d^.   ^WMľfcl Jet
24. Jakými dobry zahrnul Stvořitel i tento život, stižený kletbou.
lato bída lidstva je sice chválou spravedlivosti trestající ruky; ale led už si všimněme, jakými a jak četnými dobry zahrnula právě ji tatáž dobrotivá ruka, řídící všechno tvorstvo. Předně si všimněme toho požehnání, které pronesl před hříchem, řka: ..Rosťte a množte se a naplňte zemi" (Gen. 1. 28)! Neodvolal je ani po hříchu a plodnost jednou darovanou ponechal i pokolení odsouzenému: tu divuplnou sílu semen, či spíše tu sílu ještě divuplnější, která semena tvoří, vštípenou a jaksi vetkanou v lidské tělo. tu nedovedl vyhladit kaz hříchu, jenž nám přinesl i nutnost smrti; naopak v tomto řekněme proudu či toku lidstva probíhá obojí zároveň: zlo. které
664
f se vleče od praotce, i dobro, které dostáváme od j Tvůrce. V prvotním hříchu je dvojí zlo. hřích
] a (rest: v prvotním dobru je zase dvojí dobro,
í plodnost a ztvárnění plodu.
Ale hledíme-li k našemu nynějšímu záměru, promluvili jsme o obojím zlu už dosti, i o tom pr-i vém, které vzešlo z naší odbojnosíi. I. j. o hří-
chu, i o tom druhém, které plyne z Boží spravedlnosti, t. j. o trestu. Nyní jsem si předsevzal
Ipo jednat o Božích darech, které uštědřil a stále ještě uštědřuje naší přirozenosti, i když je pokažená a odsouzená. Neodňal jí totiž svým od-
Ísudkem všecko, co jí dal, sice by vůbec přestala býti; také ji nevyloučil ze své moci, ani když ji - za trest uvrhl v područí ďáblovo, ježto ani ďábla z oblasti svého panství nevyňal; vždyť jestliže trvá v bytí i přirozenost ďáblova, je to působením toho, který vrchovatě jest a dává bytí všemu, co nějakým způsobem jest. nekli jsme tedy. že je dvojí dobro, které prýští z jeho dobroty jako z nějakého zdroje v naši přirozenost, byí i pokaženou hříchem a odsouzenou k trestu: předně plodnost, kterou nám daroval s požehnáním mezi prvními pracemi ve světě, od nichž sedmého dne odpočinul, a pak ztvárnění, uskutečňující se jeho dílem, jímž působí ještě nyní (Jan 5. 17). Kdyby totiž věcem odňal svoji působivou moc, nemohly by se ani i vyvíjet ani vytvářet svými pravidelnými pohy-
by čas ani vůbec nějak zůstat při tom, že jsou t        s tvořen v.
( Stvořil tedy Bůh člověka tak, že ho obdařil ji-J stou plodivou silou, aby jí plodil další lidi,sdíle-!        je jim zároveň i samu schopnost - nikoli nut-
f? 665
nost - plodit; ale komu chtěl, tomu ji Bůh odňal a ten byl neplodný; nicméně lidstvu ji neodňal, když ji jednou daroval těm dvěma prvním manželům s požehnáním obecným. Tato plodnost tedy hříchem za své nevzala; přesto ani ona není taková, jaká by byla, nebýt hříchu. Neboť od té doby, )Co člověk, postavený v důstojenství, padl a připodobnil se zvěři (Žalm 48, 13), plodí podobně jako ona; ale přesto v něm nevyhasla jakási jiskřička rozumu, se kterým byl stvořen k Božímu obrazu.
Leč kdyby k této plodnosti nepřistoupilo Boží ztvárnění, nedospěla by ani ona k podobě a rozměrům svého druhu. Kdyby totiž lidé neobcovali a Bůh přece chtěl svět naplnit lidmi: mohl by všecky stvořit zrovna tak, jako stvořil jednoho, bez spojení muže a ženy; naopak ti, kteří obcují, nemohou býti ploditeli bez jeho tvůrčí pomoci. Tedy zrovna jako se vyjadřuje apoštol o duchovní výchově, jíž je člověk veden ke zbožnosti a spravedlnosti: „Není ničím ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nýbrž ten, kdo dává vzrůst, Bůh" (1 Kor. 3, 7), tak lze říci i tady: ,,Není ničím ten, kdo obcuje, ani ten, kdo zasévá, ale ten, kdo dává tvar, Bůh: není ničím a-ni matka, která plod nosí a rozence kojí. nýbrž Bůh, který dává vzrůst."
