DISKUSE
„Velkomoravský stát“ – kontroverze středoevropské medievistiky
Jiří Macháček
Velká Morava patří ke kontroverzním tématům středoevropské medievistiky. Nejedná se totiž o běžný předmět
akademického výzkumu, ale o fenomén, který je trvale přítomen v novodobém politickém diskurzu střední
Evropy. Myšlenka, že Velká Morava byla nejstarším státem (státním útvarem) středoevropských Slovanů,
na který přímo navazovala státnost českých Přemyslovců, polských Piastovců a uherských Arpádovců, tak
zůstává ve středoevropském regionu stále živá. Slabina dosavadních přístupů spočívá v tom, že stát byl
chápán jako axiom, o jehož existenci se nepochybuje. Současný proud bádání přistupuje k velkomoravské
státnosti mnohem kritičtěji. Obrací se, stejně jako moderní evropská medievistika, k etnologii či sociální
a kulturní antropologii, v níž hledá opory pro svoje interpretační modely i nové pojmosloví.
Velká Morava – archeologie – raně středověká státnost – raný stát – náčelnictví
“Great Moravian State” – a controversy in Central European medieval studies. Great Moravia is a controversial
theme within Central European Medieval studies. Rather than being a standard subject of academic
research it is a phenomenon that has been a constant in Central European modern political discourse.
The idea that Great Moravia was the earliest state of Central European Slavs, which was a direct predecessor
of the statehood of the Czech Přemyslids, the Polish Piasts and the Hungarian Arpáds family, remains
very much alive in the Central European region. The weak point of the earlier approaches consists in the
fact that the state was taken to be an axiom, the existence of which was not questioned. The contemporary
line of research examines Great Moravian statehood from a more critical point of view. Just as with modern
European medieval studies it turns to ethnology as well as social and cultural anthropology, where it hopes
to find support for its interpretational models and new terminology.
Great Moravia – archaeology – early medieval statehood – early state – chiefdom
Velké Morava jako středoevropský fenomén
Velká Morava patří ke kontroverzním tématům středoevropské medievistiky (Curta 2009, 238–247).
Nejedná se totiž o běžný předmět akademického výzkumu, ale o fenomén, který je trvale přítomen
v novodobém politickém diskurzu střední Evropy – již od pařížské mírové konference v r. 1919. Velkomoravskou
kartu zde tehdy vytáhla československá delegace, když se snažila svojí argumentací docílit
u vítězných mocností uznání nového státu (Albrecht 2003, 61–64). Historický odkaz Velké Moravy
slouží od té doby jako prostředek k upevnění legitimity národních států středoevropského regionu
(Urbańczyk 2005, 139–151). Na její existenci dokonce odkazují preambule starších i dosud platných
ústav středoevropských států (Ústava Československé republiky z r. 1948 a Ústava Slovenské republiky
z r. 1992). V poslední době zaznamenáváme zvyšující se frekvenci různých výroků o Velké
Moravě a jejím významu pro naši státnost, zvláště v souvislosti s 1150. výročím příchodu Cyrila
a Metoděje. Zaznívají nejen z úst archeologů a historiků, ale i od představitelů církve a politické
scény. Jejich úvahy často vycházejí z tradičního axiomu, podle něhož se Morava v 9. stol. stala prvním
vyspělým slovanským státem, který stál na počátku cesty vedoucí k současné státnosti (např. Havlík
1964, 372; Poulík 1985, 5; Třeštík 1985, 273, 293).
Aktuální politická instrumentalizace (k tomu např. Chorvátová 2008, 3) dávných historických
událostí vyvolala již vícekrát odmítavé reakce některých zahraničních badatelů, kteří se snažili narušit
oficiální koncepci např. svými úvahami o lokalizace jádra Velké Moravy mimo území bývalého
Československa (Bowlus 1995; Eggers 1995; 1996). Tato argumentační linie se sice ukázala jako
Archeologické rozhledy LXIV–2012 775775–787
neperspektivní (Třeštík 1996; Macháček 2009), rozpaky mezinárodní vědecké obce nad Velkou Moravou
však přetrvaly. Většina západoevropských medievistů z těchto důvodů velkomoravskou problematiku
víceméně ignoruje, či dokonce marginalizuje. Když už ji zmiňují, pak Velkou Moravu označují
v lepším případě za „Sonderfall“ (Brather 2008, 368), v horším případě za „Wilden Osten“
(Wolfram 1995, 315). Z perspektivy západního (především německého) bádání nejsou Moravané
9. stol. nic jiného než jeden z mnoha národů podrobených Franskou říší, v jejímž rámci se stali součástí
bavorské východní marky („Bayerisches Ostland“; Wolfram 1995, 223). Rozporuplné chápání
Velké Moravy se dodnes odráží např. na Wikipedii, kde mapa územního rozsahu Velké Moravy zobrazuje
v české verzi říši, ovládající celou východní část střední Evropy, zatímco v německé i anglické
verzi je u hesla Francia ten samý prostor označen jako Abhängige Gebiete/Dependent Territories –
tedy jen jako pouhá periferie Franské říše (viz heslo Fränkisches Reich/Francia v německé, ale i anglické
verzi Wikipedie, viz Wikipedia 2012a; 2012b).
Důvody odlišné interpretace jedné a té samé historické situace lze spatřovat ve zvláštní povaze
Velké Moravy, která tvoří nejenom předěl mezi pozdní antikou a středověkem, ale zároveň i hranici
západního (germánského), východního (slovanského) a nomádského (avarského a maďarského) světa.
Pro tradiční historiografii jde o těžko uchopitelné téma, a to i díky tomu, že písemných pramenů
vážících se k dějinám Velké Moravy není mnoho a dominantní roli v jejím poznávání hraje v posledním
půlstoletí především archeologie. Situaci neulehčuje ani skutečnost, že výklad historického významu
Velké Moravy je u nás stále pojímán jako součást „národní mytologie“, což nás vzdaluje od
hlavního proudu evropské medievistiky.
Má-li věda plnit své hlavní společenské poslání, tzn. kriticky zkoumat svět kolem nás, je nutné
nabídnout i alternativní výklad společensko-politického uspořádání tzv. Velké Moravy, který by nebral
ohled na dosavadní konvence, jakkoli jsou pevně zakotveny v preambulích ústav, učebnicích dějepisu
i v našich myslích. Namísto petrifikace zastaralých myšlenkových konceptů musíme pozitivně
reagovat na aktuální výsledky moderního evropského bádání a otevřít širokou diskusi o velkomoravské
problematice, která jediná může vést k novému chápání fundamentálního období našich dějin.
Přehled bádání o velkomoravské státnosti
Vývoj bádání o Velké Moravě do počátku 90. let 20. stol. popsal vynikajícím způsobem ve své
knize německý historik Stefan Albrecht. Z jeho práce jednoznačně vyplývá úzké sepětí zájmu o velkomoravskou
problematiku s aktuální společensko-politickou situací ve střední Evropě (Albrecht
2003, 284–296).
V 19. stol. to bylo především romanticko-katolické zaujetí ranými dějinami Moravanů, resp.
panslavistické ideje nekončícího zápasů slovanství a němectví (František Palacký), které ovlivnily
počínající výzkum Velké Moravy. Zprvu se jím zabývaly především různé privátní spolky a nadšení
amatéři. Již poměrně brzy, na konci 19. stol., se k filologickému a historickému bádání o Velké
Moravě připojila i archeologie, která se později stala dominantní vědou v této oblasti.
Po vzniku samostatného Československa v r. 1918 se zdůrazňovala souvislost mezi novou republikou
a Velkou Moravou, především s ohledem na vzájemné soužití Čechů a Slováků. Další interpretační
úroveň se objevila po změně zahraničně politické situace v předvečer druhé světové války.
