy, ale rozhodně je bude snáze plnit v zralém věku. V celém pak životě, na každém místě a v
každé době ať mají přátele nebo usilují o to, aby je měli! Ať poslouchají důstojných lidí, i když
ti to neočekávají, ať nedbají valně o pyšné a ať sami jimi vůbec nejsou! Ať žijí vhodně a
přiměřeně, Boha ctí, naň myslí a ho hledají, spoléhajíce na víru, naději a lásku! Ať touží po
klidu, po bezpečném chodu svého vzdělávání i vzdělávání všech svých druhů, po dobré mysli a
pokojném životě pro sebe i pro koho mohou.

Dále chci vyložit, jak se mají vzdělávat ti snaživí, kteří se rozhodli žít podle mých slov. K učení
jsme vedeni nezbytně opět dvojím způsobem: autoritou a rozumem. S hlediska času je přednější
autorita, s hlediska věci však rozum. Neboť něco jiného je, čemu dáváme přednost při jednání, a
něco jiného je to, co stavíme výše ve své touze. Autorita dobrých lidí se zdá být prospěšnější pro
nevzdělaný zástup, rozum pak vhodnější pro vzdělance, ale poněvadž se žádný člověk nestává
vzdělaným jinak než z nevzdělaného a žádný nevzdělaný neví, v jakém stavu se má svěřit učitelům a
při jakém životě může být učenlivý, proto všem lidem, toužícím se naučit velikému a skrytému dobru,
otvírá bránu jenom autorita. Kdo vstoupí do této brány, přidržuje se bez jakéhokoli váhání předpisů
pro nejlepší život, a teprve když se jimi stane učenlivým, pozná, i jak je rozumné to, čeho
následoval před rozumem, i co je sám rozum, jehož následuje a jejž chápe, opustiv kolébku autority
a jsa již upevněn i připraven, i co je duch, v němž je všechno obsaženo — nebo spíše on je vším — i
co je počátek všeho, ležící mimo všechno. K tomuto poznání mohou dojít v tomto životě jen
málokteří, za toto poznání však nikdo ani po tomto životě. Kdo se spokojují pouhou autoritou a
přičiňují se ustavičně jenom o dobré mravy a o správné prosby, buď že pohrdají vzděláváním v
svobodných a výtečných naukách, nebo že na ně nestačí, ty bych nemohl nazvat blaženými, pokud žijí
mezi lidmi. Přesto o nich pevně věřím, že až opustí toto tělo, budou snadněji nebo nesnadněji
osvobozeni podle toho, zda více nebo méně správně žili.

Autorita je jednak božská, jednak lidská; ale arci pravá, pevná a nejvyšší je ta, jež je zvána
božskou. Při ní se musíme mít na pozoru před podivuhodným šálením vzdušných živočichů,[38] kteří
mají ve zvyku jakýmisi věštbami a mnohými výroky o věcech, vztahujících se k těmto tělesným
smyslům, klamat co nejsnáze duše buď zvědavé na pomíjivé osudy, nebo žádostivé křehké moci, nebo se
strachující před lichými úkazy. Onu autoritu máme tedy nazývat božskou, která nejen v smyslových
znameních přesahuje všechnu lidskou schopnost, nýbrž, berouc na sebe lidskou podstatu, ukazuje
člověku, až kam se kvůli němu snížila, a zároveň mu ukládá, aby se nevázal smysly, jimž se zdají
tyto věci podivnými, ale vzlétal k duchu. Přitom ukazuje Bůh, i kolik zde může, i proč to činí, i
jak málo to cení, neboť nás musí svými činy poučovat o své moci, svou pokorou o své laskavosti a
svým učením o své podstatě. Vše to se podává skrytěji i bezpečněji při obřadech, kterými jsme
zasvěcováni; při nich se nejsnáze očišťuje život dobrých ne oklikami rozprav, nýbrž autoritou
tajemství.

Naproti tomu lidská autorita často klame. Přesto se právem zdá, že vyniká autorita těch, kteří
dávají mnoho důkazů své učenosti, pokud to chápe smysl nevzdělaných lidí, a kteří nežijí jinak, než
jak radí, aby se žilo. Dostane-li se jim ještě některých darů Štěstěny a projeví-li se velikými v
jejich užívání a ještě většími v pohrdání jimi, pak je rozhodně velmi nesnadné kárat oprávněně
toho, kdo by důvěřoval jejich radám pro život.“

Tu řekl Alypius: „Znamenitý obraz života jsi před našima očima vykreslil obsažně, a přece stručně.
Ač na něj vždy s touhou hledíme podle každodenních tvých předpisů, přece jsi dnes způsobil, že po
něm ještě ohnivěji prahneme. A přál bych si, abychom k němu, pokud možná, dospěli a u něho setrvali
nejen my, nýbrž i všichni lidé, kdyby arci bylo tak snadné následovat tvých slov, jako je
podivuhodné je poslouchat. Neboť nějakým způsobem lidský duch — kéž by to bylo aspoň od nás
vzdáleno! — prohlašuje sice při poslechu ony rady za nebeské, božské a zcela pravdivé, avšak při
žádostech si počíná jinak. Zdá se mi tedy zcela pravdivým, že tak žijí buď božští lidé anebo lidé s
pomocí Boží.“[39]

Odpověděl jsem mu: „Dobře víš, Alypie, že jsem tyto předpisy života, které se tobě, jako vždycky,
nadmíru líbí, sám nevynalezl, ač jsem je zde vyslovil podle okolností svými slovy. Jsou jimi
přeplněny knihy velikých a téměř božských lidí. To pokládám za vhodné připomenout ne kvůli tobě,
nýbrž kvůli těmto jinochům, aby při oněch předpisech nepohrdali jaksi mou autoritou, a to právem.
Neboť si rozhodně nepřeji, aby mi věřili, leda když učím a dávám důkaz, a mám za to, že i ty jsi
tuto svou řeč vložil, abys je podnítil vzhledem k důležitosti věci. Vždyť tobě není nesnadno
následovat těchto předpisů; uchopil ses jich s tak velikou žádostivostí a vnikl jsi v ně s tak
velikou prudkostí své podivuhodné povahy, že já jsem se stal tobě učitelem slov a ty mně učitelem
věcí. Nyní věru není žádného důvodu, ba ani příležitosti, abych lhal, neboť jistě by ses nestal
klamnou pochvalou horlivějším; mimo to jsou tu přítomni, kteří nás oba znají, a řeč bude poslána
tomu, jemuž není nikdo z nás neznám.