Nebot jestliže semena rozvinou svoje články a vyvinou se z jakýchsi skrytých a neviditelných obalů v tyto ladné útvary, které vidíme, je to zásluhou jeho působnosti, jíž působí ještě nyni; je to on, který přirozenost netelesnou i tělesnou, onu nadřízenou, tuto podřízenou, divuplně spojuje a sjednocuje v živočicha. Ta jeho působ-
nost se netýká jenom člověka, jenž je živočichem rozumným a proto vyšším a vzácnějším než všecko pozemské živočíšstvo; ona je stejně veliká a úžasná i u té nejnepatrnější mušky, a kdo se nad ní zamyslí, ustrne a velebí Tvůrce. A tak je to on sám, který lidské duši daroval mysl. U nemluvněte sice rozum a vtip ještě jaksi dřímá, jako by ho nebylo, ale probouzí se a rozvíjí v tom věku. kdy je schopno poznávání i učení a kdy je s to vnímati pravdu a milovat dobro; tu je způsobilé ssáti moudrost a nabyti ctností, totiž rozumnosti, statečnosti, uměřenosti a spravedlivosti, s jejichž pomocí by zápasilo s omyly i ostatními vrozenými vadami, až by je přemohlo výhradnou touhou po onom nejvyš-ším a neproměnném dobru.
A i když tak člověk nejedná, je už sama schopnost k takovým hodnotám, vštípená Bohem v rozumnou přirozenost, tak ohromným dobrem n tak úžasným dílem Tvůrcovým, že si to nikdo neumí přiměřeně představit ani vyjádřit. Neboť nemluvě ani o umění dobře žiti a o umění dojiti věčné blaženosti, jež slují ctnostmi a jež se udílejí synům zaslíbení a království jenom z Boží milosti v Kristu: kolik a jakých umění lidský důmysl vynalezl i vypěstil pro užitek i požitek! Vždyť i v těch věcech, po kterých člověk touží zbytečně, ba ke své škodě a záhubě, projevuje se znamenitá vloha jeho mysli i rozumu, takže i ony dosvědčují, jaké veliké dobro tkví v jeho přirozenosti, když dovedl takové věci vynalézt i či se jim naučit a vycvičit se v nich. Jaké úžasné a podivuhodné obleky a stavby vytvořila lidská píle! Jak daleko dospěla v země-
666
dělsíví a v plavbě! (o všecko si člověk vymyslil i uskutečnil ve výrobě nádob i rozmanitých soch a obrazů! Co dokázal nastrojit i předvést v divadle, co divů pro diváky, k nevíře poslucháčstvu! Na co na všecko přišel, aby mohl zabíjet a krotit nerozumná zvířata! Ba i proti lidem vynašel jedy, zbraně i stroje1 4>ejrozmanitě jšího druhu, a co léků a pomůcek si opatřil na ochranu či obnovu tělesného zdrávi! Co cukrovinek a pochutin si vyrobil pro rozkoš mlsného jazyka! A chceme-li vyjádřiti svoje myšlenky a zís-kati pro ně druhého, je nám k službám spousta nej různějších znaků, mezi nimiž jsou na prvém místě slova a písmo. Pro potěšení ducha máme ozdobné řeči a nepřeberné množství rozličných básní; našemu sluchu lahodí řada hudebních nástrojů a písňových melodií. Bystře jsme si osvojili vědu o rozměrech i číslech, o pohybech i zákonech nebeských těles: a jak obsáhlým poznáním o světských věcech jsme si naplnili hlavu, kdo by to uměl vyjmenovat? zvláště kdybv-chom to nepodávali v souhrnu, ale chtěli uvádět každou jednotlivost. A kdo by konečně stačil odhadnouti, jak pronikavě se zaskvěl duch filosofů i bludařů, když hájili svoje bludy a nepravdy? Hovoříme nyní totiž o přirozené vloze lidské mysli, kterou se zdobí tento smrtelný život, ne o víře a o cestě pravdy, kterou docházíme nadzemské nesmrtelnosti. Když je tedy strůjcem této znamenité přirozenosti nejvyšší a pravý Bůh, jenž všecko svoje tvorstvo spravuje, má nejvyšší moc a je nanejvýše spravedlivý: jistě by nikdy neupadla do těchto běd a jistě by z nich nemusela přejiti -
mimo Iv. kteří budou osvobozeni - do útrap věčných, kdybv nebylo přespříliš velikého hříchu prvního člověka, praotce všech ostatních. Už samo tělo: je nám sice ve své smrtelnosti společné se zvířaty a je slabší než mnohé z nich -ale jak veliká Boží dobrotivost, jak veliká prozřetelnost toho velikého Tvůrce se na něm jeví! Sídla smyslů i ostatní údy jsou v něm rozmístěny tak a sám zevnějšek, tvar i postava těla jsou uzpůsobenv tak. že ukazují, že jsou stvořeny k službám rozumné duše. Nebyl totiž člověk stvořen s tělem skloněným k zemi. jako nerozumná zvířata: naopak, jeho postava se tyčí k nebi a upomína ho. aby smýšlel nadzemský. Jeho jazyk a ruce jsou obdařeny podivuhodnou pohyblivostí, jež jim dává možnost a schopnost mluvit i psát a obírat se všemožnými řemesly i úkony: neukazuje to dost jasně, jaké duši je toto tělo služebníkem?