Tehdy byla Velká Morava považovaná především za prostředníka mezi Západem a Východem. Alternativní
výklad Velké Moravy zformulovaly nacionalistické kruhy na Slovensku, kde se stal součástí
státní propagandy v období klerofašistického a proněmeckého státu. Největšímu zájmu se však Velká
Morava těšila v 50. a 60. letech 20. stol. Doba prvních významných archeologických objevů se překrývala
s radikálním politickým zvratem, při kterém se moci v zemích středovýchodní Evropy chopili
komunisté. Výzkum Velké Moravy získal institucionální podporu a profesionalizoval se. Stát jej začal
i poměrně masivně finančně podporovat (podobně tomu bylo např. i v Polsku: viz Roslund 2007, 51–53;
Buko 2008, 1–28). Jedním z důvodů byla snaha prezentovat kulturní vyspělost Slovanů v reakci na
ideologii nacismu s jejím adorováním německé, resp. germánské kultury a podceňováním všech ostatních.
Studium Velké Moravy bylo zasazeno do kontextu marxistické teorie a historického materialismu
(Graus 1953, 155–158; Poulík 1961). Zdůrazňoval se feudální charakter velkomoravského států
MACHÁâEK: „Velkomoravsk˘ stát“ – kontroverze stfiedoevropské medievistiky776
a třídní rozdělení tehdejší společnosti. Velkoplošné terénní výzkumy hlavních velkomoravských
center v Mikulčicích, Starém Města a na Pohansku měly za úkol tyto závěry podepřít (Poulík 1961,
498, 503–504). Jednalo se o rozsáhlé akce, díky nimž bylo nashromážděno obrovské množství nálezů
a informací, které zůstalo dodnes zčásti nezpracováno. Od 70. let 20. stol., kdy byl potenciál
Velké Moravy komunistickými ideology již víceméně vyčerpán, docházelo k postupnému útlumu
extenzivní terénní činnosti na velkomoravských aglomeracích i ke snižování velkorysé státní podpory.
Zřejmě v návaznosti na nové pojetí česko-slovenského federalismu1 se začala více zdůrazňovat
kontinuita mezi Velkou Moravou a tehdejším Československem (viz název sborníku Velká Morava
a počátky československé státnosti: Poulík 1985; Třeštík 1985). V součinnosti se sovětskými badateli
(Sanchuk 1985) byly i v 80. letech 20. stol. dále rozvíjeny teze o Velké Moravě jako prvním západoslovanském
státu (Poulík 1985, 5), který svým charakterem patřil někam mezi západní a východní
typ raného feudalismu (Havlík 1985).
Po r. 1989 velké archeologické výzkumy v souvislosti se změnou politické situace a ekonomickými
problémy ve většině lokalit skončily. Výzkum se následně soustředil na zpracování rozsáhlého
nálezového fondu. Otevírala se některá témata, která badatelská obec do té doby víceméně opomíjela
(např. přírodní prostředí doby velkomoravské, centra a jejich zázemí, vývoj sídlištní struktury).
Z hlediska chápání velkomoravské státnosti a její kontinuity se vědecká komunita rozdělila. Především
starší generace badatelů setrvala u tradičního chápání Velké Moravy jako raně feudálního státu s přímou
návazností na pozdější vývoj v regionu (Ruttkay 1997). Zvláště na Slovensku zůstala velkomoravská
problematika důležitou součástí politického diskurzu. Její výklad opět získal silně patriotický
až národovecký akcent (Urbańczyk 2005, 141; Chorvátová 2008, 3).
Myšlenka, že Velká Morava byla nejstarším státem (státním útvarem) středoevropských Slovanů,
na který přímo navazovala státnost českých Přemyslovců, polských Piastovců a uherských Arpádovců
ve středoevropském regionu stále žije (např. Galuška 2004, 139). Současní představitelé tohoto
proudu zastávají názor, že se nejednalo o barbarskou říši, ale o „mocný stát“, kde již „vykrystalizovaly
prvky feudální držby půdy i některé vztahy charakterizující raně feudální stát“ (Měřínský 2006,
907). Současně přežívá i představa o Velké Moravě jako spojnici mezi Západem a Východem (viz
název sborníku Velká Morava mezi Východem a Západem a Staňa 2001).
I v rámci tradičního názorového proudu, však došlo k určitým posunům. Původní zastánce myšlenky
o přímé kontinuitě mezi starou Moravou a pozdějšími přemyslovskými Čechami D. Třeštík
(1985, 273, 292–293), ji přeformuloval v tom smyslu, že velkomoravský stát zanikl na počátku 10. stol.
spolu s kmenem Moravanů a stopa, kterou v dějinách zanechal, je spíše nadnárodní ideou, kterou
si nemůže přivlastňovat žádný z dnešních států (Třeštík 1999b, 163, 172–173; 1999a). Odmítl tak
„evolucionistickou mytologii“ o „věčném“ národu, který se na daném území přirozeně vyvíjí od raně
středověkého kmene až dodnes (Třeštík 1999b, 104–109). To však podle Třeštíka nic nemění na skutečnosti,
že se velkomoravská knížata již na počátku 9. stol. „rozhodla“ pro stát, a to jako vůbec
první Slované (Třeštík 1999a, 689–727). V realizaci tohoto „experimentu“ Třeštík vidí největší historický
přínos Velké Moravy (Třeštík 2001, 199–201).
Slabina dosavadních přístupů spočívá v tom, že stát byl chápán jako axiom, o jehož existenci se
nepochybuje. Takové přesvědčení zřejmě vychází z Marxovy teorie společnosti, podle níž stát vzniká
na určitém stupni vývoje, kdy se společnost rozpadá na třídy, a kdy je třeba zabezpečit vládu a vlastnictví
dominantní skupiny (Hauser 2007, 64). Je-li v kontextu tohoto uvažování Velká Morava společností
feudální, tedy třídní, musí zde „zákonitě“ existovat i stát. Zastánci existence státu na Velké
Moravě, školení v metodě historického materialismu, nebyli schopni (nesměli?) překročit dané interpretační
limity a testovat i jiné alternativní možnosti uspořádání velkomoravské společnosti. Z těchto
důvodů necítili ani potřebu v obecné rovině explicitně definovat, jak vlastně vypadá stát raného středověku2
a zda Velká Morava tato kritéria vůbec splňuje. Pokud ovšem některý z badatelů přistoupil
Archeologické rozhledy LXIV–2012 777
1 Ústavní zákon ze dne 27. října 1968 o československé federaci.
2 S chybějící explicitní definicí raně středověkého státu se ovšem poměrně dlouho potýkala i západoevropská
medievistika (k tomu viz Pohl 2006, 32).
k analýze určitého historického jevu a jeho vývoje v delší časové perspektivě, pak se stávalo, že vystoupil
z hlavního proudu a Velkou Moravu klasifikoval jako přechodný či předstátní útvar. To je případ
J. Žemličky (1996), který se zabýval tržní organizací, či F. Hoffmanna (1992, 27), který studoval
středověká města.
Současné bádání přistupuje k velkomoravské státnosti mnohem kritičtěji. Snaží se o pochopení
podstaty velkomoravské společnosti a hledá odpověď na otázku, „jak se Moravané stali politickým
společenstvím a nakolik moravská knížata kontrolovala veřejný prostor“ (Wihoda 2010). Obrací se,
stejně jako moderní evropská medievistika (Pohl 2006, 16), k etnologii či sociální a kulturní antropologii,
v níž hledá opory pro svoje interpretační modely i nové pojmosloví. Jako jeden z prvních
vykročil tímto směrem J. Klápště (1994, 37–38), který si takřka před dvaceti lety povzdechl, že prosazení
nového přístupu ke studiu českých a moravských dějin brání dosud neobvyklost antropologických
pojmů i odlišná tradice středoevropské historiografie. Nová metodologická východiska nakonec
aplikovala především mladší generace archeologů, kteří se zabývali rozlehlými velkomoravskými
aglomeraci a snažili se vysvětlit ekonomické a sociální příčiny jejich vzniku i zániku (Macháček
2009; 2010; Štefan 2011).
Velkomoravský stát a ne-stát – současné přístupy
Chceme-li dnes věrohodným způsobem odpovědět na otázku, zda byla Velká Morava státem, či
nikoli, musíme vyjít z definice raně středověké státnosti (Staatlichkeit), jak ji formuluje moderní
evropská medievistika např. v pracích W. Pohla (Airlie – Pohl – Reimitz 2006; Pohl – Wieser 2009)
nebo R. Hodgese (1982).
