Dejiny ^en aneb Evropská šgna od středověku do 20. století v %ajetí historiografie (TV. pardubické bienále, 27.-28. dubna 2006), Pardubice 2006. Daniela TINKOVÁ „Zena" — prázdná kategorie? Od (wo)men's history k gender history v západoevropské historiografii posledních desetiletí 20. století Tento příspěvek by měl představit obecnější úvod do problematik women's history a gender history. Jeho cílem je prezentovat spíše přehle dovou - či přehledově-problémovou — formou základní tematické i metodo logické rysy women's history/gender history v západoevropské historiograf (zejména v anglosaském světě a Francii) v posledních třiceti letech. Nejprv se zaměříme na „klasické" tvomen 's history ve své stěžejní periodě 70.-80. le a poté se pokusíme shrnout kritiky a nová teoretická a koncepční výcho diska, o něž se v pozdějších desetiletích opíraly směry hlásící se k genden poststrukturalistického ražení,1 „Dějiny žen/y" v 70. a 80. letech 20. století Women 's history se začala rozvíjet nejen v souvislosti s rozvojen (akademického) feminismu od konce 60. let, ale i v souvislosti se soudobýn rozkladem velkých vysvětlujících makrostrukturálních modelů - předevšín marxismu či strukturaíismu. Protože historiografie hrála pro feminismu: dlouho legitimizační úlohu a výchozím vysvětlujícím schématem byl marxis mus (zejména v podání E. P. Thompsona, jehož paradigmatická práa o formování dělnické třídy v Anglii2 se stala podnětnou i pro rozvoj socio kulturní, resp. kulturní historie), řada autorů a autorek se dlouho nevyhnuli emancipační terminologii „útlaku" a „podmanění"; není ani překvapivé, žt v prvních poválečných desetiletích byly „dějiny žen" často především dějinami útlaku, „inventářem ženské bídy" nebo naopak dějinami zapomenutýcl ženských hrdinek. Od sklonku 60. let a zejména v průběhu let sedmdesátýcr ' Tento příspěvek vznikl s podporou Výzkumného záměru FFUK v Praze České %emí uprostřed Evropy v minulosti a dnes (okruh Česká věda a kultura uprostřed Evropy). 2 Edward Palmer THOMPSON, The Making of the English Working Class, London 1968. Daniela TINKOVÁ se však začaly nabízet i nové alternativy vůči konceptu „agrese" a „podřízení". Mezi hlavní rysy women's histoty 70. let patřilo především hledání „autentické" ženské zkušenosti a kultury, tedy forem samostatného ženského jednání, pro něž se otevíraly skuliny i v dominantní patriarchální moci, ať už v doméně politické či ekonomické, nebo v manželství a rodině. Důraz byl kladen na „odkrývání" toho a těch, o kterých dějiny dosud mlčely, resp. ani jim nedaly prostor promluvit. Proto řada prací z anglosaského světa nese název s metaforou skiytého, resp. naopak viditelnosti — jako Becoming visibk, Hiddeu frot» his tory? K rysům tohoto období patří i snahy o velké generalizace, o vytvoření nové periodizace a chronologízace dějin v ohledu k ženám; vznikají také první série typu „Zena v době....", nemluvě o slavné kolekci vzniklé pod vedením Georgese Dubyho a Michelle Perrotové „Dějiny žen", která byla přeložena do několika evropských jazyků.4 V anglosaských zemích, Německu, Francii i Itálii se tak řada badatelů zaměřovala na sféry specificky ženské činnosti a ženské práce se záměrem upozornit na formy jakési „ženské subkultury" existující v rámci kultury dominantní - ať už šlo o zdánlivě „přirozené" role jako mateřství, o formy ženské sociability a příbuzenství nebo profese pečovatelské, zdravotnické či služebné (včetně prostituce). Velkým tématem 70. a 80. let byly „oddělené sfér)?",5 zejména v té podobě, kterou jim dal nástup kapitalismu a průmyslová revoluce v souvislosti s oddělením oblasti nejen státu, ale Í výdělečné činnosti — od sféry domácnosti, která již přestala plnit roli výrobní jednotky jako v preindustriálním světě. Klíčové práce z anglosaské oblasti se soustřeďovaly na období modernizace. Zatímco však některé studie akcentovaly především problém devalorizace ženské práce v období nástupu kapitalismu a „konfinaci" středo stavovských dam,6 jiné práce se zaměřily především 3 Sheila ROWBOTHAM, Hidden from bisjory. Rediscovering Women hi Histoiy from the 17th Century to the Present, London 1973, New York 1974. ■* Orig. Georges DUBY - Michelle PERROT (edd.), Histoire des Femmes en Occident, díl I.-V., Paris 1991-1997. i 5 Ke kritickým reflexím debat o oddělených sférách z obd. 70.-80. let viz například Linda KERBER, Separate Spheres. Female Worlds, Women's Place: The Rhetoric of Women's History, in: Journal of American History, vol. 75/1, June 1988, s. 9-39, ke kririce zvl. s. 26-28 a s. 39; Amanda VICKERY, Golden Age to Separate Spheres? A review of the Categories and Chronology of English Women's Histoiy, in: Historical Journal 36/2, 1994, s. 383-414, zde zejm. s. 411-412; Lawrence KLEIN, Gender and the Public/Private Distinction in the 18th Century: Some Questions about Evidence and Analytic Procedure, in: Eighteenth-Century Studies, vol. 29, No 1, 1995, s. 97-109. 6 Zejména klasická práce Louise TILLY - Joan W. SCOTT, Women, Work and Family, New York-Atlanta-Dallas-London 1978. „Zena"-prázdná kategorie? na pozitivní roli domácí sféry jako morální alternativy ke kapitalistickým hodnotám — a na její přesahy do sféry veřejné.7 Ve Francii v 70. letech, tedy v období velkého rozkvětu šťastně insti-tucionalizované „Nové historie" vzešlé z Annates, se zájem o ženskou problematiku formoval zejména v souvislosti s tehdejším rozvojem historické demografie a antropologie, tedy především v rámci studia dějin rodiny, životních cyklů, sexuality, sociálních a mentálních struktur i výchov}' — a to spíše ve společnosti starého režimu, v ruráiním světě, než v procesech modernizace spjatých s urbanizací. Velkým tématem tohoto období bylo pro Francii tělo, zejména tělo ženské, a jeho interpretace v materiálech normativní povahy.8 Je zajímavé, že následující generace právě tuto problematiku pohrdavě odsunula s tím, že pouze napomáhá k utvrzení starého stereotypu, že femi-nita prochází především tělem.9 Důležitý rozdíl tkvěl i mezi „relačním" feminismem evropským (resp. francouzským) a „individualistickým" feminismem angloamerickým. Pro Francii je příznačné i to, že se této problematice otevíraly nejprve časopisy antropologické, zatímco historická disciplína zůstávala uzavřenější a obezřetnější - a že paradigmatickými pracemi pro historiky byly spíše práce antropologické věnované například rozdělení ženského a mužského prostoru v tradiční preindustriální společnosti.10 Také v Německu se dostala do popředí problematika oddělených sfér a zejména jejich ideologického zakotvení na přelomu 18. a 19. století - 7 Viz např. Catherine HALL - Leonore DAVIDOFF, Family Fortunes. Men and Women of The English Middle Class 1780-1850, London 1987; Catherine HALL, White, Male and Middle Class. Explorations in Feminism and History, Oxford-Cambridge 1992; nebo slavný a vlivný článek o ženském přátelství od Carol! SMITH ROSENBERG, The Female World of Love and Ritual, in: Signs, 1, Autumn 1975, s. 9-29. 