Nesmýšlíš-li jinak, než jsi mluvil, soudíš patrně, že je méně dobrých a zcela mravně žijících mužů,
nežli se já domnívám. Mnozí z nich jsou zcela skryti a u mnohých, kteří se neskrývají, je skryto
to, co je hodno podivu. Je to obsaženo v duchu, jenž nemůže být vnímán smyslem a mnohdy, chtěje se
shodovat s rozhovory hříšných lidí, mluví to, co jen na oko schvaluje nebo si žádá. Mnoho též dělá
nerad, buď aby se vyhnul nenávisti lidí, nebo aby unikl jejich nejapnosti, a my, slyšíce a vidouce
to, stěží soudíme jinak, než nám oznamuje smysl. Tím se stává, že mnohé lidi nepokládáme za takové,
jakými se sami znají a jakými je znají jejich přátelé. Přál bych si, aby tě o tom přesvědčily
některé veliké duševní přednosti našich přátel, známé jenom nám. Onen omyl spočívá též na té
důležité okolnosti, že se mnozí náhle obracejí k dobrému a podivuhodnému životu, a dokud se
nestanou známými nějakým slavnějším činem, jsou pokládáni za takové, jakými bývali. Abych
nezacházel daleko, kdo by snadno uvěřil, znal-li tyto jinochy, že tak horlivě vyhledávají veliké
věci a že tak veliké nepřátelství vypověděli náhle v svém mladém věku rozkoším? Zapuďme tedy z
mysli toto mínění, neboť i ona Boží pomoc, o které ses, jak se slušelo, zbožně zmínil na konci své
řeči, vykonává po všech národech dílo své laskavosti v širším rozsahu, než se někteří domnívají.

Než vraťme se, je-li vám to milé, k pořádku našeho rozhovoru, a ježto jsme již dosti mluvili o
autoritě, pohleďme, jak se to má s rozumem!

Rozum je pohyb mysli, schopný rozlučovat i spojovat to, čemu se učíme. Lidské pokolení ho dovede
jen zcela zřídka užívat jako vůdce k pochopení Boha nebo duše, jsoucí v nás nebo kdekoliv
jinde,[40] a to proto, že je každému obtížno, postoupil-li k činnosti smyslů, vracet se k sobě
samému. Proto se sice lidé snaží konat vše v oblasti klamných věcí rozumem, ale co je sám rozum a
jaký je, to vědí jen zcela málokteří. Zdá se to podivným, ale přece je tomu tak. To stačí zatím
říci, neboť kdybych si přál vám teď ukázat tuto velikou věc tak, jak je ji třeba chápat, byl bych
stejně pošetilý, jako bych byl drzý, kdybych hlásal, že jsem ji sám již poznal. Ale jak toho žádá
začatá řeč, pátrejme zatím podle možnosti po rozumu, pokud uznal za vhodné vstoupit do věcí, které
se nám zdají známými.

A nejprve se podívejme, kde se zpravidla užívá tohoto slova „rozum“. Tu má na nás nejvíce působit
to, že sám člověk byl takto vymezen starými mudrci: člověk je rozumný, smrtelný živočich. Je tu
vytčen rod slovem ‚živočich‘ a jsou přidány, jak vidět, dva rozlišovací znaky, jimiž měl být člověk
patrně upamatován, i kam se má navrátit i odkud má prchat. Neboť jako postupující duše klesla až k
smrtelným tvorům, tak se má navrátit k rozumu. Prvním slovem jest odlučován člověk od zvířat, ježto
je zván rozumným, druhým slovem od božstva, ježto je zván smrtelným. Neuchová-li si tedy prvé, bude
zvířetem; neodvrátí-li se od druhého, nebude jeho duše božská.

Ale ježto učenci ostře i jemně rozlišují, jaký je rozdíl mezi rozumným a rozumovým [inter rationale
ac rationabile], nesmíme toho nikterak zanedbat pro svůj účel. Neboť rozumným nazvali, co rozumu
užívá nebo může užívat; rozumovým [tj. rozumem zdůvodněným, racionálním] pak to, co je rozumem
vytvořeno nebo vyřčeno. Proto můžeme nazvat rozumovými [rozumově zdůvodněnými] tyto lázně i náš
rozhovor, rozumnými však toho, kdo lázně vystavěl, nebo nás rozmlouvající. Postupuje tedy rozum od
rozumné duše k tomu, co se děje nebo mluví rozumového.

Shledávám tedy dvojí věci, v nichž může být přiblížena moc a síla rozumu samým smyslům, totiž
lidská díla, která vidíme, a slova, která slyšíme. V obojích těchto věcech užívá mysl dvojice poslů
podle potřeby těla: jednou dvojicí jsou oči, druhou jsou uši. Proto vidíme-li něco vytvořeného ze
shodujících se částí, říkáme ne nevhodně, že se to jeví rozumovým, a stejně, slyšíme-li, že něco
dobře spolu zní, neváháme říci, že to zní rozumově [rationabiliter sonat]. Nikdo by však neušel
výsměchu, kdyby řekl: ‚Rozumově voní‘ nebo: ‚Rozumově chutná‘ nebo: ‚Rozumově je měkké‘. Výjimkou
je to, co lidé kvůli něčemu zařídili, aby to tak vonělo nebo chutnalo nebo bylo vřelé a podobně.
Tak o místě, odkud jsou zaháněni hadi pronikavým zápachem, by mohl někdo říci, že rozumově páchne
[jsou pro to rozumem pochopitelné důvody], při čemž by hleděl k příčině, proč to bylo uděláno; nebo
o nápoji, který by připravil lékař, by řekl, že je rozumově [důvodně] trpký nebo sladký; nebo o
lázni, kterou by dal lékař zahřát pro nemocného, by řekl, že je rozumově teplá nebo vlažná. Avšak
nikdo, vstoupiv do zahrady a čichaje k růži, se neodváží ji chválit: ‚Jak rozumově voní!‘ Neučiní
to, ani kdyby mu rozkázal lékař k ní čichat — tehdy totiž říkáme, že to bylo rozumově [důvodně]
předepsáno nebo dáno k užívání, ale ne že růže rozumově voní —, a ne jenom proto, že je to
přirozená vůně. Neboť ačkoliv je pokrm okořeněn kuchařem, můžeme sice říci, že je rozumově
okořeněn, ale nikterak se neříká samým zvykem mluvy —, že pokrm rozumově chutná, a to proto, že
není vně žádného účelu a hoví se jen přítomné rozkoši. Neboť tážeme-li se člověka, kterému dal
lékař nápoj, proč mu měl sladce chutnat, shledáváme jinou příčinu té sladkosti, totiž druh nemoci,
a ta není již v chuti, nýbrž jinde v těle. Je-li však otázán, kdo po něčem baží z mlsnosti, proč je
to tak sladké, a odpoví-li: ‚Poněvadž je mi to milé‘, anebo: ‚Poněvadž mám z toho rozkoš‘, pak to
nikdo nenazve rozumově sladkým, ledaže snad rozkoš onoho člověka je pro něco užitečná a onen pokrm
byl proto tak připraven.

