// Měla jsem moc krásné dětství." „Ich hatte eine sehr schöne Kindheit." Vzpomínky německých obyvatel Brna na dětství a mládí ve 20. až 40. letech 20. století Erinnerungen von Brünner Deutschen an ihre Kindheit und Jugend in den 1920er-l940er Jahren Zpracovaly a k vydání připravily Jana Nosková a Jana Čermáková Bearbeitet und zur Herausgabe vorbereitet von Jana Nosková und Jana Čermáková B Akademie véd Českí republiky, v. v. L N j! Etn°logický ústav AV ČR, v. v. i., Praha - pracoviště Brno St«utarní město Brno - Archiv města Brna Brno 2013 METODA ORÁLNÍ HISTORIE A KONTEXT V Ý ZKUMU_____ Základním pramenem, bez něhož by tato kniha nemohla vzniknout, jsou rozhovory prov, děné metodou orální historie. Tato metoda kvalitativmho výzkumu rozv.jena v zahraň ,čí od 60 let 20 století (její pravlastí jsou Spojené státy americké) našla v české republice uplatnění především po roce 1989.1 když je považována za metodu, kterou využívají především historici (i v české republice bylo první pracoviště, které ji nese v názvu - Centrum orální historie -, založeno na ústavu pro soudobé dějiny AV ČR), velmi dobře se hodí i pro etnologické výzkumy. Způsob kterým pracuje, tedy získávání mluvených pramenů v terénu, patři do základní výbavy etnologů od počátků existence jejich vědy (o vztahu historie a etnológie k výzkumu životních příběhů více viz Nosková 2009). Etnológ Rolf W. Brednich definuje orální historii jako dokumentaci „určitých výseků nebo událostí soudobých dějin" (Brednich 2001: 92) - což je jedno možné zaměření této metody, které pomáhá poznat prožitky, aktivity a postoje narátora k dané události (danému období). Druhým zaměřením je pak dotazování na průběh celého života narátora v kontextu jeho osobních i společenských vztahů, významných historických událostí i každodenního života (Vaněk 2004: 53); zde dochází k úzkému propojení a překrývání s biografickou metodou. Výzkum pro tuto knihu byl připraven podle první definice (zkoumaným úsekem a událostí bylo dětství a mládí v Brně od 20. do 40. let 20. století), i když některé rozhovory s obyvateli německého původu žijícími dnes v Brně proběhly podle druhého vzoru. Na poli historické vědy vnesla orální historie do výzkumů nové impulsy, které byly již dříve známé z etnológie a které pak byly paralelně v obou vědách postupně stále více teoreticky a metodologicky rozvíjeny. Jeden z průkopníků vědeckého historického bádání pomocí orální historie Paul Thompson k tomu podotýká, že orální historie je jedinečná svou možností vytvářet prameny, je zakotvena v životní zkušenosti a její hnací silou je napětí mezi historií a realitou (Thompson 1978: 209). Slovenská historička Elena Mannová pak ocenění Paula Thompsona ještě rozšiřuje - historici podle ní nejen získali možnost prameny vytvářet, ale díky orální historii především objevili nový druh pramene (stala se jím mluvená výpověd), rozšířili tematiku výzkumů (došlo ke studiu mentalit, postojů, intimního chování, každodennosti atp.) a jejich bádání získalo na důležitosti v oblasti společenské funkce (mohli oslovit neprivilegované a diskriminované vrstvy společnosti) (Mannová 1996: 32). Vysoce byla tato metoda spolu s dalšími kvalitativními metodami (především biografickou metodou) hodnocena především ve výzkumech, které měly za cíl „rekonstrukci a analýzu všedních světů, zkušeností, mentalit, pohledů, interpretací a jednání současníků, tedy