Konečně i když si odmyslíme nutnost pracovat, jsou všecky lidské údy tak ladně učleněny n odpovídají si s takovou krásnou úměrností, že nevíš, přihlíželo-li se při jejich tvoření více k užitku nebo půvabu. S jistotou totiž pozorujeme, že n;i lidském těle nebylo stvořeno pro užitek nic. co bv nebylo zároveň pěkné. Bylo by nám to však ještě jasnější, kdybychom znali vztahy a závislosti, které to všechno navzájem poutají a spínají. Snad by je lidský důmysl při větší námaze dovedl zjistit podle toho, co je viditelné zevně: jsou však skryty a našemu zraku utajeny: na př. složitou síť žil. šlach a vnitřností nebo tajemství pohlaví nedovede vypátrat nikdo. Ba li sice někteří lékaři, ukrutně svědomití,
66S
669
kterým se říká anatomové, kteří rozřezali těla mrtvých nebo také živých, umírajících jim v rukou pod pitevním nožem, a všecky taje lidských útrob nelidsky probádali, aby zvěděli, co a jak se kde má léčit: ale ty vztahy, o kterých mluvím, které tvoří vnitř i vně celého těla soulad, čili jřecky harmonii, jako by to byl nějaký hudební nástroj - ty nejen nikdo neobjevil, ale ani se neodvážil po nich pátrat. Kdybychom je mohli poznaí, tu i v těch vnitřnostech, které nejeví žádnou krásu, by se nám krása účelnosti zalíbila tolik, že bychom jí dali přednost před každým půvabem viditelným, který se líbí očím. a to z rozhodnutí samé mysli, která očí užívá, lělo však má některé vlastnosti, které jsou mu jen k ozdobě, k užitku už ne; tak na př. muži mají prsní bradavky a jejich líce jsou zarostlé vousem; že ten není ochranou, nýbrž mužskou okrasou, to ukazují hladké tváře žen, které by jako slabší pohlaví jistě spíše potřebovaly ochrany.
Jestliže tedy není alespoň mezi těmito viditelnými údy (jak nikdo nepochybuje) - žádného, který by byl určen k nějakému úkonu tak, že by nebyl zároveň hezký, a jsou-li naopak některé, které jen zdobí a žádné potřebě neslouží: pochopí se z toho, myslím, snadno, že v stavbě těla se hledělo spíše k vděku nežli k potřebě. Pomine totiž potřeba a přijde čas, kdy se budeme navzájem kochati pouze krásou bez nejmen-šího hnutí chtíče; a za to musíme především slávi ti Tvůrce, k němuž se žalm obrací slovy: „V slávu a krásu ses oděl" (103, 1). A což krása a užitečnost ostatního tvorstva, kte-
ré Bůh ve své štědrosti dal člověku k obdivu i k používání, i když byl vyvržen a odsouzen do těchto trudů a útrap! Která řeč ji vypoví? Vidíme ji v mnohotvárné a rozmanité kráse oblohy, země i moře, v neutuchajícím přívalu a úžasné velebě světla, v slunci i měsíci a hvězdách, ve stínu hájů, v barvách a vůních květů, v množství rozličných zpěvných i pestrých ptáků, v nejrůznějších útvarech z rozsáhlé říše živočišné, kde nejvíce žasneme nad těmi zvířátky, která mají nejméně hmoty (ve větší úžas nás totiž uvádějí pracovití  mravenci a včeličky, nežli obrovské velryby) a konečně i ve velkolepé podívané, kterou nám skýtá moře, když mění barvy jako šaty a jednou je zelené ve všech odstínech, jednou rudé, jednou zase modré. A s jakou rozkoší na ně pohlížíme, i když je rozbouřeno, a máme z toho požitek tím větší, že diváka ukolébává, aniž jím zmítá a hází jako při plavbě! A což ty pokrmy, kterých je všude hojnost proti hladu? A což ty rozmanité chuti, aby se nám neomrzely, chuti, prýštící z bohatého stolu přírody, ne vykouzlené přičinlivostí a uměním kuchařů? A co je v tom velikém světě pomůcek k uchování i znovunabytí zdraví! Jak milé je střídání dne a noci! Jak lahodný je mírný vánek! Co látky nám dávají rostliny i ssavci pro naše obleky! Kdo by to uměl všecko vypočítat? A kdybych chtěl jen tyto věci, které jsem tady shrnul jako na hromadu, jako nějaké balíky rozbalit a rozebrat, co času bych musel vynaložit na každý z nich, když má tak přebohatý obsah!