Zjišťujeme tedy, pokud jsme to mohli vypátrat, jakési stopy rozumu ve smyslech, a jde-li o zrak a
sluch, i v samé jejich rozkoši. Druhé smysly si činí nárok na toto jméno ne při své rozkoši, nýbrž
pro něco jiného, t. j. pro čin rozumného tvora, směřující k nějakému účelu. Ale v oblasti zraku
nazýváme souhlas částí rozumovým [rozumně zdůvodněným] a mluvíme tu zpravidla o krásnu; v oblasti
sluchu nazýváme souzvuk rozumovým a rytmický zpěv rozumově složeným [rationabile esse compositum] a
mluvíme tu vhodně o lahodnosti. Než ani v krásných věcech, vábí-li nás barva, ani v sluchové
lahodnosti, zní-li uhozená struna jaksi jasně a čistě, nenazýváme to zpravidla rozumovým. Zbývá
tedy, abychom uznali, že se v rozkoši těchto smyslů vztahuje k rozumu [ad rationem pertinere] jen
to, v čem je nějaké rozměření a hudebnost.

Tak pozorujeme-li dobře jednotlivosti právě na této stavbě, nemůže nás neurážet, že vidíme jedny
dveře umístěny po straně, druhé skoro uprostřed, ale přece ne uprostřed. Neboť nerovné rozměření ve
vyrobených věcech, není-li nutné, zdá se jako by ubližovalo samému pohledu. Že však uvnitř
vpouštějí světlo do lázní tři okna, jedno uprostřed a dvě po straně v stejných vzdálenostech, jak
nás to těší, díváme-li se pozorně, a jak to k sobě strhuje naši mysl! Je to jasné a není třeba,
abych vám to obšírně ukazoval. Proto sami stavitelé to jmenují svým názvem ‚rozumný poměr‘ a o
částech neshodně umístěných říkají, že nemají rozumného poměru. To má široké uplatnění a zasahuje
téměř do všech umění a lidských děl. Tak hned v básních — i v nich říkáme, že je rozum [ratio],[41]
vztahující se k rozkoši sluchu, — kdo by necítil, že rozměření působí všechnu tu lahodnost? V tanci
herce, jehož všechny pohyby jsou pro pozorné diváky znaky věcí, těší sice oči jakýsi rytmický pohyb
údů právě oním rozměřením, avšak rozumovým se nazývá onen tanec proto, poněvadž mimo smyslovou
rozkoš něco dobře značí i ukazuje. Neboť kdyby představoval tanečník okřídlenou Venuši a Mílka,[42]
oděného pláštěm, a kdyby to kreslil sebe podivuhodnějším pohybem i polohou údů, neurážel by, jak je
patrné, oči, nýbrž skrze oči ducha, kterému se ukazují tyto znaky věcí. Oči by se urážely, kdyby se
tanečník nepohyboval krásně; to by se vztahovalo k smyslu a v něm cítí duše rozkoš proto, že je
smíšena s tělem. Něco jiného tedy náleží smyslu a něco jiného se děje skrze smysl, neboť smyslu
lichotí krásný pohyb, skrze smysl pak lichotí samému duchu krásný význam v pohybu. To se pozoruje
ještě snadněji u sluchu, neboť cokoliv příjemně zní, to je libé sluchu a vábí jej, avšak co jest
oním zvukem dobře označováno, to se oznamuje pouze mysli, arci poselstvím uší. Proto slyším-li
verše:


Proč tolik v zimě spěchá se ponořit do moře slunce?

Jakýpak průtah v cestu se staví pomalým nocím?,[43]


chválíme jinak veršové rozměry, jinak myšlenku a neříkáme v témž významu ‚rozumově zní‘ a ‚rozumově
je řečeno‘.

Jsou tedy již tři druhy věcí, v kterých se objevuje ona rozumovost: jeden je v činech, namířených k
nějakému cíli, druhý je v řeči,[44] třetí v příjemnosti. První nás napomíná, abychom nedělali nic
nerozvážně, druhý, abychom správně učili, třetí, abychom blaženě pozorovali. První záleží v
mravech, druhé pak ve vědách. O nich pojednáme nyní.

To, co je v nás rozumného, tj. co užívá rozumu a koná rozumové věci nebo jich následuje, bylo
přirozeným jakýmsi poutem vázáno s těmi, s nimiž mělo společný rozum. Ale člověk by nemohl být
zcela pevně spojen s člověkem, kdyby spolu nerozmlouvali a tak sobě jaksi navzájem nevlévali své
smýšlení a mínění. Proto ono rozumné v nás vidělo, že je třeba dát věcem jména, tj. jakési
označující zvuky, aby lidé, nemohouce navzájem vnímat svých myslí, užívali k jejich spojení smyslu
jako tlumočníka. Ale slova vzdálených lidí nebylo možno slyšet; proto vytvořil onen rozum písmena
tím, že označil a rozlišil všechny zvuky úst i jazyka. Avšak z toho by nebyl mohl nic učinit, kdyby
se bylo zdálo, že se množství věcí prostírá bez nějaké určité hranice do nekonečna. Tak byla z
nezbytí zpozorována užitečnost počítání. Objevením těchto dvou věcí vznikl stav písařů a počtářů
jako jakési dětství gramatiky. Varro[45] to nazývá litteratio (učení písmenům); jak se to však
jmenuje řecky, si nyní nevzpomínám.[46]

Postoupiv dále, zpozoroval rozum, že z oněch zvuků úst, jimiž mluvíme a jež označil již písmeny,
jedny plynou z hrdla rozmanitě utvořeným otvorem jakoby uvolněně a prostě bez jakéhokoliv nárazu,
druhé vznikají rozličným sevřením úst, mají však nějaký zvuk, avšak poslední nemohou vyrazit,
nejsou-li k nim připojeny zvuky prvního druhu. Tak pojmenoval písmena v tom pořádku, jak bylo
vyloženo, hlasnými, polohlasnými a němými.[47] Potom si povšiml slabiky. Pak byla rozdělena slova v
osm druhů i v tvary a znalecky i přesně byly rozlišeny všechny obměny slov, jejich správná podoba a
jejich spojování. Potom, jsa pamětliv čísel a měr, obrátil rozum svůj zřetel k rozličnému trvání
slov i slabik a zjistil, že jsou jednak dvojité, jednak jednoduché doby, jimiž se vytvářejí dlouhé
a krátké slabiky. Povšiml si i toho a upravil to do přesných pravidel.[48]

Gramatika mohla již být uzavřena, ale poněvadž samým jménem hlásá, že se obírá písmem — proto se
také jmenuje latinsky litteratura (písemnictví),[49] — nutně k ní náleží, cokoliv pamětihodného se
svěřuje písmu. Tak přistoupilo k této vědě sice jen jedno jméno, ale věc nekonečná, mnohonásobná,
chovající v sobě více starostí než příjemností nebo pravdy, totiž dějepis, obtížný ne tak samým
dějepiscům jako gramatikům. Neboť kdo by to klidně nesl, že se zdá nevzdělancem člověk, který nic
neslyšel o letu Daidalově,[50] ale nezdá se lhářem, kdo si to vymyslil, hlupákem, kdo tomu uvěřil,
a nestydou, kdo se na to tázal? Anebo to, že naši přátelé — často jich proto velmi lituji
neodpovědí-li, jak se jmenovala matka Euryalova,[51] jsou viněni z nevědomosti, ale sami se
odvažují nazývat ty, kdo se jich na to táží, malichernými, hloupými a ne zvídavými!