Podle Pohla (Pohl 2006, 36–38) jsou státy především stálé. Ani změna vlády či územní dělení
nenaruší kontinuitu jejich existence. Státní moc garantuje společenskou stabilitu a chrání „veřejné
instituce“, jakými jsou biskupství, kláštery, města či obce, které tak získávají trvalý charakter. Stát
musí být zároveň funkční jednotkou, u které je víceméně jasné, kdo a co k ní patří, jak je ohraničena
či uspořádána. Příslušníci raně středověkého státu se s tímto útvarem víceméně identifikují, přestože
mohou být různého etnického původu. Důležitou roli hraje i příslušnost k církvi a náboženské obci
(ecclesia), která představuje pro říši a její obyvatele ideální vzor společné jednoty. Křesťanský diskurz
se stává prostřednictvím náboženské literatury a působení církve „řečí“ celého společenstva. Pro mocné
jedince i rody představuje politický systém státu rámec, v němž mohou naplňovat své ambice
a který zároveň usměrňuje jejich vzájemné konflikty. Tyto spory nesmí vést k rozkladu státního svazku,
i když v jejich důsledku může slábnout centrální moc. Ta musí být v čele s panovníkem vždy
schopna vytěžit dostupné ekonomické, lidské a vojenské zdroje. Role panovníka je sice jasně vymezena
jeho sociálním statusem, i v jeho rámci však musí mít dostatek prostoru pro autonomní politické
jednání, které může vést ke zdaru či naopak k neúspěchu.
Při definici státu rozvíjí R. Hodges (1982, 186–193) myšlenky Kenta Flanneryho. Stát je podle
něj již dobře definovanou politickou organizací. Jeho vůdcové nejsou dále omezováni regulačními
mechanismy. Existuje zde silná centrální moc tvořená profesionální vládnoucí třídou, která je vcelku
imunní k omezením vyplývajícím z příbuzenských vztahů. Stát je postaven na efektivní a stabilní
hierarchii, která musí vydržet rozkladný efekt celých sérií otřesů a bojů. V souvislosti s tím musí
vůdce státu získat určitý posvátný charakter či by měl být nastolen zvláštními obřady, které souvisejí
s jeho výjimečným statusem. Posvátnost se poté stává instrumentem moci. Jde o nový koncept
společnosti, která izoluje vůdčí osobnost státu od zbývající populace také v ideologické rovině. Stát
je nesmírně nákladná forma společenské organizace. Její efektivní fungování vyžaduje přesuny velkých
energetických zdrojů a skrze pozitivní zpětnou vazbu i trvalý růst. Stát potřebuje armádu a byrokracii,
celou infrastrukturu, která je zajišťována efektivním výběrem daní. Jediným přirozeným
ekonomickým vyjádřením tohoto systému je trh. Pouze trh umožní efektivní cirkulaci energie ve
společnosti a existenci komplexní infrastruktury.
Aplikujeme-li výše uvedené definice, pak zjistíme, že Velká Morava mnohá z kritérií státnosti
nesplňuje. Především nebyla stálá a stabilní. Tento údajně „mocný stát“ po čtyřech generacích nenávratně
zmizel i se všemi svými institucemi. Bez náhrady zanikla nejen jeho administrativa či vojenMACHÁâEK:
„Velkomoravsk˘ stát“ – kontroverze stfiedoevropské medievistiky778
ská moc, ale i hlavní centra a většina elit. Jistá kontinuita, spíše tušená než doložená, se předpokládá
pouze u církevní správy, která snad v omezené podobě přežila kritické 10. stol. někde v okrajových
oblastech bývalé říše (Jan 2005). V jejich centrech archeologické výzkumy naopak doložily krátkodobou
pohanskou reakci, k níž došlo v souvislosti se zhroucením mocenských struktur počátkem
10. stol. (Macháček 2000; Macháček – Pleterski 2000). Ani předtím nebylo křesťanství na Velké
Moravě příliš pevně zakořeněno. V písemných pramenech je zmiňován jeho hrubý charakter (rudis
christianitas) (Wolfram 1995, 260) a ještě během působení byzantské misie Cyrila a Metoděje byla
moravská společnost zčásti pohanská (Třeštík 2001, 130), což je patrné i z archeologických výzkumů
(Klanica 1985a; 1985b). Lze dokonce uvažovat o jisté formě křesťansko-pohanského synkretismu
(Macháček 2010, 451). Ani samotná moravská církev nebyla jednotná. Dlouhodobě ji štěpily spory
mezi zastánci řecko-staroslověnské a fransko-latinské liturgie (Havlík 1964, 256–260). Jen stěží tak
může být naplněna podmínka společného křesťanského diskurzu a jednoty církevní obce. Územní
rozsah Velké Moravy a její hranice jsou nejasné (Havlík 1960; 1964, 238–241). Mnohá z připojených
a většinou jen formálně závislých území po krátké době zase odpadala (Panonie, Čechy, polabské
Srbsko, Vislansko; Havlík 1964, 270–271). Mezi Velkou Moravou a Franskou říší vznikla jakási
indiferentní nárazníková zóna, jejíž charakter byl proměnný a ne zcela vyjasněný (Friesinger 1992;
Wolfram 1995, 260–261; 1997; Zehetmayer 2007). Většina badatelů sice nepochybuje na základě
archeologických nálezů o lokalizaci jádra Velké Moravy v jihovýchodní části dnešní České republiky
a na jihozápadním Slovensku (Macháček 2009, 261–264). Některé písemné prameny však umožňují
i odlišný výklad (Bowlus 1995; Eggers 1995; 1996). To vše svědčí o tom, že Velká Morava nebyla
prostorově jednoznačně ohraničena a její geografická konfigurace byla velice proměnlivá. Velká
Morava nebyla primárně organizovaná teritoriálně, jak by tomu mělo být u států (Tainter 1988, 26),
ale její základ tvořily skutečné či fiktivní příbuzenské vazby, existující v rámci kmenové struktury
(Třeštík 1997, 293). Rostislav či Svatopluk nebyli panovníci Moravy, ale knížata kmene/gens Moravanů
(Rastizen Margansium Scalvorum ducem, Zwentibaldus dux Maravorum – Annales Fuldenses
k rokům 863 a 894; Bartonýková – Havlík – Masařík et al. 2008, 98, 123).
Panovníci na Velké Moravě nerozhodovali zcela autonomně. Rostislava, a v podstatě i Svatopluka,
dosadili Moravanům Frankové. Moc zde nepřecházela z otce na syna, ale předávala se v rámci jakéhosi
širšího příbuzenstva (srovnej termín známý z latinských pramenů: nepos). Teprve ke konci existence
Velké Moravy v r. 894 se podařilo Svatoplukovi přenechat vládu svému synovi Mojmírovi II.
To se však neobešlo bez těžkých nástupnických bojů a konfliktů, které nakonec přispěly ke společenskému
kolapsu (Třeštík 1987). Na vládě se spolu s panovníkem podílela i ostatní moravská „knížata“/
optimates, s nimiž činil veškerá důležitá rozhodnutí a která omezovala jeho nezávislost (Třeštík 1997,
279; 2001, 130; Wihoda 2010, 91).
Centrální moc nebyla schopna efektivně exploatovat celé území. Chyběly jí pro to standardní ekonomické
nástroje – především mince. Moravané je nerazili a uvnitř své ekonomiky ani nepoužívali.
Bez mince však velkomoravští panovníci ztráceli schopnost efektivně vybírat daně, cla, pokuty
a různé jiné poplatky, což radikálně snižovalo jejich konkurenceschopnost v tehdejší Evropě. Vlastní
mince byla přitom v 9. stol. považována za významný symbol státnosti, s jehož pomocí panovníci
veřejně demonstrovali svoji politickou autoritu (Garipzanov 2009, 411–421). Neexistence mince znesnadňovala
i rozvoj standardního vnitřního trhu, jak jej definuje např. P. Urbańczyk (2009, 499–521,
505)3. Ten jediný umožňuje efektivní cirkulaci energie ve společnosti, která již dosáhla vysokého
stupně komplexity (Hodges 1982, 186–193). Nezbytné ekonomické zdroje tak moravská knížata
získávala především intenzivními vojenskými výboji do svého okolí. Snad odkud pocházeli otroci,
kteří byli směňováni v rámci dálkového obchodu za luxusní zboží (např. McCormick 2002, 171–180).