A to všecko jsou útěchy nešťastníků a odsou-
670
671
ženců, nikoli odměny blažených. Jaké tedy budou ony. když tyto jsou tak četné, tak pěkné a tak veliké? Co bude dáno těm. které předurčil k životu, když dal tohle všecko i těm. které předurčil ke smrti? Jaká dobra od něho dostanou v onom blaženém životě ti. pro které měl po jehd vůli jeho jednorozený Syn vytrpěti v tomto životě tolik zlého? Proto apoštol, mluvě o těch předurčených do jeho království, praví: ..Který vlastního Syna neušetřil, ale za nás všecky ho vydal, jak bv nám i s ním nedal všecko?" (Rím. 8,32).
Až sfe toto zaslíbení vyplní - čím budeme! jací budeme! Jaké statky v onom království obdržíme, když jsme už a- Kristově smrti za nás dostali takovou záruku! Jaký bude lidský duch, až nebude mít vůbec žádné nectnosti, které by podléhal, které by couval, ba ani takové, se kterou by slavně zápasil - jsa dokonalý v míru i v ctnosti! Jak hluboké, krásné a určité vědění o věcech, bez jakéhokoliv omylu nebo námahy budeme míti tam. kde budeme piti Boží moudrost přímo z jejího pramene, svrchovaně šťastni, bez nejmenší obtíže! Jaké bude to tělo, které bude naveskrz poddáno duchu a bude jím oživováno tak vydatně, že nebude potřebovat žádné potravy! Nebude totiž živočišné, nýbrž duchovní, majíc sice podstatu tělesnou, ale bez nejmenší hmotné porušenosti.
25. O tvrdošíjných odpůrcích tělesného vzkříšení, ve které podle proroctví věří celý svět.
Leč co se týče hodnot, jimiž se bude po tomto životě v nejvyšší blaženosti kochat duch, v tom
se s námi slovutní filosofové nerozcházejí; prou se s námi o vzkříšení těla, a popírají je vší si-
j lou. Zbylo však jen málo pochybovačů, jelikož davy uvěřily a obrátily se věřícím srdcem ke Kristu, který svým vlastním vzkříšením ukázal to. co se těmto zdá nemožné: obrátili se učení i
) neučení, světští mudrci i prosťáčci. Svět totiž u-věřil tomu, co předpověděl Bůh. jenž předpověděl i to, že svět v tuto věc uvěří: nedonutily ho
i přece Petrovy čáry (v. XVIII, 53). aby ji předpověděl takovou dobu napřed, s pochvalou věřících. Vždyť je to ten Bůh. kterého (jak jsem už několikráte řekl a jak opakuji znovu) se hrozí i božstva, jak doznává Porfyrius, dokládaje to věštními výroky svých bohů; a jemu vzdal takovou čest, že ho nazval Bohem otcem a králem.
Je totiž vyloučeno, že by se jeho předpovědi mělo rozumět v tom smyslu, jak ji chápou tito, kte-| ří neuvěřili s celým světem v to. več podle jeho ; předpovědi měl celý svět uvěřit. Proč by se jí nemělo raději věřit tak. jak jí měl podle dávné předpovědi uvěřiti svět. a ne tak, jak blábolí pár lidí, kteří nechtěli se světem uvěřit v to, več měl podle předpovědi uvěřiti? Ze se tomu má věřit jiným způsobem, to možná říkají proto, aby tvrzením, že v Písmu je nepravda, nekřivdili tomu Bohu. kterému vydávají závažné svědectví: ale pak se na něm dopouštějí křivdy zrovna takové nebo ještě větší, říkají-li, že se tomu musí rozumět jinak, ne tak, jak v to uvě-| řil svět, jehož budoucí víru sám pochválil, při-
slíbil a naplnil.
Což snad nedovede tělo vzkřísit a obdařit je
672
II. O Boží obci 43
673