Dovršiv a učleniv gramatiku, byl rozum podnícen, aby hledal a pozoroval právě tu sílu, jíž zrodil
tuto nauku, neboť vymezováním, tříděním a usuzováním ji nejen utřídil a uspořádal, nýbrž ji též
uchránil od veškerého vnikání klamu. Jak by věru byl mohl přejít k vytvoření něčeho jiného, aniž by
byl dříve rozlišil, označil a utřídil své jaksi nástroje i pomůcky a tak vytvořil vědu všech věd,
již zvou dialektikou? Ta učí učit, ta učí učit se; ukazuje se v ní sám rozum a odhaluje, čím je, co
chce a co dokáže. Zná vědění a samojediná nejen chce, nýbrž i může činit člověka vědoucím.

Ale pošetilí lidé, ač se jim radí správně, užitečně a počestně, nenásledují obyčejně nejčistší
pravdy, kterou spatřuje jen málokterý duch, nýbrž vlastních smyslů a zvyků. Proto je bylo nutno
nejen učit, pokud to bylo možno, nýbrž často a důrazně pohnout. Tu svou část, jež by to konala,
nazval rozum rétorikou; obsahuje více nutnosti než čistoty a má klín přeplněn požitky, které
rozdává štědře lidu, aby se dal přivést k svému prospěchu. Až potud pokročila pomocí svobodných
nauk a věd ona část, která se nazývá rozumovou v oboru označování.[52]

Tu se chtěl rozum povznést k nejblaženějšímu pozorování samých božských věcí. Ale aby se nezřítil s
výše, hledal stupně a sám si v pořádku razil cestu svým majetkem. Toužil totiž po kráse, na niž by
mohl patřit sám a prostě bez těchto očí, ale překážely mu v tom smysly. Proto k nim obrátil na
chvíli svou pozornost, neboť volaly, že mají pravdu, a tak jej, spěchajícího k jiným věcem,
zdržovaly dotěrným hlukem. I začal nejprve s ušima, ježto tvrdily, že jim náleží ta slova, z
kterých již byl vytvořil gramatiku, dialektiku a rétoriku. Než rozum, nejschopnější v rozlišování,
brzy uviděl, jaký je rozdíl mezi zvukem a tím, čeho je zvuk znakem. Poznal, že se k úsudku sluchu
vztahuje pouze zvuk a ten že je trojí: buď v hlase živočicha, nebo v tom, co vzniká v hudebních
nástrojích foukáním, nebo v tom, co vzniká úderem. K prvému druhu patří tragičtí a komičtí herci,
jakékoliv sbory a vůbec všichni, kdo zpívají vlastním hlasem. Druhý druh náleží píšťalám a podobným
nástrojům. K třetímu druhu patří kithary, lyry, cimbály a vše, co zvučí úderem.

Rozum však viděl, že je tato látka zcela bezcenná, nejsou-li utvářeny zvuky podle určitého
rozměření dob a podle upraveného střídání výšky a hloubky. Poznal, že odtud pocházejí ony prvky,
které nazval v gramatice stopami a přízvuky, když tam bedlivě zkoumal a probíral slabiky. A
poněvadž bylo snadno pozorovat v jednotlivých slovech krátkosti a délky slabik, roztroušené téměř
stejnoměrně v řeči, pokusil se rozložit ony stopy do určitých řad a navzájem je spojovat. Přitom se
nejprve řídil samým smyslem a vytkl odměřené oddíly, zvané úseky a členy.[53] A aby běh stop
nespěchal dále, než by mohl obsáhnout svým soudem, stanovil míru, odkud by se onen běh vracel, a
podle toho pojmenoval verš.[54] To pak, co nebylo omezeno určitou hranicí, ale přece běželo stopami
rozumově uspořádanými, označil jménem ‚rytmus‘, jenž latinsky nemohl být nijak jinak nazván než
numerus (číslo).[55] Tak zplodil rozum básníky. A když u nich viděl velikou závažnost nejen zvuků,
nýbrž též slov a věcí, poctil je co nejvíce a udělil jim moc nad kterýmikoliv rozumovými lžemi. A
poněvadž pocházeli z oné první vědy, ustanovil, aby soudci nad nimi byli gramatikové.

Rozum tedy pozoroval, že na tomto čtvrtém stupni, a  v rytmech, ať v samé hudbě vládnou čísla a že
všechno vykonávají. Prozkoumal velmi pečlivě, jakého jsou způsobu, a shledával, že jsou božská i
věčná, zvláště proto, že s jejich pomocí sloučil vše dřívější. A nesl již velmi těžce, že jejich
jasnou záři zatemňuje tělesná látka slov. A poněvadž to, co vidí mysl, je vždy přítomno a uznává se
za nesmrtelné — k tomu náleží, jak se ukázalo, čísla — a poněvadž zvuk, jakožto smyslová věc,
uplývá do minulosti a vtiskuje se v paměť, bylo vymyšleno rozumovou lží — neboť rozum byl již
nakloněn básníkům —, že Músy jsou dcerami Jova a Paměti.[56] Proto tato nauka, mající podíl v
smyslu i mysli, obdržela jméno musika (hudba).

Odtud se odebral rozum do panství očí a prohlížeje zemi i oblohu, zpozoroval, že se mu nelíbí nic
jiného než krása, v kráse tvary, v tvarech míry a v mírách čísla. Uvažoval sám s sebou, zda je tam
taková přímka a takový kruh neb jakýkoli jiný tvar a podoba, jakou obsahuje mysl, a shledal, že je
tam vše mnohem horší a že nikterak nelze srovnávat to, co vidí oči, s tím, co spatřuje mysl. I to
rozlišil, uspořádal, uvedl do nauky a nazval ji geometrií.

Velmi jej dojímal pohyb oblohy a ponoukal jej k bedlivému pozorování. I tam, v naprosto pravidelném
střídání časů, v přesně určených drahách hvězd a v řádně vymezených vzdálenostech, zpozoroval, že
nevládne nic jiného než ono rozměření a čísla. A vše to podobně vymezil, rozlišil a uspořádal a tím
zplodil astrologii,[57] jež je velikým důkazem pro zbožné a mukou pro zvědavé.