lidí, kteří sami zažili určitou událost, určitý časový úsek" (Kalinke 2000: 7). Orální historie Qako většina kvalitativních metod) pracuje s tzv. prameny subjektivní povahy - a právě subjektivitu pramenů, kterou považují někteří badatelé za největší klad této metody, vidí jiní jako její největší zápor. Kritika zastánců „objektivních" (tj. především písemných) pramenů vedla nejen k „obraně" pramenů získaných pomocí orální historie důkladnou analýzou jejich typických znaků a z nich plynoucích možností využití ve srovnání s prameny písemnými (viz Portelli 1998 /1979/), ale i k tomu, že badatelé pracující metodou orální historie neustále zdokonalovali svou metodologii a kladli velký důraz na její teoretické zakotvení (zajeden z prvních článků tematizujících tento problém a napsaných historikem pracujícím touto metodou je považována stať Ronalda J. Greleho - Grele 1998 /1975/). 14 •■• ni vzpomínky na určitá H'iipžitéiší oblastí útoků byla oblast „pravdivosti" - jak j1*0^ ' způsobem rfkOfl JÄ prSlÄ vzpomínání na prožité událost, je-vždy^ vl;js|ní vzp„ JSA mohou zapomínat, mýlit *»«,^j,S^«tů O-Hli M se vzpomínkami jiných lidí nebo s mforma emze ctěny _ ,|<)vá ÍSZ viděných obrazových pramenů (k tomu viz Wel«r - M^l« novl S 8 106), jeích vzpomínky mohou být ovlivněny později p oztym ľaľyt L znalostmi, právě aktuálními a všeobecne rozšířeninteipre- Sstí, historických procesů či historických etap «j^^^^ního rámce může tacemi v souladu nebo s nimi naopak konkurovat, bojovat Zmenaso ľľtomu že je nutno životní příběh od začátku nove převyprávět. Svou roli m ľ da mií aráton špatný den, zda jsou v psychické pohodě, zdraví-nemocny Zmä nelíbí tazatel, jak se mu snaží vyjít vstříc, třeba i tím, ze se pokouši vyprávět: o Tem myslí, že by chtěl slyšet, zda a jak počítají s budoucím publikem - nemusej! totíl ZZl pouze pro tazatele, ale již s ohledem na příští posluchače/čtenáře. Obsazené informace závisejí i na způsobu kladení otázek tazatelem - ten nemusí být vždy dokonale připraven stejně tak jako narátor má i tazatel svou individualitu, své názory, svůj pohled na svet, který nemusí s pohledem narátora vždy korespondovat. Vyprávěné příběhy musejí být navíc vystavěny podle určitých logických pravidel, aby byly pro posluchače srozumitelné. Obsah lidské paměti je mnohonásobně větší než zlomek, který' je vyjádřen slovy během několikahodinového interview, vyprávění je nutně selektivní. Interview (a informace v něm obsažené) je tedy ovlivněno kromě zákonitostí fungování lidské paměti také zákonitostmi komunikační situace či pravidel žánru vyprávění. Jeden z narátorů tuto situaci při interview komentoval slovy: „To, co uslyšíte vyprávět, je „Dichtung und Wahrheit [básnění a pravda]", jste si toho vědoma?" Ano. Sociální psycholog Harald Welzer v rámci svého uvažování o problému rekonstruktivity vzpomínek shrnul všechny tyto skutečnosti slovy: „Vzpomínky na zážitky a události, které jsou vyprávěny v interview, nejsou zcela určitě jedno: zážitky a události, jak se udály a jak byly prožity v historické situaci" (welzer 2000: 51). Tento silně konstruktivistický pohled není v humanitních vědách přijímán zcela bez výhrad. V některých případech totiž badatelé (s jistou dávkou překvapení) zjistili, že některé vzpomínky jsou neuvěřitelně přesné. Možná by otázka měla být postavena jinak - ve výzkumech orální historie neide nouze 0 to aby naratoři ^ vali