8 Viz zejm. Yvonne KNIEBIEHLER - Catherine FOUQUET, La femmt et les médecins, analyse, historique, Paris 1983; TÁŽ, Les médecins et la „natímfeminine" au temps du Code civil, in: Annales, 31/ 1976, s. 824—845; dále Jean-Pierre PETER, Entre femmes et médecins: Violence et singttlarités dans le discours du corps et sttr le corps d'apfes les maiiuscrits médicaux de la fin du XVIIIe siede, in: Ethnologie francaise, 1976. '' J. REVEL, Masculinl Feminin, in: Michelle Perrot (ed.), Une histoire des femmes est-elle possible? Paris 1984, s. 129-130. ä0 Viz zejména Agněs FINE, Actuatité de la recherche. Histoire desfemmes et authivpologie des sexes, in: Clio. Histoire, femmes et Sociétés, 2002, s. 145-166; Cecile DAUPHIN - Arlette FARGE - Genevieve FRAISSE - Michelle PERROT - Christiane KLAPÍSCH-ZUBER a další., Women 's Culture et Women 's Power, in: journal of Women's History 1/1 Spring 1989, s. 568—601, s. 569. (Původně odštěno jako Culture etpouvoirdesfemmes, in: Annales. Economies, Sociétés, Civilisations, 2, Mars—Avril 1986); Francoise TFIEBAUD, Ecrire/'histoire des femmes, Fontenay-aux-Roses 1998. Daniela TIN KOVÁ práce Karin Hausenové či Ute Frevertové11 se staly takřka klasikou. Oproti jiným oblastem měl německý feminismus i ta specifika, že se velice zajímal zejména o éru světových válek a proměnu německého politického života po roce 1945 i ve vztahu k roli ženy a matky.12 V anglosaském světě a poté i v některých evropských zemích se od počátku 70. let objevovaly také první kurzy věnované ženám v historii a historiografii; ženská problematika pronikla i do některých prestižních evropských časopisů, zejména levicového směřování. V Itálii, kde existovala větší pluralita univerzit a byla velká variabilita i uvnitř samotné historiografie (í v rámci historiografického marxismu existovalo současně několik verzí od marxismu-leninismu po Gramsciho kulturalismus) se zájem o problematiku „žen" projevil zjevně nejprve v rámci mikrohistorie a studia privátní sféry; otevřely se jí zejména levicové Oitaderni stoňci, kde nalezla útočiště skupina italských badatelek převážně formovaných v anglosaském světě.lj Women 's bistoty tohoto období se tedy v prvé řade snažila o zdůraznění role žen jako historických aktérů, požadovala verbalizaci jejich zkušeností, která se měla stát základem historického vysvětlení a pro niž bylo třeba nalézt místo mimo normativní, preskriptivní nároky. Vycházela z feminismu a často s ním sdílela i politický program či touhu po sociální změně; současně však užívala postupy charakteristické pro klasické sociální dějiny. Již od poloviny 70. let se nicméně projevovala reakce na tuto převážně empiricky a sociálněhistoricky pojatou women '$ bistoty; kritika pak zesílila zejména v průběhu následujícího desetiletí. Byla nejen projevem skepse vůči nedostačujícím metodologickým nástrojům a pojmům, které „dějiny ženy" používaly, ale i projevem krize či rozčarování z modelů a nástrojů, které dosud nabízel především marxismus, z jehož pojmových kategorií a konceptů women's bistoty čerpala hojnou měrou (připomeňme, že například v Británii klasická díla věnovaná^ problematice ženské práce či oddělených sfér byla artikulována slovníkem třídního boje). Přesto některé autorky, především Sally Alexander, vytýkaly marxismu mimo jiné absenci genderově 11 Uveďme alespoň práce Karin HAUSEN, Franengescbicbte-Geschlecbtergescbicbtc, Frankfut am Main-New York 1992, či Ute FREVERT, Bürgerinnen undBürger: Gescblecbteirerbiiltnisse im 19. Jabrbi/ndert, Göttingen 1988. 12 K tomuto viz zejména úvodní studie Lynn ABRAMS — Elizabeth HARVEY, Introduction: Gender and Gender Relations in German History, in: Lynn Abrams — Elizabeth Harvey (edd.), Gender Relations in German History. Power, Agency and Experience from the 16th to the 20th Century, Durham 1997, s. 3-36. 13 Edward MUIR - Guido RUGGIERO, Sex and Gender in Historical Perspectives. Selections from Onademi Stařici, Baltimore-London 1990, zejm. s. VIII. „Zena"—prázdná kategorie? diferencovaného subjektu v marxismu a obracely se k psychoanalýze.14 Problematizaci ženské (ale později i mužské) identity tak dovršila právě i četba psychoanalytických děl prostřednictvím Jacqua Lacana: právě Lacanova díla čtená skrze de Saussurovu lingvistiku ve smyslu způsobů, jakými jazyk konstruuje významy, přenesla zájem na způsob utváření (ženské) subjektivity prostřednictvím jazyka, na proces permanentně nedokončený — a tím zproblematízovála status ženské subjektivity i její zdánlivé „danosti".'5 Tím došlo samozřejmě i ke zpochybnění samotného pojmu „žena"/ „ženy" jako kategorie: autorky jako Denise Rileyová upozorňovaly na to, že jde o proměnlivou kolektivitu, která nabývá významu pouze v určitém historickém a kulturním kontextu — a to většinou ve vztahu k jiným kategoriím, které se také proměňují;lň že ženská identita tedy není něco, co mají nutně společného všechny ženy obecně a napříč kulturami a věkem (do této diskuse přispěly zejména historicky ne-bíié pleti). Separované studium údajné „ženské" subkultury tak nutně sugeruje představu skutečně „oddělených" sfér, jakési „rezervace" na okraji sociálního prostoru a utvrzuje se tím jen představa jakýchsi „přirozených" identit ženy a muže. Joan Scottová zdůrazňovala, že pokud nemají být ženská studia jen jedním z mnoha příkladů partikulární historie, která se utopí v pouhém pozitivistickém a empirickém vršení „nových" faktů o „ženách", musejí být schopny přispět k obecným dějinám, být schopny zformulovat vlastní analytické nástroje a pojmové kategorie použitelné pro historiografii. Francouzská „Nová historie" 70.