Nedosáhla-li Velká Morava ještě úrovně raně středověkého státu, pak se musíme ptát, jak ji máme
vlastně charakterizovat. Podle klasického neo-evolucionistického modelu předcházelo vzniku
byrokratického státu tzv. náčelnictví (Service 1971; Earle 1987, 279–308, 279, 286). I přesto, že dnes
Archeologické rozhledy LXIV–2012 779
3 Pod pojmem trh/market rozumí Urbańczyk masivní participaci členů určité komunity na ekonomice charakterizované
organizovanou směnu s jasně danými pravidly, která se řídí objektivní hodnotou vyjádřenou v penězích.
považujeme unilineární vývoj předložený evolucionisty za příliš zjednodušený, tvoří náčelnictví stále
jeden z hlavních teoretických pojmů používaných antropology a archeology, kteří se zabývají společenským
uspořádáním archaických společností (Chabal – Feinman – Skalník 2004, 22–40). Může
však být náčelnictvím i Velká Morava?
Dříve než přistoupíme k diskusi o této otázce, je nutné si uvědomit, že pojem náčelnictví je dnes
chápán velice variabilně a zahrnuje širokou škálu předstátních společností od Polynésie po Evropu,
od časného neolitu po současnost (Earle 1987, 279–308; DeMarrais – Castillo – Earle 1996, 15–31;
Chabal – Feinman – Skalník 2004, 22–40). V Evropě dominoval tento typ společenského uspořádání
v období před expanzí Římské říše a po jejím kolapsu se na určitou dobu opět vrátil (Hodges 1982,
14–16; Earle 1987, 286). Mezi státní a ne-státní formu však nelze vložit ostrou či nějakou umělou
hranici. Náčelnictví vrcholí tam, kde začíná stát (Tainter 1988, 30; Urbańczyk 1997, 39–44).
Nejvyspělejší formu náčelnictví, která přichází v případě Velké Moravy do úvahy, označujeme
jako complex chiefdoms (Earle 1987, 288), cyclical chiefdoms (Hodges 1982, 27, 187–188), případně
jako early state analogues (Grinin 2004; 2011). Lze jej chápat jako předstupeň státu. V mnoha svých
znacích se již zčásti překrývá s tím, co např. Claessen a Skalnik (1978, 22) nazývají Early State.
Podle E. Service (1971) je základem náčelnictví hierarchizovaná sociální jednotka, která zahrnuje
několik kmenů. Existuje zde sice určité sociální rozvrstvení, celá struktura je však zaměřena na
jedinou centrální osobu – náčelníka. Jeho moc není neomezená, účinně ji ohraničují existující společenské
regulátory. Ekonomickým základem celého systému je především princip přerozdělování
(redistribution) a nikoliv trh. V rámci redistribuce působí proti sobě dvě hlavní tendence. Jedna je
reprezentována tzv. nivelizačním mechanismem (levelling mechanisms), který má negativní vliv na
akumulaci bohatství, jež mizí z rukou vůdčích osobností na různých potlaších, shromážděních či
v souvislosti s nákladnými pohřebními rituály. Opačná tendence je reprezentována především tzv.
mobilizací (mobilisation), což je odvod zboží a služeb ve prospěch elitních vrstev. Vývoj náčelnické
ekonomie je možné vidět jako proces vedoucí k postupnému získávání kontroly nad nivelizačními
mechanismy a k akumulaci bohatství prostřednictvím jeho mobilizace. Hlavní výrobní prostředek,
kterým je půda, však stále zůstává v kolektivním vlastnictví (Hodges 1982, 15, 26; Charvát 1989).
Proces redistribuce zdrojů je kontrolován z mocenských center (Urbańczyk 2009, 502).
Při procesu vedoucím ke vzniku státu je podle Hodgese (1982, 187–188) velice významná fáze
pokročilého náčelnictví, kterou nazývá cyklickou (cyclical chiefdoms). Tento termín zdůrazňuje
určitý prozatímní stav, kdy náčelník přechodně získává spíše čestný politický status svrchovaného
panovníka. Centrální moc se postupně upevňuje a přejímá kontrolu nad ekonomikou oblastí. Celý
systém se transformuje až do stavu, kdy náčelník akumuluje dostatečné bohatství nutné k tomu, aby
se separoval od zbývající komunity. Právě proces „mobilizace“ bohatství, s jehož pomocí náčelník
prosazuje svůj status a napomáhá vzniku vládnoucích elit, je podle Hodgese typický pro cyklické
náčelnictví. Cirkulace luxusních předmětů, luxusního zboží a drahých kovů měla zásadní význam
při vytváření mocenských vztahů. Vlastnictví ceněného zboží a jejich distribuce patřily k důležitým
prvkům spolupůsobícím při upevňování sociálního statusu. Vůdce „investoval“ své bohatství do svých
spojenců. Důsledkem této strategie byl konstantní vzestup hodnoty zboží, které bylo v oběhu, a nikdy
nekončící spirála vzájemného soupeření (Urbańczyk 2009, 502–505).
Za těchto podmínek enormně stoupá význam dálkového obchodu, který se stal nástrojem získávání
cenností určených pro redistribuci realizovanou v rámci nivelizačních mechanismů. Pro politické
elity neznamenal dálkový obchod zdroj finančního profitu, ale spíše možnost jak získat vzácné zboží
určené pro okázalou spotřebu, která zdůrazňovala jejich sociální status (Urbańczyk 2009, 505).
Společnosti na úrovni komplexního či cyklického náčelnictví vytvářejí specifickou hierarchickou
sídlištní strukturu. Populace se zde již zčásti soustřeďuje do protoměstských center, v jejichž okolí se
kumulují sídliště nižšího řádu, zřejmě z důvodů jednodušší správy, efektivnějšího výběru tributu a snazší
kontroly. V důsledku této tendence vznikají mezi sousedními centry nárazníkové zóny s nižší hustotou
osídlení (Earle 1987, 289). Popsaný typ sídlištní struktury lze charakterizovat jako bimodální.
Ve středovýchodní Evropě se objevuje v předstátním období (Lozny 2004), kdy se velké opevněné
aglomerace s hustě zalidněným zázemím seskupují v oblastech, které bychom mohli nazvat jádry raně
MACHÁâEK: „Velkomoravsk˘ stát“ – kontroverze stfiedoevropské medievistiky780
středověkých říší. Takový archaický model teritoriální správy se během dalšího vývoje ukázal jako
málo životaschopný a zmizel spolu se vznikem státu (Kurnatowska 1984, 165–172). Osídlení se transformovalo
do trimodální (či ještě komplexnější) struktury, která byla mnohem stabilnější. Nově se v ní
objevují subcentra či centra druhého řádu (např. fora, villae forenses), plnící např. funkce týdenních
trhů či krčem (tabernae). I díky nim došlo k postupnému zalidnění periferních území (Žemlička 1996;
Moździoch 1999, 21–52). Na Moravě byla lokalita podobného typu nedávno objevena a prozkoumána
na katastru obce Kostice na Břeclavsku (předběžně Biermann – Macháček 2012, 183–185).
Z výše uvedeného popisu vyplývá, že nejdůležitější kritéria – nutná pro klasifikaci určité společnosti
jako náčelnictví – souvisí s ekonomickým systémem a specifickou sídlištní strukturou. Ekonomika
musí být založena především na redistribuci (a tedy na ne-tržních vztazích), která umožňuje
mobilizaci bohatství v rukou vůdce a zároveň cirkulaci luxusního zboží a drahého kovu mezi náčelníkem
a jeho stoupenci. Sídlištní struktura náčelnické společnosti musí mít bimodální charakter.