přesn- věcn, informace _ kdy> JIP 1 tato sféra ve vypraveni přítomná a důležitá, vždyť k některým tématům neexistují i ne nrľ ľvSlľS «skané Thovorem s narátory'očitými svědky Sté je vsak nci, ze i když jsou informace ve vyprávěních utvářenv tak ahv hvh, *C umezite nym, obrazy o tom, co lidé prožili, mají svůj pravdivý obsah Z^Ĺ^^Tľ^ stavuj! osobní zkušenosti a interpretace určitvrh .irfáw rUng 2003' 117)> neboť před- Pracující pomod orální historie SSíS^T 3 ^ ^ Pr° h^ Na zaver tohoto uvažování bych ráda předeslala iPrW m , ' inregraci minulých 15 skutečnost mľávelll Irtl*-1 i""b------ • „ .wtuálnlho biografi**0 WP' , ztotožněny s „objektivní" pravdou h| mii,tľľ: —- ie*y-*,a?«...... badatele pracující se subránljako experti na udalosti svého živ,,,, zene ľ ľLií o svém vlastním živote) a jejicn íh0 života a dobové politické udá- ^mznrnoha "tiSaní nratenálu rozhovor. I jeho druh má v,i, i historie používá jako nástroje jsem se snažil., 2aháj|t otevřenou je samozřejmě pouze; na to, jaké informace budou z skaný. ^ v niz Jsem zadaia nará. otázkou (při úpravě rozhovoru v Kmz y ^ ^ ..^ shmuli gvůj životní příběh TatQ torky a narátory, aby na úvod *em Má narátorka, každý narátor se jí zhostil/a vstupní část rozhovoru byla ruzne üioun , rozhovoru jsem pokračovala -hovoru, snažily se osvět- ÄÄ3 formace, ale zároveň se týkaly , předen, stanovených ^Síokruhů, které jsem pro svůj výzkum k tématu dětství a mladi v Brne stanovila na zikíadě studia vybrané odborné literatury. Rozhovor tedy nebyl zcela volny a e přejímal především v druhé části interview podobu polostrukturovaneho rozhovoru (k teto forme rozhovoru v etnologickém výzkumu viz například Schmidt-Lauber 2001:176). I když jsem měla stanovené tematické okruhy, nejsou všechna interview stejná - na některá témata v některých rozhovorech nedošla řeč, některá mnou nevybraná se ukázala jako nosná, jiná mnou vybraná naopak jako pro narátory nezajímavá. Určitá témata, která by mne jako vědce zajímala, zůstávají v rámci rozhovoru „nekomunikovatelná" - každá výzkumná metoda má své hranice. Týká se to především určitých oblastí každodenní kultury - tedy oblastí „samozřejmého", „rutinního" (Brigitta Schmidt-Lauber upozorňuje na tuto skutečnost například při výzkumu kulturního fenoménu „Gemütlichkeit" /pohodlí, útulnost/; paměť se podle ní váže na výjimečné události /ať už jsou napínavé nebo humorné/, u rutinních věcí často místo zkušenosti nastupuje stereotypní představa - Schmidt-Lauber 2005- 15ln) Svou roli při rozhovorech sehrála i řada dalších skutečností. V první řadě to byl můj věk. Jsem o dvě generace mladší než většina narátorek a naratoru, naprostá většina z nich je ve věku mých prarodičů. Tento věkový rozdíl se dn rn7h™m„" ' ■ narátorky a narátoři považovali za ľutné ^TS^V ™™ ^ 1 jsem znala z literatury nebo z vyprávění vYastnícípra ^ůt" SkUt6Č"°Stl " druhé straně mé otázky směřovaly ke skutečnostem které ^ ^ N* ství (i ve vyprávění mých prarodičů) a které jsem hledala v Sp .