-80. let nebyla o nic méně skeptická. Důvod tkvěl i v tom, že si nárokovala snahu pochopeni dějin v jejich celistvosti, onu „histoire totale", a obávala se parcelace historikova terénu na sektory, na parciální, ba marginální témata na základě etnických, sociálních či genderových kritérií. Požadavek specifických, exkluzivních studií, která si dělají nárok na autonomní předmět, je problémem - a stává se zajímavým jen tehdy, když slibuje obnovení celé disciplíny, modifikaci celých perspektiv. Francouzský historik historiografie Christian Delacroix byl přesvědčen, že 14 Sally ALEXANDER, Feminist History, in: History Workshop journal 32, Autumn 1991; TAZ, Women, Class and Sexual Difference in the 1830's and 1840's: Some Reflections on Writing of a Feminist History, in: History Workshop journal No 17, Spring 1984, s, 132-133. 15 K feminismu a psychoanalyze zejména Juliett MITCHELL, Psychoanalysis and Feminism, London 1975; TÁZ, Femine Sexuality, London 1982; Juliett MITCHELL - Jacqueline ROSE, Feminine sexuality and the Ecole jmidienne, London 1982. Denise RILEY, Does Sex Have a History? In: Joan Wailach Scott (ed.), Feminism and History, Oxford-New York 1996,1997, s. 17-33, zde cit. s. 19. 23 Daniela TINKOVÁ pokud takové „nové" odvětví (tj. dějiny žen i genderu - Delacroix přímo píše „id est" jako rovnítko mezi oběma!) není s to vytvořit novou epistemologii či epistémologické prvky aplikovatelné na celou disciplínu, není možné je chápat jako nosného aktéra historické inovace. (V případě naší problematiky přímo hovoří o narušení „integrující logiky v lůně galaxie sociokulturní historie ve Francii)." Ještě na počátku nového tisíciletí zdůrazňoval Jacques Poloni-Simard, tehdy šéfredaktor revue Anna/es, nezbytnost integrování genderové problematiky do celkového studia společnosti: „To, oč jde", tvrdil ještě v roce 2002, je „jednota sociálních dějin." Jeho hlavním argumentem je nikoli integrace „druhého pohlaví" jako takového, ale snaha odmítnout případnou „parcelaci studovaného historického předmětu do sektorů na základě etnických, sociálních či genderových kritérií." Jako příklad jmenuje černochy, indiány, margináiy, ženy, homosexuály a jiné subalterní kultury. 17 „Gender" a „mužská studia" v historiografii Důležitým bodem v inovaci women 's history bylo bezpochyby zavedení konceptu gender - což je, jak známo, anglický termín pro gramatický rod. Ve společenských vědách se od počátku 70. let začal objevovat jako element pro oddělení biologicky definovaného pohlaví (sex, sexual difference) a kulturně podmíněného genderu, tedy sociálního konstruktu, který odkazuje ke kultuře a je historicky proměnný.58 Femininita a maskulinita tak představují především dynamický soubor praktik a představ. Ač se někdy výrazy „ženy" a „gender" užívá mylně jako synonyma, důležitý je fakt, že gender přináší do problematiky vztahový moment. Jedním z prvních textů, kde se gender objevuje v historickém kontextu, byl referát Natálie Zemon Davisové na konferenci v Berkshire v roce 1974.'9 Text vyšel o dva roky později ve Femitúst Síudies pod názvem Dějiny 17 Jacques POLONI-SIMARD, Regards complémentaires: Ľhistoire desfem/ms dans ks replies fraiifahes ďbistoire, in: Clio. Histoire, Femmes et Sociétés 16/2002: L'Histoire des femrnes en Revues: France-Europe, s. 107-121. Zde cit. s. 109. 18 K sociologickým definicím genderu viz klasickou práci Ann Oakieyové z počátku 70. let Gender, Sex and Society — český překlad : Ann OAKLEY, Pohlaví, gender a společnost, Praha 2000. " Berkshire Conference periodicky od roku 1973 shromažďuje stovky příspěvků na toto téma. „Žena"—prázdná kategorie? %en v přechodové fá%i.20 Davisová zdůraznila, že cílem takového výzkumu — který hodně čerpá ze symbolické antropologie - je především pochopit význam pohlaví a genderových skupin v minulosti, odhalit variace rolí a sexuální symboliky v různých společnostech a obdobích, pochopit, co znamenaly a jak fungovaly s cílem zachování existujícícho společenského řádu nebo jak přispěly k jeho proměně. To předpoldádá, jak Davisová dále podtrhuje, přehodnocení klíčových problémů samotné povahy moci, sociální struktury, symbolismu, vlastnictví v dějinách.21 Také vyjádřila domněnku a současně přání, že se gender stane podobnou operativní kategorií i předmětem studia ve slovníku historiků jako tňda. Současně zdůrazňovala nezbytnost historického studia mužů a maskulinity obecně i muže a ženy v interakci.22 Také Men 's history se začala rozvíjet zejména ve Spojených státech a ve Velké Británii v 80. letech23 (méně již v jiných zemích); bezesporu i jako reakce na women 's history. Bylo tomu tak mimo jiné i proto, že chtěla uchopit „autentickou maskulinitu," kterou by postavila proti představě normativního, konsensuálního mužství utvořeného patriarchálním řádem, jejíž kořeny měly být osvědeny a pochopeny stejně jako „preskriptivní" femininita. Proto se do popředí dostávala například témata spjatá s formální či morální perzekucí nekonformních či „podřadných" forem chování mužů, homosexualitou počínaje a projevováním emocí na veřejnosti konče. Historikové „mužských dějin" se snažili ukázat historický rozměr maskulinity chápané jako proměnlivý konstrukt napříč dějinami. Kladli tedy především důraz na skutečnost, že mužskost-mužnost — možná ještě větší měrou než ženskost-femininita — není vrozená, naopak je získaným statusem, morální hodnotou, k níž v řadě společností vede cesta jen prostíedmctvím bolestivých iniciačních rituálů, z nichž jsou vyloučeny ženy a jejichž cílem je prokázání mužnosti schopností překonávat utrpení. V západoevropském kontextu to znamenalo především studium vzdělávacích a výchovných institucí, které měly až do 20. století větší formativní dopad na formování mužské individuality a subjektivity než tomu bylo u dívek-žen. Oproti femininitě má pak maskulinita i ta specifika, 20 Natalie ZEMON DAVIS, „ Women 's"History in Transition: The European Case, pův. in Feminist Studies 3:3/4; jaro-léto 1976, s. 83-103, zde cit.Joan W. Scott (ed.), Feminism and History, Oxford-New York 1996, s. 79-104. 