Dle mého názoru jsme schopni tyto podstatné znaky náčelnictví doložit na základě archeologických
pramenů i na Velké Moravě. Nacházíme zde mimořádné bohatství, které v rámci redistribuce
mizelo z rukou panovníka do hrobů velkomoravských elit, koncentrovaných především v centrech,
a tedy v blízkosti vládce. Bohatství se do hrobů dostávalo v podobě honosných zbraní, luxusních
látek či typického velkomoravského šperku, vyrobeného z drahých kovů (Dostál 1966; Kostelníková
1973; Košta 2005). Zvláště šperk měl pro velkomoravskou společnost mimořádný, zřejmě i symbolický
význam. Jeho produkce podléhala přísné kontrole centrální moci (Galuška 1989, 405–451;
Macháček et al. 2007, 129–184). Byl výsledkem transformace drahého kovu, který se na Velkou
Moravu dostával díky dálkovému obchodu (Poláček 2000, 146–147), vojenským výpravám (Ruttkay
2002, 105–121) či darům (Curta 2007, 61–79). Mince se zde objevují jen zcela sporadicky (Kučerovská
1989, 19–54; 1998, 151–170) a nehrály v ekonomice Velké Moravy žádnou roli. Neexistují
důkazy existence vnitřního trhu s jasně danými pravidly, která by vycházela z objektivní hodnoty
vyjádřené v penězích (Urbańczyk 2009, 505; Štefan 2011, 343). Názor, že jako nemincovní platidlo
sloužily tzv. sekerovité hřivny (Kučerovská 1980, 211–229; 1989, 19–54), byl nedávno celkem
oprávněně odmítnut (Curta 2011, 309–332; Štefan 2011, 343). Absence mince, která v kontextu raně
středověké Evropy sloužila nejenom potřebám dálkového a vnitřního trhu, ale i, možná především,
pro placení různých poplatků, jako daně, pokuty či mýta (Yorke 2009, 73–86, 80), svědčí o málo
rozvinutém, předstátním charakteru velkomoravské ekonomiky.
Moravští panovníci jistě hledali za této situace jiné možnosti, jak mobilizovat ekonomické zdroje
určené k redistribuci. Kromě válečné kořisti přicházel v úvahu především dálkový obchod.
Otevřenou otázkou zůstává, jaké komodity mohli Moravané nabídnout jako protihodnotu za zbraně,
luxusní látky a drahé kovy, které plynuly do hlavních center země v rámci dálkového obchodu.
V současné době se předpokládá, že hlavním vývozním artiklem byli otroci, kteří z Moravy směřovali
na Pyrenejský poloostrov či přes Benátky na Blízký východ (Henning 1992, 403–426; Třeštík
2000; McCormick 2001, 691, 767, 774; 2002; Verhulst 2002, 107, 112). Doplňkovými komoditami
mohli být koně, vosk a med (Warnke 1987, 545–569; Poláček 2000). Bohužel se vždy jedná o zboží,
které je archeologicky skoro neviditelné (kriticky k archeologickým dokladům obchodu s otroky
např. Galuška 2003, 75–86).
Důležitou roli v dálkovém obchodu hrály především rozlehlé sídlištní aglomerace (Wihoda 2010,
92–93), z nichž některé bylo zcela jistě i oním trhem Moravanů, který zmiňují franské i arabské
prameny (Třeštík 1973, 869–894; 2000). Sem, „ad mercantum Marahorum“ přijížděli bavorští kupci,
židovští radanité a Benátčané, aby směnili vzácné a luxusní zboží možná za otroky, možná za jiné
komodity, které jim Moravané mohli nabídnout. Tato místa se stávala redistribučními centry Velké
Moravy (Štefan 2011, 343).
Dobře dokumentovaným a publikovaným příkladem velkomoravského centra je Pohansko u Břeclavi
(Macháček 2007a; 2010). Raně středověká aglomerace zde měla rozlohu okolo 60 ha, dvě předhradí
a masivně opevněnou centrální část. Pohansko bylo v 9. stol. vybudováno podle jednotného
urbanizačního konceptu na místě starší zemědělské osady. Leží na strategickém místě, kudy na Moravu
vstupovali obchodníci i cizí armády. Jeho úkolem byla vojenská ochrana i kontrola a řízení dálkového
Archeologické rozhledy LXIV–2012 781
obchodu. Zároveň zde byla koncentrována profesionální řemeslná výroba. Lokalitu tohoto typu mohl
vybudovat pouze člověk s nejvyšší autoritou v zemi, tedy panovník. Ten zde měl i jednu ze svých rezidencí,
kterou nechal vystavět po vzoru karolinské falce (Macháček 2008, 107–125). Důvody, které
vedly moravského panovníka k obrovské investici do rozsáhlé aglomerace na Pohansku, jež neměla
v sousední franské říši obdoby (ani opodstatnění), vyplývají z jeho snahy o vlastní emancipaci. Jde
o proces, během něhož se systém transformuje až do stavu, kdy náčelník nakumuluje dostatečné bohatství
nutné k tomu, aby se separoval od zbývající komunity a stal se suverénem. Logickým důsledkem
takového vývoje je vznik emporií, fortifikací a separátních královských rezidencí. Na Pohansku jsou
všechny tyto tři funkce integrovány v jeden celek (Macháček 2005; 2007b, 473–498).
Svým charakterem do jisté míry odpovídalo Pohansko vikinským a anglosaským emporiím typu B,
jak je definoval R. Hodges (1982, 50–56; 2000). Jejich existence souvisí s větším důrazem kladeným
na nezávislé obchodníky, kteří byli na dálku kontrolováni panovníkem, jemuž šlo o zvýšení dovozu
prestižního i specifického užitkového zboží. Tyto lokality vznikají náhle díky obrovským investicím
krále či podobné autority, který se takto snaží získat kontrolu nad místní produkcí a distribucí (Yorke
2009, 79–80). V tomto vývoji sehrála jistě velkou roli i rivalita mezi králi a tradiční rodovou aristokracií.
Jde již jednoznačně o trvale obydlená sídliště městského typu. Lze je rozpoznat podle uliční
zástavby, plánovitě budované v předem definované síti, která překrývá dřívější shlukovou sídlištní
strukturu. Příkladem může být opět Löddeköpinge, Haithabu či anglosaský Hamwic a fríský Dorestad.
Zdá se, že zástavba na emporiích alokuje velice mnoho prostoru a zaujímá neobvykle velikou plochu,
zvláště ve srovnání s pozdějšími středověkými standardy. Lokality tohoto typu mohou být (např.
Hamwic/Southhampton – min. 45 ha) 40 až 50krát větší než ostatní lokality v sídlištní hierarchii.
Emporia typu B tak často zaujímají extrémně velikou plochu, která se pohybuje mezi 12 a 100 ha.
Populace těchto lokalit byla až desetinásobně větší v porovnání se současnými vesnickými sídlišti.
Emporia typu B lze považovat za monopolistická centra výroby i obchodu. R. Hodges tento typ
emporií spojuje právě s cyklickým náčelnictvím a snahou o mobilizaci bohatství.
Rozlehlé raně středověké aglomerace nemohly existovat samostatně bez nezbytného zemědělského
zázemí. I v nejbližším okolí Pohanska vznikla v 9. stol. sídlištní struktura, která byla plně podřízena
jeho potřebám (Dresler – Macháček 2008). Zemědělské osady, které zásobovaly Pohansko
potravinami, zejména obilím, se nenáhodně kumulují v jeho nejbližším okolí. Periferní území, která
leží na rozhraní mezi zázemími dvou sousedních center, zůstávají naopak osídlena pouze sporadicky.
Jsou zřejmě vylidněna v důsledku přesunů obyvatelstva, které zajišťovalo potřeby centrálních lokalit
(kromě produkce základních potravin snad i budování a údržba komunikačních a fortifikačních systémů).
Jedná se o typickou bimodální sídlištní strukturu (centrum – zázemí), která je charakteristická
pro předstátní společnost (viz výše).
S předstátním charakterem velkomoravské společnosti souvisí i její zánik. Kvůli redistribučnímu
charakteru své ekonomiky byla centrální moc fatálně závislá na dálkovém obchodu, který do země
přinášel prestižní předměty (příkladem mohou být luxusní skleněné nádoby, které se na Moravu dostávaly
z italských dílen: Galuška et al. 2012), jimiž si panovníci kupovali loajalitu svých stoupenců.
Přerušení obchodních tras tak zákonitě provázely obrovské turbulence celého společenského systému.