^^ty mé vlastní dět-abych je mohla porovnat. Svou roli sehrál jistě i gender - & Vyprayení narátorek a narátorů, jeho začátkem či po jeho skončení. Myslím, že mi ještě nikd^ bé^Gm ^P^vění, ale i před a do kabátu jako moji o dvě generace starší narátoři ° ^ ČaSto neP°máhal z kabátu Od narátorů a narátorek mne odlišují nejen výše zmínv ' v jiném národním „velkém narativu". Interpretace historickyrř^110511' ale 1 socializace neuralgicke body ve společné historii Čechů a Němců v ^ které Představují ň n^f^r 3 které ZÍSk3ly ^ ČeSké 3 »sudet-ěmecké" XaJemíCh československu) napríklad hodnocen, národnostní politiky meziválečného tesloZT áÚleÍÍto^ Jako jsou 0Venska, události let 1938 a 1939 či odsun/vyhnání, se v těchto „velkých narativech" liší. K tomuto tématu exiftU. Utni historická literatura, která mediální a skupinové (národní) diskurzy, jejich krystaiiZM i a proměny kriticky analyzuje na obou stranách (například Kopeček - Kunštát 2004, Hlil nová - Hahn 2002). Pro mne byly rozhovory v této oblasti zajímavým momentem sebere flexe, zároveň jsem se snažila sledovat, jakou roli hrají tyto „velké narativy" v jednotlivý li vyprávěních mých narátorek a narátorů, kdy se objevují silněji, zda jsou jinak vnímaný u těch žijících v České republice a jinak u těch v zahraničí. Zajímavá - a pro výzkum jistě v mnoha ohledech důležitá - byla komunikace v němčině, jelikož nejsem v tomto jazyce rodilou mluvčí. Na tomto místě bych chtěla poděkovat nara-torkám a narátorům za trpělivost, se kterou přecházeli mé gramatické chyby a rétorické neobratnosti, a za vstřícnost, s níž se mnou hledali to „pravé slovo", které mi právě v okamžiku, když jsem ho potřebovala použít, vypadlo, nebo když mi vysvětlovali slovo, termín, kterému jsem v jejich projevu nerozuměla. Některá interview proběhla částečně i nad rodinnými fotografiemi, což byl další zajímavý pramen, který otevřel řadu témat spojených s každodenním životem narátorek a narátorů jako dětí v Brně a který našel prostor v této knize díky tomu, že je poskytli ke zveřejnění. Problémy, které jsem zmínila v tomto oddíle, musejí být vztaženy k tematickému zaměření celého výzkumu, tedy k tématu dětství a mládí v multietnickém městě Brně ve 20.-40. letech 20. století - tomu bude věnována následující kapitola. DĚTSTVÍ A MLÁDÍ V ODBORNÉ LITERATUŘE A VE VZPOMÍNKÁCH NARÁTOREK A NARÁTORŮ Problematika dětství a mládí se dostala do zorného úhlu historiků a etnologů v 70. letech 20. století - stalo se tak díky pracím Philippa Ariěse (1960), kterého následovala řada dalších badatelů, v německém a rakouském prostředí můžeme jmenovat například etnoložku Ingeborg Weber-Kellermann (1979) nebo historika Michaela Mitterauera (1986). Tento zájem šel ruku v ruce se změnou paradigmatu v rámci sociálních a historických věd, kdy se do centra pozornosti dostaly subjekty, jejich zkušenosti a interpretace životních světů, významy, které připisují svému jednání a jednání druhých, ale také výzkum „Handlungsspielräume" (prostorů projednání) subjektů v rámci společenských struktur a jejich spolupodílení se na vytváření a změnách těchto prostorů (Rosenbaum 2001: 746). Právě pro zkoumání rekonstrukce životních světů dětí a mládeže v rámci dějin každodennosti a dějin zkušeností, respektive pro rekonstrukci autobiografických způsobů zkušenosti a životních konstrukcí, začala být jako prameny používána interview provedená metodou orální historie nebo písemné autobiografie (Krüger 2002: 291); v Rakousku byly výběry těchto pramenů publikovány i tiskem - viz Schnöller - Stekl 1999 nebo Stekl 1999. Dětství narátorek a narátorů spadá do období od druhé poloviny 20. do první poloviny 40. let 20. století, což je období, co se týká událostí „velké historie", velmi dramatické. Mezi všemi zmiňuji pouze tři události: velkou hospodářskou krizi, druhou světovou válku