21 Tamtéž, zejm. s. 88-89. 22 Natalie ZEMON DAVIS, Women's Histoiy in Transition, zejm. s. 82. 23 Viz např. Victor j. SEDLER, \\ediscovmngUaailimty, London 1989; John TOSH, Manliness and Maculinities in 19lb Century Britain. Essays on Gender, Family and Empire, London—New York-Boston etc. 2005. OA 25 Daniela TINKOVÁ že je možná více zakořeněna v mentálním než v tělesném. Navíc je mnohem méně vztažená k žene (zatímco femininita je více vztahována či vymezována vůči maskulinitě) jako spíše k sobě samému, k vlastnímu charakteru a komunitě — zejména sobě rovných mužů - a že tedy toto veřejné utvrzení mužského statusu je mnohem důležitější než u žen.24 V anglosaském světě byly proměny norem mužství studovány zprvu zejména na období industrializace od 18. do 20. století.25 Specifická témata pak tvořila zejména období považovaná za „krizi" maskulinity způsobenou jak nástupem nových modelů ženství a feminismu, tak i například proměnou statusu rodiny nebo práce,26 krizi, která si často vynutila radikálnější vymezení vůči femininitě i „podřízeným" formám maskulinity — především vůči homosexualitě: šlo především o konec 19. a potom 20, století. Mužská studia sehrála významnou roli nejen v tom, že dovolila zdůraznit relační moment při studiu genderových identít i žen samotných, ale představovala i možnost ukázat, že gender je inherentní všem aspektům sociálního života, ať už jsou či nejsou přítomny ženy.27 (Pominu zde další koncept, který by zasluhoval zvláštní studii, totiž qtteer st/tdíes, které se"věnují gay-Iesbxcké problematice.) Gender, Foucault a poststrukturalistická východiska Koncept gender tedy přenesl důraz na studium komplexní hry opozic mezi ženou a mužem, která je pružná a pohyblivá v závislosti na době, kultuře i politickém kontextu doby. Být příslušníkem určitého pohlaví v určité společnosti, určité kultuře i určité době zdaleka neznamená jen narodit se vybaven/a příslušnou fyziologickou funkcí, ale především ovládat určitý symbolický kód vlastní danému kulturnímu a historickému kontextu. Každé kultuře je vlastní identifikace konkrétní genderové role (mužské nebo žen- 24 Viz např. j. TOSH, Tbc Making of Manhood and the Uses of History, in: Manliness and Masculinities, s. 13-25. 25 Zejm. J. TOSH, A Man's Place: Masculinity and lbe MiddleClass Home in Victorian England, London 1999, s. 172-188. 26 Podle Johna Toshe dochází v moderních západoevropských společnostech k „dokazování maskuSinity" ve třech klíčových oblastech, jež představují „minimální komponenty" mužské identity, jež v nich může být utvrzena nebo naopak kriticky popřena: rodina (a autorita v ní), práce, (chápaná nejen jako schopnost uživit sebe a rodinu, ale jako poslání, výraz individuality a naplnění individuálního osudu) — a výhradně mužské asociace a spolky politického či zájmového charakteru. Právě na hru mezi těmito třemi instancemi by se měli historikové mužské problematik}' podle Toshe soustředit. John TOSH, What should historians do with masculinity? Reflections on Nineteenth Century Britain, in: J. Tosh, Manliness and Masculinities, zejm. s. 35-39. 27 Tamtéž, s. 30. „Zena "—prázdná kategorie? ské) s určitou formou jednání, mluvy, odívání či zdobení, s užíváním určitých objektů a míst, s vykonáváním určitých činnosti, které náleží často výhradně jednomu pohlaví. Tato role, často vybavená i řadou symbolických významů, napomáhá k sebedefinici a k vytváření svébytné identity. Je tomu tak zejména ve společnosti „tradiční", „preindustriální", která dokonce považovala záměny těchto rolí za škodlivé a nebezpečné. V roce 1985 vystoupila na konferenci American Historical Associ-ation2R Joan Wailach Scottová s referátem Gender, a ttsefitl category of historical analysis, který byl publikován o rok později (v American Historical Review 91/1986) a poté ještě nesčetněkrát a měl se stát hlavním teoretickým pilířem nového směru. Scottová postavila gender do samého centra historické analýzy. Podle ní jde o prvotní způsob zaznamenání mocenských vztahů, o sám konstitutivní prvek sociálních vztahů založený na pozorovaných rozdílech mezi pohlavími. Empirické ivomen 's bistoty kritizovala mimo jiné proto, že se nezabývaly tím, jak vlastně gender pracuje. Vždyť ani ona „zkušenost", po níž se 70. léta tolik pídila, nemůže být podle Scottové považována za „autentickou," ani tvořit základ historického vysvětlení: je závislá na sociokul-turním kontextu, zprostředkována jazykem a je vždycky přinejmenším určitou interpretací a tím, co má zapotřebí být samo interpretováno — takže trvá především na procesu produkování identity, na diskursivní povaze zkušenosti a na konfliktní politice jejího vytváření. Literárně-filosofícká inspirace Joan Scottové změnila konceptuálne přístup k dějinám ženy. Napříště by již nemělo jít o to studovat „co se stalo v minulosti ženám a mužům", ale o analýzu konstruování „subjektivních a kolektivních významů žen a mužů jako kategorií identity".29 Směr, naznačený a hájený Joan Scottovou poznamenaly další inspirační zdroje, které vycházely z poststrukturalistismu; do středu zájmu se -vedle lingvistických a literárněvědných analytických postupů - dostalo především dílo Michela Foucaulta. To, co feminismus čerpal z Foucaulta, byla především kritika esencialismu, zacházení s konceptem moci a subjektu, důraz na tělo a analýzu diskursu. Pro genderové perspektivy byly především přínosné Foucaultovy analýzy hry mezi věděním a mocí, resp. vědomí toho, do jaké míry je moc, chápaná tedy ve svém parciálním a lokálním působení 28 American Historical Association uznává dějiny žen jako konferenční skupinu od roku 1974 a do předsednictva se toku 1987 dostává Natalie Zemon Davis. Tehdy vzniká Mezinárodní výbor historických véd, kde z iniciativ)' Norky Idy Blom a Američanky Karen Offen vzniká Mezinárodní federace pro výzkum dějin ženy pod anglofonní dominancí. 