Na Velké Moravě nastala tato situace po r. 900, kdy střední Evropu ovládli nově příchozí Maďaři
(Wihoda 2010, 93; Štefan 2011, 347). I když to nebylo pouze zhroucení dálkového obchodu, které
vedlo ke kolapsu Velké Moravy (Macháček 2010, 431–471), lze tuto příčinu považovat za jednu
z nejdůležitějších.
Závěr
Velká Morava zřejmě nedosáhla za dobu své krátké existence úrovně raně středověkého státu v tom
smyslu, jak ho chápe současná evropská medievistika. Její ekonomika i sociální a sídlištní struktury
odpovídají svým charakterem ještě náčelnictví, i když už v jeho nejrozvinutější formě. Lze však proto
považovat Velkou Moravu v soudobé Evropě za něco mimořádného a odlišného? Opak je pravdou.
Na podobném stupni vývoje se nacházely i jiné společnosti, které ležely za hranicemi Franské říše.
Dobrým příkladem jsou raná anglosaská království (600 až 900 n. l.), která byla „probably at best
MACHÁâEK: „Velkomoravsk˘ stát“ – kontroverze stfiedoevropské medievistiky782
‘proto-states’ rather than states“ (Yorke 2009, 85). Nejinak tomu bylo ve Skandinávii (Bagge 2009,
145–154) a v keltském světě (zvláště Wales a Irsko), který se dokonce nacházel na ještě nižším stupni
vývoje státnosti (Davies 2009, 155–170). Obecně se má za to, že v zemích severní a severozápadní
Evropy (Anglie, Wales, Irsko a Dánsko) je nutno v raném středověku počítat s předstátním kmenovým
zřízením, kde války a tributy hrály mnohem důležitější roli než výběr daní a systematická exploatace
vnitřních ekonomických zdrojů země. I centrální vláda se zde etabluje jen ad hoc a je silně svázána
s osobou konkrétního panovníka (Wickham 2005, 56, 339–351). Postavení vládců raně středověké
Moravy bychom tak mohli asi nejlépe přirovnat k Offovi v Mercii, Inemu ve Wessexu či ke Godfredovi
v Dánsku. Podobně jako oni se i moravští Mojmírovci pokoušeli obrovskými investicemi do
aglomerací typu Pohanska získat ekonomickou kontrolu nad společností, neutralizovat nivelizační
mechanismy, mobilizovat bohatství a separovat se od zbývající komunity. Výsledkem této snahy však
nebyl vznik státu, který by se podobal Wessexu Alfreda Velikého či Dánsku Haralda Modrozuba, ale
úpadek mojmírovské „říše“, jenž nastal v důsledku těžko řešitelné kombinace vnějších i vnitřních
problémů.
Chceme-li dnes přemýšlet o charakteru velkomoravské společnosti, je nutné vzít v potaz i výše
zformulovanou alternativu. Vzletné a bezobsažné fráze o velkomoravské státnosti bychom měli přenechat
politikům, církevním hodnostářům a pragmatikům z řad konformních archeologů a historiků.
Opakováním zavedených „pravd“ bez kritické reflexe se vystavujeme podezření, že aktivně přispíváme
k politické instrumentalizaci vlastních dějin a konstruování národní či jakési středoevropské
mytologie o „knížatech z mocných hradů na řece Moravě“, která se již na počátku 9. stol. „rozhodla
pro stát“. Nejenže to nebude mít pranic společného s historickou realitou, ale dostaneme se tak i mimo
moderní proud evropské medievistiky, která dnes opouští strnulá ideologická dogmata a aplikuje
nové postupy, jež pomáhají lépe pochopit fungování raně středověkých společností. Výročí příchodu
byzantských věrozvěstů na Moravu a s ním spojené celonárodní oslavy, výstavy a konference jsou
v tomto ohledu velikou výzvou a naší zkouškou.
Práce vyšla s podporou projektu Grantové agentury ČR reg. č. P405/12/0111.
Literatura
Airlie, S. – Pohl, W. – Reimitz, H. 2006: Staat im frühen Mittelalter. Wien.
Albrecht, S. 2003: Geschichte der Großmährenforschung in der Tschechischen Ländern und in der Slowakei.
Praha.
Bagge, S. 2009: Early state formation in Scandinavia. In: W. Pohl – V. Wieser Hrsg., Der frühmittelalterliche
Staat: europaßische Perspektiven, Forschungen zur Geschichte des Mittelalters Bd. 16, Wien, 145–154.
Bartoňková, D. – Havlík, L. – Masařík, Z. – Večerka, R. 2008: Magnae Moraviae fontes historici. Brno – Praha.
Biermann, F. – Macháček, J. 2012: Pennigsberg und Pohansko – vergleichende Untersuchungen zu Landnutzungssystemen
und Siedlungsstrukturen im frühmittelalterlichen Ostmitteleuropa. In: F. Biermann –
T. Kersting – A. Klammt – T. Westphalen Hrsg., Transformationen und Umbrüche des 12./13. Jahrhunderts.
Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 64, Langenweißbach, 181–190.
Bowlus, C. 1995: Franks, Moravians, and Magyars. The Struggle for the Middle Danube, 788–907. Phila-
delphia.
Brather, S. 2008: Archäologie der westlichen Slawen: Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaft im früh- und
hochmittelalterlichen Ostmitteleuropa. Berlin – New York.
Buko, A. 2008: The Archeology of Early Medieval Poland. Discoveries – Hypotheses – Interpretations.
Leiden – Boston.
Claessen, H. J. M. – Skalník, P. 1978: The Early State: Theories and Hypotheses. In: H. J. M. Claessen –
P. Skalník eds., The Early State, The Hague, 3–29.
Curta, F. 2007: The Amber Trail in early medieval Eastern Europe. In: F. Lifshitz – C. Chazelle eds., Paradigms
and Methods in Early Medieval Studies, New York, 61–79.
— 2009: The history and archaeology of Great Moravia: an introduction. Early Medieval Europe 17, 238–247.
Archeologické rozhledy LXIV–2012 783
Curta, F. 2011: New Remarks on Early Medieval Hoards of Iron Implements and Weapons. In: J. Macháček –
Š. Ungerman Hrsg., Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa, Studien zur Archäologie Europas,
Bonn, 309–332.
Davies, W. 2009: States and non-states in the Celtic world. In: W. Pohl – V. Wieser Hrsg., Der frühmittelalterliche
Staat: europäische Perspektiven, Forschungen zur Geschichte des Mittelalters Bd. 16, Wien, 155–170.
DeMarrais, E. – Castillo, L. J. – Earle, T. 1996: Ideology, materialization, and power strategies. Current
Anthropology 37, 15–31.
Dostál, B. 1966: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha.
Dresler, P. – Macháček, J. 2008: The hinterland of an Early Mediaeval centre at Pohansko near Břeclav. In:
L. Poláček Hrsg., Das wirtschäftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren. Internationale
Tagungen in Mikulčice VI, Brno, 313–325.
Earle, T. K. 1987: Chiefdoms in Archaeological and Ethnohistorical Perspective. Annual Review of Anthropology
16, 279–308.
Eggers, M. 1995: „Das Großmährische Reich“ – Realität oder Fiktion?: eine Neuinterpretation der Quellen
zur Geschichte des mittleren Donauraumes im 9. Jahrhundert. Stuttgart.
— 1996: Das Erzbistum des Method: Lage, Wirkung und Nachleben der kirillomethodianischen Mission.
München.
Friesinger, I. 1992: Historische Nachrichten zur Geschichte der slawischen Befestigunsanlagen von Thunau.
Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity E 37, 67–72.
Galuška, L. 1989: Výrobní areál velkomoravských klenotníků ze Starého Města – Uherského hradiště.
Památky archeologické 80, 405–451.
— 2003: O otrocích na Velké Moravě a okovech ze Starého Města. In: J. Klápště – E. Plešková – J. Žemlička
edd., Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha, 75–86.
— 2004: Slované. Doteky předků. Brno.
Galuška, L. – Macháček, J. – Pieta, K. – Sedláčková, H. 2012: The Glass of Great Moravia: Vessel and Window
Glass, and Small Objects. Journal of Glass Studies 54, 61–92.
Garipzanov, I. 2009: Coins as symbols of early medieval ‘Staatlichkeit’. In: W. Pohl – V. Wieser Hrsg., Der
frühmittelalterliche Staat: europäische Perspektiven. Forschungen zur Geschichte des Mittelalters.