Ve všech těchto vědách se mu tedy objevovalo vše číselným, avšak jasněji se mu to ukazovalo v oněch
rozměrech, které viděl nejpravdivěji v sobě samém, když přemýšlel a uvažoval; zato v tom, co se
vnímá, shledával spíše jejich stíny a stopy. Tu se velmi vzchopil a vzal na sebe velikou věc:
odvážil se dokazovat nesmrtelnou duši. Bedlivě vše prozkoumal a určitě poznal, že přemnoho zmůže, a
cokoliv zmůže, že zmůže čísly. Pohnul jím jakýsi zázrak a počal tušit, že on sám je snad právě oním
číslem, jímž se všechno počítá, anebo, není-li tomu tak, že je číslo tam, kam se snaží dojít.
Uchopil se tedy všemi silami čísla, jež mělo ukázat již veškerou pravdu a bylo v jeho rukou tak
jako onen Proteus, o němž se zmínil Alypius v rozmluvě o akademicích.[58] Neboť klamné obrazy těch
věcí, jež počítáme, vycházejí z nejskrytějšího čísla, jímž počítáme, strhují na sebe naše myšlení a
často dávají uniknout onomu číslu, když je již držíme.

Kdo jim však neustoupí a vše, co je široce a rozmanitě rozptýleno po tolika naukách, uvede v jakýsi
jednoduchý, pravdivý a bezpečný celek, ten je zcela hoden jména učence a nehledá již nerozvážně ono
božské, jemuž se nemá již jenom věřit, nýbrž je také pozorovat, chápat a podržovat. Kdokoliv je
však dosud otrokem žádostí a lpí na pomíjejících věcech, anebo se jim sice již vyhýbá a čistě žije,
avšak neví, co je to nic, co je beztvará látka, co utvářené bezduché, co tělo, co bezduché v těle,
co místo, co čas, co je to na místě, co v čase, co je místní pohyb, co pohyb ne místní, co stálý
pohyb, co věčnost, co je nebýt ani na místě ani nikde, co je mimo čas a vždycky, co je nebýt nikde
i ne nebýt nikde a co nebýt nikdy i ne nebýt nikdy, kdokoli to tedy neví a bude chtít uvažovat a
rozmlouvat ne snad o onom nejvyšším Bohu, o němž se ví lépe nevěděním, nýbrž o své vlastní duši,
ten bude tolik bloudit, kolik lze nejvíce bloudit.

Snáze však pozná tyto věci, kdo pochopí přirozená i pomyslná čísla, a pochopí je ten, kdo je
nadaný, má výsadou věku nebo nějaké šťastné okolnosti volný čas, plane prudkým úsilím a v
dostatečné míře projde uvedeným pořádkem věd. Neboť oněm všem svobodným naukám se učíme jednak pro
životní potřebu, jednak pro poznání a pozorování věcí, avšak dospět k plnému využití nauk je velmi
nesnadno, ledaže je někdo velmi nadaný a oddává se jim co nejhorlivěji a co nejvytrvaleji od samého
dětství.

Tážeme-li se však, čeho je třeba z těchto nauk pro naši otázku, nech  tě, matko, prosím, neděsí
tento takřka nesmírný prales věcí! Neboť ze všech se vyberou některé, počtem zcela nehojné,
významem však velmi důležité, jež sice mnozí stěží poznají, avšak tobě budou tak snadny, jako jsou
nesnadny lidem velmi pomalým a zcela bídně žijícím. Neboť tvé nadání se mi denně nově projevuje a
tvá mysl, jak poznávám, jest — buď tvým věkem nebo tvou podivuhodnou zdrželivostí — zcela vzdálena
ode všech malicherností, vynořuje se z veliké poskvrny těla a mocně se pozvedla k sobě samé.

Kdybych arci tvrdil, že snadno dospěješ k mluvě bez mluvnických chyb a bez chyb ve výslovnosti,
jistě bych lhal. Vždyť mne samého, jenž jsem se tomu musil nezbytně důkladně učit, dosud napadají
Italové při mnoha hláskách a zase já je kárávám, i pokud jde o výslovnost. Neboť něco jiného je
nabýt jistoty v řeči učením a něco jiného nabýt jí původem. Tak řečené soloikismy však shledá asi
každý znalec v mé řeči, dá-li bedlivý pozor; vždyť mě kdosi velmi učeně přesvědčil, že se i Cicero
dopustil několika takových chyb. A za našich časů byl vytčen takový druh barbarismů, že se zdá
barbarskou i ta Ciceronova řeč, jíž zachránil Řím.[59] Avšak ty, pohrdajíc těmito dětinskými nebo
pro tebe bezvýznamnými věcmi, poznáš téměř božskou moc i povahu gramatiky a ukáže se, že jsi
podržela její duši a řečníkům zanechala její tělo.

To bych mohl říci i o ostatních naukách tohoto druhu. Pohrdáš-li snad jimi úplně, radím ti, pokud
se toho odvažuji jako syn a pokud to dovoluješ, abys pevně a opatrně střehla svou víru, kterou jsi
získala skrze posvátná tajemství, a dále, abys vytrvale a pečlivě setrvávala v tomto způsobu
života.

Jsou však věci zcela skryté a přece božské: jak to, že Bůh nečiní nic zlého, je všemohoucí a přece
se děje tolik zlého? K jakému účelu stvořil Bůh svět, ač ničeho nepotřeboval? Zda bylo vždycky zlo,
či se počalo v čase? Jestliže bylo vždycky, zda bylo pod správou Boží, a bylo-li pod ní, zda byl
věčně také tento svět, v němž bylo ono zlo přemáháno božským pořádkem? Jestliže však tento svět
počal někdy být, jak bylo zlo ovládáno Boží mocí dříve, než svět byl, a proč bylo třeba stvořit
svět, v němž by zlo, které již krotila Boží moc, bylo obsaženo jako trest duší? Byl-li však čas,
kde nebylo zlo pod Boží vládou, co se to náhle stalo takového, co se před tím ve věčnosti nikdy
nestalo? Říkat, že v Bohu vznikl nový záměr, je zcela pošetilé, neřku-li bezbožné. Říkáme-li však,
což někteří myslí, že bylo zlo Bohu obtížné a jaksi protivné, tu již nikdo učený se nezdrží smíchu
a každý neučený se bude horšit, neboť jak pak mohla škodit Bohu ona neznámá přirozenost zla?
Řeknou-li, že nemohla, pak nebude příčiny k stvoření světa; řeknou-li, že mohla, pak je
neodpustitelným hříchem věřit, že lze Bohu ublížit, a nemyslit alespoň, že se postaral svou silou,
aby se neublížilo jeho podstatě; uznávají totiž, že je zde duše podrobena trestům, a tvrdí, že není
vůbec rozdílu mezi podstatou její a Boží. Kdybychom však řekli, že tento svět nebyl stvořen, pak je
taková víra bezbožná a nevděčná, neboť by z toho plynulo, že jej Bůh nestvořil. Nuže o těchto a
takových věcech lze uvažovat buď v onom pořádku vědeckého vzdělání, anebo o nich vůbec nelze
uvažovat.