29 Joan Wailach SCOTT, Gender and Politics of History, Columbia University Press, New York 1988, s. 6. i/' 27 Daniela TTNKOVÁ spíše než jako klasická síla působící „shora", produkována prostřednictvím vědění a diskursů. S tím souvisí i Foucaultův důraz na tělo jako předmět, cíl moci a dominance, jako objekt, jehož prostřednictvím se dosahuje a dovršuje učenlivost a konstruuje subjektivita. To umožňuje historicizaci sexuality, která tak přestává být chápána jako nadčasový a transkulturáiní biologický pud-invariant, ale stává se z ní výsledek působení mechanismu nových způsobů organizace vědění i působení moci. Dalším inspiračním bodem byla bezpochyby Foucaultova teorie subjektu, která odmída představu univerzálního, neměnného a transcendentního já a lidské přirozenosti, s níž většinou pracovala evropská tradice, ale analyzovala subjekt jako produkt disciplinárních praktik a racionalizačních diskursů.30 Feministické kritiky Fou-caulta směřovaly zejména ke skutečnosti, že onen Foucaultův subjekt ani tělo nejsou nikdy „genderované," že Foucault nikdy nezohledňuje, že se moc na něm vykonávaná projevuje jinak na těle a subjektu mužském než ženském. Dále se Foucaultovi vytýkalo, že se ani nesnaží využít hlasu žen jako příkladu marginalizovaného či subverzivního diskursů, o němž opakovaně hovoří.31 Poststrukturalismus navrhuje studovat gender jako literární a filosofický proces. Namísto toho, aby předpokládal preexistující identitu „ženy" nebo „muže", zajímá se o proces jejího vytváření. Nechce dokazovat lineární opozici mužské-ženské, ale ptá se., jak se tato opozice vytvořila.32 K „reálnému" máme přístup jen prostřednictvím „reprezentací": je to jazyk, co konstruuje význam, mnohem spíš, než že by ho pouze odrážel. Předmětem 30 k feministickým recepcím a kritikám díla m. Foucaulta viz zejména Irene DIAMOND -Lee QUINBY (edd.), Feminism and Foucault. Reflections on Resistance, Boston 1988, s. IX.—XIX; Joan \V. SCOTT (ed.), Feminism and History, Oxford 1996, kapie. Hžsioriásgng Difference, s. 10; Edward MUIR — Guido RUGGIERO, Sex and Gender in Historical Perspectives. Srekclioiis from Qiiaderni Slorici, Baltimore-London 1990, zejm. s. VIII., dále pak Lynn ABRAMS -Elizabeth HARVEY, Introduction: Gender and Gender Relations in Gem/an History, in: Lynn Abrams - Elizabeth Harvey (edd.), Gender Relations in German History. Power, Agency and Experience From the 16th to the 20th Century, Durham 1997, s. 3—36, zde cit. s. 5; Denise RILEY, Does Sex Have a History? in: J. W. Scott, Feminism, s. 19.; Catherine HALL, White, Males. 23; j. W. SCOTT, Deconstructing FLgality versus Difference, in: Hirsch — Keller, Conflicts in feminism, Roudedge-London 1990. 31 Viz zejména Lois McNAY, Foi/cauh And Feminism: Power, Gender and the Self, Cambridge 1992; TAŽ, Foucault: A Critical lntivduction, Cambridge 1994. 32 Taková analýza považuje « označující», signifsant, a význam jako samotný objekt a zkoumá praktiky a kontexty, v nichž se vytváří i samotné « označované », signifié, těhto pohlavních rozdílů. Joan W. SCOTT, The Evidence of Experience, in: Critical Inquiry 17, Summer 1991, s. 772-797. „Žena"—prázdná kategorie? sudia se tedy stává samotné „označující", signifiant; je tedy třeba studovat praktiky a kontexty, v nichž se samotné „označované", signifié těchto pohlavních rozdílů utváří. Jinak řečeno, takový přístup se tedy zaměřuje na samotnou analýzu „utváření konceptů a identit jako historické události, které potřebují vysvětlení".3j Poststrukturalistický gender tedy přesunul zájem od materiální, sociální, ekonomické „determinace" k analýze jazyka a „sociální produkci označovaného". Taková analýza nutně nezavádí lingvistický determinismus, ani nezbavuje subjekty schopnosti akce, ale relativizuje identitu „ženy"/"muže" a odděluje ji od jejího základu jako, slovy Denise Rileyové, „posvěcenou" směs, směs přiřčeného, vnuceného a prožitého.34 Problémy recepce: teorie, ideologie, koncept? V západoevropské historické vědě nebyl gender přijímán bez rozpaků - problém představoval již samotný pojem gender, zejména v ne-anglosaském světě. I když se v řadě jazyků objevily snahy tento pojem buď přejmout v jeho anglické podobě nebo uzpůsobit jazyku národnímu -v románských jazycích se tak setkáme s pojmy genre, géitero, genere,..., v národních historiografiích se spíše ujímal několikaslovný nebo komplexní překlad jako Geschlechtergescbichte nebo Constntctioti des identités sexuées. Další problém tkví v konceptu genderu. Jak joan Scottová a další badatelky ve Spojených Státech, tak např. Catherine Haklová ve Velké Británii vysvědovaly problém s přijímáním konceptu gender tím, že historiografie se konstituovala jako disciplína empirická, nedůvěřivá vůči teoretickým konceptům, s nimiž není ochotna nebo neumí pracovat. 35 To není samozřejmě jen případ americký nebo britský, nedůvěrou k teorii byla a je postižena i historiografie kontinentální. Teorie byla v historiografii někdy (často) nahlížena s nedůvěrou jako „ideologie" - a o genderu vzešlému z marxismu a feminismu to platí dvojnásob. Navíc pro tradiční evropskou humanistickou tradici bylo velice problematické přijmout tyto „nominalistické" přístupy, tedy studium diskursů, na úkor studia „reálných" lidí. Výmluvný případ opět představuje Francie, která i v době vrcholné slávy „Nové historie" v posledních desetiletích uplynulého století odmítala genderovou problematiku i díky svému zakořenění v paradigmatu durkhei-movské sociologické tradice, resp. těch forem historické explikace, které 33 J. W. SCOTT, Evidence, s. 792. 34 Denise RILEY, Am I that Name ? Feminism and the Category of Women in History, London 1988, s. 100. 35 J. W. SCOTT, Gender W Politics, s.2.; C. HALL, White, Male, s. 24. 