Bd. 16, Wien, 411–421.
Graus, F. 1953: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I. Dějiny venkovského lidu od
10. stol. do první poloviny 13. stol. Praha.
Grinin, L. E. 2004: The Early State and Its Analogues: A Comparative Analysis. In: L. E. Grinin ed., The Early
State, its Alternatives and Analogues, Volgograd, 88–136.
— 2011: Complex Chiefdom: Precursor of the State or its Analogue?. Social Evolution & History 10/1, 234–273.
Hauser, M. 2007: Marxova dynamická sociologie. In: J. Šubrt ed., Historická sociologie, Plzeň, 39–72.
Havlík, L. 1960: Územní rozsah velkomoravské říše v době posledních let krále Svatopluka. Slovanské štúdie
3, 9–79.
— 1964: Velká Morava a středoevropští Slované. Praha.
— 1985: Gasudarstvo i dježava Maravan. In: G. J. Sanchuk – J. Poulik edd., Velikaja Moravija, ee istoričeskoe
i kul’turnoe značenie, Moskva, 96–107.
Henning, J. 1992: Gefangenenfesseln im slawischen Siedlungsraum und der europäische Sklavenhandel
im 6. bis 12. Jahrhundert. Germania 70, 403–426.
Hodges, R. 1982: Dark Age Economics. London.
— 2000: Towns and Trade in the Age of Charlemange. London.
Hoffmann, F. 1992: České město ve středověku. Praha.
Chabal, P. – Feinman, G. – Skalník, P. 2004: Beyond States and Empires: Chiefdoms and Informal Politics.
Social Evolution and History 3, 22–40.
Charvát, P. 1989: Náčelnictví či raný stát?. Památky archeologické 80, 207–222.
Chorvátová, H. 2008: Slovenský spor o Velkou Moravu. Lidové noviny – Orientace 21/34, 3.
Jan, L. 2005: Strukturelle Veränderungen – zwischen Altmähren und dem frühpřemyslidischen Staat. In:
P. Kouřil Hrsg., Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas (mit einem
speziellem Blick auf die grossmährische problematik), Brno, 19–23.
Klanica, Z. 1985a: Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech. In: J. Poulík – B. Chropovský
edd., Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha – Bratislava, 107–139.
— 1985b: Mikulčice – Klášteřisko. Památky archeologické 76, 474–539.
MACHÁâEK: „Velkomoravsk˘ stát“ – kontroverze stfiedoevropské medievistiky784
Klápště, J. 1994: Změna – středověká transformace a její předpoklady. In: Mediaevalia Archaeologica
Bohemica 1993. Památky archeologické – Supplementum 2, Praha, 5–59.
Kostelníková, M. 1973: Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě. Praha.
Košta, J. 2005: Kollektion frühmittelalterlicher Schwerter aus dem grossmährischen Zentrum in Mikulčice.
In: P. Kouřil Hrsg., Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas mit einem
speziellen Blick auf die grossmährische Problematik. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 25,
Brno, 157–191.
Kučerovská, T. 1980: Die Zahlungsmittel in Mähren im 9. und 10. Jahrhundert. In: B. Chropovský ed.,
Rapports du IIIe Congre`s international d’archéologie slave. Bratislava 7–14 septembre 1975, vol. 2,
Bratislava, 211–229.
— 1989: Archeologické nálezy k vývoji peněžní směny ve velkomoravské říši. Numizmatický sborník 18, 19–54.
— 1998: Münzfunde aus Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg., Studien zum Burgwall von Mikulčice. Band 3,
Brno, 151–170.
Kurnatowska, Z. 1984: Bildungsprozeß des polnischen Staates und seine Spiegelung in der Besiedlungsstruktur.
In: B. Chropovský Hrsg., Interaktionen der mitteleuropäischen Slawen und anderen Ethnika
im 6.–10. Jahrhundert, Nitra, 165–172.
Lozny, L. R. 2004: The Transition to Statehood in Central Europe. In: L. E. Grinin ed., The Early State, its
Alternatives and Analogues, Volgograd, 278–287.
Macháček, J. 2000: Die heiligen Bezirke in Pohansko bei Břeclav – ein Beitrag zur Kenntnis des Heidentums
und des Christentums der mitteleuropäischen Slawen im frühen Mittelalter. In: A. Wieczorek –
H.-M. Hinz Hrsg., Europas Mitte um 1000. Beiträge zur Geschichte, Kunst und Archäologie. Band 1,
Stuttgart, 405–406.
— 2005: Raně středověké Pohansko u Břeclavi: munitio, palatium, nebo emporium moravských panovníků?.
Archeologické rozhledy 57, 100–138.
— 2007a: Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches Zentrum als sozialwirtschaftliches System. Bonn.
— 2007b: Early medieval centre in Pohansko near Břeclav/Lundeburg:munitio, emporium or palatium
of the rulers of Moravia?. In: J. Henning ed., Post-Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and
Byzantium. Vol. 1: The Heirs of the Roman West, Berlin, 473–498.
— 2008: Palatium der mährischen Herrscher in Pohansko bei Břeclav. Quaestiones Medii Aevi Novae 13,
107–125.
— 2009: Disputes over Great Moravia: chiefdom or state? The Morava or the Tisza River?. Early Medieval
Europe 17, 248–267.
— 2010: The rise of medieval towns and states in East Central Europe: early medieval centres as social
and economic systems. Leiden – Boston.
Macháček, J. – Pleterski, A. 2000: Altslawische Kultstrukturen in Pohansko bei Břeclav (Tschechische Republik).
Studia mythologica Slavica 3, 9–22.
Macháček, J. – Gregorová, M. – Hložek, M. – Hošek, J. 2007: Raně středověká kovodělná výroba na Pohansku
u Břeclavi. Památky archeologické 98, 129–184.
McCormick, M. 2001: Origins of the European Economy. Communications and Commerce AD 300–900.
Cambridge.
McCormick, M. 2002: Verkehrswege, Handel und Sklaven zwischen Europa und dem Nahen Osten um 900:
Von der Geschichtsschreibung zur Archäologie?. In: J. Henning Hrsg., Europa im 10. Jahrhundert.
Archäologie einer Aufbruchszeit, Mainz, 171–180.
Měřínský, Z. 2006: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha.
Moździoch, S. 1999: Miejsca centralne Polski wczesnopiastowskiej – organizacja przestrzeni we wczesnym
średniowieczu jako źródło poznania systemu społeczno-gospodarczego. In: S. Moździoch ed., Centrum
i zaplecze we wczesnośredniowiecznej Europie Środkowej. Spotkania Bytomskie III, Wrocław, 21–52.
Pohl, W. 2006: Staat und Herrschaft im Frühmittelalter: Überlegungen zum Forschungsstand. In: S. Airlie –
W. Pohl – H. Reimitz Hrsg., Staat im frühen Mittelalter, Wien, 9–38.
Pohl, W. – Wieser, V. 2009: Der frußhmittelalterliche Staat: europäische Perspektiven. Wien.
Poláček, L. 2000: Der mährische Handel. In: A. Wieczorek – H.-M. Hinz Hrsg., Europas Mitte um 1000.
Beiträge zur Geschichte, Kunst und Archäologie. Band 1, Stuttgart, 146–147.
Poulík, J. 1961: K otázce počátků feudalismu na Moravě. Památky archeologické 52, 498–505.
— 1985: Předmluva. In: J. Poulík – B. Chropovský edd., Velká Morava a počátky československé státnosti,
Praha – Bratislava, 5–7.
Archeologické rozhledy LXIV–2012 785
Roslund, M. 2007: Guests in the house: cultural transmission between Slavs and Scandinavians 900 to 1300
A.D. Leiden – Boston.
Ruttkay, A. 1997: Großmähren: Anmerkungen zum gegenwärtigen Froschungsstad über die Siedlungs- und
sozialökonomischen Strukturen. In: P. Urbańczyk ed., Origins of Central Europe, Warsaw, 143–170.