A aby se někdo nedomníval, že jsme tu obsáhli něco příliš rozlehlého, pravím jasněji a kratčeji, že
o poznání oněch věcí nesmí nikdo usilovat bez oné jaksi dvojité vědy správného rozmlouvání a moci
čísel. Pokládá-li někdo i to za přílišné, a  zná dobře jenom čísla anebo jenom dialektiku! Je-li i
to nesmírné, ať zná dokonale jen to, co je to jedno mezi čísly a jakou má moc ne ještě v onom
nejvyšším zákoně a nejvyšším pořádku vesmíru, nýbrž v tom, co denně porůznu vnímáme a konáme! Neboť
na toto vědění navazuje již sama filosofická nauka a v ní nenalezneme nic jiného než, co je to
jedno, arci jedno mnohem vznešenější a božštější.

Filosofie odpovídá na dvojí otázku: jedna je o duši, druhá o Bohu. Jedna nás přivádí k tomu, že
známe sebe samé, druhá, že známe svůj původ. Ona je nám sladší, tato dražší; ona nás činí hodnými
blaženého života, tato nás činí blaženými; ona je pro ty, kdo se ještě učí, tato již pro učené. To
je pořádek v usilování o moudrost; jím se stává každý schopným, aby chápal světový pořádek, t. j.
aby rozeznával dva světy i samého otce veškerenstva, o němž nemá duše žádného vědění mimo vědění,
že ho nezná.

Zachovávajíc tedy tento pořádek, duše, oddaná již filosofii, pohlíží nejprve do sebe samé. Její
vzdělání ji již přesvědčilo, že jí náleží rozum, anebo že je sama rozumem a v rozumu že není nic
lepšího a mocnějšího nad čísla, anebo že rozum není nic jiného než číslo. Bude pak s sebou takto
mluvit:

»Jakýmsi vnitřním a skrytým svým pohybem mohu rozlučovat nebo spojovat to, čemu je třeba se učit, a
tato má síla se zve rozumem. Avšak co je nutno rozlučovat, ne-li to, co se buď pokládá za jedno a
není jím, anebo aspoň není tak jedním, jak se zato má? Podobně proč je nutno něco spojovat, ne-li,
aby se to stalo jedním, pokud je to možno ? Tedy i v rozlučování i ve spojování chci jedno a miluji
jedno, ale když rozlučuji, chci je očištěné, a když spojuji, chci je celé. V onom případě se
vyhýbáme cizímu, v tomto spojujeme, co k sobě náleží, aby vznikla dokonalá jednota.

Aby byl kámen kamenem, jsou v jedno sceleny všechny jeho části a celá jeho podstata. Což strom?
Zdaž by byl stromem, kdyby nebyl jedno? Což údy kteréhokoliv živočicha, jeho vnitřnosti a vše to, z
čeho se skládá? Utrpí-li tyto věci rozloučení jednoty, jistě to nebude již živočich. Oč jiného
usilují přátelé než o to, aby byli jedním? A čím více jsou jedním, tím více jsou přáteli. Národ
jest jedna obec, jíž je nebezpečna nesvornost; co jiného je však nesvornost než nesmýšlet jedno? Z
mnoha vojínů vzniká jedno vojsko; zdaž není kterékoliv množství tím méně přemáháno, čím více se
spojuje v jedno? Odtud samo spojení v jedno bylo pojmenováno cuneus (klínový šik), tj. co-uneus (s
-jeden). Což všechna láska? Zdaž se nechce sjednotit s tím, co miluje, a podaří-li se jí to,
sjednocuje se s ním? Sama pohlavní rozkoš netěší tak mocně pro nic jiného, leč že se milující těla
spojují v jedno. Čím je bolest zhoubná ? Tím, že se snaží rozdělit, co bylo jedním. Je tedy obtížné
a nebezpečné sjednocovat se s tím, co lze odloučit.

 Z mnoha věcí, před tím porůznu ležících a potom sloučených v jeden tvar, stavím jeden dům. Jsem
lepší, jestliže tvořím a onen dům je tvořen; proto jsem lepší, poněvadž tvořím; není tedy pochyby,
že jsem lepší, než je dům. Ale nejsem proto lepší než vlaštovka nebo včela — vždyť i ona staví
umělé hnízdo a tato plástve —, nýbrž proto jsem nad ně lepší, ježto jsem rozumný tvor. Ale je-li
rozum v přesných rozměrech, zdaž je to, co stavějí ptáci, méně vhodně a souhlasně rozměřeno?
Naopak, je to uděláno zcela podle čísel. Nejsem tedy lepší tím, že konám něco podle čísel, nýbrž že
čísla poznávám. Jak pak, oni ptáci, nemajíce vědění, mohli tvořit podle čísel? Zajisté mohli. Odkud
se to pozná? Z toho, že i my přikládáme jazyk k zubům a k patru v určitých rozměrech, aby vyšly z
úst hlásky i slova, a přece neuvažujeme, mluvíme-li, jakým pohybem úst to máme dělat. Dále kterýpak
dobrý zpěvák, třebas neznalý hudební nauky, nezachovává při zpěvu samým vrozeným smyslem i rytmus i
melodii, které si zapamatoval, a co může být nad to číselnějšího? Nemá o tom vědění, jsa neučený, a
přece to činí působením přírody. Kdy je však lepší a vyniká nad zvířata? Tehdy, když ví, co dělá.
Nic jiného mě nepovznáší nad zvíře než to, že jsem rozumný tvor.

Jakým způsobem je tedy rozum nesmrtelný a já jsem vymezován jako cosi zároveň i rozumného i
smrtelného? [60] Či snad není rozum nesmrtelný? Avšak jedna ke dvěma nebo dvě ke čtyřem je
nejpravdivější rozumový poměr[61] a tento poměr nebyl včera pravdivější než dnes a nebude
pravdivější zítra nebo po roce, a ani kdyby se celý tento svět zřítil, nebude možno, aby tento
rozumový poměr neplatil. On je vždy stejný, tento svět však ani neměl včera, ani nebude mít zítra
to, co má dnes, a ani v sám dnešní den, ba ani po dobu jediné hodiny neměl slunce na témže místě;
nic v něm netrvá a nic nemá stejně ani v kratičké době. Je-li tedy rozum nesmrtelný a já, jenž
všecky věci buď rozlučuji nebo spojuji, jsem rozumem, pak to, čím jsem zván smrtelným, není mé.
Anebo není-li duše totéž co rozum, ale já rozumu užívám a rozumem jsem lepší, pak je třeba prchat
od horšího k lepšímu, od smrtelného k nesmrtelnému.«

Toto i mnoho jiného s sebou mluví a uvažuje duše řádně vzdělaná, nechci to však probírat, abych,
snaže se vás poučit o pořádku, nepřekročil míru, jež je matkou pořádku. Duše tedy přivádí sebe
postupně k mravnosti a k nejlepšímu životu ne již pouhou vírou, nýbrž bezpečným rozumovým postupem.
Neboť, pozoruje-li bedlivě sílu a moc čísel, bude se jí zdát zcela nedůstojným a zcela žalostným,
aby s pomocí jejího vědění správně plynul verš a souzvučně zněla kithara, avšak aby její život a
ona sama, duše, se ubírala bludnou cestou, a jsouc ovládána chtíčem, zněla nelibě s ošklivým
hřmotem neřestí.