2S , Daniela TINKOVÁ „Zena"—prázdná kategorie? kladly důraz na socioekonomické determinace. To, co nebylo možno zasadit do sociálního, resp. socioekonomického zakotvení, co historické poznání nemohlo zachytit pomocí klasických postupů, se ocitalo mimo pole zájmu (akademické) historické vědy. Proto byl ve Francii tak slabý vliv postmo-derních výzev, jazykového obratu apod., proto se zde nadále rozvíjely zejména sociální, resp. sociokulturní dějiny žen (výjimečně mužů) často inspirované spíše antropologii než lingvistikou. S touto tradicí socioio-gizujícího objektivismu souvisel i fakt, že se francouzská nová historie tradičně vyhýbala problému subjektu. Tím obešla i klíčovou otázku „nestabilní" identity, tedy problém, s nímž pracovaly mimo jiné psychoanalytičke přístupy v historiografii důležité i pro genderovou problematiku. A v neposlední řadě tu bylo i strašidlo „fikcionalismu" a „relativismu", který se do historické vědy údajně snažily vnést ony neortodoxní dekonstruktivistícké pohledy. Právě na problematice genderu se například ukázalo, do jaké míry je francouzská historiografie věrna objektivizujícímu a univerzalistickému poslání ovládanému centralizovanými institucemi - což samozřejmě není jen francouzský problém. Od 90. let se však začaly objevovat i výhrady vůči samotnému rozdělení pohlaví a genderu, tedy rozdělení objektivního „biologického" základu od kulturně, sociálně a historicky proměnlivého genderu. Jedním z příkladů byla problematizace „objektivně" existujícího biologického těla. Své plod)' tu sklízela samozřejmě především inspirace foucaultovská. Cílem bylo ukázat, že ani tělo není biologická konstanta, že má vlastní historii, během níž bylo různě chápáno, definováno ~» i subjektivně prožíváno, takže lze jen těžko hovořit o nějaké „přirozené" tělesnosti a objektivní tělesné zkušenosti. Ve své klasické práci z počátku 90. let o „fabrikaci", „výrobě" pohlaví se například Thomas Laqueur snažil ukázat, do jaké míry byly lékařské poznatky v lékařské vědě závislé více na kulturních modelech a obrazech než na „objektivní" explikaci a pozorování. („Ženská těla ve své tělesné, vědecky dosažitelné konkrétnosti (...) začala přinášet obrovskou, novou váhu významů."36) Další historici a historičky (zejm. Ludmilla Jordánova,37 Barbara Dudenová,38 Claudia Honeggerová39 či Londa Schiebingerová4l)) pak ob- 3Ú Thomas LAQUEUR, Making Sex. Body and Gender ¥ro/>i tbe Greeks to Freiid, Harvard University Press, 1990,1992,1999, s. 150. 37 Ludmilla JORDÁNOVA, Náture d/splayed. Gender, Science and Mediáne 1760-1820, Longman, London—New York 1999; TÁŽ, Sexual Visions, London 1989. 38 Především Barbara DUDEN, Tbe Woman Be/iea/b tbe Skin—A Doctor's Patietits in t Srb Centnry Gemiany, London-Cambridge 1991. w Claudia HONEGGER, Die Ordmmg der Gescblecbter, Frankfurt am Main-Wien 1992. ort jektivní realitu těla nuancovali jak studiem kulturních a vědeckých interpretací těla, tak subjektivního zakoušení tělesné zkušenosti. Místo závěru Klasické, spíše empiricky založené „dějiny žen/y" 70. a 80. let -ovlivněné především marxismem, antropologií a postupy sociálních dějin — ukázaly, že ženy mají vlastní dějiny a paměť a disponují alternativními formami „kultury" a sociability i vlastními strategiemi jednání uvnitř patriarchální společnosti. Oproti tomu někteří historici a historicky následujícího období, kteří čerpali především % psychoanalýzy a dekonstruktivistických směrů, zpochybnili i samotnou kategorii „žena-ženy" a přenesli důraz na proces jejího utvářeni, a to jak v interakci s kategorií „muž/i", tak v rámci proměňujících se společenských a politických podmínek obecně. Sociologické kladení otázek vystřídal důraz na analýzu textu a jazyka pomocí postupů lingvistiky a literární vědy. Zvláštní inspiraci pak představovalo dílo Michela Foucaulta. Zdůrazněni vztahovosti, již v sobě zahrnuje koncept gender, i analýza toho, jak tento gender vlastně „pracuje", rozšířily předchozí studium o problém (utváření) maskulinity; snažily se však současně učinit z genderu analytickou kategorii, nástroj umožňující analýzu celé společnosti, zejména vztahů dominance, a to podobným způsobem, jakým například v marxistické historiografii operovala třída. To mělo umožnit feministické historiografii vystoupit z ghetta marginálních studií a zapojit se do inovace historiografie. Již kritika empirických dějin ženy z pohledu poststrukturalistického genderu byla v podstatě kritikou (převážně) empirických přístupů v historiografii nedůvěřivé k teorii a trpící obavami ze „strašidla postmoderny". Přetrvávající marginalizaci genderových perspektiv — které snad byly s to přispět k modifikaci epistemologie historické vědy - lze vysvětlit a pochopit mimo jiné snad právě díky oné nedůvěře klasické evropské historiografie k tomu, co nelze vysvětlit standardními postupy vlastními historické vědě — to, co Michel de Certeau nazýval „nevysvětleným zbytkem" — ce reste inexpliqué.41 "i0 Zejm. Londa SCHIEBINGER, Nature's body. Gender in tbe Making of Modem Science, Bacon Press, Boston 1993; TÁŽ, The Mind Has No Sex? Women in tbe Origins of Modem Science, Harvard UP, London 1989; TÁŽ, Skeletons in tbe Closet. Tbe First Illustrations of tbe Female Skeleton in Eigbteentb-Ccntmy Anatoitty, in: Catherine GALLAGHER — Thomas LAQUEUR (edd.), The Making of the Modern Body, Sexuality and Societ}' in the 19th Century, University of California Press 1987, s. 42-82. 41 M.ichel de CERTEAU, Histoire etpsycbanalyse etitre science etfiction, Paris 1987, s. 114., Ch. DELACROIX, EspacesTcmps, s. 118. 31 Daniela TIN KOVÁ Summary „Woman"- an Empty Category? From (Wo)men's History to Gender History in the Western European Historiography of the Last Decades of 20th Century The aim of the paper is to present a general introduction into the topics of women's and gender history. In a form of survey, it maps the main thematic and methodological treats of those trends, mainly in the Anglo-Saxon, German and French historiography during the last ca. 30 years. First of all, we will focus on the „classical" women's history in its pivotal period (70's and 80's); then, we will try to resume the cridcs and the new theoretical and conceptual starting-points on which the trends endorsing the poststructuralist „gender" perspectives bear in the following decades. The paper is also to outline a comparison between the three linguistic — and cultural - domains (USA/Britain - Germany - France) and to explain sqme difficulties with the reception of such methodological innovations. Translated by author Dějhty %en aneb Evropská %ena od středověku do 20. století v %ajetí historiografie (IV. pardubické bienále, 27.