— 2002: Odraz politicko-spoločenského vývoje vo veľkomoravskom vojenstve a výzbroji. In: A. Ruttkay –
M. Ruttkay – P. Šalkovský edd., Slovensko vo včasnom stredoveku, Nitra, 105–121.
Sanchuk, G. J. 1985: Někatoryje itogi i perspektivy izučenija Velikoj Moravii. In: G. J. Sanchuk – J. Poulík
edd., Velikaja Moravija, ee istoričeskoe i kul’turnoe značenie, Moskva 6–28.
Service, E. R. 1971: Primitive social organization: an evolutionary perspective. New York.
Staňa, Č. 2001: Slovanská Velká Morava – integrální součást raně středověké Evropy. In: L. Galuška –
P. Kouřil – Z. Měřínský edd., Velká Morava mezi Východem a Západem, 365–369.
Štefan, I. 2011: Great Moravia, Statehood and Archaeology. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg., Frühgeschichtliche
Zentralorte in Mitteleuropa, Bonn, 333–354.
Tainter, J. A. 1988: The collapse of complex societies. Cambridge.
Třeštík, D. 1973: „Trh Moravanů“ – ústřední trh Staré Moravy. Český časopis historický 21, 869–894.
— 1985: Bořivoj a Svatopluk – vznik českého státu a Velká Morava. In: J. Poulík – B. Chropovský edd.,
Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha – Bratislava, 273–301.
— 1987: Pád Velké Moravy. In: J. Žemlička ed., Typologie raně feudálních slovanských států, Praha, 27–76.
— 1996: rec. Eggers, Martin, „Das Großmährische Reich“ – Realität oder Fiktion?: eine Neuinterpretation
der Quellen zur Geschichte des mittleren Donauraumes im 9. Jahrhundert, Stuttgart, 1995. Český
časopis historický 94, 86–93.
— 1997: Počátky Přemyslovců. Praha.
— 1999a: Místo Velké Moravy v dějinách. Ke stavu a potřebám bádání o Velké Moravě. Český časopis
historický 97, 689–727.
— 1999b: Mysliti dějiny. Praha – Litomyšl.
— 2000: Veliké město Slovanů Praha. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. In: L. Polanský – J. Sláma
– D. Třeštík edd., Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha, 49–70.
— 2001: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Praha.
Urbańczyk, P. 1997: Changes of Power Structure During the 1st Millennium A.D. in the Northern Part of
Central Europe. In: P. Urbańczyk ed., Origins of Central Europe, Warsaw, 39–44.
— 2005: Early state formation in East Central Europe. In: F. Curta ed., East Central & Eastern Europe
in the Early Middle Ages, Ann Arbor, 139–151.
— 2009: The Polish discussion on medieval deposits of hack-silver. In: S. Brather – D. Geuenich – Ch. Huth
Hrsg., Historia archaeologica. Festschrift für Heiko Steuer zum 70. Geburtstag. Reallexikon der Germanischen
Altertumskunde – Ergänzungsbände 70, Berlin – New York, 499–521.
Verhulst, A. 2002: The Carolingian Economy. Cambridge.
Warnke, C. 1987: Der Handel mit Wachs zwischen Ost- und Westeuropa im frühen und hohen Mittelalter.
In: K. Düwel – H. Jankuhn – H. Siems – D. H. Timpe Hrsg., Untersuchungen zu Handel und Verkehr
der vor- und frühgeschichtlichen Zeit in Mittel- und Nordeuropa, Teil IV, Göttingen, 545–569.
Wickham, C. 2005: Framing the early Middle Ages : Europe and the Mediterranean 400–800. Oxford – New York.
Wihoda, M. 2010: Morava v době knížecí 906–1197. Praha.
Wikipedia, c. 2012a: Francia. Wikipedia, The Free Encyclopedia, http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=
Francia&oldid=483938448
Wikipedia, c. 2012b: Fränkisches Reich. Wikipedia, The Free Encyclopedia, http://de.wikipedia.org/w/index.
php?title=Fr%C3%A4nkisches_Reich&oldid=101138783
Wolfram, H. 1995: Grenzen und Räume: Geschichte Öterreichs vor seiner Entstehung. Wien.
— 1997: The Ethno-Political Entities in the Region of the Upper and Middle Danube in the 6th–9th Centries
A.D. In: P. Urbańczyk ed., Origins of Central Europe, Warsaw, 45–57.
Yorke, B. 2009: The Anglo-Saxon kingdoms 600–900 and the beginnings of the Old English state. In:
W. Pohl – V. Wieser Hrsg., Der frühmittelalterliche Staat: europäische Perspektiven, Forschungen
zur Geschichte des Mittelalters Bd. 16, Wien, 73–86.
Zehetmayer, R. 2007: Zur Geschichte des niederösterreichischen Raums im 9. und in der ersten Hälfte des
10. Jahrnunderts. In: R. Zehetmayer Hrsg., Schicksalsjahr 907. Die Slacht bei Pressburg und das frühmittelalterliche
Niederösterreich. Katalog zur Ausstellung des Niederösterreichischen Landesarchivs,
St. Pölten, 17–30.
MACHÁâEK: „Velkomoravsk˘ stát“ – kontroverze stfiedoevropské medievistiky786
Žemlička, J. 1996: Entstehung und Entfaltung der Marktorganisation in Böhmen und Mähren. In: Hausbau
und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa. Památky archeologické – Supplementum 6,
Praha, 17–27.
“Great Moravian State” – a controversy in Central European
medieval studies
Great Moravia is a controversial theme within Central European Medieval studies. Rather than being
a standard subject of academic research it is a phenomenon that has been a constant in Central European
modern political discourse. The historical legacy of Great Moravia has served to this day as an
instrument for cementing the legitimacy of national states in the Central European regions. There
are even more paradoxes linked to Great Moravia. Although ever since the end of the 19th century
its study has been one of the most important tasks of Czech and Slovak, and partly also Polish and
Hungarian, historical research, it was long neglected and marginalized by West European medieval
studies, which considered Great Moravia to be, in a more favourable light, a «Sonderfall» /special case,
and in a less favourable light, the «Wilden Osten»/ Wild East. According to the traditional assumptions
of Czech historians the first fully developed Slav state arose in Moravia in the 9th century,
dominating East Central Europe politically, militarily and culturally. However, from the perspective
of Western (mostly German) research, Moravians were one of the many nationalities subjected to
the Frankish Empire, within which they became part of the Bavarian Eastern March («Bayerisches
Ostland»). The reasons for the different interpretation of one particular historical situation can be seen
in the special nature of Great Moravia, which constitutes both a divide between late antiquity and the
Middle Ages, and at the same time a boundary between the western (Germanic), eastern (Slav) and
nomadic (Avar and Magyar) worlds. For traditional historiography the subject is difficult to approach,
partly due to the fact that written sources related to the history of Great Moravia are scarce and the
dominant role in its study over the past fifty years has been taken over by archaeology. The situation
is not made easier by the fact that the interpretation of the historical significance of Great Moravia
continues to be strongly politically exploited.
If we want to provide a plausible answer to the question as to whether Great Moravia was a state
or not, we should start from the definition of early medieval statehood («Staatlichkeit»), as formulated
by contemporary European medieval studies in the works of such authors as W. Pohl and R. Hodges.
If we apply the definitions we find that Great Moravia fails to meet many of the statehood criteria.
First of all, it was neither lasting nor stable. Only with difficulty could it meet the requirement for
a common Christian discourse and unity within the Christian community. The territorial extent of
Great Moravia and its boundaries are unclear. Rulers in Great Moravia could not make decisions in
a completely autonomous manner. The central power was not capable of efficiently exploiting the
whole territory as the standard economic instruments – most importantly coins – were lacking.
If Great Moravia did not attain the level of an early medieval state, we have to ask how we are to
characterize it. The characteristics of its economy, social and settlement structures correspond more
readily with chiefdom in its most developed form. The position of the rulers in early medieval
Moravia could be best compared to Offa in Mercia, Ine in Wessex or Godfred in Denmark. If today
we describe Great Moravia as a state, then we have to be aware that we are consciously participating
in the political manipulation of history and the construction of a national or Central European
mythology.
JIŘÍ MACHÁČEK, Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Arne Nováka 1, CZ-602 00 Brno
machacek@phil.muni.cz
Archeologické rozhledy LXIV–2012 787