Až se však duše upraví, uspořádá a učiní souzvučnou i krásnou, odváží se již patřit na Boha i na
sám pramen, odkud se prýští všechno pravdivé, i na samého Otce pravdy. Veliký Bože, jaké to budou
oči, jak zdravé, jak krásné, jak silné, jak vytrvalé, jak jasné, jak blažené! A co je to, co vidí
ony oči? Co, prosím, co máme myslit, co hodnotit, co mluvit? Nabízejí se nám běžná slova a všechna
jsou poskvrněna nejvšednějšími věcmi. Neřeknu nic více, než že je nám slibován pohled na krásu,
jejímž napodobením jsou ostatní věci krásné, ale proti níž jsou ošklivé. Kdokoliv ji spatří — a
spatří ji, kdo dobře žije, dobře se modlí a dobře se učí —, zdaž ho potom někdy znepokojí, proč si
jeden člověk přeje mít děti a nemá jich, druhý jich má hojně a dává je pohazovat, jiný je nenávidí,
nežli se narodí, ale miluje narozené? Nebo to, proč není v rozporu, že se nestane nic, co by nebylo
u Boha, z čehož nutně plyne, že se děje vše v pořádku — a že přece neprosíme Boha zbytečně? Konečně
zdaž znepokojí tohoto muže nějaká břemena nebo nějaká nebezpečenství nebo nějaké nevlídnosti a
nějaké lichotky osudu? Neboť v tomto smyslovém světě je třeba důkladně uvažovat, co je čas a místo,
aby se pochopilo, že to, co blaží v části místa nebo času, je mnohem lepší v celku, jehož ono je
částí, a naopak aby bylo jasno vzdělanému člověku, že to, co uráží v části, neuráží pro nic jiného
než proto, že není viděn celek, s nímž ona část podivuhodně souhlasí, avšak v onom pomyslném světě
kterákoli část je krásná a dokonalá tak jako celek.

O tom promluvíme obšírněji, jestliže při svém vzdělávání počnete zachovávat buď tento pořádek,
který jsem vám ukázal, nebo nějaký jiný, snad kratší a pohodlnější, ale přece, jak vás vybízím a
jak doufám, správný a jestliže jej budete zachovávat zcela svědomitě a vytrvale.

A aby nám to bylo možno, musíme dbát co nejvíce o dobré mravy, neboť jinak nás náš Bůh nebude moci
vyslechnout, avšak velmi rád nás vyslechne, budeme-li řádně žít. Modleme se tedy, aby se nám
dostalo ne bohatství nebo poct nebo jiných takových vratkých, kolísavých a při jakékoliv překážce
pomíjejících věcí, nýbrž toho, co nás činí dobrými a blaženými.

A aby byly vykonávány tyto modlitby co nejpokorněji, to ukládáme hlavně tobě, matko, neboť, jak bez
váhání věřím a hlásám, jenom na tvé prosby mně dal Bůh takovou mysl, že vůbec nic nestavím nad
nalézání pravdy, nic jiného nechci, na nic jiného nemyslím a nic jiného nemiluji. Nepřestávám pak
věřit, že tohoto tak velikého dobra, po němž jsme zatoužili tvou zásluhou, dosáhneme tvou
modlitbou.

„Avšak tebe, Alypie, proč bych pobízel, proč bych napomínal? Vždyť ty jen proto nevybočuješ z míry,
ježto sebevětší lásku k takovým věcem lze snad zvát malou, avšak nikdy nemírnou.“

Tu pravil Alypius: „Způsobil jsi věru, že pověst o nejučenějších a největších mužích, jež se nám
druhdy zdávala neuvěřitelnou vzhledem k velikosti jejich činů, nyní — vlivem našeho každodenního
uvažování a našeho nynějšího obdivu k tobě — nejenom nebereme v pochybnost, nýbrž bychom mohli na
ni i přísahat, kdyby toho bylo třeba. Což jsi dnes téměř neodhalil našim očím ono ctihodné učení
Pythagorovo, jež bylo právem pokládáno bezmála za božské a takovým se též osvědčilo?[62] Vždyť jsi
stručně a jasně naznačil jeho životní předpisy a nejen cesty, nýbrž samy nivy i čisté toky vědy, a
což přineslo onomu muži zvláštní čest, též samu svatyni moudrosti, kde jest, jaká jest a jací lidé
ji hledají. Proto, ač tušíme i věříme, že znáš ještě skrytější věci, přece bychom pokládali za
neslušné, kdybychom chtěli ještě něco více od tebe žádat.“

„Rád to přijímám,“ pravil jsem, „neboť mě těší a podněcují ne tak tvá slova, která nejsou pravdivá,
jako pravdivá mysl v tvých slovech. Je věru dobře, že jsem se rozhodl poslat tento spis tomu, jenž
o mně mluvívá rád mnoho nepravdivého. Budou-li jej však číst snad jiní, ani těch se nebojím, aby se
na tebe nehoršili. Neboť kdo by neprominul co nejvlídněji mylnému úsudku milujícího?

Co se však týče tvé zmínky o Pythagorovi, přišel ti patrně na mysl oním neznámým, skrytým Božím
pořádkem. Neboť jsem úplně zapomněl na věc velmi důležitou, jíž se při onom muži — lze-li věřit
tomu, co bylo pro paměť zapsáno, ale kdo by nevěřil Varronovi? — podivuji a téměř denně, jak víš,
ji vychvaluji, že totiž nauku o řízení obce podával naposled svým posluchačům, již učeným, již
zdokonaleným, již moudrým, již blaženým. Neboť tam spatřoval tak bouřlivé vlny, že jim nechtěl
vystavovat leč takového muže, který by se při vládě vyhýbal téměř božským způsobem skaliskům, a
kdyby ho vše opustilo, sám by se postavil oněm vlnám jako skála. Vždyť jen o mudrci lze říci:


„Onen tak odolává jak skalisko nehnuté v moři,[63]

i ostatní, co bylo v tom smyslu řečeno znamenitými verši.“


Tu byla ukončena rozmluva a za obecné radosti i dobré naděje jsme rozpustili své zasedání, když
byla již přinesena noční svítilna.