-28. dubna 2006), Pardubice 2006. Jana RATAJOVA Genderhistory jako alternativní koncept dějin Jestliže příspěvek Daniely Tinkové je zaměřen obecně na problematiku gender histoty a women's histoty ve vybraných historiografiích posledních tří desetiletí, já bych ve svém příspěvku chtěla blíže přiblížit jeden ze zmiňovaných proudů. A tím je myšlenkový proud inspirovaný evropským poststruk-turalismem (nejvíce asi dílem Michela Foucaulta) a vycházející z pozic, pro které se vžil obecný název postfeminismus.' Vzhledem k tomu, že je tato otázka sama o sobě značně komplikovaná a fundovaný rozbor by si vyžádal nejen více prostoru, ale také přednášející spíše filozofického než historického zaměření, rozhodla jsem se příspěvek ještě zúžit na problematiku pojmu „gender" a jeho pozici ve výzkumech výše zmíněného zaměření a konkrétně na pojetí genderu v díle historicky joan Scottové2, jejíž teoretické studie týkající se problematiky getider histoty a women's histoty inspirovaly na přelomu 20. a 21. století celou řadu badatelů a badatelek3 a staly se také předmětem mnoha odborných diskusí. Nejprve bych zrekapitulovala důvody zavedení termínu gender, tak jak je uvádí Scottová ve své klasické studii Getider: a tisefitl categoiy ojhistorical attalysis,4 pokusím se ukázat, jaký tato autorka viděla ve své době (v osmdesátých letech 20. století) potenciál kategorie gender, z jakých zdrojů především 1 K postrukturalistickému feminismu srov. Pavel BARŠA, Panství člověka a touha %eny. Feminismus mesd psychoanalýzou a poststmktnratisme/tí, Praha 2003, s. 255-290. K pojmu postfeminismus srov. nepublikovanou diplomovou práci Šelma SMAÍLAGIC, Postmodern! feminismus: episttmologtcká emancipace, diplomová práce FSV UK, Praha 2005. - 2 Vycházím z aktualizovaného vydání jejích studií: Joan W. SCOTT, Gender and the politics of history, New York 1999. 3 Z novějších srov. např. Andrea GRIESEBNER, Konkitrriemide Wahrheiten. Malefispro^esse vor dan Landgerichi Percbtoldsdorf im 18. jahrbtttidert, Wien-Koln-Weimar 2000. 4 Poprvé vyšla tato studie roku 1986 (American historical review, sv. 91, č. 5, s. 1053-1075), zde citováno vydání v souboru Gender and the politics of history z roku 1999, s. 28-50. 1? 33 Jana RATAJOVA vycházela a především bych se pokusila ukázat jak Scottová pracuje s kategorií gender, a co je podle ní genderová analýza. Ve druhé částí příspěvku bych se zaměřila na problematiku práce s pojmem gender, vycházet budu při tom z pozdějších prací Joan Scottové, ve kterých se zabývá problematikou definování a používání pojmu gender v devadesátých letech a kritikou binarity pojmů pohlaví x gender (rod). V samém závěru se pokusím nastínit tradici užívání pojmu gender v českém prostředí. Článek je spíše rekapitulační-a předem se omlouvám těm, pro které je opakováním notoricky známého. Nejdříve tedy k tomu, proč Joan Scottová k zavedení kategorie gender v rámci historického výzkumu přistoupila. V zájmu přesnosti dodejme, že Joan Scottová samozřejmě nebyla první, kdo pojem gender v rámci historického výzkumu použil. Její práce s tímto pojmem si však zaslouží pozornost proto, že zároveň s jeho zavedením nabídla inspirující ucelenou koncepci, ve které gender figuruje jako analytická kategorie. V druhé polovině osmdesátých let reflektovala již Scottová celou řadu výzkumů, které souhrnně nazvala ženskými dějinami" (wottmľs histoiý) a podrobně jednotlivé směry analyzovala ve shodně nazvané studii (Women's history). Zde se jimi nebudu podrobně zabývat. Jako zásadní nedostatek vidí neustálé setrvávání ženských dějin na okraji historiografie,- ženské dějiny - ať už se jedná o dějiny feministického hnutí; nebo- o dějiny žen v obecnější rovině, charakterizované jako dějiny ženského prožívání, či proud, pro nějž je podle Scottové rozhodující zviditelnění ženy, dosud vytěsněné 2 dějin - jsou v této době (v osmdesátých letech) chápány jako něco, yco nemá s rozhodujícím proudem historiografie nic společného. O jejich marginalizované pozici svědčí například místo, které je jim vyhrazeno v učebnicích dějepisu. Rozhodující mocenské pozice patří historikům zabývajícím se politickými či hospodářskými dějinami, to je pole, kde se rozhoduje o historiografii. Ženské dějiny jsou chápány jako jakýsi přívažek, kterým se obvykle zabývají ženy a který řeší ženské problémy. Scottová vyjadřuje většinový názor historiků na ženské dějiny takto: „Zeny měly-dějiny oddělené od dějin mužských, proto nechrne feministky, ať se zabývají ženskými dějinami, my se jimi zabývat nemusíme." Nebo: „ženské dějiny jsou o pohlaví a rodině, a je třeba se jimi zabývat odděleně od politických a hospodářských dějin."6 Hlavním clem Scottové je v této době tedy odstranění 5 joan W. SCOTT, Women's bistaj, in: Táž, Gender and the politics of history, New York 1999, s. 15-27. 6 „ Women had a history separate from men's, therefore let feminists do women's history which need not concern us"; „ women's history is about sex and the family and should be done separately from political and economic history." TÁZ, Gender: a useful category, s. 30. Gender history jako alternativní koncept dějin marginální pozice ženských dějin a vytvoření jakéhosi zaštiťujícího konceptu a především nového, alternativního výkladu dějin bořícího mýtus ženských dějin jakožto přívažku či separátní sféry a inkorporujícího problematiku pohlaví do „velkých", tj. politických a hospodářských dějin. Scottová se pokusila tento úkol vyřešit zavedením kategorie gender. Předem však upozorňuje, že výzkum genderu nemá být chápán jako výzkum sociálních vztahů pohlaví v minulosti a nemá se stát synonymem pro studia charakterizovaná do té doby jako women's history. V takovém případě by kategorie gender neřešila žádný z problémů, kvůli kterým se zdála být Scottové přínosnou, a především by nebyla analytickou kategorií, ale- jedním z témat výzkumu. Bádání by se opět omezilo na problematiku žen, dětí a rodiny, a výzkum by tak zůstal výzkumem jakési marginální oblasti dějin. Jak