________________________________

[1] Rány bývaly v starém věku vypalovány žhavým železem.

[2] Kentron je řecký název středu (lat. centrum).

[3] Jinde (Proti akademikům I 3, O blaženém životě 4 atd.) mluvil Augustin o plicním neduhu.

[4] Ve vlasti Augustinově, Africe, se patrně po celou noc udržovalo v příbytcích noční světlo.

[5] Musa básnictví.

[6] Hora v Boiotii, zasvěcená Musám.

[7] Babylonští milenci Pyramus a Thisbe, známí z Ovidiových Proměn (IV 55 n.) a z Shakespearova Snu
noci svatojanské, se dorozumívali štěrbinou ve zdi.

[8] Ve veselohře Kleštěnec, v. 1024.

[9] Ve spise Proti akademikům hájil akademické skepse.

[10] Vergilius, Aeneis X 875, ale Vergilius mluvil o otci bohů.

           V některých rukopisech se čtou ještě další slova Vergiliova: „Kéž tak

                Apollon mocný! Začni. . .

[11] Podle Vergiliovy Aeneidy III 88 n. (o Apollonovi).

[12] U maloasijských Chaldejů kvetlo odedávna věštectví; proto tak byli v Římě nazýváni všichni
věštci.

[13] Antitheta (protiklady) se pokládala za působivou ozdobu řečnickou.

[14] Terentius, Dívka z Andru, v. 730.

[15] Není známo, na kterou událost se tu naráží.

[16] Žalm 79 (80), 8; v originále: Bože zástupů (..Sabaóth).

[17] Jan 6, 38

[18] Mallius (n. Manlius) Theodorus, konsul r. 399, psal o filosofii, zvláště přírodní, a o
metrice.

[19] Sokratovec Simon byl obuvníkem, stoik Kleanthes nádeníkem, Epiktetos otrokem atd.

[20] Na př. Theano (st. a ml.), Fintys, Hipparchia.

[21] Pavel, Kol. 2, 8.

[22] Jan 18, 36. V Retraktacích I 3, 2 odvolal Augustin tento výklad Kristova výroku. Píše tam, že
se onen výrok nemá vztahovat na pomyslný svět platonský, nýbrž na příchod nového království.

[23] Byl to spis O blaženém životě.

[24] V císařské době byli soudní obhájci placeni hájenou stranou.

[25] V odstavci 25.

[26] Barbarismus je hláskoslovná nebo tvaroslovná chyba, soloikismus či solecismus je chyba v
skladbě, figura je řečnická ozdoba a metaplasmus odchylka od pravidelné mluvy.

[27] Je to vzdělání v sedmi svobodných naukách: mluvnici, řečnictví, dialektice (odst.13), hudbě,
měřictví, hvězdářství a počtářství (odst.14). V Retraktacích (I 3, 4) si vyčítal Augustin, že v
našem spise přecenil tyto nauky.

[28] Gaetulie (v sev. Africe) se prostírala na jih od Numidie, odkud pocházel Augustin.

[29] Prvé se snad vztahuje na novoplatonovce, druhé na manicheovce.

[30] O blaženém životě 34.

[31] V odstavci II 11.

[32] Terentius, Phormio, v. 419.

[33] V odstavci I 19.

[34] V I. řeči proti Katilinovi, § 23.

[35] Jsou to čtyři základní ctnosti podle učení řeckých filosofů: moudrost, umírněnost,
spravedlnost a statečnost.

[36] Ve dvou rukopisech, jež jsou i na některých jiných místech interpolovány, následují ještě dvě
věty, které sice mohou pocházet od Augustina, ale zde porušují souvislost: Pořádek byl vždy u Boha,
a bud' bylo vždy nic, které se nazývá zlem, nebo, shledává-li se, že se někdy začalo, nikdy nic
nebylo a nebude bez pořádku, ježto pořádek sám je buď dobrem, nebo z dobra pochází. Přišlo mi i
něco lepšího na mysl, ale uniklo mi to mou obvyklou zapomnětlivostí: děje se mi to asi v pořádku,
jak toho zasluhuji způsobem nebo pořádkem svého života.

[37] V císařské době bylo možno vstoupit do senátu již v 25 letech.

[38] Jsou to démoni, v něž věřili stejně novoplatonovci jako staří křesťané.

[39] Světová duše podle učení Platonova a Plotinova.

[40] Toto vymezení čteme buď u Cicerona, Lukullus 21.

[41] Latinské slovo ratio značí rozum i poměr; stejně řecké slovo logos.

[42] Myslí se na pantomimický tanec, oblíbený v císařské době.

[43] Vergilius, Georgika II 481 n., Aeneis I 745 n.

[44] Rukopisy mají discendo, ale většina vydavatelů to opravuje právem na dicendo.

[45] Římský polyhistor Markus Terentius Varro (127-43 př. Kr.).

[46] Jmenovalo se to grammatistiké; slovo litteratio je toho doslovným překladem.

[47] My říkáme samohlásky (buď a), polosamohlásky čili zvučné (slabikotvorné) souhlásky (buď 1) a
(němé) souhlásky (na př.k). Toto i jiná mluvnická třídění pocházejí od Řeků.

[48] Jedná o nich prosodie a metrika.

[49] Slovo litteratura je překladem řeckého slova grammatiké; má nyní arci jiný význam.

[50] Daidalos vyrobil sobě a synu Ikarovi křídla, aby na nich uletěli králi Minoovi, jenž je věznil
na Krétě.

[51] Ve Vergiliově Aeneidě (IX 284 n., 474 n.) se vypráví o hrdinných činech a smrti Euryalově, ale
jméno jeho matky se neuvádí.

[52] T.j. v oboru řeči.

[53] Jsou to části, v které se rozpadá věta a verš (řecky komma a kolón).

[54] Versus, vl. obrácený.

[55] Řecké slovo rhythmos bylo spojováno nesprávně s arithmos (číslo).

[56] V Hesiodově Theogonii v. 915 n. V Retraktacích (I 3, 5) projevil Augustin nesouhlas s tím, že
zde hleděl na Musy jako na bohyně.

[57] Slovo astrologie značilo i vědecké hvězdářství i pověrečné věštění z hvězd.

[58] Ve spise Proti akademikům (III 11,13) se přirovnávala ztěžka dostupná pravda k mořskému starci
Proteovi, jehož bylo nesnadno přinutit k věštění, ježto měnil ustavičně svou podobu.

[59] Týká se patrně řečí proti Katilinovi.

[60] Sr. II 31.

[61] Ratio, jak řečeno, značí rozum i poměr (sr. II 34).

[62] V Retraktacích (I 3, 10) zmírňuje Augustin chválu, již tu vzdal Pythagorovi.

[63] Vergilius, Aeneis VII 586 (o králi Latinovi, na nějž doráží lid, aby zvedl válku proti
Aeneovi).