tedy Scottová vymezuje kategorii gender a proč vlastně hovoří o genderu jako o kategorii? Gender je pro Scottovou analytickou kategorií podobně jako například třída. Není tedy jen záležitostí žen či rodiny, ale prostupuje celou společností, je jejím pilířem. Scottová definuje gender ve dvou vzájemně spjatých rovinách a ve své definici zároveň nabízí i možnosti historického výzkumu, tedy otázky, které je možné si při genderové analýze (výzkumu genderu) pokládat: 1. gender jako konstitutivní (zákládající) prvek sociálních vztahů, založený na vnímaných rozdílech pohlaví a 2. gender jako prvotní způsob označování mocenských vztahů.7 Jako konstitutivní prvek sociálních vztahů, tj. jako' základ veškerého jednání ve společnosti (např. v naší společnosti riení možné existovat bez označení muž/žena), zahrnuje gender čtyři-navzájem provázané aspekty, které ovlivňují to, jakým způsobem gender vnímáme, jak je nám předkládán jako něco neměnného, jak ho sdílíme s ostatními členy společností či jak se sámi/y cítíme být mužem či ženou. Za prvé jsou to kulturně platné symboly, které vyvolávají mnohé, často protichůdné reprezentace (jako příklad uvádí Scottová Evu a Marii jako symboly ženy v západní křesťanské tradici). Za druhé je to normativní koncept, který vyhlašuje interpretace významu symbolů a pokouší se limitovat a ovládat jejich metaforické možnosti. Normativní koncepty jsou vyjádřeny v náboženských, výukových, vědeckých, právních a politických doktrínách a typicky nabývají formu fixovaných binárních opozic, kategorických a jasných tvrzení o významu'mužského a ženského, mužskosti a ženskosti. Normativita ustanovuje jakoby stálé, konstantní pravdy, jež prezentuje jako neměnné, a zároveň potlačuje alternatívni 7 K rozboru kategorie gender srov. TÁŽ, Gender: a useful category, s. 42-46. Jana RATAJOVA možnosti. Odhalení časovosti, přijetí proměnného charakteru genderových odo-wef kobiel i rodsqny wspolcyesnej (Woman - Work - Home. Tbe Issues of Women's Professional Work and Contemporary Family), Warsaw 1967. 4 See Žofia DACH, Praca ^awodoma kobiet w Polsce w latách 1950-1972 i jej aspekty ekonomic^io-spolecyie (Women's Professional Work in tbe years 1950-1972 and its Socio-economic Aspects), Warsaw 1976; Maria JAROSZ, Rodina polska lat siedemdýesiatych (Polish Family of the 1970's), Warsaw 1982; Mieczyslaw KEDELSKI - Alicja SZUMAN, Stadia nadpracq_ ^aumdowq kobiet u> okresie macienyiistwa (Studies on the Professional Work of Mo/hers, research from the years 1961-1980), Warsaw 1985; Adam KURZYNOWSKI, AklyrM^acja qnvodoiva kobiet ^ame^irycb w Polsce Ludowef. Geneva, c^ynniki rozvoju, perspektyny (Married Women's Professional Activity in Polidh People's Republic. Genesis, Development Factors, Prespectives), Warsaw 1979; Jerzy PIOTROWSKI, Praca %awodowa kobiet a rodina (Women's Professional Work and the Family), Warsaw 1967. Writing Women's History in Poland In the first decades after the war women's history as a subject of historical research was treated in a traditional and one-sided manner. The scholarly interest was limited almost exclusively to cases considered to be remarkable, and centred on the figures of exceptional, "exemplary" women. The dominant approach in the source studies devoted to women was biographical. These works documented women's role in the history of culture and in building of the national and state tradition. These studies were supported by numerous publications of diaries, memoirs, letters and works of informative or literary character.5 This approach to "women's history" meant that until at least the 1970's the research interest of Polish historians did not, as a rule, extend ■beyond the social elite; strictly speaking, it concentrated of the female representatives of such elite, especially on the activities of female rulers. Among the few exceptions was the 1970's work by Henryk Samsonowicz, which attempted to present, from a historian's standpoint, women as a social community in a definite era and concrete conditions of a late-medieval town.6 A large-scale research on the transformations of women's role in the society and family began only in the 1980's and 1990's and it was devoted mainly to the early-modern era.7 Yet, even when more contemporary periods — the nineteenth and twentieth centuries - were considered, it was the outstanding individuals that received the scholarly attention. Nearly till the end of the 1980's the heroines 5 See Stanislaw PIGON - M... ROMANKOWNA, Natrysp Zmicboivska, Usty I-II1, Wroclaw 1956—1967; Maria Kos^titska — „Wera Koslr^enm", Pisma ipr^emowienia I—III (Maria Kos^fttska aka Wera Kostr%en'a, Works and Speeches), prefaced with a biographical essay, by Natalia Gasiorowska, Aieksander Zatorski, Anna Zarnowska, Warsaw 1961-1962; Andrzej FRISZKE (ed.), IJdia Ciolkosypwa, Spojr^enie wslec% (Looking Backwards), Paris 1995, s. 398. J?_HenrykSAMSONOWICZ, Kobiety m miastachpo^iiego sredniowiec^i) (Women in the Late-Medieval Cities), in: jerzy Dowiat (ed.), „Polska w swiecie". Szkice z dziejow kultury polskiej,^Warsaw 1972, s. 159-168. 7 Most noteworthy here are Maria BOGUCKA, Bialoglowa w dawnej Polsce. Kobieta w spolecsgii-slwie polskim XVI—XVIU wieku na tie porownaivaym (A Woman in Old Poland. Women in Polish Society of the 16lh-lS'b centuries against a Comparative Background), Warsaw 1998; Maria BOGUCKA, Woman in Early Modem Polish Society against tbe European Backgivund, Aldershot 2004, S. XXXIII +192; Andrzej WYROBISZ, Staropolskie m^orce rod^iny i kobiety-^ony i matki [Old Polish Models of Family and Woman-Wife and Mother), in: „Przeglad Historyczny" 1992, vol. 3, s. 405-421; Andrzej KARPINSKI, Kobieta w mies'ciepolskim »> dmgiejpolomie XVI i w XVII irieku (Woman in Polish Towns of the 2aJ Half of the 16,h and in tbe 17*> c), Warsaw 1995; Cezary KUKLO, Kobieta samotna w spolec^enstme miejskim u sclylku RsgOQpospolitej s^lacheckief {Unattached Woman in,the Town Community in tbe Ultimate Period of tbe Republic of tbe Gentry), Bialystok 1998; Maria BOGUCKA, New Perspectives on Gender, in: Acta Potoniae Historica LXXXII, 2000, s. 185-209. 43